Mogesalmebit aneb vánoční Gruzie

Do Gruzie jsme měli koupené letenky už na 8/2021, bohužel země byla kvůli Covidu uzavřená a tak na naše plány došlo až na Vánoce 2022. Sice jsme měli v plánu letět v létě a na 2 týdny, ale i naše cestování je o kompromisech. Nakonec termín 23.12-30.12. byl nejlepší volbou, protože Gruzinci jsou povětšinou pravoslavní křesťané (Vánoce slaví až v lednu) a ostatní turisté si užívali vánoční pohodu evidentně někde jinde. A proto jsem i na těch top turistických místech byli téměř nebo úplně sami.

Přípravy a itinerář

Letěli jsem s WizzAir Praha- Kutaisi. Let trval 4 hodiny. Přílet byl naplánovaný na pátek 23.12. 23:25. Plán byl procestovat Gruzii - Lyžování v Gudauri, Prohlídka Tbilisi ( zábavný park, sirné lázně), Kutaisi, Prométheova jeskyně, Chiatura (lanovky), Klášter sv. Davida z Garedži, Gori (Stalinovo muzeum). Z plánů nám nevyšli jen sirné lázně  a lyžování v Gudauri (protože nenapadl sníh). Zato jsme viděli Kazbeg z blízka a zúčastnili se Vánoční bohoslužby v kostelu Nejsvětější trojice. Vzhledem k tomu, že itinerář byl obsáhlý a času málo, nejrozumnější možnost byla půjčení auta.  Před cestou jsem na booking.com koupila ubytování na noc 24.-25. v Gudauri (White Shino Hostel) noc za 90GEL  a zároveň zabookovala auto (nějakého Hybrida za 6.426,-kč s tím, že 1.425 kč se platilo při rezervaci, zbytek na místě a kauce byla 100€). Jo a abych nezapomněla - je lepší vzít aktuálního průvodce - ten z roku 2015 od Tima Burforda je spíš do hodin dějepisu. :-)   Návrat jsme měli naplánovaný na další pátek zhruba v 17:00 na Ruzyni. 

Přílet, Půjčení auta, doprava, Přesun Gudauri a den první

Na začátek se ještě patří podotknout, že v době odletu jsem byla druhým dnem na antibiotikách a vzhledem k mému průběhu to musela být minimálně chlapská rýma(!). Ani cestou na letiště jsem si nebyla úplně jistá, zda zvládnu let, natož pobyt. Vyzbrojena negativním PCR testem (kdyby mě někdo nechtěl přes hranice pustit) a s taštičkou všech možných léků jsem tedy do letadla nasedla a po 4 hodinách i dost unavená a rozbolavělá vysedla. Plán byl jasný - koupit sim kartu na data a najít pána s mým jménem na cedulce, kterého poslala autopůjčovna. Simku jsme koupili u společnosti Hello (nejmenší fronta) za 10GEL na týden. Po zakoupení simky jsme začali hledat zástupce autopůjčovny. Zhruba hodinu po přistání jsme ale na letišti byli evidentně sami. Vydávám se tedy na místní informace, kde dvě ženy už přepočítávaly kasu. Vysvětluji jim svoji situaci, že hledám autopůjčovnu. Na letišti prý žádná nefunguje, všechny jsou jen v centru Kutaisi. Jedna z žen se ochotně nabízí, že zavolá na číslo, které mám jako jediný kontakt na papíru o rezervaci vozidla. Jsem moc ráda, medikace už mi přestává zabírat a Gruzii už začínám nenávidět. Po pár zvoněních spustí žena gruzínsky do telefonu. Hovor asi po minutě ukončí.  Mám na WhatsApp zaslat číslo rezervace. Super. Za pár minut mi zvoní telefon - něco ve smyslu" Sorry" a "Big Mistake"... No a co dál? Máme čekat... společnost nám dělají toulaví psi... čekáme půl hodiny... Do zprávy přijdou kontaktní údaje na Zaaliho, řidiče bílého auta, které nás jede vyzvednout. Za další půlhodinu nasedáme do auta. V mezičase jsem nadávala na Gruzii, dožadovala se cestování s cestovní kanceláří a chtěla hned domů. Se Zaalim už jsem neměla sílu komunikovat, ale nejedu sama, tak se konverzace ujal Ejzí. Jeho skvělou vlastností je, že se svojí zásobou 50 ti slovíček umí mluvit relativně dlouho. Minimálně to stačilo na cestu do Kutaisi, kde nám Zaali předává na ulici  auto (Subaru Crosstrack 4x4). Říká něco o tom, že chce víc peněz, protože jsem měla objednané auto nižší kategorie, já ho zase upozorňuji, že jsem ho měla objednané o půlnoci a jsou tři ráno. Bere si 300€, - 100€ má být depozit. (to jsem zvědavá, jestli ty peníze někdy uvidím), fotí si ve tmě Ejzího řidičák (ten evropský, protože mezinárodní si nestihl udělat), v autě nám nechává techničák od auta a do zprávy nám posílá stav paliva na palubní desce a současnou polohu, kde se máme za týden setkat. Jelikož jsme mu právě dali všechnu naši hotovost, jdeme k bankomatu, který nám ale žádné peníze nechce vydat. No co, máme skoro plnou nádrž, tak vyrážíme na 5 hodin dlouhou cestu do Gudauri. Tento noční přejezd bylo to nejrozumnější, co nás mohlo napadnout - přes den bychom na cestě strávili daleko více času kvůli provozu. Silnice do Gudauri je hlavní tah zásobování do a z Ruska. Jedná se vlastně o nepřetržitou kolonu náklaďáků s kolikrát hodně zvláštním technickým stavem. Okolo 7 ráno parkuji před naším hotelem. Ejzí tou dobou už spí na zadním sedadle. Já pokládám sedadlo a do 10 spíme oba v autě. Po probuzení na nás čekají překrásná panoramata. Hotel je hned vedle svahu. Jen škoda, že není vůbec žádný sníh. Jdu se zeptat, zda se můžeme ubytovat dříve. Bez problémů. Zalézáme do pokoje a ještě pár hodin spíme. 

Po probuzení se vydáváme autem z Gudauri směrem k Ruským hranicím. Po pár kilometrech jízdy je vyhlídkové místo - Gudauri View Point - s pomníkem Gruzínsko- Sovětského Přátelství. Je tu celkem plno, akorát přijely dva autobusy. U vyhlídky je i otevřené občerstvení. Za parkování se platí. Výhled za to ale stojí. Vidíme nějaké paraglidisty, dole pod námi nádrž na vodu pro zasněžování, krásné svahy. Zdržíme se asi půl hodiny a pokračujeme dále po silnici - na Google mapách jsme našli nějaké minerální prameny. Cestou vidíme vyprošťování kamionu, který sjel mimo cestu. Minerální prameny jsou hned u silnice. Upřímně řečeno, když večer procházím fotky, tak jsou na fotce hezčí než ve skutečnosti. Okolo pramenů jsou zavřené obchody, toulaví psi (jako všude v Gruzii). Většinou jen zastaví auto, posádka se vyfotí a jedou dál. Udělali jsme to vlastně stejně. Vracíme se do Gudauri - musíme natankovat - naštěstí kreditka funguje. V obchodě si nakupujeme nějaké věci na večeři a na snídani, projíždíme ještě autem Gudauri - je tu spousta nově postavených apartmánových domů. Některé se rozpadají ještě před dokončením. Kdo bude chtít vybrat v Gudauri hotovost z bankomatu - tak pouze u čerpací stanice v obchodě s potravinami, ale je potřeba dojít až na konec obchodu, za směnárnu a tam se na vás usměje asi 6 různých bankomatů. Poplatek za výběr byl asi 20 GEL. Štědrý večer trávíme u krbu ve společenské místnosti. Ježíšek nám pod stromeček nadělil malý dáreček. Na ráno si Ejzí pro jistotu ještě na krb přichystal ponožku, kdyby tady chodil i Santa. Ta zůstala prázdná. 

Den 2 - Kazbegi , Ananuri, doprava v Gruzii

Ráno se balíme z ubytování a vyrážíme stejnou cestou jako včera tentokrát ale až do Stepancmindy -posledního většího města před Ruskými hranicemi. Cestou opět musíme předjet několik desítek pomalu jedoucích nákladních aut. Ve Stepancmindě si dáváme v restauraci polévku a pak vyrážíme do pravoslavného kostela Nejsvětější trojce, odkud je famózní výhled na Kazbeg. Lepší počasí si ani nemůžeme přát. V průvodci je psáno, že se tam nedá dojet autem. No parkoviště je hned u kostela. Jsem ráda. Není mi tak dobře, že bych se cítila na jakýkoliv trek. 

Máme štěstí. V kostele právě probíhá bohoslužba. Na několik minut zůstáváme. Já musím mít pro vstup zahalené vlasy (čepice stačí) a dlouhou sukni. Naštěstí jsou nějaké k dispozici před vchodem. Ejzí může jít, jak je... (zase to má jednodušší) O náboženství toho ani jeden moc nevíme, tak asi bych to popsala tak, že vysoký muž v bílém cosi odříká. Ostatní muži v černých hábitech něco dynamicky přeříkávají jako jeho ozvěnu. Hrstka věřících, kteří se mše účastní, se pravidelně sehraně křižují. Zůstáváme asi 10 minut a odcházíme. Kocháme se ještě výhledy a pak odjíždíme. Cestou se chceme svézt na Zipline, která je pod Kazbegem krátce postavená, ale je zavřeno. Škoda.  

Protože je relativně brzy rezervuji nám ubytování u Azerbajdžánských hranic, abychom mohli zítra navštívit kostel Svatého Davida z Garedži. Tedy nás čeká dlouhý přesun. Cestou si kupujeme skvělé čepice z ovcí. Ejzí konečně našel svoje ztracené vlasy! Zastavujeme ještě na soutoku černé a bílé Aragvi, ale to neoceňujeme, možná až bude tát sníh... 

Zastavujeme ještě na hradě Ananuri - krásný hrad s ještě hezčím výhledem na přehradu. Vše je přístupné. Ale u některých cest mám strach o život. Ejzí zkoumá vše. Před vchodem je placené parkoviště, parkujeme vedle silnice, zadarmo.V sezóně tu může být celkem rušno. Vedle je malé tržiště. V rychlosti ho procházíme - k prodeji je spousta známých značek. Odoláváme a pokračujeme v cestě. 

Začínáme mít hlad, tak zastavujeme u silnice kousek před Tbilisi. Máme trochu problém vybrat z jídelního lístku. Musíme čekat, až si vybere stůl vedle, mají jen jeden v angličtině. Gruzínská verze je bez obrázků, tedy bez šance. Jídlo vychází velmi levně, platíme necelých 500Kč. Porce jsou obrovské a jídlo moc chutné.  Netušíme, že je před námi největší dopravní špička v Tbilisi. Do teď jsme jezdili relativně mimo města. Všimli jsme si, že Gruzínci moc neřeší technický stav svých vozů - většina aut nemá přední nárazník, některé ani ten zadní. Světla se používají velmi dobrovolně - i v noci. Předjíždí se všude  - na plné čáře, na zákazu předjíždění, před zatáčkou, za mlhy, deště, v noci i ve dne. Ovšem to, co jsme zažili v Tbilisi bylo peklo. Shodneme se i na tom, že v Gruzii jezdí hůř než v Jordánsku (a to je taky něco). V Tbilisi jsme zjistili, že neexistují žádná pravidla. Přednost? Větší a silnější! Kruhový objezd? Tak k tomu ani nevím co napsat - vlastně jsme se zbytek pobytu snažili všechny kruhové objezdy spíše objíždět objízdnou trasou. Na dvouproudé silnici není problém v jednu chvíli mít třeba 5 aut v řadě. Blinkr se zásadně nepoužívá. Když už se použije, neznamená to, že auto musí nutně někam odbočit. Zato klakson má každé auto a nebojí se ho použít. Autobusy mají absolutní přednost. Autobusáka nenapadne, že by se měl kouknout, jestli někomu nevjíždí do cesty.... Stav Gruzínských silnic je také zajímavé téma, myslím, že hned další den k němu budu mít hodně co napsat. No po několika hodinách jízdy přijíždíme za tmy do ubytování ve městě Udabno (za 60GEL včetně snídaně). Ubytováváme se u paní, která učí na prvním stupni základní školy a jejího manžela- trenéra juda. Hned po příjezdu nás upozorňují, že neteče teplá voda. Zamrzla.  Pokoj je vytápěn jen komínem od kamen, na kterých učitelka vaří. Oblékám se do termoprádla, beru teplé ponožky, antibiotika a zavrtávám se do postele.    

Den Třetí - Monastery David z Garedži, Offroad, Tbilisi

Jednoznačně nejlepší den, který jsme v Gruzii strávili. Ráno jsme bohatě posnídali (vajíčka, sýr, pečivo, zelenina a smažené bramborové placky). Paní učitelka šla do školy, zůstali jsme s jejím manželem. Ten uměl rusky a ještě velmi špatně. Nakonec nezbylo než na konverzaci rezignovat. :-) Víme, že trénuje judo a že slaví Vánoce 31.12. tedy asi... . Vyjíždíme směr Ázerbajdžánské hranice. Při nočním příjezdu jsme neviděli, jak se změnil ráz krajiny. Zastavujeme a kocháme se. Jsme jako v pohádce.  Za 10 minut jsme na místě.

V této oblasti je kostelů a skalních chrámů více. Vybírám na Google ten nejlépe hodnocený, nejnavštěvovanější. Na parkovišti u vstupu jsme opět sami. :-) 

Chrámový komplex stojí přímo na hranici. Gruzie by ráda toto své nejposvátnější místo směnila za jiné pozemky, nicméně Ázerbajdžán s tímto návrhem nesouhlasí, tedy nám přichází SMS, ať vítáme v Ázerbajdžánu.  Sledujeme vodní kanály na svody vody. Procházíme různými chodbami a užíváme si krásné výhledy. Už se chystáme odjet a vidíme směrovku " სამლოცველო" . No vydáváme se do kopce. Když jsme v úrovni horních věží kláštera, vidíme dva ozbrojence. Jeden odchází. Druhý nás zdraví. Ptá se, odkud jsme. Přiznáváme Českou republiku. Oči se mu rozzáří a vypráví nám o tom, jak studoval ve Vyškově. Jak má rád místní pivo - černý Kozel mu chutná jako víno, které má rád. Ejzí vytahuje z baťohu plechovku Plzně se slovy "This is gift for you". Ozbrojenec běží k Ejzímu a objímá ho. Jsou nejlepší kamarádi. Posílá nás dál, že je tam kaple Sv. Davida. Dole před vstupem do kaple nás na správnou cestu navádí druhý ozbrojenec. Upozorňuje mě, abych měla zahalené vlasy a kolena... No, tak si alespoň okolo pasu uvazuji bundu. Kaple nás tak neosilňuje, jako výhled z ní.  

Loučíme se s novými kamarády a odjíždíme zpět. Cestou jsme viděli odbočku k dalšímu skalnímu chrámu. Koukám do mapy - 4 km vzdálený chrám má 5 hvězdiček v hodnocení. V komentářích píšou o tom, že tam bydlí mnich a že nás rád provede. Jo a je tam pár zmínek o tom, že je to pro 4x4. To máme. Tak Let´s GO! 

Dojeli jsme k chrámu. Zapomněla jsem ještě výše zmínit, že v průběhu cestování jsme došli k závěru, že naše půjčovna aut je asi jen kamarád majitele půjčovny aut, který to má jako melouch a občas půjčí auto své manželky turistům, když je ta BIG MISTAKE. Nicméně manželčino auto to nemělo na tomto výletě jednoduché. Všem, kdo se chystá do Gruzie doporučuji VYSOKÉ 4x4. Ideálně s řidičem a platíčkem Xanaxu. Minimálně na tuto cestu by se vše hodilo. Ale Ejzí je dobrý řidič a bohatými zkušenosti z terénu. (O to pro něj hůř, protože v jednu chvíli bylo jasné, že tutéž cestou zpět se nedostaneme). Ale skalní chrám byl úžasný. Hned po příchodu nás přivítali psi a kočky. Odněkud na nás někdo volal. Když jsme přišli blíže, byl to mnich. Právě pekl chleba. Máme si nabídnout. Umí dobře anglicky. Lépe než my. Máme si projít komplex. Dozadu, na křižovatce vpravo a  nahoru k věži. Dole je kaple. Až uklidí, vezme nás tam. Jdeme k věži. Ejzí odhaluje tajný vstup. Přemluví mě - jdeme dovnitř. Po všech čtyřech prolézáme dírou. Po schodech nahoru. Tma, mezipatro s kupolí. Další schody. Mezipatro s nápisy na zdech. Po schodech jako pro slepice do kurníku na další schodiště. Wau, krásný výhled. Rozbořený vrchol zdí. Opatrně.   

Na vrcholku vypijeme drink a jdeme zpět. Mnich už na nás čeká a bere nás do skalního chrámu. Jsme v šoku. Nečekáme, že to uvnitř bude tak obrovské. Pořizuji jednu fotku, mnich říká, že je to ok. Ale  telefon to stejně ani není schopný zabrat. Loučíme se s ním. Psi nás jdou doprovodit až k autu, kde vyžebrají naší svačinu. Je vidět, že se jim to nepodařilo poprvé. Během svačiny bookuji ubytování v Tbilisi. Vybírám luxusnější hotel v centru, kde snad bude teplo. Navigace nám radí jet směrem na Rustavi (tedy na opačný směr, než odkud jsme přijeli). Super. Stejně zpět byla cesta nesjízdná. No... to co nás čeká ale také není nic fajnového. Doufám, že tohle Zalli nebude nikdy číst. Asi po hodině jízdy (jo, děláme cestou blbosti... ) se radujeme, že jsme na asfaltu... Radost je velmi pomíjivá. V asfaltu jsou díry, kde by zapadl i tank. Zastavujeme a zase léčíme auto od divných zvuků. Tentokrát by bahno z podběhů naplnilo několik kýblů. Už víme, že nás zase čeká průjezd Tbilisi. Tento den zkouší Ejzího řidičské schopnosti ze všech stran. 

Rustavi je opravdu nehezké průmyslové město. Cesta je stále v hrozném stavu. připojuji několik fotek z přesunu pro představu. Po příjezdu na hotel zjišťuji, že jsem omylem zabookovala hotel na jiné datum. Naštěstí si s tím na recepci dva sympaťáci poradili a my jdeme konečně bydlet do tepla! V přízemí hotelu je Carrefour, nakoupíme nějaké dobroty, zajdeme na večeři a padáme do postele únavou. 

Den Čtvrtý - Tbilisi - katedrála nejsvětější trojce, lanovky, zábavní park, přesun do Gori

Ráno balíme na hotelu a věci ukládáme do auta. Vyrážíme pěšky přes centrum Tbilisi ke katedrále Nejsvětější trojice. Byla dostavena v roce 2004. Jedná se o třetí nejvyšší pravoslavnou stavbu. Je podstatně větší, než působí na fotografiích. Je tu hrstka místních, kteří se modlí. Turisty snad ani nevidíme a nebo se umí dobře maskovat. Při vstupu nás zastaví starší paní. Ptá se, odkud jsme. V Čechách byla ještě za Československa. Prahu zná. Bere nás za provázky, kterými jsou vytyčeny přístupná místa, ať se pomodlíme. Naštěstí se modlila první, tak jsem okoukla, jak to asi tak vypadá a jak to trvá dlouho. Modlí se i Ejzí. Paní říká, že se můžeme vyfotit. Fotíme při modlení jen mě. Achjo... Já za tohle skončím v pekle.... Ejzí se vyfotit při modlení odmítá. Ale modlil se taky. Pak nás paní provádí zbytkem katedrály. V podzemí je druhý kostel - podzemní. Tady jsou hrobky. Studují zde děti - sirotci. Mají tu malou skupinu dětí, které zde najdou útočiště. Dnes tu nejsou. Nepřímo si tím říká o úplatek na jídlo pro děti. Dáváme jí 20GEL. Moc děkuje. My pokračujeme směr lanovka do zábavního parku.  

Během cesty po centru fotím pár zajímavostí.  

Dojdeme k lanovce, kde si kupujeme nějakou městskou kartu na MHD a nabíjí nám jí na lanovku. Přijde mi divné, že věž, která je v parku Mtatsminda je na jiném kopci, než na tom, kam lanovka vede. Nasedáme, jedeme. Vystupujeme u Botanické zahrady. Hezký výhled,ale hodně lidí a vtíraví prodavači všeho možného. Utíkáme. Jaj! Chybka. Asi tu bude jiná lanovka k parku. Navigace hlásí 55 minut chůze. Za 3 minuty má jet autobus, co nás tam za 20 minut doveze. Čekáme tedy na něj. Jen nevíme, že na opačné straně silnice. Tedy nastupujeme do špatného autobusu, vystupujeme hned další zastávku a jdeme pěšky asi 2 kilometry ke správné lanovce. Opět kupujeme nějakou kartu, která slouží na lanovku a následně se nabíjí ve stánkách a slouží jako vstup na atrakce. 

V parku je pár desítek lidí. Hodně atrakcí je uzavřeno. Jdeme na Ruské kolo. Pak sváča na lavičce a domlouváme se, že ještě navštívíme místní horskou dráhu. Paní na pokladně nám říká, že minimum lidí pro spuštění atrakce jsou 4. Jsem dva. Prosím nějaké kluky, ať jdou také. Nechce se jim. nakonec se nechají přemluvit. Slibuji že to bude "funny and safe". Smějí se. Pouští nás dovnitř. Zabíráme první místa. Nakonec nás jede více.  O tom, jak si to kdo užil vypovídá fotka, kterou jsem si pak nechali vytisknout. 

Po kapce adrenalinu k běžíme k autu a odjíždíme směr Gori. V Gori se začíná psát příběh o tom, jak jsou Gruzínci srdečným národem. Na adrese, kterou jsem obdržela od booking.com jsem nemohla ubytování najít. Byl to takový rozpadlý činžák. Hodně podobný jsem viděla v severních Čechách na vyhlášeném sídlišti u Mostu. Před vchodem jsem tedy zastavila asi 40ti letou ženu, která měla do vchodu zamířeno. Několikrát se podívala na fotky, adresu a potvrdila, že by to mělo být ve vchodě, před kterým jsme stáli. Pak zavolala na jediný kontakt, který byl u rezervace uvedený. Zvedl to muž, který vůbec neměl o nějakém pronajímání bytu ani tušení. Následně zavolala svému muži. Ten vyšel ze vchodu. Ukázala mu mojí rezervaci. Muž zavolal několika lidem (odtušili jsme, že to jsou jeho sousedé), zda někdo o nějakém pronájmu neví. Nikdo nic nevěděl. Takto s námi strávili v šílené zimě na ulici zhruba 45 minut. Nakonec jsme se shodli, že situace nemá řešení. Za ubytování jsem neplatila předem, tedy k žádné finanční újmě nedošlo, bylo tedy potřeba udělat rezervaci v jiném ubytování. To bylo vzdálené 150m. Naši noví kamarádi šli s námi, aby se přesvědčili, že budeme na noc v bezpečí. This is Gorgia!  

Den pátý - Gori, Čiatura, Kutaisi

Gori je malé město nedaleko od Tbilisi, kde se roku 1878 narodil Stalin. Na Stalinově hlavní třídě je umístěno Muzeum J.V. Stalina.  Součástí muzea je prohlídková trasa, kde je Stalin vykreslen jako anděl, díky kterému vzkvétal průmysl, lidé neměli hlad, každý byl za jeho vlády trestán spravedlivým soudem součástí expozice je nespočet jeho podobizen, fotografií s významnými vůdci a darů, které jako vůdce obdržel. Během prohlídky vidíme  i Stalinův rodný dům a železniční vagón, kterým jel na Jaltskou konferenci v roce 45. Bizarní - to je asi to slovo, jak bych muzeum ohodnotila. V okolí muzea si můžete nakoupit upomínkové předměty se Stalinem.

V Gori se pravděpodobně připravují na nějakou velikou slávu (tuším, že by to mohlo být 70 let od úmrtí Stalina), protože na hlavní třídě se ve velkém opravují fasády domů, v truhlíkách jsou zapíchané umělé květiny, pokládají se zatravňovací čtverce, ale vše tak nějak jejich Gruzínským stylem...  Cestou k autu jsme zaskočili ještě do Muzea války. Zbytečnější a nudnější muzeum jsem snad neviděla. V Gori je ještě i pevnost, ale na tu se mi kvůli silnému větru nechtělo, tak jsme si nakoupili u stánku na ulici jídlo a jeli přes Čiaturu do Kutaisi. 

Čiatura je hornické město, kde se těží mangan. Jako pozůstatky dřívější těžby jsou tam k vidění staré lanovky. Bohužel opět se projevilo stáří našeho tištěného průvodce. Stará lanovka není funkční žádná. Jsou zbudované asi 3 nové. Ale během cesty tam začalo hodně pršet, což umocnilo jen apokalyptický dojem z místa. A více méně po krátké zastávce prcháme pryč. 

Noc trávíme v Kutaisi, kde máme zarezervovaný celý domeček na dvě noci. Ráno jsem konečně dobrala antibiotika, tak se domlouváme, že večer vyrazíme někam na skleničku. Hodně prší. Čekáme, jestli nepřestane, ale nepřestává. Vybíháme z domu a hledáme nejbližší restauraci. Kam nás vede Google, tak nic není. Celý promočení nacházíme Beer Garden. Super! Mají otevřeno. Je to se mnou složité z alkoholu obvykle piji jen šampaňské a rum. Bohužel v Beer Garden nic takového nemají. Vína jen suchá, pivo... Ok.. objednám si vodku a džus. Namísto vodky je mi nabídnuta Čača - netuším, co to je, asi něco místního. Ok. A džus... sakra, jak se řekně anglicky pomerančový... Číšník píše na lísteček 250, pak 500 a 750. Odkývám 250. Jak se jen řeknou ty pomeranče....  No nic objednáváme jídlo, Ejzí pivo a číšník odchází. Za pár minut se vrací s naší objednávkou. Jedno velké pivo, 0,4l hruškové minerálky a 250 ml čači, což je hroznová pálenka. No...  to bude veselý večírek :-) Alkohol v Gruzii totiž rozlévají po 0,5l a nebo 1l do skleněných džbánků. Většina hospod je situovaná tak, že jsou malé "salonky", kde se Gruzínci v soukromí opíjejí. Salonek je zhruba pro 8 lidí. Zeleně svítí ty prázdné. Když potřebují objednat, tak si zavolají číšníka stiskem knoflíku.  

Den šestý - Kutaisi, Prométheova jeskyně

Ráno vyrážíme do Prométheovy jeskyně. Z recenzí lze vyčíst, že je to turistická atrakce. Cesta trvá asi 15 minut. Cestou potkáváme u silnice prasata, krávy, psi... klasika. Dojedeme na placené parkoviště před vchodem. Vítají nás psi. Nějací lidé tu jsou, ale na skupinku 60 lidí, jak píší v průvodci to nevypadá. Kupujeme lístky. Prohlížíme si informační tabule. Po chvilce čekání jde naše asi 30ti členná skupinka do jeskyní. Výklad je v angličtině a ruštině. Není moc poutavý. Jdeme na konci skupinky a v klidu si děláme fotky. Jeskyně jsou opravdu krásné. Návštěva stojí za to. Krápníky jsou nasvícené, v jednom sálu nám za doprovodu vážné hudby pouští světelnou show. Možná trochu kýč, ale líbivé. Procházka je to asi 1,5 km. Jdete přes 6 sálů. Celkem má komplex přes 20 sálů na rozloze asi 11 km.  

Cestou z jeskyní se zastavujeme ještě ve městě Tskaltubo. Ejzí to tu označuje za obydlenou Pripjať. Nelze než souhlasit. Je to lázeňské město s radioaktivními prameny. Jeden i ochutnáváme. Na googlu zjišťujeme, že to bylo místo, kde v době slávy SSSR bydleli návštěvníci Gruzie z jiných než svazových zemí. Po osvobození Gruzie značně upadlo. Později bylo útočištěm uprchlíků z války s Abcházií. 

Dalším úkolem na programu dne bylo umýt půjčené auto, než ho budeme ráno vracet... No... posuďte sami dle fotek úroveň místních služeb. 

Jako pěst na oko působila tato stavba v centru Kutaisi: 

Zjišťujeme, že je to bývalá budova Gruzínského parlamentu. Vystavěna byla v letech 2011–2012 a od roku 2012 do roku 2019 sloužila jako sídlo gruzínského parlamentu. Následně byl zvolen nový prezident, který parlament vrátil zpět do Tbilisi, tak je v tuto chvíli budova opuštěná. Náklady na její výstavbu jsou odhadovány na 83 miliónů dolarů. Což je opravdu tragická ukázka nekompetentního hospodaření. Zbytek dne se procházíme městem a přepadá nás návratový mód. Pozn.: WizzAir nepříjímá pro lety z Kutaisi elektronické letenky. Je potřeba je mít vytištěné. My je vytiskli za 2GEL v copy centru Kutaisi v ulici, co vede na jih od fontány.  

Den sedmý - návrat domů

Poslední den byl celý o návratu - vrátit auto, dojet na letiště. Naštěstí nám letadlo neuletělo a let byl klidný. Je nám jasné, že jsme v Gruzii rozhodně nebyli naposledy. Ejzí by si rád splnil to vytoužené lyžování ve freeridovém ráji v Gudauri. Já bych zase ráda vyrazila na nějaký trek v horách. A nebo možná i na tu divokou vodu. Snad se nám to brzy podaří. Shodujeme se v tom, že bychom si uměli představit prodloužit tuto dovolenou ještě o jeden týden. Níže je ještě slíbená část o Vánocích v Gruzii. Něco málo pro představu z rozpočtu - tam jen doplním, že letenky se dají sehnat už okolo 1500 za zpáteční letenku pro jednoho, ale prostě jsme tentokrát letěli, když jsme potřebovali. 

Vánoce- jak slaví v Gruzii

Svátky slaví v Gruzii podle juliánského kalendáře. Od 28.listopadu drží pravoslavní křesťané 40ti denní půst - nepijí alkohol, nejí maso. Chichilaki je název vánočního stromečku. Vypadá jinak, než ho známe. Vyrábí se z usušených větví vlašských nebo lískových ořechů. Ty se ostrouhají do kudrdlinek a na konci se nedořezávájí. Zdobí se ovocem a sladkostmi. Chichilaki má připomínat vousy Svatého Basila Velikého (někdo jako Santa). 19. ledna se stromeček spálí, jako symbol odchodu potíží předešlého roku. Vánoce se slaví 7. ledna. Avšak už 6.ledna večer chodí Gruzínci na mši, která trvá do brzkých ranních hodin, pak jdou až slavit vánoce s rodinou. Po bohoslužbě je na řadě tradiční pochod Alilo - v průvodu se nosí vlajky, kříže, zpívají se koledy. Dárečky děti dostávají na Silvestra - 31.12. od Tovlis Papa (Dědečka Sněha) - chodí oblečený celý v bílém v plášti z ovčí vlny a děti mu nechávají pochoutku s názvem Churchkhela (ořechy v hroznové šťávě ve tvaru klobásy). 

Rozpočet

• Letenky:  14.451 CZK (zpáteční, 2 osoby, příruční zavazadla, 1x 10kg odbavené zavazadlo)
• Ubytování: 433 GEL = 3.636CZK (Gudauri - 90GEL, Gareji - 60GEL vč. snídaně, Tbilisi Royal- 53 GEL, Kutaisi- 140GEL/2noci) 
• Auto: 6.426 CZK (1.426CZK předem, 200€ na místě, 100€ vratný depozit)
• Benzín: 2.997CZK (1.436 CZK, 1.561CZK) pozn.: vraceli jsme auto s o 1/3 plnější nádrží než kolik jsme dostali.
• Vstupy, atrakce v parku, lanovky, SIM karta, MHD: 1.973 CZK 
• Útrata za večeři v restauraci: 300-500 CZK (pro 2 osoby, včetně pití a salátu, čači,...)

Pro představu hlavní body naší cesty: 

Doufám, že Vás cestopis bavil. A třeba díky němu také vyrazíte do té málo známé Gruzie. Určitě nebudete litovat! Madloba (děkuji)