Luzern za den, aneb Jak jsem cvičil pilates

Odjezd a jedna vážně malá spolucestující

Autobusy z Brna jedou furt — jen ne vždycky včas. Sedím v autobuse na Zvonařce, je 18:12, a autobus směr Luzern má dvanáct minut zpoždění, což je na alpskou expedici s jediným dnem na celé Švýcarsko odvážný start. Noc tam, den v Alpách, noc zpět. Když jsem tenhle plán ladil s umělou inteligencí, padla od ní jednoslovná recenze: „Blázen." Nedá se s tím nesouhlasit — a když už vás za blázna označí i stroj, je pozdě couvat. A přesto tady sedím na Zvonařce.

První absurdita přichází dřív než po minutě jízdy. Naproti mě si sedá desetiletá holčička. Sama. Jede do Bernu. Sama. Chvíli přemýšlím, jestli tady nechybí nějaký dospělý, ale ne — má batoh, sluchátka a suverénní výraz někoho, kdo tuhle trasu zná líp než já. Z nás dvou je evidentně větší cestovatel ta, co ještě nemá řidičák ani povinnou školní docházku za sebou.

Legendy a morálka autobusu

Starší paní přede mnou prohlašuje, že touhle linkou jezdí čtyřicet pět let. Chvíli to nechám doznít. To bychom byli v roce 1980 — a jestli tehdy ČSAD Tišnov tajně vozilo Jihomoravany přes železnou oponu do srdce kapitalistických Alp, tak to je příběh, který se do učebnic dějepisu nějak nedostal. Buď paní zaokrouhluje velkoryse, nebo jede touhle linkou tak dlouho, že se jí jednotlivé roky slily do jednoho nekonečného nočního přejezdu přes Plzeň. Což po noci vsedě začínám chápat.

Zapnul jsem si bezpečnostní pás. Sám, dobrovolně, a zjevně jako jediný na palubě. Slečna přede mnou to pojala z opačného konce spektra: nohy vytažené na opěradle před sebou, uvelebená do polohy, kterou by fyzioterapeut popsal jako „prosím ne". Stačila by jedna pořádná brzda a ze Švýcarska by si vezla zlomenou pánev. Ale ona to ví líp — je mladá, je nesmrtelná, a hlavně je jí to jedno.

Ráno kolena hlásí přítomnost

Spánku jsem nasbíral tak čtyři, možná pět hodin — kvalitou zhruba na úrovni přechodu z odpolední na ranní, tedy technicky vzato jsem spal, ale tělo to bere spíš jako urážku. Hlava to ještě dává. Horší jsou kolena.

Drama ovšem dělala jen ráno, když jsem je po dvanácti hodinách sezení poprvé zkusil natáhnout. To byl monolog hodný činohry. Jakmile jsem po výlezu z non-stop busu ušel prvních pár set metrů, do pěti minut zmlkla a tvářila se, že se nic nestalo. Klasika — nejhlasitější jsou vždycky ti, co pak nemají co říct.

Luzern

Dorazili jsme o dvacet minut dřív, což je po noci v autobuse a paní se čtyřiceti pěti lety služby malý zázrak přesnosti. Luzern v půl sedmé ráno ještě spí. Město patří mně, holubům a pár lidem, co vypadají, že tu jsou buď ještě z včerejška, nebo už zase.

Projdu si slavný Kapellbrücke — dřevěný most, co zvládl středověk, požár i miliony turistů, a v šest třicet ho mám celý pro sebe. Pak tiché, naleštěné centrum, do kterého se ještě nikdo nestihl podívat. A nakonec Umírající lev — ten, o kterém Mark Twain napsal, že je to nejsmutnější kus kamene na světě. Bez davů mu to člověk docela věří. 

Golden Round Trip

S odbytým centrem vyrážím na Golden Round Trip — zní to jak zájezd pro seniory nebo název svařáku, ale je to ta správná švýcarská mašinérie lanovka-lanovka-ozubnice-loď, co tě vyveze nahoru a dolů způsobem, který dává smysl jen Švýcarům a jejich účetním.

Beru to strategicky: nejdřív lanovkou nahoru, a co nejdřív. Protože hora je nejlepší ve chvíli, kdy na ní ještě nikdo není — a každý zmeškaný ranní spoj znamená o padesát selfie tyčí víc na vrcholu. Zatímco slušní turisté teprv snídají, já už stoupám.

Pilatus, ne pilates

Manželka mě zvala na pilates. Já místo toho vyjel na Pilatus a s klidným svědomím tvrdím, že moje verze byla tak dvěstěkrát lepší než cokoliv, co se dá provozovat v tělocvičně na podložce.

Posilování core? Zkuste vylézt z non-stop busu a rozchodit kolena do prvního kopce. Rovnováha? Zkuste se udržet na nohou po noci vsedě. Protažení? To obstaralo ranní drama zmíněné výše. A výhled — no, žádné zrcadlo v tělocvičně vám nenabídne panorama Alp výměnou za pár franků a ochotu vstávat před rozumnou hodinou. Domů se vrátím a řeknu, že jsem cvičil Pilatus. Technicky vzato nelžu.

Nahoře jasno, celý den. Lidí zpočátku málo — ta ranní strategie vyšla dokonale — a teprv postupně přibývali, jak se slušní vyspalí turisté dobelhali k lanovce. Ale to už jsem měl to nejlepší za sebou: panorama pod čistým nebem, ticho, a ten vzácný pocit, že hora je chvíli jen tvoje.

Magnetka, která se nekonala i konala

A teď rubrika, která obvykle nesnese odkladu. Magnetka na Pilatu:  9 franků. Bleee. Devět franků. Nechal jsem jim ji tam, na stojanu, kde jí je dobře — protože existuje cena, za kterou už kus magnetického plechu s obrázkem hory nepřejde přes mé svědomí, a ta cena je zjevně někde pod devíti franky. Andorra si řekla o 3 eura a má je, Norimberk 5. Švýcarsko si na hoře řeklo o devět a odešlo s prázdnou.

Spravedlnosti ovšem učiněno zadost později v Curychu, kde jsem magnetku nakonec sehnal za 6 franků — a co víc, jsou na ní obě města, Luzern i Curych. Dvě za cenu jedné a o tři franky levnější než ta osamělá hora. Trh si nakonec našel rozumnou cenu, jen jsem si na ni musel počkat o jedno město dál.

Fast food ve Švýcarsku se nekonal — ne z nedostatku nabídky, ale z pudu sebezáchovy. Snídaně: sušenky věnečky. Oběd: bageta. Obojí přicestovalo v batohu z České republiky, protože jsem správně odhadl, že švýcarská bageta by mě stála zhruba jako zpáteční letenka. Prošel jsem celým Luzernem, vylezl na Pilatus, projel se lodí i vlakem — a nedal jsem jim za jídlo ani frank. Jedl jsem Česko s výhledem na Alpy.

A tady si nebudu nic nalhávat: přesně takhle vypadá overturismus. Přijedu na otočku, zabírám místo na mostě i na vrcholu, vyfotím si, co se dá, a místní ekonomice nenechám ani frank, protože oběd mám v alobalu. Jsem jeho učebnicová součást. Problém ovšem není, že bych to dělal já — problém je, že nás je devět miliard a každý z nás chce vidět ten samý most. Jednodenní výlety s řízkem v alobalu jsem přitom absolvoval už jako dítě s rodiči a nikdo tomu tehdy overturismus neříkal. Byl to prostě výlet. Jen jsem od té doby postupně rozšiřoval perimetr — nejdřív hrady po okolí, pak republika, teď Alpy na otočku — a řízek se cestou proměnil v bagetu. Princip zůstal stejný, jen ta čára kolem Brna je čím dál větší.

Zpět: loď, vlak a konec kruhu

Golden Round Trip dokončuji tak, jak se sluší: lodí po jezeře. A tady musím na chvíli přestat rýpat, protože to bylo prostě krásné — hladina, hory kolem, a ten druh klidu, za který si Švýcarsko účtuje v každé jiné situaci franky, ale výhled z lodi vám kupodivu dá skoro "zadarmo" v balíčku. Skoro jsem jim odpustil tu magnetku. Skoro.

Jenže pak přijde logistika. Autobus zpět v Luzernu z nějakého záhadného důvodu nestaví — musím do Curychu, a to znamená vlak za 27 franků. Sedmadvacet franků za to, abych se dostal tam, odkud mě odveze autobus, který mohl klidně stavět o město dřív. A aby toho nebylo málo — za celou jízdu mi jízdenku nikdo nezkontroloval. Sedmadvacet franků dobrovolného příspěvku švýcarské poctivosti. Kdybych byl blázen, který nekupuje lístky, ušetřil bych rovnou na tu magnetku. Ale já jsem blázen jen na jednodenní výlety, ne na revizory. Do Curychu dorazím v pět, autobus zpět jede ve dvacet — tři hodiny akorát tak na projít město, ne dost na to, abych stihl utratit další franky.

A pak už jen druhá noc vsedě, na kterou mě kolena čekají s výhružně nataženým programem. Jedna noc tam, jeden den v Alpách, jedna noc zpět — celá expedice do Švýcarska stlačená do formátu, který dává smysl jen člověku z Brna, co má tvrdohlavost. Desetiletá holčička už je dávno v Bernu. Paní se čtyřiceti pěti lety služby jede nejspíš pořád. A já se vezu domů s Pilatem v hlavě, věnečkovými drobky v batohu a magnetkou, kterou jsem z principu koupil i nekoupil.

Protože svět je velkej, ale autobusy z Brna jedou furt — jen v Luzernu zastavují jen půlkou. Kterou půlkou? To ví jen jízdní řády a Bůh.