Maroko: Země mátového čaje

Cestování v době covidu je celkem riskantní, což se nám na vlastní kůži potvrdilo. Považovali jsme za nesmysl čekat na dny, kdy o covidu nepadne ve večerních zprávách ani slovo. Přes veškerá omezení, nařízení a doporučení jsem si se Šárkou a Lukášem zabalil krosny a odletěl do Maroka.

Důležitá je příprava

Hned co jsem se zabalil, tak bylo za potřebí si pustit českou komedii Líbáš jako ďábel, která se z velké části natáčela právě v Maroku. Na Maroko se dají celkem snadno najít špatné recenze: kapsářství, nepořádek, zápach, oškubávání turistů o peníze atd. Důležité je s tím počítat, hlídat si věci a nemít žádná velká očekávání. Pokud tam s tím takhle člověk jede, Maroko si ho získá.

Uzavření hranic

Naše cesta začala 28.11.2021 ve Vídni odkud jsme letěli s Ryanairem do marockého Agadiru. Tehdy stačilo pouze očkování/doklad o prodělání nemoci/PCR a vstupní formulář. Na stránkách Ministerstva zahraničních věcí psali, že při vstupu do Maroka budou prováděny namátkové antigenní testy.

Chvíli po vzletu z Vídně jsme se dostali do silných turbulencí. Letadlo s námi házelo jako na horské dráze. Mně se tak částečně vyplnilo přání, protože jsem někdy chtěl silné turbulence zažít. Chyběly tomu jen létající letušky, vozíky, pití a jídlo po palubě. Zbytek letu byl už klidný - až na jednu věc. Spolu v letadle nám dělalo společnost pár Čechů. „Tenhle let, kterým letíme je posledním letem z Evropy do Maroka. Maroko zavřelo hranice." pronesl jeden z Čechů. Lukáš si myslel, že si dělá srandu, ale já se Šárkou jsme tomu uvěřili. Bylo to zrovna v době, kdy se objevil Omicron. S touto myšlenkou nás v Agadiru na letišti otestovali antigenním testem. Chvíli po odběru nám byl oznámen negativní výsledek.

Vzhledem k tomu, že letiště v Agadiru je celkem daleko od města a přiletěli jsme tam ve 23:30, tak nás k hotelu odvezl taxík. I milý pán v autě nám něco říkal o zavření hranic, ale moc jsme mu nerozuměli. Obdivoval naše respirátory, protože v Maroku jsou docela drahé. Při placení nás požádal o respirátor. Lukáš mu nějaký daroval. Na pánovi bylo vidět velké nadšení.

Druhý den ráno už na mě v mobilu blikla neoficiální informace, že Maroko opravdu zavřelo hranice. Trošku nás to znervózňilo, ale i přesto naše kroky po snídani směřovaly na autobusové nádraží. Cestou z hotelu na nádraží se potvrdilo, že je všude nepořádek, zápach a všichni tak divně koukají. Neměl jsem z Maroka moc dobrý pocit, ale to se hned druhý den změnilo. Cena jízdenky z Agadiru do Marrákeše byla 100 MAD (≈240 Kč). Prodavač jízdenek moc dobře viděl, že máme krosny. O příplatku za zavazadlo nepadlo ani slovo. Když přijel autobus vzal nám bagáž a jakmile jí dal do zavazadlového prostoru, tak po nás chtěl dalších 20 MAD (≈50 Kč). Co nám zbývalo. Zaplatili jsme mu to a znechuceně nastoupili do autobusu. Po místních nikdo nic nechtěl. Hned první den nás oškubali. Pohled na Maroko byl víc a víc negativní.    

Cesta začala být hezká v okamžiku, kdy autobus opustil Agadir a svištěl to po dálnici směr Marrákeš. Nejlepší bylo, když autobus zastavil na dálnici uprostřed ničeho, za námi další a toto byl oficiální přestup mezi autobusy. Odpadky vystřídaly hezké pohledy do hor, které mě s Lukášem uspaly. V 11 hodin mě probudilo vrnění telefonu, kdy mi přišla SMS od českého Ministerstva zahraničních věcí s textem, ať se podívám do emailu. V emailu nečekalo nic hezkého. 

Přišlo mi to 29.11.2021 v 11 hodin a hranice se zavírají za 13 hodin. V autobuse jsme se rozhodli, že pojedeme na letiště v Marrákeši a pokusíme se do nějakého letadla nacpat. Pravděpodobně podobný nápad mělo dalších x stovek lidí. Na všech infostáncích byly velké fronty a všechna letadla plná. Naše nálada byla plná beznaděje. Lukáš zavolal na české velvyslanectví v Maroku. Paní ho uklidnila, že si z toho nemáme nic dělat, čekat na další informace a užít si dovolenou v Maroku. Slibovala repatriační lety do Evropy, protože do Maroka létá spoustu turistů, hlavně Francouzů. Otázkou bylo, kdy se těchto letů dočkáme.

Udělali jsme jak paní řekla. Taxík nás dovezl zpět do města. Často se dočtete, že je nebezpečné se pohybovat po západu slunce ve staré části města (tzv. medína). Hádejte, kde bylo naše ubytování v Marrákeši. Bylo to něco nádherného! Vejdete do malých odřených dveří a najednou uprostřed několikapatrového domu je malé nádvoří s kašnou osázenou květinami. Pokoje jako z pohádek o princeznách. Do konce pobytu v Maroku jsme tento typ ubytování vyhledávali. 

Odhodili jsme krosny a vyrazili na slavné náměstí Jemaa el-Fnaa, které je díky své tržnici, tanečníkům, zaklínačům hadů a muzikantům na světovém dědictví UNESCO. Nachází se zde velké množství stánků s jídlem, čerstvými ovocnými džusy, koženými výrobky a skoro se vším na co si turista vzpomene. Mezi kulturní vystoupení patří například zaklínači hadů, kteří předvádějí kobry vylézající z proutěných košíků a snaží se vám nacpat užovky za krk, abyste si udělali fotku a zaplatili. Podobné je to s pány, kteří tam běhají s oblečenými makaky na řetízku. Viděli jsme pár tanečních vystoupeních a Šárka dokonce byla nedobrovolně potetována hennou. "Paní henny", jak jsme později říkali dámám, které si tímto vydělávaly, byly opravdu úplně všude. Šárka se s jednou začala bavit a během rozhovoru už měla na ruce vrstvu henny. Následoval úprk. Obchodníci se vás neustále snaží nalákat na své zboží. Pokud při procházení ulice nemáte zájem o dané zboží, tak se vyhněte očnímu kontaktu s prodejcem. Stačí milisekundový pohled do očí a už vás tahá do svého obchůdku. Občas je to nepříjemné, ale prostě to k tomu patří a i tyto okamžiky jsme si užívali. Konečně o nás má někdo zájem!

Zalezli jsme do jedné restaurace, která narozdíl od ostatních nebyla prázdná, ale plná místních a dvou Španělek, s kterými jsme se dali do řeči. Byly vyděšené z problému, který v Maroku nastal. Vyměnili jsme si své pocity a dobře se nacpali místním jídlem. Zde na tržišti jsem měl asi nejlepší jídlo po celou dobu v Maroku. Byla to vynikající kuřecí tajine (tažín), která se připravuje ve speciální nádobě na ohni. Další tajine nebyly tak dobré, jako tahle v Marrákeši. K tomu čerstvě vymačkaný džus, který vám udělají snad v každé restauraci v Maroku. Vynikající! Po druhém a zároveň posledním jídle dne jsme se vydali na nedalekou mešitu Kotoubija.

Mapy umí občas potrápit

Hned po snídani jsme si půjčili v místní půjčovně auto. Dacia Sandero Stepway. Pokud si budete chtít kdekoliv v Maroku půjčit auto, tak doporučuji všema deseti Majdoline Travel! Neplatí se žádná kauce, což je pro chudého turistu výhodné. Dacia Sandero bylo nejdražší z těch co nám pán nabízel. Vyšlo to za 28 €/den + 8 €/den pojištění. Majitel je velice milý pán. Díky autu jsme Maroko poznali tak, jak bychom ho jinak nepoznali. Auto nám předal se svítící rezervou. Lukáš se Šárkou nastartovali mapy, aby mě dovedli na nejbližší benzínku. To byla nejdelší cesta na nejbližší benzínku. Povedlo se nám něco, co se asi jen tak nepovede. Mapy nás vedly přes medínu, kde jsou velice úzké uličky plné lidí. Mapa nás vedla i přes ulice, kde ani auto nemohlo projet, což vedlo k tomu, že jsme se tam úplně zamotali. Díky bohu se nás ujali nějací místí na skútru, kteří nás z medíny vyvedli nejkratší cestou. Lukáš kousek cesty zaznamenal.

Jak Šárka na konci videa podává peníze to nekončí. Maročani peníze odmítali se slovy: „It´s ok." To by nebylo Maroko, aby v něčem nebyl háček. Pán se nás ptal kam potřebujeme jet dál. Říkám a ukazuji na svítící kontrolku prázdné nádrže. Maročani hned sedli na skútr a vedou nás k nejbližší benzínce. Tak a teď ten háček. U stojanu s naftou předávám místním asi 40 MAD (≈ 100 Kč). Oba se na nás vrhli, že to je málo. Šárka se hrabala v peněžence a jeden z chlapíků viděl kolik tam má. Řekl, že chce 20 €, když jsou dva. Ani omylem! No nakonec z nás bohužel dostal 10 € a pár dirhamů. Pěkně jsme se nechali oškubat. Tím jsme se poučili, že opravdu není dobré místním ukazovat obsah peněženky.

Po natankování jsme vyrazili směr Imlil - město odkud se začínají túry na nejvyšší horu Atlasu, Maroka a celé severní Afriky. Na Tubkal (4 167 m. n. n.) to bohužel nestíháme, takže jsme zvolili jen dvouhodinovou procházku na Aourirt n'Oussif (2 726 m. n. n.). Tam nakonec vylezl jen Lukáš. Já se Šárkou jsme asi o 300 metrů níže sledovali skupinku veverek berberských (Atlantoxerus getulus) a krmili se pistáciemi. Na místě, kde jsme parkovali auto nás před procházkou občerstvil místní pán tradičním mátovým čajem.

Naše další kilometry směřovaly přímo skrze pohoří Atlas do filmového městečka Warzazát, ale známější je pod francouzským názvem Ouarzazate. Mapy nás opět navigovaly nejrychlejší cestou. Díky této cestě, jsme do cíle přijeli o dvě hodiny později. Navigace jaksi nepočítala, že na silnici, kde je povolená rychlost 80 km/h pojedu celou dobu na jedničku. Jeli jsme x desítek kilometrů ve tmě po kamenité a klikaté cestě plné překážek skrze vesničky domorodých berberů, ale za to krásnou přírodou. Nebo aspoň skrze světla to tak vypadalo.  Nakonec jsme byli rádi, že jsme si půjčili Sandero, místo nějakého nižšího auta. Celou dobu jsem se musel prát s volantem, protože díky drsnému terénu si zatáčel kam chtěl. Byla to velká zábava, užil jsem si to! Ještě, že nás mapy vedly touto cestou, jinak bychom neviděli a nezažili to, co jsme viděli a zažili.

Maroko a film

Nenatáčela se tu jen česká komedie Líbáš jako ďábel, ale dokonce i světoznámé filmy. Ve městečku Ouarzazate vyrostlo filmové studio, kde se například natáčely filmy jako je Mumie, Gladiátor, Asterix a Obelix: Mise Kleopatra, Aladin, Taxi 5 a další. Za 80 MAD (≈ 195 Kč) nás provedl milý průvodce celým ateliérem. V objektu studia volně pobíhají velbloudí herci. Na jednom z nich seděla například Nicole Kidman ve filmu Královna pouště. Doporučuji k navštívení.

Z celé prohlídky mě asi nejvíce zaujalo to, že kvůli 10 vteřinám záběru si nechá filmový štáb postavit obrovskou stavbu. Odehrálo se tak například ve filmu Umučení Krista, kdy je v kulise Betléma natočena pouze jedinná scéna. Naštěstí tyto kulisy po drobné úpravě využily i další filmy. Pro životopisný film Kundun byl postaven obrovský budhistický palác, kde bylo natočeno jen pár vteřin. Díky umístění ateliéru mohli v pozadí filmaři použít pohoří Atlas, který nahradil asijský Himálaj. Po návratu domů jsem si musel pustit Asterixe a Obelixe, který se právě z velké části natáčel v Maroku.

Maroko je divoká země

Při cestách Marokem narazíte na každém rohu na oslíka, který buď jen stojí, tahá vozík, nebo se na něm prohání jeho majitel. Nejednou jsme uprostřed ničeho narazili na osamoceného oslíka, který jen tak stál u silnice. Většinou na sobě neměli žádný provázek nebo něco podobného. Tito oslíci se asi také stávají obětí místních divokých psů, kterých je tu snad ještě víc jak oslíků. Jednou jsme o tuto scenérii nebyli ošizeni. Bohužel fotka je focená z jedoucího auta, ale je na ní vidět, jak tři psi žerou osla.

Když vyjedete mimo moderní města, máte pocit, jako byste cestovali v čase. Domky z hlíny a na cestách neustále potkáváme pastevce koz, ovcí a velbloudů, na které upozorňuje i místní dopravní značení. Pastevci žijí velice divokým životem.

Oáza Tinerhir a soutěska Todra

Cestou z Ouarzazate do Merzouga jsme nemohli vynechat oázu Tinerhir a soutěsku Todra. Na oázu Tinerhir narazíte cestou z městečka Tinghir, směrem k soutěsce Todra. Oáza je plná datlovníků. Na jedné z fotografií si všiměte žen, které mají bílý šátek přes rameno. Nejprve jsme si dělali srandu, že nosí záclony přes rameno, ale zřejmě to má nějaký význam. Dle tohoto článku (https://www.radynacestu.cz/magaz...ocke-oazy/) to nosí ženy pouze zde. Význam se mi nepodařilo najít.

Na soutěsku Todra jsme všichni koukali s otevřenou pusou. Je to něco neuvěřitelného. Až 300 m vysoké skalní stěny z obou stran. Mezi stěnami teče drobná říčka, vedle které vede betonová cesta. Na druhém břehu přes řeku se nachází pár hotelů a restaurací. Z obrovských skalních stěn jde respekt.

Nejhezčí noc v Maroku

Plní zážitků ze soutěsky Todra odjíždíme směr Merzouga, která je známá díky písečným ergům, které najdete pod názvem Erg Chebbi. Chtěli jsme stihnout západ slunce z prostředí písečných dun. Bohužel západ byl rychlejší, takže jsme si ho užili alespoň v blízkosti dun. Zbývalo už asi jen 7 km. Již před cestou jsme se dohodli, že nepodnikneme výpravu na velbloudech, kteří nás dopraví do kempu někde v poušti. Lukáš našel nějaké ubytování, které vypadlo, že je na dunách, ale přímo ve městě Merzouga. To by nám stačilo. Ráno si dojdeme pěšky do dun, uděláme pár fotek a pojedeme. Přijeli jsme na adresu uvedenou v Bookingu. Z afrického domečku vyšel pán, který nám začal nabízet své služby. Nejednalo se o spaní v Merzouga, nýbrž to bylo pouze sídlo kempu, který byl umístěn někde v poušti. Booking nám nabízel jednu noc za 32 €/3 osoby. Pán přistoupil na nejnižší nabídku 50 €/1 osoba. Na mě a Lukášovi bylo vidět nadšení, že pojedeme někam do neznáma terénním autem, vyspíme se a ráno pojedeme na velbloudech zpět. Šárce se to moc nezdálo, ale nakonec z toho byla také nadšená. 

Tady jsme se nechali dobrovolně oškubat a těch 50 € za osobu odevzdali. V ceně byl odvoz autem do pouště, obří večeře, snídaně a ranní cesta na velbloudech zpět. Slibovali nám fire show, která nakonec vůbec nebyla, ale mně to díky star show na obloze vůbec nevadilo. Usadili nás ve vyzdobené chodbě, dostali jsme mátový čaj a misku oříšků. Když přijel Jeep, tak nás naskládali do auta a vyrazilo se. Jízda to byla divoká. Já bych si do dun s autem asi netroufl.

Asi po půlhodinové jízdě v dunách jsme dorazili do kempu, kde nikdo nebyl. Ubytování bylo v berberských stanech, které byly vybavené svítícím světlem, záchodem, sprchou, teplou vodou, zásuvkami a wifi. Já bych si bohatě vystačil se záchodem, ale chápu, že sem nejezdí pouze turisté jako já, kterým nevadí se jednu noc nevysprchovat. Po odložení bagáže došlo na obří večeři. Jako předkrm byla podávána rýže s rajčatovo paprikovou omáčkou. Bylo to velice podobné leču. Porce by se dala považovat za hlavní chod a já už teď věděl, že hlavní chod nedojím. Hlavním chodem byla tajine. Jak jsem si myslel, tak se i stalo. Nikdo z nás nedojedl a jak je v Maroku zvykem, tak jako dezert bylo podáváno sezónní ovoce. Na stole nám přistály mandarinky a granátová jablka.

Po večeři zhasla světla kempu a na obloze se objevila show, na kterou asi jen tak nezapomenu. Pro mě to byl jeden z nejhezčích zážitků v Maroku a možná i v životě. Obloha plná hvězd, mléčná dráha a z vedlejšího kempu v pozadí hrála živá africká hudba. Nastudovali jsme, jak fotit noční oblohu a fotilo se až do vybití baterek. Bohužel fotky ani z mála nedokáží zachytit tu nádhernou scenérii na obloze.

Noc byla velice chladná. V Merzouge nám tvrdili, že spacák nebude potřeba, ale nad ránem jsem trošku litoval, že jsem si ho nevzal. I pod třemi dekami mi byla zima. Před východem slunce teploměr ukazoval 4 °C. Snídaně byla obvyklá jako všude. Marmelády, máslo, pita chleba, vajíčka, placky msemen a baghrir. K tomu káva a tradiční silný mátový čaj. „Your camels are ready now." oznámila nám obsluha. Následovalo rychlé balení a odchod k velbloudům, kteří tam na nás čekali. Před naloděním se na pouštní koráby jsme byli oslňováni východem slunce, které postupně zalévalo duny paprsky a nám začalo být alespoň trošku teplo.

Čekalo na nás pět velbloudů, protože večer se k nám připojili další dva turisté. Byla to moje druhá jízda na velbloudovi a asi na to také nezapomenu. Dostal jsem velblouda s nejtenčím sedlem. Na velbloudovi se to nezdálo, ale pár hodin po odevzdání velblouda mě pěkně začal bolet zadek, který bolel ještě několik následujících dní. Do kopce to šlo, ale chůze z duny byla vždy horší. Velbloud se snažil pomalu našlapovat, ale kolikrát člověk málem vypadl ze sedla. Svou velbloudici jsem pojmenoval Maruška, přičemž jsme později zjistili, že jsou to samí velbloudí samci. Za mnou jel Lukáš a jeho velbloud mě neustále očuchával. Asi bylo znát to, že jsem se v poušti nemyl. Berber, který velbloudy vedl nám udělal pár fotek na památku. Po dvou hodinách jsme slezli z velbloudů a čekali, že v tom bude určitě nějaký háček. Například, že po nás budou chtít nějaké peníze, ale kupodivu nic. Auto tam stálo, další peníze nechtěli. Taky co by chtěli víc, když dostali 50 € za osobu. Vůbec nelituji toho, že jsem za to zaplatil tolik.

Barriere de neige

Okolo desáté odpolední odjíždíme plní zážitků z Merzouga směr Azrou. Ještě netušíme, co nás čeká cestou. Projíždíme skrze nádherné skalní útvary. Čím výš a blíž jsme pohoří Atlas, tím je počasí horší a horší. Dokonce je na špičkách vysokých hor vidět sníh, který je nám blíž a blíž.

První problém nastal za městem Midelt. Teď už jsme konečně pochopili proč jsou všude v Atlasu závory se značkami "Barriere de neige" (sněhová zábrana). Silnice mezi městy Midelt a Azrou je uzavřena kvůli sněhu. Chybělo nám asi posledních 100 km do cíle. Nedalo se nic dělat. Objížďka byla nevyhnutelná. Mapy nás přes hory navigovaly jinou cestou. Bohužel před další závorou byla stejná situace. Desítky aut čekající na otevření. Policista tvrdil, že cestu otevřou až zítra ráno. Jelo se dál, další objížďka. Než jsme dojeli k další závoře, už byla tma. U další brány čekalo méně aut a dokonce přijížděla auta z druhé strany závory. Jako poslední se vynořil pluh, který odhrnoval sníh. Měli jsme obrovské štěstí, protože po průjezdu pluhu nás pustili skrze bránu s dalšími auty, náklaďáky a autobusy. Nicméně po pár kilometrech ani nebylo poznat, že tady pluh projížděl. Silný vítr navál sníh zpět na silnici a jízda na letních pneumatikách se dosti komplikovala. Řídila Šárka a auto si začalo dělat co chtělo. Klouzalo to jako na kluzišti. Vyměnili jsme si role. Když jsem šel na místo řidiče, tak to bylo jako z nějakého severského filmu. Sněhová bouře nás mlátila do obličeje. V tomhle máme jako jet?! Nedalo se nic dělat, jelo se dál. Několik desítek kilometrů na jedničku a brzdění pouze motorem, protože jakmile se člověk dotkl brzdy, už se klouzal směrem ke strmým srázům. Naštěstí vše dobře dopadlo a my dojeli k "Barriere de neige" na druhé straně nejvyšších hor Atlasu. Je krásné, jak je Maroko rozmanité. Ráno se probouzíme uprostřed dun a večer se kloužeme s autem vysoko v horách na sněhu.

Když projíždíme městečkem Ifrane, tak máme pocit, jako bychom byli někde ve Švýcarsku. Taky se tak tomu to městu říká. Typické alpské domečky, uklizené silnice a krásně osvícené parky. Azrou je od Ifrane pouhých 17 km, takže cíl byl na dohled. Lukáš cestou zarezervoval nějaké ubytování v pronajatém bytě. Podívejte se sami do jaké scenérie jsme se probouzeli.

Šumava s makaky

Na programu dnešního dne byly opice. Konkrétně makaci. Nejprve první skupinku navštívíme zde v horách v Národním parku Ifrane a druhou u vodopádů v městečku Ouzoud. Ráno musíme oškrábat skla na autě, protože teplota klesla pod nulu. My samozřejmě vybaveni pouze teniskami, jednou mikinou a slabou bundou. Opět přichází stejná komplikace jako včera. Cesta do hor byla z důvodu sněhu uzavřena. Ještě, že mapy znají i tajné cesty, které nemají žádné závory a vedou skoro až k opicím. Tam kam to šlo jsme dojeli autem. Dál se nedalo jet, protože by to auto nevyjelo. Dali jsme si dvou kilometrovou procházku zasněženou krajinou. Nevypadá to jako na Šumavě?

Po chvilce narážíme na první skupinku makaků chytající ve větvích první paprsky slunce. Pod nimi je nějaký fotograf, který fotil místní faunu. Řekl nám, že skupinku, kterou vidíme je zdivočelejší, oproti těm, které se nachází u parkoviště. Ti vybírají koše a žebrají od turistů. Asi po 200. metrech docházíme k parkovišti, kde se to makaky opravdu jen hemžilo. Lidí se vůbec nebojí. Procházeli kolem nás na půl metru. Báli jsme se, aby nebyli drzí jako ve Vietnamu, kde nám ukradli pár věcí, ale naše obavy byly zbytečné. Makaci si nás vůbec nevšímali a my tak mohli pořídit pár fotografií. Na celou skupinku dohlíží smečka psů, která občas opičáky pořádně prožene.

Když jsme se vrátili k autu, vidíme jak se nějací Francouzi snaží dostat s autem tam kam se dostat nedá. Zkusili to a uvízli. S nějakými dvěma místními se nám je podařilo z ledové plochy vytlačit a mohli pokračovat dál. 

Kozy na stromě!

Je to tak. Google obrázky nelžou. Opravdu kozy na stromě existují. Cestou z NP Ifrane do Ouzoud jsme jeli převážně přes vesničky, které byly odlišné od ostatních. Snad u každého hliněného domku běhaly slepice, krůty, kozy, ovce, krávy a oslíci. Vedle byla úrodná pole, která místní obdělávali. Cestu jsme si krátili hraním hádej, kdo jsem?, slovním fotbalem nebo černými historkami. „Kozy na stromě!" křičí Šárka během hry. Šlapu na brzdu a opravdu je tomu tak. Kozy se pasou v koruně stromu! Bohužel se nás bály, takže rychle utekly.

Oběd na Shellce

Zastavili jsme ve městě Bejaad, že si dáme nějaké jídlo. U jídla vyřešíme problém s letenkami. Z Maroka nelétaly takzvané repatriační lety, ale ve skutečnosti to byly repatriační lety. Letadla přilétala do Maroka prázdná a z Maroka odvážela turisty do Evropy. Lukášovi se Šárkou se podařilo najít letenky se společností TUIfly do Belgie. Nicméně nastal problém, protože se nemalé peníze za letenky zasekly někde mezi bankou a společností TUIfly. Letenky nebyly zaplacené, i když peníze odeslané byly.

Uviděli jsme nějaké posezení, tak to zkusíme. Bohužel obsluha nám oznamuje, že žádné jídlo nemá. Pouze kávu nebo čaj. Dáváme si kávu a uprostřed šálku za námi přichází sympatický pán v mikině Shell s otázkou, jestli nechceme kuskus. Neodmítáme. Já si myslel, že nás zavede do nějaké restaurace, která je tady někde zašitá a není vidět. To se ale nestalo. Ocitli jsme se v kanceláři čerpací stanice Shell, kde sedí dvě skupinky místních lidí a jedí kuskus. Byl pátek, a to je den, kdy se známí a kamarádi setkávají u oběda. Přidáváme se ke skupince, kde sedí policista, pán, který vypadal jako úředník a kluk v našem věku, o kterém se později dozvídáme, že je syn pána, který nás pozval na oběd. Moc sympatičtí lidé. Policista byl jeden z mála, který měl nějaké povědomí o České republice. Dokonce věděl, že jsme byli dříve Československo. Na závěr oběda nám byl naservírován kefír. Kuskus byl výborný a zážitek nezapomenutelný! 

Po rozloučení nás napadlo, že by nám vlastně mohli pomoct. Zkoušeli jsme volat na TUIfly, jenže vše je jen ve francouzštině. Pán, který nás pozval na oběd nám byl ochotný pomoct, jenže se do TUIfly nedalo dovolat, tak jsme to vzdali a řekli si, že dojedeme osobně na jejich pobočku v Cassablance. Přes ulici na nás hvízdá kluk, Hamouda, který s námi seděl u oběda. Byl tak hodný, že se pokusil do TUIfly zavolat ze svého telefonu. Bohužel ani on se tam nedovolal. I tak se nám snažili hodně pomoct a nacpali nám břicha. Děkujeme!

Změna plánu. Do Ouzoudu dneska nedojedeme. Měníme směr. Náš příští cíl je Cassablanca, kam jsme původně chtěli jet vlakem v následujících dnech.

Policista na každém rohu

U vjezdu do každého většího města jsou policejní kontroly. Nás zastavili maximálně 5x a to jsme jich potakli několik desítek. Když policista zjistil, že jsme turisti, zeptal se jen odkud jsme, kam jedeme, jestli jsme v Maroku poprvé a pronesl větu, kterou nám říkal snad každý místní: „Welcome to Morocco!" Ve městech jako je Cassablanca, Rabat, Marrákeš a podobně řídí na ucpaných kruháčích a křižovatkách dopravu policista. Kolikrát pořád jen píská na píšťalku, ale řidiči si dělají co chtějí. 

V Cassablance jsem řídil já a v pár momentech jsem chtěl to auto zaparkovat, zamknout a jít pěšky. Medína nebo centrum Marrákeše byl slabý odvar tomu, co se dělo na silnicích v Cassablance. Bylo to i horší než Vietnam na skútru. Logika místní dopravy je nepochopitelná. Na kruháči se dává přednost zprava, ale když už se ti nechce stát, tak se prostě rozjedeš, troubíš a cpeš se. Drzejší vyhraje. Pokud chceš odbočovat doleva, jedeš v pravém pruhu a brzdíš ty, kteří chtějí jet rovně. Vše je na milimetry. Ne jednou jsme měli málem pomačkané plasty. Do toho chodci, kteří si chodí jak chtějí a pobíhající psi štěkající na pneumatiky. Křižovatky bez semaforů jsou teprve oříšek. Drzejší jede jako první, jenže kolikrát se to tak ucpe, že nemůže jet nikdo. Policista uprostřed křižovatky pískající na píšťalku to později vzdává a jen kouká, jak je tohle možné.

Po velice vyčerpávající jízdě celou Cassablancou jsme dorazili k hotelu. Díky bohu. Byl už večer a skrze tajemné uličky, z kterých šel strach se před námi objevila obrovská mešita Hassana II., která je jedinou mešitou v Maroku, kam smí vkročit nemuslim. 

Voda na mytí nebo k vypití?

Ráno nás čekal důležitý úkol. Vyřešit zpáteční let domů. Hned po snídani jsme se vydali do pobočky TUIfly, kde se nám potvrdilo očekávané. Letenky podle jejich systému nebyly zaplacené, tudíž nikam neletíme. Odkázali nás na leteckou společnost Air Arabia Maroc, která měla pobočku o pár metrů vedle. Air Arabia Macor létala s pár lety do Španělska a Itálie. Itálie vypadla ze seznamu, protože bychom museli podstoupit PCR test, který nebyl úplně levný. Díky bohu jsme ulovili letenky do Barcelony. Sice dosti drahé, ale letíme domů! Dokonce to bylo v ten stejný termín, kdy jsme se měli původně vracet - 9.12.2021. Nálada ve smečce se zlepšila a my vyrazili směr El Jadida. Malé pobřežní město. Už ani nemá cenu psát, že jsme spali v historické medíně, protože to už byl skoro standard. Bylo to levné a přímo v centru. Jen máte přímo nad hlavou řvoucí nahrávky muezzinů, kteří vyzývají k modlitbě. Při vjezdu do města nás měla čekat pozoruhodná podívaná. Havarovaný tanker na pobřeží. Bohužel zde Google obrázky lhaly a čekalo nás pouze torzo, které už ani jako loď nevypadalo.

Prošli jsme si místní trh, kde bylo opravdu živo. Všude pokřikující obchodníci a vůně místního koření. Břicho už nám dávalo jasně najevo, že máme hlad. V jedné z restauracích nám žaludek poděkoval, ale ... dodnes nevíme, jestli jsme se nedopustili nějakého faux pa. Po jídle nám na stůl přistála jedna půllitrová sklenice s vodou a papírové ubrousky. Co člověka po jídle napadne asi jako první? Prostě jsme se všichni napili. „Není ta voda náhodou na umytí rukou?" pronesla Šárka. Začal jsem se smát, protože já toho vypil nejvíc a ve sklenici bylo méně jak polovina. Nikdy nám takhle nikdo nepřinesl pouze jednu sklenici s vodou a ubrousky. Vždy jsme buď dostali každý svůj mátový čaj nebo pomerančový džus, který byl objednán. Vodu nikdo neobjednával. V kavárnách byl standard, že ke každé kávě patřila jedna malá pet lahev vody. Tajně doufám, že to opravdu byla voda na mytí rukou a my jí skoro vypili a jestli se na nás někdo koukal, tak doufám, že byl pobaven.

Po této večeři nás nos vedl podél pobřeží plné odpadků až k majáku, kde jsme se usadili na vlnolamy, které osidlovaly kočky. Slunce zapadlo a my se vydali směrem k dnešnímu domovu. V medíně nás zaujala kavárna na střeše jednoho z domů. El Jadida je univerzitní město, takže v této kavárně jsme konečně zapadli mezi mladé lidi. Výborný čerstvě vymačkaný pomerančový džus, který je v Maroku k dostání na každém rohu nesměl chybět a k tomu výhled na celou El Jadidu. Kavárnu Eucalyptus v El Jadidě doporučuji všema deseti. 

První pokuta

Jeden marocký průvodce obsahuje citát: „Evropani mají hodinky, my máme čas." Tento citát je naprosto pravdivý. Když se s personálem hotelu domluvíte na snídani v osm ráno, můžete rovnou počítat, že bude nejdříve v půl deváté. I když víme, jak je tento citát pravdivý, tak už v 8 ráno jsme stáli nahoře na terase, vychutnávali si východ slunce a čekali na snídani. Slunce už bylo dávno venku, za chvíli odbíjela devátá a vůbec to nevypadalo, že by byl personál vzhůru. Nedalo se nic dělat. Odjeli jsme bez snídaně.

Dnes už je konečně v plánu dojet k vodopádům u městečka Ouzoud. Pokud budete Marokem projíždět autem, tak často potkáte dopravní značení "Controle radar", jenže nikdy nikde žádný radar nebyl. Jednou ale cedulka nekecala. Přibližně 5 km za nějakou podobnou značkou stála policejní hlídka. Mávala na mě ať zastavím. Stahuji okýnko a začíná přátelský rozhovor o tom odkud jsme, kam jedeme, „Welcome to Morocco." a pak to přišlo. Vytahuje mobil a ukazuje mi fotografii našeho auta, kde je velkým číslem napsáno 69 km/h. Překročil jsem rychlost o 9 km/h. Policista mě žádá o 150 MAD (≈ 365 Kč). Bez námitky mu je dávám s doklady. Asi za pět minut se vrátí a povídá: „Je to vaše první pokuta v Maroku?" „Ano." odpovídám mu. „Dobře, pro dnešek vám jen pohrozím, ale příště už pokutu dostanete." řekl policista milým hlasem a pustil nás dál.

Ve městech a i mimo ně jsme se dost často setkávali s novými auty od Škody, jako je Fabie, Scala, Octavia, Rapid, Enyaq a Karoq.

Vodopády Ouzoud

Městečko Ouzoud je opravdu turistické, a to díky svým velkým vodopádům. Vybrali jsme nejlevnější ubytování. Bylo to u paní, která zde má hotel a vegetariánskou restauraci už 14 let. Původem je z Velké Británie, což byl docela problém. Rychlá a skvělá angličtina, jen my jsme jí rozuměli půlku. Byla to škoda, protože paní vypadala opravdu mile, jen jsme si s ní nedokázali pohovořit. Uvítala nás mátovým čajem a napověděla kudy k vodopádům. V oblasti vodopádů žijí opět makaci, kteří jsou zde spíš turistickou atrakcí. Můžete si koupit arašídy a krmit je z ruky. My se toho nezúčastnili, protože se nebojí lidí a díky tomu nás úplně ignorovali. Aby se člověk dostal až dolů k vodopádům, tak musí slézt několik schodů dolů, které vedou skrze turistické obchůdky. Dokonce zde prodejci umí pár vět česky. Jeden prodejce, co vypadal jako Jamajčan už nás dokonce zval na večerní marijánku. Dole se můžete nechat svést vorem až přímo k vodopádu. Celou cestu od opic, které byly nahoře nás vedl místní pes. Jeden prodejce říkal, že to je známá firma, protože se vždycky nahoře chytí nějakého turisty a odvede ho až dolů k vodě. Odtud jde zase zpět nahoru. Když jsme se vrátili z vodopádů do dnešního domova, už na nás ve vegetariánské restauraci čekalo příjemné teplo z kamen. Na doporučení majitelky jsme si dali řepovou polévku, která byla naprosto výtečná. Alespoň jedna večeře za celý pobyt byla zdravá. Dokonce to bylo první ubytování s topením. Všude jinde nebylo a museli jsme chladné noci trávit pod několika vrstvami. Já nejčastěji spal v mikině, ve spacáku a přikrytý dekou. Tady konečně spacák nebyl potřeba, jako v hotelích, kde bylo teplo.

Tetování

Dnes je poslední den, kdy máme auto. Vrácení v Marrákeši bylo bleskurychlé. Pán se ani pomalu nepodíval jestli má auto 4 kola a zmizel s autem pryč. Po sečtení všech cest se nám podařilo s autem najet cca 2 300 km za 7 dní. Já se Šárkou už jsme měli domluvenou schůzku s tatérem. Zase nás napadl nějaký bláznivý nápad a to, že se potetujeme na památku. Ve studiu na nás čekala ruská sebranka. Paní, která překládala, pán co vybíral peníze a pán, který tetoval. Určitě by to nezvládl jeden člověk, ale to je pro Maroko typické. Na jeden autobus padnou tři zaměstnanci. Prodavač jízdenek před autobusem, řidič a průvodčí, který kontroluje jízdenky. Na benzínové pumpě to samé. Každý stojan má na starost jeden zaměstnanec, který vám natankuje a u druhého pikolíka zaplatíte přímo z auta.

Tetování nebylo zas tak levné, ale je to pochopitelné, když jsme turisti. Alespoň byla voda zdarma do sbírky, jelikož se kohoutková voda nedoporučuje pít. Nechal jsem se potetovat kolem zápěstí. Strach z bolesti byl docela velký, ale nakonec to bylo úplně v pohodě. Na některých místech to bylo dokonce příjemné. Šárka se nechala potetovat na lýtko, kde to oproti mně dost cítila. Lukáš si mezitím sám proběhl kus města. Po tetování jsme se vydali jako správní nádražáci na nádraží. Nádraží mají opravdu nádherná, kam se hrabou ta naše. Na nádraží se nám asi zastesklo po jídle, které známe, takže jsme skončili v Mc´Donaldu. Poměr cena:kvantita je úplně jiný než u nás. Za 60 MAD (≈ 145 Kč) jsme toho dostali daleko více jak v Čechách.

První jízda vlakem

Probouzíme se v Marrákeši v medíně za zvuku muezzinů a po chudé snídani míříme na vlak. Čeká nás asi dvě hodiny a půl dlouhá jízda do hlavního města Rabat. Jedeme s marockým státním dopravcem ONCF. Cena jízdenky byla 183 MAD (≈ 445 Kč). Během cesty vlakem několikrát projíždí minibar s rozsáhlým občerstvením. Když jsme dorazili do Rabatu, tak to vypadalo jako někde v Evropě. Většina evropsky oblečených lidí, jako známe u nás. Vyjma většiny žen, které své odění dodržují. Díky covidu je většina turistických míst zavřená. Stejně tomu tak bylo i v Mauzoleu Mohammeda V. a Hassanově věži, kterou jsme vyfotili alespoň přes plot. Po večeři následovala procházka po pobřeží až k majáku, odkud je podle průvodce nejhezčí západ slunce. Moře tu bylo docela divoké. Na vlnách byli k vidění surfaři. Když slunce zalezlo a město se rozsvítilo do září pouličních lamp, následoval první nákup na trhu. Pořád jsme to odkládali, protože nikoho z nás nebaví smlouvání. Podařilo se nám pár věcí nakoupit a šlo se s klidnou duší spát.

Příprava na odlet domů

Je to tady, poslední celý den v Maroku. Shodli jsme se na tom, že i za těch celkových 11-12 dní máme spoustu zážitků. Už se nám to slévalo i tak dohromady, že jsme to nestíhali skládat chronologicky za sebou. Z Rabatu jedeme směr Cassablanca v první třídě. Jízdenka stála 70 MAD (≈ 170 Kč), ale nebylo to nic zvláštního, protože to byla první třída v dvoupatrovém osobním vlaku. Cestou se Lukáš opotil, protože mu přišel email, že se náš zítřejší let ruší. On nám to teda tak oznámil, ale ve skutečnosti nám jen přečíslovali let a přidali mezipřistání v marockém Nadoru. Pro klid na duši se ale stejně dojdeme zeptat na pobočku Air Arabia Maroc. Po příjezdu, ubytování v luxusnějším hotelu a navštívení pobočky se nám tato informace potvrdila. Odlet je o hodinu dříve z důvodu mezipřistání v Nadoru. Odpoledne přišel déšť, takže jsme se toulali po městě a poté odpadli na hotelu.

Odlet domů

Nastal den D. Odlet domů. Přeorganizování krosny, aby se tam vešly všechny dárky a může se vyrazit na vlak. Letiště Cassablanca je celkem vzdálené od města. Vyplatí se jet vlakem za 50 MAD (≈ 122 Kč). Vlak zastavuje přímo v terminálu letiště.

Lukáš byl hned zastaven u vstupu do terminálu. Musel vyklopit krosnu. Pán kontroloval zda čokoláda je opravdu čokoláda, deodorant je opravdu deodorant a podobně. Nervozita stoupala ve chvíli, kdy jsme si šli vyzvednou letenky. Snad nám je opravdu dají a dostaneme se pryč. Nějaké drobné zádrhely tam byly, ale letenky jsme obdrželi a mohlo se letět domů. Zbylé peníze se ještě utratily na letišti za jídlo a dárky. Zbyly mi pouze 3 MAD (≈ 7 Kč), takže parádní. 

Čekal nás let s mezipřistáním, kde přistoupí další cestující. Do Nadoru nás letělo jen pár, což se poté změnilo. Letadlo bylo plné. Přes uličku seděla rodina s malým novorozencem, který se těsně před přistáním v Barceloně začal měnit ve šmoulu. Byl celý modrý. Evidentně mu to nedělalo dobře, takže palubní personál mu nasadil dýchací přístroj. Nebyl na to úplně hezký pohled.

V Barceloně jsme přistáli okolo 21:30, ale let do Prahy letěl až v 6:25. Jako tranzitní cestující nám bylo zamítnuto opustit letiště. Noc jsme si tak zkrátili hraním Monopoly, které Lukáš tahal celou cestu s sebou a celou dobu jsme je odmítali hrát. Konečně na ně došlo. V Barceloně se dozvídáme, že Maroko své uzavření hranic prodlužuje až do 31.12.2021.

V České republice proběhla kontrola velice rychle. Jen předložit QR kód příjezdového formuláře, potvrzení o očkování/prodělání nemoci/testu a za 10 minut jsme čekali na autobus. Na poslední chvíli se nám podařilo stihnout expres do Českých Budějovic, kde nám opět čas zkrátily Monopoly. Doma nás nečekalo nic hezkého. Vymrzlé byty a strach o kytky, zda to vůbec přežily.

Děkujeme Maroko!

Maroko je vyjímečná muslimská země, která nám připravila spoustu jedinečných zážitků. Ať je to odřené zrcátko v medíně Marrákeše, pozorování hvězd na písečných dunách, či oběd s mítními lidmi na benzínce. Díky Maroku jsme se dozvěděli něco o místních zvyklostech a islámu. Celý pobyt byl jedinečný, jen díky covidu trošku problematičtější a dražší. Lidé jsou tu milí, i když se tak na první pohled netváří. Jedinečná je jejich pohostinost. Mají v sobě přirozeně zakódováno pomáhat ostatním. Je pravda, že někdy za to chtějí peníze, ale to k Maroku prostě patří.

Tento text byl napsán v roce 2021. Cesta se uskutečnila od 28.11 do 12.12.2021.