Kypr od východu na západ - díl 2.
Přesun do Paphosu a průzkum západní části ostrova včetně cesty za sněhem na nejvyšší vrchol.
Cestopis z roku 2017 napsal Tesna
Paphos má dvě části, město v mírném svahu a rozlohou dnes mnohem menší přístav, kde je soustředěna většina památek a který je turisticky vděčnější. My bydlíme na samém okraji města, kousek od přístavu. A ten jdeme v podvečer prolédnout, máme to asi 15 minut pěšky. Cestou míjíme místní starý hřbitov, kde se houfujídesítky koček, které zde někdo evidentně chodí krmit. Přístavu vévodí opravená pevnost a podél vede pěší proméda. Podél přístavu je samozřejmě spousta restaurací, barů a obchodů, kdy starší výstavba přechází na východě plynule v pás moderních hotelů podél pobřeží. My si v jedné z nich, přímo u moře, dáváme něco k večeři o po procházce nejživější částí přístavu ještě zkoušíme Guinnesse ve stylovém irském baru, na který v ulicích narážíme.
Promenáda v Paphosu
Další den dopoledne si jdeme projít přístav za světla. Kolem oběda startujeme náš Colt a míříme asi 15 kilometrů na sever, kde má být dle průvodců jedna z krásných pláží – Coral Bay. A ty nekecají. Jedná se o písečnou pláž s jihozápadní orientací, s množstvím parkovišť poblíž. Na rozdíl od pláží okolo Ayia Napa je zde výrazně méně lidí, pláž je skoro prázdná. I voda mi zde připadá teplejší, takže snad poprvé se odvážím do ní jít víc než po pás. Cestou zpět do města se stavujeme na nákup proviantu v místním Lidlu, sortiment, značky i uspořádání prodejny je jako u nás, dokonce, jak následně zjišťujeme, i zboží pro místní trh má původ u nás na Moravě.
Coral Bay
Večer se jdeme projít do přístavu, tentokrát podél hotelů. Večeři si dáváme v příjemné restauraci na promenádě před jedním z nich, kde k poslechu hraje místní lidovky dvojice muzikantů. Když nás obsluhující číšník slyší vybírat si z menu, začne se vyptávat, odkud z Česka jsme. A jeho znalosti naší geografie jsou obdivuhodné. Jablonec, Trutnov, Jeseník, Nové Město … zná naši republiku pomalu lépe než my. A důvod? V mládí byl orientačním běžcem a účastnil se u nás jako reprezentant Kypru všemožných závodů a mistrovství. A protože jídlo zde mají vynikající a ceny rozumné, není to naše poslední návštěva, ale během pobytu se zde ještě jednou vracíme. A náš běžec se nás zase s vřelým uvítáním ujímá, i když evidentně nepatříme do sektoru restaurace, který má obsluhovat.
Něco malého na chuť
Následující den plánujeme celodenní výlet do vnitrozemí. To na západní části ostrova tvoří zalesněné pohoří Troodos, táhnoucí se v ose ostrova. Primární cíl dne je jasný – výjezd pod nejvyšší místní horu – Olympus, jejíž nejvyšší bod se nalézá ve výšce 1.952 m n.m.. A co je pro mne jako lyžaře obzvlášť zajímavé, tak na svahu této hory se nalézá lyžařské středisko s jednou lanovkou a několika vleky, kde se od ledna do března i běžně lyžuje.
V horách
Takže dopoledne vyrážíme po dálnici kousek na východ, po chvíli odbočujeme na okresku do hor. Postupně jak stoupáme, ráz krajiny se výrazně mění. Vyprahlou středomořskou krajinu střídá ta horská, plná zelených borovic. Obrovský kontrast proti ubytovacím rezortům na pobřeží také vidíme v hoské vísce Pano Platres, která je asi 15 kilometrů od Olympu a evidentně slouží jako místní lyžařská ubytovací základna, která má velmi lehký nádech alpských středisek.
Nejvyšší vrchol ostrova
My projíždíme ještě okolo shluku restaurací pár kilometrů pod vrcholem a boční cestou stoupáme nahoru. Zastavuje nás až závora za parkovištěm u prodejny skipasů, vedle které stojí pod piniemi s dlouhými jehlicemi několik rolb. Opravdu zvláštní pohled. My pak stoupáme lesem ještě několik set metrů pěšky na vrchol, jemuž vévodí kulatý vojenský radar. Kousek pod ním má vrcholovou stanici i lyžařská sedačková lanovka, nyní již samozřejmě mimo provoz. Kolem ní se spouští dolů několik sjezdovek, z nichž jedna má dokonce parametry a je homologována pro závody dle regulí FIS.
Na vrcholu jsme zcela sami a na severních svazích zde ještě teď, na počátku května, vidíme zbytky sněhu. Počasí, které je zde evidentně jiné a samozřejmě chladnější proti slunnému pobřeží, se začíná horšit, takže my se varcíme k autu. Právě včas, protože začíná s přestávkami solidně lít. Sedáme do auta a po horských klikatých silničkách projíždíme pohořím. Už si ani nepamatuji, co bylo naším dalším cílem, ale po chvíli se v horách ztrácíme. Křížem krážem jezdíme po stále se zužujících horských cestách, z nichž některé, jak usuzujeme dle značení, jsou určené pro off roady. O tom, že se pohybujeme mimo hlavní turistické trasy, svědčí časté udivené pohledy domácích, když projíždíme kolem různých polosamot, kolem kterých projíždíme po cestičkách o šíři jednoho auta.
Ztraceni v horách
Komickou situaci zažíváme ve chvíli, kdy se sekneme v jedné takové vesničce složené možná z dvacítky stavení. Místní obchodník, který naváží svým pick upem zboží do svého obchůdku, totiž zablokoval autem celé místní „náměstí“ o rozměru 3x10 metrů. I on na nás nevěřícně kouká, kde se tu bereme. I jemu je na první pohled jasné, co jsme zač. Protože co jsem ještě nezmínil, auta z půjčovny zde poznáte velmi jednoduše. Všechna mají SPZ s výrazným červeným podkladem. Takže i v běžném provoze si pak místní mohou jednoduše dávat pozor na nás z pevniny. Na nás, co se často motáme v protisměru, co místo blinkrů pouštíme stěrače nebo často projedeme kruháč opačně. To konkrétně jsem za náš pobyt viděl 3x.
Místní ale mají pohodovou jižanskou povahu, takže obchodník sedá do auta a dělá nám místo, abychom mohli pokračovat v našem bloudění v horách. Stále prší, my míjíme vodopády dešťové vody řítící se horských svahů a projíždíme na mnoha místech nánosy kamenů na cestě. Jaký rozdíl to proti parnému slunci na plážích. Konečně se dostáváme na nějakou cestu vyšší kategorie a podle směrovníků se začínáme orientovat. A jeden z nich ukazuje na klášter Kykkos, jeden z klenotů ukrytý v horách. Takže míříme tam.
A cestou zcela neplánovaně vidíme další unikát. Zde v horách u vesnice Amiantos je ukrytý největší azbestový důl v Evropě, kde se předtím, než došlo v roce 1988 z ekonomických a zdravotních důvodů k jeho uzavření, vytěžil zhruba 1 milion tun azbestu. Před druhou světovou válkou, v době největšího rozkvětu těžby, zde pracovalo 18.000 horníků, a vytěžená surovina putovala vzduchem 30 km dlohou lanovkou do Limassolu. Dnes již spoustu let prochází důl rekultivací, kdy práce jsou dnes zhruba v polovině. My pokračujeme horskou silnicí dál, stovkami zatáček do nitra hor. Na této klikaté boční cestě potkáváme plně naložený kamion, který nás nechá slušně na jedné z mála krátkých rovinek předjet.
Rekultivace po těžbě azbestu
Ke klášteru, který je ukrytý ve svahu hory, mezi borovovicovými lesy přijíždíme už v pozdním odpoledni, takže i když je na parkovišti pár autobusů, turisté se již pomalu trousí ven, my jsme jedni z posledních návštěvníků. Klášter opravdu stojí za prohlídku, jeho vnitřní i vnější výzdoba je nádherná. Určitě stojí za to sem během pobytu zajet, i když dostat se sem z dálnice zabere skoro hodinu a půl. Bohužel, zde mi nezbývá než litovat, že moje fotky z naší celé dovolené zmizely dodnes nevím kde v propadlišti dějin, takže fotografický doprovod tohoto cestopisu tvoří fotky z „náhradního“ telefonu, který často zůstav autě. A to i tady.
Kaplička a vyhlídka nad Kykkosem
Po krátké pohodové prohlídce kláštera míříme autem ještě o kousek dál, asi 2 kilometry západním směrem, na vyhlídku nad lesem, která je vidět od kláštera. Na parkovišti zde už jsme úplně sami. Stoupáme kolem soch svatých nahoru a otvírají se nám parádní výhledy do okolí, na vrcholu kopce jdeme okouknout nádherně zrekonstruovanou kapličku. Blíží se večer, takže sedáme do auta a horskými silnicemi jedeme zpět. Zastavujeme se v Limassolu, kde si procházíme parkovou přímořskou promenádu a v moderním bufetu si tu dáváme na večeři klasický hambáč. Zážitkem je pak vymotat se jednosměrkami zpět na dálnici, protože se nějak zacyklujeme a chvíli jezdíme dokola.
Dieta po náročném dni
Následující den po snídani sedáme do našeho Colta a míříme po dálnici na východ. Naším cílem je asi 150 kilometrů vzdálená Nikosie, hlavní město ostrova, nyní rozdělena jako Berlín v minulosti zdí a ostnatými dráty na dvě části – půlka patří Kyperské republice, druhá je okupována Tureckem. My parkujeme v moderní (a nudné) části města a jdeme k hranici, do staší části. Tam narážíme na sobotní trh, kupujeme si něco na zub a uličkami dál míříme k hraničním checkpointům. Zde je to pro nás žijící roky v Evropě „bez hranic“, již zvláštní pocit, když procházíme oběma kontrolami, na řecké straně pohodovou a ryze formální, na turecké více byrokratickou.
Checkpoint Charlie
Hned za čárou je to jiný svět – Evropa vs. Blízký východ. Uličky plné obchůdků se všemožným textilem, zbytečnostmi i fejky všech známých značek. Ceny jen zlomkem toho, co o pár metrů „před zdí“. My jen tak bloumáne ulicemi a obcházíme i pár místních památek – kostely či mešity. Zajímavý je i zachovalý a zrekonstruovaný caravanserai nedaleko, což byly takové místní hostince, kde si mohli na cestě odpočinout karavany. Kupujeme pár cetek a na pozdní oběd se stavujeme na turecké straně v jedné z velkých turistických hospod, kde jsou ceny těm řeckým skutečně směšné.
Caravanserai
Někde v Nikosii
Pak už procházíme přes check pointy zpět na řeckou část a živou obchodní pěší třídou se vracíme k autu. Cestou se ještě krátce občerstvíme v jedné z cukráren a pak už valíme po dálnici zpět do Paphosu, kde si večeři opět dáváme u našeho „běžce“, který se o nás opět s úsměvem stará.
Další den míříme za historií Paphosu. Po pobřežní promenádě míříme k přístavu. Kousek od něj je vstup do rozsáhlého archeologického parku, vstupné je pár Eur. Park je plný vykopávek velkých řeckých domů a je známý především díky mnoha zachovalým mozaikám. Ty jsou z velké části zastřešeny a návštěvnici je mohou obdivovat z chodníčků nad nimi. Pak pokračujeme k majáku, poblíž něhož je starověký amfiteátr. Poslední naší zastávkou zde jsou zbytky středověké čtvercové pevnosti. Už je vedro, Slunce peče a my jsme na otevřené ploše solidně zplavení. Pár set metrů od archeologického parku pokračujeme k menšímu areálu vykopávek, na kterých je postaven kostel.
Kasa archeoparku
Mozaiky
A další mozaiky
Amfiteátr
Zbytky hradu
Pak se vracíme na apartmán pro auto, kterým jedeme několik kilometrů na severozápad Paphosu, kde se nalézá další archeologický komplex. Jedná se o tzv. Hrobky králů, což jsou hrobky vykutané v zemi a ve skále. Je to asi kilometrový okruh po devíti hrobkách kousek od moře. Jsme zde odpoledne a návštěvníků je zde již poskrovnu. My jsme v parném dni již pořádně vyšťavení, takže sedáme do auta a pokračujeme na sever na pláž Coral Bay, kde trávíme čas až do večera. Den pak ukončujeme na promenádě v přístavu, kde si dáváme pestrý a pořádný mix místních mezes.
Kostel a další vykopávky
Hrobky králů
Poslední den našeho pobytu ráno vyklízíme apartmán a loučíme se srdečnou paní domácí. Protože náš let startuje v podvečer, máme ještě pár hodin k dobru, které s rozhodneme strávit na Afroditině pláži, kterou mámepo cestě. Zase jdeme na turisty opuštěnou část, kde jsme úplně sami. V pozdním odpoledni pak po dálnici valíme zpět do Larnaky, kde předáváme v půjčovně auto. Jejich shuttle nás hodí na letiště, kde sedáme na letadlo a někdy o půlnoci jsme zpět v Katovicích,kde jak bylo v těch letech pro nás typické, zase prší …
Vzhledem k tomu, že naše návštěva Kypru proběhla již před několika lety, bezprostřední dojmy již dávno vyprchali, ale zůstal jednoznačně pozitivní dojem z destinace, která může nabídnout pobyt po všech stránkách petrý. Počínaje plážovou válečkou, s horskou i městskou turistikou i výlety za historií. My jsem zde byli na počátku května, kdy teploty byly často až spalující, ale moře bylo jen pro otužilce.
Poslední večeře
Jak se ti cestopis líbil?
Tesna procestoval 24 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Střední Ameriku. Na Cestujlevne.com se přidal před 6 lety a napsal pro tebe 40 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil1 komentář
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Díky za 2. díl. Na březen máme letenky, tak tvůj cestopis (stejně jako další cestopisy z Kypru na CL) využijeme pro inspiraci. Snad nám let nezruší a na Kypr se bude dát cestovat.