Lanzarote - kanárská brána do pekel

I když asi nebudou tak úplně bezprostřední jako ty, které vznikají ihned po našich cestách, s odstupem času pak naopak ukáží to, co v nás zanechalo ty nejsilnější dojmy. A začnu ostrovem Lanzarote, který jsme navštívili v listopadu 2017.

V té době jsme už za sebou měli dvakrát Tenerife a jednou Gran Canarii a oba ostrovy nás nadchly tak, že jsme chtěli poznat i ty další, protože jak jsme zjistili a naše další cesty to jen potvrzují, každý z ostrovů je úplně, ale fakt úplně jiný. A tak když jsem na jaře objevil podzimní letenky na přímé lety z Katovic na Lanzarote, další z těch čtyř větších ostrovů, neváhali jsme a vybrali si týdenní termín přes listopadový státní svátek. Zpáteční letenky s Wizzem včetně míst a jednoho odbaveného velkého zavazadla pro nás dva vyšly na 1.222 zl.. Auto dopředu rezervujeme přes Plus Car (Fiat 500 za 91 EUR na týden včetně pojištění) a z vcelku solidní nabídky ubytování volíme bungalowy THe Las Gaviotas v Puerto del Carmen, za cca. 500 EUR se snídaní. Puerto del Carmen volíme hlavně kvůli jeho centrální geografické poloze, abychom měli vhodný výchozí bod pro poznání celého ostrova.

Cesta pro nás začíná na jako vždy pohodovém letišti v Katovicích, kde necháváme auto jako obvykle na nejbližším soukromém parkovišti zhruba 300 metrů od terminálu za velmi vstřícných 65 zl. na 8 dní. Startujeme krátce po poledni, takže na místě jsme v podvečer. Bez problémů a rychle si přebíráme našeho malého fiátka, jak je u Plus Car zvykem, na veřejném parkovišti, kde mají one man mobilní kancelář na meeting pointu. Odjíždíme pár kilometrů na jih do Purto del Carmen, kde se jen kousek od přistávací dráhy nachází náš rezort Las Gaviotas, skládající se z malých bílých přízemních bungalovů.

Až na místě ovšem zjišťujeme, že tento má celkem sedm bloků, z nichž čtyři se nachází přímo u pobřežní promenády a tři jsou o pár set metrů dál. My z nějakého důvodu máme první noc jinde, než ty zbylé, takže nás někdo z recepce vezme asi o dva bloky dál, kde má rezort šest odloučených bungalovů. Je   mimo hlavní sezonu, takže zde po celou dobu pobytu vůbec není problém s parkováním. A protože se máme hned zítra stěhovat někam vedle, ani se nevybalujeme a hned, protože je ještě světlo, vyrážíme na obhlídku nejbližšího okolí. K moři to máme kousek a přímořská promenáda se táhne kolem možná dvoukilometrové pláže do turisticky rušného centra Puerto del Carmen. My jsme na jeho podstatně klidnějším východním okraji. Pár set metrů od ubytování nacházíme i obchodní centrum se dvěma supermarkety, bary a restauracemi, takže děláme první základní nákup a v jedné z restaurací si dáváme večeři.

Ráno jdeme pěšky na snídani do centra našeho rezortu, kde je hned vedle bazénu vzdušná jídelna, i s možnosti venkovního sezení. Takže samozřejmě volíme posezení na čerstvém vzduchu a na příjemném ranním slunci. A zjišťujeme, že jsme zde evidentně nejmladší, protože skoro celý zbytek osazenstva tvoří převážně angličtí a němečtí důchodci. Ostatně Ryanair se viditelně činí a třeba v dopoledních hodinách jsou zde chvíle, kdy zde jeho letadla z Albionu přistávají snad v pětiminutovém taktu. Pestrá, čerstvá a každý den obměňovaná nabídka jídla nám zde supluje i oběd, kdy pak vyrážíme na naše cesty po ostrově patřičně nacpaní.  Snídani končíme vždy, když se před jídelnou shromáždí hlouček důchodců, aby si za dozoru animátorky zacvičili na hudbu. A protože se hudební doprovod po celý týden nemění, vydržíme vždy do řízné třetí skladby a mizíme.

 

Den první – jižní okruh ostrovem

První den na Lanzarote směřuje naše cesta na jih do letoviska Playa Blanca. Pár kilometrů jedeme po dálnici, která se následně mění v přehlednou okresku s velmi svižným provozem. V Playa Blanca si procházíme centrum a pobřežní promenádu, u které je v centru malá písečná pláž. Poté sedáme do auta a jedeme kousek zpět na sever, kde jsou na západním pobřeží místní saliny Janubio – stovky velkých i malých bazénů pro těžbu soli. V krámku si za euro kupujeme pytlík místní mořské soli a pokračujeme dál na sever. Na chvíli nás zdrží nečekaný zážitek, natáčení reklamy na nějakou novou audinu, kvůli čemuž je krásná pobřežní cesta na chvíli uzavřena. Když pak míjíme skupinku filmařů, ti spěšně schovávají natáčená auta pod plachty. O kousek dál zastavujeme na pobřežní vyhlídce u divokých útesů Los Hervideros.

Dalším naším cílem je pobřežní vesnička El Golfo, kde naleznete jeden z přírodních unikátů Lanzarote, často zachycen na pohlednicích či jiných propagačních materiálech – El Lago Verde. Parkujeme na parkovišti před vesnicí a jdeme na vyhlídku se na ten barevný unikát podívat. A je na co koukat – modrý oceán, černá pláž a za ní zelená laguna pod příkrým útesem. 

Vítejte v pekle

Vracíme se na hlavní tah, ze kterého odbočujeme na silnici LZ-67, která vede do srdce vulkanického národního parku, který je výsledkem vulkanické činnosti z let 1730 – 1736. Zde je naší první zastávkou návštěvnické centrum s expozicí a promítacím sálem. Vstup je zdarma, včetně vycházky po dřevěném chodníčku do nitra lávového pole.

Pak se vracíme kousek zpět přímo do národního parku, u brány platíme vstupné 10 EUR na osobu a pokračujeme na centrální parkoviště u velké restaurace. Základem prohlídky národního parku je okružní projížďka po parku mezi malými i většími vulkány vyhlídkovým autobusem, který na těch nejzajímavějších místech zastavuje, abyste si mohli udělat z těchto nezapomenutelných míst dokumentaci. Krajina je zde skutečně podmanivá, není jen černá, ale hýří i jinými barvami tak, jak jsou horniny zbarveny oxidy různých kovů. Těžko si dnes představit, jaké to zde bylo peklo pouhá tři století zpět, kdy sopečné erupce pokryly lávou a zničily asi třetinu povrchu Lanzarote. Ne nadarmo je maskotem ostrova čertík.

Po skončení projížďky přichází ještě pokus nalákat nás do restaurace. Nejprve nám ukazují, co se stane, když hrknete vědro vody dovnitř stále žhnoucí země, ze které následně vystříkne sloup páry. Chutě nám chtějí vzbudit ukázkou mnoha kil masa pečeného na skutečném přírodním lávovém grilu v podobě velké studny.

Památník z nádrží

Naší další krátkou zastávkou je maličká vesnička kousek za Mancha Blanca, které vévodí na velkém prázdném prostranství bílý kostel. Opět scéna jak z klasického westernu. Nikde nikdo, jen vítr žene pustinou prach a koule roští. Odtud pokračujeme přes Tinajo k malému a téměř prázdnému turistickému rezortu na pobřeží, kde se osvěžíme na černé pláži. Když odtud míříme do Arrecife, hlavního města ostrova, a zastavujeme se ještě u Monumento al Campasino, což je zdaleka viditelná socha udělaná ze starých nádrží na vodu, která je poctou bývalým obyvatelům Lanzarote za jejich výdrž v jejich boji o živobytí s tímto nehostinným ostrovem.

Autorem této sochy je César Manrique. Toto jméno zde uvidíte a uslyšíte často, protože jde o místního nejslavnějšího rodáka – umělce, sochaře, architekta a vizionáře, který vtisknul svou představu o udržitelnosti soužití člověka s přírodou do mnoha míst na ostrově a který dodnes ovlivňuje celkový ráz Lanzarote mj. tím, že se zde dbá na zachování původního rázu bílých staveb nebo omezením výšky budov, díky čemuž zde nenajdete taková šílená monstra jako na jiných Kanárských ostrovech. Součástí monumentu je i kulturně-informační centrum s restaurací a stánky s lokálními folklorními produkty.

Podvečerní Arrecife

Naší poslední zastávkou je Arrecife, hlavní město ostrova se zhruba 62 tisíci obyvateli. Zajíždíme do centra, procházíme si živou pěší zonu a pokračujem k rybářské laguně. Tady si v jednom téměř prázdném baru chceme dát dvě deci, ale servírka neumí ani slovo anglicky či německy, takže oprašujeme naše velmi bídné znalosti španělštiny – dos vino bianco ... a nějak se domluvíme. Už za soumraku si ještě obcházíme pobřeží pevnost Castillo de San Gabriel, která leží na nízkých pobřežních útesech a s pevninou je spojena dvěma mosty. Dominantou Arrecife je Gran Hotel, který je nejvyšší budovou na ostrově a je vztyčeným prstem upozorňujícím na to, co by se mohlo stát, pokud by nedošlo k regulaci výškové výstavby na ostrově. Celkově nás Arrecife nijak zvlášť nezaujalo a pokud jej během pobytu na Lanzarote vynecháte, rozhodně o nic nepřijdete.

Už za tmy se vymotáváme z města a vracíme se na bungalow  po náročném dni, kdy jsme zcela neplánovaně objeli skoro celou jižní polovinu ostrova. Náš nový bungalow je opět v jednom ze vzdálených bloků, výhodou je zde neskutečný klid a opět poloprázdná parkoviště. Den zakončujeme v nějakém rodinném irském baru na promenádě, kde toho večera hraje nějaký saxofonista. Netušíme, zda je to něco plánovaného nebo jde o náhodnou akci, protože občas hraje a občas se zdatně posiluje whiskou u stolu s přáteli.

Den druhý - jeskynní

Druhý den máme plány o poznání skromnější. Dopoledne trávíme na pláži a na promenádě v Puerto del Carmen. A až o poledni vyrážíme na sever ostrova poznat jeho další kulturní i přírodní zajímavosti. Jedeme hlavním tahem kolem hlavního města a naší první zastávkou jsou vulkanické jeskyně Cueva de los Verdes. Jedná se o dva zhruba šest kilometrů dlouhé lávové tunely z nedalekého vulkánu Monte Corona, místy vysoké až 50 metrů a široké až 15 metrů, kde můžete vidět horniny různých barev. Součástí je i koncertní sál. Na konci prohlídky vás čeká parádní optické překvapení. Nezvyklé pro nás je i to, že na rozdíl od našich chladných jeskyní, zde je teplota velmi příjemná, okolo devatenácti stupňů. My jsme až zde zjistili, že na nejznámější turistické atrakce Lanzarote lze zakoupit zvýhodněné vstupné, a to na kombinace tří, čtyř nebo dokonce šesti z nich, kdy při koupi těchto balíčků, které si pak sami můžete nakombinovat, ušetříte pár eur proti jednotlivým vstupům.

Za slepými ráčky

Druhým hlavním bodem dnešního programu jsou Jameos del Aqua, což jsou propadliny do lávových tunelů již v minulém odstavci zmíněných. Jde opět o dílo Césara Manrique, který zde v souladu s přírodními výtvory vystavěl kulturně-umělecké centrum, jehož součástí je i podzemní restaurace a velký kinosál. Přírodním unikátem je podzemní slané jezírko, ve kterém žije místní endemit – malý bílý ráček. Za ním už v otevřeném prostoru je pak to umělé, s azurově modrou vodou, s drsnou tropickou zahradou okolo.

Den třetí – severní okruh ostrovem

Třetí den našeho pobytu je neděle, takže po snídani sedáme do auta a vyrážíme do městečka Teguise, bývalého hlavního města ostrova, kde se každou neděli konají vyhlášené trhy a jindy ospalá víska se tak zaplní davy lidí. Dnes je chladněji, výrazně pod dvacítku, takže si bereme i bundy, ideální počasí na další výlet. Přijíždíme, stejně jako většina návštěvníků, směrem od hlavního města, a na okraji Teguise nás místní lákají na několik velkých parkovišť (za 5 EUR). My to ale zkoušíme a odbočujeme do nějaké boční ulice, kde nacházíme parkování zadarmo.

Jdeme do historického centra, které je plné lidí i stánků se vším možným. Můžete tu koupit jak různé místní výrobky, tak i mraky suvenýrů nebo celosvětově univerzálních šmejdů a cetek. Asi dvakrát si prokličkujeme uličky i celý trh a pak přeplněné městečko opouštíme. Míříme k další historické dominantě – hradu Santa Barbara, který se nachází nad městečkem na vrcholu vulkánu. Až nahoru vede asfaltka, takže parkujeme pár desítek metrů od hradu.  Platíme vstupné 3 EUR za osobu a můžeme si užívat parádní vyhlídku z hradeb na celé Tenerife. Vzhledem k tomu, že Lanzarote trpělo ve středověku nájezdy nejrůznějších pirátů, kdy hrad sloužil jako útočiště místních, je dnes součástí prohlídky i muzeum pirátstsví.

Další stopy Césara

Po návštěvě hradu pokračujeme po okresce dál na sever, do ospalé vesnice Hária, kde si krátce projdeme malé náměstí. Je zde i muzeum Césara Manrique, to ale vynecháváme a jedeme až na severní výspu ostrova. Tam se totiž nalézá další místní zajímavost, spojená jak jinak, zase s Césarem Manrique, který zde na severu ostrova složil během 2. světové války v dělostřelecké baterii.  Jde o vyhlídku Mirador del Rio, která je zhruba 450 metrů n.m., jejíž součástí je unikátní restaurace.

Vyhlídka je placená, takže i když parkoviště jsou celkem plná, hodně lidí se jen prochází po vrcholcích útesů okolo. My jdeme uvnitř tohoto uměleckého díla, které svým pojetím i výhledem připomíná kulisu z nějaké klasické bondovky, sídlo zlotřilého Blofelda někde na konci světa. Když zde přijíždíme, počasí hrozí málem deštěm a teplota zde nahoře dosahuje pouhých 14 stupňů, asi nejchladnější počasí, co jsme kdy na Kanárech v běžných výškách (tzn. mimo Teide) zažili.

Osmý ostrov

Výhled je zde ale skutečně parádní – máte totiž před sebou nejen pobřeží ostrova s dalšími salinami, ale hlavně jako na dlani ostrůvek La Graciosa. Ten byl při naší návštěvě ještě pod správou Lanzarote, ale o rok později (2018) se stal osmým plnohodnotným ostrovem Kanárských ostrovů, s plochou pouhých 29km2 a 700 obyvateli tím nejmenším.

Další naší zastávkou je přístav Orzola, poklidná osamělá víska na severu, odkud několikrát deně jezdí trajekt na La Graciosu. My si procházíme malý přístav i hlavní třídu s asi desítkou barů a restaurací, jedné z nich si pak vychutnáváme ospalou atmosféru u vychlazeného půllitru. Pak pokračujeme již po ostrovním páteřním tahu LZ-1 zpět na jih, do vesnice Guatiza, kde se od větrným mlýnem nalézá Jardin de cactus. Cestou míjíme mělké mořské bazény, které jsou oblíbeným cílem turistů kvůli své sluncem vyhřáté vodě. Kaktusová zahrada – a je už zbytečné asi zmiňovat, kdo stojí za jejím vznikem.

Kaktusový ráj

Ano, opět ten, jehož jméno tu padlo už tolikrát – César Manrique. A opět se jedná o jeho vizi prolnutí drsné tmavé lávové krajiny, svérázné architektury a místní flóry. Vstup je placený. Tato kaktusová zahrada je kruhový amfiteátr, kde na hlavní ploše i na asi šesti stupních okolo ní jsou stovky druhů kaktusů. Součástí je zase jako všude, kde César na Lanzarote vytvořil svá díla, stylová restaurace. My jsme zahradu navštívili v již pozdním odpoledni, takže návštěvníků zde již bylo pomálu. Tímto jsme prakticky objeli to vše základní a turisticky nejzajímavější, co lze na Lanzarote vidět. Za tři dny, solidní výsledek.

Den čtvrtý – pláže na jihu

Když jsme tam během první půlky našeho pobytu objeli prakticky vše, co jsme na Lanzarote chtěli vidět, druhou půlku pobytu už pojímáme výrazně více pohodově a dovolenkově. První zastávkou je přístav Puerto Calera kousek východně od Peurta del Carmen, kde si projdeme přístav a přímořskou promenádu s restauracemi a obchody. Dnes je pěkné a teplé slunečné počasí, tak naše další cesta směřuje do Playa Blanca, kde chceme navštívit vyhlášené písečné pláže, které se nacházejí východně od letoviska. Tentokrát nejedeme po hlavním tahu, ale volíme zajímavější cestu LZ-702 přes „kopce“. Před Playa Blanca sjíždíme na velkém kruháči z asfaltky a dále pokračujeme po uježděné roletě prašné cesty k plážím.

Ty leží v rezervaci, takže asi po dvou kilometrech nás zastavuje mýtnice, kde za vjezd auta platíme 3 EURa. Zkoušíme dojet k první, největší pláži Mujeres, ale když vidíme plná parkoviště i mraky dalších aut kolem příjezdové cesty, pokračujeme dál dozadu k dalším plážím. Zde je také celkem hodně aut, ale parkoviště plná ještě nejsou. Jdeme na obhlídku pláží včetně té nejkrásnější – pláže Papagayo, která je z obou stran chráněna výběžky útesů. Ta je ale, stejně jako vedlejší pláže, plná lidí. My se proto potom vracíme kousek zpět na jiné parkoviště, kde jsme viděli, že není tak husto.

Realitní optimismus v troskách

Parkoviště je hned vedle rezortu bungalovů, který byl zřejmě rozestavěn ve španělském realitním boomu před krizí v roce 2008, a ze kterého jsou dokončeny jen obslužné komunikace a přípojky sítí. Možná jde také o součást velkého politického skandálu z roku 2009, kdy UNESCO hrozilo Lanzarote odejmutím statusu biosférické rezervace, protože místní politici poskytovali nelegální stavební povolení na pobřeží ostrova, kvůli čemuž byl vyšetřován i prezident ostrova nebo starosta Arrecife. Ostatně takových pohrobků turistického optimismu dnes najdete na všech Kanárských ostrovech spousty, přes podobné rezorty, chátrající betonová monstra velkých hotelů nebo rovnou celé nedokončené rezidenční čtvrtě v různém stadiu rozestavěnosti či dnes už pomalu rozpadu.

My jdeme na pláž Puerto Muelas, která je na rozdíl od nedalekých výrazně méně zalidněná a trávíme zde odpoledne na slunci a dokonce i koupáním v teď už ne zrovna teplém Atlantiku. V podvečer si zajíždíme ještě na pláž Mujeres, skutečně krásnou, širokou a dlouhou písčitou pláž se zlatavým pískem, kde už v tento pozdní čas není skoro ani noha. Podvečer pak trávíme v Playa Blanca na promenádě. Téměř za tmy se pak vracíme do Puerta.

Den pátý - relaxační

Pátý den ráno po snídani se jdeme projít k letišti, jehož přistávací dráha začíná hned za pobřežní promenádou, takže je zde možnost sledovat přistávající letadla z bezprostřední blízkosti jako na Svatém Martinu, jen zde samozřejmě nelétají ty největší stroje. Kolem oběda pak jedeme po dálnici kolem Arrecife do letoviska Costa Teguise, což je další velký umělý turistický rezort. Zcela namátkou zde někde parkujeme a jdeme směrem k moři. Místo na slunci si zabíráme na centrální pláži Playa de las Cucharas, zalidněné tak akorát. I dnes je počasí na koupání, jen holt ta teplota oceánu …

Po procházce po promenádě ještě procházíme jedno z místních obchodních center, kde si v restauraci, která nás zaujme, dáváme brzkou večeři. A protože je krásný den, nechce se nám ještě do Puerta, tak jedeme na večer do Teguise. Na rozdíl od rušné neděle je dnes městečko poloprázdné, takže si v klidu procházíme historické uličky lemované bílými domečky. Navštěvujeme i muzeum aloe, které je zde jako na mnoha jiných místech zde i na jiných ostrovech součástí prodejny, kde můžete koupit různé aloe produkty. Nakonec si u náměstí dáváme dvojku vína a za soumraku se vracíme do Puerta.

Den šestý – hledáme Nemá v říši kapitána Nema

Poslední celý den na Lanzarote nás čeká zajímavý zážitek. V propagačních materiálech jsme totiž našli možnost absolvovat zde podmořský výlet ponorkou. Takže právě na tento den jsme si dopředu přes internet tuto atrakci zamluvili, kdy proti ad hoc objednávce na místě tam byla 10% sleva. Takže hned po snídani míříme do Purto Caleta, kde se hlásíme na nábřeží ve velké kanceláři společnosti Submarine Safaris, která tyto ponory pořádá. Jsme seznámeni s tím, co nás čeká, a absolvujeme bezpečnostní školení. Pak už nás průvodkyně vede k nedaleko ukotvené ponorce, která má, co byste řekli, překvapivě žlutou barvu.

Ponorka je pro 48 lidí, po obou stranách má velká kruhová okna a před každým z nich dvě polstrované sedačky. Nás je v ponorce zhruba 30. Vyplouváme z přístavu a za ním se už vydáváme pod vodu. Místní oceánská flora i fauna nejsou nikterak pestré, takže v první fázi ponoru je nejzajímavější, když míjíme několik potopených vraků lodí. To nejlepší přichází na obrátce, kde ponorka zastavuje a kolem nás se začínají míhat hejna ryb. Před okny defiluje i potápěč se svým mazlíkem – asi 3-metrovým rejnokem. Jde samozřejmě o nacvičené představení, ale vidět plavat takové monstrum v jeho přirozeném prostředí je nezapomenutelný zážitek. Výlet a vynoření končí za doprovodu skladby legendárních Beatles – Yellow Submarine. Během zhruba hodinové platby jsme se dostali nejhlouběji asi do 35 metrů a jako potvrzení, že jsme tento zážitek absolvovali, nakonec dostáváme certifikát o ponoru.

Pláž Famara – Fuerta v malém

Poté sedáme do auta a přes střed ostrova jedeme na pláž Famara na severozápadě ostrova. Jedná se o asi 4 kilometry dlouhou a širokou písečnou pláž. A vhledem ke své velikosti i přes množství aut u přístupové cesty skoro liduprázdnou. Přírodní scenerie je zde jedinečná - pláž a za ní hory stoupající od hladiny oceánu do asi 600 metrů. Obrázek velmi připomínající pláž Barlovento u Cofete na vedlejší Fuerteventuře. Trávíme zde poleháváním celé odpoledne. Poslední večer pak zakončujeme večeří v jednom podniků na promenádě v Puerto.

Den sedmý – poslední lážo plážo a bye bye

A zase tu máme poslední den naší dovolené. Balíme našich pár švestek, po snídani se odhlašujeme z ubytování a s naším fiátkem míříme na sever k přístavu Orzola, kde se chceme vykoupat v přírodních mořských bazénech u pobřeží. Nikde ani noha, voda parádně vyhřátá a parádně teplá. Má to jen jednu drobnou vadu na kráse – je zrovna odliv a vody je zde po kotníky až kolena, takže na koupání to není. Projdeme si pár jezírek a pak se autem vracíme zpět na jih s cílem najít nějakou pláž, kde strávíme dnešní odpoledne do večerního odletu letadla zpět do Katovic.

Projíždíme vesnici Punta Mujeres, ale zde nic nenacházíme. Až ve vedlejší vesnici Arrieta objevujeme naprosto parádní pláž se žlutým pískem, Playa de la Garita, která je dnes úplně prázdná. Mimo nás jsou zde jen 4 další návštěvníci, zřejmě místní. Zažíváme zde to nejlepší koupání na Lanzarote za celý týden. Na moři jsou vlny, ani velké, ani malé, prostě takové, aby se člověk v moři parádně vyblbnul. Obzvláště já, milovník vody rozhodně teplejší než je Atlantik, se překonávám, protože zde vydržíme ve vodě snad dvě hodiny v kuse. Kolem čtvrté odpoledne se zvedáme, na nedaleké benzince tankujeme plnou do naší pětistovky a míříme na letiště. A pak už jen návratová klasika včetně toho, že po příletu do Katovic nás už poněkolikáté za sebou vítá hnusné počasí a déšť.

A co dojmy?

Lanzarote je podobně jako vedlejší Fuerteventura ostrov ve srovnání s turisticky rušnými Tenerife a GranCan velmi klidný a to i přesto, že je (byl) za Fuertou hned na druhém místě na světě v poměru turistů na jednoho stálého obyvatele za rok. Takže i když zde najdete několik rušných turistických rezortů okolo hlavního města Arrecife, resp. ještě Playa Blanca na jihu, zbytek ostrova je velmi poklidný, mnohdy až skoro prázdný.

Zpočátku jsem lehce pochyboval, zda se zde nebudeme nudit, protože ostrov toho na první pohled až tak moc cestovatelsky zajímavého nenabízí. Prakticky pokud si koupíte kombinovaný vstup do 6 turisticky významných atrakcí, tak vidíte polovinu toho zde zajímavého. A kolik pak poznáte přírodních krás, to záleží jen na vás. Naštěstí se ukázalo, že je toho tolik, že to bohatě stačí na celý týden.

Ostrov je velký tak akorát, abyste jej kompletně bez problémů projeli i v případě, že zvolíte pro svůj pobyt jedinou výchozí základnu. I cesta úplně ze severu na jih zabere zhruba hodinu, takže pokud bydlíte v letoviscích okolo Arrecife, máte celý ostrov v dojezdu 30-40 minut. Cestování po ostrově je rychlé a jednoduché a i když i zde je patřičně hustá síť autobusů jako všude na Kanárech, nejlepší pro poznání ostrova je půjčení auta, se kterým jste mnohem flexibilnější Je zde jediný páteřní tah – silnice LZ-1/LZ-2, z něhož asi 15 kilometrů tvoří dokonce dálnice, zbytek je rychlá a přehledná silnice. My jsme zde byli v mimosezoně, takže provoz byl minimální, mimo hlavní tah často skoro nulový.