Makedonie a jih Srbska březen 2026

Cestopis Makedonie a Srbsko březen 2026

Je březen, školní jarní prázdniny a vyrážíme za poznáváním. Našim cílem je opět Balkán- další země bývalé Jugoslávie a to Makedonie. Ze států bývalé Jugoslávie jsme byli se syny na poznávačce ve Slovinsku, Chorvatsku, pak v srbském Bělehradě (s návaznou cestou na sever Řecka) a nedávno před 4 měsíci v Bosně a Hercegovině. Mladší syn Štěpán byl na jarních prázdninách letos s mamkou před týdnem v Portugalsku a já se starším synem Adamem vyjíždím na dobrodružnější poznávačku právě do Makedonie.undefined

Odlétáme na Balkán  Je sobota 7. března a ráno se přesouváme z Čelákovic na pražské letiště. Podobný scénář jako před 4 měsíci cestou do bosenského Sarajeva. Let s již ověřenou Air Serbia vrtulovým letadlem  ATR-72, odlet brzy dopoledne. Ráno je tady v Čechách přízemní mráz, lidé škrábou okénka aut a máme teplé bundy. Ty si na letišti převlečeme za letní lehké šusťákové  V Bělehradě před polednem krásně svítí slunce a je ke 14 stupňům. Při dvouhodinovém přestupu (opět podobně jako nedávno do Sarajeva) porovnáváme, co se zde za 4 měsíce změnilo, jak postupují stavební práce na letiště a jak vrcholí přípravy na výstavu EXPO, která se má zde příští rok 2027 konat. Staví se nová železniční trať přímo z letiště a z následujícího letu (opět ATR-72) do Skopje vidíme rozestavěný areál světové výstavy- na zelené louce za městem. Opět si všímáme výstavby železniční trati k areálu. Let do Skopje trvá necelou hodinu a prolétáme nad krajinou, kudy se budeme za týden vracet po zemi. Zatím žádné vysoké hory nad 2000 metrů se sněhem vidět tady nejsou. Přibližujeme se k letišti Skopje a seznamujeme se se zdejší krajinou. Je hodně členitá- skalnaté hory s hlubokými, většinou suchými údolími a převažující listnaté lesy nyní bez listí. Barvy přírody nejsou moc pěkné, na rozdíl od Bosny na konci října, kdy příroda měla barvy jako žlutou a zrzavou. Bezpečně jsme přistáli. Letiště je malé (na jugoslávské poměry), příletové procedury jsou rychlé. U pasové kontroly se nás ptají důvod cesty a jak dlouho zde máme v plánu být. Info o turistické exkurzi na 5 dnů je uspokojí. Na rozdíl od bosenského Sarajeva, kde je letiště prakticky hned na okraji města a stačí dojít pár set metrů pěšky a prokličkovat se uličkami na nedaleké sídliště, odkud jezdí trolejbus do centra, ve Skopje je to složitější. Zde je letiště v pustině     daleko od centra města (nějakých 20 km) u dálnice. Ani žádné obce zde nejsou. Do města jezdí letištní autobus, ale velice řídce. Má jet až za 2 hodiny! Tak dlouho zde čekat rozhodně nechceme. Před halou stojí řada taxíků. Zkoušíme možnost, že bychom se k někomu dalšímu „přifařili“ a složili společně na cestu, ale žádní další potenciální cestující zde nejsou. Většina lidí z našeho letu tady má své auto, nebo je někdo vyzvedává. Pak přiletělo letadlo s Francie, ale to je charterový let pro poznávací turisty, na které čekají autobusy cestovní kanceláře. 

Bezpečně jsme přistáli. Letiště je malé (na jugoslávské poměry), příletové procedury jsou rychlé. U pasové kontroly se nás ptají důvod cesty a jak dlouho zde máme v plánu být. Info o turistické exkurzi na 5 dnů je uspokojí. Na rozdíl od bosenského Sarajeva, kde je letiště prakticky hned na okraji města a stačí dojít pár set metrů pěšky a prokličkovat se uličkami na nedaleké sídliště, odkud jezdí trolejbus do centra, ve Skopje je to složitější. Zde je letiště v pustině daleko od centra města (nějakých 20 km) u dálnice. Ani žádné obce zde nejsou. Do města jezdí letištní autobus, ale velice řídce. Má jet až za 2 hodiny! Tak dlouho zde čekat rozhodně nechceme. Před halou stojí řada taxíků. Zkoušíme možnost, že bychom se k někomu dalšímu „přifařili“ a složili společně na cestu, ale žádní další potenciální cestující zde nejsou. Většina lidí z našeho letu tady má své auto, nebo je někdo vyzvedává. Pak přiletělo letadlo s Francie, ale to je charterový let pro poznávací turisty, na které čekají autobusy cestovní kanceláře.  

Směnárny na letišti jsou, ale jejich kurz není výhodný (rozdíl mezi nákupem a prodejem je 20%), takže směnu peněz provedeme až v centru. Nakonec se rozhodujeme, že se přece jen taxíkem svezeme. Mají jednotnou sazbu do lokalit v Makedonii a pro celé Skopje je sazba 25,- EUR za jízdu. To není nijak extrémní částka. Lze platit v EURech. Usedáme tedy do z venku krásně vypadajícího Mercedesu, řidič je postarší pán, ukazuji mu na mapě adresu našeho hotelu a přikyvuje. Anglicky umí jen základní slova, ale nějak se směsicí jihoslovanských jazyků bavíme. Jeho auto ale podle interiéru a vydávaných zvuků leccos pamatuje. Najíždíme na dálnici a následují platidla. Sazba pro osobní auta je 50,- MKD (asi 20,- CZK). To je zahrnuto v ceně jízdy. Řidič velice striktně dodržuje maximální rychlost, ukazuje, kde všude jsou kamery. Stejně tak ostatní auta rychlost nepřekračují. Město Skopje a centrum, kde je náš hotel, je opravdu od letiště daleko. Ve městě pak dálnice plynuje přechází v hlavní několikaproudou ulici se semafory. Jedeme přes sídliště a vnímáme balkánský vztah k pořádku. Hromady odpadků a rozpadající se některé staré domy s propadlou střechou a chybějícími zdmi, díry v silnicích. Jedeme okolo místního velkého tržiště, kde popojíždíme v koloně. Stejně tak okolo památných monumentů, kam se hodláme během pobytu vypravit.

   Připadá mi, že řidič jede k našemu hotelu nějak divně, ale uklidňuje mě, že místo zná. Později pochopíme proč- hotel leží u čtyřproudé ulice, k jeho parkovišti se nedá najíždět z protisměru. Přiveze nás tedy přímo před hotel na rozbité parkoviště. Budovu poznáváme podle fotek z portálu Booking.com. Je to takový komplex socialistického funkcionalistického domu s plaveckým bazénem. Loučíme se s taxikářem, dáváme mu dohodnutých 25,- EUR a přeje nám příjemný pobyt. Řidič (kterému může být cca 75 let) říká něco v tom smyslu, že nejezdí podle map, ale podle celoživotní zkušenosti dopravy ve městě.

  Hotel Centar na ulici Kocho Racin bulvár nás příjemně překvapí. Bude našim domovem po 3 noci. Všude uvnitř je čisto, vybavení není zastaralé, je možno využít i přilehlý plavecký krytý bazén. Není potřeba jej rezervovat, ale plavání je možné jen v určitou dobu. Určitě toho využiju. Necháváme věci na pokoji a hned vyrážíme ven na průzkum. Cílem je koupit něco k jídlu, směnit peníze, koupit karty na zdejší MHD a zjistit, jak funguje zdejší autobusové a vlakové nádraží. Asi 2 minuty chůze od hotelu je nákupní centrum s velkým supermarketem potravin. Mají zde i pulty teplých jídel a čerstvé pečivo. Dobrá zpráva je, že obchody jsou zde otevřeny i o víkendu, byť s kratší dobou. Směnáren je zde jako všude na Balkáně hodně, často na nenápadných místech. Kurzy na směnu EURa jsou zde podstatně lepší než na letišti a marže jsou velmi nízké. Často se divím, že se to směnárnám vyplatí. Na mnoha místech lze platit kartou. Zdejší měna- Makedonský Dinár je cca 0,41,- CZK.

V následujících dnech hodláme po Skopje cestovat zdejší MHD. Mají zde jen autobusy. Je potřeba si pořídit zdejší SKOPSKA karty. Každá stojí 150,- MKD a na ni je pak potřeba nahrát kredit. Každý cestující musí mít svou kartu. V sobotu v pozdním odpoledni není mnoho míst, kde lze tyto karty získat, po dalším bloudění objevujeme prodejní místo v areálu zdejšího terminálu MHD- prodejní okénko je v torzu starého autobusu. Hned vedle je autobusák dálkových linek a vlakové nádraží. To leží v ošklivém prostředí- nástupiště vlaků jsou nad úrovní terénu a mohutných betonových sloupech a dole je pak autobusák. Fotíme si papír s odjezdy a příjezdy vlaků- moc jich tady nejezdí, což jsme tak nějak tušili. Chceme se také projet zdejšími vlaky v rámci možností. Jízdenky na autobusový přesun do Ohridu k jezeru a zpět a pak do srbského Niše pořešíme v dalších dnech po ujasnění programu.  

Pomalu se šeří, čas je neúprosný. Pokud bychom měli jet autobusem z letiště, byli bychom na tom mnohem hůře. Ještě se jdeme projít do centra po nábřeží k historickým budovám. Výhodou našeho ubytování je, že dopravní uzly i většina památek je v docházkové vzdálenosti. Městem protéká řeka Vardar, kterou jsme vloni několikrát viděli v Řecku. Přes léto nemá moc vody, ale nyní v březnu je z ní živý peřejnatý tok. Je bohatě zásobena tajícím sněhem a srážkami v tomto období. Skopje vlastně leží v široké kotlině obklopené horami, byť přímo u města mají pod 2000 metrů a již jsou bez sněhu. Historické budovy v centru vypadají krásně a udržovaně. Jsou to muzea a státní instituce. A jak se šeří, jsou krásně nasvícené. Přes řeku vede několik mostů se sochami, ten nejstarší je kamenný. Žádné davy turistů jako ve středoevropských městech tady nejsou. Dozvěděli jsme se, že většina staveb jsou repliky historických budov a byly postaveny až nedávno před několika lety v rámci projektu Skopje 2014. Měly dát městu antický vzhled (vypadá to tady podobně jako v řecké Soluni). V korytě řeky jsou 3 atrapy lodí, které mají sloužit jako luxusní hotely a restaurace. Dvě z nich jsou však opuštěné, zchátralé a je v nich smetiště. Lze do nich vejít, ale na vlastní riziko, jelikož u nich chybí zábradlí. Adam interiéry lodí nadšeně prozkoumává, je však potřeba být opatrný. Okolo jsou také novostavby luxusních paneláků a vedle nich chátrající opuštěné budovy. Typický kontrast Balkánu.

   Adam objevil mezi bloky paneláků podzemní patro, kde jsou obchody, služby, bistra a také parkoviště. Ty paneláky vlastně drží na velkých betonových pilířích. Zjistil pak, že těch podzemních pater je tady více. Prozkoumáváme tedy labyrint zdejších podúrovňových areálů, kde je společenský život. Zároveň v obchodě nakupujeme jídlo na zítřejší den, jelikož máme v plánu celodenní výlet do hor nad Skopje lanovkou. Mezitím se úplně setmělo, pomalu se vracíme na hotel. Obrovský kříž na hoře nad městem (kam se zítra dostaneme) krásně svítí, stejně tak vysílací věž vedle něj.

  Na první den včetně příjezdu jsme toho viděli zatím docela dost. Co jsme se s Adamem shodli, tak působí to tady na nás všechno takové sešlé, rozpadající se, rozbité, spousta nepořádku. Prozatím nejzaostalejší země bývalé Jugoslávie, kde jsme zatím byli. Večer ještě jdu vyzkoušet ten plavecký bazén. Je to vlastně veřejný krytý plavečák o délce 25 metrů, kam mohou hoteloví hosté projít průchodem v určitou dobu. Voda je ale celkem studená, což mi jako otužilci nevadí, alespoň je potřeba se stále pohybovat.

Probouzíme se po první noci ve Skopje a je neděle 8.března. Za oknem svítí slunce, ale venku je chladno. Jdeme na hotelovou snídani a ta nás velice příjemně překvapí. Bohatý výběr všeho a vše chutné. Naším cílem na dnešní den je horský výlet. Vyjedeme lanovkou na horu nad městem s obrovským křížem a odtud pak po hřebeni až ke kaňonu Matka údajným pozvolným klesáním. A odtamtud by měl jezdit zpět do Skopje městský autobus. Vzhledem k absenci jakýchkoliv jízdních řádů, tabulím s čísly linek na zastávkách a mapách MHD si píši odjezdy spojů při připojení na Wifi na hotelu. Dále během cesty to pak již bude naslepo. Otázkou však je věrohodnost údajů z Internetu (dle zkušeností z Řecka, Itálie a Balkánu) a realita. Lanovkou do hor musíme vyjet právě dnes, jelikož zítra je pondělí a to nejezdí.

 

 

   Výhodou umístění našeho hotelu také je, že před ním je zastávka několika městských busů, mezi nimi je i číslo 25, který jede k lanovce. Ve Skopje jezdí hodně červených dvoupatrových busů, které svým starým designem připomínají ty, které jezdily v roce 2001 v Londýně. Moje první domněnka byla, že jej koupili z druhé ruky právě z Londýna. Ale omyl, jsou to busy z první ruky přímo od čínského výrobce, které si Skopje objednalo schválně v designu těch starých z Londýna. Podle včerejšího taxikáře na tyhle busy ale lidé dost nadávají. Později pochopíme, proč. Čekáme tedy na zastávce, krásně svítí jarní slunce a tady dole ve Skopje už začínají kvést ovocné stromy. A roste zelená tráva. Náš bus číslo 25 přijíždí se 7 minutovým zpožděním (přitom vyjíždí jen 2 zastávky před námi), což je i tak na balkánské poměry dobré. A je to ten dvoupatrový. Usedáme tedy do horního patra a máme krásný výhled na cestu. Postupně stoupáme do kopců.

   Zatímco v bosenském Sarajevu lanovka vyjíždí prakticky přímo z centra města, tady ve Skopje je potřeba vyjet vysoko na svah kopců. Autobus postupně stoupá vysoko do hor a otevírají se výhledy do okolí. Tady na kopcích jsou luxusnější obydlí. Vidíme auta s výletníky a také cyklisty. Silnic do hor je zde několik, i míst k zaparkování. Dolní stanice lanovky leží ve výšce 580 metrů (dole ve Skopje v centru k kotlině je výška cca 250 metrů). Po výstupu z busu zde nezvykle slyšíme češtinu a potkáváme mladý pár s předškolními dětmi. Vyrazili sem na prodloužený jarní víkend a údajně přiletěli nějakým přímým letem z Prahy. U dolní stanice lanovky je hodně restaurací, obchodů se suvenýry, dětských hřišť, k tomu polehávající toulaví psi- obvyklý kolorit Balkánu. Nezdržujeme se tady a jdeme hned k lanovce. U pokladny ani u nástupu žádná řada není, překvapí mě nízká cena (100,- MLD jedním směrem na osobu, tj. asi 41,- CZK), což ostře kontrastuje s lanovkou v Sarajevu, která je pro cizince několikanásobně dražší a snaží  se na turistech rýžovat, přestože v Sarajevu je lanovka delší.

  Bez čekání nasedáme s Adamem do volné kabiny a přidává se k nám jeden místní postarší turista. Dávám se d ním do řeči směsicí jihoslovanštiny, angličtiny a němčiny. Je místní, odtud ze Skopje a sám si vyrazil na nedělní výlet do hor. Lanovku postavila opět rakouská firma Doppelmayer (jako spoustu jiných v Alpách a na Balkáně). Vyjeli jsme na horu a jsme u vrcholu hory s křížem je ve výšce 1061 metrů. Není tu o moc chladněji než dole ve Skopje, naopak denní doba postoupila, slunce je výše a je zde bezvětří. Kocháme se výhledy na kotlinu okolo Skopje. Na druhé straně na jih směrem k řeckým hranicím jsou v oparu vidět vysoké hory se sněhem- dosahují přes 2500 metrů. Jsou zde stánky s občerstvením za nijak přemrštěné ceny a spíše než zahraniční konzumní turisté, kteří se tu chtějí vyfotit a odškrtnout si další navštívené místo, tady jsou místní lidé. Ten vysoký kříž je nyní pro turisty nepřístupný, uvnitř něj vede v jeho konstrukci schodiště. Vedle je betonová vysílací věž ve futuristickém designu. Fasády zdejších budov jsou však oprýskané, padající omítka a špinavé kabely podél stěn nevypadají moc esteticky. To se zde na Balkáně neřeší.

  Vydáváme se na cca 12 km túru po hřebeni. Mají zde dokonce i rozcestníky a obdoby našich turistických značek. Zatímco dole ve Skopje příroda už je v jarním režimu, tady se ještě nic nezelená ani nekvete a převažující listnaté stromy vytvářejí spíše šedou a hnědou barvu krajiny. Čím více se vzdalujeme od kříže, tím ubývá turistů, rozcestníků a infrastruktury jako altány s lavičkami, uprostřed kterých je ohniště a ve střeše komín. Tyto stavby jsou ideálním úkrytem turistů před deštěm či spalujícím letním žárem slunce. Na jednom kopci Adam objevil maskované betonové stavby- bunkry. Některé jsou tak obrovské, že se do nich v pohodě vejde několik nákladních aut. Jsou z kvalitního betonu a můžeme se jen dohadovat, k čemu původně sloužily. Dnes je jejich účel jasný- v krajině vidíme kravská lejna a hodně je jich v těch obrovských bunkrech- slouží jako úkryt volně pohybujícího se dobytka.

   Do cíle cesty ke kaňonu Matka vede více cest, snažíme se jít mírně z kopce nebo po vrstevnici a obcházíme hřeben s vyššími horami. Kravích lejn přibývá i jejich stop na pěšině v místy zabláceném terénu. Je zde na kamenech na slunci hodně ještěrek, které před námi svižně utíkají. Už se stihly probrat po zimě. Hady zde nevidíme, ti potřebují na probuzení delší čas. Kraví lejna na zemi vypadají čím dál čerstvěji a na jedné mýtině slyšíme za stromy šustění vidíme 3 velké kopytníky. Při bližším ohledání se jedná o býky. Nemají v úmyslu na nás zaútočit, jen si nás zvědavě prohlížejí. O 400 metrů dál na jiné mýtině zase vidíme několik kravích samic. Pravděpodobně to budou jalovice, ty se nemusí dojit. Opodál zase slyšíme a vidíme krávu se zvoncem. Některé krávy se pasou vysoko v kopcích a Adama překvapuje, jak jsou schopné se pohybovat i na strmých skalnatých svazích. O vodu krávy nemají nouzi, je zde hodně pramenišť a horských potoků, kde podle jejich stop je patrné, že se sem chodí napít. Je to podobné jako v Gruzii v krajině u Černého moře, kde se také krávy volně pohybovaly po krajině (tam tedy byly i v obcích a malých městech).

 

  Došli jsme na konec hřebene a vidíme cíl naší cesty, leží však hluboko pod námi několik set metrů ve skalnatém terénu. Uff, tak až tam dolů budeme muset postupně klesnout. Dole v údolí vidíme pravoslavný kostelík s pár baráčky v zahradě- toto je Šiševo Monastery. Má tam být i pitná voda. Scházíme tam, sice se nepotíme a nefuníme cestou nahoru, ale sestup dolů je zase namáhavý na nohy. U kostelíku odpočívá turistů více, jedna větší rodina si tu dělá piknik a cosi opéká. Jdu se podívat dovnitř do kostelíku, je krásně vyzdobený. Doplňujeme vodu a chvíli odpočíváme. Nevede sem žádná silnice, jen prudké pěšiny v horském kamenitém terénu a Adamovi je záhadou, jak se tudy dostávali stavbaři s materiálem na zdejší kamenné budovy. Hluboko dole vidíme přehradu v kaňonu s vodní elektrárnou. Docela jsem podcenil čas na túru, přestože se jde průměrně z kopce, terén je obtížný, hodně kamenů a strmý sráz, občas i bláto. Oproti slovenským horám, kde čas túry na rozcestnících je uváděn s velkou rezervou spíše pro rodiny s malými dětmi a s odpočinkem, naopak zde v Makedonii jsou časy uváděny pro zdatné zkušené turisty.

   Dolů do kaňonu Matka k řece scházíme až v pozdním odpoledni. Dostáváme se do obce Matka kde je hodně zaparkovaných aut a turistických autobusů. A davy turistů. Někde tady by měla být zastávka městského autobusu číslo 60, jehož dobu odjezdu dle údajů na Internetu jsme si napsali. Avšak nic jako zastávka ani skupina čekajících lidí tady není. Jdeme dál dolů po silnici údolím. Adam na offline Seznam i Google mapách našel místo, kdy by měly být další zastávky, ale ve skutečnosti zde nic takového není, ani žádný městský autobus jsme neviděli. Postupně jsme tedy došli až do obce Glumovo, kde vidíme u křižovatky silnic sedět u cesty několik lidí a ptáme se jich, zda je tady zastávka a v kolik by měl autobus jet. Dávám se do řeči s postarším pánem, který je odtud, že by zde opravdu zastávka měla být, ale že autobus zřejmě již odjel a další pojede kdo ví kdy. Ale že doporučuje dojít asi 800 metrů dál do obce k obchodu, odkud jezdí další linka do centra.

  Tak jdeme dál a pán nás následuje. V jinak malé obci je nepoměrně velká mešita ve velké zahradě se dvěma vysokými minarety. Je to něco jako kdyby v malé vesnici byla obrovská katedrála. Dávám se se souběžně jdoucím pánem, co nám poradil o autobusu, do řeči. Překvapivě dobře na svůj věk (přes 70 let) mluví anglicky. Ptám se jej na důvod  a říká, že pracoval pro jugoslávskou armádu a jezdil hodně do zahraničí. Když se dozví, že jsme z ČR, rozzáří se popisuje, že ještě za Jugoslávie jezdíval za kontrakty do brněnské zbrojovky a rozpovídá se češtinou. Další hovor již pokračujeme česky. Bavíme se o destruktivní válce v Jugoslávie i o současné geopolitické situaci, o budoucnosti Makedonie. Došli jsme na

 

 

místo, odkud má jezdit další autobus do centra, ale nemáme vyhráno. Toho pána nakládají jeho známí do auta a my čekáme. Podobně čekajících místních lidí je zde více, nikdo však neví, kdy a zda autobus pojede. Zatím jsme tady žádný nespatřili. Ale nakonec se dočkáme a jedeme busem číslo 12 do centra Skopje. Až nyní si uvědomíme, jak je Skopje rozsáhlé. Má údajně 420 tis. obyvatel. Jedeme dlouhým bulvárem s mnoha světelnými křižovatkami velkým sídlištěm s nákupními centry, pravoslavnými kostely a mešitami.

  Dojeli jsme do centra a blíží se večer, ještě ale pokračujeme v poznávání. Vystoupíme u řeky, kde je za mostem pevnost a další zajímavé budovy. Na pevnost se chceme podívat zítra. Tak si ji dnes ve zbytku světla jen fotíme z dálky. Adama zaujme betonová monstrózní budova z období socialistického realismu- slouží jako ředitelství místní pošty. Přestože jsme v historickém centru, dlažba je tu vytrhaná a rozbitá, kamenné zídky špinavé a počmárané. Procházíme okolo dalších monumentů na řece - těch atrap lodí (dvě jsou zdevastované a jedna stále funguje jako luxusní hotel a restaurace). V centru je mnoho soch (mimo jiné Alexandr Veliký Makedonský na koni). Je už ale málo světla a zítra budeme mít za dne více času se tady projít a atrakce nafotit.  Došli jsme pěšky už skoro za tmy na hotel. Stmívá se tady dříve než u nás doma ve středních Čechách, o nějakých 3O minut později a soumrak je tady rychlejší (42. rovnoběžka). Zeměpisná délka je tady na úrovni východu Slovenska- např. Humenné.

   Ještě někam ale večer zajdeme. Chceme vyzkoušet místní gastronomii a tak jsme nalezli podle map jedno stylové balkánské bistro s dobrými referencemi. Je to něco mezi místním fast foodem a restaurací, jsou zde 2 oddělené prostory z nich v jednom se kouří, tak jdeme do toho nezakouřeného. Dáváme si telecí polévku a na ohni pečení kuřecí steaky s typickým balkánským domácím chlebem. K tomu jsme ochutnal místní pivo Skopsko. Dobře a vydatně jsme se najedli a útrata byla určitě nižší než u nás doma.

Pokračujeme v poznávání Skopje a okolí.

Probouzíme se do dalšího dne- je pondělí 9.března. Po snídani míříme nejprve na terminál dálkových autobusů a cílem pořídit si jízdenky do a z Ohridu, kde nás čeká další pobyt na 2 noci. Na to má návaznost náš následný přesun do srbského Niše, kde máme rezervováno další ubytování. Včera podle Internetu- různých zdrojů- jsem si našel a zapsal pro pokladní srozumitelně časy odjezdů. Je fakt, že zdrojů informací bylo několik a byly dost rozporuplné. Původní iluze byla, že zítra pojedeme busem ze Skopje v 9 hodin a ve čtvrtek se budeme z Ohridu do Skopje vracet v 7:30. To bychom pak bezpečně stihli následující bus do Niše, kterým bychom tam dojeli kolem 17. hodiny a tudíž ještě za světla. Podávám paní za okénkem list papíru s napsanými údaji, ta si povzdechne a píše mi k tomu komentář. Tyto autobusy nejezdí- spoje neexistují (to nepřekvapuje). Abychom nemuseli jet extrémně brzy ráno (kolem 5. hodiny), pojedeme nakonec ze Skopje do Ohridu v 9 hodin a z Ohridu ve čtvrtek zpět až v 10:45. Tím pádem ale pak ze Skopje do Niše budeme muset jet dalším busem v 16:45, který tam dorazí až před 21. hodinou. Tj. většinu zajímavé cesty pojedeme za tmy. Není ale jiná možnost. Pro cestu do a z Ohridu tedy kupujeme hned lístky- dostáváme otevřenou zpáteční jízdenku s výraznou slevou cca 30%. A hned, jak se dostaneme na Internet, pak kupuji lístky přes Flixbus na linku jeho partnera do Niše. Mrzí nás, že čtvrteční den pro nás vlastně bude neefektivní- jen přesun. Taková jsou rizika nízké četnosti spojů. Improvizovat však musíme i u vlakové dopravy. Dnes v brzkém odpoledni jsme měli v úmyslu se projet zdejším vlakem- jižním směrem po trati, která vede hlubším údolím. Jeli bychom až do poslední zastávky, odkud se lze do Skopje vrátit městským busem. Na vlakovém nádraží vedle autobusového mají krom papírového jízdního řádu i obrazovky s odjezdy a příjezdy. Na nich je však těch vlaků výrazně méně. Tak se raději ptám paní pokladní, jak to je, a říká, že údaje na papírech již neplatí, některé vlaky byly dávno zrušeny. Nechceme vzdát náš cíl projet se v Makedonii vlakem. Využijeme tedy alternativní řešení. Pojedeme jiným, pozdějším vlakem, který opravdu jede, ale jinam. Sice ne tak zajímavou krajinou, ale co se dá dělat.

Improvizovat však musíme i u vlakové dopravy. Dnes v brzkém odpoledni jsme měli v úmyslu se projet zdejším vlakem- jižním směrem po trati, která vede hlubším údolím. Jeli bychom až do poslední zastávky, odkud se lze do Skopje vrátit městským busem. Na vlakovém nádraží vedle autobusového mají krom papírového jízdního řádu i obrazovky s odjezdy a příjezdy. Na nich je však těch vlaků výrazně méně. Tak se raději ptám paní pokladní, jak to je, a říká, že údaje na papírech již neplatí, některé vlaky byly dávno zrušeny. Nechceme vzdát náš cíl projet se v Makedonii vlakem. Využijeme tedy alternativní řešení. Pojedeme jiným, pozdějším vlakem, který opravdu jede, ale jinam. Sice ne tak zajímavou krajinou, ale co se dá dělat.

   Z autobusáku se přesunujeme městským busem k místní turistické atrakci- byzantskému akvaduktu. Víme, který bus tam jede, ale nevíme kdy a z jakého místa, jelikož zastávek je tu několik, každá na jiné linky a ta naše se na digitálních tabulích nezobrazuje. To ale neznamená, že odtud nejezdí. Nakonec správný autobus přijede (postarší MAN, který má ještě uvnitř nápisy z provozu ve francouzském Bordeaux). Včera jsme jeli busem Mercedes s nápisy z Německa. Jedeme směrem na sever přes další sídliště na jejich okraj a pak pěšky něčím jako průmyslová zóna.

___

  V dáli zbytky akvaduktu již vidíme. Cesta k němu však vede po improvizované štěrkové polní cestě okolo čerstvě dostavěného luxusního bytového komplexu a pak přes louku, která však slouží jako improvizovaná skládka odpadů (nic neobvyklého). Vedle je plot (resp. několik plotů s ostnatým drátem) a  za ním chátrající areál rozpadajících se budov, je to údajně vojenský prostor. Přes něj pak vede zbytek akvaduktu. Potkáváme zde i další 2 turisty (podle oblečení a batůžků).

   Po prohlídce akvaduktu se vracíme k civilizaci jinou cestou (ta je lepší než ta blátivá polnička) okolo zemědělských staveb (spíše jejich ruin). Ale stále slouží svému účelu. Makedonie je ideálním místem pro fanoušky starých aut. Jelikož spousta modelů i z doby před 80. léty se nachází na zdejších polích a zahradách a slouží jako kurník nebo skladiště nářadí. Pastevec vyhání do terénu stádo ovcí (i u akvaduktu jsme si všimli jejich bobků). Ohledně dnešního počasí, poprvé jsme tady zažili déšť. K ránu pršelo celkem dost, ale postupně dopoledne déšť slábne a rozpadá se také oblačnost, takže nakonec bude krásně. Došli jsme okolo moderních budov s autosalóny (mají zde i značku ŠKODA) na okraj sídliště, kde nám hned jede autobus do centra.

_____

   Vystupujeme u důležité zdejší must-see atrakce a tou je Starý bazar. Je to typické balkánské tržiště. Mají tady jednak velkou halu, kde jsou přehledně rozloženy krámky nebo trhové stoly s pečlivě naskládaným ovocem, zeleninou, kořením. Mají zde i chlaďáky na salámy, sýry a maso. Mají zde i onen slavný Dalmátským pršut, ale ten je tady drahý (dováží se z Chorvatska). A jednak zde v několika uličkách jsou nepotraviny- tedy drogerie, hračky, elektro, nářadí. Podobné značky jako u nás v asijských tržnicích, ale tady to prodávají místní. Většina zboží se také vozí v kontejnerech z Asie. Na areál tržnice plynule navazují uličky s nízkými kamennými baráčky, kde jsou obchody se zlatem, turistickými suvenýry, směnárny, cestovní kanceláře, prodejci letenek. Je tady i hodně tureckých obchodů. A k tomu mešity. Hodně to tady připomíná čtvrť Baščarščija v Sarajevu. Kupujeme pohlednice.

   Zrovna je poledne a z minaretů mešit se začíná hromadně ozývat reprodukovaný zpěv muezzinů. Nikdo ale neslehne k zemi a nemodlí se. Z této čtvrti u Starého bazaru je to kousek k místní pevnosti (je na mírném kopci). Tak tam přes parčík dojdeme. Pevnost má jen jeden vchod a neplatí se tam vstupné (není divu, vzhledem k jejímu pobořenému stavu). Před vchodem je parkoviště s turistickými autobusy. Vcházíme dovnitř a postupně se kocháme vyhlídkou na všechny strany. Mají zde i moderní fotbalový stadion. V areálu pevnosti žádné turistické stánky nejsou, spíše opět hromady sutin. Lze se ale projít po hradbách a z bývalých strážních věží si užít výhled na okolí. Opět je to ostuda- významnou památku nechat chátrat. Alespoň by tady mohli mít tabule o historii této pevnosti.

  Z areálu po kochání a focení okolí (počasí se stále zlepšuje) jdeme dolů do města a památky si konečně prohlížíme a fotíme za plného denního světla. Stavujeme se na poště a posíláme domů pohlednice (ty mimochodem ještě nepřišly). Tím, že nejede dřívější odpolední vlak, kterým jsme původně měli jet, máme více času na projití centra města s památnými stavbami. Zaskočili jsme na hotel a jdeme se naobědvat a poznat místní gastronomii. Poblíž hotelu má být opět místní bistro, kde dělají čevápi na ohni. Majitel restaurace nám přinese na talíři obří porce s hranolkami a balkánským chlebem. Opět nelitujeme.

  Na hotelu si Adam všiml, že u našich elektronických jízdenek od Flixbusu (partnerský dopravce Nišexpress) je potřeba jízdenku fyzicky vytisknout. Pan recepční v hotelu ji ochotně vytiskne a nic za to nechce.

  Přesouváme se na vlakové nádraží. Krom toho našeho vlaku směr Kumanovo (ten tvoří dieselová jednotka z druhé ruky- údajně podle Adama pochází od čínského výrobce), přestože se jede po elektrizované trati, je přistaven i pozdější vlak směrem na jih k řeckým hranicím. Ten tvoří 2 počmárané vozy také z druhé ruky ze západní Evropy (pravděpodobně Německo) tažené obří výkonnou šestinápravovou lokomotivou rumunské výroby, rekonstruované v závodě Končar v Záhřebu. Zřejmě zdejší železnice nic jiného nemá a nedostatek vozidel je jedním z důvodů rušení vlaků v již tak slabém provozu. Našim vlakem moc cestujících nejede, je sotva ze třetiny obsazen. A přestože v něm jede několik průvodčích, během 20 minut cesty nám nikdo nepřijde zkontrolovat jízdenky.

   Cesta vlakem, přestože se jede po rovinaté krajině, je i tak zajímavá. Trať je na zdejší poměry překvapivě kvalitní, jízda moc nedrncá a jedeme většinou až 70 km/h. Jedeme příměstskou aglomerací až do obce či města Ilinden. Je zde velká chemická fabrika se spoustou cisternových vozů. Vystupujeme a kocháme se panoramaty hor na okrajích kotliny s aglomerací. Za chvíli bude zapadat slunce. Našim úkolem je najít zastávku autobusu, kterým se dostaneme zpět do centra. Ze silničního nadjezdu je pěkný výhled na okolí obce, zda není žádné mešita, jen pravoslavné kostelíky.  Projdeme se tedy po tomto „příměstě“- je to jako Říčany u Prahy nebo Paskov či Klimkovice u Ostravy. Zastávku autobusu do centra v pohodě nacházíme a ani na náš spoj nemusíme dlouho čekat.

  Cesta zpět do Skopje trvá o poznání déle než vlakem (oproti 20 minutám asi 45 minut) a není moc příjemná. Čistota busu je OK, tento je relativně nový. Ale silnice jsou rozbité, k tomu je zde spousta nepochopitelných zpomalovacích prahů. Je zde hodně zastávek a autobus často stojí u světelných křižovatek a v kolonách. Za úplné tmy se dostáváme zpět k našemu hotelu. Jdu se pak ještě sám kousek projít po jiné části nábřeží okolo historicky vypadajících budov.

Přesun do Ohridu

Následuje další den- úterý 10.března. Vítá nás slunečné, ale zatím chladné počasí. Po opět vydatné bohaté snídani si balíme věci, loučíme se s personálem, vyjadřujeme spokojenost a míříme na autobusák. Na našich SKOPSKA kartách je ještě dost kreditu a tak a našimi taškami na kolečkách se přesouváme 2 zastávky autobusem. Je to ten čínský dvoupatrový, který místní lidé proklínají, že ve v něm poněkud stísněné prostředí a v létě špatně klimatizuje. Šetříme kolečka našich zavazadel, zvláště při zdejších rozbitých chodnících.

   Na autobusáku je vše přehledné, 15 minut před odjezdem přijíždí k nástupišti velký a vysoký relativně nový autobus Mercedes. Pod podlahu ukládáme velká zavazadla a usedáme na naše sedadla kousek za řidičem. Budeme mít tedy dobrý výhled na cestu. Autobus je pohodlný, má i WC, to je ale zamčené (zde na Balkáně je to spíše pravidlo než výjimka). S Wifi ani zásuvkami nepočítejte. Zato si můžeme vychutnat jízdu. Bus je jen ze třetiny obsazen. Dlouho se vymotáváme ze Skopje, popojíždíme mezi semafory a pak najíždíme konečně na dálnici. Tam ale několikrát zastavujeme u platidel. Adam je překvapen, že řidič platí mýto v hotovosti. U některých mýtných bran jen projíždíme, bus má něco jako elektronickou mýtnou jednotku. Ta se zřejmě musí předchozí platbou aktivovat.

   Krajina je zajímavá. V dálce na západ od Skopje jsou vysoké hory pokryté sněhem. Dálnice opouští aglomeraci Skopje a úzkým údolím se dostává do další kotliny pod horami, kde leží mimo jiné město Tetovo. Má 52 tisíc obyvatel a je tam i průmysl. Aglomerace vlastně leží pod horami a na jejich úpatí. Údajně tam mají i vysokohorské lyžařské středisko. Jsou krásně vidět údolí s roklemi, které se z vysokých hor se sněhem svažujíc dolů do kotliny. Pro turistické výšlapy by to bylo ideální.

  Dále od této kotliny je dálnice již v rozestavěném stavu. Rozšiřuje se silnice původní a to dost velkoryse. Stavební stroje intenzívně pracují na několika místech. Do Tetova náš bus z dálnice nesjíždí, pokračuje dál. Nakonec za městem Gostivar definitivně opouštíme roviny a kotliny a silnice začíná zatáčkami stoupat do hor. Jsou zde vysoké mosty a řidič jede docela rychle. Někde v kopci jsou pro jeden směr dva pruhy a dlouhé nákladní soupravy (většina z nich vozí materiál na stavbu dálnice) se v členitém terénu běžně předjíždějí. Cestou se otevírají krásné pohledy na horská údolí. Na jednom místě brzdíme a dáváme přednost několika kravám, které se tady volně pasou. Dole v kotlině jsme viděli v terénu stáda ovcí s lidským doprovodem a pasteveckými psi mezi ovcemi.

   Říkáme si, zda a kde bude náš bus stavět na čůrací přestávku a dočkáváme se. Vystoupali jsme klikatě do horského průsmyku či sedla na hřebeni hor a na každé straně jsou dva motoresty. Jmenuje se to tady Straža a jsme ve výšce 1212 metrů. WC je tedy zdarma a u umyvadel je napsáno, že voda není pitná. Řidič si dává 10 minutové tradiční cigárko a kafe. Jsou tady místní psi, pobíhají okolo vozidel nebo polehávají a nikoho neobtěžují, nejsou vůbec dotěrní. Jejich strategie je počítat s tím, že něco k jídlu od lidí dostanou. V obou motorestech dělají místní specialitu- jmenuje se „mekeci“ a jsou to takové placky připomínající langoše, ale chutnají spíše jako koblihy. Dám si je zpáteční cestě.

  Pokračujeme dál, sjíždíme zatáčkami do dalšího údolí, které je více sevřené v horami a leží v něm  největší město Kičevo. Tam následuje vlastně jediná mezizastávka našeho spoje. Před bývalým vlakovým nádražím je malý autobusák, od hlavní silnice je to kousek. Cestující se mírně obměňují a jede se dál. A opět do hor. Údolí je vysoké a nad ním je velkoryse rozestavěná dálnice, podle pilířů vysokých mostů a hlubokých zářezů. Překonali jsme poslední hřeben hor.

 Až do Kičeva vede železniční trať, několikrát jsme okolo ní jeli, provoz je ale již několik let přerušen. Zdá se být neuvěřitelné, jak se přes takový vysoký a členitý horský masiv podařilo vybudovat železnici. Je tam několik tunelů. Přes další horský hřbet se dostáváme do další kotliny, kde leží Ohridské jezero. Tady jsou úseky, kde je nová dálnice dostavěná, tak jedeme plynuleji. Jedeme okolo letiště v Ohridu, které má mezinárodní status. A už vidíme hladinu obrovského jezera. Uvedu pár faktů. Ohridské jezero je tektonického původu a má maximální hloubku 288 metrů. Jeho hladila leží ve výšce 695 metrů (!!). Centrum Skopje je ve výšce cca 250 metrů. Přestože jsme se posunuli na jih, bude tu o poznání chladněji. Jezero má největší délku 30 km a šířku 15 km a okolo něj jsou vysoké hory, i přes 2000 metrů a nyní mají sníh. Na hladině je státní hranice s Albánií.

  Přijíždíme do cíle – města Ohrid a vidíme vrch s pevností nad městem. Město má cca 42 tisíc obyvatel a táhne se podél jezera a leží na úpatí hor. Je půl druhé odpoledne a přijíždíme na autobusák, který není v centru, je spíše na okraji. K našem ubytování v apartmánu to má být asi 500 metrů. Autobusák tvoří nová betonová budova spojená a obchodním centrem. Před ním stojí hodně taxíků, nabízejí své služby. Dohoda s majitelem ubytování byla taková, že nám poslal označení Wifi z apartmánu a heslo a jak budeme na místě, máme se mu ozvat přes Internet a do 7 minut dorazí. Adresu apartmánu jsme našli. Je to bytový dům, který má více vchodů, jsou tam i komerční prostory. Signál správné Wifi sice nalezneme, ale heslo nefunguje. Jinou veřejnou Wifi v blízkosti nenacházíme. Ouups, nechce se nám moc vracet  zpět k autobusáku s obchodním centrem s Wifi. Tak improvizujeme. V přízemí blízkého domu je obchod s autopříslušenstvím. Jeho majitelka se s námi před chvílí dávala do řeči, odkud jsme a koho hledáme. Podle zavazadel s kolečky usoudila, že tady máme mít ubytování. Jdu tedy do toho obchodu a prosím paní, zda by mohla ze svého telefonu zavolat na číslo majitele ubytování, že jí klidně zaplatím. Paní komunikuje plynulou angličtinou. Přátelsky se usměje, nadiktuji ji číslo a baví se s majitelem. Poté nám říká, že vše je zařízeno a pan majitel do 5 minut přijede. Žádné peníze od nás nechce. Naopak je ráda, že nám mohla pomoci. Další přátelské gesto od místních lidí, stejně tak jako od recepčního z hotelu ze Skopje, který nechtěl nic za vytisknutí jízdenky.

Po chvíli přijede na kole majitel apartmánu, vítá nás. Taktéž plynulou angličtinou nám vysvětluje vše k ubytování, předává klíče a dává nám tipy na zajímavé místa v okolí a gastronomii. Ukazuje nám pračku ve sdílené místnosti a předává nám větší skládací sušák. Máme pokojík s balkónem a malou koupelnou s WC, byť s výhledem na hlavnější silnici, ale na 2 noci to bude plně vyhovující. Je zde kuchyňský kout s lednicí, tak po zapnutí pračky hned vyrážíme na průzkum okolí a do obchodu.

_____ 

   Záměrně nejdeme do centra města k jezeru, na to budeme mít dost času celý zítřek. Zástavba domů je tady nižší než ve Skopje, okolo ubytování je hodně rodinných domů se zahrádkami jako u nás. Mají u domů keříky s vinnou révou a ovocné stromy. A jsou tu všudypřítomní psi a kočky. Nakoupili jsme, po návratu do bytu jsem pověsil doprané prádlo s ještě se jdeme znovu projít směrem ke kopcům, tam, kde končí ulice se zástavbou domů. Dále už je jen horská stráň, skály, nízký porost s bobky od ovcí.

   Slunce pomalu zapadá a užíváme si nádherné rozhledy za čisté viditelnosti na hladinu jezera s horami v povzdáli. Je zde hodně rozestavěných rodinných domků či novostaveb - většinou větších vícegeneračních. Hodně lidí odtud pracuje v zahraničí (často právě v oboru stavebnictví) a  za vydělané peníze si tady postaví nový baráček.

   Scházíme uličkami či po štěrkových cestách mezi poli, zahradami a sady zpět dolů k městu. Je již skoro úplná tma a došli jsme k restauraci, kde bychom zkusili místní gastronomii. Obsluha je ochotná a nad naše očekávání nám servíruje velké porce. Objednal jsem si šopský salát a přinesli mi obrovskou mísu zeleniny s místním pečivem.

    To je pro dnešek po přesunu do Ohridu vše. Smiřujeme se tady s dalším věcí. Chodníky jsou tady jako místo dlouhodobého parkování osobních aut. Musíme tak parkující auta obcházet po silnici. Zatímco u nás ve střední Evropě je dlouhodobě parkující auto na chodníku považováno za jednoznačný přestupek, který policisté netolerují, tady je to běžná věc. Chodníky zde tedy ztrácejí svůj smysl. Snažíme se dopátrat, jak funguje zdejší hromadná doprava. Zastávky autobusů tady jsou, nějaké busy s čísly jsme viděli, ale jízdní řády či schémata linek jsou nám však záhadou, ani na Internetu nic dohledat nešlo. Zato taxikáři zde jsou velice aktivní.

Poznávání Ohridu

Probouzí nás ráno ostré slunce a modrá obloha nad horami a je středa 11.března. Máme celý den na poznávání Ohridu a okolí. Dávám prát další pračku, některé prádlo na balkóně na slunci je již suché, přestože vítr moc neprofukuje. A pak vyrážíme. Je tady několik možností na výlet za hranice města Ohrid (klášterní komplex Svatý Naum či podívat se do města Struga, kde je jediný přirozený výtok vody řekou z jezera), ale zůstaneme v Ohridu a budeme se pohybovat pěšky.

________________

   Vyrazili jsme do centra a nejprve míříme směrem k pevnosti. Mají zde hodně mešit různých velikostí, ale také pravoslavné kostelíky. Do těch mimo historické centrum je možno volně vstoupit, do těch v centru chtějí vstupné. Stoupáme postupně do kopce s hradbami a pevností. Tvoří vlastně takový poloostrov s výspou do jezera. Zdejší čtvrť starých především kamenných baráčků je obehnána hradbami s volnými průjezdy, kam však mohou vjíždět jen auta místních. Jsou tu další kostelíky s antickými vykopávkami, připomíná to tady nedalekou řeckou Soluň. Jdeme kolem starého amfiteátru, který slouží stále pro kulturní akce. V okolí už převažují jehličnaté stromy (středomořské borovice), takže krajina je zelenější. Došli jsme k pevnosti, jde potkáváme pár zahraničních turistů. Platí se zde vstupné, je ale nízké- 150,- MKD (necelé 3,- EUR). Krom možnost procházky po hradbách a věžičkách tady ale nic není, alespoň by tady mohli dát tabule s popisem historie pevnosti. Ale i za ten úžasný výhled na město i na celé jezero to tady stojí za to. Vlaje zde (tedy alespoň se to při mírném vánku snaží) obrovská makedonská vlajka.

   Scházíme postupně dolů po svahu k jezeru až k oblázkové pláži a přesvědčujeme se o průzračnosti místní vody. U pláže jsou bytové domy, ty ale spíše připomínají socialistické sídliště než luxusní apartmány u unikátního jezera. Domnívali jsme se, že bude možné dojít stezce podél břehu až do centra města, ale omyl, stezka brzy končí před strmým útesem. Takže musíme jít zpět přes město. To ale vůbec nevadí. Je zrovna poledne, kostely zvoní a z minaretů zase slyšíme zpěvy. Hledáme místní gastronomii na oběd, nakonec však skončíme jídlem z pekáren, které si sníme na lavičce u pobřežní promenády. Ve centru města u jezera je přístavní molo, kotví tady malé výletní lodě pro 10- 30 osob a lidé z posádky na nich nabízejí plavbu. Raději se procházíme pěšky po pobřeží (je zde krásná flora a fauna (kočky různých barev a kreseb, které hojně fotím a psi). Dost nám to tady připomíná rakouský Gmunden u jezera v Solné komoře, kde jsme byli vloni v podobnou dobu.

   Našim cílem je projít se po must-see atrakci a to je chodník na dřevěných trámech těsně nad vodou. Z hlediska bezpečnosti je zde jen jeden řetízek jako zábradlí. Dojdeme až k ikonickému kostelíku Svatá Jovan Kaneo, který je na většině pohlednic z této oblasti. Ještě jsou tu zajímavé domky přímo u prudkého skalnatého svahu kopce. Relaxujeme pod jalovci u kostelíku a pak si chvíli namáčím nohy v jezeře u kamenného břehu. Na otužileckou koupel na rozdíl od loňského moře v Řecku zde není příležitost. Postupně se vracíme jinými ulicemi a chodníky v přírodě do našeho ubytování a k večeru, než se úplně setmí, děláme ještě další procházku směrem k horám po jiných ulicích. Tam poznáváme místní zvyklosti (zahrady u domků s autovraky, ovocné stromy, místní auta). Je tady hodně malých autíček Yugo (obdoba tehdejšího Olcitu) a Zastava (jugoslávské Žigulíky). A spousta starších modelů ojetých aut ze západní Evropy. Vlastně Balkán by byl ideálním místem pro milovníky starých aut.  

Přesun do Srbska

Je další den, čtvrtek 12.března. Náš pobyt v Ohridu končí. Nikam nespěcháme, autobus odjíždí až v 10:45. Před tím dáváme ještě krátkou procházku a v pekárně kupujeme čerstvé pečivo. Je opět krásný jasný den. Přesouváme se na autobusák, kde je ještě však musíme „odbavit“, na pokladně po předložení jízdenky uhradit „všlapné“- poplatek za odbavení na autobusovém nádraží, které činí 50,- MHD na osobu. Je to častá praxe v bývalé Jugoslávii.

   Jízdu dálkovým autobusem si vychutnáváme opačným směrem a zase stavíme na přestávku v tom samém průsmyku. Do Skopje přijíždíme včas a mámě 2 a půl hodiny čas před další cestou do srbského Niše. K jízdence Flixbusu i zde musíme zaplatit onen „odbavovací poplatek“ 50,- MKD na osobu. Nakonec jsme zjistili, že skoro zbytečně, jelikož hlídač u vstupu na nástupiště nic nekontroloval. Stavujeme se v obchoďáku, kde je Wifi a dostávám ve zprávě z nového ubytování instrukce a kódy je vstupu do apartmánu v Niši, kam dorazíme pozdě večer. Kupujeme svačinu a utrácíme poslední makedonské peníze. Pak sedíme na lavičkách před obchoďákem, mají tu i dřevěné stoly, které použijeme jako jídelní. Je krásně a teplo.

   Ještě dodám, že před autobusákem chodí spousta taxikářů a nabízejí svezení do Kosova. Jakmile najdou 4 cestující na zaplnění auta, vyjíždějí. Na kosovskou hranici je to 25 km a do Prištiny 90 km. Do Kosova rozhodně nemáme v plánu se někdy v budoucnu podívat.

   Čas odjezdu našeho busu se blíží. Těsně před cestou si ještě dojdeme na WC na autobusáku, kde také doplníme pitnou vodu. Nástup do moderního autobusu dopravce NišExpres probíhá organizovaně, podle cílové stanice ukládáme velká zavazadla do příslušných prostor. Jsou tady dva řidiči, ten za volantem si nás odškrtává ve svým seznamu dle naší papírové jízdenky. Vyjíždíme, tedy spíše se ploužíme od semaforu k semaforu po ucpaných ulicích Skopje v době vrcholící odpolední špičky. Najeli jsme na dálnici, ale ani tam není vyhráno, také tam jsou kolony a po opuštění města pro změnu jsou kolony před platidly. Časový plán se potvrzuje. Nezajímavou část cesty u rovin a mírných odlesněných kopců na makedonském území projedeme ještě za světla.  

   Z Makedonie do Srbska vede dálnice, která navazuje na tu z Řecka.  Sjíždíme z ní do města Kumanovo, u kterého leží velký průmyslový závod. Samotné město však vypadá katastrofálně. Přijíždíme do nej už skoro za tmy, centrum je sice krásně nasvícené, ale domy jsou neudržované a je tady spousta odpadků. Autobusové nádraží je na okraji a okolo nej jsou takové malé boudy, připomínající garáže, kde jsou malé obchůdky a služby. Vracíme se na dálnici a za posledního zbytku červánků přijíždíme ke státní hranici se Srbskem.

   Makedonská celnice. Tam nikoho nic nezajímá, jen projíždíme. Srbská celnice. Všichni cestující se svými příručními zavazadly vystupují ven a řadí se u fronty u okénka. Srbští policisté si skenují naše pasy, listují si v nich, razítka nám do nich nedají a podají nám je a můžeme jít. Je zde hodně osob turecké národnosti, těm to trvá déle. Trávíme tady asi 25 minut, bohužel zde není žádné WC. No snad bude pauza na WC brzy na benzínce nebo na autobusáku někde cestou. Časově jsme ale přejezd hranic zvládli docela rychle, četl jsem komentáře, že někdy je to na několik hodin, kdy všichni cestující musí projít se všemi svými zavazadly. Jsme tedy v Srbsku. Zastavení na benzínkách se nekoná, přestože u jedné stojí linkové busy, které jely na hranici před námi. Na následujících zastávkách ve městech se staví jen na skok mimo civilizaci. Ve větším městě Vranje je větší autobusák, tak prosíme řidiče, zda si rychle můžeme odskočit na WC, což činíme. WC je sice otevřeno, ale je placené a my nemáme srbské peníze. Řeší to tedy nedaleké křoví. Je již úplná tma a nevadí to tady.

   Cesta ze Skopje do Niše trvá touto linkou 4 hodiny, je to tím, že cestou do autobusáků ve městech musíme sjet z dálnice, projet přes platidla, kličkovat městy a pak zase se na dálnici vrátit. Oproti Makedonii si všímáme modernější infrastruktury tady ve Srbsku (světelné displeje na nástupištích a odjezdové tabule), modernější auta a více obchodních center. V jednom úseku dálnice vede po vysokých mostech a dlouhými tunely, je tak údajně soutěska řeky, která se jmenuje Velká Morava. Docela nás mrzí, že tudy nejedeme za denního světla. Konečně sjíždíme z dálnice do cíle dnešní cesty- do Niše. Tady nás čekají 2 celé dny pobytu. Centrum Niše je krásně nasvícené a moc lidí venku už není, je před devátou hodinou večerní.

  Vystupujeme z autobusu a míříme k do našeho ubytování. Obchody a směnárny jsou už zavřené, s tím jsme tak nějak počítali. Čeká tady spousta taxikářů, kteří se nás snaží přesvědčit, že určitě potřebujeme svézt. Náš apartmán je 4 minuty chůze od autobusáku (to byl hlavní důvod se ubytovat právě v něm), snadno jej najdeme, leží přímo u na nábřežní ulici v centru Niše. Dostáváme se v pořádku dovnitř a oddechneme si. Máme balkón přímo s výhledem na řeku.  Píšeme paní majitelce, že je vše OK.

  

První den v Niší- město a Nišska Banja

Probouzíme se v Niši do jasného, ale chladného dne a z balkónu si vychutnávám pohled na řeku Nišavu. Je pátek 13. března. V podstatě vypadá podobně jako Vardar ve Skopje. Niš leží v kotlině, ale hory tady nejsou tak vysoké. První program je jasný. Vypravit se do obchodu, koupit něco k snídani, zároveň něco na naplnění lednice a najít směnárnu a vyměnit si pár EUR za místní srbské dináry (známe je z loňského roku z Bělehradu).

_____

  Je to velice snadné. Obchodů je okolo hodně, stejně tak směnáren, také zjišťujeme, jak funguje zdejší MHD. Údajně je stejně jako v Bělehradu zdarma, což nám místní potvrzují. Máme výhodu, že centrum města s historickou pevností je velmi blízko ubytování, které je v rekonstruovaném na zdejší poměry luxusním domě, kde je apartmánů několik. Dole má paní majitelka svou kancelář, tam se s ní potkáváme a rovnou ji platím za ubytování v EURech. Částku mávnutím ruky zaokrouhluje směrem dolů na celé bankovky. S ohledem na luxusní nové a čisté vybavení apartmánu vychází cena velice příznivě.

   Co je vlastně zač zdejší Niš? Je třetí největším městem Srbska a má asi 240 tisíc obyvatel a je to největší město na jihu Srbska. Je zde i mezinárodní letiště a přímými lety aerolinek jako Ryan a WIZZ ze západní Evropy. Niš leží 150 km od hranic s Makedonií a 240 km od Bělehradu. Niš je známý především mezi kamioňáky na Balkáně, vedou tudy dálnice do Řecka a Bulharska. Jsou zde také nové průmyslové závody- především automotive montovny (pozn. výrobci dílů pro automobilový průmysl).

  Po snídani vyrážíme na další obhlídku, tentokrát do pevnosti. Mezitím se oteplilo a je příjemně. Pevnost je volně přístupná. Není na nijak vysokém kopci jako ta v Ohridu, ani na ostrohu nad řekou, jako ta ve Skopje. Nišská pevnost připomíná spíše park s kavárnami, dětskými hřišti a památkami (kostelík s vykopávkami), který je obehnán hradbami a vchodů dovnitř je více. Po některých úsecích hradeb lze procházet, dostat se ke zbytkům věží, odkud je výhled do okolí. Krásně si shora prohlížíme autobusové nádraží i rozsáhlé haly vedlejší tržnice s plechovými střechami. V jednom z obchůdku se suvenýry kupujeme pohlednice, které posléze pošleme domů z místní pošty. Ta je také zajímavá, monumentální budova z venku i vevnitř. Ve spodním patře budovy je prostorná hala, kde bylo kdysi asi 12 přepážek, nyní tam fungují jen dvě. Mimochodem, ani pohledy odtud stále po měsíci nedorazily.

   Procházíme se po centru a Adama zaujme podchod pod hlavní ulicí, který však pokračuje asi 400 metrů dlouhými chodbami pod ulicí. Je to vlastně taková ulice v podzemí s různými obchůdky. Čím se ale vzdalujeme od toho původního podchodu, tím přibývá opuštěných prodejen, odpadků a je tedy méně světla. Bezdomovci se tedy kupodivu nezabydleli. Raději se ale vracíme zpět a oddechnu si, jak se vrátíme na povrch. Na centru Niše ale není nic úžasného. Kostely, mešity (těch je tady výrazně méně), parky, sochy. Přímo v centru na kusu kolejí mají vystavenu úzkorozchodnou průmyslovou parní lokomotivu.

  Vyzkoušíme zdejší autobusy zdarma a jedeme se podívat do přilehlého lázeňského města Nišska Banja, kde má být lázeňský park na kopci. Už samotná jízda busem je zážitek. Tím, že je doprava zdarma, odpovídá i její kvalita. Stará ojetá vozidla od čínských a tureckých výrobců nebo značek ze západní Evropy (MAN, Mercedes). Tlačenice cestujících. Jízdní řády ani seznamy linek, natož mapy sítě na zastávkách, nenajdete. Odjezdy se sice na Google Mapách najdete, ale nejsou online. Autobusy jsou často zasekané v kolonách.

   Nasoukali jsme se do tureckého autobusu, ve kterém se nedají otevřít okna a řidič ještě k tomu pouští horký vzduch. Stojíme v něm jen v krátkých rukávech, za okny pálí slunce. Jedeme přes sídliště, pak okolo nákupních center, průmyslových hal, velké rozvodny vysokého napětí až jsme v něčem jako vesnici. Pak autobus odbočuje z hlavní silnice, stoupá do kopce z údolí a jsme v lázních. Vystupujeme s úlevou z přetopeného vydýchaného autobusu.

_______

   Na jedné straně je pěkně upravený lázeňský park, ale na druhé jsou ruiny opuštěných bývalých monumentálních budov zavalených odpadky. Jdeme se projít do parku, kde je pěkná flora (některé stromy již kvetou) a místo kde vyvěrá léčivá voda. Chutná ale ne o moc jinak než obyčejná pitná voda. Je odtud krásný výhled na okolí i na nedaleké skalnaté hory směrem k bulharským hranicím. Scházíme dále do obce dolů k hlavní silnici, kde vede také železniční trať. Jdeme po asfaltce a místy jen po štěrkové cestě kolem rodinných domů či stavení na polích. Vrakoviště aut a starých věcí je zde podobně jako v Makedonii. Po železniční trati do Bulharska přes Dimitrovgrad již několik let osobní doprava nejezdí (zato pro nákladní dopravu je trať intenzívně využívaná). Je to škoda, jelikož vede divokou krajinou hlubokým krasovým údolím. Kdysi tudy jezdil i mezinárodní vlak z Prahy.

   Autobusem se vracíme zpět na okraj Niše, je tam parčík s historickým kostelíkem (do něj se ale platí vstupné, nejdeme dovnitř), poblíž je ale hodně balkánských bister a pronikavou vůní pečeného masa, tak si dáváme zdejší specialitu- něco na způsob bosenské pljeskavice (plátek masa s cibulí a omáčkou v housce). Je to takový zdejší burger. Plátky masa mají ve třech velikostech, ale i ty střední jsou obrovské. Svačíme poté u dřevěných stolů před baráčkem, kde se prodávají vstupenky do kostelíku a na WC se nám podaří se pak umýt a dobrat pitnou vodu. Co dále? Chtěl bych se podívat k místní atrakci, což mý být barevný kostelík s věží zvonice s vyhlídkou na kopci. Podaří se mi ulovit dostupnou Wifi a tak zjišťujeme, kde to vlastně je a který autobusem tam jede. Je to jednoduché, je potřeba popojet busem kousek do centra a pak jiným budeme cestovat na periferii. To místo se jmenuje Crkva Cvetor a je na ohraničené travnaté ploše mezi bloky domů, takovým nižším sídlištěm. A je odtud opravdu výhled na okolí. A lavičky a stín pod několika stromy. A dětské hřiště.

   Dále se pěšky přesunujeme dolů k řece a pak přes ní do obchodního centra, kde má být větší supermarket s potravinami, moc velký však není, to je zklamání. Tak se postupně vracíme procházkou parky po nábřeží řeky. Je pátek, lidé se srocují u řeky na lavičkách, ale jak slunce klesá, výrazně se ochlazuje a moc podmínky na posedávání venku nejsou. Jdeme do ubytování, ale před 8 hodinou večerní Adam objevuje na mapách, že nedaleko odjíždějí autobusy k jednomu velkému obchoďáku, kde je i velký Mega Maxi. Tak tam vyrážíme. Provoz autobusů je sice nespolehlivý (tím spíše ve večerních hodinách), ale nějak k tomu obchoďáku dojedeme. Jdeme okolo prodejny oděvního řetězce SINSAY a přes okno v rohu prodejny na podlaze leží pes. Má tam dečku a misku s granulemi. Zřejmě strážce prodejny.

   Došli jsem k hypermarketu potravin MAXI PLUS (velký formát prodejny). V logu má firma lva jako kdysi naše DELVITA (její mateřská firma bylo belgické DELHAIZE). Tento obchod je již velký a sortiment bohatý. Ceny tady však nejsou moc nízké oproti našim. Ono vlastně ani tuzemské firmy toho zas tak moc vlastního neprodukují. A speciálních produktů, které se nedají koupit u nás, tady zas tak moc není. Něco ale nakoupíme včetně svačiny na zítřejší den. Návrat zpět do ubytování není zas tak snadný. Autobusů už moc kolem deváté večer nejezdí, nasedáme do prvního, který jede směr centrum. Ten však pak odbočí jinam a zas tak úplně našim směrem nejedeme, tak si potom přestoupíme na jiný, co jede k té Nišské pevnosti. Alespoň ji vidíme nasvícenou za úplné tmy.

 

Výlet vlakem do Knjaževace

Je další den- sobota 14. března. Na dnešek jsme naplánovali vlakový výlet na venkov. I když je Niš velké město a železniční uzel, intenzita vlakových spojů je velice nízká. Do Bělehradu jezdí denně 4 páry spojů a po vedlejší trati do města Zajačar jezdí 2 páry spojů. Na jih přes Leskovac k makedonským hranicím, stejně tak na východ směr Bulharsko nejezdí  nic. Ta vedlejší trať do Zaječaru by měla být zajímává, Stoupá do hor a vede soutěskami s tunely hlubokým údolím malé řeky v divokým skalním masivu, z trati by měly být výhledy na okolí. Kupodivu ze Zaječaru navazují ještě přípoje dál na další venkov Srbska. Problém je, že vlak nejede v úplně vhodnou dobu, ale i tak bychom v Zaječaru měli přes 3 hodiny času. Zvažovali jsme i variantu podniknout jednu cestu autobusem. Nakonec jsme se rozhodli jinak. Nepojedeme až do toho Zaječaru, jelikož tam vlastně nic úžasného není a nejzajímavější část tratě je do města Knjaževac. Tam by mělo být zajímavostí víc. Pojedeme tedy jen do Knjaževace a budeme tam mít více času.

   Po snídani z vlastních zdrojů se přesunujeme na nádraží, je to vlastně takový tréning na zítřek, kdy nám jede vlak do Bělahradu už v 7:15. Přejdeme přes řeku a po asi 700 metrech dojdeme na autobusovou zastávku, odkud jede několik linek k hlavnímu vlakovému nádraží. I varianta, že bychom tam měli dojít pěšky, je reálná. Budova nádraží je honosná, prostorná, ale chátrající. Před ní je na podstavci rezivějící historická parní lokomotiva (jako u spousty nádraží jinde v bývalé Jugoslávii). V hale je otevřená jedna pokladna bez font. Kupujeme jízdenky do Knjaževace a pro jistotu zároveň i lístky na zítřejší cestu do Bělehradu. V rohu nádražní haly se dlouhodobě zabydleli bezdomovci, mají tam matrace a deky.

   U nástupiště již stojí náš vlak- dvouvozá dieselová jednotka. Její výrobce, a teď se podržte, je ruský závod v Mytišči u Moskvy. Ano, tvar čela vlaku připomíná sofijské metro, které také pochází od tohoto výrobce. V kolejišti je překvapivě odstavených několik lokomotiv československé výroby. Jednak „Brejlovec 753“ a „Kocour 740“, na kterých jsou ještě české popisky a jednak „Plechoun 242“ nadnárodního dopravce LOKOTRANS. To je známka, že naše lokomotivy jsou spolehlivé, když mohou operovat až zde.  

   Nastupujeme do našeho vlaku, přicházejí další cestující a na peróně se mezi sebou baví hodně místních železničářů.

Na světelném displeji ve voze svítí zpráva v ruské azbuce i anglicky v latince: Vítáme Moskvany v jejich vlaku- dieselové jednotce řady 711 a přejeme šťastnou cestu. Chod samotného vlaku je klidný, i interiér je zachovalý. Nedají se otevírat okna, což je u vlaků z tohoto období bohužel realita. Vše řeší klimatizace. Jedeme ale docela pomalu. Problém pomalé jízdy vlaku je stav trati. Mezi stanicemi se vlak rozjede, ale přes výhybky jede krokem a to i několik set metrů po rozbitých kolejích. Doslova, kdybychom šli místy pěšky, jsme rychlejší. Ve stanici Červený Kříž (což je část Niše) se lokální trať odpojuje od hlavní trati do Bělehradu a paradoxně po lokální trati vlak jede rychleji a je v relativně dobrém stavu (u nás to bývá obráceně). Trať stoupá po svazích kopců a krouží nad městem Niš. Říkáme si, že cestou zpět by bylo výhodnější vystoupit na zastávce Pantelej, což je stále čtvrť Niše, odkud jezdí městské autobusy do centra. Ušetříme tak čas, peníze za jízdné a poznáme nová místa.

   Trať postupně dlouhými oblouky stoupá do kopců a otevírají se nádherné výhledy na krajinu a hory, do kterých jsme vjeli. Jsou úseky, kde nejsou žádné obce, jen kopce a skály, místy s listnatými stromy. Dlouhým tunelem se pak trať dostává přes rozvodí, kde klesá. Jedeme podél řeky Svrlijsi Timok a od obce Niševac začíná ta pravá divočina. Údolí se prudce zužuje, trať vede po vysokých mostech a tunelech a řeka má rychlý tok. Nevede podél ní žádná turistická trasa, jelikož místy se skály svažují téměř kolmo. Smutným pohledem jsou plastové odpadky (nejen lahve, ale i kusy igelitu, díly z aut), které řeka spláchla při vyšším stavu a poté se usadily na březích.

   Před Knjaževacem se údolí opět rozšiřuje a tok řeky zpomaluje. V dáli vidíme skalnaté hory pokryté sněhem, leží u hranic s Bulharskem. Oblast je atraktivní i termálními prameny, údajně je tady několik míst, kde se dá v zimě koupat u přírodních bazénků s vývěry příjemně teplé vody. Na hlubší poznávání této oblasti a plnou nezávislost by to však chtělo vlastní auto.

   Vystupujeme v Knjaževaci a máme více než 3 hodiny času. Město má kolem 16 tisíc obyvatel a leží vlastně přímo pod horami. Zahlédli jsme tedy, podobně jako v Niši, pár koňských povozů. Jejich „posádku“ podle vzhledu většinou tvoří občané romské národnosti. Adam prozkoumává okolí nádraží a archaickými odstavenými vozidly a pak se jdeme podívat okrajem města okolo rodinných domků a zahrádek i kousku nedotčené přírody na návrší nad městem, kde má být vyhlídka a zajímavá stavba připomínající zámek s věží. Z kopce je výhled do okolí, ten zámek vidíme jen z dálky, ale vůbec nevadí. Mají zde hřbitov a co nás překvapí, tak jsou zde v řadě takové domečky připomínající chatky. Jsou to rodinné hrobky, u kterých se (jako nyní v sobotu kolem poledne) scházejí velké rodiny, lidé jsou společensky oblečení a vytahují a rozkládají jídlo a pití na ubrusy a budou mít slavnostní víkendovou hostinu. Velká rodina se sejde, vzpomínají na zesnulé a baví se, co se nového přihodilo.

  Scházíme dolů do centra města okolo kostela, kam se dá nahlédnout a zároveň tam probíhá jakýsi obřad. Zdejší kostel nevypadá ani tak pravoslavně, je spíše ve středoevropském stylu. V samotném centru města je několik restaurací, kaváren, supermarketů, směnáren a vše v sobotu po poledni otevřené. Touláme se tudy, na další kopci nad centrem mají památku, je to bývalá tvrz obehnaná částečně hradbami, ale areál je zamčený, přes bránu vidíme hlediště a pódium. Prý se tady občas konají společenské akce.

_______

  Řešíme, co na oběd a zkoušíme zdejší restauraci- pizzérii. Adam si dává balkánskou verzi italské pizzy Napolitana a já, poučen ze zdejších velkých porcí, si dávám šopský salát se sýrem. Opět dostávám velkou míst se zeleninou a sýrem a k tomu zálivku oranžové barvy s paprikovo- rajčatovou chutí. Adam dostává opravdu velkou porci pizzy. Co je dobré, tak lze vidět přímo do kuchyně, kde mají pec na pizzu. V restauraci se ale bohužel kouří a i když jsou po obou stranách otevřená všechna okna a je průvan, stejně to je cítit. Již si ani nedokážeme představit, jaké to u nás kdysi bylo, když se v restauracích kouřilo.

_______

   Najedli jsme se pořádně a odpočíváme v parcích a na lavičkách na slunci před místním „kulturákem“. Pak se postupně přemisťujeme na nádraží, kde již čeká několik cestujících na vlak do Niše. Je to ta samá souprava, kterou jsme přijeli sem a ti samí dva průvodčí – na každou část jednotky je tady jeden (evidentně umělá zaměstnanost jako v Řecku). Ve stanicích kromě Niše už pokladny dávno nefungují, jízdenky prodávají průvodčí a mají k tomu moderní elektronické strojky. Jedeme stejnou tratí, ale slunce svítí pod jiným úhlem a dramatické soutěsky si můžeme vychutnat z jiné strany a v jiných barvách. Na jinak na první pohled bezvýznamné trati jsou zachovalé výhybny s dlouhými kolejemi obsazené výpravčími, jedná se zřejmě o odklonovou trať do Bulharska a u jedná ze stanic je závod na výrobu betonových pražců. Adam má dobrý postřeh, výstavba tratě musela být v náročném terénu velmi drahá a komplikovaná, trať tedy musela mít dříve zásadnější význam.

   Vystupujeme na předměstí Niše na již zmiňované zastávce Pantelej, což je vlastně sídliště na kopci na okraji města. Je to nějakých 800 metrů na nejbližší zastávku městského autobusu, zrovna u toho barevného kostelíku se zvonicí v parku, kde jsme byli včera. Autobus přijíždí do 5 minut, přesunujeme se do centra a pak kousek zpět k prodejně LIDL, kam by se chtěl Adam podívat. Kupujeme jídlo za zítřejší dopolední vlakový přesun do Bělehradu. K našemu ubytování se přesouváme busem a naposledy procházíme před prostranstvím před pevností a již osvětleným mostem pro pěší přes řeku. Balíme věci, zítra ráno vyrážíme brzy.

Návrat domů

Je poslední den naší cesty- neděle 15. března. Vstáváme v 6:00. Náš pobyt v Niši končí. Je potřeba se přemístit do Bělehradu na letiště, odkud v 17:40 odlétáme do Prahy. 

   Přesun na nádraží v pohodě zvládáme, u nástupiště již stojí moderní čtyřdílná elektrická jednotka západoevropského výrobce STADLER řady 413 s maximální rychlostí 160 km/h. Cestujících tady v neděli ráno moc není, vlak je jen z 20% obsazen. Vyjíždíme a po pár kilometrech jízdy postupně chápeme, proč cesta do 240 km vzdáleného Bělehradu má trvat 6 hodin. Většina úseku tratě je dvoukolejná, s minimálnímu oblouky, ale stav kolejí je katastrofální. Místy se vlak rozjede (nejvíce na dokonce 120 km/h), ale místy jede několik kilometrů jen 20-30 km/h, místy (hlavně přes výhybky) se kolébá krokem. Často jede pomalu přes vypnuté přejezdy. Charakter krajiny je různorodý.  Většinou trať (a souběžně s ní dálnice) vede širokým údolím s ne příliš vysokými kopci. Teče tudy řeka Velká Morava, která postupně přibírá přítoky a dá se přirovnat k Labi či Váhu bez regulace. Vlak zastavuje všude. Je to jako byste jeli z Prahy do Brna zastávkovým osobákem.

  Před tím, než jsme se rozhodli podniknout tento přesun vlakem, jsem se ptal Adama, zda skutečně je pro vlak a nechce jet raději autobusem, kterým cesta trvá cca 3 hodiny. Mohl by déle spát, autobusy jedou po dálnici a jsou levnější kvůli silné konkurenci dopravců. Adam však trval na vlaku. Jsme přece železniční fandové a tuhle příležitost si nemůžeme nechat ujít.

   Na druhou stranu, ve vlaku si na WC můžeme zajít, kdy chceme, máme tady více místa, tím, jak jsou ve vlaku po většinu trasy volná místa, se můžeme dívat ven na obě strany. Z vlaku vidíme na zahrádky obyvatel, můžeme pozorovat traktory kabriolety při právě probíhajících zemědělských pracích a poznat železniční infrastrukturu. Ne vždy tato trať vede nudnou rovinou. Místy se údolí řeky zužuje, trať má jednu kolej, ve výhybnách se křižujeme s nákladními vlaky a jsou zde zajímavé mosty i tunely. Místy má trať vybudované modernější přeložky.

  Zásadní změna nastává ve stanici a větším městě Velika Planá, kde se trať dělí na dvě jednokolejné větve, kterými lze jet do Bělehradu. Náš vlak uhýbá na západ, přistupují cestující a rychlost vlaku roste až ke 110 km/h. přistupuje více cestujících. V jednom oblouku vidíme na náspu vykolejené nákladní vozy, podle zarostlosti se tam jejich torza válí již několik let. Vlak jede svižně, mezistaniční úseky jsou dlouhé a krajina připomíná moravské úvaly, i podle charakteru zemědělství. Většina cestujících vystupuje ve větším městě Mladenovac.

   Odtud se ale zase charakter tratě mění. Rychlost klesá k 30 km/h a tu do Bělehradu vlak již málokde překročí. Rodinné domy okolo jsou výstavnější, luxusnější, ale v přírodě jsou stále odpadky. Krajina je divočejší, jsou zde kopce (vysočina), tunely a vysoké mosty přes údolí. Zajímavé jsou typické cihlové věžičky u velkých mostů a tunelů u tratě, mají stejný tvar v celém Srbsku. Po chvíli již vidíme na vrcholu kopce Avala typickou siluetu nové vysílací věže nad Bělehradem, kterou jsme loni touto dobou navštívili. Cíl cesty je tedy již blízko.

  Náš vlak přijíždí do stanice Resnik, kde končí městské a příměstské vlaky z Bělehradu, které jsou zdarma, ale jejich technický stav je tomu adekvátní. Jsou to staré elektrické jednotky z vagónky Riga. Máme 4 minuty náskok a pak se posunujeme směrem k nádraží Beograd centar. Trať vede údolím s bývalými průmyslovými závody, na místě některých se staví nové luxusní bytovky. Pak následuje dlouhý tunel, ze kterého se vynořujeme na novém moderním betonovém nádraží. Je předimenzované, plné dětských nemocí s ukázkou megalomance a demonstrace toho, co si Srbsko může dovolit. Pohyblivé chodníky z nástupišť však nefungují, takže kufry taháme po svých. Procházíme se po nádraží, jdeme i k vyhlídce na terasu směrem k centru města. Za ten rok, co jsme zde byli naposledy, pokročila nová výstavba domů, souvisí s nadcházející světovou výstavbou EXPO.

  Řešíme, jak se postupně přesouvat směrem k letišti, máme nějaké 3 hodiny času. Přímo z nádraží Centar  jezdí autobus číslo 600 na letiště. Nápad byl, že se jím svezeme pár zastávek a vystoupíme někde ve čtvrti Nový Bělehrad, kde se ještě projdeme a najíme před letem. Abychom pak věděli, kde má autobus přesně zastávky. Bus 600 má jezdit každou půlhodinu, je to právě teď, ale na svíticích displejích na zastávce před nádražím se nezobrazuje. Pojedeme tedy jinak, do 10 minut má jet příměstský vlak tvořený právě soupravou od vagónky Riga a Adam se jím chce svézt. Popojedeme jim do stanice Novi Beograd, je to rychlejší než tím autobusem. Vlak přijíždí, je vysokopodlažní, taháme naše zavazadla nahoru. Po mostě přes řeku Sávu okolo rozsáhlých stavenišť jedeme na obrovské sídliště a vystupujeme. Nádraží Novi Beograd je ale totálně rozkopané (přitom vloni vypadalo jako nové), souvisí to s nově budovanou tratí na letiště a k areálu výstavy.

   S kufry se proplétáme kolem staveniště. Kousek odtud je velký obchoďák, což se nám hodí. Kupujeme v pekárně a u pultu teplých jídel v hypermarketu potravin něco na svačinu, venku před obchodem je terasa, kde je možno si pak u stolečků si jídlo sníst. K tomu ještě je tady čisté WC. Co si ještě více přát. Chtělo by to romantičtější výhled, okolo nás je panelákové sídliště a rušná silnice.

   Kousek odtud by měla být zastávka busu číslo 600 k letišti. Ten právě v dálce vidíme, jak jede přes křižovatku. Takže další by měl jet za půlhodinu. Ulice jsou tady rozkopané, najít zastávku bude složitější. Wifi po opuštění obchoďáku jsme už neulovili. Našli jsme zastávku, odkud by tento autobus měl údajně jezdit, na světelné tabuli se však nic nezobracuje. Ani na té naproti. Je to divné, ale máme dost času, říkám Adamovi, že počkáme onu půlhodinu a pokud náš autobus nepojede, vydáme se hledat jinou zastávku. Vypadá to dobře, najednou se na protější straně na tabuli autobus 600 objeví, že jede za 14 minut a pak i na té naší, že má jet za 12 minut. K tomu přichází na zastávce jeden muž se zavazadly na kolečkách, který vypadá jako typický cestující leteckou dopravou. A za chvíli oproti starým autobusům v Makedonii a na jihu Srbska přijíždí moderní nízkopodlažní autobus linky 600, což je po tolika dnech nezvyk.

  Info pro cestovatele. Aktuálně se lze dopravit na bělehradské letiště více způsoby. Vloni jsme použili autobus 72. Ten se proplétá ulicemi čtvrtí a jede přes několik desítek světelných křižovatek a je náchylný ke kolonám. Jel ale právě k našemu hotelu v centru Bělehradu. A pak jezdí autobus 600, ten ve čtvrti Novi Beograd najíždí na víceproudou silnici s mimoúrovňovými křižovatkami, která plynuje přechází v dálnici. Dostat se jím na letiště je výrazně rychlejší, linka 600 má výrazně méně zastávek.

  Přijeli jsme na bělehradské letiště a tady naše balkánská odysea vlastně konči. Vracíme se domů. Odlétáme včas a ještě si vychutnáváme výhledy na Panonskou nížinu za posledních zbytků světla. V pořádku přistaneme v Praze a i návrat vlakem domů do Čelákovic proběhne bez komplikací.  Cesta vlastně dopadla dobře a jsme bohatší o další zážitky.

Shrnutí - tématické body

Jako obvykle uvádím soubor cestovatelských rad, doporučení, které se případným následovníkům mohou hodit, a shrnující body.

 

Balkánské ženy v Makedonii a na jihu Srbska. V podstatě jsem si potvrdil své postřehy z loňského roku v Srbsku a Bosně a Hercegovině. Jugoslávské ženy jsou  obecně vyšší než Řekyně nebo Italky. Mají tmavé rovné vlasy a sebevědomé vystupování. To může být způsobeno také intonací jejich řeči, kdy Jihoslované dávají důraz na slabiky. Muslimských žen zde tolik není, viděli jsme je především ve Skopje a byly to především babičky. I když pár středoškolských slečen ve společenských teplákách, mikině a šátku jsme zahlédli. Všeobecně styl oblékání je velmi podobný tomu našemu, módní trendy jsou poplatné reklamami a sortimentu v módních obchodních řetězcích. Na rozdíl od žen a dívek vloni v Bosně koncem října zde v Makedonii ženy téměř vůbec nenosily sukně a šaty. Dámy – manažerské typy- měly na sobě většinou kalhotové kostýmy, dlouhé tmavé kabáty a vyšší kožené černé nebo hnědé boty. Středoškolské slečny pak tmavé volné kalhoty a mikiny a černé bundy. Slovanský půvab a původ místních žen se nezapře. Viz, co jsem několikrát psal v jiných cestopisech, když jsem se přesunul z jihorakouského Grazu do slovinského Mariboru- všechny ženy najednou zkrásněly.  Ženy s plnějšími tvary na bocích s oblibou nosí kalhoty s velkými kapsami vzadu, jakoby chtěli zdůraznit jejich velikost. Stejně tak dost žen nosí příliš přiléhavé legíny na bocích.  Nejen mezi mladými postpubertálními slečnami, ale i zralými ženami jsou v módě tmavé kalhoty, které jsou přiléhavé na bocích a stehnech, ale u kotníků jsou volné.

  Kouření. Toto téma vlastně na typy a styl místních žen navazuje. Na Balkáně je kouření tradicí bez ohledu na sociální status. Na rozdíl od nás se v Makedonii a Srbsku může stále kouřit ve stravovacích zařízeních. Mladší generace kouří především elektronické cigarety. Závislost na nikotinu se týká i sportovních typů mladých slečen, kdy v legínách a teniskách se sportovní taškou na zádech v hloučku pokuřují před školní tělocvičnou. V hromadné dopravě se kouřit nesmí, ale lidé často vykuřují na WC a průvodčí to tolerují. Kouří se i v kavárnách, které jsou v nákupních centrech. Při volbě hotelu jsme se podle recenzí dozvídali, že v mnoha z nich se u snídaně kouří, takovéto ubytování jsme hned zamítli.

Hromadná doprava ve městech. Jak již bylo řečeno, zapomeňte na pravidla jako jízdní řády, mapy linek či označníky zastávek. Mimo centra měst je zastávkou místo, kde čeká hlouček lidí. Čím více lidí tam čeká, tím větší je šance, že autobus pojede brzy. Ze Skopje nám zbyly dvě SKOPSKA karty s kreditem na cca 3 jízdy, daruji je vážnému zájemci. Vozidla v MHD jsou přehlídkou ojetin, především ze západní Evropy, v mnohých autobusech naleznete stále nálepky a popisky z původního provozu v němčině, italštině či francouzštině. Jako alternativní doprava jsou zde taxíky, postávají především před autobusovými nádražími a jsou občas vtíraví. Stačí je však slušně odmítnout.

  Vlídnost místních lidí. Když něco nevíte, klidně se zeptejte. Když poznají, že jste také Slované, budou ochotní. Typický příklad- když recepční v hotelu ve Skopje nám ochotně vytiskl jízdenku na autobus a nic za to nechtěl, nebo paní z obchodu, která zavolala majiteli našeho ubytování a také nic nechtěla. Lidé vás rozhodně neodbydou a to ani přes jazykovou bariéru. Setkali jsme se i s nadstandardní ochotou lidí za okénky (pokladní na vlakovém nádraží, autobusáku). Paní snažily nad rámec svých povinností vysvětlit věci. To kontrastuje s arogantním povýšeným chováním některých osob za okénky v bývalém Sovětském Svazu. Také personál restaurací byl přívětivý, trpělivý, byli ochotní nám popsat, co jídlo obsahuje. Možná je to tím, že do této oblasti moc turistů nejezdí, tím spíše mimo sezónu.

  Makedonský Jazyk, domluva, nářečí na jihu Srbska. Pokus jste zvyklí na srbochorvatštinu z chorvatských pláží a znáte texty skupiny Karma, v Makedonii vám to bude pravděpodobně k ničemu. Zdejší řeč je prý podobná spíše bulharštině a když slyšíte mluvit Makedonce, nepodobá se to moc stávajícím jihoslovanským jazykům, na které jsme byli doposud zvyklí. Je překvapující, jak mohl tehdy fungovat federální jugoslávský parlament, když zdejší jazyky byly tak rozdílné.

Vlastní SIM karta. Lovení WiFi signálu. Pokud pobýváte v Makedonii či Srbsku více dnů na vlastní pěst, doporučuji pořídit si zdejší SIM karty mobilních operátorů. Koupíte je ve stáncích a vyvarujete se nutnosti lovení WiFi signálu. V Srbsku to bylo snazší, tak se ve městech dala najít Wifi z banky, nějaké kavárny či státního úřadu. Ale v Makedonii veřejně přístupných Wifi moc nebylo, co jsme si nedohledali na hotelu, to jsme nevěděli. A samozřejmě doporučujeme si stáhnout offline mapy.

Pitvá voda. Pokud jste ve městech a obcích, místa na dobrání pitné vody naleznete. Buď v parcích, u nádraží, ale hlavně u kostelů a také u mešit.  Často je právě kostel či mešita ve veřejně přístupném parčíku či zahradě a je tam pitná voda.

Potraviny v obchodech. I zde ve větších supermarketech jsou pulty teplých jídel. Spolu s pekárnami, kde mají čerstvé teplé i ochucené pečivo a pizzu, je to vlastně nejlevnější způsob stravování. Ceny potraviny jsou zde sice nižší, ale nijak výrazně, a to z důvodu, že spousta potravin je z dovozu. Očekávali jsme v obchodech velký sortiment místních vín a likérů, ale nic takového. Zřejmě se prodávají hodně mimo obchodní řetězce. U rodinných domů má většina lidí zahrádky a ovocné stromy a jsou částečně soběstační. Hodně rozsáhlé jsou zdejší tržnice. A pozor, porce v restauracích jsou velké. Nevíme, zda to nebyl bonus za to, že jsme sem přijeli v mimosezóně.

Silnice. Stejně jako v Bosně, i pro cestu do Makedonie za intenzivnějším poznáváním doporučuji cestu vlastním autem. Zde je to lepší, že z ČR sem vede přímo dálnice. Mýtné u platidel pro jednorázovou turistickou cestu váš rozpočet nezruinuje, spíše představuje nepříjemné zdržení. U mýtných bran lze platit i v EURech i platebními kartami. Na co si ale dejte pozor, tak na chybějící směrovky mimo dálnice a to i u významných dopravních uzlů. Místní své cesty znají, vy budete muset spoléhat na instinkt nebo na GPS navigaci. A je zde nečekaně velká ohleduplnost řidičů k chodcům na přechodech – především v Makedonii.  Tímto jsme opravdu byli překvapeni. Prostě chodec je na přechodu pánem. Mimo dálnice se jezdí dost divoce- rizikové předjíždění v zatáčkách, na dodržování rychlostí mimo města a obce a mimo kamery (např. Skopje je protkáno hustou sítí kamer a řidiči zde jezdí pomalu a předpisy dodržují).

  Ceny ubytování a tipy. Nechci, aby tento cestopis byl reklamou. Avšak je vhodné osvědčená ubytování doporučit. Vše bylo rezervováno přes portál Booking.com. Hotel Centar ve Skopje nás mile překvapil, ideálně se hodí i pro přijezdivší autem. Někteří lidí psali v recenzích, že v uličkách rozpadajících se starých domků by neměli odvahu zaparkovat své auto, báli by se, že by do rána bylo rozebráno. Ale hotel disponuje vlastním velkým parkovištěm pro hosty s bránou. A po celou dobu našeho pobytu tam bylo dost volných míst. Za 3 noci a 2 osoby a velmi bohaté snídaně jsme zaplatili 4410,- CZK.

V Ohridu vyšly v našem malém apartmánu 2 noci jen na pouhých 1000,- CZK (40,- EUR). Nebyl v tom žádný zádrhel. Vše bylo naprosto férové. Nabídka ubytování byla velice rozsáhlá, navíc v mimosezóně. Směrem k jezeru se ceny zvyšují, ale naší prioritou bylo ubytování blízko autobusového terminálu. Pokojík s koupelnou byl celkem malý, pračka přišla vhod, na pobyt na 2 noci pro nás účel zcela dostačující. Na Bookingu naleznete pod „Apartment Riki 3 near Bus Station“.

V Niši touto dobou bylo také dostupných hodně ubytovacích možností. Cena pro nás byla 91,- EUR na 3 noci. Parkovat by se dalo po předchozí dohodě a majitelkou na uzavřeném dvoře u domu. Výhled z balkonu na nábřeží řeky Nišavy v centru byl úžasný. Na Bookingu případně hledejte „Apartment By the River“.

 

Počasí, oblečení. Vlastně jsme na počasí měli štěstí. Déšť jsme zažili jen jeden den a to pršelo především v noci. Jarní teploty a zářící slunce přes den znamenaly, že po poledni to bylo na slunci v bezvětří na krátký rukáv a kraťasy, kdežto ráno a jak slunce pak k večeru začalo klesat, to bylo určitě na teplejší bundu. Takže při celodenních výletech jsme museli nosit oblečení v batůžkách s sebou. Chtělo by to si pořídit takové ty rozpínací kalhoty, jak z nich lze udělat kraťasy. Tím spíše, že do církevních objektů je neslušné chodit v kraťasech. Oceňujeme cestování v březnu oproti horkému létu, kdy to celou dobu bylo na kraťasy a krátký rukáv a ráno bylo příjemně a kolem poledne bylo nesnesitelné vedro. To jsme se museli schovávat před sluncem, vyvarovat se jakékoliv fyzické námaze a byli jsme permanentně zpocení. A k tomu nosit s sebou hodně vody na pití. Nevýhoda cestování v březnu jsou krátké dny, kdy v 6 hodin večer byla prakticky tma a mohli jsme jen chodit po městech a obcích a obdivovat nasvícené stavby.

Následující bod by mohl být závěrem tohoto cestopisu.

   Jugoslávie- bývalá velmoc! Během této cesty i těch předchozích do zemí bývalé Jugoslávie jsem se dával do řeči s místními lidmi. Byli většinou podobné generace jako já nebo starší. Všichni jednoznačně odmítali válku v Jugoslávii. Když zpětně přemýšlím nad tou válkou, která se mě v životě dotkla a bavili jsme se o ní s přáteli – původně Jugoslávci, postupně se mi začínají propojovat souvislosti. Jugoslávie byla do 90. let minulého století velmoc. Sice ne tak hospodářská, ale vojenská. Údajně to byla pátá největší evropská armáda co do poštu vojáků. Jugoslávie byla excentrická- nebyla na straně ani sovětských soudruhů ani amerických imperialistů. Odebírala technologie z obou stran (např. vlaky z vagónky Riga i technologie americké firmy Westinghouse v jaderné elektrárně Krško). Jugoslávie byla schopna v roce 1984 uspořádat zimní olympijské hry. Nebyla v NATO ani ve Varšavské smlouvě. Síla a početnost armády vyplývala z historických souvislostí. Rychlý útok nacistů ve Druhé světové válce a ohrožení Turky s jejich krutým chováním po mnoho staletí. Bylo tehdy v 90. letech hodně zbraní v místních samosprávách a průmyslových podnicích. Pokud k tomu přidáme ještě různé náboženství, vyprovokovat válku právě zde nebyl zas tak velkým problém. Evidentně tehdy světovým mocnostem byla velká a silná Jugoslávie trnem v oku. Proto ty války trvaly tak dlouho a nebyl zájem o jejich ukončení. Důsledkem byly ztráty na lidských životech, masivní uprchlické vlny, zničená infrastruktura a bída místních obyvatel. Nepřipomíná vám tento scénář něco? Jugoslávci jsou nyní mistři v improvizaci a jsou velice skromní. Důraz je tady kladen na širší rodinu a dlouhodobé mezilidské vztahy.

   I z těchto výše uvedených důvodů jsou Jugoslávci zcela oprávněně velmi kritičtí k Evropské Unii, zvláště, když jich tolik v zemích EU pracuje nebo studuje. Rozšiřující korupce, omezování volné soutěže, regulace, zákazy, příkazy. Politika EU neprospívá občanům a daňovým poplatníků, ale spíše velkým nadnárodním firmám (výrobcům automobilů, stavebních materiálů, farmaceutickým firmám), kterým dohazuje zakázky s vysokými zisky. Plně jejich obavám rozumím. Přeji lidem z bývalé Jugoslávie mnoho štěstí a úspěšné životy a aby jim jejich kritický pohled vydržel.

   Kam do bývalé Jugoslávie příště? Nebyli jsme ještě v Černé Hoře- tu bych navštívil rád, především členité pobřeží s čistým mořem a krásnými horami. Jsou tam i zajímavé železniční tratě. O Kosovo zájem určitě nemáme. Zajímavou výzvou jsou další části Slovinska a Chorvatka- určitě mimo turistickou sezónu. S ohledem na současné válečné události a vysoké ceny energetických surovin však budeme muset naše cesty korigovat.