Mauricius - země úsměvů

Mauricius – destinace, na kterou jsme se načekali zatím ze všech nejvíc. Téměř 4 roky. Letenky jsme totiž u Air Mauritius kupovali v létě 2019 s termínem na květnové svátky 2020. Bohužel, všichni si pamatujeme celosvětové šílenství, které vypuklo o několik týdnů dříve a které znamenalo, že naše již kompletně naplánovaná cesta logicky padla. Od letecké společnosti jsme následně obdrželi vouchery s platností 2 roky. Kdo tehdy ale mohl tušit, že ostrov bude pro návštěvníky skoro rok a půl kompletně uzavřen. Když byly konečně restrikce někdy v červenci 2021 uvolněny, kontaktoval jsem Air Mauritius, jak to je s možností uplatnit vouchery za situace, kdy 2/3 doby jejich platnosti uplynuly.

Odpověď byla vcelku studená sprcha ve smyslu, že společnost je pod nějakou nucenu správou (v krachu) a o její budoucnosti se má rozhodovat za dalšího půl roku, že se mám ozvat pak. V té době jsme těch 2x 620 EUR za koupené letenky již odepisovali. Proto nás potěšilo, že když jsem se pak v lednu ´22 opět dotázal, co a jak, k našemu překvapení se celá záležitost v dobré obrátila a Air Mauritius, v té době již fungující, nám prodloužil platnost voucherů o další rok. Bohužel, za ty téměř 3 roky se ceny letenek pohnuly výrazně směrem nahoru, takže i když jsem usilovně pátral po pro nás vhodném termínu, i ten nejlevnější znamenal doplatek téměř 200 EUR za osobu, ale co už šlo dělat. Nakonec volíme termín v lednu ´23. Když jsem v té době (na jaře) objednával ubytování, tak ceny byly ještě velmi příznivé a úplně někde jinde, než byly běžné v době našeho pobytu, kdy šlo o sumy o více než 100% vyšší. Překvapením byly rozumné ceny za půjčení auta, kdy ta nejlevnější lze rezervovat za ceny něco přes 500 Kč/den bez plného pojištění.

V polovině ledna´23, tři a půl roku od nákupu původních letenek se tak vydáváme v 5 hodin ráno na cestu poté, co před garáží odházím asi 35 centimetrů nově napadaného sněhu. O pár kilometrů dále ještě voláme hasiče k nehodě, kdy silný vítr ve sněhové vánici sfoukl z cesty dodávku. Naštestí řidič je nezraněn, jen v šoku. Zbytek cesty do Vídně je již bez dalších excesů, parkujeme jako při našich posledních cestách přes Vídeň zase u Pandy.

On time ve francouzském podání

Micka

Frontový boj

Na letisti se potkáváme s našimi čtyřmi spolucestujícími, kteří se k naší akci přidali. A již společně, zatím netušíce další komplikace, si hned na začátku vystojíme nekonečnou frontu na asi hodinu a půl na check-inu, protože neobvykle letíme s odbaveným zavazadlem. Přestup máme v Paříži, odkud nás čeká 11-hodinový let do konečné destinace. Bohužel, poté, co od gate 3 hodiny shora sledujeme naše letadlo a tabuli s neustále se posunujícím odletem se dozvídáme, že se let ruší a my budeme na noc ubytovaní někde poblíž letiště. Takže zmatky, další a další fronty. Ta fronta, kde se řeší náš zrušený let, i když asi u deseti přepážek Air France najednou, vypadá odhadem tak na pět hodin. My jsme naštěstí celkem na začátku. Jen my s přáteli pak u přepážky, kde dostáváme další instrukce a vouchery na shuttle a hotel, stojíme skoro půl hodiny, takže tempo skutečně zoufalé..

Pozdní snídaně

Večeře

Z letiště se vymotáváme mezi prvními a pak se předplaceným shuttlem dostáváme na hotel. A opět fronta. Naštěstí jsme přijeli jedním z prvních autobusů, takže na skutečně vynikající večeři se ještě v pohodě dostáváme a této frontě se výjimečně vyhýbáme. Ještě když sedíme v baru (pivo za 8EUR !!) a sledujeme ploužícího se číšníka, který by v pohodě prodal a vyčepoval 3x více, ale evidentně nebyl placen od výkonu, další a další lidé z našeho zrušeného letu stále přijíždí a tísní se jak před recepcí, tak pak před restaurací a ve finále u pultu baru.

Ráno francouzi překvapili a k davu před hotelem v další frontě poslali rovnou dva autobusy a celkem na čas. Bohužel, pak zase klasika – další nekonečná fronta na check-inu našeho nového letu. Tento let už naštěstí probíhá zcela normálně a na Mauriciu tak přistáváme v jednu v noci, o 18 hodin později proti plánu. Příletové formality jsou rychlovka, registrační/zdravotní formulář máme předvyplněn z domu, takže už jen poslední fronta na pasovce a jsme tam. Konečně, po těch letech, měsících i náročných posledních hodinách všemožného čekání.

Na parkovišti před letištěm si během pár minut přebíráme od mladé Indky naši Micru, vzhledem k levostrannému provozu s automatikou. Paní nám ještě do mobilu nahravá offline mapu a my po místní prázdné dálnici vyrážíme nocí na druhou stranu ostrova, na sever, kde máme zamluveno první ubytování v malém rezortu Voile Bleue v pobřežním letovisku Trou aux Biches (75 EUR za noc pro dva se snídaní). Když tam po téměř dvou dnech na cestě nad ránem zaparkujeme, noční hlídač nám předává velký apartmán v přízemí, s výhledem na bazén i Indický oceán.

První ubytování

Na severu

První den pobytu máme odpočinkový po náročné cestě. Začínáme snídaní, kdy je zde trvale na výběr pouze ze dvou možností – anglická a kontinentální. Je ale zcela dostatečná, v restauraci přímo v rezortu, kousek od moře. A jak zde poprvé zjišťujeme, nejsme zde jediní našinci. Mimo nás šesti je tu minimálně dalších 6 Čechů. Na hotel s asi 20 pokoji solidní podíl. Po snídani chvíli relaxujeme u bazénu a pak se poprvé jdeme projít po pobřeží. Azimut volíme špatný, naším směrem na jih nejsou žádné koupací pláže, takže to otáčíme a vracíme se na hotel.

Sedáme do auta a vyrážíme do místního vcelku pomalého provozu. Naším cílem je Grand Baie, kde je místní velké nákupní centrum s hypermarketem Super U. Zde pořizujeme základní proviant – především místní pivo, rum a víno, výběr je zde nad očekávání velký. A ceny obecně velmi příznivé. Výhodou je přepočet místních rupií na koruny, protože kurz je v této době přesně 2:1. Z bankomatu místní banky MCB vybíráme bez jakéhokoliv poplatku nějakou hotovost, která nám pak vydrží po celý pobyt. Pak si v jednom z indických stánků před supermarketem dáváme brzkou večeři. Naše první jídlo je tak biryani - pokrm s jedinečnou harmonií chutí rýže, koření, masa a brambor. Na první pohled chudé jídlo, které ale nemá chybu!

To na místě ani celé nesníme, platíme asi 100 Kč za porci. Den pak končíme na písečné hotelové pláži, která ale také není vhodná kvůli kamenitému pobřeží ke koupání. To je možné hned u vedlejšího rezortu o 50 metrů dále.

Vyrážíme na cesty

Druhý den se již dostáváme do našeho běžného cestovatelského tempa a chceme si projet dle možností a počasí, které nám kvůli častým dešťům zatím moc nepřeje, sever ostrova. Teplota je krásných 30 stupnů, pod mráčkem. Naším prvním cílem je Cap Malheureux, kde je často fotografovaný kostel s červenou střechou – Chapel Notre Dame Auxiliatrice. Ale ještě o kilometr blíže narážíme na nějaký hinduistický svatostánek – nádherně barevný, se spoustou soch a figurek. U vchodu nás vítají instrukce, jak se zde chovat, včetně toho, že zde máme odložit obuv a jít dovnitř na boso.

Poté už pokračujeme ke kostelíku na pobřeží, který je dle počtu turistů evidentně lákavým cílem. Poprvé se setkáváme s neskutečně milým a nevtíravým způsobem komunikace místních lidí. Ti jsou naprosto pohodoví, usměvaví a bez problémů se s vámi dají sami do řeči nebo vás alespoň pozdraví a popřejí hezký den. Nějaká místní paní zde prodává vlastní rukodělné výrobky, asi deset minut si s ní povídáme a kupujeme za cenu skutečně směšnou náramek ze žraločích zubů.

Pak naslepo pokračujeme po pobřeží na jihových ostrova, seznamujeme se s místním místy pomalým a zdánlivě zmatečným, ale na druhou stranu ohleduplným, provozem. Stejně tak průjezdem města Goodlands s místní bezprostřední atmosférou úzkých uliček s mraky všemožných obchůdků. U Roches Noires odbočujeme na silnici B15 a parkujeme u pobřeží, kdo to vypadá na pěkné pláže. A skutečně, je zde několik rezortů s dlouhou pláží s bílým pískem, kde strávíme asi dvě hodiny koupáním a povalováním se v naprostém klidu. I před rezorty je pouze pár desítek lidí, mimo ně, kousek bokem, jsme sami. Když pak sedáme do auta, přichází parádní slejvák. Ve tropických třiceti stupních jde vlastně o osvěžení.

Cestou dále míjíme další dlouhé pláže, kdy spousta z nich na Mauriciu připomíná spíše parčíky se spoustou vzrostlých stromů, které i v parných dnech nabízí dostatek stínu. U těch oficálních veřejných jsou obvykle toalety a u mnohých z nich jsou vybudována evidentně nová parkovistě. Krátkou zastávku děláme v přístavišti Trou dˇEau Douce, fotíme si místní černý kostel a pokračujeme za střídavého deště do živého města Centre de Flacq, kde se nám se štěstím daří zaparkovat přímo uprostřed města.

Trou dˇEau Douce

Bloumáme hlavními ulicemi se spoustou obchodů a nasáváme živou a trošku chaotickou atmosféru mixu Afriky a Indie. Ve stáncích na ulici zkoušíme doslova za pár korun indické placky Dholl puri, tenké placky, k jejichž výrobě se používá žlutý hrách, mletý kmín, hladká mouka a kurkuma, a také kuličky (což je smažená zelenina všeho druhu v těstíčku). A pak v jedné z místních občerstvoven, dle počtu hostů oblíbené, dáváme plnohodné jídlo na večeři. Opět se bohatě vejdeme do stovky za porci. A zjišťujeme, že příště je potřeba s karí zacházet velmi opatrně, v místních občerstvovnách s ním nešetří a je mnohonásobně silnější než tam, kde jsou zaměření primárně na turisty. Připravte se na to, že ať už si objednáte jakékoliv jídlo, poznáte chuť česneku, zázvoru, šafránu, skořice, kardamonu, hřebíčku a curry. Indické koření se tu v mnoha jídlech zkrátka nezapře.

Centre de Flacq

Místní občerstvovna

Holubí lejno

Úderem páté se ale celé město vylidňuje, stovky krámků je už zavřených. My jen ze zajímavosti vlezeme do místního supermarketu, dle zboží zřejmě indického. Koupíme pár neznámých dobrot včetně holubího lejna (tak se jmenuje indická sladkost podobného tvaru) a zjišťujeme také, že v těchto obchodech nenarazíte na žádný alkohol. Cestou zpět na hotel ještě podle mapy nalézáme další z barevných hinduistických chrámů ukrytý tak, že máme pocit, že skončíme u někoho ve dvoře. Večer končíme popíjením vzorku jednoho z místních rumů u bazénu, kde je večer voda teplejší než vzduch, neboť jeho teplota večer padá na 25 stupňů.

Deštivá zahrada

Třetí den pobytu lije jako z konve, pořád, silně a vytvale, takže ani dnes neuděláme žádné fotky s azurem a koupačka nehrozí vůbec. Teplota je velmi příjemná kolem, 27 stupnů. Vyrážíme tedy do botanické zahrady v Pamplemousses, která je z konce 18. století a je pojmenována po „otci národa“ a prvním premiérovi ostrova po získání nezávislosti na Velké Británii v roce 1968 – Siru Seewoosagur Ramgoolamovi, s jehož jménem se zde potkáte na každém kroku už od letiště. Jde o rozsáhlou zahradu, nejstarší na jižní polokouli. Vstupné je 200 rupií (100 Kč).

Zámeček v botanické zahradě

Pohřební památník

Sázel Rajiv Gandhi

Lotosové jezírko

Model mlýna

V zahradě je možné vidět velké želvy, stádo jelenů, 80 druhů palem, několik set let staré mangovníky nebo velké baobaby. Místní raritou jsou obrovské listy viktorie amazonské v jednom z jezírek, další z nich je lotosové s obroskými bílými květy těchto květin. Součástí je i (zavřený) koloniální zámek a několik památníků minulých premiérů a prezidentů, včetně místa, kde proběhla kremace toho v jejich historii nejvýznamnějšího. V okolí zámku je i spousta stromů, které zasadili všemožní především afričtí a asijští státníci. U východu ze zahrady je ještě model mlýna na třtinu. Některé recenze na zahradu na netu nebyly zrovna nadšené, ale za nás jsme si návštěvu užili, i když silný déšť bohužel po celou dobu nepolevil. Kousek od zahrady jsme ještě navštívili kostel, jehož zajímavostí jsou velké mušle na svěcenou vodu.

Nádherné krovy

Protože přestalo pršet, zajeli jsme si ještě kousek dál do vnitrozemí, k přehradě La Nicoliére, do které proudily hektolitry vody z deštných pralesů v kopcích nad ní. Večer si zpestříme v restauraci na hotelu, kde se zřejmě každou středu požádá pořádá grillpárty se solidně vydatným i pestrým bufetem. O zábavu se tancem staraly dvě statné maminy, což rozhodně nebyly žádné tanečnice, spíše sousedky pana majitele.

Přehrada La Nicoliére

Večerní bufet

Maminy tančí

BBQ menu

Do likérky

Další den je jako přes kopírák. Husté mraky a proudy vody neustále padající z nebes, takže kromě koupání v hotelovém bazénu zase musíme přes den volit nějaký náhradní program. I přes oblačné počasí teplota stoupá na běžnou třicítku. Tentokrát jde o návštěvu likérky Labourdonnais, která se nachází v parku u koloniálního zámečku. Ten je rekonstruovaný a je (vcelku logicky) jednou ze zásadních historických památek Mauricia a stojí za návštěvu. Vstupné je zde 500 rupiíí na osobu (250 Kč) a v ceně je jak návštěva zámku, tak i degustace asi desítky druhů rumu a likérů. Ty se zde ale přímo nevyrábí, pouze míchají. Za 50 rupií je možno koupit i kalíšek těch, které nejsou součástí degustace. Kousek mimo park likérky jsou dvě historické mašiny ze dnes již dávno zaniklých želenic, které svážely cukrovou třtinu do hlavního města Port Louis. A v parku je možné vidět i želvy obrovské, od kterých nás doslova vyštípali moskyti, kteří nás zde v neustávajícím dešti a tom 100% vlhku žrali jak šílení. Takže doporučení - repelent si vezměte s sebou!

Tržistě v Centre de Flacq

Rušný střed města za deště

Koloniální zámeček

Cestou na hotel se ještě zastavíme na pláži v Grand Baie, ta je asi za pěkného počasí nádherná, ale nám stále prší. Když tak popíjíme plechovku místního piva v parku u pláže s výhledem na desítky lodiček, postupně se s námi dávají do řeči dva místní. A zajímá je je třeba to, proč jsme si vybrali pro dovolenou takový malý ostrůvek, ztracený v indickém oceánu . Jak jsme na něj přišli ? Večeři dáváme opět na hotelu v restauraci Le Skipper, jídlo po všech stránkách vynikající a za ceny znatelně nižší než ty současné u nás. Obzvláště na tuňákový tatarák budeme dlouho vzpomínat …

Mašinky

Likérka

Degustační menu

Na zdraví!

Grand Baie

Den naprosto výjimečný ...

Další den máme přesunový a nic nového, pořád prší a prší. To, že jde o den trošku výjimečný, nám naznačuje už ráno, kdy vytrvalý déšť vyplavil i hotelovou kuchyň, takže snídani dostáváme v balíčku na pokoj. A na pokoj prosakuje voda každou drobnou prasklinkou ve zdech. Dnes se stejně přesouváme do dalšího místa ubytování a tak se loučíme s úslužnými maníky na vrátnici a v nepřetržitém slejváku míříme na jih do Blue Bay. Po poloprázdné dálnici jedeme místy kvůli téměř nulové viditelnosti, dešti a mlze maximálně padesátkou. Na jižní části ostrova silný déšť polevuje, tak se rozhodujeme zkusit zajet do národního parku na jihozápadě ostrova. Když odbočíme z dálnice na Curepipe (známé autobusovým nádražím Jana Palacha, kde se dnes staví i vlakové nádraží železnice, která má ulehčit dopravě v hustě zalidněné aglomeraci okolo hlavního města), zaráží nás klid jak na cestách, tak i v ulicích, a zavřené obchody. Protože nejsme obeznámeni s místním životem, předpokládáme, že jen asi mají svátek v pátek …(?)

Kostel v Curepipe

Kovil Hindu Tempel

Nejkratší cestu do parku nám ale znemožní zaplavená cesta a utopený bavorák, takže to musíme objet oklikou cestou B10. Tato náhoda nás dovede k dalšímu velkému a rozsáhlému komplexu hinduistického svatostánku Kovil Hindu Tempel. Tato cesta nás do národního parku vede kolem rozsáhlých čajových plantáží, ale ty jsou také zavřené. O kousek dál je horské jezero Grand Bassin, což je pro místní posvátné místo, kde se v únoru koná náboženská monstr akce. O tom, že jde o něco výjimečného, svědčí okreska, která se z obou stran k danému místu rozšiřuje až na pět pruhů a obrovské parkovací plochy okolo cesty i jezera.

Grand Bassin

Kolem jezera je několik chrámů a spousta menších náboženských staveb. Dominantou pak jsou dvě obrovské, možná 30 metrů vysoké sochy. Když zde parkujeme, je zde jen několik dalších aut. My tak máme možnost si to tu v klidu projít a z pouhého metru vidět i místní opice. Některé turistům berou z rukou nabízené ovoce, ale některé jiné jsou při přiblížení celkem agresivní. Atmosféru místa dokresluje i monotónní a ponurá hinduistická hudba.

Monumentální sochy

Pokračujeme k Alexandra Falls, kde je vyhlídka na jih ostrova a výhled na dva vodopády, které jsou za současných dešťů plné vody. My daleko nevidíme, protože okolní vrcholky hor jsou v husté mlze. Chceme dojet i k místní raritě, Zemi 7 barev. Míjíme zavřenou rumárnu Chamarel a když dojedeme k závoře u 7 barev, podle diskuze mezi posádkou auta před námi je jasné, že i zde je dnes zavřeno. Navíc se spouští další tropický liják, i na místní poměry extrémní, takže nejkratší možnou cestou míříme do Blue Bay.

Alexandra Falls

A výhled na pobřeží

Cestou se počasí naštěstí lepší a když jsme na místě v Blue Bay, v malém letovisku v zátoce s písečnou pláží, dokonce po 5 dnech našeho pobytu na Mauriciu poprvé nesměle vykukuje pod mraky zapadající slunce. Ubytování máme v apartmánech Talamba Blue, kterých je v několika budovách jen 6, takže jde o velmi klidné ubytování. Navíc jsme jen 30 metrů od pláže a k dispozici máme i bazén a velkou vířivku. Cena za toto velmi pěkné ubytování byla při objednávce v předstihu 79 EUR za dva se snídaní. Jsme kousek od letiště, takže pár set metrů nad hlavou nám přelétávají letadla včetně kolosů A380 od Emirates. Je to úžasná podívaná!

Podvečer v Blue Bay

A380 nad hlavou

Naše druhé ubytování

Jdeme se projít po pláži a počasí poprvé po pěti dnech našeho pobytu konečně alespoň vzdáleně a na chvíli připomíná to, za čím člověk jezdí do takové exotiky. Za teplým mořem a modrou oblohou. My se v zapadajícím slunci jen brodíme v mělkých pobřežních bazéncích teplé oceánské vody a pozorujeme pestrý mořský život, protože koupací propriety jsme si po těch propršených dnech nevzali s sebou. Ale drobné barevné rybičky a morský život jde vidět pouhým okem jak je voda průzračná. Pak kousek od pláže narážíme na stánek Escoburgers, jedinou dnes zde otevřenou občerstvovnu. Kde jak následně zjišťujeme, 3 mladí kluci dělají naprosto luxusní poctivé burgry s křupavými hranolkami, za ceny od 125 Kč.

Náš oblíbený stánek

Když překládá gůgl

Neskutečná bašta

A teprve na ubytování se taky večer od našich známých dozvídáme, že tento den, kdy jsme téměř nepotkali živáčka či auto, byl na celém ostrově vyhlášel výjimečný stav kvůli záplavám a množství srážek, které v těchto dnech dosahovaly až 120 milimetrů denně. Proto bylo i (téměř) vše zavřeno.

Směr Mahébourg

U snídaně pak zjišťujeme, kromě nás šesti tu v tomto ubytování jsou další dvě dvojice z Česka. Navíc o tom, že je toto ubytování mezi našinci zřejmě populární svědčí i to, že informace na pokoji jsou mimo několika hlavních světových jazyků i v češtině. Snídaně je zde vegetariánká, bez kousku masa, ale tři Indky, které nás obsluhují, dělají vynikající omeletu.

Další den je počasí opět nic moc (teploty stále kolem 27 -30 stupňů), tak se rozhodujeme vyrazit do nedalekého města Mahébourg, vzdáleného jen pár kilometrů. První naší zastávkou je místní tržnice s pestrou nabídku převážně ovoce. Což tu je hlavně sladká papája, ananas, mango, čerstvé banány, melouny, liči, avokádo, ale i hrušky, grep či guava. Stejně pestrá je i nabídka zeleniny - tykve, lilky, křupavé saláty, batáty, fazolky, rajčátka, nebo i další druhy zeleniny, které jsme viděli poprvé v životě. Stejně tak tu najdete omamně vonící bylinky a také množství oblečení z pravé indické bavlny. Máme štěstí, že jsme zrovna pod střechou, když se spouští bez varování další extrémní tropický liják. Být venku, tak jsme za 2 sekundy mokří durch. Samostatnou kapitolu tvoří rybí trhy, stánky podél ulic s čerstvými rybami, které rybáři ráno ulovili v moři.

Národní historické muzeum

Poté jdeme živou a často dokonale ucpanou hlavní třídou k Národnímu historickému muzeu umístěnému ve velkém parku. Vstup je zde zdarma a uvnitř je expozice o historii ostrova, který objevili v roce 1598 Holanďané. Pak jej ovládli Francouzi, kteří po prohrané námořní bitvě v roce 1810 právě u Mahébourgu museli předat nadvládu nad ostrovem Britům. Vzhledem k historii ostrova se velká část expozice týká otroctví, ekonomice postavené na cukrové třtině a indické imigraci, která dala mj. další základ dnešnímu pestrému národnostnímu i náboženskému mixu na ostrově.

Patrový vagón 1:4

Kus Měsíce, dar přítele Nixona

Bývalá železniční síť

Zajímavostí je zde určitě národní vlajka ostrova a pár úlomků z Měsíce, obojí z mise Apolla 11, dar ostrovu od prezidenta Nixona. Najdete zde i model historického dvoupatrového vagonu místní železnice, která fungovala na několika tratích až do 60. let minulého století. K vidění jsou zde i artefakty námořní bitvy z roku 1810, děla i kus jedné z potopených lodí. Cestou zpět k autu se stavujeme v moderním grillbaru na kebab, ceny opět mírné a jídlo vynikající.

Frederik Hendrik Museum

Autem pokračujeme kousek na sever, do vesnice Grand Old Port, kde je naší zastávkou Frederik Hendrik Museum. Jde pozůstatky historické pevnosti na pobřeží s malým muzeem, vstup je i zde zdarma. Hned vedle je architektonicky výrazný moderní kostel. Cestou zpět směrem do Mahébourgu máme postupně dvě krátké zastávky u památníků vedle hlavní cesty. Ten první je zde postaven na počest cukrové třtiny jakožto plodiny, která sehrála klíčovou roli v historii a ekonomice ostrova. A ten druhý, o kousek dál, připomíná rok 1598 a stojí na místě, kde se na ostrově poprvé vylodili Holanďané. Když k němu jdeme, tak se před námi roprchávají stovky červených krabů. Cestou zpět do Blue Bay ještě zastavujeme u velkého kostela Notre Dame des Agnes v Mahébourgu.

Památník třtině

Památník vylodění

Notre Dame des Agnes

Večer končíme koupáním v bazénu i na pláži a na večeři zkoušíme všichni zajít do do jediné restaurace v Blue Bay – Blue Bamboo. Zde je beznadějně narváno, tak si aspoň dáváme rezervaci na další den. A večeři opět vyřešíme u kluků v Escoburgers, kterým tam v počtu šesti lidí děláme solidní tržbu.

Další den, po týdnu od našeho příjezdu, je konečně pěkné a normální slunečné počasí, za kterým jsme na Mauricius přijeli a které nám doposud úspěšně vyhýbalo. Takže toho využíváme a prakticky celý den trávíme na pláži kousek od ubytování. Obsazujeme si místo ve stínu kousek od veřejné pláže a jsme tam úplně sami. Blue Bay je vyhlášenou lokalitou pro šnorchlování, což se nám potvrzuje. Teplé moře přímo u naší pláže je plné života, takže dlouhé hodiny trávíme ve vodě pozorováním desítek druhů barevných ryb okolo korálů pouhých pár desítek metrů od břehu. Pokud máte štěstí, můžete tu vidět i třeba chobotnici nebo murénu.

Konečně

Ale ten binec

Co nás ovšem šokuje a co jsem se zatím v žádném cestopise nedočetl, je neskutečný binec, i když jsme jen kousek od veřejné pláže (které se zřejmě uklízejí). Ale jen pár desítek vedle jde pomalu o smetiště – plechovky od piva, petky a i skleněné láhve se povalují všude a myslím si, že nejde o důsledek turismu, ale že tento binec si tu dělají místní sami. Zřejmě paní, která bydlí v jedné z rezidencí přímo u pláže se snaží s tím něco málo udělat a z vegetace u pláže asi na pouhých čtyřech metrech čtverečních vytahá odpadky, kterými naplní tak 70-litrový pytel.

Maxikrevety

Podvečer trávíme v bazénu a ve vířivce, které ostré slunce během dne luxusně vyhřálo. Poté se přesunujeme do restaurace Blue Bamboo, kde je na jídelním lístku mj. pestrý výběr ryb a mořských potvor. Je zde opět naprosto plno a bohužel i velmi hlučno, hraje živá muzika v podání místních muzikantů. Jídlo je i zde velmi dobré. Za velkou porci a pár piv platíme asi 450 Kč na osobu a na závěr dostáváme každý nějaký místní dryák nalévaný naběračkou z velké „okurkové“ sklenice.

Krásy jihu ostrova

Předposlední den našeho pobytu máme opět intezivně cestovatelský. Míříme do národního parku na jihozápadě ostrova, kde naši první návštěvu ukončily před pár dny přívalové deště. Tentokrát je počasí výrazně lepší. První rychlou zastávku děláme u poutního místa Grand Bassin, kde je už výrazně více turisstů, naopak opice jsou dnes někde schované. Obdobně rychlou zastávku máme u Alexandra Falls, tetokrát i s výhledem na jih ostrova. Pokračujeme na Geoges viewpoint odkud je úchvatný výhled na severní část parku, tropickou džunglí porostlé vrcholky i údolí, vodopády a vzadu i oceán západního pobřeží ostrova. I zde se volně pohybují opice, nějaký místní je na parkovišti krmí. Pak pokračujeme klikatou cestou džunglí v kopcích dál na západ. Zastavujeme u rumárny Chamarel, ale velké množství lidí u vchodu nám jen potvrzuje komerčnost této atrakce a odrazuje nás od návštěvy.

Georges viewpoint

Rumárna Chamarel

Kaplička ve skále

Naším dalším cílem je geopark Země 7 barev. Vstupné je zde 500 MUR (250Kč) na osobu, platí se u brány při sjezdu z hlavní cesty. Pak se pokračuje autem asi kilometr džunglí, mj. kolem nějaké jeskynní kapličky, k první zastávce – vodopádu Chamarel. Ten je přes 100 metrů vysoký a na hraně skály se zde stékají dokonce dvě řeky. A protože jsme zde po období extrémních dešťů, je výhled na masy vody padající dolů jedinečný. Od vodopádu pokračujeme k hlavní atrakci parku, unikátní Zemi 7 barev. Jde o malou geologickou lokalitu, kde můžete vidět zvlněné písečné duny, jak napovídá název, hrající sedmi barvami. Od červené, přes hnědou, fialovou, zelenou, modrou, růžovou až po žlutou. Kousek pod nimi je výběh velkých želv. My zde přijíždíme právě v čas, malé parkoviště u lokality je poloprázdné, naopak při odjezdu o pár desítek minut později je beznadějně přeplněné.

Belvédére de Chamarel

Cestou dolů z kopců zastavujeme ještě u vyhlídky Belvédére de Chamarel s vyhledem na západní pobřeží ostrova i fotogenický symbol ostrova – horu Le Morne Brabant. K té pak jedeme po pobřeží a děláme si krátkou zastávku u pláže na poloostrově. Ta je krásná, ale na náš vkus je zde (na zdejší poměry) moc lidí, takže pokračujeme dál. A zatímco na pláži na pobřeží svítí slunce, o pouhých pár set metrů vedle a výše jsou vrcholové partie Le Morne Brabant zahalen mlhou.

Le Morne Brabant z různých stran

A bílá pláž pod ní

My pak pokračujeme podél jižního pobřeží směrem k letišti. Pod Le Morne Village vidíme státu pobřeží dva malé hydroplány, nabízí se zde vyhlídkové lety. Brodíme se po kolena v mělké vodě vyhřáté místy i přes 40 stupňů a sledujeme start obou letadel. Pak pokračujeme k vyhlídce Maconde na skalním výběžku nad mořem. Pak někde o kousek dál zasatavujeme u jedné z prázdných písečných pláží a trávíme asi dvě hoďky střídavě poleháváním ve stínu a koupáním v parádně vyhřáté vodě. Nevýhodou místního koupání je jen to, že vody je u břehu, za pobřežním korálovým útesem, asi jen tak do pasu.

Vyhlídka Maconde

V pozdním odpoledni se zvedáme a přes městečka místy ucpaná hustým odpoledním provozem se snažíme dostat na dálnici, kde už cesta do Blue Bay rychle ubíhá. Po večeři u kluků v Escoburgers končíme den ve vyhřátém bazénu.

A balíme

Poslední den pobytu, kdy náš odlet je až pozdě večer, máme na ubytování s majitelem domluveno, že po uvolnění pokojů zde můžeme klidně až do večera pobývat a využívat bazénu. Což také děláme předtím, než se vydáme k moři, na další z písečných pláží. Tentokrát míříme několik set metrů na sever, kde jsou další lokality pro parádní šnorchlování přímo u pobřeží. Netřeba zde ani plavat, hloubka vody je zde často jen něco přes metr, takže se zase hodiny koupeme. To zde znamená, že se šnorchlem se jen procházíme ve vyhřáté vodě a sledujeme pod hladinou pestrý podmořský život. Závěrečná koupačka v bazénu, sbalit našich pár švestek a pak už jen přímo před odletovým terminálem vracíme auto usměvavé a příjemné mladé Indce, která poctivě zkontroluje, zda jsme v autě něco nezapoměli.

Náš návrat z Mauricia naštěstí proběhl na rozdíl od dlouhé a komplikované cesty na ostrov zcela bez problémů, takže druhý den v poledne jsme ve Vídni, přebíráme si na Pandě auto a míříme domů.

A naše dojmy?

Bohužel, naše první návštěvu Mauricia provázelo i na místní poměry extrémně deštivé počasí, kde to katalogové azuro jsme měli občas jen několik málo posledních dní pobytu, což nám neumožnilo si ostrov plně užít a zrealizovat i některé z našich plánů, takže už teď víme, že bychom se tam ještě jednou chtěli podívat, abychom to dohnali.

Mauricius je typická exotická dovolenková destinace, která nabízí desítky kilometrů nádherných písečných pláží, koupání i šnorchlování v čistém moři, divoké vnitrozemí se zelenou džunglí a k tomu i nějaké ty historické památky. Kontrastem je pak rozsáhlá a ahustě zalidněná aglomerace hlavního města, na jehož návštěvu nám bohužel nevyšel čas. Nabízí velmi solidní a funkční infrastrukturu po všech stránkách, pestrý výběr ubytování od levného jednoduchého ubytování až po luxusní rezorty. V africkém kontextu jde o vyspělou a bohatou zemi, bohužel taky solidně přelidněnou, neboť na 2.000 km čtverečních zde žije přes 1,2 milionu lidí, drtivá většina z nich v hlavním městě a jeho blízkém okolí.

Místní ceny

Když ovšem víte, o co jde ...

I když zde není stanoven úřední jazyk, tak v drtivé většině se zde mluví všichni velmi dobře anglicky a francouzsky, což jsou jazyky, které jsou na školách povinné. Takže i my jsme se zde všude zcela bez problémů domluvili čistě jen anglicky. Viditelnou je zde i historická náboženská tolerance, neboť vedle sebe zde žijí lidé různého vyznání – hinduisté, křesťané i muslimové. I jejich svatostánky tak najdete všudemožně, kdy především ty pestrobarevné hinduistické jsou nádherné. Když jsme projížděli vesnicemi, potkávali jsme desítky malých motliteben, kdy často už jen věžička z dálky napoví, o jakou víru jde.

Doprava

Při svých cestách po ostrově jsme potkávali doslova stovky autobusů, takže předpokládám, že někdo s dobrodružnější povahou může využít pro poznání Mauricia i tyto autobusy My jsme ale dali přednost autu, které si zde lze pronajmout za ceny velmi příznivé, zhruba od 500 Kč za den bez pojištění. Cena benzínu je zde zřejmě nějak úředně stanovená, protože je u všech pump, kterých je zde dostatek, stejná. V době našeho pobytu to bylo 74 MUR za litr, tzn. zhruba jako u nás. Pumpy tu jsou s obsluhou, platba kartou ani u těch menších nebyl žádný problém.

Provoz na Mauriciu je především ve špičkách velmi hustý a pomalý. A když se zdá být na první dojem chaotický, místní řidiči jsou ve většině velmi ohleduplní, opět v tom smyslu, aby v tom hustém provoze, především ve městech, jeli všichni. Takže každou chvíli vám někdo dává přednost, ať už jedete autem nebo jdete přes ulici pěšky. Oblíbené tu jsou kruháče a ve větších městech narazíte na celkem dost semaforů.

Je zde možná stovka kilometrů dálnice, která spojuje letiště, hlavní město a sever ostrova. Rychlostní limity jsou 110/80/60 km/h, Vzhledem k hustotě a rychlosti provozu, tam, kde to dává smysl, doporučuji pokud možno co nejvíce využívat pro přesuny dálnice, provoz na okreskách je často několikanásbně pomalejší. Dopravní značení není na Mauriciu žádná velká sláva, navigace nebo offline mapa je nutností.

Lidé

Obroskou devizou ostrova z pohledu návštěvníka jsou i neskutečně milí a příjemní lidé. Ti vás na ulici často zdraví nebo se s vámi dají i jen tak do řeči. Všichni jsou pohodoví a stávalo se nám, že když jsme šli někde po cestě, tak nás projížějící řidiči zdravili. Ve městě se nám zase dvojice chlapíků omlouvala za to, že nám na chodníku jen stojí v cestě. My jsme se na ostrově cítili naprosto bezpečně a podle chování všech, na které jsme kdekoliv narazili, si uvědomují, jak je turismus pro ostrov důležitý.

Naštěstí jeho rozsah je na ostrově ještě v normě a i když jsou zde i vyloženě turistické lokality, tak počet návštěvníků nepůsobí nijak rušivě. Kdekoliv jsme byli, tak počet turistů byl ve většině případů malý až zanedbatelný. A v případě pláží nebyl žádný problém si najít místa, kde jsme byli úplně sami. Rušnějšími lokalitami tak byla jen rumárna Chamarel a Země 7 barev. Na rozdíl od jiných destinací nás tu téměř nikdo na pláži neobtěžoval s prodejem či nabídkou čehokoliv, snad jen pouze dvakrát (nějaké vlastnoruční šperky) a to ještě velmi nevtíravě. A stačilo slušně odmítnout a maník šel s úsměvem dál.

Ceny

Pomineme-li cenově náročnější letenku, i když i ta se dá v akci pořídit někde od 13.000, tak pobyt na Mauriciu nemusí být až tak finančně náročný. Především ceny jídla v obchodech, na trzích, na ulicích i v restauracích jsou obvykle stejné nebo nižší než u nás. Hlavně u indických stánků se najíte doslova a klidně za pár korun či jejich desítek, pokud si dáte něco menšího na chuť. Za stovku už máte u místních běžnou pořádnou porci.

Na ostrově je ve městech neskutečný počet všemožných obchodů, od velkých supermarketů po mraky malých obchůdků místních, jen pozor, ty se ve většině zavírají kolem páté. U supermarketů pak pozor na to, jaký je jejich charakter. Některé jsou obdobou těch evropských, jiné jsou zase více indické či muslimské. A rozdíl pro turistu je především v tom, že v těch druhých nekoupíte žádný alkohol.

My to riskneme ...

Mauricius je známý mj. svými třtinovými rumy, kterých je naopak v těch prvních solidní nabídka v širokém cenovém rozsahu. Ty nejlevnější začínají někde okolo 150 Kč za sedmičku, ty exkluzivní koupíte i za několik tisícovek, taková střední třída je okolo 350 Kč. A najdete zde jak rumy bílé, tak tmavé – stařené, a k tomu velmi pestrou paletu rumů s příchutěmi a všemožné likéry. V SuperU jsme narazili i na bohatou nabídku vín, kdy ta dovážená jsou celkem drahá, ale ta místní (zřejmě jen místně stáčená?) jsou za ceny běžné u nás, od cca. 70 Kč za sedmičku.

Na ostrově jsou i dva velké pivovary, takže skoro všude narazíte na piva Phoenix a Blue Marlin. My jsme vyzkoušeli i spoustu speciálů od menších pivovarů Thirsty Fox a Manawa. Běžná třetinka v plechu tu vychází na 25 Kč, půllitr na 37 Kč. Od stejných 37 Kč lze koupit i pivo ve skle v pro nás netypické míře 650 ml včetně lokálně vařeného Guinnesse, ten je za 45. Je zde solidní výběr i světových piv, ta jsou ale většinou až mnohonásobně dražší, než ta místní. V místních občerstvovnách pak máte běžné nealko nápoje obvykle za 25 Kč, třetinku piva za 50. Tentokrát jsme v obchodech skoro nenakupovali, ale třeba 2 litry koly jsou za 37 Kč, litr džusu od 30 Kč, kdy tyto jsou daleko lepší než u nás v ČR.

Jídlo v restauracích je zhruba od 200 Kč výše, samozřejmě obvykle s nabídkou všemožných ryb a mořských potvor. Až na jeden místní obchod se všude tam, kde bychom to předpokládali, dalo platit kartou. U místních občerstvoven jsme platili tak půl napůl, většinou hotově, ovšem primárně proto, abychom se zbavili hotovosti. Hotovost na celý pobyt jsme vybrali z prvního bankomatu, na který jsme narazili. Výběr byl bez poplatku a šlo o bankomat místní banky MCB. Vedle byl ještě nějaký jiný, ale fronta místních z nějakého důvodu stála před tím prvním a vedle nevybíral nikdo.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 2 x Velmi praktické!

📷 0 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 0 x To chci taky zažít!

❤️ 5 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Tesna

Cestopis byl naposledy aktualizován 2023-02-25T20:35:42+01:00

Tesna procestoval 24 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Střední Ameriku. Na Cestujlevne.com se přidal před 6 lety a napsal pro tebe 40 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

1 komentář

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Dan _S

před rokem

Cestujpivně doplnění: I piva Blue Marlin a Manawa patří pod pivovar Phoenix. Pivo Ocean IPA od Thirsty Fox má za mne asi nejkrásnější etiketu, jakou jsem kdy viděl. Na ostrově je ještě minipivovar Flying Dodo, ten má tak malé šarže, že se jednotlivé typy piva liší jen typem plastové ochrany na uzávěru láhve:
https://www.jidlonacestach.cz/ma...us-a-pivo/

Mauricijské pivo mi přijde dost pitelné, za mne moc fajn překvapení. Tedy až na pšeničnou Manawu. Tu si už nikdy dát nemusím :-D

Projeli jste to hezky, s tím počasím na Mau je to letos pech, jeden cyklón střídá druhý.