Listopadová Barcelona ve třech dnech

Když si na začátku září L. P. 2022 má drahá matička postěžovala, že jsme ten rok o prázdninách jako rodina (rozuměj - ona, já a mladší ségra) nikde pořádně společně nebyli, rozhodl jsem se toto drobné popíchnutí využít k naplánování krátké poznávací dovolené. Jakožto pracující člověk, který nemá dovolené nazbyt, jsem tak začal pokukovat právě po státním svátku, který by šel využít k prodloužení víkendového volna. 28. září vycházelo na neděli, 28. říjen zase na středu, takže nejlepší volbou bylo využít 17. listopad (čtvrtek).

Volba destinace nakonec padla na hlavní město Katalánska, tedy na Barcelonu. Důvodů bylo několik - ve Španělsku jsme nikdy nebyli, na Barcelonu jsem slyšel z drtivé většiny jen chválu, v listopadu by tam také mohlo být příjemnější počasí jak v témže období u nás a navíc letenky bývají za dobrou cenu. Nakonec se mi je nejvýhodněji podařilo sehnat z Vídně s Austrian airlines (zpáteční za cca 2850 Kč) v termínu 16.-19. 11. (st-so) a bylo rozhodnuto. Zbývalo si jen zabalit příruční zavazadlo (na pár dní bohatě stačí) a vyrazit.

1. den - středa (16. 11. 2022) - přílet, Camp Nou, centrum

Již několik dní před odletem bylo u nás (jak jinak to říct) hnusně. Počasí okolo nuly, od rána do večera šedá obloha, občas déšť nebo mokrý sníh, studený vítr... Ve Vídni toho dne nebylo jinak a jelikož odlet byl už v 7:00, dorazili jsme na letiště chvilku po páté ráno. Snídani jsme si užili ve VIP salónku Sky Lounge (v rámci volných vstupů na kartě ČSOB Premium) a děvčata zvládla i alko drinky v místním "Namíchej si sám" baru.

Bar "Namíchej si sám"

Krátce po sedmé už jsme se v plném letadle (Airbus A320-214) rozjížděli po dráze a zhruba po 20 vteřinách ve vzduchu se celou kabinou ozvalo téměř sborové "áááách". To když jsme vyletěli nad inverzní vrstvu mraků, kabinu zalilo nádherné ranní slunce a my jsme zjistili, že nejsme zdaleka jediní, kdo se na jeho paprsky těšil. Celou dobu letu nás pak pěkné počasí provázelo a nad Barcelonou, městem proslaveným zejména díky architektu Antoni Gaudímu, jsme při příletu neviděli ani mráček.

Na letiště Barcelona-El Prat jsme dorazili za přibližně dvě a čtvrt hodiny a odtud už jsme metrem linky L9S (za 5,15 Eur/osobu) zamířili na náš první naplánovaný bod - stadion FC Barcelona Camp Nou. Po výstupu na zastávce Collblanc je to pěšky jen pár minut, avšak i kdyby to bylo třeba půl hodiny, my jsme si užívali hlavně toho, že můžeme jít v krátkém rukávu a užívali si slunce a teplotu okolo 20 °C plnými doušky. Přímo do stadionu jsme nešli, ale i stát před ním byl zážitek, zvlášť pokud se na vás z obrovských plakátů dívají hráči jako Lewandowski nebo ter Stegen ( a i toho Messiho tam bylo pořád cítit). 

Výhled na Alpy

Stadion Camp Nou

Stadion Camp Nou

Kousek od stadionu pak jezdí autobus č. 52 ze zastávky Riera Blanca - Trav de Les Corts téměř do centra. (Na letišti jsme si před nástupem do metra koupili za 11,35 Eur jízdenku na 10 jízd zvanou T-casual . Ta se dá využít pro více osob, stačí jen při nástupu cvaknout tolikrát, kolik osob na jízdenku cestuje). Vystoupili jsme na PI Universitat, kde jsme v místním bistru zvládni dopolední tapas. Lehce najezeni jsme se vypravili již do samotného srdce Barcelony, tedy na Placa de Catalunya (Katalánské náměstí) a dále po ulici La Rambla směrem k moři. Na ulici to opravdu žilo a i ve druhé polovině listopadu byla plná lidí (Katalánci převážně v bundách, svetrech a dlouhých kalhotech, turisté v tričkách či tílkách a kraťasech).  Po cestě na nábřeží jsme se nemohli nezastavit  u Paláce Güell, na náměstí Placa Reial a samozřejmě také na vyhlášené tržnici La Boqueria. Tam jsme ani nestačili vnímat všechny barvy, chutě, vůně, kapsáře... No co si budem, neodolali jsme a několik specialit v podobě sýrů, salámů a mořských živočichů jsme ochutnali.

Placa de Catalunya

La Boqueria

Stánek s ovocem

Mořské plody

Palác Güell

Placa Reial

Na konci La Rambly mě osobně ohromil Kolumbův sloup (který mi mimochodem připadl mnohem monumentálnější než např. Nelsonův sloup v Londýně), avšak děvčata kolem něj jen prošla a zamířila přímo k vodě, aby nafotila nějaké ty "modelkovské" fotky u moře (do alba - mamka/na instagram - ségra). Z nábřeží jsme měli namířeno přes čtvrť la Ribera do parku de la Ciutadella. Tam jsme dali odpočinout lehce uchozeným nohám, pozorovali místní mladé zamilované páry, jak se vodí za ruce tam a zpět, viděli rodiny s dětmi, jak si užívají slunečného odpoledne a také jsme ukrývali svačiny před všudypřítomnými racky. To už mi ale v aplikaci Airbnb pípla zpráva od našeho hostitele s dotazem, kdy tak vidíme příchod na ubytování. (Pozor! Možnost ubytovat ve svém bytě někoho přes Airbnb bylo a zřejmě ještě stále je v Barceloně nezákonné, na což jsme byli hostitelem upozorněni předem, avšak kromě nutnosti chovat se na chodbě tiše, aby si sousedé neměli důvod stěžovat, nebyl s ubytováním problém)

Kolumbův sloup

Nábřeží

Historická loď

Kostel Santa Maria del Mar

Ubytování jsme měli u pana Salvadora (očividně umělec srdcem i duší, v jehož domě nebyl snad jediný roh pravý, podlaha měla vždy nějaký sklon a sprcha se nacházela víceméně přímo nad záchodovou mísou) asi 10 minut chůze od Katalánského náměstí. Po cestě z parku jsme tedy aspoň z dálky zahlédli Vítězný oblouk, zastavili se u Katedrály sv. Eulálie (hlavní barcelonská katedrála) a prohlédli si (zvenku) i sídlo aragonských králů Palau Reial Major. Stihli jsme samozřejmě i zastávku na kávu v krásné maličké kavárničce Meson del Cafe 1909 a chybět nesměla ani návštěva místního second handu (já jsem čekal venku). Po zakoupení přesně 0 ks oblečení (a tedy naprosto zbytečné zastávce) to už k ubytování bylo jen kousek.

Palau Reial Major

Katedrála sv. Eulálie

2. den - čtvrtek (17. 11. 2022) - Sagrada Familia; Park Güell; Casa Mila; Casa Batllo; Montjuïc

Po rušné noci (i když byl byt ve 4. patře, zvuky ulice do něj pronikaly s až nebývalou lehkostí) jsme se probudili do opět slunečného počasí a protože nás toho ten den v Barceloně čekalo hodně, vyráželi jsme z ubytování již brzo ráno. Ze zastávky Universitat jsme zamířili metrem linky L2 k asi nejznámější památce Barcelony - k Sagradě Familii. Vstup jsem měl objednaný předem přes internet a vybavil jsem se i oficiální aplikací (Sagrada Familia Official), která mimo samotných lístků obsahuje i užitečného průvodce. Čas vstupu 9:30 se ukázal jako dobrá volba, zejména vzhledem k menšímu počtu turistů.  Už po výstupu z metra jsem byl naprosto ohromen monumentálností celé stavby a i když jsem si o této památce načetl hodně, kdo ji na vlastní oči neviděl, nemůže ani zdaleka pochopit, jakým dojmem stavba působí. Člověk by dokázal stát hodiny jen před vstupem a pořád by nalézal nové a nové detaily na každém kousku vnějších stěn, věží, střechy a ostatních částech. Uvnitř čeká další překvapení v podobě "lesa" sloupů, které jsou navíc různobarevně osvětleny slunečními paprsky, pronikajícími dovnitř skrz vitrážová okna. A opět asi milion různých zajímavých detailů  na každém kroku. Celkem nás Sagrada Familia zabavila na asi 2,5 hodiny a opustit toto místo nás donutily převážně stále se zvětšující davy turistů.

Sagrada familia - exteriér

Sagrada familia - exteriér

Sagrada Familia - interiér

Sagrada Familia - interiér

Znázornění dokončené a plánované výstavby

Oběd proběhl v typicky španělském řetězci Taco Bell s výhledem na Sagradu, avšak pak už byl čas posunout se zase dál. Aby Gaudího staveb nebylo málo, pěšky jsme se vydali k asi 3 km vzdálenému parku Güell. Po obědě a víceméně pořád do kopce je to sice tak na žaludeční vředy, ale nakonec jsme v pořádku dorazili až ke vstupu. Už obvodové zdi parku, sestavené z různě tvarovaných kamenů a keramické mozaiky, prozrazovaly, že tady asi opět pravých úhlů moc nenajdeme. Nejrůznější pokroucená podloubíčka, klikaté cestičky, vyvýšené promenády, zajímavá schodiště a další drobné detaily nám v této úvaze daly za pravdu. Spolu s bohatou zelení a poletujícími papoušky bylo toto místo příjemným relaxem v jinak docela hektickém velkoměstě. Dokážu si představit, jaký klid by museli případní obyvatelé tohoto původně zamýšleného zahradního městečka mít, kdyby jej Gaudí stihl postavit celé. Návštěvu parku jsme pak zakončili ve dvou opět velmi neortodoxně tvarovaných domech (v jednom bydlel sám Antoni Gaudí, v druhém jeho mecenáš Eusebi Güell), stojících u výstupu. 

Park Güell - podloubí

Park Güell - podloubí

Park Güell - terasa

Park Güell - domky

Park Güell - hl. schodiště

Park Güell - hl. schodiště

Naše další cesta po Gaudího stavbách vedla nejprve k asi 2 km vzdálené pestrobarevné vile Casa Vicens, která je ovšem v soukromém vlastnictví a navíc zastrčena v nenápadné a docela úzké ulici, takže z ní zase tolik vidět není. Další dva Gaudího domy už ale stojí přímo na jedné z hlavních barcelonských ulic, na třídě Passeig de Gracia. Tato ulice množstvím nejrůznějších luxusních obchodů připomíná Pařížskou ulici v Praze, ale její šířka a řekl bych i důležitost je mnohem větší. Zde jsme viděli jak poslední světskou Gaudího stavbu - dům Casa Mila (dům opět nepravoúhlých tvarů, s roztodivně pokroucenými balkonovými zábradlími a fasádou z vápencových bloků), tak i stavbu Casa Batlló (mozaiková fasáda, balkonové zábradlí připomínající lebky, sloupy ve tvaru kostí a komíny s mimozemským kontextem). Zajímavé bylo pozorovat i rádoby vánoční výzdobu celé ulice, která ovšem v kombinaci s téměř letním počasím působila na nás středoevropany poněkud zvláštně.

Casa Vicens

Casa Mila

Casa Batlló

Vánoční výzdoba na Passeig de Gracia

Den se nachýlil do své večerní fáze a my jsme hned u domu Casa Batlló naskočili na metro L3 a svezli se pár zastávek na Placa d'Espanya (Španělské náměstí), což je vlastně jeden velký kruhový objezd s kašnou uprostřed.  Zhruba 300 metrů od náměstí se nacházel další bod naší prohlídky města, a to Magická fontána Montjuïc (angl. Magic Fountain of Montjuïc). Ta slibovala nádhernou vodní světelnou show, avšak po příchodu blíže jsme zjistili, že tato památka, postavená k příležitosti Expa 1929, je v zimní údržbě a tudíž vypnutá a vypuštěná. No nic, zamířili jsme vzhůru do kopce a ke Katalánskému národnímu uměleckému muzeu, které je přímo nad fontánou, jsme došli při západu slunce. Odtud to bylo na vrchol stále ještě pár stovek metrů, ale ty jsme už překonali hravě. Po olympijském středisku, vybudovaném pro Olympijské hry 1992, jsme se procházeli už za tmy, ale alespoň jsme mohli z kopce dokonale pozorovat osvětlenou Barcelonu v celé její kráse. Do našeho pronajatého bytu v centru jsme zamířili opět pěšky a ještě jsme stihli navštívit i již pomalu zavírající menší tržiště Sant Antoni.

Katalánské národní umělecké muzeum

Pohled od muzea

Telekomunikační věž na vrchu Montjuïc

3. den - pátek (18. 11. 2022) - Tibidabo; Two Schmucks

Obloha se přes noc zatáhla a mírně se ochladilo, ráno bylo "pouhých" 18 °C. To se ale vlastně vzhledem k programu, který jsme měli naplánovaný na poslední plnohodnotný den v Barceloně hodilo. Čekal nás totiž výstup na vrcholek nad městem zvaný Tibidabo. Ráno jsme proto sedli na autobus linky V15 a ten nás zavezl z Katalánského náměstí (zastávka Pg de Gracia - Casp) až na konečnou zastávku Josep Garí - Av Tibidabo, ležící pod kopcem. Zde se pak dá přestoupit na historickou tramvaj, která po klikaté silnici jezdí až k nástupní stanici zubačky, mířící na vrchol. My jsme si však jízdu tramvají odpustili a stejně jako předešlé dny se k zubačce šlo pěšky. Tou jsme se původně chtěli svézt (12 Eur/os. za zpáteční jízdenku) až těsně pod vrchol do výšky cca 500 m. n. m., ale nakonec bylo rozhodnuto, že i tuto cestu zvládneme pěšky. 

Nutno říct, že Mapy.cz mají své turistické mapy velmi podrobné a i v tomto případě mě na vrchol vedlo hned několik pěšin. Zvolili jsme trasu podél zubačky, avšak zhruba ve dvou třetinách cesty se z pěšiny stala spíše stezka zvířecí, která po chvíli na části zmizela úplně. Bohužel pro nás většinou v místech, kde rostly hloučky kaktusů a tak se naše putování k vrcholu stalo o to dobrodružnější.  Nakonec se nám však podařilo po chvílích prodírání se větvemi a opatrným našlapováním okolo bodlin kaktusů dojít až na zpevněnou cestu, odkud už to pak šlo hladce. Těch 18 stupňů a zataženo se v tomto okamžiku vážně hodilo, představa šplhání na kopec ve slunečném parném dni mi připadla jako dost drastická.

Na kopci Tibidabo se nachází pár domků, restaurace, lehce retro zábavní park a na samotném vrcholku ve výšce 512 m. n. m. krásný novogotický kostel (bazilika) Sagrat Cor (zasvěcený svatému srdci Krista). No, na běžného člověka jako já, který do kostela normálně nechodí, to působilo spíš jako dva kostely nad sebou, jelikož jak ve spodní, tak horní části kostela se nachází oltář, lavice a vše další. Spodní část je však pouze krypta a ke kostelu se od ní stoupá po jednom ze dvou bočních venkovních schodišť.

Bazilika Sagrat Cor

Oltář v kryptě baziliky

kolotoče zábavního parku

Vyhlídkové "letadlo"

Od kostela a hlavně od zábavního parku je parádní výhled na téměř celé město. Zde nám počasí naopak trochu uškodilo, za slunečného počasí by fotky odtud byly jak vystřižené z časopisu. Z vrcholu jsme se asi po hodince vydali pěšky po hřebeni směrem k 288 m vysoké vysílací věži Torre del Collserola, která byla vybudována také k příležitosti olympijských her v roce 1992. I když věž nabízí v 10. patře vyhlídku, my jsme se tu nezdržovali a mířili jsme dále dolů po dlouhých schodech a silnici až na stanici vlakových linek S1 a S2 Peu del Funicular, které nás zavezly zpět do centra. Tyto vlaky jezdí na území Barcelony převážně pod zemí, mimo ni však běžně po povrchu. Platí na ně lístky pro MHD.

Vyhlídka na město od zábavního parku

Vyhlídka na město od zábavního parku

Torre del Collserola

Po příjezdu do centra byl čas na pozdní, konečně typicky španělský oběd. Po chvíli hledání jsme usedli do příjemné stylové restaurace poblíž La Rambly a za solidních 16 Eur nám byl naservírován drink v podobě vína/piva/sangrie/nealka, polévkový, těstovinový či cizrnový předkrm, paella s mořskými plody jako hlavní chod a ovoce nebo zmrzlina za dezert. Zbývalo se jen odvalit do ubytování a odpočinout si po náročném dni. 

Paella se sangrií

Shodou náhod pár týdnů před naším odjezdem jsem na internetu zachytil žebříček nejlépe hodnocených barů světa a štěstí tomu přálo, že v první desítce byly hned 3 bary v Barceloně (1., 3. a 7. nejlepší). Po přečtení recenzí jsme usoudili, že nejsnadnější pro nás bude se dostat do 7. nejlepšího baru světa, zvaného Two Schmucks (na ul. Carrer de Joaquín Costa), jelikož u zbylých dvou se prý čekalo i hodiny, než se člověk dostal dovnitř. A aby toho nebylo málo, zmíněný bar se nacházel jen o dům vedle našeho ubytování (čehož jsme si přes den nevšimli, jelikož otevíral až později večer a i tehdy byl velmi nenápadný). Okolo osmé večer jsme tak sešli na ulici, čekali asi 10 minut, než jsme byli kvůli kapacitě vpuštěni a pak si jen užívali drinky (jednotná cena 11 Eur za drink) s velice originálními ingrediencemi. Fakt, že i z přísad jako jsou kozí syrovátka, mozzarellová pěna nebo dokonce rybí omáčka se dají namíchat velice chutné drinky jen potvrdily kvality tohoto podniku.

Bar Two Schmucks

Objednané drinky

Nápojový lístek

4. den - sobota (19.1.2023) - odlet

Po pár večerních drincích se nám i přes hlučnou ulici pod bytem spalo lépe jak předešlé dny. Poslední den už nás nečekalo nic jiného, než odlet zpět do Vídně. Ten byl naplánován na 10:05, proto jsme pro jistotu už před osmou vyráželi nejprve metrem L1 ze zastávky Universitat na zastávku Torrassa, kde jsme přestoupili na metro L9S jedoucí na letiště. Tam jsme přijeli chvilku po osmé ráno a už jen čekali na naše letadlo (opět Airbus A320-214). To mělo nakonec při nástupu asi 40 minut zpoždění, ale ve Vídni jsme byli už jen přibližně 10 minut po plánovaném času příletu. Škoda jen byla, že jsme si barcelonské počasí nepřivezli s sebou, po krátkém letu nad mořem se obloha zatáhla a ve Vídni už znovu panovalo počasí velice podobné tomu, které tam bylo při našem odletu o pár dní dříve.

Poslední pohledy na španělské pobřeží

Začínající oblačnost

A jak celkově zhodnotit výlet? Když pominu počasí, jež vyšlo na jedničku, Barcelona je velice zajímavé a živé město, které i když má své mouchy, rozhodně stojí za poznání. 3 dny jsou pro základní prozkoumání tak akorát a pokud rádi cestujete levně, nemusí vás jeho návštěva přijít na tolik peněz, jak by se na první pohled mohlo u města světového věhlasu zdát. A pokud jde o nás, doufám, že se do některého z měst na Pyrenejském poloostrově zase někdy (ať už společně či samostatně) podíváme. Tak na viděnou, Španělsko!