Marrákeš: poprvé mimo Evropu

Rád cestuji, ale za svůj život jsem neměl příležitost podívat se mimo Evropu. Ano, můj domovský světadíl nabízí spoustu zajímavých turistických cílů, i tak mě to logicky vždy táhlo ven. Jsem takový ten typický evropský turista, co si párkrát za rok někam zajede, i když mě táhne zkoušet nové věci, alespoň co se cestování týče. Vždy mě navíc lákal region, který s Evropou sousedí – Blízký východ a severní Afrika. Když se objevila možnost podívat se do marockého Marrákeše, neváhal jsem.

Zároveň mě baví psát, tak jsem se rozhodl napsat tento cestopis. Třeba si ho najde zrovna někdo v podobné situaci – někdo, pro koho je Maroko ještě stále exotickou, možná i nepředstavitelnou, destinací za hranicemi Evropy. Maroko zároveň znovu otevírá své hranice pro cizince a podle mého názoru je to opravdu skvělé místo, kam se můžete vydat, pokud jste mimo Evropu nikdy nebyli, ale chcete poznat naprosto odlišnou kulturu.

Preludium v režii opatření

K rozhodnutí, že destinací mé cesty bude Marrákeš, jsem definitivně došel na začátku září. Se mnou měli jet i moji rodiče, i když se jim výběr této destinace ze začátku (a vlastně až do příletu tam) úplně nezamlouval.

Letenky jsem našel poměrně jednoduše. V podstatě jsem měl nejlepší cestu hned první den hledání. Sice se jednalo o dvojice letů s Ryanairem a přestupem po vlastní ose, to mi ale nijak nevadilo. Jenže v té době jsem žil v naivní euforii z vývoje covidové pandemie. Čísla se držela nízko a v České republice to stále vypadalo, jakoby se další vlna neměla nikdy vrátit. Bez přemýšlení jsem tak koupil letenky. Plán tedy byl, že 31. října odletíme z Prahy přes Milán-Bergamo do Marrákeše a vrátíme se stejnou cestou 5. listopadu.

A tím jsem se na několik týdnů chytil do pasti. Teprve pár dní po koupení letenek jsem začal zjišťovat, jak je to vlastně s pravidly vstupu do určitých zemí. O pravidlech cestování mezi ČR a Marokem jsem si četl ještě před tím. Nicméně poté mi tam začala dělat problém právě ta Itálie, kde jsme měli pouze přestupovat. Dočetl jsem se totiž, že italské úřady neumožňují cesty do Maroka za turistikou a při příletu z Maroka do Itálie vyžadují negativní test a následnou karanténu. A nikdo mi nebyl schopen odpovědět, jestli tyto pravidla platí i pro nás, kteří přes Itálii transitujeme landside způsobem. Ryanair mě odkázal na zastupitelský úřad. Ani italská ambasáda v Praze, ani český konzulát v Miláně nebyly schopny ani odpovědět. Česká ambasáda v Římě mě odkázala na jakýsi dotazník na stránkách italského ministerstva zahraničí, který mi nesdělil nic nového.

Začátkem října jsem tak dospěl k závěru, že jde o moc velký risk. Možná bychom nakonec dojeli tam i zpátky, ale já zkrátka nechtěl tuto nejistou situaci podstupovat. Ryanair navíc mírně uvolnil své striktní podmínky jakýchkoliv zásahů do již objednaných letenek a umožnil dvě změny data a destinace na letenku. Začal jsem tedy hledat alternativy. Pár dní to dokonce vypadalo, že úplně změníme destinaci a že nakonec navštívíme Jordánsko. Nicméně poté jsem našel jinou možnost cesty do Marrákeše. O tři týdny později, cesta tam měla vést přes Londýn, cesta zpět přes Brusel-Charleroi. Rezervaci jsem změnil a myslel jsem, že problém je vyřešený.

To by ale nesměl přijít zákaz letů mezi Marokem a Velkou Británií. Ryanair se samozřejmě neobtěžoval s tím, že by cestujícím dal vědět předem. Já se o tomto dozvěděl dva týdny před plánovaným odletem. Cesta tam se tedy ještě o něco zkomplikovala a o něco více prodražila. Přibyla nám totiž ještě jedna zastávka. Z Londýna jsme měli přeletět do Barcelony a až tam odsud do Marrákeše. Na cestě nás doprovázela složka s asi čtyřiceti papíry, tedy všech možných formulářů, QR kódů, potvrzení o očkování atd.

1. den: čtyři letiště za 18 hodin

A nakonec jsme opravdu odletěli. V neděli 21. listopadu jsme ve 4 hodiny ráno vyjeli směrem k pražskému letišti. Nicméně o tom, zda vše opravdu dopadne, jsme měli pochyby až do poslední chvíle. Pět dní před odletem jsem ještě onemocněl, navíc jsme v sobotu byli na PCR testu a ještě v době odletu z Prahy jsme neměli výsledek. Nicméně všechno ostatní šlo podle plánu.

V 6:45 jsme odletěli do Londýna, kde jsme čekali necelých 5 hodin na letadlo do Barcelony. Ve 12:25 jsme odletěli do Barcelony. Tam jsme měli o něco méně času – na přestup jsme měli mít podle plánu 2 hodiny a 50 minut. Vzhledem k tomu, že jsme do Barcelony doletěli přesně, byl tento čas úplně akorát. Jediný let, který v rámci této série měl zpoždění, byl až ten poslední, tedy Barcelona – Marrákeš. Nešlo ale o nic zásadního. Měli jsme odlétat v 18:25 a přilétat ve 20:50, ve finále jsme přiletěli asi o 20 minut později.

Poprvé jsem tak dorazil do neevropské země. Bylo to poznat ihned. Letiště v Marrákeši je moderní, zrekonstruované a tamní terminál má zajímavý design, který dobře sedí k marocké tradiční architektuře. Pro nás, jako pro evropské turisty cestující po Evropě, byl znatelný rozdíl především v hraniční kontrole. Marocké vstupní formuláře od nás zaměstnanci letiště jen vybrali. Jestli je později detailněji kontrolovali, nevíme. Poté následovala kontrola očkování proti covidu a pasová kontrola. Vše však šlo plynule a ani ne hodinu po příletu jsme již byli zkontrolovaní.

Hned na letišti jsme si koupili místní SIM kartu. Operátoři Orange a inwi mají stánky (doslova) ihned za pasovou kontrolou. Starat se nemusíte v podstatě o nic. Slečně ve stánku jsem řekl, že mi stačí 10 GB. Ona mi do telefonu simku dala sama a tarif aktivovala. A bylo vystaráno. SIM karta s 10 GB vyjde na 10 EUR, tedy něco přes 250 korun. Nabízela nám také tarif s 20 nebo 30 GB, který vyšel na 20, respektive 30 EUR. Na letišti jsme také hned vybrali marocké dirhamy (MAD). Nesměnovali jsme ani jednou, ale vždy rovnou vybírali z bankomatů. Ty si účtují poplatek 30 MAD za výběr.

K dopravě z letiště do hotelu jsme využili službu na rezervaci taxíku na Booking.com. Tuto službu jsem nikdy předtím nevyužil, nicméně po jejím použití v Marrákeši jí mohu hodnotit jen pozitivně. Řidič mi napsal na WhatsApp poté, co jsme přistáli a čekal na nás venku před terminálem. Platili jsme předem a cesta z letiště na hotel ve čtvrti Guéliz (tedy asi 5 kilometrů), vyšla na necelých 250 korun.

Ubytovali jsme se v tříhvězdičkovém hotelu Racine, který se nachází v nové části města, západně od opevnění historické Mediny. Ještě po check-inu na hotelu jsme museli využít nedávno zrušeného nočního zákazu vycházení a prošli jsme si právě čtvrť Guéliz. Mírně pršelo, ale teplota pro nás Evropany, kteří přiletěli z listopadové České republiky, byla velmi příjemná. Překvapením pro nás bylo, jak čisté a udržované byly ulice a parky. Minimálně v místech, které jsme navštívili, bylo čistěji, než v ulicích Říma. Největší kulturní šok bylo však fungování místní dopravy. Věděl jsem, že v zemích mimo Evropu se na silnicích jezdí trochu jinak. Něco jiného to ale bylo na vlastní oči ... a na vlastní kůži. Nečekali jsme také, jak hustý provoz v tu hodinu bude. Mohlo být asi půl jedenácté večer a ulice byly plné aut a motorek.

21. listopad byl tak téměř ryze cestovní den. Ačkoliv jsme strávili na cestě mezi domovem a hotelem v Marrákeši bezmála 18 hodin, mně celou dobu přišlo, že cesta utíká. Na svědomí to měly nejspíše právě přestupy. Moc jsme se totiž nezastavili, nejdelší časový prostoj bylo čekání na letišti v Londýně, které ale uteklo rychleji, než jsem čekal. 

2. den: v úzkých uličkách mediny

Ráno jsme se nasnídali v hotelu a bez delšího otálení jsme se vydali směrem k medině. Moc jsme nevěděli, co očekávat. To, jak by medina měla vypadat, jsme věděli jen z obrázků nebo vyprávění a sami jsme na podobném místě nikdy nebyli. Do nitra městského opevnění jsme prošli bránou Nkoub (báb Nkoub), která spojuje Guéliz s historickým centrem.

Třída Mohammeda V., která spojuje střed Guélizu s medinou, prochází řadou rozlišných čtvrtí. Moderní zástavba postupně přechází v precizně udržované zahrady. Třídou dorazíte až k mešitě Kutubíja, což je jedna z hlavních dominant Marrákeše. Minaret mešity z 11. století významně ovlivnil maurský architektonický sloh, který se následně rozšířil do celého Maroka, ale také na Pyrenejský poloostrov. To je důvod, proč se nyní s podobnými architektonickými rysy můžete setkat ve Španělsku (především v Andalusii) a v Portugalsku.

Mešitu jsme si obešli a prohlédli během dopoledne. Ve srovnání s večerem je zde mnohem méně lidí (což také znamená mnohem větší klid a mnohem méně naháněčů turistů). Bohužel v celém Maroku platí zákaz vstupu nemuslimům do mešit, s jednou jedinou výjimkou – mešita Hassana II. v Casablance, takže jsme tento muslimský svatostánek mohli obdivovat jen zvenčí. I tak stojí za návštěvu a prakticky není možné se jí vyhnout, pokud Marrákeš navštívíte.

Turistické epicentrum města – náměstí Džamá al-Fna – se nachází prakticky hned vedle mešity. Až tam, když jsme tam poprvé v pondělí došli, jsme se ponořili do atmosféry, kterou Marrákeš nabízí. Na náměstí to dopoledne tolik nežije. To ale neznamená, že tam je mrtvo. Náměstí je i tak plné místních prodejců, kteří se snaží nalákat turisty právě do jejich stánku nebo na jejich atrakci. Když na náměstí přicházíte směrem od mešity, sesypou se a volají na vás ze všech stran. Jeden z nich na vás volá ze stánku, abyste si koupili pomerančový džus, druhý přijde až k vám, na rameno vám posadí opičku a čeká, že se necháte vyfotit a on z toho bude mít peníze.

A toto se děje prakticky všude. Po celém městě se vám bude snažit někdo něco prodat. Není to nic špatného, je to zkrátka součást místní kultury a způsob obživy řady místních. V medině je to však nejintenzivnější. Pokud si tedy čas v Marrákeši chcete užít, je třeba si na toto zvyknout. Toto město není pro turisty, kteří na dovolenou jezdí s cílem v klidu si odpočinout. Město stimuluje prakticky všechny vaše smysly.

Z náměstí jsme rychle prošli do jedné z uliček. Jakmile se stanete součástí davu a provozu, je těžké se zastavit nebo utéct myšlenkami. Třímetrová ulička vás vždycky drží v sobě. Na obou stranách ulici lemují obchůdky se vším možným. Pokud zůstanete blízko náměstí, pravděpodobně budou většinu sortimentu tvořit zbytečné blbosti pro turisty, oblečení a tak dále. My jsme se však medinou snažili proniknout co nejhlouběji a věřte mi, že to stojí za to.

Neřeknu vám, kudy jsme přesně šli. Zaprvé jsem to nevěděl ani v té chvíli, kdy jsme tam procházeli, zadruhé je nesmysl sledovat nějakou jednu cestu. Vím, že jsme při cestě minuli madrasu Bina Júsufa. Už tam bylo znát, že se koncentrace turistů zmenšila a z uliček zmizela většina obchůdků se zbytečnostmi. V jednu chvíli se nás chytil místní, který se nás snažil dovést na nějaké místo. Moc jsme mu nerozuměli, chvíli jsme měli společnou cestu, nicméně poté jsme se stejně odpojili. Došli jsme na jakousi hlavní cestu, kterou jsme medinu prošli ze severovýchodu na jih.

Tato ulice měla naprosto odlišnou image. Již cestou na ní jsme si všimli, že ulice jsou "prostší" a že na nich není tolik obchůdků, které jsme viděli na začátku, toto bylo ale ještě úplně něco jiného. Očividně jsme se opět dostali na jakousi obchodní třídu. Turistů tam ale bylo minimálně. Šli jsme po ní asi kilometr a půl, jiných evropských turistů jsme potkali jednotky. Zároveň zde bylo mnohem více místních a obchody byly také spíše mířené na místní, než na turisty. Zaujaly nás především miniservisy na motorky, které byly na každém kroku. Jinak ulici lemovaly samozřejmě řeznictví, lékárny, obchody s elektronikou a vlastně všechno, co si dokážete představit.

Ulice nás dovedla až k bývalé židovské čtvrti Mellah. V této části města je toho hodně k navštívení. My jsme byli rádi, že jsme přežili proplétání se místními uličkami, aniž by nás srazila motorka nebo auto. Rozhodli jsme se navštívit palác al-Bahia. Je to zdobený komplex budov z 19. století, který kombinuje prvky marocké a islámské architektury. Místnosti jsou sice převážně prázdné, to nám ale vůbec nevadilo. Atmosféru na vás dýchnou všechny nádvoří a riády (vnitřní zahrady), které palác má, a určitě osloví také vyřezávané ornamenty, které zdobí stěny místností. Zároveň jde o oázu klidu uprostřed rušného města. Do té doby jsem si snad neuvědomil, jak krásný pocit je, když uniknete zvuku motorů a klaksonů, které na ulici slyšíte prakticky nepřetržitě.

Po prohlídce jsme se rozhodli vrátit na náměstí a po cestě jsme byli polapeni do sítě místního obchodníka s kořením. Asi v půl druhé odpoledne jsme došli zpět na Džamá al-Fna. Najedli jsme se v restauraci Toubkal. Jídlo je určitě jedna z hlavních věcí, na které se v Marrákeši můžete těšit. Kavárny a malé restaurace jsou rozeseté po celé medině a je jen na vás, jakou cenovou kategorii naleznete. Vše je zde ale mnohem levnější. Dostali jsme královské porce kuskusu a tajinu a za všechny tři, včetně pití a spropitného, jsme zaplatili asi 350 korun.

Na odpoledne jsme se vrátili na hotel, kde jsme si chvíli odpočinuli. Mimochodem, ochutnali jsme i místní pivo. Jmenuje se Casablanca a v restauracích ho, stejně jako další alkohol, spíše neseženete. Kupovali jsme ho ve speciálním obchodě s alkoholem, který se jmenuje Cave a je přidružený k řetězci Carrefour. Alkohol je jediná věc, která byla dražší, než v České republice.

Večerní Džamá al-Fna má diametrálně rozdílnou atmosféru. Jsou na ní davy lidí a také mnohem více stánků, než přes den. Během večera zde vyrostou stánky s restauracemi. Když po náměstí procházíte, místní naháněči se na vás lepí ještě více, než kdy předtím, takže se musíte obrnět pevnými nervy. Nakonec jsme se na večer uchýlili do restaurace Zeitoun. Ceny byly podobné a navíc jsme opět měli výhled na večerní náměstí.

Mešita Kutubíja a její minaret je jedna z dominant města.

Ulička mediny v blízkosti náměstí Džamá al-Fna, plná obchůdků cílených na turisty.

V medině ale naleznete také místa, která jsou mnohem méně turistická. Takto vypadá prostější ulička na druhé straně mediny.

Palác al-Bahia z 19. století stojí za návštěvu. Nachází se poblíž židovské čtvrti Mellah.

Náměstí Džamá al-Fna během brzkých odpoledních hodin.

Minaret mešity Kutubíja dodává městu k večeru magickou atmosféru.

3. den: zahrady, kam jen se podíváte

Ačkoliv se Marrákeš nachází na západní straně pohoří Atlas, tedy ve spíše subtropickém, oceánském podnebí, je jeho okolí značně vyprahlé. Sahara se sice nachází na druhé straně hor, případně několik set kilometrů jižně, polopouštní podnebné podmínky se posunuly až do Marrákeše.

Není divu, že v Marrákeši si tedy potrpí na udržování svých zahrad a parků. Vidíte je všude a na rozdíl od našich středoevropských parků může naujmout péče, která je jim věnována. Nic jiného však město nenadělá. Kdyby se městské parky a zahrady nechávaly ležet ladem a neměly by složitý systém zavlažování, stačilo by jedno léto (kdy se teploty šplhají až ke 40 stupňům) a zbyla by po nich vyprahlá plocha.

Třetí den naší návštěvy jsme se rozhodli navštívit pravděpodobně tu nejznámější a nejhonosnější zahradu ze všech ve městě. Zahrady Majorelle se nacházejí v nové části města, severně od mediny. Náš hotel se od zahrad nacházel asi tak ve stejné vzdálenosti, jako od mešity Kutubíja, takže jsme se po snídani sebrali a vydali jsme se tam. Prošli jsme částí moderní městské zástavby (která je i tak pískovcově červená, jako celé město) a asi po patnácti minutách jsme dorazili k zahradám.

Zahrady jsou obehnané vysokou zdí a za vstupné se platí. Mimo samotnou zahradu se v komplexu nachází také dvě muzea. Jedno se věnuje berberské kultuře, druhé životu francouzského módního návrháře Yvese Saint-Laurenta, který ve městě pobýval. My jsme navštívili pouze zahrady a muzeum berberské kultury. Obojí bylo velmi zajímavé. Ve chvíli, kdy jsme do zahrady vešli, bylo asi 20 stupňů. Podle toho, jak ale vypadala, jsem si jistý, že uprostřed léta musí jít o opravdovou oázu uprostřed pekla. Zeleň tvoří přirozenou střechu a ve většině zahrady je příjemný stín.

Návštěva malého muzea zaměřené na kulturu Berberů také určitě stojí za to. Spousta Čechů ani neví, že národ Berberů vůbec existuje, přitom neuvěřitelným dílem přispěl k vytvoření kulturní identity severoafrických zemí, tedy především těch v Maghrebu. Velká škoda je to, že prakticky celé muzeum je popsáno jen ve francouzštině. Řekl bych, že se zde projevuje typická francouzská hrdost, jelikož je celý komplex ve francouzském vlastnictví, tím bych ale podporoval stereotypy, proti kterým se snažím bojovat.

Jak se přiblížilo poledne, vydali jsme se ze zahrad zpět směrem k medině. Ta se nachází jen několik set metrů od zahrady. Prošli jsme branou báb Moussoufa, které se nachází u místního autobusového nádraží. Propletli jsme se uličkami, které voněly a zněly úplně jinak, než uličky, kterými jsme procházeli předchozí den. Na oběd jsme se zastavili v restauraci Fnaque Berbere. Byla to nejspíše nejslabší restaurace, kterou jsme v Marrákeši navštívili, i tak jsme si ale pochutnali na tajinu a dalších marockých specialitách. Navíc jsme měli opravdu fotogenický výhled.

Na odpoledne jsme se opět uchýlili do hotelu, kde jsme popíjeli mátový čaj. To je něco, co jsme si v Marrákeši zamilovali a co nám po návratu do České republiky opravdu chybí. K večeru jsme se opět vrátili do mediny, jen tak jsme procházeli uličkami a nasávali atmosféru, dokud jsme nedostali chuť na další čaj. To jsme se uchýlili do jedné z místních kaváren, která měla velmi autentickou atmosféru, a to i díky tomu, že byla plná místních. Dost možná jsme v jeden okamžik byli v kavárně jediní cizinci. I když jsme zde plánovali i večeřet, nakonec jsme se stáhli zpět do Guélizu (tam jsme navštívili místní McDonald's – to už je taková tradice), jelikož začínalo pršet.

Zahrady Majorelle jsou udržovanou miniaturou pralesa.

Nachází se zde hodně rostlin všeho druhu. A hodně palem.

A také hodně kaktusů.

Naše cesta zpět přes medinu vedla opět přes řadu uliček. Ty měly úplně jinou atmosféru, než ty pondělní.

Výhled z terasy jedné z místních restaurací ještě více odkrývá kontrast mezi novým městem a medinou. Minaret mešity Kutubíja je všudypřítomný.

Džamá al-Fna během se během pozdního odpoledne začíná zaplňovat restauracemi a dalšími prodejci.

4. den: jižní část starého města

Čtvrtý den nás zavedl trochu jinam, než předchozí dva dny, během kterých jsme se motali především kolem Džamá al-Fna. Ráno jsme si udělali procházku a došli jsme z hotelu až do zahrad Menara. To je rozlehlý park, plný olivovníků, v jeho prostředku je historický pavilon a velká vodní nádrž. Park vypadá majestátně, moc k vidění tam toho ale není. Nelíbil se nám ani zdaleka tak, jako jiné parky blíže k centru, které jsme navštívili, zvláště pak ten, který lemuje třídu Mohammeda V. před báb Nkoub.

Zahrady Menara jsou ale nejspíše jedno z míst, na které byste – tedy alespoň podle místních průvodců – neměli vynechat. Západní hranice parku zároveň přímo tvoří hranici letiště, od pavilonu tak je vidět až na letištní terminál. Zajímavější je ale panorama, které se uvidíte, když se na hlavní promenádě otočíte a podívate se směrem zpět k centru. Minaret mešity Kutubíja se tyčí přímo uprostřed, symetricky s promenádou a třídou mulaje Rašída, která vede od městských hradeb k parku. To je pozoruhodný pohled.

I tak jsme z Menary odcházeli poměrně zklamaní. Naším dalším cílem byl palác al-Badi (tedy doslova Neporovnatelný palác). Ten byl vystavěn v 16. století, když oblasti dnešního Maroka vládla dynastie Saadů. Po úpadku jejich říše ve prospěch dodnes vládnoucích Alouitů však palác ztratil na významu a postupně z něj zbyly jen ruiny. Dnes je to jedno z turisticky nejvyhledávanějších míst ve městě.

Naší cestu opět lemovaly neuvěřitelné rozdíly tohoto marockého města. Zatímco na půli cesty mezi Menarou a městskými hradbami rostou uprostřed ničeho luxusní hotely a obchodní centra, za hradbami se schovávají další precizně udržované parky. Nicméně stačí ujít pár set metrů dál a jste opět v typické chaotické ulici, ke které sedí přívlastek africká.

Ta atmosféra se mi ale zkrátka líbila. Jakmile jsme minuli parky, které obklopují mešitu Kutubíja, bylo všude zase spoustu aut a motorek. A také spousty koček. Je to vlastně zmatek, který do sebe ale nějak zapadá a zkrátka nějak funguje. Na chvíli jsme se stavili na kávu v jedné z místních kaváren (ano, tentokrát jsme si opravdu dali kávu místo mátového čaje), poté jsme přes Place des Ferblantiers prošli do paláce al-Badi.

Když jsme přišli ke kasám, zarazilo nás, že jsme v celém komplexu v podstatě sami. Je to rozsáhlý prostor s řadou sklepení, nádvoří a také pravděpodobně jedno z nejvíce fotogenických míst v celém Marrákeši. Velké nádvoří, které se nachází uprostřed komplexu, má neuvěřitelnou atmosféru. Není těžké si představit, jak palác asi vypadal, když byl nový.

Nedokážu říci, jak by to v paláci vypadalo v průběhu běžné turistické sezóny. Když jsme tam ale zrovna byli, potkali jsme jen pár skupinek dalších turistů. Bez pochyb byla celá naše návštěva značně ovlivněna pandemií. I když se především v medině zdá, že žádná pandemie neprobíhá (roušky nebo certifikáty nikdo neřeší), turistů bylo ve městě pravděpodobně mnohem méně, než by běžně bylo. V době, kdy jsme v Maroku byli, už totiž do země neměli přístup neočkovaní a byl vyhlášen zákaz letů mezi Marokem a několika evropskými státy.

Pro nás to však byl spíše přínos. Když jsme opustili palác, došli jsme si do jedné z kaváren na další výborný oběd v marockém stylu do restaurace, kterou jsme si vyhlídli z terasy v paláci. Zaujala nás právě terasa restaurace, kde jsme se usadili, poobědvali kuskus a další tajine, dali si mátový čaj a nějaké marocké sladkosti. Byla to pravděpodobně nejpříjemnější restaurace, kterou jsme v Marrákeši navštívili.

Náš pokus o návštěvu slavné brány báb Agnaou bohužel zrovna nevyšel, jelikož brána byla obalená v lešení. Zrovna probíhala její renovace, stejně jako sousedící části městského opevnění. Tato část mediny se nazývá kasba a opravdu se mi tu líbilo. Ulice tu žijí, ale zase úplně jiným způsobem, než v okolí Džamá al-Fna a pokud bych měl zájem koupit si něco od místních, pravděpodobně bych šel radši sem, než do uliček v okolí velkého náměstí.

Koupili jsme si zde také pár kousků marockých sladkostí, které nás vyšly asi na 5 dirhamů. Maročané do svých zákusků dávají hodně oříšku a medu. Může vám to logicky připomenout blízkovýchodní zákusky, jako je baklava nebo turecký med. Nejspíše to není pro každého. Pokud nejsou oříšky Vaší oblíbenou ingrediencí (nebo na ně nedej bože máte alergii), moc si na sladkém v Maroku nepochutnáte. Zároveň je to všechno hodně sladké.

Když se z náměstí Place des Ferblantiers vydáte na západ, dorazíte právě do kasby. Určitě se ale také vyplatí vydat se opačným směrem. Nachází se tam totiž čtvrť, známá jako Mellah. Když do čtvrti dorazíte, poznáte již na první pohled, že je odlišná od těch ostatních. Uličky jsou ještě mnohem užší, než ve zbytku mediny a zástavba se celkově liší. Mellah je totiž bývalé židovské město.

Dnes bohužel již v Mellah židé nežijí. Dříve tvořili židé v celém Maroku velkou a vlivnou etnonáboženskou menšinu. Mnoho vesnic v horách jsou původně židovské, v marockých městech se dodnes nachází podobné čtvrti, které židé obývali. Stejně jako ve zbytku arabských zemí jsou ale židovské čtvrti dnes bez židů. Většina z nich v padesátých letech odešla do tehdy nově vzniklého státu Izrael. Ať už to bylo za lepším životem, z důvodu tehdejší nevraživosti mezi židy a muslimy, nebo jakéhokoliv jiného důvodu, na marocké kultuře to zanechalo takovou ránu, která se bez pochyb nezhojí.

V Mellah dnes žijí Maročané, kteří ale o místní židovské dědictví pečují. My jsme navštívili místní synagogu. Tu při návštěvě Marrákeše určitě nevynechte. Stojí to za to. Uprostřed ryze muslimského Maroka Vám to určitě rozšíří obzory. Za návštěvu určitě také stojí blízký židovský hřbitov. Místní souk, tedy tradiční trh, je velmi klaustrofobní, ale stejně jako kasba na nás působil asi nejvíce sympaticky. Pokud si zkrátka jdete něco koupit, doporučil bych jít na jih od Džamá al-Fna.

Pohled ze zahrady Menara směrem k centru města. Panorama, kterému dominuje minaret mešity Kutubíja, dal tomuto místu pravděpodobně právě jméno Menara.

Jedno z křídel paláce al-Badi. Dnes z něj zbyly již bohužel jen zdi a několik zdobných detailů.

Nádvoří paláce je úchvatné. Můžeme si jen představit, jak to tu asi před 500 lety vypadalo.

Jedno z menších nádvoří v paláci al-Badi. Původní minbar z mešity Kutubíja je umístěn poblíž.

Z jedné z teras paláce se také nabízí další z úchvatných výhledů. Medinu za dobrého počasí v pozadí doprovází vrcholy Atlasu.

Kočky jsou jedním ze symbolem Marrákeše. Jsou všude, v každé ulici a žerou všechno. Jsou roztomilé, ale radši bych je nehladil. :)

5. den: pryč z města, nahoru do hor

Čtvrtek, tedy náš pátý den v Maroku, byl náš poslední celý den. A jelikož Maroko není zdaleka jen Marrákeš, rozhodli jsme se vyjet i ven z města. Ještě když jsme byli v Česku, plánoval jsem, že bychom se mohli podívat na jeden den do Casablancy. Jen tam na otočku zajet a večer se vrátit zpátky.

Maroko je ale velká země, takže poměrně velká je i vzdálenost mezi Marrákešem a Casablancou, pokud jedno z druhého plánujete navštívit pouze na jeden den. Města spojuje železnice s kvalitními vlaky a pravidelnými spoji, nicméně cesta zabere téměř 4 hodiny jedním směrem.

V okolí Marrákeše najdete ale spoustu dalších míst, které stojí za návštěvu. Můžete se vydat do města Ouarzazate, které se nachází na druhé straně pohoří Atlas a je jakousi branou do Sahary. Můžete se vydat i na druhou stranu, tedy k pobřeží. Například pobřežní město Essaouira určitě stojí za návštěvu také. A možností, jak se na tyto místa dostat, je spoustu.

Pokud se ubytujete v hotelu, dost možná Vám nabídnou různé výlety přímo tam. To se stalo i nám a nakonec jsme také této možnosti využili. Pokud v hotelu nejste nebo se Vám například nezdají ceny, které Vám v hotelu nabízejí, stačí na chvíli zabloudit do mediny a téměř určitě někde narazíte na místní "cestovní kanceláře". Pokud se Vám ani jedna z těchto možností nezdá a radši vyrazíte na vlastní pěst, můžete si samozřejmě půjčit auto. Pravděpodobně je to ta nejlepší možnost, pokud nejste nezkušení evropští měštští turisté, jako jsme my, jelikož tyto organizované výlety Vás často navedou do všech možných turistických pastí a předražených míst, od kterých následně dostanou provize. 

Jak jsem už řekl, my jsme využili nabídky, kterou jsme dostali v hotelu. Spoustu míst, kam se můžete takto vypravit, se ale nachází poměrně daleko od Marrákeše a cesta může zabrat i několik hodin. Zároveň jsme nikdo s sebou neměli řidičák a nechtělo se nám vymýšlet, jak bysme se někam dostávali po vlastní ose. Vzhledem k tomu, že jsme v Maroku neměli tolik času, rozhodli jsme se vybrat pravděpodobně tu nejbližší možnost. Vydali jsme se do údolí Ourika, což je oblast jihovýchodně od Marrákeše, poměrně na dohled od nejvyšší hory Maroka.

Výlet jsme zaplatili asi dva dny předem již v hotelu. Ve čtvrtek ráno nás vyzvedl řidič přímo před hotelem, který nás odvezl na další místo srazu. Tam jsme nasedli do autobusu, společně s pár dalšími turisty a vyjeli jsme z města směrem k horám. Ty vidíte už po cestě (při dobré viditelnosti i přímo z města). Jako první nás čekala návštěva jakési berberské vesnice. Tam nás průvodce zavedl do jednoho z domů, kde jsme mohli chvíli posedět, vypít si mátový čaj a ochutnat chleba, který nám tam připravili.

Pokud se na podobné místo také vydáte, nenechte se zmást. Z velké části se může jednat o divadlo pro turisty. Rozdíl je poté vidět, když popojedete dále. Podobné blbosti tam uvidíte také, ale uvidíte také, jak se tam asi žije.

Náš průvodce, který nás doprovázel již z Marrákeše, nás předal ve městě Setti Fatma místnímu průvodci, který nás poté vedl pár set metrů nahoru údolím. Dole při vesnici uvidíte spoustu restaurací, obchůdků s upomínkovými předměty a občerstvením. Nás především zajímalo, jak to na ty místa, kam nevede žádná jiná cesta, než cestička pro chodce, obchodníci všechny ty věci dostali.

Hlavní atrakcí pro nás byly především panoramata, která se nabízí s tím, jak stoupáte výše. Samotná vesnice Setti Fatma se nachází v údolí mezi vrcholky hor, v nadmořské výšce asi 1 200 metrů. Místní průvodce nás po "stezkách" dovedl údolím, kterým protéká potok, do výšky více než 1 700 metrů. Z té výšky se už nabízí výhledy, které nezapomenete. Musel jsem sám sebe usměrňovat a opakovaně si přeříkávat „nefoť pořád,“ nicméně je to opravdu složitý úkol. Jedna z fotek se nám tak líbila, že jsme si ji nechali vytisknout na plátno a teď nám visí doma na zdi.

Magický pocit ještě umocňuje, když občas zaslechnete, jak se z nějakého z malých příbytků ozývá melodická recitace koránu. Nám se navíc povedlo dostat se přímo nad vesnici ve chvíli, kdy byl čas na polední modlitbu. Celým údolím se tak rozezněl azán – tedy svolávání k modlitbě. V tu chvíli se vám pak ani nebude chtít dýchat.

Po obědě ve vesnici jsme odjeli minibusem zpět do Marrákeše. To zároveň zakončilo naše poznávání Maroka. Brzy ráno nás čekal odlet, potřebovali jsme si vše znovu zabalit. Navíc jsem při výstupu trochu nastydl a neměl jsem úplně náladu vydávat se opět do centra. 

Pohoří Atlas je vidět ihned poté, co opustíte Marrákeš.

Pohled na berberskou vesnici, kam nás zavedl náš průvodce.

"Berberská lednička" – takhle se v horách chladily lahve s pitím nebo ovoce. Stačí studená voda z potoka.

Jeden z mnoha pohledů, které Atlas nabízí.

Při výstupu údolím jsme potkali několik menších vodopádů.

Vesnice Setti Fatma a pohled na údolí, ve kterém se nachází.

6. den: na poslední chvíli domů

Z Marrákeše jsme odletěli po osmé hodině ráno, přestoupili jsme v Bruselu a večer přiletěli do Prahy. S tím vás zatěžovat nebudu. Byla to cesta domů s dlouhým, nudným přestupem. Jsem si jistý, že spoustu z vás už něco takového určitě podstoupilo.

Co bylo ale zajímavější je to, že se nám návrat domů povedl na dost možná úplně poslední chvíli. Pro upřesnění – odlétali jsme v pátek 26. listopadu. Pokud jste třeba chtěli v podobná data do Maroka vyrazit, může Vám přijít toto datum trochu strašidelné. Ptáte se proč? Maroko uzavřelo dva dny po našem odletu hranice, a to kompletně. Do země se nedalo dostat vůbec. Pryč bylo možné dostat se pouze pomocí speciálně vypravených letů, které odlétaly z několika letišť po Maroku.

Doba covidová přináší i takovéto situace. Já jsem rád, že jsme se jí tentokrát takto těsně vyhnuli. Přeji vám, aby se to povedlo také, pokud se budete vydávat za hranice.

Na závěr

Maroko je úžasná země se zajímavou kulturou a určitě plánuji vypravit se tam znovu. Rád bych navštívil Fez, Casablancu, ale i Saharu – takový must-visit v Maroku, ke kterému jsme se tentokrát nedostali. Určitě bych Maroko doporučil každému, kdo se tam chce podívat. Není to nijak daleko. Ryanair by možná mohl brzy obnovit přímé lety Praha – Marrákeš. Pak nebudete muset absolvovat složitou cestu, kterou jsme podstupovali my.

Zároveň je, minimálně Marrákeš, opravdu tourist-friendly. Místní si uvědomují, že z turismus je pro ně zásadním, nenahraditelným zdrojem financí. Na pochybnosti o bezpečnosti zapomeňte. Sám jsem se cítil v centru Marrákeše mnohem bezpečněji, než např. v Bruselu. Jediné nebezpečí, kterého jsem se v Marrákeši obával, bylo přecházení silnic – doprava mimo Evropu zkrátka funguje trochu jinak.

Kdybych mohl udělat něco jinak, bylo by to nejspíše ubytování. Pokud pojedu příště do Maroka, nebudu se určitě ubytovávat v hotelu. Hotely vám nabídnou ubytování na evropské úrovni. To je komfortní, ale značně neautentické. Medina je plná riádů, tedy domů s nádvořím ve vnitrobloku, které často poskytují autentické ubytování se vším všudy, včetně snídaně. Navíc většinou vyjde mnohem levněji ubytovat se v riádu, než v hotelu. Bydlet uprostřed vibrující mediny plné života by se mi líbilo mnohem více, než v nové, zrekonstruované a až příliš evropské čtvrti.

Pokud jste zkušení a cestujete často, pravděpodobně všechno už víte. Jak jsem ale již říkal: pokud jste mimo Evropu nikdy nebyli a chtěli byste poznat rozdílnou kulturu, Maroko je určitě skvělá volba. Tak kupujte letenky. Přeji šťastnou cestu.