Maroko - z pouště až k oceánu
Města, hory, poušť, vodopády i oceán - to vše během týdenního roadtripu
Cestopis z roku 2023 napsala Ma_ru
Maroko bylo na seznamu mých vysněných destinací už dostatečně dlouho, nastal čas vyrazit.
"Jo jo, Maroko bych dal," říká můj kamarád Adam, se kterým jsme se po nějaké době sešli na pivo a já ihned otvírám aplikaci Ryanair. V hlavě už jsem měla předběžnou trasu a místa a jelikož jsou vzdálenosti v Maroku velké, přišlo mi lepší nedělat okruh a zvolit jiné místo příletu a odletu. Nejvýhodnější spojení hledejte s přestupem v italském Bergamu, protože odsud odlétají super levné spoje do téměř všech marockých měst. Na cestu jsme měli jen cca týden a tak zbývalo už jen najít nejvýhodnější kombinaci. Než si Adam stihl objednat druhé pivo, oznamuju mu, že mám hotovo. Zhruba za měsíc poletíme do Marrákeše a odletíme o týden později z Tangeru, cena cca 2 500 Kč. Cestou tam si stihneme v duty free koupit víno a cestou zpět stihneme v Bergamu i oběd.
Adam je podobně naladěný jako já a tak jsme ostatnímu plánování moc nedali. Já jsem měla za úkol zarezervovat ubytování na první noc a on auto. Já jsem svůj úkol splnila, Adam auto bookoval v den odletu na letišti a trochu nešťastně ho omylem zarezervoval s půjčením i vrácením v Marrákeši. "Já už to zaplatil, však to nějak změníme na místě", dušuje se. V jednom mám jasno, auto určitě v Marrákeši vracet nemůžeme, ujet celou cestu, přejet Maroko zpět a vrátit se vlakem prostě nestihneme. Ale dobře, stejně se nedá nic dělat, zkusíme to vyřešit na místě. Půjčení auta v našem termínu mělo stát maximálně 150 - 200 euro a to včetně poplatku za vrácení v jiném městě.
Oba lety utečou relativně rychle a po půlnoci přistáváme na letišti v Marrákeši. Navzdory pozdní hodině hned na letišti ještě pořešíme lokální sim kartu a zapneme data. Jelikož jsme si celkem hloupě nevzali hotovost v eurech ani dolarech, ještě na letišti opatříme místní měnu - dirhamy.
Rada č. 1: V příletové hale je možné směnit hotovost i vyměnit peníze oproti platbě kartou, ale kurz je velmi nevýhodný a poplatky nesmyslně vysoké. Když vyjdete do hlavní haly, hned u východu jsou bankomaty a hotovost lze vybrat tady. Bankomaty jsou také běžně všude ve větších městech, ale při výběru se pokaždé platí poplatek (cca 100 Kč). Pokud můžete, vezměte s sebou americké dolary nebo eura, na místě je můžete směnit a část si nechat jako pojistku. Pokud budete peníze vybírat z bankomatu, buďte realističtí a vyberte rovnou větší obnos. Bez hotovosti se tu člověk neobejde. My jsme vybírali několikrát a stálo nás to zbytečné peníze za poplatky.
Poté začneme marně hledat půjčovnu. Všechno je samozřejmě zavřené a navíc naše půjčovna tu ani není. Zkoušíme se ptát mladého kluka, který pokuřuje před letištěm. Bere si telefonní číslo uvedené v kontaktech na půjčovnu, pár minut něco arabsky vyřizuje a pak nám anglicky říká, počkejte tamhle, vyzvedne vás tam auto a doveze do vaší půjčovny. Řidič opravdu dorazil a vyhodil nás před půjčovnou. Snažíme se pánovi za stolem vysvětlit náš omyl, ten se zamyslí a říká: "Dobře, můžete auto vrátit v Tangeru, cena bude 520 euro." Tak to ani náhodou, vždyť je to víc než dvojnásobek původní ceny. Ještě chvíli se s ním dohadujeme a nakonec se tedy ptám na možnost zrušení celé rezervace. Jsou už skoro dvě ráno a jsem ji jistá, že druhý den najdeme v Marrákeši lepší nabídku. Bohužel nenašli. Nejen, že cena byla najednou mnohem vyšší, narazili jsme navíc na jiný neočekávaný problém. Nikde už neměli volná auta. Zrovna jsme hodlali zkusit poslední možnost v Avisu, ale do dveří jsme se dobývali marně. Půjčovna byla zavřená. V tu chvíli nás oslovil chlapík postávající na ulici. "Potřebujete auto? Já mám nahoře půjčovnu". To je mi ale strategie, postávat před zavřenou autopůjčovnou. V hlavě mi rovnou proběhne, že je to nějaký místní frajer, který nás bude chtít natáhnout. Jdeme s ním ale nahoru do kanceláře a vyslechneme si nabídku, ostatně moc dalších možností nám nezbývá. Všechno se nakonec zdá relativně seriózní, auto vypadá v pohodě, smlouva je normální, pojištění je zahrnuto v ceně a kreditní kartu nechce. Nakonec usmlouváme cenu 450 euro, zaplatíme hotově a můžeme vyjet. Nejlepší pocit z tohohle businessu nemám, ale upřímně jiná možnost stejně nezbývala. Kdyby jsme měli víc času, nevadilo by mi stopovat, ale takhle nebylo na výběr.
Rada č. 2: PŮJČENÍ AUTA
Pokud chcete cestovat půjčeným autem, nebuďte laxní jako my a zařiďte si ho dopředu. V pár destinacích už se mi stalo, že půjčení auta na místě bylo za úplně stejných nebo dokonce lepších podmínek, tady tuto zkušenost nemáme. Na výběr jsou ale téměř všechny běžné autopůjčovny. Pokud budete chtít auto vracet na stejném místě, bude to pravděpodobně i dost levné (první rezervace s půjčením a vrácením v Marrákeši stála na týden cca 100 euro). Pokud ho budete vracet jinde, cena bude přirozeně vyšší, ale pokud se zařídíte předem, nebudete alespoň řešit zbytečné problémy.
Po problémech hned u příletu jsme tedy vzali taxík za pár drobných do centra Marrákeše, kde byl i náš hostel. Taxíky tu stojí v řádu desetikorun a můžete určitě i smlouvat. Když vystupujeme do rušné ulice, je už skoro půl třetí ráno. Pořád to tu ale ještě žije, všude na ulicích posedávají lidé a pouliční prodejci teprve pomalu balí své zboží. Alespoň nebyl problém se konečně "navečeřet". Na uvítanou si objednávám místí kebab, chvíli posedíme a jdeme konečně zalehnout. Nás pokoj není žádný luxus, ale když se ráno procházím domem, je to tu vlastně krásné. Jedná se o typický marocký dům s orientálními kachlíky, posezením ve vnitrobloku a střešní terasou (terasy v Maroku jsou boží a rychle jsem si na ně během týdne zvykla). Jelikož se právě nacházíme ve staré medině poblíž centrálního náměstí Djemaa el-Fna, rozhodneme se dopoledne projít město a odpoledne pořešit auto. Posnídáme na náměstí sladké placky s medem a slané s taveným sýrem, ochutnáme první marockou kávu a čaj. Náměstí se teprve probouzí a opravdový mumraj tu nastane až později, kdy všechny stánky ožijí a náměstí se zaplní lidmi. My si ho tak projdeme ještě relativně v klidu, zatím tu očekávání turistů připomínají jen chlapíci s kobrou v košíku, kteří nám samozřejmě ihned nabízejí fotku. V první polovině dne stihneme projít staré město a ještě udělat dvě zastávky na čaj a kávu, kterou si bereme nahoru na terasu a v klidu pozorujeme probouzející se ruch města. Při toulkami městem jsme narazili na čtvrti, které mi okamžitě připomněly mojí cestu po Kambodže. Prašné špinavé cesty a na nich stánky s hmyzem olezlým masem a vejci, ale také s krásně čerstvou a voňavou zeleninou či ořechy, kolem kterých se hemží místní a nakupují na dnešní oběd. U stánků jsou "zaparkovaní" oslíci, kteří buď mají za sebou povoz a slouží pro přepravu zboží a nebo mají připravená sedla. Popojdeme jen o kousek dál a narážíme na uklizené ulice s orientálními kachlíky, bílými schody a zavěšenými perskými koberci. V jedné chvíli jste uprostřed přenádherného paláce nebo krásné zahrady, pak si zaskočíte na čaj na terasu a cestou zpět zabloudíte do uliček, kde hlavní roli hraje chudoba a bída. V Marrákeši nenarazíte jen na celkový kulturní šok, ale i na obrovské kontrasty mezi čtvrtěmi.
první ubytování
pohoda na terase
jedna z lepších ulic
kafíčko na terase
místní trhy
oslíci v ulících
Po epizodě s autem jsem nakonec ráda, že jsme se rozhodli z města rovnou odjet. Původně jsem zamýšlela zůstat ještě jednu noc a zažít opravdový marrákešský ruch města, ale stačilo. Dobrých 45 min se ještě motáme v provozu a jsem ráda, že za volantem nesedím já. Vlastní pruh je pro místní cizí slovo a přednost má ten, kdo vyjede dřív. Na křižovatkách se motají auta, povozy a oslíci a já jen zírám. Potom už konečně necháváme město za sebou a objevují se první zelené kopečky, pak větší kopce a pak zasněžené vrcholky. Míříme směr Quarzazate a pevnost Ait Ben Haddou a tak začínám hledat ubytování poblíž. Kochám se nádhernými výhledy, ale ty mi zanedlouho překazí další karambol dneška. Staví nás policejní hlídka, prý jsme porušili rychlost. Adam se na ně podívá s nepředstíraným překvapením, v tomto úseku totiž silnice i místy úplně chyběla a jeli jsme opatrně a pomalu. Nicméně byli jsme docela zaskočení a rozhodně jsme se s nimi nechtěli hádat. Adam tedy vylézá z auta a jde s nimi něco opodál řešit. Zkontrolovali pas, řidičák a stálo nás to asi 30 min zdržení a v přepočtu necelých 500 Kč. Odjíždíme docela zaražení, ale stejně s tím nic neuděláme, budeme si tedy dávat větší pozor.
Rada č. 3 POLICEJNÍ KONTROLY. Tahle byla první a jen jedna z mnoha dalších. Napoprvé jsme byli upřímně zaskočení, ale postupně jsme si připadali spíše bezradně a nakonec prostě přijmuli fakt, že na následují 1 500km dlouhé cestě budeme muset nějaké peníze za vymyšlené pokuty obětovat. Policejní hlídky stojí u silnic velmi často, zpozorněte vždy na delší rovince a nebo v úseku, kde se v krátkých úsecích rychle snižuje rychlost, obvykle z 80km/h na 20 km/h. Policie vás ale stejně může obvinit z toho, na co zrovna bude mít náladu. Na silnicích často radary ani nejsou a rychlost se neměří. Nejabsurdnější byla situace, kdy Adam zastavil před kontrolou u značky STOP, policista mu pokynul, ať jede blíž k němu a následně nás obvinil, že jsme porušili stopku, protože jsme k němu popojeli. Bez pokuty jsme u kontroly vyvázli jen jednou, kdy nám nejdříve paní policistka tvrdila, že jsme porušili rychlost a pokutu chtěla klasicky udělit. Jelikož už jsme z toho byli unavení, ptáme se tedy ať nám alespoň řekne kdy a kde. Odpověď byla: "Noo, někde tam za kopcem." Směšné jako vždy. Pak jí ale vystřídal kolega, podíval se na Adamův pas a říká: "Adam, to je ale pěkné muslimské jméno. V pořádku, jeďte dál." Bohužel ale asi není možné se s policisty hádat (pokud se nechcete zbytečně zdržovat) i když víte, že jste v právu a celá situace je absurdní . Mám pro vás tak jen jednu radu, do kapsy nebo k pasu si strčte 100 dirhamovou bankovku (cca 230Kč) a jelikož většina hlídek mluví jen francouzsky, předstírejte, že francouzsky nerozumíte ani slovo (možná ani nebudete předstírat) a anglicky taky moc nemluvíte. Pak jim jen ukažte, že víc hotovosti u sebe nemáte, protože se v nejbližším bankomatu chystáte vybrat. Kartou platit nikdy nejde. Většinou se nebudou chtít dohadovat s někým, kdo jim nerozumí a zároveň 100 dirhamů je pro ně dostačující částka.
Těsně před zlatou hodinkou zastavujeme u silnice na večeři a zkoušíme náš první Tažín. Jedná se nejčastěji o kuřecí nebo jehněčí maso připravované v keramické nádobě, která nese stejné jméno jako samotný pokrm. Do našeho ubytování dorážíme až za tmy, lehce po desáté. Jedná se o ubytování v jednom z domů postaveného z červené hlíny (typické pro tuto oblast) a disponuje i zahradou s terasou. Večer venku už jen chvíli posedíme a rozdělíme se o naše víno z duty free shopu s německým párem, který jsme tu potkali. Nejdříve jsme si nebyli jistí, jestli je to vůbec vhodné, nechtěli jsme nikoho pohoršit nebo urazit. Když ale majitel domu viděl, jak kluci zápasí se zátkou, se smíchem nám přinesl otvírák a popřál hezký večer. Terasu jsme ale v celé své kráse ocenili až ráno, když nám na ní majitelé naservírovali snídani. Marocká snídaně je fantastická sama o sobě a navíc s výhledem do hor. Na stole ležela vaječná omeleta, čerstvý sýr, olivy, med, džem, placky a marocký chléb. K tomu všemu samozřejmě zelený čaj s mátou a káva. U snídaně jsme také pozorovali holčičku, která zrovna koukala do otlučeného smartphonu. Ten jí následně táta na chvíli sebral, aby se podíval, kolik máme za ubytování zaplatit a zase jí ho vrátil. "Má akorát hodinu matiky," vysvětluje. "Tady je to všude daleko, děti nechodí denně do školy," dodává.
Atlas před námi
zlatá hodinka v horách
snídaně s výhledem
společnost u každého jídla
na cestě
před vstupem do Ait Ben Haddou
Po snídani se s plnými žaludky vydáváme do městečka a předtím než se rozhodneme vyjít nahoru na pevnost, převládne chuť ještě na jednu kávu, která je tu všude levná a výborná. Sedáme si na zahrádku jedné z kaváren, objednáváme dvě černé kávy a čekáme. A čekáme. Uběhne 15min minut a tak se jdu podívat, co se děje. Jsme v celém podniku sami a chtěli jsme jen dvě kávy. Číšník vychrlí: "Mám problém, ale hned jsem u vás." Nevím jaký konkrétní problém, ale kávu nám přinesl až po 45min, kdy jsme se vlastně zvedali k odchodu. V Maroku se nikam nespěchá. Na otázku, jak dlouho bude něco trvat, tu existuje univerzální odpověď: "Dix minutes". Znamená to francouzsky deset minut a je to největší marocká lež. V lepším případě to většinou znamená půl hodinu, v horším hodinu. Jinak co se jazyku týče, pokud nemluvíte arabsky, nejlépe tu pochodíte s francouzštinou, ale ani s angličtinou nebo španělštinou nebudete úplně ztracení. Automaticky tu ale na cizince mluví většinou francouzsky. Po nevyžádané pauze jsme se konečně odebrali k pevnosti Ait Ben Haddou. Ta je stejně jako okolní berberské vesnice postavená z červené hlíny, ale na rozdíl od vesnických domů se stále udržuje a obnovuje. Je to hlavně proto, že ji jí oblíbili filmaři, kteří ji čas od času opraví. Přímo tady a v nedalekých ateliérech v Quarzazate se natáčela např. Hra o trůny, Gladiátor nebo Mumie. Vyjdeme až nahoru, odkud je krásný výhled do okolní krajiny. Zkoušíme ještě jednu kavárnu s přenádhernou barevnou terasou, kde nám ale čaj na stole přistane do minuty a i když se jedná o super turistické místo, čaj tu stále stojí v přepočtu asi 10 Kč. Pomalu se vrátíme k autu a vydáme se na ceste, čeká nás dlouhý přejezd horami, míříme totiž na Saharu.
výhed z pevnosti na město a okolí
Rissani
Cesta je dlouhá a místy v horách silnice chybí, jedeme tak pouze po prašné cestě. Quarzazate jsme nakonec pouze projeli, červené berberské architektury jsme se nabažili v Ait Ben Haddou a potřebovali jsme začít ukrajovat kilometry ze zbývající cesty. Projíždíme dlouho pustou měsíční krajinou, kolem města Zagora se rozprostírá hnědá poušť. Nás další záchytný bod je až městečko Rissani a následně Merzouga, která je vstupní branou na Saharu a poblíž se nachází největší písečná duna Erg Chebbi. Ujeli jsme asi 350km, ale krajina kolem mě tak fascinovala, že cesta utekla relativně rychle. Nicméně nutně už jsme si potřebovali protáhnout nohy a dát si kafe. Rozhodli jsme se tedy před závěrečným dojezdem pro rychlou pauzu právě v Rissani. Krátká jízda městečkem stačila k tomu, aby mi bylo jasné, že tady už je situace přísnější. "Prosím tě, hlavně se obleč!" říká mi Adam, když vystupujeme z auta na ulici. Hodím na sebe dlouhou košili, ale i tak se tu necítím moc příjemně. Ženy tu chodí oblečené výhradně v dlouhých černých burkách, ze kterých jim koukají pouze oči. Ujdeme jen pár kroků do centra a sedneme si do kavárny. Kavárna se nachází přímo před vstupem na místní súk (tržiště) a pěkně to tady žije. Hned se s námi dá do řeči místní chlapík. První kontakt většinou začíná namířením prstu na mě a otázkou na Adama: "Your wife?". Na tu Adam pokaždé souhlasně kývne, co tady budeme někomu vysvětlovat. Automaticky tak o mě většinou všichni ztrácí zájem a baví se pouze s ním. Koupíme chlapíkovi kávu, vymámí z Adama pár cigaret a na oplátku nám za chvíli přinese pytel sladkostí od stánkaře na druhé straně ulice. I přes prvotní šok město vypadá hrozně zajímavě. Je ale čas jet.
S posledními slunečními paprsky parkujeme auto na okraji pouště v městečku Merzouga a hledáme kluka, který tu na nás má čekat. Pro dnešní nocleh jsme se rozhodli využít jeden z kempů přímo v poušti. Kemp jsem rezervovala ten den ráno a ihned se mi ozval jeden z kluků, který v kempu pracoval a začal se mnou domlouvat transport. Je tu velmi obvyklé komunikovat přes WhatsApp. Poprvé mi nabídl úplně nesmyslnou cenu (asi 100 EUR na osobu). Jak už to v Maroku bývá, je potřeba začít smlouvat. Finální cena byla nakonec 40 EUR, která obsahovala odvoz z Merzougy a zpět, večeři (snídaně už byla v ceně ubytování), povožení džípem po dunách a procházku s velbloudy na východ slunce. Večer nás bez problémů vyzvedl, ukázal, kde zaparkovat auto a pak už jsme frčeli v džípu přes duny. Dorazili jsme celkem pozdě a tak jsme hned po příjezdu zasedli ke stolu do velkého stanu. Byli jsme už dost hladoví, takže do nás pečené kuře s rýží doslova zapadlo. Po večeři jsme se šli ještě projít kolem kempu, seděli na dunách a pozorovali hvězdy. Skoro každý si myslí, že v noci v poušti musí být úplné ticho. Opak je pravdou, hlavně nad ránem se zvedá velký vítr, který zahladí stopy v písku a hlavně hází stanem a každá neupevněná látka je příčinou nepříjemného pleskání. Ale vítr nebyl největší narušitel klidu. Toto ocenění získala parta Poláků, kteří byli vybavení slušnou zásobou Zubrowky a zapíjeli poslední večer v Maroku. Nejvíc jsem se v noci bála změny teploty a ranní zimy, ta naopak ale nebyla tak zlá a pokrývky ve stanu společně s lehkou péřovkou byly dostačující. Ráno jsme z postele vylézali brzo, před stanem už na náš čekali velbloudi a vyrazili jsme na východ Slunce. Svezení na velbloudech sice nebylo něco, po čem jsem primárně toužila, ale byl to nakonec super zážitek a východ slunce nad Saharou je rozhodně něco, pro co stojí si přivstat. Po návratu jsme sbalili věci a v džípu se zase vrátili do Merzougy. Adam ještě toužil vyzkoušet projížďku na čtyřkolkách, což mě absolutně nelákalo a chtěla jsem si místo toho projít městečko. Čtyřkolky zařídili opět kluci z kempu (cca 50 euro/hodina). "Cena je stejná, ať pojede jeden nebo oba, tak pojeď s námi!" Připojila jsem se k nim a nakonec většinu času sdílela čtyřkolku s naším průvodcem. Před koncem vyjížďky jsme vyjeli ještě na nejvyšší dunu, zaparkovali a každý kdo chtěl, sedl si Ahmedovi (průvodce) za záda a sjel jí s ním. To byla teprve jízda! Kdybych s nimi nejela, o dost bych přišla, rozhodně tedy doporučuji vyzkoušet.
východ Slunce nad Saharou
Sahara
čekání na východ
Sahara
večer v kempu
oheň v kempu
Rada č. 4: KEMPY NA SAHAŘE. Pokud míříte na Saharu, pravděpodobně chcete spát přímo v poušti. Přímo na booking.com můžete vybírat z různých kempů, které se lehce liší vybavením, cenou a vzdáleností od civilizace. Najdete tu kempy s obyčejnými látkovými stany i luxusní glampingové příbytky, záleží tedy na vašich preferencích. My jsme zvolili skromnější kemp a také jeden z nejlevnějších (Desert experience camp, cca 250 Kč za noc pro oba), ale byli jsme spokojení. Šlo mi hlavně o to, aby ve stanu byla postel a deky, neměli jsme se s sebou kvůli malému batohu moc teplého oblečení. Všechny kempy vám nabídnou transport z Merzougy a zpět - můžete si vybrat, jestli chcete jet na velbloudech, čtyřkolce nebo džípu a transport není v ceně ubytování. Některé kempy nejsou ani daleko od města a tudíž se do nich nejspíše dá dojít i pěšky. Stejně tak jako na východ Slunce není potřeba platit za velbloudy, ale vyjdete si na nejbližší velkou dunu a zážitek budete mít taky. Ano, Sahara je oproti levnému Maroku továrna na peníze a nabízí spoustu atrakcí pro turisty, ale na kráse jí to rozhodně neubírá a její atmosféra je nenahraditelná. A po našem pobytu mohu říct, že rozhodně stojí za to si tu za nějaký zážitek na písku zaplatit.
Po noci v poušti nás čekal dlouhý den, před námi byl přesun do Fesu. A když říkám dlouhý, myslím opravdu dlouhý. Čekalo nás 8-9 hodin v autě. Projeli jsme asi šest různých typů krajiny od pouště, přes měsíční krajinu, červené skály, okrové skály, kopce i zelenou nížinu. Zastavili jsme pouze na oběd v jedné z restaurací přímo u silnice. Stejně jako všechny ostatní podniky cestou zela prázdnotou. Na otázku za jak dlouho nám připraví jídlo přišla klasická odpověď "Dix minutes". Čekali jsme dobrou hodinku a na menu bylo grilované kuře, čerstvý chléb a salát z rajčat a okurek. Sice jsem byla hladová, ale zdržení jsem teď chápala. Kvůli nám chlapík rozdělal oheň a porcoval čerstvé kuře. Od spousty lidí jsem slyšela, že Maroko je fajn, ale jídlo jim vůbec nechutnalo. Já mám úplně jiný názor, mně tu chutnalo úplně všechno. A pokud si nepůjdete sednout do naleštěné turistické restaurace v centru velkého města, je tu také velmi levno (cca 100Kč za maso, salát, chleba a čaj).
cesta do Fezu
cesta do Fezu
jídlo cestou
pauza na čaj
Po nekonečné cestě provoz začíná houstnout, pruhy na silnici přibývají a my se blížíme do Fesu. Konečně! Podařilo se nám prokličkovat dopravou a zaparkovat auto na parkovišti blízko vstupu do mediny.
Rada č. 5 PARKOVÁNÍ. Pokud nebudete parkovat přímo u ubytování, nenechávejte půjčené auto stát jen tak přes noc na ulici. Důrazně nás na to upozornili v půjčovně, místní i majitelé ubytování. Vyhledejte si předem placené parkoviště. Na něm se vždy pohybuje někdo, kdo vybírá peníze a auta hlídá. I když jsme tomu moc nevěřili, opravdu se vždy někdo vynořil a měl přehled o tom, kdy jste přijeli a jak dlouho tu stojíte. Parkovné v Maroku určitě nenaruší váš rozpočet (cca 30 Kč na den), ale může vám ušetřit trable.
V uličkách starého města jsme se lehce zamotali, ale nakonec jsme úspěšně našli naše ubytování. Bydleli jsme tentokrát v krásném domě s modrými orientálními kachlíky a spoustou vnitřních balkonků. Stejně jako vždy, dolní patro patřilo rodině a pokoje v patrech pronajímali. Večer jsme ještě vyrazili na večeři a zapadli do první restaurace, kterou jsme potkali. Když jsme si objednali jídlo, přišel k nám číšník a šeptem povídá: "We also have wine." A tak proč ne. Za chvíli nám na stole přistály dvě skleněné lahve od Coca Coly. Dobře si s tím kluci poradili, na první pohled nešlo nic poznat. To, že jsme nad výběrem místa ale moc nepřemýšleli a navíc si dali i alkohol, se projevilo na účtence. Večeře a víno nás v přepočtu stály asi 1000Kč, což je na Maroko opravdu hodně. Den byl ale náročný a já jsem měla chuť si večer udělat hezký, což se nám povedlo a to je hlavní.
ubytování ve Fezu
červené víno v lahvi od Coly
Fez
Fes se skládá ze dvou částí, staré město (medina) a nové město. Nové město se ničím výrazně od ostatních marockých měst neliší, za to staré, to je opravdu jedinečné a má obrovské kouzlo. Fes mě neskutečně ohromil a rozhodně mě zaujal nejvíc ze všech měst, které jsme navštívili. Taky to bylo jediné místo, kde jsme zůstali nakonec dvě noci. Jednak jsme si chtěli odpočinout od auta a jednak se nám tu opravdu líbilo. Jakoby se tu zastavil čas. Na ulicích se nakupovalo maso, zelenina a z pekáren se linula vůně čerstvého chleba, která se mísila s vůní čerstvě namleté kávy. Za návštěvu rozhodně stojí některá z koželužen, kde se kůže po staletí opracovává stále tradičním způsobem. Najdete je schované mezi domy v centru a vstup je zdarma. Nicméně výhled na ně se vám naskytne z domů, ve kterých se pak výrobky z kůže prodávají a připravte se tedy na naháněče a přemlouvání, abyste si něco koupili. Když jsme u přemlouvání a naháněčů, právě tady na mě už začala doléhat otravná povaha místních lidí. Na cestách si moc ráda s lidmi povídám, o životě v dané zemi, o naší cestě a nebo prostě jen tak. V Maroku si s vámi ale nikdo nechce povídat bez důvodu. Pokud na vás někdo promluví, chce vám něco prodat a nebo z vás dostat peníze. Jakmile se místních zeptáte na cestu nebo cokoliv jiného, hned natahují ruku a čekají odměnu. Mince je ale urazí, chtějí alespoň bankovku, turisté přeci mají peníze. Pokud jim nic nechcete dát, urazí se samozřejmě taky. Maroko je nádherná země, ale tohle mě upřímně po nějaké době už vyloženě štvalo.
snídaně ve Fesu
Fes
koželužny
trh
trh
centrum Fesu
Rada číslo 6. NAHÁNĚČI A ÚDAJNÍ KAMARÁDI, CO CHTĚJÍ POMOCT. Pomáhá pouze úplná ignorace, neodpovídat, nenavazovat oční kontakt a hlavně proboha nezačínat konverzaci. Bohužel Adamovi to moc nešlo a jelikož primárně mluvili na něj, za zadkem nám často stal klučina, který nás chtěl provázet nebo nám něco ukazovat. Jeden se za námi táhnul snad dvě hodiny, dovedl nás na vyhlídku za městem, samozřejmě neopomněl ukázat krámek svojí sestry a restauraci svých známých. Celou cestu opakoval, že je jenom kamarád a rozhodně od nás nechce peníze. Trošku na sílu už jsme ho museli přesvědčit, ať už jde pryč a nechá nás být. Ruku samozřejmě natáhl a nezapomněl dodat, že by si peněz představoval za pomoc víc.
Mluvím o tom zrovna tady, protože už jsme byli pár dní na cestě, měli za sebou několik otravných policejních kontrol a ve městě se přirozeně koncentrace otravných lidí zvyšuje. Nicméně Fes se mi opravdu líbil, prošli jsme si na pohodu celé město, užívali si pohodu u kafíčka, dali si skvělé jídlo na terase s výhledem na město a den zakončili návštěvou tradičních lázní. Jednalo se o nejstarší hammam ve městě a atmosféra byla neskutečná. Lázně bývají pro muže a ženy oddělené, ale na turisty jsou už zvyklí a i tady udělali výjimku. V hammamu vás čeká koupel a peeling celého těla, my jsme si připlatili i za masáž. Odcházela jsem tak zrelaxovaná, že mě ani otravové na ulici už nerozhodili.
Z Fesu jsme zamířili dále na sever a naší další zastávkou bylo město Chefchaouen (Šafšawán), proslavené modrými fasády domů a pěstováním konopí v okolních kopcích. Cesta z města už byla jiná než příjezd sem. Krajina se změnila z okrových suchých kopců a skal na zelená políčka a louky, které postupně přecházeli ve vyšší kopce a hory. Domy ve Chefchaouenu jsou skoro všechny natřené namodro a teorií, proč se pro to místní rozhodli je více. První je, že modrá barva připomíná nebe a přibližuje tak k bohu. Druhá teorie je, že modrá barva odrazuje nálety komárů. A třetí je prostá. Bílá barva nikoho nezaujme a když chceš z města udělat hit Instagramu, musíš něco vymyslet. Ať už je to jakkoliv, modrá barva opravdu do města přilákala spoustu turistů a díky cestovnímu ruchu se město daří udržovat opravené. Nebyla jsem si jistá, jestli čekat jen pár fotogenických míst, která lákají influencery z celého světa a nebo město opravdu stojí za to. A druhá možnost je správná. Město je zajímavé, čisté a narozdíl od ostatních měst vás tu na ulicích nezastavují prodejci všeho možného. Možná za to může i fakt, že konopí se tu běžně dá koupit v obchodě se suvenýry a odpadá tak práce s pouličním prodejem. Prošli jsme si centrum a vyšli i nahoru nad město ke Spanish Mosque, odkud je krásný výhled. Když jsme sešli zpět do centra, byly teprve tři hodiny odpoledne a nám se nechtělo zůstávat přes noc už tady. V záloze jsem měla ještě vodopády Akchour, které od města nejsou daleko a třeba by bylo možné se i vykoupat. Nic jiného jsem o nich ale zjištěného neměla.
Chefchaouen
výhled od Spanish Mosque
výhled od Spanish Mosque
Chefchaouen
Chefchaouen
Chefchaouen
Vyjeli jsme z města a z výhledů do okolí mi padala brada. Od severu Maroka už jsem neměla žádná očekávání, ale z okolních hor jsem byla unešená. Auto jsme zaparkovali na placeném parkovišti ve vesničce, kde začíná stezka k vodopádům. Spíše než o kompletní vesnici se jedná o pár domů s restauracemi, pár pouličních občerstvení a jeden penzion. Od auta jsme vycházeli po čtvrté hodině, což není ideální na celodenní výlet, ale chtěli jsme se alespoň chvíli projít v přírodě a pokud to půjde, tak se vykoupat. Celé Maroko bylo neskutečně zajímavé, ale kdybych měla vybrat jedno místo, které mě nejvíc zaujalo a potěšilo, byly by to právě tyto kaskádovité vodopády. Možná to bylo tím, že jsme na stezku vyšli pozdě a tak jsme měli všechna místa v podstatě pro sebe, možná tím, že po dlouhé cestě vyprahlou krajinou a přeplněnými městy na mě okolní zeleň působila naprosto uklidňujícím dojmem a možná proto, že mi to tu přišlo dokonale autentické. V okolí můžete podniknout vícero výletů, my jsme šli podél řeky směrem k největšímu vodopádu. Kolem řeky je spoustu míst, kde místní vaří na ohni čaj a kde si můžete na skromných lavičkách, kamenech nebo plastových židličkách sníst svačinu. Tu jsme s sebou bohužel neměli, ale i tak jsme si na jednom z posezeních odpočinuli. Židličky totiž byly naskládané přímo ve vodě v mělké laguně. Když už se stmívalo a na cestě nebyl vůbec nikdo, konečně jsme se i v jedné hlubší zátoce vykoupali. Voda byla průzračně modrá a krásně osvěžila. Nakonec jsme nestihli dojít až poslednímu a nejvyššímu vodopádu, protože bychom tam přišli kompletně za tmy a čekala by nás ještě dlouhá cesta zpět. I tak to ale stálo rozhodně za to. Vrátili jsme se zpět, povečeřeli náš nejoblíbenější street food - tacos. Jedná se o placku plněnou grilovaným masem, hranolky a sýrovou omáčkou. V celé vesnici ani údolí není signál a jelikož už bylo devět večer, vzali jsme pro přespání za vděk místním penzionem.
sever Maroka
sever Maroka
sever Maroka
kavárna u řeky
Akchour
Akchour
Ráno jsme zašli na snídani do jedné z restaurací hned vedle, kde číšník právě rozkládal stolky na terase. Rovnou se ho ptáme, jestli budeme mít na zaplacení, protože máme u sebe asi už jen 150 dirhamů. Mávne rukou, že to je až až. Za snídani pro dva na střeše s výhledem do hor a extra kávou pro mě jsme zaplatili ani ne 70 dirhamů ( asi 160Kč).
Naše poslední zastávka a cíl cesty je Tanger. I když sever Maroka nepatří k nejvyhlášenějším místům pro surfování, měli jsme v plánu si na závěr cesty ještě trochu srandy v oceánu užít. Nakonec jsme ale po procházce městem vzali za vděk půldenním odpočinkem na krásné písečně pláži kousek od výběžku Cap Spartel. Tanger je průmyslové město, ale zároveň tu panuje i příjemná přímořská atmosféra a blízkost Evropy připomíná všudypřítomná španělština. Bydleli jsme v centru v jednoduchém hostelu s parádní střešní terasou, odkud jsme si užili poslední noční výhledy na město a brzy ráno odjeli z centra směr letiště. Cestou jsme se zastavili na snídani, poslední placky taveňákem a skvělý kafe, poslední utracené dirhamy a už nám volá chlápek z půjčovny, že čeká na letištním parkovišti. S vrácením auta žádné komplikace nebyly a docela se mi ulevilo. Na letišti nás čekaly ještě poslední karamboly ve formě nekonečných front a hádky kvůli mému batohu, kterou jsem bohužel prohrála. Kvůli zdržení jsme museli prosit lidi, zda by nás pustili ve frontách před sebe, jinak by nám letadlo uletělo. Dobře to ale dopadlo, ale na mě opět dolehla bezmoc ze střetu s marockou náturou v podobě hádky na letišti (se stejným batohem jako příručním zavazadlem jsem obletěla snad 20 zemí bez jediného problému). Na sedačku v letadle jsem dosedala s myšlenkou, že Maroko je nádherná a zajímavá země a bude mi opravdu chybět, Maročané ale ne. Jejich nátura je otravná až vyčerpávající. V momentě, kdy tento cestopis píšu, už na ně vzpomínám s odstupem a mnohem přívětivějším pohledem na věc, k těmto destinacím prostě jejich nátura asi patří.
kafíčko v Tangeru
tacos
oceán u Cap Spartel
oceán u Cap Spartel
na pláži
západ Slunce
Rada číslo 7. DŮLEŽITÉ - marocká letiště. Určitě vás všechny aerolinky upozorňují, ať jste na letišti minimálně dvě hodiny předem a taky to stejně jako já pravděpodobně ignorujete. V případě letu s malým batohem a včasným check-inem to prostě není potřeba. V Maroku ale určitě dbejte na velmi brzký příjezd na letiště (po naší zkušenosti bych řekla min 2,5 -3h), protože se tu všechno dělá "po staru", všude jsou fronty a všechno trvá.
!!!Nejdůležitější informace - letenku si musíte vytisknout!!! V Maroku nestačí ukázat letenku v telefonu ani tu nejsou schopní načíst QR kódy. S vaší vytištěnou letenkou musíte pak vystát frontu u přepážky, kde vám vytisknou jejich verzi letenky a zkontrolují zavazadlo. Letenku vám bez problému vytisknout za malé dýško např. v hostelu, tak na to určitě před odletem pamatujte.
Jak se ti cestopis líbil?
Ma_ru procestovala 36 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 9 měsíci a napsala pro tebe 4 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil13 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
My jsme taky měli "štěstí" na kontrolu. Manžel už je z kopečka viděl, jel pomaleji a stejně nás zastavili (i Španěla, který jel vyloženě pomalu). Ptali kam jedeme, po kolikáté tam jsme a že muž překročil rychlost o 10 km (nejel), pak odborně pokýval hlavou, my udělali smutný obličej, že už letíme domů a hotovost nemáme. Tak nám to dal se "slevou" za 200 dh (už minule se mi vyplatilo nemít u sebe moc hotovosti, abych vytáhla jen malou částku, jenže tady jsem si ve spěchu spletla 20 a 200 :)) Člověk prostě musí počítat s drobnými náklady na cestu navíc, no :D Minule se nám stalo v podstatě to samé. Ale s marockou policií není radno se dohadovat :) Jo a s místním řidičem, který to vcelku dost švihal nás zastavili cestou do pouště jen jednou, jestli máme pásy ... takže to je často prostě možnost vydělat. Pokud by někdo užil, z cesty nám zbylo ještě 670 dh, mohu podle aktuálního kurzu prodat. Nejlépe Praha s osobním předáním.
ps Chefchaouen je taky v plánu :)
Po přečtení cestopisu si říkám, že jsme měli na policejní kontroly štěstí :) Najeli jsme v Maroku asi 2500 km (podzim 2022) a zastavili nás pouze dvakrát. Jednou jsme platili za překročení rychlosti o 6 km/h asi 200 dirhamů. Podruhé jsme hráli, že neumíme anglicky. Oni beztak mluvili jen francouzsky a po zjištění, že jsme z České Republiky nám vyjmenovali pár českých fotbalistů a s úsměvem nás pustili. Zrovna se jim dařilo ve fotbale MS 2022, tak byli v dobré náladě :)
Tak ted si rikam, jesti vy jste meli stesti a nebo my mozna fakt smulu :) nas stavěli dvakrat i trikrat denne a pokazde jsme platili, s jedinou vyjimkou tedy. A byli fakt nekompromisni, zadny usmevy. Pak se osvedcilo jen predstirat, ze neumime rec a vic hotovosti nemame. A po prvni kontrole jsme na rychlost davali sakra pozor, vzdycky jsme se snazili byt pokorny, ale neco vzdy vymysleli.
Já mám zkušenost z listopadu 2021 podobnou jako Oldřich tj. taky jen 2 zastavení za 2 týdny (nepočítám checkpointy v Západní Sahaře). Nebylo to častější v hustěji osídlených oblastech? Já byl jen jižně od Marrákeše.
Na okraji tříproudé silnice v horách bylo na začátku ostré zatáčky divně šikmo zaparkované auto, které jsem musel kousek objet přes plnou čáru, ale v protisměru byly 2 pruhy a žádná auta. Asi to bylo schválně, protože o 100 metrů dál stáli 2 policajti a zastavili mě, že jsem přejel čáru. Vidět to na tu dálku ani pořádně nemohli. Komunikoval jsem asertivně (mluvili anglicky), že to jinak nešlo a bylo to bezpečné a dal najevo, že pokutu fakt platit nechci. Když začali působit rozumně, pochválil jsem Maroko atd. a nechali mě s úsměvem jet. Kupodivu jim nevadilo, že po zastavení nás musela auta objíždět přes plnou čáru.
Druhý případ byl poblíž Zagory, kde stavili asi všechna auta a byl tam celkem provoz. Zeptali se, jestli umím francouzsky. Já že ne a jestli umí anglicky. Oni že ne a mávli, ať jedu.
Tak teď si říkám, že jsme asi měli smůlu na množství kontrol i jejich náladu. Já jsem měla pocit, jakoby si řekli, aha cizinci, prostě z nich nějaké peníze dostaneme a byli opravdu nekompromisní (např. s tou stopkou to bylo fakt absurdní). Možná jsme prostě narazili na pitomce, ale vlastně mě těší, že to tak není vždy a že máte lepší zkušenost. Jinak s četností, přišlo mi, že hlídky byly i v odlehlých částech, přesně v místě, kdy si řekneš, kde se tady sakra vzali!
My jsme jeli Marrakech-Ouarzazate-Merzouga-Ifrane-Fez-Vodopády Ouzoud-Essaouira-Agadir-Marrakech.
Paradoxně nás za rychlost chytli cestou přes Atlas z Merzougy do Ifrane :D Nejdelší přejezd tak jsme na to šlapali..
Moc hezký cestopis! Nedávno jsem dočetla knížku z prostředí Maroka, která se mimojiné odehrávala v Šafšawánu. Tvůj cestopis mi potvrdil, že v rámci Maroka bych ho určitě navštívit měla :)
Moc díky za milý komentář, určitě doporučuju se tam zastavit a kdyby se ti při plánování cesty třeba hodily nějaké info, klidne napis :-)
Stačí vybírat u marocké pošty, neúčtují si poplatky. A rezervovat autě dopředu snad platí všude na světě.
Pokud plánuješ všechno předem, možná, ale mně už se vícekrát stalo, že jsme si předem nebyli jistí, jestli si chceme auto půjčit a na místě mi pak nabídli mnohem lepší cenu (často Itálie, naposledy např. Kypr). Tohle byla samozřejmě naše blbost. A díky za tip s marockou poštou, třeba někdo využije.
Ahoj Ma_ru,
Tvůj cestopis je skvělý :D V létě máme leťet do Maroka a něco takto poučného, informativního jsem zrovna potřebovala. Ubytování a cestu máme zařízenou od cestovky, moc velký dobrodruh bohužel nejsem. Zároveň se ale nechceme celý pobyt válet na pláži a chceme něco zažít. Dost ze mě po přečtení Tvého článku opadl strach a nervozita ohledně pouštních aktivit <3 Hrozně jsem přemýšlela nad tím, jestli některé z nabídek těchto zážitků, kde se platí vyloženě předem nejsou falešné a jak to vlastně poznám :O Nemáte nějakou zkušenost s GetYourGuide? Poradí nám případně v Maroku na hotelu, pokud se zeptám na nějaké výlety :D ? Jak je to v Maroku s oblečením? V turistických oblastech jsou asi kraťasy a tričko normální, ale není přece jen lepší si sebou vzít dlouhé vzdušné šaty, co všechno zakryjí? Ptám se hlavně proto, že moc o pozornost nestojím :D Děkuji moc za Tvůj skvělý článek a případně za zodpovězené dotazy. Těším se na další <3
Obecně vzato, chodit v muslimských zemích v (krátkých) kraťasech a tílku s úzkými ramínky, z pod kterých ještě lezou ramínka od podprsenky, je jako chodit u nás po ulici ve spodním prádle, případně pouze v kalhotkách.
Dlouhými volnými šaty nic nezkazíš a pokud máš dlouhé vlasy, tak je lepší je sepnout do drdolu, neb rozpuštěné dlouhé vlasy muslimské muže docela rajcují. A nebude ti tolik vedro.
Ahoj Naty, díky moc za komentář, jsem ráda, pokud se ti nějaké informace budou hodit. Co se oblečení týče, určitě není nejlepší nápad chodit moc odhaleně, na druhou stranu, ve městech určitě nebudeš jediná, kdo tam bude v kraťasech a tričku a nikdo tě za to nebude soudit. Jde tedy spíš o tvůj pocit, ale pozornosti se ti určitě dostane i v dlouhých šatech :D Ve vesnicích nebo odlehlejších městech bych určitě z úcty k místní kultuře volila zahalenější oděv. Přes GetYourGuide už jsem si určitě něco zařizovala, ale konkrétně v Maroku ne, takže tady bohužel neporadím. Kde máte ubytování? Myslím si, že v hotelu ti určitě rádi poradí a výlety zařídí, ale cena bude pravděpodobně vyšší (nebo srovnatelná s GetYourGuide). Asi záleží jak budeš mít odvahu a chuť se zařídit, v Maroku je obecně hodně levno, ale pokud nechceš řešit a půjčovat si auto, dokážu si představit, že určitě seženeš nějaký ucelený balíček s cestou na Saharu, přenocováním v kempu a transportem zpět (z každého velkého města), na GetYourGuide jsou i hodnocení a primárně bych se nebála, že to bude podvod. Moc si Maroko užíte! :-)