Maďarsko a střední Slovensko - červenec 2026

Maďarsko a střední Slovensko -  červenec 2026- cestovatelský deník

Pokračuje letní prázdninové cestování naší rodiny. Je začátek července a vyrážíme kompletně celá rodina (manželka Hanka, synové Adam a Štěpán a já) autem na týden do Maďarska. Při návrat se stavíme s přenocováním na dvou místech na středním Slovensku, kde jsme ještě nikdy nebyli. Toto psaní není plnohodnotný cestopis (jak jste byli zvyklí např. z Gruzie, Švédska či Balkánu), ale je to jednodušší a stručnější cestovatelský deník, určený spíše pro osobní potřebu, rodinu a blízké přátele. Snad ale i vám poskytne cenné informace a pomůže při vašich případných následných cestách.

Cesta autem do Maďarska

  Je sobota 4. července a ráno vyrážíme z našich Čelákovic autem na cestu do maďarského Egeru. Jedeme přes Mohelnici, Olomouc, Frýdek Místek a pak na slovenském území přes Čadcu a Žilinu. Tady uděláme cestovatelskou chybu, nemáme zapnutou navigaci, slepě důvěřujeme směrovkám na dálničním obchvatu a jsme tak sérií dlouhých tunelů odvedeni dlouhým odklonem přes jihozápadní stranu od města. Najedeme tak nedobrovolně asi 20 km. Směrovky odklání tranzitní dopravu takto cíleně, aby se nákladní auta úplně vyhnula jakékoliv části města Žiliny. Dále jedeme přes Martin, Kremnicu, Zvolen a najíždíme na čerstvě dostavěnou dálnici- jižní směr na Košice. Před třemi lety jsme tudy jeli s Adamem vlakem a všimli jsme si velkoryse budované dálnice hlubokým údolím s estakádou na vysokých pilířích. Tato stavba musela být hodně finančně náročná. Provoz o víkendový den je však slabý a může působit dojmem, že dálnice byla stavěna zbytečně. Nejezdí tudy teď žádné kamiony.

   Před Lučencem dálnice končí a dál už pojedeme jen po místních silnicích, byť první třídy. Projíždíme Fiľakovem a průsmykem pod hradem Somoška překračujeme maďarskou hranici. Kontroly žádné. Následuje větší město Salgotarján a odtud pak po méně hlavních silnicích (což byla chyba) přijíždíme konečně po několika přestávkách do cíle do Egeru.

   Majitel ubytování pan István na nás již čeká a představuje nám celý apartmán. S překvapením zjišťuji, že oproti informacím na Booking.com u něj nelze platit kartou. Nabízí možnost platby převodem a poprvé v životě dělám SEPA platbu a překvapuje mě, že to je jednoduché. U FIO banky toto umožňuje i její mobilní bankovnictví.

   Je něco po 18. hodině a vyrážíme do centra města, kde má být otevřen supermarket potravin SPAR. Zjišťujeme, v jak výhodné strategické pozici je náš apartmán. Do centra města k historickým památkám je to jen pár minut pěšky. Manželka Hanka je příjemně překvapená množstvím památek a bude to odměna za dlouhou vyčerpávající cestu autem.

   Je sobotní večer, na uličkách historického centra Egeru mezi starými kamennými budovami posedávají lidé na zahrádkách restaurací, krásně to tady voní a slunce již nepálí. Naše ubytování je v rodinném domku ve svahu. Je v něm celkem 6 apartmánů, v horním patře je venkovní terasa s panoramatickým výhledem na Eger. Můžeme si tam vychutnat výhled na komplex hradu a města v mírném údolí. Na jižní straně se svažují kopce pohoří Mátra a Bukk.

 

Poznávání Egeru

Neděle 5.července. Centru Egeru. Snídaně se ukázaly jako velmi bohaté, panu majiteli jsme oznámili, že chceme snídat v 8:30, což se ukázalo jako vhodný čas, i pro ostatní hosty. 

_

Vyrážíme pak pěšky do města. Do egerského hradu je vstup i z horní strany, pouhých 200 metrů od našeho ubytování. Komplex hradu je velice rozsáhlý, krom vyhlídek z různých míst jsou přístupné i prostory v podzemí, jsou zde různé expozice maďarské historie. Z hradu vidíme jako na dlani místní památky- kostely, baziliku (údajně třetí největší v Maďarsku), stejně tak minaret. Ten zůstal jako pozůstatek turecké nadvlády. Vůbec okupaci Osmanskou říší je věnována velká část expozice. Na minaret lze i vylézt, je potřeba si však vystát dole frontu. Nikdo z nás však nemá zájem si na minaret vylézt. Prohlídka hradu nám zabrala celé dopoledne.

  Ještě jsme se byli podívat na nádvoří arcibiskupského paláce. Vstupy dovnitř jsou jen v určité časy s průvodcem, dovnitř jsme nešli.

 Na oběd jdeme vyzkoušet místní gastronomii. Restaurace v centru jsou však dost drahé a tak jsme objevili něco na způsob místní jídelny. Je to vedle obchoďáku s asijským zbožím. Vezmete si tác, jdete okolo pultů, kde jsou na druhé straně kuchařky a ty vám podají jídla. Poněkud jsme se však rozšoupli a nechali si naložit zbytečně mnoho jídel (segedínský guláš s těstovinami a k tomu vydatná zelná polévka). Koupili jsme si i pití a pak jsme u stolů zjistili, že tam je ve džbánech pitná voda. Výhodou je, že v této jídelně podávají hlavně speciality maďarské kuchyně.

_

_

  Hned vedle je autobusové nádraží. Kluky překvapuje vysoká úroveň místních autobusů a velká četnost spojů, přestože je dnes neděle. Dominantní je dopravce Volánbusz, který je součástí skupiny firem jako MÁV a HÉV- což jsou státem vlastnění železniční dopravci. Autobusy zde mají i mnoho dálkových linek a přímo tak konkurují vlakům.

Vedle u parku je ta obrovská bazilika, jejíž kopule je viditelná z mnoha míst v Egeru. Bazilika je volně přístupná. Poté jdeme parkem s fontánami podívat se na vlakové nádraží. Je koncové a každou hodinu sem jezdí přímé vlaky z Budapešti. Pak jdeme po stezce podél místního potoka kolem areálu tureckých lázní, kde část slouží jako akvapark. Poznamenáváme si otevírací dobu. Možná v následujících dnech využijeme možnost zlevněného vstupu po 16. hodině. Tento fenomén funguje ve většině vodních atrakcí v Maďarsku (nebo 4 hodiny před zavírací dobou), čehož jsme často využili při minulých rodinných dovolených o jarních prázdninách. Přes den jsme chodili v přírodě a po památkách a večer pak za tmy jsme se šli vykoupat.

  Při chození po městě i památkách si všímáme, že je zde hodně Čechů, Slováků a hlavně Poláků. Maďarsko je pro tyto národnosti turistů velmi atraktivní.  Není to nic překvapujícího, potvrdilo se to, co známě z minulých cest do Maďarska.

_

  Vrátili jsme se na ubytování, ale ještě se chceme někam podívat. Bereme si uzavřené pevnější boty, nasedáme do auta a popojíždíme necelých 5 km na okraj Egeru do obce Ostroros, kde mají být zbytky ropných vrtů. Je to vlastně vesnice, kde na mírných pahorcích pod horami se nacházejí vinice a ovocné sady. Jaká idylka a klid. V jednom směru pohoří Mátra a Bukk a na druhé straně nekonečná rovina, která sahá až k Ukrajině a Rumunsku a Srbsku. Shodli jsme se s klukama na tom, že to tu hodně připomíná jižní Moravu oblast pod Pálavou (tam však hory nejsou tam vysoké). Podobně to vypadalo v Moldávii, kde však kopce byly povlovnější. Nebo pak v Rumunsku v oblasti u maďarských hranic.

_

  Procházíme po polní cestě a našli jsme ty zbytky ropných vrtů.  Jeden z nich je velmi zachovalý a podle všeho jej občas pouštějí. Cítím zde známý pach ropy, u vrtu jsou nádrže s blátivou tmavou hmotou. Vracíme se pak jinou cestou zpět k autu do obce.  

Výlet do horského údolí Szilvásvárad  

Je pondělí 6. července. Dnešní den bychom se měli bez auta obejít. Budeme využívat hromadnou dopravu. Kolem našeho ubytování vede železniční trať- lokálka, po které jezdí soupravy s dnes již historickými motorovými vozy řady Bzmot, což je obdoba našich 810 (pův. M152). Pojedeme do horského údolí do obce Szilvásvárad, kde je mimo jiné dieselová lesní železnice. Jedeme soupravou se dvěma motorovými vozy na konci a mezi nimi dva přívěsné vozy. Na rozdíl od českých verzí, ty maďarské sice prošly rekonstrukcemi, ale jen interiéru. Trať je docela zajímává, vede údolími, krajina se občas otevírá a jsou výhledy do krajiny. Vystupujeme za zastávce a stejný nápad s výletem má zjevně více lidí. Na zastávce je kupodivu čisté WC zdarma, venku kohoutek s vodou a lavičky se stoly na posezení. Ke stanici úzkokolejky je to nějakých 10 minut chůze. Přicházíme tak akorát před odjezdem, kupujeme jízdenky, ale vláček je již plný. Další má ale jet až za dlouhou dobu. Přicházejí další cestující a personál úzkokolejky tuto situaci vyřeší operativně- nasměruje nás do jiných odstavených vagónků na vedlejší koleji a zaměstnanec jde nastartovat další lokomotivu. První vláček zatím odjíždí a lokomotiva se vyposunuje na ostavené vagónky. Za 10 minut pak vyjíždíme.

_

  Trať je zajímává, vede horským údolím a končí vlastně na jeho konci. Koleje na konečné jsou uzpůsobeny pro dvě vlakové soupravy. Všude okolo jsou dětská hřiště. Je zde více možností na turistický výlet. Jdeme s davem ostatních- ti mají za cíl vyjít okolo umělého jezera k jeskyni. To vyžaduje převýšení přes 100 metrů místy prudkou pěšinou, ale nakonec to stojí za to. Jeskyně je velká přírodní díra je skále a volně přístupná, je v ní příjemný chládek. Mladší kluk Štěpán si ještě jde udělat sám další výšlap do kopce na vyhlídku. Ukazuje nám pak fotky a prý to taky stálo za to.

_

   Údolím se pak vracíme do obce pěšky, činí tak většina turistů. Jdeme okolo must- see atrakce- vodopádu na hliněném podloží. Je přírodní a jeho tvar se průběžně mění. Nyní je ale vody málo, tak nevypadá moc impozantně. Dále v údolí je spousta jezírek, vchodů do štol. Dobývaly se tady rudy. Jsou zde také líhně pstruhů a pak rybí restaurace.

  Došli jsme do obce a přepadá náš dešťová přeháňka- tu však v pohodě přečkáváme pod stříškou nepoužívané venkovní restaurace. Jídlo na oběd kupujeme v obchodě COOP a pak si jej sníme u lavic a stolů v parku, vedle kohoutku s pitnou vodou. Ještě se jdeme podívat k místní bazilice. Dovnitř se bohužel dostat nedá, údajně je otevřená jen při mimořádných příležitostech.

  Zpět do Egeru se vracíme autobusem VolánBusz. Je moderní, pohodlný, ale poněkud překlimatizovaný.  Jízdné je za velmi přívětivou cenu. 600,- HUFů za dospělého a 300,- HUFů za kluky, stejná částka jako za vlak. Maďarský tarifní systém u dopravců (tím spíše u těch státních) nabízí slevy u mládežníků. Může potvrdit Štěpán, který nedávno za jízdu dálkovým vlakem z Budapešti do Szégedu na jihu země dal v přepočtu necelou stokorunu. Na turistických komerčních železnicích je však jízdné obecně vysoké a slevy pro mládež buď žádné nebo minimální.

  Večer před setměním se pak jdu jen se Štěpánem projít po uličkách nad našim ubytováním až ke kopcům nad Eger, odkud jsou výhledy na město a krajinu. Zahrady, pole, ovocné sady a nenápadně umístěný areál univerzity.

Výlet do Miscolze a Lilafuredská lesní železnice

Je úterý 7. července a dnes naopak budeme auto intenzívně využívat. Míříme do města Miskolz, které je třetím největším v Maďarsku. Objíždíme členité pohoří Bukki. Cesta je sice delší, ale vede po přímých úsecích a je rychlá. Přes Miskolz jsme již projížděli v létě 2024 vlakem cestou do Rumunska. Leží vlastně na rozhraní pohoří a maďarských rovin.

   Parkujeme auto k konečné Lilafuredské dieselové lesní úzkorozchodné železnice, která je podstatně rozsáhlejší, než ta minulá. Konečná je na sídlišti na okraji města u zastávky tramvaje. Jezdí tady moderní tramvaje značky ŠKODA. Po lesní železnici jezdí podobné lokomotivy jako včera v tom údolí Szilvássvárad, je to stejný výrobce a koncepce. Jenže tahle mašina patří k nejmodernějším v Maďarsku na úzkorozchodkách. Prošla totální rekonstrukcí, dostala moderní dieselový motor a hlavně- je to hybrid. Při jízdě z kopce dobíjí akumulátory a částečně pak může jet na elektrický pohon.

_

  Trasa úzkorozchodné železnice je velmi zajímává. Nejprve se proplétáme kolem ulic s rodinnými domky a zahradami, pak jedeme po rozsáhlém kolejišti, kde je zázemí dopravce s depem a montážními halami a pak trať míří do přírody do lesů a hor. Stoupá do výšin a místy je údolí dost hluboké a strmé a jsou zde vysoké mosty. O obce Lilafured je zámeček, lázně a přehrada. Jsou zde dokonce i tunely. Jedeme až na konečnou do stanice Garadna, kde však nic není. Jen dětské hřiště, restaurace a ani ze není mobilní signál. Původně jsme měli v úmyslu dát si procházku po okolní přírodě a zpět se vrátit autobusem. Ten ale jezdí velice zřídka a tak jdeme kousek údolím pěšky. Stavujeme se u staré kamenné budovy připomínající hrad. Byla to ale pec. 

   Došli jsme k zastávce autobusu. Přijíždí moderní elektrobus, je to ale městská linka. Jízdenky je potřeba mít z předprodeje. U řidiče je cedule, že lze si koupit jízdenku i u něj za částku 800,- HUF, ten ale jen mávne rukou a pouští nás dál. Nechce se mu zřejmě se zdržovat. Přitom mohl mít vyděláno. Dojedeme po silnici po spodní části údolí (úzkorozchodka vede po jeho úbočí) až na konečnou, která je u dopravního terminálu na sídliště na okraji Miskolce. Tam zároveň končí i tramvaj. K našemu autu u konečné úzkorozchodky je to ale celkem daleko, tak tam popojedeme tramvají. Jak ale koupit jízdenky? Mají zde automat a nejlevnější jednorázová jízdenka stojí 420,- HUF. Tak se alespoň projdeme moderní klimatizovanou tramvají ŠKODA.

   Chceme se projít po centru města, kam se přesouváme autem. Všude v centru i jeho blízkém okolní je však parkovací zóna, placenému stání se tedy nevyhneme. Není to ale nikterak drahé (nějakých v přepočtu 60 korun na dvě hodiny), spíše je problém najít volné místo. Prošli jsme se po centru, nahlédli do kostelů. Mají zde pěkné parky.

   Pak se jedeme podívat autem na kopec nad město, kde je moderně vypadající vysílací věž. Lze zdarma vyjít na její plošinu a vychutnat si výhled do okolí. Tam- na sever od Miskolce za horami je Slovensko a obdobné město Košice, které má podobné parametry (počet obyvatel, historické jádro, leží na rozhraní hor a roviny, v obou městech je průmysl).

_

  Do Egeru se vracíme tentokrát jinou cestou než dopoledne. Jedeme přes pohoří Bukk a cesta je výrazně pomalejší. Nejprve kvalita silnice je dost špatná. Kličkujeme mezi dírami. Pak se napojujeme na kvalitnější silnici. Ta se kroutí, je celkem úzká a většinou není do okolí nic vidět, jelikož se jede hustým listnatým lesem. Občas se z něj vynoříme do několika mále obcí v prudkých kopcích. Míst k zaparkování či oddechu a vyhlídek u silnice je zde málo. Zastavili jsme se na jedné z nich a kocháme se rozhledem na okolní hory. Není to tady pro žádnou masovou turistiku, spíše je to pro lidi typu poustevníků, kteří v horách hledají klid.

  Cesta přes pohoří a neustálé točení volantem byla vyčerpávající. Sjeli jsme dolů do údolí k Egeru a zatavujeme se v hypermarketu Tesco.

Výlet ke skalním příbytkům

Je další den- středa 8. července. Vyrážíme autem. Nebudeme se ale vzdalovat daleko od Egeru. Jedeme nejprve do obce Noszvaj. Parkujeme na konci obce u vyhlídky do krajiny. Okolo nás jsou vinice a ovocné sady. Je zde více aut, takže asi ta atrakce stojí za to. Po asi 400 metrové procházce po pěšině dojdeme ke kamenným příbytkům ve skalách. Platí se zde symbolické vstupné. Je to obdoba Drábských světniček nebo skalního bytu u Lhotky u Mělníka na Kokořínsku. Ale tady v Maďarsku je to dost zachovalé, nejsou zde odpadky. Jsou to vlastně skalní byty, v některých z nich je zavedena dokonce elektřina i voda. Dnes se již zde nebydlí. Místnosti jsou velice rozsáhlé a rozhodně nejsou stísněné.

  K autu pak jdeme jinou cestou přes obec. Pak popojíždíme k místnímu zámku. O prohlídku s průvodcem rodina nemá zájem, tak se jdeme na nízké vstupné podívat alespoň do parku, kde si užíváme klid a baštím ovoce ze stromů.

_

  Pak popojíždíme na konec obce, kde je zajímavý již opuštěný kamenolom, kde stěny mají až příliš pravidelné tvary. Nyní část lomu zarůstá. Následně jedeme kousek dál na okraj obce Szomolay, kde mají být další skalní útvary. Říká se tady tomu „Kaptárko“. Jsou to takové velké kameny ve svahu. Pro turisty jsou zde udělané schody se zábradlím a vyhlídkové plošiny do rokle a jsou odtud krásné výhledy do okolí. Moc nevíme, co mají tato kameny znamenat, zda to je nějaké kultovní místo. Ve většině kamenu jsou díry a podle fotek na tabulích lidé do nich dávali lucerny se svíčkami. 

  Kousek dál na kopci je nízká rozhledna s panoramatickým výhledem do krajiny, kam se Štěpánem vylézáme. V horkém dni tady příjemně profukuje.

_

 Další část dne máme v plánu podívat se do blízkých obcí na opačnou stranu Egeru, co jsme nyní. Jedeme tedy přes Eger a máme v plánu se naobědvat v té restauraci typu jídelny, kde jsme byli v neděli. Placenému stání, které na hodinu není moc drahé (320,- HUF), se ale v okolí centra nevyhneme. V jídelně se tentokrát najíme úsporněji. Již víme, co si dát, abychom nebyli přecpaní. Pak pokračujeme do obce Egerszalok.

  Egerszalok je také zemědělská obec v malebné krajině vinic a sadů. Hlavní atrakcí tzv. slaná hora (Sódomb)  je pramen minerální termální vody, kde usazující se minerály vytvářejí sintrovou kaskádu, jako krápníky. Idylickou atmosféru narušuje obrovský megahotel a akvaparkem, který tuto minerální vodu využívá. Pak se jedeme podívat ke zdejšímu skanzenu. Jsou zde taktéž skalní příbytky a odpočinková a herní zóna, kde se konají kulturní akce a letní dětské tábory. V jedné místnosti ve skále shlédneme 3D film s prezentací obce a vysvětlující, jak ten minerální pramen a skalní příbytky vznikly.

_

  Pak jedeme ještě na jižní okraj Egeru, kde je oblast pojmenovaná jako Údolí krásných žen. Opět se i zde platí za parkování, ale není to nijak závratná suma. Platí se do pozdních večerních hodin. To údolí krom parku jsou vlastně vinotéky, luxusní restaurace a obchody s místními produkty, které jsou vytesány ve skále podél údolí. Je to jakási odpočinková a společenská zóna a restaurace jsou především vyšší cenové skupiny. Slouží např. k tomu, aby firma sem pozvala své obchodní partnery, udělali degustaci vína a sýrů a probrali obchodní záležitosti. Vína je ale ve zdejších „jeskyních“ velký výběr a tak také nějaké koupíme pro naši potřebu.

Postupně se vracíme – cesta na střední Slovensko

_ 

Poslední den v Maďarsku. Čtvrtek 9.7. Utratíme poslední maďarské peníze, u obchodního centra s Tescem kupujeme benzín, vracíme zdejší obaly od nápojů. Na rozdíl od cesty sem jedeme tentokrát po hlavnějších silnicích, což se ukazuje jako lepší volba. Je to sice delší cesta, ale méně děr, točení volantem a úzkých míst.

   Jedeme přes větší město Salgotarján a u Somoskasfalu se dostáváme na slovenské území. Zastavujeme se v prvním větším městě- Fiľakovu. Krom velkého dnes nevyužívaného nádraží (byl tady kdysi důležitý železniční přechod do Maďarska, dokonce tudy jezdily i mezinárodní rychlíky) tady mají na kopci nad městem velký hrad. Auto odkládáme na parkovišti. Není zde automat a přichází důchodce s brašnou a za stání na 2 hodiny nám vystaví lístek na lidovou cenu 1,- EUR. Hrad je velice rozsáhlý a krom expozice z jeho historie poskytuje úžasný výhled na město i na rozlehlé okolí. Dozvídáme se o zdejší turecké nadvládě (okupaci), kdy na hradě měli Turci svoji základnu.

   S prohlídkou hradu je možno se podívat také do podzemního bunkru, vytesaného ve skále v hoře pod hradem. Ten sloužil především během druhé světové války. Ve Fiľakovu si taky s klukama dávám pravý poctivý slovenský langoš. V Maďarsku jsme k tomu bohužel tentokrát neměli příležitost. I ty maďarské langoše totiž chutnají zajímavě a jsou dělané v jiném stylu než ty u nás na poutích a v rychlých občerstveních. U nás v ČR langoše většinou neumějí udělat- Jsou buďto příliš mastné a přepálené a nebo uvnitř syrové. V Maďarsku, na Slovensku a taky v Rumunsku však langoše udělat umějí a chutnají tam velmi dobře.

   Pokračujeme v cestě na střední Slovensko přes hory Slovenské Rudohoří. Na chvíli si dáme pauzu s procházkou u lesního skanzenu u Čiernohronské lesní železnice. Zde vidíme taky vláček, ale nesvezeme se s ním. Ve městě Brezno se stavujeme na nákup jídla a pak zajíždíme do centra, kde děláme malou procházku (opět za nevysoké placené parkovné). Z Brezna je to již kousek do dnešního cíle naší cesty a ubytování v obci Hronec. Máme na jednu noc prostorný apartmán nad restaurací. Je skromnější, ale výrazně levnější než ubytování předchozí. Je zde klid, příjemný chládek a vůně obklopující přírody. Jdeme na večeři do nedaleké pizzérie, ta restaurace u našeho ubytování nemá dobrý výběr a navíc zde žádní jiní hosté nejsou. Dávám si pravé slovenské halušky a nelituji toho.

  Děláme malou procházku okolo Čiernohronské úzkorozchodné železnice, která vede přímo před našim ubytováním. Je zde spousta informačních tabulí o její historii a ambiciózních plánech do budoucna, podle našeho názoru většinou nereálných. Vidíme zde odstaveno několik (slovy deset) elektrických souprav připomínajících tramvaje. Pocházejí ze Švýcarska. Jak se zde ocitly? To je právě jeden z těch ambiciózních plánů -  železnici vedoucí horským údolím elektrizovat a vozit tady turisty ve velkém. Nyní od zastávky před našim ubytováním zatím jezdí šlapací drezíny, které je možno si půjčit. Štěpán jeví zájem o svezení, tak zítra toho zkusíme využít.

Procházka údolím a přesun do Bánské Bystrice

  Je pátek 10.července. Snídaně proběhla v takovém zvláštním stylu, ale s ohledem na extrémně nízkou cenu ubytování nekomentuji. Balíme věci, ukládáme je do auta a jdeme se pěšky projít. Plán svézt se šlapací drezínou se Štěpánem selhal. Poplatek ze vypůjčení je 40,- EUR (cca 1000,- Kč) a navíc již údajně všechny jsou dopředu zarezervované. Funguje to tak, že v 10 hodin hromadně všechny drezíny vyrážejí nahoru proti proudu říčky údolí. Přestávka je ve výhybně, kde se vykřižují s drezínami jedoucími opačným směrem. Pak se vracejí zpět s opačným scénářem. Tento výlet je ca půl dne a trvá 4 hodiny. Takže alespoň vidíme drezíny odjíždět. 

_

  Nicméně procházka přírodou je velice příjemná, užíváme si klid a čerstvý vzduch, i voda v říčce je velmi osvěžující. Vracíme se k autu a ještě se v obci stavujeme u jezírka, do kterého vytéká krasová voda z nedaleké jeskyně z kopců. Jedeme pak směr Bánská Bystrica, ale po cestě je obec Slovenská Lúpča se stejnojmenným hradem na kopci, kam se jdeme podívat. Alespoň do exteriérů, což je bez průvodce. Pak se ještě projdeme po obci.

  Tak akorát přijíždíme do Bánské Bystrice. Ubytování máme v penzionu přímo v centru na pěší zóně. K bezplatnému parkovšti pro hosty se jede ze zadní strany okolo paneláků. Dostali jsme o majitelky návod, jak tam dojet. Toto ubytování je prostorné, na naše poměry možná až příliš luxusní. Vybalujeme věci, budeme tady dvě noci.

_

  Odpoledne se procházíme městem, je zde hodně památek. Styl města připomíná Košice (kde jsme v létě 2019 měli z penzionu také průchod přímo na pěší zónu). Procházíme si kostely, u jednoho z nich se Štěpánem se podíváme na vyhlídku na věži. Jedna z must-see atrakcí je muzeum Slovenského národního povstání. Kdysi za socialismu to byla povinná návštěva v rámci učiva dějepisu. Nyní nás to ale také zaujalo, především pochopit část slovenské historie z doby 2. světové války. Tím spíše, v návaznosti na současné světové politické dění. Expozice muzea SNP má určitě lidem co říci i v dnešní době.

  Vlastně se procházíme po Bánské Bystrici až do pozdního večera. V naší uličce je klid, přestože je pátek večer a na nedalekém náměstí vysedávají lidí venku v restauracích.

Výlet vlakem do Zvolene a lázní Sliač

Je sobota 11. července. Spalo se docela dobře. Od paní majitelky máme vydatnou snídani. Pak se vydáváme na vlakovou zastávku Bánská Bystrica město. Jízdné máme kvůli benefitu manželky zdarma. Jedeme osobním vlakem do Zvolene. Vystupujeme na hlavním nádraží, které je po rekonstrukci. V parku pod hradem mají na kousku koleje vystaven partyzánský obrněný vlak. Má dokonalé maskování a nyní mezi suchou trávou a listím ze stromů dokonale splývá.

_

  Pak se jdeme podívat na známý zvolenský hrad. Ten slouží jako muzeum a galerie. Bohužel se nedá dostat na hradby, odkud by byl jistě panoramatický výhled na okolí. I tak jsou expozice zajímavé, pojednávají o turecké okupaci. Zrovna nyní je totiž výročí bitvy u Moháče, která způsobila následně několik staletí tureckého útlaku.

   O Turcích se dozvídáme také v následujícím muzeu- na nedalekém náměstí. To je vlastivědné a zároveň lesnické. Mají zde expozici také o Losech- je to obrovské lesní zvíře, které se občas objeví i na Slovensku. Pak objevíme ideální  příležitost na oběd. V bývalé synagoze vznikla asijská restaurace, kde nabízejí polední menu ve stylu sněz co můžeš. Samoobslužný bufet za 7,- EUR na osobu plus nápoje. Vše průběžně doplňováno, vše čerstvé a chutné.

  Pak popojíždíme vlakem kousek zpět k Bánské Bystrici do města Sliač, kde mají být známé lázně. Jdeme nejprve okolo malých paneláků, až dojdeme k parku. Protéká tudy potok s nezvyklou barvou a má vlažnou teplotu. Park je v kopci, je tady hodně zdevastovaných a opuštěných lázeňských budov. Lázně tedy spíše více nefungují než fungují. Vidíme také obrovskou rozestavěnou několikapatrovou budovu v megalomanském stylu. Podle vzrostlých stromů ale pustne několik let. Došli jsme až  termálnímu jezírku, kde je vydatný pramen. Voda je teplá, rostou v ní barevné řady a sinice a líhne se tady hodně pulců. Procházíme čímsi jako zbytkem lázeňského parku, jsou tady s minerální vodou, mírně teplé. Odpočíváme a chladíme si nohy v jezírcích minerální vody. Lázně to kdysi mohly být pěkné, nyní ale zažívají úpadek.

  Vracíme se do Bánské Bystrice, je již večer. Se Štěpánem se asi hodinu před setměním vydáváme jen tak nalehko s lahví s vodu na výšlap na vyhlídku nad městem. Převýšení necelých 200 metrů dává docela zabrat. Cesta tam po úbočí kopce není nijak zajímavá, jde se lesním porostem a je zde hluk z dálnice. Cesta zpět opačnou stranou kopce přes louky však stojí za to. Je zde ticho a otevírají se výhledy na Nízké Tatry. Bánská Bystrica vlastně leží v údolí a ze všech stran je obklopena horami. Ještě dodám, že soch partyzánů se samopalem tady mají hodně.

Návrat domů

Je poslední den naší cesty- neděle 12. července. Kupodivu v noc pršelo a ráno ještě doznívá déšť. Alespoň se ochladilo. Po snídani ještě za mírného deště odjíždíme. Jedeme zpočátku po dálnici směr Nitra a Bratislava a pak uhýbáme na Handlovou. Tam děláme krátkou přestávku a procházíme se tímto původně hornickým průmyslovým městem. Připomíná to tady Ostravsko, ale jsou zde podstatně vyšší hory. Dále jedeme pod pohořím Vtáčnik a Tribeč. Tato údajně magická tajemná pohoří jsou podobně vysoká jako Beskydy. Pak jedeme okolo Trenčína a u Starého Hrozenkova se dostáváme domů do České Republiky. V Uherském Brodě pan dáváme oběd v asijském bistru a procházíme se po náměstí.

  Další cesta pak vede okolo Uherského Hradiště, Přerova a Olomouce po rozestavěných dálničních úsecích. Odpoledne pak přijíždíme domů do Čelákovic.

A to je vše z tohoto cestovatelského deníku. Dopisuji jej 3 měsíce po ukončení cesty (což je ještě dobrý výkon).

Shrnující body a témata? Tak si říkám, zda mají vůbec smysl, během posledních 3 měsících jsem si na nic speciálního z této cesty nevzpomněl. Maďarsko a Slovensko jsou nám státy dobře známé.

 Slovenská dálniční známka- elektronická za 10,8,- EUR na 10 dnů. Lze si ji ale i zakoupit na benzínkách. My jsme potřebovali dnů 9. Výhodou je, že vám pak chodí zdarma SMS, že se blíží konec její platnosti. Maďarskou dálniční známku jsme si nepořizovali- nepotřebovali jsme ji.

 

Maďarsko:

Podpora dětí. Maďarský stát před několika lety zavedl opatření na podporu porodnosti u vlastních občanů. To je chvályhodné, obzvláště, pokud opatření neznamenají rozdávání sociálních dávek nepřizpůsobivým spoluobčanům, ale vybízejí k ekonomické aktivitě (úlevy na daních, bezúročné půjčky, dotace na nákup rodinného auta). Pro nás jako turisty toto má výhodu, že stát podporuje dětská hřiště, herničky a koutky pro děti v hotelích, restauracích, cukrárnách či u dopravních uzlů.  Přesvědčili jsem se o tom i u minulých cest do Maďarska. Pokud pojedete do Maďarska s malými dětmi, budou mít o zábavu postaráno.

Hromadná doprava. Ta je státem i regionálními samosprávami štědře dotovaná. Využít to můžeme i my jako cizinci. Vlaky nejsou drahé, jsou zde výrazné slevy pro mládež a to i „neMaďary“. Hustá síť autobusových spojů je i mimo aglomerace. Autobusy jsou moderní. Je to jeden ze způsobů, jak přimět lidi, aby auto nechali doma a jeli na výlet raději busem či vlakem. Nebudete muset se při výletu vrátit na to samé místo k zaparkovanému auto a ušetříte ještě za parkovné.

Peníze, ceny. Tohle bylo taky naprosto v pohodě. Cenová hladina je oproti ČR o 20-30% vyšší, ale pořád lepší, než na západ od nás. Ve směnárnách berou i české koruny za relativně dobrý kurz, na většině míst lze platit kartou. Vyzkoušel jsem se svoji údajně bezpoplatkovou kartou VISA od FIO banky bankomaty K&H Bank, které jako jedny z mála by měly být bez poplatku provozovatele. A s úspěchem. Vybral jsem 19 tisíc forintů, což je ideální kombinace, abyste měli menší bankovky. Ve většině velkých obchodů lze zaplatit v EURech a vrátí vám ve forintech, ale to není tak výhodné. Vstupné v historických objektech je jako na naší úrovni. Děti a studenti mají slevy. Ubytovacích kapacit je zde hodně, od luxusních wellness hotelů až po skromnější apartmány, ale doporučuji zarezervovat předem, obzvlášť o turistické sezóně.

Jazyk. Pryč jsou doby, kdy jste byli v Maďarsku jazykově ztraceni. Maďarština je sice velmi zapeklitý jazyk, ale krom nejstarší generace se anglicky domluvíte snadno s většinou místních lidí. Tím, jak sem jezdí hodně Čechů, je velká šance, že v okolí bude krajan, který vám poradí.

Závěr. Pokud hledáte lokalitu na aktivní dovolenou (hory s přírodou, cyklistiku), k tomu památky, dobré jídlo a víno, navíc za ceny, které nezruinují váš rodinný rozpočet, Maďarsko je velmi dobrou volbou. Oblast blízko středního a východního Slovenska je členitá a najdete tam spoustu atraktivních míst.

Mapy naší cesty: