Make America Great Again
Miliontý cestopis na téma USA, ale tak když jsme všichni v podstatě v karanténě...
Cestopis z roku 2019 napsal JardaM
Úvodem
Moc dobře si uvědomuji, že na internetech je několik milionů cestopisů a tuna doporučení o cestách do USA. Takže i když nejspíš zveřejňuji tenhle cestopis zbytečně, říkám si, že když už jsem si ho napsal jako připomínku výletu, tak proč ho rovnou nezveřejnit. Třeba někdo zrovna potřebujete zabít čas v práci, nechce se vám učit, sedíte na záchodě s mobilem v ruce, chcete si jen připomenout váš výlet do USA nebo máte jen blbou náladu a uvidíte, že jsem něco během výletu udělal špatně a zchladíte si na mně žáhu v komentářích - a klidně pojďte na to, ať se v té karanténě zabavíme.
Každopádně itinerář byl docela atypický. Není to klasická cesta po národních parcích západu USA se zastávkami v San Franciscu, Los Angeles a Las Vegas. Není to ani cesta po městech východního pobřeží USA. Jelikož tyhle dva tripy už mám za sebou, tentokrát jsem se rozhodl prozkoumat v 11 podzimních dnech jen ta místa, která jsem při minulých cestách vynechal nebo kde jsem se zdržel, na můj vkus, málo. A protože miluju města a obzvlášť mrakodrapová města, tak se zrodil naprosto jednoduchý itinerář - New York, Chicago, Las Vegas. Pro někoho je to asi celkem děsivá představa, já se neskutečně těšil. Nejvíc se ale těšila moje maminka, která mě doprovázela a která během této cesty v USA oslavila šedesáté narozeniny. A já pro ni měl během cesty připravený dárek, který měl být nejenom k šedesátinám, ale obecně za to, že mě v mládí nakazila láskou k cestování a já díky tomu objevuju svět a vy díky tomu můžete číst moje cestopisy :D
1. den - Odlet (30.9.2019)
Letenky z Vídně do New Yorku jsem koupil během květnové akce za 7500Kč, nakonec mi ale začátek itineráře vyšel nejideálněji na Chicago, a proto jsem přikoupil letenky z New Yorku do Chicaga na ten samý den. Mírnou komplikací bylo to, že mezinárodní let z Vídně přistával klasicky na JFK a let do Chicaga odlétal z letiště La Guardia. Snažil jsem se to ale brát pozitivně, alespoň se kouknu na prý jedno z nejhorších letišť v USA.
Na přestup mezi oběma letišti jsme měli 6 hodin. Měl jsem obavy, abychom se nezasekli na odpoledním přeplněném imigračním, protože přílet byl v 16:00. Na imigračním nakonec bylo jen naše letadlo a my už v 16:30 nastupovali na AirTrain z letiště. Časově nám všechno vycházelo nadplán, tak jsme ještě seběhli koupit simku kousek od Jamaica Station na Jamaica Avenue do prodejny T-Mobile. Tourist plan za 30 USD, neomezený SMS, 1000 minut volání, 2Gb dat, takže ideál. Jen tedy samotné vyřízení simky trvalo přes 40 minut a vyžádalo si x restartování mobilu. Nakonec se ale vše podařilo rozeběhnout a my konečně mohli jít do metra. Kdybyste náhodou někdo někdy potřebovali dojet z JFK na La Guardiu, tak je to naprosto jednoduché. Nejprve AirTrain z JFK na Jamaica Station, při výlezu z prostoru AirTrain musíte zaplatit 5 USD za osobu (jsou tam automaty, ale taky tuna zmatených turistů, kteří absolutně neví, co mají dělat a fronta proto moc nepostupuje). Nejjednodušší je kliknout na Get a new card - poté Regular Metrocard - poté Other Amounts - 5 USD + 1 USD vám naběhne samo za vydání karty. Pokud budete v NYC dlouho, tak dále doporučuju rovnou dokoupit Unlimited Metrocard na 7 dní za 33 USD. Jedna cesta MHD totiž stojí 2,75 USD a pokud budete v NYC více jak 3 dny, tak byste zaručeně projezdili víc. Ze zastávky Sutphin Blvd, která je na Jamaica Station, je to pak jen pár zastávek na Jackson Heights - Roosevelt Avenue, kde si stačí vzít autobus Q47 nebo Q70 a jste na La Guardii. My na letiště dorazili asi v 19h a hned jsme samozřejmě museli vyzkoušet nějaký fast food, který v ČR nemáme. Volba padla na burger ve Five Guys a jako snad každý burger, co jsem kdy v USA jedl, byl skvělý. Samotná La Guardia je docela oprýskaná, špinavá (probíhají nekonečné rekonstrukce, jsou i názory, že by bylo nejjednodušší celé letiště zbourat a postavit nové), ale nic co by se nedalo přežít. Spíš mě štvala hrozná zima, ale to jsou prostě Amíci a jejich klimatizace nastavené na 17 stupňů, tady dokonce i na podzim.
Do Chicaga jsme přiletěli skoro o půlnoci. Úplně se nám nechtělo jet v tuhle dobu přes 25 zastávek metrem, a proto jsme využili promo kód na uber a asi za 25 USD jsme se svezli až k hotelu v centru města. Bydleli jsme v The Whitehall Hotel kousek od mrakodrapu John Hancock Center alias 360 Chicago.
2. den - Chicago
Chicago bylo jediné město z výše jmenovaných tří, ve kterém jsem ještě nebyl. Chicago alias město se strašným mediálním obrazem vzhledem k počtu vražd a násilných trestných činů (přitom statisticky zde kriminalita stejně jako například v NYC klesá). Před cestou jsme se ale spíš báli nevyzpytatelného říjnového počasí. No počasí se opravdu zbláznilo, protože 1. října bylo 32 stupňů. Další den mělo být 15 stupňů, déšť a mlha, takže jsme se snažili vše zajímavé oběhat již dnes.
Naše první zastávka byla pár set metrů od hotelu na Oak Street Beach. Chtěli jsme si smočit alespoň nohy v Michiganském jezeru. Na pláži se s námi hned začal bavit místní týpek - kvůli mému batohu CabinZero Military si myslel, že sloužím v armádě. Asi jsme vypadali jako vidláci, kteří poprvé v životě spatřili jezero, protože jeho první otázka byla, jestli jsme z Texasu. Popsal jsem mu náš itinerář Chicagem, všechno mi schválil a my pokračovali dále. Snídani nám obstarala první ze chicagských specialit - Garett popcorn. Kombinace čedarového a karamelového popcornu mě úplně neoslovila, mamce jsem ale musel popcorn trhat z rukou, aby se jím nezadusila. Po vydatné snídani jsme zamířili do centra Chicaga po Magnificent Mile, což je taková místní Pařížská krát 1000 plus mrakodrapy. Prošli jsme ji až k Chicago River, kde už jsme se mohli naplno začít kochat betonovou džunglí. Od slavnějších budov jako Wrigley Building, Tribune Tower, Trump Tower až po klasické mrakodrapy, já byl prostě ve svém živlu.
Dál jsme pokračovali na jih do Millenium Park k největší atrakci celého Chicaga - Cloud Gate alias fazole. 100 tunová skulptura za 23 milionů dolarů z roku 2006 složená ze 168 svařených plátů z nerezové oceli je symbolem celého města. Upřímně jsem nečekal, že bude tak velká (10x20x13m), a protože má fazolovitý tvar, dá se i uprostřed podejít s dostatkem místa i pro největší dlouhány. Povrch celé fazole je brutálně vyleštěn a tak pokud chcete, můžete se vyblbnout se selfie z různých úhlů s pozadím krásných mrakodrapů. Kousek od fazole se nachází taková menší zajímavost, a to je značka, která udává oficiální začátek slavné Route 66 vedoucí z Chicaga až do Los Angeles. Poslední zajímavostí v téhle části Chicaga je Buckingham Fountain, možná si ji někdo budete pamatovat z úvodních titulků ze seriálu Ženatý se závazky. Je to určitě jedna z nejkrásnějších fontán, co jsem kdy viděl.
Asi po 10km nachozených v mrakodrapové výhni, jsme si museli dát pořádný oběd. A i když se to jídlo moc nehodilo do tropického dne, zvolili jsme asi nejtypičtější chicagské jídlo - deep dish pizzu v Giordano Pizza. Není to ani tak pizza jako spíš plněný těžký koláč, ze kterého snad normální člověk nemůže sníst více jak dva kousky. Ale je úžasná a taky stojí úžasně moc peněz. Snědli jsme asi půlku a mě pak mrzelo, že nás nenapadlo vzít zbytek pro nějakého bezdomovce. Protože těch je opravdu v Chicagu hodně, stejně jako v každém jenom trochu větším americkém městě.
Další zastávkou byla Willis Tower, na kterou jsem se neskutečně těšil. Proč? Protože její statistiky – postavena v roku 1973 a až do roku 1998 největší mrakodrap světa a momentálně druhý největší mrakodrap v USA. Vyhlídka v 412 metrech s relativně nedávno otevřenými prosklenými kukaněmi. A mně osobně se hlavně vždycky líbilo to, jak vypadá. Žádný klasický stříbrný nebo šedý, ale temně černý až zle vypadající mrakodrap s jasně bílými anténami na střeše. Prostě nádhera. A výhled z ní na chicagské panorama plné mrakodrapů je dechberoucí.
Od Willis Tower jsme se svezli po Chicago River se společností Shorline sightseeing až k Navy Pier, což je kilometr dlouhé molo nad Michiganským jezerem se spoustou atrakcí hlavně pro rodiny s dětmi. Jde prý o nejnavštěvovanější atrakci celého Chicaga. My si ho však celkem rychle obešli a pokračovali dále k mrakodrapu John Hancock Center. A protože jsme věděli, že zítra bude nejspíš mlha, rozhodli jsme se dát si i druhou vyhlídku dnes. Tentokrát alespoň pro změnu už za tmy. John Hancock Center je trochu ve stínu vyšší Willis Tower (vyhlídku má “pouze“ ve 310 metrech). Díky tomu, že se ale nachází v ne úplném centru města jako Willis Tower, ale severněji, je z Johna Hancocka krásný pohled hlavně na bohatou severní část města. Hezčí pohled je z Johna Hancocka i na Navy Pier a obecně Michiganské jezero, protože se nachází skoro u vody. Pokud nechcete utrácet za obě vyhlídky (protože cena vstupného na tyhle americké “atrakce“ pro nás není úplně nejrůžovější a většinou se pohybujeme mezi 30 - 40 USD), tak vám upřímně neumím poradit, která vyhlídka je lepší. Z Johna Hancocka je lépe vidět jezero a sever Chicaga. Z Willis Tower mrakodrapy a je přeci jenom slavnější. Finančně zmoženi po celém dni jsme nakoupili večeři v 7-Eleven a po nachozených asi 20km po betonové džungli v kombinaci s jet lagem, jsme padli do postele jak zabití.
Pláže u Michiganského jezera
Jezero Michigan
Centrum Chicaga
Cloud Gate
Začátek Route 66
3. den - Chicago a přelet do Las Vegas
Bohužel druhý den se potvrdila předešlá špatná předpověď počasí a Chicago zahalila mlha. Včera jsme ale bohužel nestíhali výlet lodí po Michiganském jezeře a dnes by takový výlet neměl cenu, protože by z chicagského panorama nebylo vidět vůbec nic. Nenechali jsme se ale špatným počasím otrávit a sjeli jsme metrem na sever Chicaga do starého města. Prohlídli jsme si St. Michael´s Church, prošli jsme se jednou z nejbezpečnějších chicagských čtvrtí s typickými červenými cihlovými domy až k Lincoln Park. O Chicagu se celkem málo ví, že je to město parků, je jich zde celkem 570. Od Lincolnova Parku jsme se nechali svézt uberem k Vienna Beef Factory Store and Cafe, abychom ochutnali další chicagskou specialitu a to Vienna Beef Hot Dog s hořčicí, cibulkou, nakládanou okurkou, rajčetem a sport peppers. Úžasná pochutina za pár dolarů.
Odtud jsme se nechali hodit uberem na nejbližší zastávku metra, protože naším dalším cílem byl tzv. Loop. Loop je tří kilometrová součást chicagského metra. Je to spíš nadzemka, než metro jaké si představíme my a nachází se přímo v samotném centru města. Tvoří obdélník a tak se můžete krásně dokola projet po centru a koukat na mrakodrapy. Vystoupili jsme nedaleko Willis Tower a stejně jako včera jsme se vydali podél řeky až k Michiganském jezeru, tentokrát pěšky. Zmoklí jsme se ale museli na chvíli zastavit v Dunkin Donuts na kakao s koblihou (čti instantní cukrovku). Obzvlášť z té koblihy byla cítit amputace nohy. Tím jsme v podstatě vyčerpali náš program v Chicagu, takže jsme se znovu vydali do Millenium Parku kouknout na fazoli, nachodili jsme ještě pár kilometrů mezi mrakodrapy a nakonec už nám zbylo jen vydat se na letiště a opustit větrné město. Chicago přesně splnilo to, co jsem od něj předpokládal. Betonová mrakodrapová džungle s vynikajícím jídlem, parky a jednou naleštěnou fazolí. Samozřejmě jih Chicaga a obecně celé jeho předměstí jsou o něčem jiném. Na to případně doporučuji francouzský dokument z roku 2017 - Města zločinu, konkrétně 4. díl o Chicagu.
Let do Las Vegas nebyl nic moc. Letadlo mělo zpoždění, sedačky ve Spirit Airlines bych naprosto vážně přirovnal ke kostelním lavicím, několik lidí kolem nás vyloženě smrdělo, děti řvaly a někdo si tam vybalil nějakou svačinu, která byla cítit jak zpocený nohy. Čtyřhodinový let jsem vyloženě přetrpěl a celou dobu mi běžela hlavou myšlenka, proč já se na to cestování radši nevykašlu. Ne že bych se bál, ale celý proces létání, letišť, protivného personálu (americké TSA je obzvlášť vyhlášené) a všech těch procedur kolem, mě vyčerpává, frustruje a vyloženě sere čím dál tím víc. No ale nedá se nic dělat. Do postele jsme se dostali snad ve dvě ráno. (Pozn. tenhle odstavec byl napsán před celosvětovou krizí, uzavřením hranic a zákazem cestování... co bych teď za pár nepříjemných hodin v letadle ve světě bez covid-19 dal)
V Las Vegas jsem zabookoval ověřené ubytování s hrozným oficiálním názvem “Travelodge by Wyndham Las Vegas Airport No/Near The Strip“. Ideální lokace = pár set metrů od Stripu a pár kilometrů od letiště (uber za pár dolarů), zároveň ale s přijatelnou cenou 2000Kč za noc se snídaní. V recenzích se hodně píše, že v této části města se přemnožili bezdomovci, my teda za 3 noci nepotkali žádného, takže perfektní pro někoho, kdo chce být v centru a zároveň nechce platit majlant za hotel na Stripu.
St. Michael´s Church
Lincoln Park
Vienna Beef Hot Dog
4. den - Las Vegas, Red Rock Canyon, Valley of Fire
První den v městě hříchu se nesl v duchu půjčení auta a objíždění místních zajímavostí. Auto jsme si půjčili na pobočce Enterprise na letišti už v 7h ráno, abychom toho stihli co nejvíce. A protože půjčení Forda Mustanga kabriolet bylo jen o 500Kč na den dražší než půjčení nějaké nákupní tašky od Toyoty, tak asi tušíte, že Toyotou jsme z letiště neodjeli. Mustanga jsem nikdy neřídil, vždyť já dokonce ani nikdy neřídil kabriolet, takže prvních pár kilometrů se mi dost klepaly ruce a plyn jsem jen tak lechtal.
Nejprve jsme zamířili na typickou USA snídani do Blueberry Hill. Ani vám ji nemusím popisovat, koukněte na fotku - na mě funguje stejně jako zvonek na Pavlovovy psy. Odtud jsme pokračovali asi 30km za Las Vegas do Red Rock Canyonu. Red Rock Canyon je typická americká přírodní památka. Můžete vjet autem (15 USD), kolem dokola se táhne scénická cesta (v tomto případě 20km) a vy si jen zastavíte na parkovišti u treku, který chcete absolvovat. My jsme se rozhodli pro Calico Tanks, 4km dohromady tam a zpátky, ale ne úplně lehkým terénem, nakonec ho ale zvládla tehdy ještě 59 letá maminka. Pokud máte málo času, tak je tenhle jeden trek úplně ideální. Na konci totiž vyšplháte až na vrchol jednoho ze skalních útvarů, před vámi se rozprostře nádherný výhled na celé údolí a v dálce dokonce uvidíte i Vegaská kasina. Po absolvování treku jsme stáhli střechu a pomalu si projeli zbytek scénické cesty. Na další trek už nedošlo, protože jsme zamířili do 100km vzdáleného Valley of Fire. Po treku nám ale vyhládlo a museli jsme si dojít na zasloužený oběd do Juan’s Flaming Fajitas and Cantina. Naházeli jsme do sebe pár tacos a valili hlavní cestou směrem Valley of Fire.
Valley of fire - další park plný červených skal, různých krátkých treků a scénických cest. Vstupné stojí 10 USD za auto a jediný problém je, že musíte být pryč do západu slunce (pokud nemáte koupený vstup opravňující kempovat), což jsme samozřejmě neměli a nechtěli. Časově jsme na tom ale nebyli nic moc a po zaplacení vstupného nám zbývala asi jen hodinu a půl do západu slunce. Stihli jsme pak jen ty nejzákladnější zajímavosti jako Atlatl Rock (skálu s petroglyfy starými 1500 let), skalní útvary Beehives, nádhernou - obzvlášť s kabrioletem - White Domes Road, kde jsme si na jejím konci střihli v rychlosti 2km “trek“ White Domes Loop a nakonec skalní útvary Seven Sisters. Co jsem měl načteno dopředu a nestihli jsme, byly Mouse´s Tank Trail a Rainbow Vista Trail, které jsou prý nádherné, ale my už prostě museli vypadnout. I když miluju hlavně města, tak červené skály jsou takový můj kryptonit, takže Red Rock Canyon i Valley of Fire doporučuju nejenom jako únik z Las Vegas, ale i když pojedete dál na východ do těch známých národních parků typu Arches, Zion nebo Bryce Canyon.
Rozhodli jsme cestu zpět absolvovat jinak a to podél Lake Mead až k Hooverově přehradě. Nebyla to úplně nejšťastnější volba, Lake Mead nebylo později vůbec vidět, Hoover už byl celý ve tmě, internet s navigací nefungoval, nikde nikdo. Docela zvláštní pocit.
V Las Vegas jsme nejprve zamířili k Lou Ruvo Center for Brain Health. Ne že by jeden z nás potřeboval odbornou psychiatrickou pomoc (i když…), ale budovu navrhl můj oblíbený architekt Frank Gehry. Je to taková ta jeho klasická budova ve stylu zmačkaného papíru hozeného na zem, trochu jako Walt Disney Concert Hall v Los Angeles, akorát s okny a se zlověstně červenými světly. Poté následovalo něco, co jsme prostě museli chtě nechtě udělat, i když už se nám blížil konec výpůjčky auta. Se staženou střechou jsme si projeli celý strip od severu až na jih, až ke slavné ceduli “Welcome to Fabulous Las Vegas“. Je to určitě lepší než jít Strip pěšky, protože jak jistě mnozí z vás ví, Strip je uzpůsoben tomu, aby se po něm chodilo nepříjemně. Na USA někdy nezvykle úzké chodníky, různé nadchody, atd. vás někdy chtě nechtě nutí zapadnout do nějakého toho kasina. Nakonec jsme s najetými 400km těsně před 23:00 vrátili auto do půjčovny.
Samozřejmě kolem Las Vegas se toho dá projet mnohem více. Nejvíc bych doporučil návštěvu Hoover Dam včetně prohlídky vnitřku. Ufo nadšenci se můžou zajet vyfotit k ceduli Area 51. A v neposlední řadě slavná Route 66.
P.S. pro automobilové nadšence. Nevím, jestli mají na Mustangu v půjčovně nainstalovaný nějaký omezovač nebo jsem zvyklý na lepší automatickou převodovku, ale přišlo mi, že moje dvoulitrová octavka má lepší odpich.
Náš milovaný Mustang
Snídaně v Blueberry Hill
Red Rock Canyon
Calico Tanks trek
5. den - Las Vegas
Na tento den jsem měl přichystán výše zmiňovaný dárek k narozeninám. A tím byl přelet vrtulníkem z Las Vegas na dno Grand Canyonu a zpátky. Jeden z nejdražších cestovatelských zážitků mého života (s příplatkem 50 + 50 USD za dvě přední sedadla a 20 USD za fotku na památku to celkově pro nás dva dělalo 900 USD). Ale beztak je to málo za to všechno, co pro mě kdy maminka udělala a to nepíšu jenom kvůli tomu, že obratem po vydání cestopisu posílám mamince odkaz a vím, že to tady bude číst.
Výlet byl zakoupený od společnosti Papillon Airways. Můžete si vybrat denní dobu - východ slunce, poledne, západ slunce. Výhodou je, že rezervace se musí 24 hodin předem telefonicky potvrdit, takže kdybyste náhodou neodletěli, nebo vám něco narušilo plány, tak dostanete peníze zpátky. Svoz nás vyzvedl u OYO hotelu a dovezl nás na menší letiště za Las Vegas - Boulder City Airport. Tady nás už jenom klasicky zvážili, proběhla instruktáž a za chvíli jsme spolu s rodinkou Australanů s brutálním přízvukem, kterému občas nerozuměl ani náš pilot, nastupovali do vrtulníku. Samotný let je nepopsatelný, z okna vrtulníku koukáte postupně na Hooverovu přehradu, Lake Mead, řeku Colorado a hlavně na samotný Grand Canyon, samozřejmě jen na malou část Grand Canyonu. Ale i ta malá část, kdy vrtulníkem kopírujete koryto řeky Colorado a vlevo i vpravo od vás se tyčí obrovské a hlavně krásně červené útesy, to je o namožení si krční páteře, jak nevíte, kam se dřív dívat. Dokonce letíte kousek od Skywalku, atrakci na které jsem byl před 8 lety, kdy stojíte na skleněné plošině a pod vámi je přes kilometrový propad.
Po přistání na dně Grand Canyonu nám náš pilot nalil šampaňské na přípitek a vybalil svačiny, alias pořádný americký oběd - sendvič, chipsy, čokoláda a jablko, aby se neřeklo. Po půl hodině jsme zase nastoupili do vrtulníku a odletěli tentokrát jinou cestou zase na Boulder City Airport. Let zpátky byl zajímavý tím, že nám pilot ukazoval města, která měla být u Lake Mead. Lidé tam nakoupili parcely a postavili domy. Bohužel jezero je vyschlé a momentálně ještě vyschlejší než obvykle, do městeček se nakonec nezavedla ani elektřina a kanalizace, a dokonce tam nevede žádná pořádná cesta. Každopádně dárek se prý líbil maximálně a pro mě to byl taky neskutečný zážitek, určitě největší z této dovolené.
Svoz nás hodil zpátky k OYO hotelu v 14h a my se odtud vydali asi 2km na jih po Stripu, do té méně zajímavé části Las Vegas. Po cestě jsme ještě zahlédli svatbu u kaple Little Church of the West, našim cílem ale byla cedule “Welcome to fabulous Las Vegas“ u níž je prostě povinnost se vyfotit. O čemž také vypovídala fronta asi o 50 lidech. Docela bizár, ale ten se prostě k Las Vegas patří. Horko nás ale donutilo jít po fotce zpátky na klimatizovaný pokoj a pokračovat s Las Vegas až večer.
Večer jsme se vydali pro změnu na sever po Stripu. Možná za to mohl hlad, ale tentokrát mě Strip moc nebavil. Obrovská masa lidí, scammeři (prodej vody, lidi v kostýmech, naháněči do klubů), ožralové, muzika na plno (teď když to po sobě čtu, tak si připadám jako důchodce). No každopádně jsme zamířili do Blocku 16 v Cosmopolitanu, což je jedno z mála míst, kde se na Stripu dá najíst za přijatelnou cenu. A samozřejmě, že jsme si dali burgery a myslím, že to byly možná nejlepší burgery, co jsme kdy v životě jedli. Nadýchaná bulka, maso, které se rozsýpalo na jazyku… já u psaní tohohle cestopisu snad vyjím celou ledničku. No a jak jinak završit tenhle zážitkový den než vyhlídkou.
A protože na místní Eiffelovce jsem už byl, tentokrát jsme se jako milovníci vyhlídek rozhodli pro High Roller alias největší ruské kolo na světě (167 metrů). Překousli jsme klasicky drahé americké vstupné (37 USD) a 30 minut jsme se kochali nočním Vegas, které nám tedy trochu kazila parta typicky hlučných černošek.
Hoover Dam
Začátek Grand Canyonu
6. den - Přelet do NYC
Dnes nás čekal čistě transferový den. Na letišti jsme si uvědomili, že jsme si vlastně za celý pobyt v Las Vegas ani nezahráli (jaký rozdíl oproti minulém tripu, kdy jsem vyhrál na automatech dokonce přes 40 USD!), takže i přes všechny doporučení na netu o tom, že na letišti se opravdu hrát nemá, protože automaty nedávají, jsme každý s čistým svědomím prohráli 10 USD.
Do NYC na Newark jsme dorazili vzhledem k 5h letu a 3h časovém posunu až v 21h. Takže už nám zbývalo se jen přesunout na ubytování, které jsme měli tentokrát zamluvené přes airbnb. Šlo o Cozy studio on the Upper East Side na rohu 3rd Avenue a 94th street. Takže moc pěkná adresa, která se samozřejmě promítla i na ceně, kterou se stydím na webu, který se jmenuje cestujlevne vůbec zveřejnit. Ubytování vzhledem k ceně naštěstí bez chybičky. Kousek od metra a od Central Parku, v centru Manhattanu metrem za 10 minut, perfektní vybavenost a bezchybný check-in i check-out. Hluk z ulice v klidu vyřešený špunty do uší.
Ještě než se vrhnu na nadšený popis dalších 5 dní v NYC, tak bych měl nejspíš zhodnotit druhou návštěvu Las Vegas. V roce 2011 při první návštěvě jsem si Las Vegas totálně zamiloval. Užíval jsem si to, že mi bylo čerstvých 21 let, takže mě pustili do kasin, hrál jsem a hlavně vyhrával, do toho samozřejmě spoustu drinků a navíc byl Halloween a všude se motali lidé v úžasných kostýmech. Prostě totální WOW. Doteď vzpomínám na to, jak jsem bloudil trochu přiopilý po MGM, zaboha jsem se z něj nemohl vymotat a když jsem konečně našel dveře ven, tak už začalo vycházet slunce. A já si připadal jako v tehdy šíleně populárním filmu Pařba ve Vegas. Po 8 letech vypadá Las Vegas plus minus úplně stejně, ale já jsem nejspíš trochu obrazně vystřízlivěl nebo doslova dospěl? Nevím, každopádně do něj asi nepotřebuju jet už potřetí. Okolí mám projeté, strip a kasina se mi okoukala, ale taková svatba v místní kapli by mohla být celkem sranda. A upřímně si myslím, že dost lidí Las Vegas nenadchne ani při první návštěvě, podle mě by ale byla škoda se tam alespoň na jednu noc nezastavit, nezahrát a nepřespat, než budete pokračovat dál do národních parků.
Letiště ve Vegas
V dálce rozmazaný Manhattan
7. den - Central Park, Trump Tower, Roosevelt Island, Empire State Building
Při tripu v roce 2010 po východu USA mi na prohlídku NYC vyšel asi den a půl. A já už tehdy po několika hodinách věděl, že to je zatraceně málo. Tenkrát jsem stihnul jenom projížďku lodí, vrtulník, skok do Central Parku, Times Square a Top of the Rock. A i přes takovou rychlou ochutnávku jsem si NYC tehdy neskutečně zamiloval a musím se přiznat, že jsem od té doby sepisoval do dokumentu v počítači místa, restaurace a street foody, které chci jednou navštívit a ochutnat. Nyní jsem se trochu bál, aby NYC nedopadlo jako Las Vegas a jestli jsem si ho náhodou v hlavě celé ty roky nepřikrášloval.
Jelikož se náš malý byt nacházel kousek od Central Parku, tak první naše kroky vedly logicky právě tam. Park má 3,5km2 a dá se v něm strávit klidně celý den. My prošli ty největší zajímavosti Cleopatra Needle, Belvedere Castle, Glade Arch, Alice in the Wonderland, Bow Bridge, The Lake, Bethseda Terrace and Fountain, Strawberry Fields, Sheep Meadow, Umpire Rock, Gapstow Bridge a protože jsme na tom byli dobře s časem, tak i ZOO.
Po několika hodinách procházení Central Parkem jsme vyšli ven u, díky Sám Doma 2, slavného hotelu Plaza. Naproti němu se nachází Trump Tower a já musel dojít koupit pravou “Make America Great Again“ červenou čepici přímo z jeho obchodu pro jednoho mého příbuzného, Trumpova obdivovatele. Zaskočila mě ale cena 20 USD za jednu. Ještě víc mě zaskočilo, když začal obsluhující Pákistánec smlouvat. A i když jsem na jeho větu, jestli mám rád Trumpa, dostanu slevu, odpověděl, že ne, tak se mi podařilo koupit nakonec dvě za 12 USD. Kdybyste náhodou někdo do Trump Tower zavítal, tak určitě zajděte na jídlo do Trump Grill, poté na kafe do Trump Cafe, dejte si panáka v Trump Baru, kupte čepici v Trump Store a nezapomeňte určitě na Trump Boutique! Nebo je tam kdyžtak Starbucks.
Odtud jsme se vydali na roh 59th street a 2nd Avenue, kde se můžete svézt lanovkou (za cenu jedné jízdy s MetroCard) na Roosevelt Island. Ostrov sám o sobě není pro turisty moc zajímavý (nachází se mezi Manhattanem a Queens), ale nabízí jiný, ne úplně ten klasický, pohled na Newyorské mrakodrapy. Cesta lanovkou je asi sama o sobě zajímavější.
Nakonec nás čekala ještě Empire State Building po západu slunce. Denní vyhlídka na město byla naplánovaná na neurčito (až bude jasno) na One World Trade Center. Po cestě jsme ještě vyzkoušeli vyhlášený food truck Halal Guys, škoda jen, že jsme si jídlo sami moc okořenili. Samotnou Empire State Building asi netřeba představovat. Symbol New Yorku z roku 1931, 40 let nejvyšší stavba světa (381 metrů), postavena za neskutečných 15 měsíců v tempu 4 a půl patra týdně. Vstupné samozřejmě pro nás celkem bolestivých 41 USD. Ale tady opravdu platí, že to za to stojí, i když se říká, že Top of the Rock je lepší, protože z něj vidíte právě Empire State Building. V sezóně je samozřejmě lepší zakoupit lístky online, takhle v říjnu to bylo skoro bez front i na noční vyhlídku.
Guggenheimovo muzeum
Central Park
8. den - Socha Svobody, Ellis Island, One World Trade Center, The Oculus, Trinity Church, Wall Street, Rooftop
Na dnešní ráno jsme měli objednaný výlet na Sochu Svobody. Nebo tedy objednaný výlet ne, ale 2 měsíce dopředu zabookovanou a zaplacenou návštěvu její koruny. Na výběr máte totiž 3 varianty, klasický lístek jen na Liberty Island za 19,25 USD, který se dá většinou koupit na místě nebo za stejnou cenu lístek do podstavce sochy, kde se nachází muzeum, a nebo si můžete připlatit 3 USD a dostat se až do její koruny. Poslední 2 verze se kvůli omezenému počtu lidí, kteří můžou denně Sochu navštívit, musí kupovat v sezóně i několik měsíců dopředu. Bohužel po nákupu vstupenek jsme zjistili, že až nahoru do koruny vede 354 schodů a podle různých recenzí na internetech to vypadalo, že to není úplně jednoduchý výšlap. S touhle informací moje maminka naznala, že výšlap určitě nezvládne a počká na mě v podstavci. A tak se také stalo a já vyběhl (v uvozovkách vyběhl, schody jsou úzké a navíc jsem celou cestu šel ohnutý, abych se nemlátil do hlavy) nahoru do koruny sám. Jaké překvapení ovšem bylo, když jsem zjistil, že nahoru to určitě není 354 schodů. V koruně jsem se zeptal dozorujícího rangera, jak to tedy je s tím počtem schodů, ten mi odpověděl, že 354 schodů je to od hladiny vody, výtah vás ale vyveze kousek na podstavec a zbývá vám tím pádem schodů jenom 160. Pofotil jsem tedy vršek, několikrát se praštil do hlavy a po seběhnutí dolů jsem okamžitě poslal maminku nahoru. O moc hezké gesto se postaral ranger kontrolující vstupenky (náramky) dole, který mě pustil znovu s maminkou nahoru, i když se samozřejmě nahoru smí jenom jednou a náramek mi předtím sundal. Když ale viděl, že si maminka výstup rozmyslela, tak mě nechal jít s ní podruhé. Super také bylo, že za námi šel neskutečně tlustý funící pár Američanů, který totálně zablokoval úzkou cestu nahoru. Takže jsme tím pádem byli nahoře snad 5 minut sami, což byla paráda a maminka vypadala možná ještě nadšenější než po vrtulníku v Grand Canyonu. Ale to bylo asi hlavně tím, že byla smířená, že se nahoru nedostane. Jinak k návštěvě Sochy Svobody obecně doporučuji si připlatit těch pár dolarů navíc i za korunu, kupte si lístky na nejdřívější ranní hodinu, snažte se být první ve frontě v Battery Parku, odkud vyplouvá loď a jakmile se dostanete na Liberty Island, tak hned valte nahoru a muzeum v podstavci a prohlídku ostrova si nechte až na později. Lístky kupujte jedině zde https://www.statuecruises.com/ , jinde je můžete koupit taky a budou legální, ale samozřejmě s přirážkou.
Po projití muzea a Liberty Islandu jsme lodí pokračovali na vedlejší Ellis Island, jehož návštěvu máte v ceně vstupenky na Sochu Svobody. Ellis Island fungoval od roku 1892 do roku 1954 jako přistěhovalecká stanice pro imigranty do USA a prošlo jí více jak 12 milionů přistěhovalců. Dnes může víc jak 100 milionů Američanů vystopovat svůj původ k imigrantům, kteří prošli Ellis Islandem a také tam na to mají připravené počítače a uvidíte spoustu lidí, jak hledá svoje předky. Celé muzeum je neskutečně zajímavé, občas najdete i nějakou zmínku v češtině a určitě doporučuji shlédnout dokument v místním kinosále, který ukazuje nejenom proč lidé z různých koutů světa emigrovali do USA, ale i jak šílená cesta lodí je čekala (kdy mnoho z nich řeklo, že pokud nebudou přijati a museli by absolvovat cestu lodí zpátky do Evropy, tak raději spáchají sebevraždu), plus jak hrozný život je zezačátku čekal v USA oproti tomu, co se tvrdilo v Evropě a co jim bylo naslibováno. Šel z toho až mráz po zádech.
Protože byl konečně taky jednou jasný den, tak jsme rovnou z Ellis Islandu valili lodí a MHD k One World Trade Center. I když je One World Trade Center otevřeno teprve 5 let, tak myslím, že není třeba ho nijak extra představovat. Nejvyšší mrakodrap na západní polokouli (541 metrů) postaven v bezprostřední blízkosti místa, kde stály původní dvojčata. Už to sice byl na tomhle výletu čtvrtý mrakodrap, ale vyhlídky nás stále ještě neomrzely. Mít celý New York, Hudson River, East River i část New Jersey jako na dlani je nevyčíslitelný zážitek. Použil jsem slovo nevyčíslitelný schválně, protože Amíci se opravdu snaží tyhle zážitky vyčíslit a jen vstupné na čtyři mrakodrapy nám slušně vyluxovalo rozpočet. No jo, ale takhle to prostě v USA je. Můj názor je, že když už si člověk zaplatí letenku a ubytování, tak by byla škoda pak nejít na nějaké opravdu vyhlášené místo jako je třeba Empire State Building, jen kvůli tomu, že vstupné na jednoho stojí kolem 1000Kč. Mimochodem na fotkách je zamračeno, protože než jsme vyjeli nahoru, tak se počasí trochu zkazilo. Fronty mimo sezónu po poledni minimální, v sezóně se doporučuje Empire i One World koupit online dopředu.
Na Ground Zero jsme si samozřejmě museli prohlédnout památník k uctění všech obětí teroristických útoků z 11. září. Jsou to v podstatě dva obrovské bazény kopírující obvody zničených dvojčat. Na okraji těchto bazénu jsou vyryta jména všech obětí. Odtud jsme zamířili k novému nádražnímu terminálu The Oculus, který svým tvarem připomíná ptáka v rozletu. Megalomanský projekt, který stál nakonec stejně jako One World Trade Center (v přepočtu skoro 100 miliard Kč) a s kterým se prý stále mnoho Newyorčanů nesžilo, což se jim ani nedivím, protože stavba je to opravdu zvláštní jak zvenku, tak zevnitř. Odtud už to byl jenom kousek ke Trinity Church a nakonec k Wall Street se slavnou sochou Charging Bull. Na fotku se jeho koulemi se stojí snad ještě delší fronta než na ceduli s Las Vegas a my si ji samozřejmě taktéž poctivě vystáli.
Celý den jsme zakončili na pivě v jednom vyhlášeném rooftop baru s krásným výhledem na Empire State Building. Místo se jmenovalo 230 Fifth Rooftop Bar a i když Corona stála 9 USD, tak za to sedět si jen tak unavený po celém dni s pivem v ruce a koukat při tom na nádherně osvícený Empire State Building, to stálo.
První návštěva Koruny
Vnitřek Koruny
9. den - 9/11 Memorial, High Line Park, Vessel, skoro NHL
Dnes ráno nás nečekalo nic veselého. Zamířili jsme totiž do 9/11 Museum. Asi není potřeba, abych k této události a k tomuhle obecně něco psal. Nechci totiž sklouznout ke kýči nebo k patosu. Prostě pokud budete v New Yorku, tak sem běžte. Vstupné je dražší, ale spoustu věcí je v New Yorku zadarmo, takže pokud byste si měli vybrat jednu věc, za kterou zaplatíte, tak tuhle. Američani muzeum zpracovali velice decentně a uvidíte… Ne, ani se mi o tom nechce psát. Naštěstí muzeum není jenom čistě smutné, ale jsou k vidění opravdu zajímavé věci.
Po tomhle muzeu se nám opravdu nechtělo vrhnout se hned na další památky a zajímavosti, a proto jsme se šli jednou také v klidu naobědvat. Vybrali jsme si vyhlášenou Bleecker Street Pizzu kousek od, mimochodem velice pěkného, Washington Parku. Pizza byla samozřejmě jako nejspíš všechno jídlo v USA úžasná. Odtud to už byl jenom kousek k vyhlášené zmrzlině v Ample Hills Creamery na začátku High Line Parku. Ten byl definitivně dostavěn v roce 2014 a má 2,3km na délku. Park byl vybudován na bývalém kolejišti z roku 1934 ve čtvrti Chelsea, na kterém se dopravovaly různé produkty mezi zdejšími továrnami. Teď je to taková klasická bývalá tovární čtvrť přestavěná pro turisty a hipstery. Ne, zcela vážně, High Line Park je podle mě momentálně v New Yorku jedna z top věcí, kam můžete zajít, navíc je zadarmo.
Na konci High Line Parku se nachází další celkem nová atrakce - Vessel. Vessel je 46 metrová struktura otevřena v březnu 2019. Tvarem má připomínat (a podle mě se mu to i daří) včelí plástev, stála 200 mil. USD a má celkově 16 pater, po kterých se můžete volně procházet celkově po 2500 schodech. K vyjetí nahoru je možné použít i výtah, ale ten jede tak pomalu, že bychom ve frontě na něj stáli nejspíš ještě teď. Za celou dobu, co jsme přišli, vyšli nahoru, fotili a sešli zase dolů, stáli na začátku fronty ti lidé, kteří při našem příchodu stáli na jejím konci. Samozřejmě důchodci a vozíčkáři, kteří by se bohužel nahoru jinak nedostali. Vstupné je zdarma, je jen nutné kvůli návalu turistů a omezené nosnosti struktury udělat online rezervaci na daný den a hodinu a jejím číslem se pak prokázat. Já osobně hrozně cením tyhle městské zajímavosti (obzvlášť když jsou zadarmo) a celkem mě mrzí, že Praha nemá něco podobného. Nějakou modernu, která by vyvážila všechny ty památky a navíc by více rozmělnila turisty po městě. Myslím, že jeden Tančící dům opravdu nestačí.
Na konec dnešního dne se mi opět po dlouhé době (ironie) při cestování něco nepovedlo. Naším cílem byl NHL zápas NY Islanders, protože ač jsem byl v USA potřetí, tak se mi nikdy nepovedlo vychytat nějakou sportovní událost a při této cestě to také moc dobře nevycházelo. Při návštěvě Chicaga hrálo Chicago zrovna v Praze, Las Vegas hrálo venku a New Jersey i NY Rangers hráli taktéž venku. Jedinou možností bylo jít dnes na NY Islanders. Já NHL celkem poctivě sleduji, takže jsem se jako znalec nepodíval, kde NY Islanders momentálně hrají a nasměroval jsem nás suverénně do Brooklynu do haly Barcalys Center. O to větší překvapení bylo, že před halou nikdo kromě pár puberťáků nebyl. Začal jsem zjišťovat, kde se stala chyba a zjistil jsem, že NY Islanders hrají v letošní sezóně většinu svých zápasů v Nassau Coliseum, vzdálené 45km od Barclays Center asi ve třetině Long Islandu. Nejrychlejší varianta - uber - ukazoval 1h30min za 80 USD, což nemělo 20 minut před začátkem cenu. Asi mi holt není sport v USA přán. A já si říkal, jak by bylo cool jít poprvé v životě na hokej a rovnou na NHL. No nedá se nic dělat, třeba příště.
O to větší škoda to byla, protože jsme plánovali dát si na hokeji pivo a připít si k té dnešní šedesátce. Naštěstí má maminka ráda seriál How I Met Your Mother, a proto jsem ji vzal na pivo do McGee´s Pub, což je prý hospoda, která inspirovala tvůrce seriálu a měl by to být teda originální MacLaren´s. Což je poznat například podle červených boxů. Po pivkách nám vyhládlo, a tak dalším cílem bylo Los Tacos No. 1. Snad nejvyhlášenější taco místo v New Yorku. Cestou jsme se ale museli prodrat přes Times Square a upřímně, to místo je peklo. Davy scammerů, naháněčů a neomalených, ožralých, dementně se fotících s reklamami nebo čumících do mobilů místo na cestu, turistů. Fakt se nedivím, že se říká, že normální Newyorčan tam za žádnou cenu nechce jít. Taco večeře nám naštěstí spravila náladu.
9/11 Memorial
9/11 Museum
Flatiron Building
High Line Park
10. den - Grand Central Terminal, New York Public Library, St. Patrick Cathedral, Manhattan Bridge, Brooklyn Bridge
Dnes bylo v plánu těch posledních pár největších zajímavostí (podotýkám největších zajímavostí, protože New York obecně se všemi jeho částmi by se dal prozkoumávat týdny a týdny). A protože ráno celkem vydatně pršelo, začali jsme tam, kde se můžeme schovat. A to snídaní v Grand Central Terminal. Asi nejznámější nádraží v celém USA, které nejspíš zná z nějakého toho amerického filmu každý. Turisticky je zajímavé stropem se souhvězdími (i když je jich několik nepřesných) a šeptací galerií, my se ale vydali hlavně posnídat. Doughnut Plant a Magnolia Bakery byly naším cílem, v každém jsme si objednali pár instantních cukrovek, sedli jsme si na schody v hlavní hale nádraží a koukali na všechen ten ruch.
Další zastávkou byla logicky kousek vzdálená New York Public Library. Pokud se do ní vydáte, dejte si bacha na otevírací dobu. Jde o třetí největší knihovnu na světě s 53 miliony výtisky. A je to opět něco jako Grand Central Terminal, potkáte spoustu lidí, kteří dané místo opravdu využívají, ale také tisíce turistů. Což mi přijde u knihovny docela blbý, nedokážu si představit, že bych se tam měl něco učit nebo psát například diplomku. Knihovna je samozřejmě známá hlavně svým velkým sálem, ale i jako turista se dostanete do spousty dalších prostor.
Poté jsme si dali lehkou procházku k budově OSN a odtud dále ke krásné (hlavně uvnitř) katedrále Sv. Patrika, tedy druhé náboženské památce za celých 11 dní. Docela nezvyk oproti jiným dovoleným, kdy někdy jde člověk chvílemi od katedrály ke chrámu do kostela.
Jako poslední bod programu nám zbyly 2 nejznámější mosty v New Yorku - Brooklyn Bridge a Manhattan Bridge. Nejprve jsme se prošli z Manhattanu do Brooklynu po Brooklyn Bridge. To je věc, kterou musí v New Yorku udělat každý. Navíc je to další zajímavost v New Yorku, která je zadarmo. Most byl otevřen v roce 1883, má 1833 metrů na délku, 26 metrů na šířku a jeho věže měří 83 metrů, což v době výstavby bylo opravdu něco. Auta po něm jezdí ve třech pruzích v jednom směru, cyklisté a lidé mají dva oddělené pruhy, i když lidé se motají všude možně kvůli té nejlepší fotce. Most je samozřejmě majestátní, ale možná je lepší se po něm projít opačně, kvůli tomu abyste mohli koukat na přibližující se skyline New Yorku. My naopak přišli do Brooklynu, kde jsme se vydali do Brooklyn Bridge Parku udělat ty nejtypičtější fotky Newyorských mrakodrapů. Odtud nás čekala krátká procházka na roh Water a Washington Street, ze které můžete pořídit tu nejvíc klišoidní fotku z New Yorku (úzká ulice, cihlové červené domy, přesně uprostřed pilíř Manhattan Bridge a přesně mezi nohami pilíře v dálce špička Empire State Building). Zpátky na Manhattan jsme se logicky prošli po Manhattan Bridge. Ten už sám o sobě není tak hezký a významný jako je a byl Brooklyn Bridge, na druhou stranou právě z něj můžete udělat ty nejhezčí fotky Brooklyn Bridge s mrakodrapy v pozadí.
Když takto slezete na Manhattanu z Manhattan Bridge, tak se ocitnete v Chinatownu, čehož jsme museli okamžitě využít a šli jsme na večeři na nejvyhlášenější čínské knedlíčky do Joe´s Shanghai. 1 USD za 1 úžasný knedlíček = naprostá bomba. Do toho jedny z nejlepších jarních závitků, co jsem kdy jedl. Prostě fantazie.
Grand Central Terminal
New York Public Library
St. Patrick Cathedral
11. den - Bagely, Staten Island, Wall Street, Odlet
Poslední den byl už celkem jednoduchý. Po odhození báglu na bagbnb v centru, jsme si zašli na vyhlášené (a pro nás taky pěkně drahé) bagely do Zucker´s s lososem a taveným sýrem. O můj bože, já chci žít v USA… ne žít ne, ale jako turista si fakt vychutnávám každou chvíli a při této snídani mě začalo mrzet, že odjíždíme.
No ale přece těch posledních pár hodin nebudeme sedět na bagelech, ne? Dojeli jsme opět na jih Manhattanu a nasedli na vyhlášený trajekt na Staten Island (další tip na to, co je v New Yorku zadarmo). I když jsme na Staten Islandu neměli žádný plán, jen ta samotná projížďka mi přijde jako ideální zakončení pobytu v New Yorku, možná v celém USA. Pokocháte se pohledem na mrakodrapy a na Sochu Svobody, odpočinete si na chvilku od ruchu velkoměsta, zrelaxujete před ruchem letiště a cestou domů a prostě jen sedíte a koukáte, což se vám mockrát v USA nepovede. Na Staten Islandu se dá teoreticky vyběhnout z trajektu, ze kterého jste přijeli a naskočit rovnou na další, co jede zpátky na Manhattan, my ale měli čas a trochu jsme se alespoň prošli podél vody. Po návratu na Manhattan jsme měli ještě trochu času, tak jsme znovu prošli Wall Street a podívali se na dům, který hraje ten slavný hotel ve filmech John Wick, a pak jsme si jenom vyzvedli bágly a vydali se na letiště na odlet v 19h.
Takže ne, New York jsem si celé ty roky v hlavě nepřikrášloval, miluju ho. Už jenom pro to, kolik zajímavých věcí se zde dá vidět zadarmo nebo za minimální peníze. Jediné, co mě na New Yorku mrzí je, že jsem zdaleka nestihl vyzkoušet všechny jídla, která jsem si navymýšlel. Blue Bottle Coffee, Absolute Bagels, Diller, Mamouns Falafel, Jollibee, Katzs Deli, The Frying Pan, Spoon and Table Bar, atd. a tuna různých foodtrucků - těším se jednou na vás!
Zucker´s Bagels
Manhattan ze Staten Islandu
Závěrem
Závěr je tentokrát jednoduchý. Všechnu politiku stranou - já prostě USA (jako turista) miluju. I když jsem objevil v minulých letech kouzlo postsovětských zemí a i přes všechny tripy do Asie je pro mě subjektivně USA stále ten top. Miluju jejich jídlo, miluju jejich popkulturu, miluju to, jak jsou všude v restauracích, obchodech a různých památkách všichni strašně příjemní. Miluju černošskou angličtinu a miluju i to jejich “how are you“ i když moc dobře vím, že pravdivá odpověď je nezajímá a všichni chtějí slyšet jen to klasické “fine, you?“. V roce 2010 a 2011 jsem miloval, jak jsem si někde stoupnul s mapou, díval se kolem sebe a hned mi přišli lidi na pomoc, a teď, o osm let později, miluju, že jediné, co se změnilo je to, že místo mapy koukám na displej telefonu.
P.S. V rukávu jsem měl připravené cestopisy ze Srbska (kopírující Kačku), Říma, Černé Hory s Albánií, Lichtenštejnska, Berlína, Kosova, … a nakonec jsem musel vytáhnout ze zásoby USA z minulého roku. Tak doufám (možná naivně), že to zase na podzim nebo příští rok rozjedeme, ne?
Jak se ti cestopis líbil?
JardaM procestoval 77 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 5 lety a napsal pro tebe 11 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil10 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Výborně napsaný cestopis. Stejně jako ty mám rád centra mrakodrapových měst. :)
Díky moc. Myslel jsem si, že nás tady takových moc není :D
Je to skvele napsane Jardo a zejmena v tehle silene dobe jsem si rad pripomel Chicago a New York a uvedomil jsem si, jak strasne mi chybi cestovani, zejmena po tom, co jsem za posledni 2 tydny musel cancellovat cestu do Miami & New Orleans..
Specielne cestopisy z New Yorku patri na CL bohuzel k tomu nejslabsimu co se tady da precist - o to vic me potesilo, ze tohle bylo vic nez citelne a dokonce sem si doma vecer nasel chvili, abych se k tomu vratil a docetl to do konce.
Díky moc, takovej feedback je nejlepší motivace pro to psát další cestopisy. Jen škoda, že teď není psát o čem.
USA taky miluju, byl jsem tam 17 x, ted nám zrušili odlet v květnu. Snad se to znovu povede v září ?, nebo až příští ?! rok. Nemůžu ale souhlasit s názorem, že Vegas 3 x stačilo. Mě se nikdy neomrzí, i když nehraju. Ta atmosféra je tam unikátní. Jinak moc pěkný cestopis, dobré tipy na Chicago. Knedlíčky v NY musím zkusit při příští cestě.
Wow, 17x, to je paráda. Taky bych se rád během života dostal tolikrát do USA. A díky za chválu.
Jardo, opět velmi skvělý cestopis!
Díky!
Víc takových jako jsi ty. Skvěle napsané. Pobavila jsem se a zavzpomínala... Třeba v NY jsem byla 2x a mohla bych třeba 1000x a pořád mě to bude bavit. LV není pro každého ale je tam atmosféra, kterou nikdy nikde neuvidíš, uprostřed pouště toto... :-) děkuji za cestopis
Díky za moc hezký komentář. A souhlasím, NY se prostě nikdy neomrzí.