Malajsie - divoká zvířata a liduprázdné pláže, které berou dech

Den 8, 10.7. 2026: Kota Bharu – Kuala Besut – Perhential Besar

Osmý den jsme po probuzení ve spacích kapslích na terminálu 2 v Kuale Lumpur doplnili energetické zásoby snídaní v salónku, kde jsme strávili zbývající čas do odletu. Hodinový let se společností Air Asia do Kota Bharu v 7:15 (63 USD za všechny tři=1302 Kč) utekl rychle.

Po příletu jsme potřebovali sehnat odvoz do přístavu Kuala Besut a v momentě, kdy jsme si už prohlíželi možnosti v aplikaci Grab, nás zaujala paní, která nabízela kombinovaný nákup odvozu do přístavu a zakoupení lodních lístků za akční cenu. Lodní lístky u ní stály přesně tolik, kolik podle našich informací měly, tzn. 40 MYR (206 Kč) na osobu pro jeden směr plavby, a za odvoz do přístavu si paní účtovala 70 MYR (360 Kč). Grab ukazoval cenu kolem 80-90 MYR, takže paní říkala pravdu, když tvrdila, že za odvoz si účtuje méně než Grab. Po zaplacení 310 MYR nás paní rovnou nasměrovala k řidiči, který nás do cca 60 km vzdáleného přístavu odvezl za hodinku a čtvrt.

Cestou jsme si prohlíželi okolní krajinu a ve srovnání s Borneem byl rozdíl až do očí bijící. Už při odjezdu z fungl nového letiště bylo cítit, že tady bude všeobecně do infrastruktury investováno mnohem více než na Borneu. Silnice byly široké a bez děr, domy u cesty prostorné a krásné. Rýžová políčka střídaly kokosové palmy (ne olejové) a banánovníky, v jejichž stínu se pásly krávy, a nikde žádné odpadky.

Řidič nás vysadil přímo u kanceláře lodní společnosti, ve které jsme paní za přepážkou ukázali lístky a ona nás hned zařadila na nebližší loď v deset hodin. V přístavu jsme ještě zaplatili u dvou přepážek dva místní poplatky: 20 MYR (104 Kč)/os. za služby přístavu a 30 MYR (155 Kč)/os. za vstup do národního parku.

Trajekt, jak lodičku pro třicet osob nazývali, byl naplněný až po střechu a drtivá většina osazenstva byli Malajci. Při cestě jsme si nemohli nevšimnout, jak krásné počasí tu je. Moře nebylo zdaleka tak rozbouřené jako v Semporně, nebe úplně vymetené a zářivě modré, počasí jako na objednávku.

Cesta trajektem trvala čtyřicet minut a loď nás dovezla přímo k molu u našeho hotelu Arwana Perhentian Resort. Za tři noci pro tři osoby se snídaní jsme platili 2186 MYR (11 240 Kč). Na Perhentianech se samozřejmě dá bydlet i za podstatně menší částku, ale jak jsem již zmínila v úvodu, na našich dovolených hledáme kvalitní základnu, čistotu a teplou vodu. Zákaznické recenze dalších ubytování na těchto ostrovech nás vyděsily. Opakovaly se stížnosti na nepořádek, rozbitý nábytek, flekaté povlečení, zapáchající ručníky, a dokonce několikrát i na kousance od štěnic, mouchy v jídle na snídani, laxní personál, kterému je vše jedno atd. Když jsme doslova na poslední chvíli objevili volný třílůžkový pokoj v Arwaně, která nedávno prošla kompletní rekonstrukcí, neváhali jsme ani minutu a okamžitě rezervovali.

Na recepci jsme se ohlásili už kolem jedenácté hodiny a podle předpokladu náš pokoj ještě nebyl připravený. Nechali jsme si krosny v místnosti pro zavazadla a šli se projít po přilehlé pláži. Tato dlouhá pláž se nachází v klidné části ostrova, moře je zde krásné ale příliš mělké. Při odlivu se odkryjí kameny a vystoupí bahnitý jíl. Na atmosféře to této pláži ale nic neubírá, protože právě díky své nedokonalosti je tu klid a večery se západem slunce a osvícenými rodinnými restauracemi jsou doslova kouzelné. Kolem poledne bylo moře na nejvyšší hladině, takže se pláž ukazovala v té nejhezčí podobě a my na krásnou barvu vody koukali usazení u plastového stolečku blízké rodinné restaurace B'first, kde jsme u příjemného lehkého oběda čekali, než nám v Arwaně připraví pokoj.

Personál Arwany nás ubytoval ve třetím patře do moderního čtyřlůžkového pokoje, který byl bohužel trochu tmavý, ale jinak ideální. Velice se hodila prádelní šňůra natažená po celé délce chodby před pokoji, protože místa na sušení a odkládání mokrých věcí není nikdy dost.

Na odpoledne jsme měli v plánu přejít cestičkou v džungli na druhou stranu ostrova na pláž k PIR (Perhertian Island Resort), kde jsme původně zamýšleli bydlet, ale z důvodu děsivých recenzí jsme změnili názor. PIR se totiž nachází u nejkrásnější pláže ostrova, a dokonce se tu kromě lidí líbí i želvám. Ty se prohání pod vodní hladinou kousek od břehu a občerstvují se, protože tu roste vodní tráva, kterou mají moc rády. Lidí se vůbec nebojí, ba naopak se zdá, že je jejich společnost baví.

„Jungle tracking“ jak se této cestičce mezi plážemi říká, je sama o sobě zajímavá zkušenost. Je potřeba počítat s tím, že džungle je zde opravdu hustá a cesta místy dobrodružná. Sem tam na člověka vykoukne varan, když se zastavíte nebo zpomalíte, pochutnají si na vás komáři. Občas je potřeba doslova přelézt spadlé kmeny nebo projít potokem či menším bahnem. Alternativou k této dobrodružné půlhodinové výpravě (1,5 km) je vodní taxi za 30 MYR/os. (155 Kč), což se násobení třemi osobami a dvěma cestami už trochu prodražuje. Kromě toho jsme si jungle tracking chtěli vyzkoušet. Příroda na Besaru je opravdu nezpoutaná, téměř jako deštný prales na Borneu. Stačí jen malý deštík a z pěšinek v džungli se stane široká řeka. Na ostrově je i několik pramenů sladké vody, a ta v džungli tvoří různá malá jezírka a potůčky. Přesně toto prostředí vyhovuje všudypřítomným komárům. Jen opice jsme zde žádné neviděli, i když tu prý také jsou.

Na pláži jsme si zaplavali dosyta, odliv tu není tak citelný, protože moře jde hned do hloubky. Malé vlny a žádný proud, voda teplá jako kafe a překrásné výhledy na protější Kecil a celou zátoku s naklánějícími se palmami ihned rozplynuly naše obavy z toho, jestli budou Perhentiany hezké. Jsou mnohem více než to. A také se zde splnilo, v co jsme doufali. Hotely na ostrovech jsou sice plné do posledního místečka, ale většinu turistů tvoří Malajci, muslimové, a oni se na plážích přes den vůbec nevyskytují. Raději s celou svojí rodinou sedí někde ve stínu a povídají si.

Den 9, 11.7. 2026: Shark Point – Teluk Keke – PIR

Ráno devátého dne bylo takové rozpačité. Manželovi nebylo moc dobře. Dostavily se žaludeční problémy a teplota. Nasadili jsme léky a dietu. Snídaně pro něj z tohoto důvodu nebyla moc rozmanitá, jen toastový chléb a čaj. Zato já s Tomíkem jsme se moc neostýchali. Výběr jídel byl totiž královský. Ochutnali jsme od každého teplého i studeného jídla trochu, a nakonec vše zakončili teplými lívanci s melounem. Musíme uznat, že snídaně v Arwaně opravdu stály za to, personál se snažil neustále jídlo doplňovat a pořád se usmíval.

Manžela jsme nechali odpočívat na pokoji, vzali jsme si šnorchly, brýle a ploutve a vydali se prozkoumat Shark Point nacházející se na konci pláže u Arwany, respektive z konce pláže se k němu dalo doplavat. V době nejvyššího přílivu jsme asi za půl hodiny doplavali na místo, kde se už scházely první lodě s výletníky. Nebe bez mráčku a skvělá viditelnost, moře téměř bez vln, žádný proud. Jen pár výletníků z lodiček, žraloci a my. Opravdu jich na tomto místě plave hodně. Občas jsme spatřili i čtyři najednou. Žraloci černocípí sem míří za potravou, protože zde mezi kameny u korálových útesů žije hodně ryb. Kromě nich se tu také nachází spousta různě zbarvených zév obrovských, také rybičky Nemo a další zajímavosti. Šnorchlovali jsme s Tomíkem kolem skal a u kamenů tak dlouho, až se nám začala motat ze všech těch vjemů a houpání hlava. Odpočinuli jsme s proto před cestou nazpět ještě na nejbližší plážičce, kterých na zpáteční cestě bylo hned několik. Doplavat na Shark Point z pláže a nazpět nebylo pro zdatnější plavce nic náročného, jen je potřeba dát si pozor na hladinu moře. Když začne moře mizet a nastupuje odliv, mohlo by být náročnější se vrátit, protože korály už pak dosahují až k hladině a musely by se obeplavat.

Na odpoledne, když už moře na naší pláži bylo na ústupu, jsme plánovali další trek. Tentokrát kratší, ale aniž bychom to dopředu věděli, mnohem fyzicky náročnější. Cílem byla pláž Teluk Keke. Manžel už vypadal lépe, ale hlavně nechtěl zůstávat na pokoji, a tak jsme vyrazili opět v kompletní sestavě. S pomoci místních se nám podařilo najít vyšlapanou pěšinku, která začínala u hotelu Empire. Trasa na mapě měřila jen 650 metrů. A zde začíná ta správná legrace, protože ve skutečnosti byla nekonečná. Subjektivně delší a mnohem náročnější než trek k PIR. Marod nadával, komáři si na nás hodovali a my se potili. Cesta totiž vede do opravdu prudkého kopce přes kameny a kořeny. Museli jsme se přitahovat s pomocí větví a stromů, některá místa klouzala kvůli dalším pramenům sladké vody. Nechápali jsme, kde se tu tolik vody bere. Hejnům komárů samozřejmě vyhovovala a nás vítali s otevřenou náručí jako lahodnou svačinku. Tak pokousaní jsme nebyli za celou dobu na Borneu. Cesta vedla hustou džunglí pořád do kopce, a když konečně přišlo klesání, radovali jsme se předčasně. Po pár krocích začalo stoupání druhé a ještě náročnější. Po překonání nejvyššího bodu trasy jsme po kluzkých kamenech doslova slézali dolů, přidržovali se stromů, větví i keřů. A najednou manžel na kmeni stromu na něco nepříjemného sáhl. Ha, překrásná černá mnohonožka obřích rozměrů. Ta nám ke spokojenosti v džungli ještě chyběla. Jediné štěstí, že není jedovatá, no fuj. Když jsme se konečně doplazili na pláž, museli jsme ještě obcházet jakési červené zábrany a hledat průchod. No tato výprava se moc nepovedla.

Do moře jsme doslova běželi a po cestě ze sebe strhávali propocené oblečení. Teplá voda nás moc nezchladila, ale umyli jsme se od potu a smyli jsme přilepené komáry. Pláž hezká moc nebyla. Možná na náš názor mělo podstatný vliv naše aktuální rozpoložení, manželova nevolnost a komáří štípance, ale výpravy jsme ani tak nelitovali. Stalo se z ní vtipné vyprávění, na které si často vzpomeneme a ani mnohonožku nikdy nezapomeneme zmínit.

Po odpočinku, sváče a doplnění tekutin z batohů jsme se pomalým tempem vydali podél pobřeží na sever. Na protějším ostrově jsme si celkem zblízka mohli prohlédnout rybářskou vesnici s výraznou mešitou a spoustou zaparkovaných lodí. Prošli jsme kolem dvou mol přes různé chodníčky na větší pláž, kde jsme si u panímámy s Tomíkem u plastového stolečku dopřáli něco dobrého do žaludku. Manžel nás pozoroval z moře zatím pořád bez chuti k jídlu. A co se nestalo. Musím přiznat, že měl opravdu „šťastný den“. Vsedě odpočíval v mělké vodě sotva do pasu a najednou něco divného cítí na zádech. Ha, z ničeho nic ho kousla ryba. Když se postavil, aby se podíval, co se to děje, kousla ho znovu zezadu do lýtka. Zasmál se, že jim asi chutnal, a přišel za námi. Koukáme na něj a zjišťujeme, že ty kousance jsou celkem hluboké, že mu z obou teče krev. Cože? A najednou slyšíme, že další lidé ve vodě sem tam vypísknou nebo povyskočí. Co to zase je? Dnešek se opravdu daří.

Cesta pokračovala po pobřeží okolo hotelů a penzionů, přes Coral View island Resort. Tento jsme také měli v užším výběru ubytování. Nakonec jsme dorazili až na pláž k PIR. Že by dobrodružná výprava skončila? Asi úplně ne, protože se z ničeho nic začalo kabonit nebe, objevily se tmavé mraky a začal hrozit tropický lijavec. Tak v dešti určitě nechceme jít další půlhodinu jungle trackingem zpět do Arwany. Na nic jsme nečekali a domluvili si vodní taxi za 3x30 MYR (465 Kč). Zvedaly se zlověstné vlny a v dálce už hlasitě hřmělo. Jakmile jsme za sebou zavřeli dveře od pokoje, spustila se bouřka. Příroda je tu divoká a nespoutaná, jen co je pravda.

Dnešní dávka dobrodružství nám už stačila, ale naše žaludky se probouzely. I když jsme během výpravy energii doplňovali, ještě se nám těla hlásila o další zdroje. Manželovi se kupodivu po náročném dni udělalo lépe, i když by člověk myslel, že by to mělo být naopak. Možná ten pověstný adrenalin nebo „Vitamin Sea“. Lijavec odešel stejně rychle, jak přišel a udělal se překrásný večer. Tropické mraky společně se zapadajícím sluncem vytvořili nebeskou podívanou spolu s duhou, která se zvedala přímo z naší pláže. Všechny odstíny růžové se odrážely v ustupujícím odlivu a celé nebe jako by nám chtělo předvést, co umí. Na pláži se vytvořila neskutečná atmosféra. Majitelé restauce B'first na pláž vyskládaly stolečky a židličky a začali připravovat barbeque. Svíčky na stolech jen dokreslovaly tu romantiku. Stolečky se jim začaly zaplňovat spokojenými strávníky. Aby ne, za úplně čerstvé ryby, obří krevety nebo olihně, které si zákazníci na vlastní oči přímo vybírali z kádí s ledem, požadovali relativně lidové ceny. Mořské plody se servírovaly s bramborem nebo rýží, omáčkami a okurkovým salátem. Za tři dosyta najedená bříška jsme i s pitím platili kolem 100 MYR (514 Kč).

Den 10, 12.7. 2026:  PIR – Romantic Beach – Turtle Beach

Po bohaté snídani jsme se jungle trackingem vydali opět na PIR beach. Tentokrát jsme si přinesli i šnorchlovací výbavu a doplavali jsme na Turtle Point. Na místo, kde se pasou želvy, nebylo vůbec náročné doplavat, je to jen kousek od břehu. Stačilo sledovat, kam míří výletníci z lodí a hned jsme našli první karetu. Ani druhá želva na sebe nenechala dlouho čekat, ukazovala svoje obrovské tělo turistům a když se šla nadechnou k hladině, ani se lidem nevyhýbala.

Během odpočinku na pláži a chytání bronzu jsme pozorovali dění okolo sebe. Většina lidí se vydává spíše na organizované lodní výlety a na pláži čas moc netráví. Tato malebná zátoka, která má pověst nejkrásnější pláže celého souostroví, proto nikdy není přelidněná a vždy se dá najít stín. Ikonické barevné molo celé místo ještě dobarvuje, až oči přechází.

Kousek od nás právě probíhala instruktáž asi dvacetičlenné skupiny Malajců před vyplutím na širé moře (myšleno těch pár desítek metrů od břehu, kde se nachází želvy). Sledování této scénky nás velice pobavilo. Celá skupina navlečená v záchranných vestách stála ve vodě, která jim sahala po pás. Všichni si nasadili brýle a šnorchly a na mělčině se učili přes ně dýchat. Někteří úplně nepochopili, že když má šnorchl správně fungovat, měl by mířit směrem vzhůru nad hladinu. Pár jedinců ho mělo otočený opačně nebo položený na rameni směřující dolů do vody. Nerozuměli ale vůbec, kde dělají chybu, a zkoušeli dál přes opačně nasměrovaný šnorchl dýchat. A co se nestalo, nefungovalo to. Po instruktáži těchto pár „chytrolínů“ zhodnotilo, že instruktáž nezvládli, zůstali na břehu a na divoké moře se s ostatními nevydali. Zkrátka a dobře neuspěli. Když pak skupinka těch, kteří školením úspěšně prošli, naskákala do lodi a vydala se na dvouminutovou plavbu, někteří se báli skočit z lodě do vody. A ti, co skočili, těm spadly brýle i se šnorchlem a lovili je ve vodě. Takto také můžou vypadat organizované výlety. Jen bych zdůraznila, že tato skupina nebyla výjimkou, a hlavně ji netvořili děti na školním výletě, ale dospělí. Smáli jsme se, až jsme se za břicha popadali.

Na druhou část dne jsme měli v plánu půjčit si kajak a vyrazit na výlet po své ose. Kajak byl sice zamýšlený jen pro dva, ale my se na něj bez problému naskládali. Zaplatili jsme 50 MYR (258 Kč) a jelo se. Nebudu lhát, přetížená lodička se neřídila moc dobře. Obzvlášť když jsme opustili bezpečné vody zálivu. Každá loď, která kolem nás proplula, nás rozhoupala a vybočila z kurzu. Naším stylem „nějak se tam doplácat“ jsme nakonec dorazili úspěšně do cíle, na Turtle Beach. Plážička jako z plakátu, tak bílý písek, až z té běloby pálily i přes sluneční brýle oči. Nádherná barva vody, kulaté balvany na břehu, palmy a zeleň. Člověk nevěděl, kam se dívat dřív. Toto místo byla pastva po oči. I stín by se našel, ale nám se nechtělo povalovat se. Procházeli jsme se po té pláži z pohádky, plavali jsme, vznášeli se, šnorchlovali a užívali si, že tady bylo lidí ještě méně než na pláži PIR. V zadní části pláže se nachází oplocený úsek, který chrání místní želvy. Tento plot ohraničuje kontrolovanou želví líheň a chráněnou zónu. Turtle Beach je jednou z nejdůležitějších hnízdních pláží pro karety obrovské a karety pravé v celé oblasti. Plot fyzicky brání turistům, aby na hnízda omylem šlápli, a zároveň ztěžuje přístup nelegálním sběračům vajíček. Vajíčka nakladená do písku by bez ochrany snadno také vyhrabali a sežrali místní dravci, jako jsou varani.

Po cestě zpět na pláž PIR jsme se ještě zastavili na Romantic Beach nacházející se hned vedle Turtle Beach. Tato pláž je mnohem menší a skrytá v zátoce, ale voda i písek zde mají také překrásnou barvu. Kdyby tu nebyli vůbec žádní další návštěvníci, cítili bychom se zde jako trosečníci na pustém ostrově plném bujné vegetace.

Zbytek odpoledne jsme strávili na pláži PIR. V krámku patřícímu k hotelu jsme si koupili nějaké studené limonády a ze stínu palmy jsme sledovali poloprázdnou pláž a užívali si výhledy na protější Kecil. Přímo naproti je totiž vidět Long Beach a vykukují i větrníky větrných elektráren.

Zpět do Arwany jsem se vydali Jungle trackingem. Nemohli jsme se dočkat večeře v B'first. Tentokrát jsme si neobjednali čerstvou rybu ale tři obrovské olihně. Atmosféra na pláži a v restauraci byla zase pohlcující. Celkový účet za jídlo i pití se opět pohyboval kolem 100 MYR (514 Kč).

Den 11, 13.7. 2026: Shark Point - přesun na Perhentian Kecil

Po skvělé snídani jsme sbalili věci do krosen a uskladnili je do zavazadlové místnosti vedle recepce. Z hotelu jsme se odhlásili a se šnorchlovací výbavou jsme se ještě jednou vydali na konec pláže, odkud jsme tentokrát v plné sestavě opět při nejvyšší hladině přílivu vyrazili na Shark Point. Počasí ale na rozdíl od naší první výpravy úplně nepřálo. Slunce se schovávalo za mraky a ve vodě nebyla tak dobrá viditelnost jako minule. Vlny si s námi hrály, ale nic, co bychom s ploutvemi nezvládli. U skal, kde se žraloků nachází nejvíc, moře ukazovalo svou sílu. Vlny se tříštily o balvany a někteří výletníci ze zakotvených lodiček měli bez ploutví co dělat. Žraloky v hloubce ale pramálo zajímalo, že na hladině se ukazuje síla matky přírody. Oni si u dna mezi korály hledali potravu, jako by se nic nezměnilo. Zase jsme jich viděli desítky, někdy i čtyři pět pohromadě. Dokonce i některé opravdu velké kousky, ze kterých šel až respekt a člověk se radši držel v uctivé vzdálenosti. Sice se říká, že žraloci černocípí lidem neublíží, ale přeci jen dvoumetrový vyvolá trošku obavu. Z vln se nám už začala točit hlava, tak jsme se vydali si odpočinout na přilehlou pláž, stejnou jako minule. Tentokrát bylo na rozdíl od naší minulé návštěvy slunce za mraky a plážička najednou působila úplně jinak. Tak nějak nehostinně. Příroda je tu stále absolutním vládcem, i když si lidé mají tendenci namlouvat opak. Tak jak ona zavelí, tak to ten den je. Zda vykouzlí den jako z katalogu nebo se rozhodne ukázat svoji sílu, je čistě jen na ní.

Po návratu na pláž jsme při cestě zpět k hotelu pokukovali po vystavených tablech s cenami vodních taxíků na protější ostrov. Potřebovali jsme se dostat na Coral Beach na ostrově Kecil. Podařilo se nám získat dvě nebo tři nabídky „special price for 3 pax“ za 80-90 MYR (414-466 Kč), ale nakonec na nás zamával majitel z restaurace B´first, který si nás pamatoval z předchozích večerů, když jsme u nich jedli a nabídl nám, že nás tam odveze 75 MYR (388 Kč). Celkově nám ceny za vodní taxi přišly trošku přetažené, za patnáctiminutovou cestu malou lodičkou, když v Malajsii stojí litr benzínu 15 Kč. Jinou možnost ale člověk nemá, tak slovo dalo slovo a jelo se.

Na Kecilu jsme se vylodili z druhé strany, než na kterou jsme měli výhled z Besaru. Rezervované jsme měli ubytování v hotelu Shari-la. Za třílůžkový pokoj se snídaní jsme platili 3088 MYR (16585 Kč). První dojem z ubytování byl zajímavý. Jako bychom se objevili na nějakém úplně jiném a vzdáleném místě. I ostrov Kecil působil tak nějak jinak. I když jsou oba ostrovy nedaleko od sebe, Besar je více porostlý tropickou džunglí a Kecil naopak sušší, zalesněný. Bylo zde i o poznání méně komárů.

V moderní Arwaně pracovali především Malajci, v hotelu Shari-la hlavně Indové. Na recepci na nás dýchla atmosféra, jako bychom se ocitli v koloniální Indii. Obrovským kontrastem pak působila zadní část hotelu, kde jsme byli ubytovaní. Nejmodernější pokoje se totiž nachází v jakémsi oranžovém panelovém městečku přímo za koloniální recepcí a zahradními bungalovy. Oči nám nad tím nevkusem šly kolem a přemýšleli jsme, jaký architekt tohle vymyslel a kdo to tady na tropickém ostrově schválil postavit. Samozřejmě jsme nakonec byli za ubytování rádi, protože pokoj byl prostorný a moderní. Jen ten úklid trochu pokulhával. Mají tu ti indičtí uklízeči vůbec vysavač? Dojem z luxusního pokoje od začátku trochu kazily drobky, tmavé dlouhé vlasy a mrtvé mouchy na koberci na podlaze. Trochu vyděšeně jsme raději prohlédli všechny matrace v postelích, jestli nenajdeme ty zmiňované štěnice. Naštěstí nic. V protějším pokoji jsme zaslechly nějaké vzrušené hlasy a zvuk vysavače. Když jsme vykoukli ven, zjistili jsme, že nějaká Evropanka odnaproti také nebyla s úklidem moc spokojená, stěžovala si a nechala si celý pokoj vyluxovat. My naši nespokojenost nahlásili na recepci další den ráno a musím uznat, že zaměstnanci pak dali vše do pořádku, vygruntovali a vyměnili nám všechny ručníky, doplnili lahve s vodou. Škoda jen, že to nešlo hned ze začátku, první dojem na vás totiž hotel udělá jen jednou.

Když jsme se ubytovali, vydali jsme se prozkoumat rozlehlý areál hotelu. Našli jsme dva venkovní bazény. Jeden v zahradě mezi bungalovy, které obývaly početné malajské rodiny a druhý uprostřed té naší panelové džungle. V zahradách se taky nacházely jakési aquaparky pro děti, různé umělé vodopády a podobně. Nejvíce nepraktické a ošklivé z té vší změti nám připadaly koberce z umělé trávy natažené na chodnících. Po každém dešti zasákly vodu a čvachtaly pod nohama. Jako bychom se ubytovali v nějakém zábavním parku, bylo tu totiž od všeho něco.

S rozporuplnými pocity jsme se vydali najít restauraci, kterou jsme si vybrali na Google mapách na večeři. Od bazénu v zahradě jsme objevili schůdky, které z areálu hotelu vedly přímo k nejbližší pláži Golden Sand Beach. U této pláže stála restaurace Rosemary. Večeře byla skvělá. Jídla nám stačila dvě, protože servírují opravdu velké porce. Platili jsme kolem 60 MYR (311 Kč).

Den 12, 14.7. 2026: Romantic Beach – Long Beach

Den jsme odstartovali opravdu skvělou snídaní v koloniální budově u recepce. Indičtí kuchaři připravili autentické roti canai, čerstvě připravované placky roti s luxusní kari omáčkou. Další teplá i studená jídla, která byla naprosto odlišná od snídaní v Arwaně, člověk mohl konzumovat uvnitř budovy nebo u venkovních stolů s výhledem přímo na Coral Bay. Shari-la si v našich očích pomalu začala zlepšovat reputaci. Areál hotelu si stále působil jako cirkusová kulisa, ale služby celkový dojem postupně vylepšovaly.

Po vydatném jídle jsme si zabalili šnorchlovací potřeby a vyrazili na 1,2 km dlouhou trasu k pláží Romantic Beach. Cesta začínala na pláži Golden Sand Beach přímo pod naším hotelem. První výrazný rozdíl mezi ostrovy Perhentian nás praštil do očí ihned na začátku výpravy. Kecil je mnohem více „chodící“ ostrov. Velký rozdíl tvoří samotná vegetace, která není tak tropická, ale spíše lesní. Cesty se mnohem více otevírají do prostoru, jsou vzdušnější, a proto tu člověka tolik neobtěžují komáři. Cesty jsou také relativně dobře značené.

K pláži Romantic Beach je potřeba obejít hotel Marriott a za ním sejít po jediné pozemní přístupové cestě, po betonových schodech. Jediný další způsob, jak se na pláž dostat, je po moři. Hlavním rysem této pláže je, že se přímo za ní z oslnivě bílého písku zvedá vysoká skála. Z tohoto důvodu tu není žádný přirozený stín. Hotel Marriott, který vybudoval betonové schůdky, tu má pro své hosty připravené slunečníky a fatboye. O pláž se starají dva zaměstnanci, moc milí klučinové. Pláž pravidelně uklízejí a hlídají, aby hotelové vybavení využívali jen hoteloví hosté. Jinak je pláž veřejná a může na ni každý.

Užívali jsme si zde krásný den, jehož první polovina byla skrytá v tenkých mracích. Kolem poledne ale slunce převzalo nadvládu a krása pláže se ukázala naplno. Ta barva vody se snad nedá ani popsat. U obou konců pláže u skal se dá skvěle šnorchlovat. Korály i různé ryby včetně barevných zév tu ještě jako bonus doplňují dva nebo tři žraloci černocípí, několik trnuch modroskvrnných a moréna, která ochranářsky na šnorchlisty vykukuje ze škvíry pod kamenem. Na horizontu se z moře vypínají ostrůvky Rawa, kam je možné se vydat na výlet z hlavních pláží ostrova. Když jsme se nabažili pozorování podmořského světa, začal Tomík stavět město z písku. Den utekl rychle.

K večeru jsme se ještě prošli na druhou stranu ostrova prozkoumat Long Beach. Ta není úplně krásná ke koupání kvůli významnému odlivu a příliš mělké vodě, ale zato nabízí veliký výběr různých restaurací, bister a supermarketů. Se západem slunce se tu rozkládají stolečky a připravují se barbeque podobně jako na pláži u Arwany. Nám se ale až do tmy nechtělo čekat, dali jsme si jen v jedné rodinné restauraci zmrzlinový pohár a těšili se zpět na naši stranu ostrova k Rosemary. Tam totiž umí neuvěřitelné kokosové kari, které jsme si tento večer dopřáli s čerstvým krabím masem. Po cestě zpět do pokoje jsme se na areál hotelu podívali ještě trochu jinýma očima než první den. Všimli jsme si totiž, že je zahrada sice poskládaná ze zdánlivě nesourodého zařízení, trochu každý pes jiná ves, ale Malajci ji opravdu hojně využívají. Všude, kde to jen trochu jde, se nachází různé druhy posezení, altánky, lavičky. Početné malajské rodiny, které se sem přijedou rekreovat i se vzdáleným příbuzenstvem se usadí do stínu, vyndají instantní nudlové polévky a celý den si povídají.

Den 13, 15.7. 2026: Větrné turbíny - Acing Beach - Adam and Eve Beach

Po pomalejším tempu předchozího dne jsme tento den chtěli pojmout trochu víc akčně. Po snídani jsme si zabalili dostatek jídla a vody na celý den a vydali se na trasu měřící kolem tří kilometrů, na níž se nacházely dvě zastávky. Nemalé převýšení na širokých lesních cestách, na které doslova smaží slunce, slibovalo náročnější fyzický úkol. Cílová destinace i zastávky po cestě vypadaly opravdu slibně a nejvíce nás nalákal opravdu malý počet recenzí na Google mapách. Naše trasa vedla opět přes Golden Sand Beach a kolem odbočky k Romantic Beach, pak dále po šipkách na Wind Mill.

Větrné turbíny na ostrově Perhentian Kecil jsou pozůstatkem ambiciózního vládního projektu z roku 2007, který měl ostrovu zajistit ekologickou elektřinu kombinací větrné a solární energie. Kvůli slabému větru v oblasti a rychlé korozi v tropickém mořském prostředí však zařízení brzy zchátralo a dnes je zcela nefunkční. I přes technologické selhání se však kopec stal jedním z nejoblíbenějších turistických cílů na ostrově. Lidé sem podnikají pěší treky za úchvatným panoramatickým výhledem.

Pokud má toto místo být tak turisticky oblíbené, očekávali jsme skupiny návštěvníků. Realita ale trochu pokulhávala – po cestě jsme potkali jen jednu osamocenou turistku. Zato jiných obyvatel tropických lesů jsme potkali dostatek. Mluvím o velkých pavoucích, kteří si natahovali své sítě přímo přes cestu. Jít tudy za tmy nebo za snížené viditelnosti by asi nebyl úplně příjemný zážitek.

Rezivějící větrníky jako by se vysmívaly lidstvu, které si myslí, že ovládne přírodu ke svému prospěchu. Na tomto místě se to evidentně moc nepovedlo a elektrárna i její okolí už notně poznamenal zub času. Vyhlídková plošina pro návštěvníky se pomalu rozpadá a bujná tropická vegetace si ji bere zpět. Z plošiny vedou dolů k blankytnému oceánu staré schody, které už také mají nejlepší léta za sebou. Je to ale škoda, protože vyhlídka i schody dolů jsou na překrásném místě. Nikdo však o místo nepečuje. Pro nás to byla výhoda, kdyby totiž o místo někdo pečoval a třeba za něj i vybíral vstupné, úplně by ztratilo kouzlo. Klukům to nedalo a opatrně šli prozkoumat staré schody, já jsem odpočívala pod přístřeškem a nechala se v tom horku chladit příjemným vánkem.

Cesta pokračovala k dalšímu vyhlídkovému místu. Přímo na skále byl výhled na celou lagunu. V dálce vykukoval ostrov Besar s plážemi Turtle Beach a Romantic Beach. Vzduch na skále se vlnil, jak skálu zahřívaly sluneční paprsky, a pot z nás doslova lil. Vody jsme s sebou nesli asi šest litrů, nemuseli jsme se proto bát, že by nám došla. Na rozpálené cestě se vyhřívali varani a utíkali se před námi schovat do křoví. Už notně zahřátí jsme se nemohli dočkat další zastávky - Acing Beach.

Na pláž jsme dorazili přesně v momentě, kdy vrcholil příliv. Na této straně ostrova se vedle sebe jako korálky nachází tři pláže: Acing Beach, Adam and Eve Beach a Turtle Beach (ano, opět shoda jmen dvou odlišných pláží na dvou sousedících ostrovech). Nejznámější a nejvíce navštěvovaná z těchto tří by měla být pláž Adama a Evy. Zato Acing by měla být klidnější.

Když jsme na ní dorazili, byli jsme tu úplně sami. Jen my, překrásná zátoka s bílým pískem, průzračná voda od pohledu plná života a ani ta nakloněná palma nechyběla. Spousta stínu pod bujnou vegetací nabízela skrýš před ostrými slunečními paprsky. Bylo to místo jako katalogu, příbojem zabroušené kameny pod palmou jen dokreslovaly jeho fotogeničnost. Na pláži Acing jsme strávili překrásné odpoledne. Při šnorchlování po obou stranách zálivu jsme opět potkali trnuchu, zévy, Nema, spousty barevných ryb včetně ostnatce obrovského a dalšího žraloka černocípého. Dalších návštěvníků pláže sem za celé odpoledne zavítalo minimum, snad jako prstů na jedné ruce.

Přímo za skalnatým výběžkem po pravé straně pláže se nachází druhá pláž – Adam a Eva. Tam jsme se vydali pěšinkou v lese až v momentě, kdy nás z Acingu vyhnal citelný odliv. Adam a Eva je také moc hezká zátoka, ale pocitově nám přišla, jako by jí něco chybělo. Pohledově nádherná, ale jako by postrádala ten pocit pustého ostrova, té opuštěné pláže. Sem totiž jezdí o trochu více lidí na výletních lodičkách. Samozřejmě množství lidí pořád zanedbatelné. A chyběla tu ta nakloněná palma.

Z důvodu postupujícího odlivu a blížící se bouřky jsme začali přemýšlet, jak se dostaneme zpět do hotelu. Na horizontu se nad pevninou začala formovat oblaka, ozývalo se hřmění a nebe se pomalu zatahovalo. Měli jsme štěstí na vodní taxi, které se zrovna motalo kolem a hledalo zákazníky. Lodivod byl nervózní z počasí, tak jsme strávili na Adamovi a Evě jen malou chvíli a asi po dvaceti minutách s ním odpluli. Vylodit jsme se nechali na Romantic Beach za cenu kolem 50 MYR (258 Kč). Vtipné bylo, když se na Romantic Beach začali sklízet slunečníky i fatboye a lidé se pomalu vytráceli, jak lodivod místního vodního taxi navolával své zákazníky. Ozývalo se totiž: „Guys, the storm is coming, it will be huge! Save your lives!“ Sám se obával být na moři v momentě, kdy se počasí zlomí. Bouřky z vedra, které se tu objevují často, dokážou být bleskurychlé a silné. Poslechli jsme ho, ale místo k němu na loď jsme se vydali na stezku po svých. Šli jsme rychle, u Golden Sand Beach se začal z ničeho nic zvedat silný vítr a do pokoje jsme doběhli jen tak tak. Jakmile jsme zavřeli dveře, spustil se silný lijavec, který bušil do plechové střechy jako zběsilý. Slyšeli jsme křičící a smějící se lidi, kteří utéct do pokojů včas nestihli.

Den 14, 16.7. 2026: Turtle Beach - Adam and Eve Beach - Acing Beach

Původním cílem tohoto dne byla laguna D’Lagoon na severu ostrova. Zhodnotili jsme ale, že podle aktuálních fotek z Google Maps na nás zátoka působí už moc jako smetiště a nechceme si kazit den pohledem na odpadky na pláži, na které bychom trávili celý den. Jde o to, že D’Lagoon bylo až do nedávna ikonické rodinné ubytování v chatkách provozované úctyhodných 34 let. Původní rodina ale finančně neustála období Covidu a pak už to šlo s hotýlkem z kopce. Nebyly peníze na nutné opravy, schytávali jednu negativní recenzi za druhou a v srpnu 2024 celé místo zkrachovalo. Lokalitu údajně už vlastní nový majitel, ten ale zatím s místem vůbec nic nepodnikl, a to jen chátrá. Odpadky naplavené z moře a rozpadající se chatky už opravdu nevypadají vábně. Je to obrovská škoda, protože zátoka D’Lagoon má údajně překrásný podmořský život, a dokonce je unikátní výskytem ploskozubců vysokočelých.

Ploskozubci vysokočelí jsou vůbec největší ploskozubci na světě. Mohou dorůstat délky až 1,3 metru a vážit přes 45 kilogramů. Pohybují se v organizovaných hejnech a pod vodou jsou slyšet na velkou vzdálenost, protože hlasitě chroupou a drtí korály svými silnými zobákovitými zuby. Starší jedinci mají na čele velmi výrazný masivní výrůstek (hrbol). Ten používají jako beranidlo – narážejí jím do korálů, aby je rozlomili na menší, snáze stravitelné kousky. Ploskozubci vysokočelí jsou doslova „továrnami“ na bílý korálový písek. Jeden jediný dospělý ploskozubec vysokočelý dokáže za rok vyprodukovat až 400 až 500 kilogramů čistého písku.

I přes tyto informace jsme se nakonec rozhodli prozkoumat jinou pláž – Turtle Beach, která tvoří třetí korálek vedle Acing Beach a Adama a Evy, na níž jsme předchozí den také moc času z důvodu počasí nestrávili. Plán byl tedy Turtle Beach taxi boatem, a pak po cestě po souši zpět Adam a Eva, Acing Beach a návrat kolem větrné elektrárny.

Na Turtle Beach na Kecilu, stejně jako na stejnojmenné pláži na Besaru, kladou želvy v noci vejce. Tato pláž je ale podstatně více odříznutá a usazená v tropickém lese relativně daleko ode všeho. V Coral Bay jsme si domluvili taxi boat pro všechny tři za 60 MYR (310 Kč). Tentokrát jsme pluli větší lodí a čekalo se na další pasažéry. Když se loď naplnila, vyrazilo se. Na Turtle Beach jsme vystupovali jen my, ostatní pluli na další místa v okolí.

Pláž se nachází hodně na severu a na rozdíl od nižších dvou sousedů netvoří zátoku. Je tedy dost odkrytá směrem na širé moře. Když jsme vystupovali z lodi, ihned jsme si všimli, že voda jde rychle do hloubky a je zde trochu více kamenů. Plážička byla díky výraznému přílivu téměř celá pod vodou až po kmeny stromů, zpoza kterých na nás zvědavě vykukoval místní obyvatel, varan. Říkali jsme si, že varani se lidí bojí, ale když si na pláži necháme všechny věci včetně zásob jídla na celý den, nepůjde si pochutnat na naší svačince? Na této pláži jsem se cítila nesvá. Pořád jsem se dívala mezi stromy, jestli se na nás nepřijdou podívat nějací další obyvatelé tropických lesů. Tady bych možná další lidi uvítala. Také mi vrtalo hlavou, kde se asi tak nachází pěšinka, na kterou se budeme potřebovat napojit, až se budeme chtít vydat na Adama a Evu. Všude kolem nás byl totiž hluboký les, který vypadal dost neprostupně a pěšinka vůbec nebyla vidět. Co budeme dělat, když jí nenajdeme? Co když je cesta značená na Mapách.com už zarostlá nebo se neukazuje správně? Sem na sever totiž taxi boaty v takové míře jako na jiné pláže nejezdí. Pak jsme si řekla, že na to máme celý den to nějak vyřešit, vzala jsem si šnorchl a brýle a s Tomíkem jsme šli prozkoumat podvodní svět.

Mořské dno nám tu přišlo méně zajímavé než na jiných místech. Hodně kamenité a takové smutné. Když jsme se oklikou vraceli zpět na pláž, abychom se ještě podívali kolem balvanů na okraji pláže, jestli tam nebudu nějaké zajímavé ryby, spatřili jsme v dálce obrovské stíny. Strašně jsem se lekla a automaticky chytila Tomíka, aby se tam nepřibližoval (to je legrační, protože on už je dávno větší a silnější než já). Ve vodě mám vždycky obrovský respekt ke všemu živému, a to platí dvojnásob, když vidím něco opravdu velikého. Byli tam. Ploskozubci. Celé hejno a byli opravdu obrovští. Ve vodě bylo slyšet jejich chroupání, jak vehementně drtili korály. Mohlo jich být klidně dvacet, obrovských modrých a světle zelených nebo šedavých monster přibližně metr velikých s typickým hrbolem na hlavách. Přiblížili jsme se jen trochu, budili totiž opravdový respekt. Oni si nás ale vůbec nevšímali, i když o nás určitě moc dobře věděli už mnohem dřív, než jsme my uviděli je. V naprosté harmonii se tam pásli a nenechali se vůbec vyrušit. Obeplavali jsme je dokola a pospíchali na pláž vyprávět manželovi, který mezitím hlídal naši svačinu na pláži, o neuvěřitelném zážitku.

Když jsme se procházeli po pláži a zkoumali okolí, najednou se ze stromů vynořili dva lidé, nějaký pár Italů. Ihned jsme si zapamatovali místo, odkud na pláž přišli. Tady přeci musí být vchod na tu cestu! Přítomnost dalších lidí nás celkem uklidnila, nepřipadali jsme si už tak vydaní na pospas divočině. Další věc byla, že když už jsme viděli ty majestátní ploskozubce, utvrdili jsme se v přesvědčení, že chodit na D’Lagoon přes hordy odpadků opravdu nemá smysl.

Zachtělo se nám těch dvou pohádkově krásných pláží v malebných zátokách, které jsou přeci jen pro lidi o trochu přívětivější než Turtle Beach a vydali jsme se na Adama a Evu, kde jsme strávili podstatnou část dne šnorchlováním a poflakování se na pláži.

Na závěr krásného dne jsme došli na Acing Beach, kde jsme pozdní odpoledne proflákali zase téměř sami. Jen k večeru nás přišel pozdravit další varan, na kterého už ale z naší svačinky nic nezbylo. V dálce nad pevninou se opět kupila oblaka a občas se k nám dostala i ozvěna hromů. Počasí jsme sledovali, ale protože se mraky tentokrát k ostrovům vůbec nepřibližovaly, nedělali jsme si z toho hlavu. Cestou zpět na Golden Sand Beach jsme se rozhlédli na vyhlídce u windmillů, ta se ale odpoledne celá zahalí do stínu a není vůbec tak pěkná jako dopoledne. Zato pavouci měly sítě pořád poctivě natažené přes cestu. Večer jsme zakončili v naší oblíbené Rosemary, ze které jsme sledovali úchvatný západ slunce.

Den 15, 17.7. 2026: Keranji Beach – rybářská vesnice – Long Beach

Poslední den na Perhentianech jsme zamýšleli tzv. jižní trek. Směrem od Coral Bay na jih kolem celého ostrova vede pěšinka, kterou jsme ještě neprozkoumali. V plánu ale určitě byla, protože vede až k „hlavnímu městu“ obou ostrovů, k rybářské vesnici, a přes ní pak nazpět na Long Beach.

Trasu jsme si rozdělili na několik menších úseků se zastávkami na osvěžení v moři. Cesta sama o sobě byla moc hezká. Sice na pár místech člověk míjí zchátralé domečky a sem tam nějaký ten odpadek, ale tropický les, skrz který cesta vede, vypadá občas jako z jurského parku. Staré stromy, ze kterých se natahují liány, bujná tropická zeleň a zvuky různých zvířat vytváří kulisu chodníčku, který sice má už občas svá nejlepší léta za sebou, ale stále slouží svému účelu a vede po celé jižní polovině ostrova podél pobřeží. Naše první zastávka byla po kilometru a půl u hotelu Chomel, kde jsme se svlažili. O tomto ubytování jsme původně také uvažovali, ale odrazovalo nás jeho umístění daleko od všeho dění a stravovacích možností. Pláž mají hezkou, komorní, ale přeci jen jsme tu už viděli hezčí, především ty severní.

Po osvěžení jsme pokračovali po cestě na jih. Jaké pro nás bylo překvapení, když jsme o nějakých tři sta metrů dál našli další a mnohem krásnější pláž! Podle mapy se jmenuje Keranji Beach a její kouzlo spočívá v tom, že hotýlek, který se u ní nachází, je aktuálně mimo provoz. Koupil ho nový majitel, ale ještě nezačal s rekonstrukcí. Místo je tedy opuštěné ale ne zchátralé. Hlídá ho místní správce, který tu má zaparkovanou svoji loďku, pravidelně z pláže odklízí odpadky a zbytek dne se jen houpe v síti a odpočívá. Pláž je prostorná, obklopená tropickou zelení včetně fotogenických palem a téměř liduprázdná. Překrásná barva vody i písku nás nemusela k vykoupání dlouho přemlouvat. Pod palmami i pod stromy se dá najít přirozený stín, tak jsme si rozložili své věci a strávili tu krásných pár hodin vstřebáváním posledních momentů na kouzelných Perhentianech.

Když odpoledne pokročilo, pokračovali jsme po stezce dál směrem k rybářské vesnici. Za pláží Keranji jsme se vzdušnou čarou už blížili k tropickému Besaru, který je od rybářské vesnice vzdálený jen kousek, a možná právě proto jako by se tu vegetace změnila. Najednou tu bylo mnohem více komárů a začali útočit. Přidali jsme do kroku, abychom byli z vlhké džungle co nejrychleji pryč.

Objevili jsme se na pláži u hotelu Alunan, kde jsme rychle odložili věci a šli ze sebe komáry smýt. Pláž u hotelu Alunan se nám vůbec nelíbila. Byla veliká, z jedné strany návštěvníky vítá ruina obrovského nedostavěného hotelu panelákového typu a smrad ze žumpy. Vstup do vody plný menších či větších ostrých kamenů a taková ponurá atmosféra. Jen jsme se opláchli a rychle pokračovali v cestě.

Do rybářské vesnice jsme dorazili po dalších sedmi stech metrech. Před námi se otevřel výhled na protilehlý Besar a na zakotvené barevné lodičky. Čím jsme se víc blížili k vesnici, tím víc se kolem cesty kupilo odpadků. Ne nadarmo se o rybářské vesnici říká, že pro ubytování to není úplně dobrá volba. Procházeli jsme uličkami, které obývají místní. Maličké domečky na kůlech, ve který se v patře nachází asi jen ložnice. Vše ostatní včetně gauče, pračky a jednoduché kuchyně se nacházelo pod domem venku. Všude se sušilo prádlo, odpadní trubky ústili do blízké stoky, ze které všechen tekutý obsah odtékal do moře. Nemusím asi podotýkat, že blízká pláž hostila spoustu lidí včetně turistů, a hodně z nich se koupalo. No kanalizace někam ústit musí, to smysl dává, jen moc nerozumím tomu, jestli o té stoce ti koupající ví? Nevadí jim to?

Mezi místními domečky jsme došli až na náměstí, kde se sdružují stánky s všelijakým zbožím včetně jídla. Plastové stolečky a židličky, stánky se sladkými i slanými pokrmy, různé nudle, rýže, placky, zmrzlina, džusy nás ale úplně nelákaly. Koupili jsme si jen nějaké magnety a pití v plechovce a pokračovali dál.

Na konci vesnice se k nebi tyčí minaret přilehlé mešity. Hlídač u brány na nás kývl, že nevadí náš ne úplně vhodný oděv (tílko a kraťasy) a že si klidně můžeme areál prohlédnout. Vedle mešity na betonovém hřišti místní děti hrály badminton. Do hry přijali i jednoho „bílého“ turistu, který šel kolem a všichni působili, že se moc baví. Celý areál mešity byl cítit pozitivní atmosférou. Jen ale do té doby, než jsme prošli cestičkou dozadu za mešitu. Tady se totiž pálí veškeré odpadky celé vesnice. Ano, přímo za svatyní. Nevím, jestli je tento způsob likvidace odpadů úplně reprezentativní.

Slunce už bylo nízko a nám se nechtělo pokračovat další tři kilometry cestičkou v džungli spolu s komáry. Domluvili jsme si proto taxiboat za 50 MYR (258 Kč) a nechali se odvézt na Long Beach. Po cestě jsme se ještě v duchu rozloučili s Besarem, z lodě jsme totiž viděli celou západní stranu, pláž Teluk Keke a pobřeží, které vede až k pláži PIR.

Long Beach se se zapadajícím sluncem začala probouzet. Majitelé a zaměstnanci restaurací si už chystali večerní barbeque, čerstvé ryby a mořské plody a zapalovali grily. Vybrali jsme si na večeři restauraci Adieya cafe, ale nechtělo se nám čekat, než připraví gril a vybrali jsme si z menu. Jídlo i fresh drinky byly famózní.

Do Shari-ly jsme dorazili po hlavní spojovacím chodníčku asi za patnáct minut a po cestě jsme potkávali velké množství lidí, kteří mířili na večeři na Long Beach. Všichni krásně oblečení, dámy v botách na podpatku a v šatech, vyfoukané vlasy a make-up. Ještě jsme ani nestačili dojít do pokoje, když se z ničeho nic najednou zvedl vítr a spustila se bouřka. Naše poslední průtrž mračen na Perhentianech bušila do střechy a my se za břicha popadali z představy těch vyfoukaných a nalíčených instagraových královen, jak asi vypadají teď, když se spustil ten lijavec.

Den 16, 18.7. 2026: Kuala Besut – Kota Bharu – Kuala Lumpur – Abú Dhabí - Praha

Posnídali jsme luxusní roti s javorovým sirupem, sbalili krosny, odhlásili se a vyrazili na trajekt, který nám měl z mola u Coral Bay odplouvat v deset hodin. Trocha zmatku, na kterou loď máme nastoupit, pár posledních kapek stříkající mořské vody po cestě, a něco před jedenáctou jsme se ocitli zpět v přístavu Kuala Besut. Měli jsme dost času na přesun na letiště, tak se manžel s Tomíkem ještě poohledli po místním tržišti a při té příležitosti se jim podařilo najít taxi na letiště za super cenu: 65 MYR (335 Kč). Let Air Asia do Kuala Lumpur v 16:20 za 54 USD (1125 Kč) za všechny dohromady letěl načas. Navazující let s Etihadem ve 21:55 také proběhl bez problémů, ale v Abú Dhabí jsme návazný spoj do Prahy měli asi o dvě hodiny zpožděný kvůli aktuální neklidu na blízkém východě. Přílet do Prahy v neděli kolem deváté ráno nám ještě dával i dostatečný prostor se alespoň v rámci možností trochu aklimatizovat před pondělním návratem do systému.

Závěr

Musím přiznat, že zpočátku, při plánování tohoto itineráře, jsme byli k Malajsii trošku skeptičtí. Nemile nás překvapilo nebo nám to z domova od počítače tak přišlo, že je tu vše o poznání dražší než v jiných asijských zemích. Neměli jsme příliš velká očekávání, protože divoká zvířata jsme už během našich cest viděli a nedokázali jsme si představit, že by nám sama o sobě dokázala úplně vyrazit dech. Pak jsme se také trochu báli hygieny na ubytování a toho, že Malajci všeobecně nepatří mezi nejlepší kuchaře. Počítali jsme s tím, že jíst na této dovolené budeme prostě jen proto, abychom neměli hlad, ale že to nebude takový zážitek jako třeba ve Vietnamu nebo v Thajsku. Tyto země mají kuchyni známou po celém světě, ale o té malajské jsme nikdy nic neslyšeli. Rozhodli jsme se ale, že neznámé nebo lépe řečeno méně známé země jsou tu od toho, aby se prozkoumávaly, a proto to bude jedno velké dobrodružství.

Realita byla taková, že nás od prvního dne neskutečně překvapila pohostinnost a vstřícnost místních obyvatel. Na někoho vyloženě nepříjemného nebo negativního jsme nenarazili ani jednou. Nikdo neočekával dýško a když jsme ho dali, nebylo automaticky očekáváno. Transport probíhal bez větších problémů tak, jak bylo dopředu domluveno, ubytování většinou předčilo očekávání, a to jídlo nás určitě nezklamalo. Dodnes vzpomínám na seafood v B'first nebo kokosovou polévku v Rosemary.

A setkání s divokými zvířaty, to je kapitola sama o sobě. Navždy si už v sobě uchováme ten sladkosmutný pocit z Bornea a jeho přírody. Ze zvířat, která chtě nechtě závisí na slitování lidí. Od kahaů, po orangutany až ke slonům a zoborožcům. Lidé, kteří s nimi pracují nebo u nich žijí, s nimi fungují v naprosté harmonii a milují je, jen bohužel nikdo neví, jestli to stačí. Jestli se ta továrna na peníze někdy zastaví a jestli těch, kteří chtějí Borneskou přírodu zachránit, je dost.

I když je v Malajsii příroda lidským počínáním už hodně poznamenaná, je vidět, že je pořád silná a nezkrotná. Že si dost často s námi na naší výpravě zahrávala jako kočka s myší a že dala člověku pocítit, že je pořád příliš malý pán. Divoké pralesy na Borneu i divoké ostrovy Perhentian jsou toho jasným důkazem.

Když si jen vzpomenu na pijavice, totální průtrže mračen, mnohonožky, pavouky, kousající ryby, divoké slony, žraloky, želvy, ploskozubce…je toho hodně, a to je správné.

Jak jednoho dne shrnul Tomík: „mami, tady je to jako v Thajsku před lety a bez lidí“. Tak nějak bych to zhruba shrnula. Jako dovolenou, kterou si všichni asociujeme s filmem Pláž s Leonardem DiCapriem, ale to místo už není vůbec takové, jako v tom filmu, protože zmizelo v čase, zmizelo v davech lidí. Ale tady v Malajsii stále taková místa jsou a dají se vcelku snadno navštívit. A když si k plážím ještě přičteme zážitky z Bornea, je to neodolatelná kombinace.

A kolik to vše stálo?

Celkem 117 800 Kč za 3 osoby, z toho ubytování 38 800 Kč, letenky 60 000 Kč, útrata + jídlo + pozemní doprava + lodě 19 000 Kč

První část našeho putování jsem sepsala zde: https://www.cestujlevne.com/cest...-dech-5527