Moje Camino de Santiago

Občas mívám chuť otestovat sama sebe a svoje limity. Ověřit si, čeho všeho jsem schopná a jak moc se dokážu hecnout. A pokaždé sama sobě dokážu, že mám pouze ty hranice, které před sebe sama postavím. O cestě do Santiaga jsem uvažovala už nějakou dobu. Znám lidi, kteří tuhle trasu šli, jiní mě inspirovali třeba jen tím, že se rozhodli o svoje zkušenosti podělit na internetu. Několik let jsem si říkala, že to jednou musím vyzkoušet. A letos tak nějak vnitřně cítila, že konečně nazrál ten správný čas. Takže jsem v polovině července sbalila batoh a vyrazila realizovat jeden ze svých nejbláznivějších nápadů.

Na Camino se dá vyrazit z mnoha různých míst. Jedinou podmínkou k obdržení poutnického certifikátu je ujít alespoň sto kilometrů. K nejpopulárnějším nicméně patří portugalská trasa, která startuje v Lisabonu a řada, možná dokonce většina lidí se na ni napojuje až v Portu. Odsud si potom můžete vybrat mezi třemi potenciálními cestami, které se všechny spojují ve španělské Pontevedře. Na výběr máte mezi Camino central vinoucí se vnitrozemím, Camino da costa rámující pobřeží a její verzí Litoral, která vede přímo po břehu oceánu. Je také ze všech nejdelší, jelikož měří zhruba 280 km, předchozí dvě jenom kolem 260 km. Verze da costa a litoral se zároveň dají kombinovat, jelikož na území Portugalska se průběžně potkávají, což je varianta, kterou jsem nakonec zvolila i já.

Co si s sebou na Camino vzít?

Základním pravidlem je, že co si sbalíte, to si taky ponesete, přičemž batoh by neměl přesahovat 10 % vaší tělesné váhy. Jste-li drobná žena, tahle část může být trochu problematická, berte to ale tak, že musíte být co nejúspornější. A ruku na srdce, jdete-li v létě, zas tak moc toho potřebovat nebudete, nemluvě o tom, že spousta věcí se dá dokoupit po cestě. Co jsem si sbalila já?

Kvalitní boty, ve kterých se vám dobře půjde. Pokud se rozhodnete pro portugalskou cestu, nepotřebujete pohory, trasa je po celou dobu zpevněná a až na pár výjimek vás nečeká nijak náročný terén. Zásadní je mít boty dobře rozšlápnuté, aby vás netlačily a pohodlně se vám v nich chodilo. Puchýřům se asi nevyhnete, ale dělat se vám budou spíš z intenzivního šlapání, rozhodně by neměly být z bot jako takových. Já se na cestu vydala ve svých běžeckých botách a určitě to byla fajn volba.

Spacák. Pokud neplánujete spát venku, stačí vám lehká letní varianta; v některých albergue ho možná ani nevytáhnete, protože vám lůžkoviny dají, ale ve většině případů dostanete jen prostěradlo a polštář, tudíž minimálně na přikrytí se hodí.

Tři trička (i když celkem vzato by stačila i dvě). Je zbytečné toho tahat víc, protože na albergue se dá v případě potřeby vyprat. Ideální je mít tričko, ve kterém půjdete, a další, do kterého se převlečete v cíli, jakmile si dáte sprchu. A volte pokud možno prodyšné funkční materiály.

Kraťasy a minisukni. Jsem zvyklá chodit túry v sukni, tudíž jsem si ji vzala i tentokrát, kraťasy jsem měla jenom na převlečení v albergue.

Mikinu. Tu jsem za celou dobu nevytáhla, ale je to věc, kterou je lepší pro všechny případy mít.

Košili. Tu jsem většinu času používala místo mikiny.

Tričko na spaní. Jelikož jsem spala na albergue, nepotřebovala jsem nějak ultra teplé oblečení na noc, na ubytovnách je v létě teplo, tudíž tričko vám úplně stačí.

Legíny. Zpětně viděno bych je vlastně nepotřebovala. Za celou dobu jsem je nevytáhla ani jednou, ale náhoda je blbec a při prudkém ochlazení by se asi hodit mohly. Na druhou stranu, v létě ke skokovým změnám teplot zas tak často nedochází.

Spodní prádlo a ponožky. Zejména u ponožek platí, že by měly být pohodlné a neshrnovat se, aby vám neslézaly a potenciálně nedělaly puchýře. Jsou lidi, kteří používají speciální trekové ponožky, já měla normální kotníčkovky, které nosím na běh nebo do fitka i doma, a nebyl s nimi jediný problém. Podprsenku jsem měla sportovní, jelikož na dlouhé pochody je to ta nejpohodlnější varianta.

Pláštěnku. Za celou dobu jsem ji sice nevytáhla, ale asi bych si to bez ní nelajzla. Měla jsem štěstí, že mi pršelo jen dvakrát, a to ještě tak drobně, že ani nestálo za to ji oblékat, ale člověk nikdy neví, kdy zrovna přijde vhod.

Sandály. Nebo třeba pantofle či žabky. Po celém dni chození v uzavřených botách budete vděční, když se budete moct večer přezout do něčeho jiného. Na některých albergue se navíc ani nesmí chodit bosky, takže je zaručeně oceníte.

Čepici. Mějte na paměti, že velké části trasy vedou po přímém slunku, takže bez čepice ani ránu.

Kosmetiku a opalovací krém. Jako holky víme, že bez nějaké základní kosmetiky se neobejdeme, zároveň nemůžete spoléhat na to, že by vám někde nějakou dali, tudíž se hodí šampón, kondicionér a sprchový gel, pokud se vám vlasy moc necuchají, vystačíte si s nějakým 3v1. Určitě ale nepodceňte opalovací krém, zvláště jste-li světlý fototyp. Jak už bylo řečeno, velké části trasy vedou po slunku, tudíž se opálíte, i kdybyste nakrásně nechtěli.

Základní lékárničku, nikdy nevíte, co se vám může hodit. Určitě nepodceňte náplasti na puchýře a ideálně se vybavte i špendlíkem, ať máte puchýře případně čím propichovat.

Power banku, protože v některých albergue najdete jenom velmi omezený počet zásuvek, které navíc dost často ani nebudou u vaší postele, tudíž se hodí možnost nějak si svou elektroniku dobít.

Sluchátka. Já s sebou měla bezdrátová, protože mají dlouhou výdrž a fungují až osm hodin, aniž by potřebovala dobýt. Klidně ale můžete vyrazit i s klasickými drátovými, v některých ohledech je to možná praktičtější, protože aspoň nemusíte řešit nabíjení.

Jak je to s dopravou a bydlením?

Mluvit tady o dopravě asi nemá moc smysl, protože celkem logicky jdete po svých. Můžete jet i na kole nebo na koni, protože i tyhle varianty pouti jsou naprosto v pořádku, většina lidí se nicméně rozhodne pro pochod. Kolik toho za den ujdete, je čistě na vás. Záleží na tom, kolik máte sil, a zároveň i na tom, kolik máte času. Pokud víte, že za dva týdny musíte být zpátky, chce to rozplánovat si trasu tak, aby vám to vyšlo. Z Porta se většinou chodí kolem 12 dní, takže dva týdny času vám stačit budou. Zároveň zvažte svoji fyzičku. Jste-li na dlouhé pochody zvyklí, třicet kilometrů denně vám nebude dělat problém, pokud se běžně moc nehýbete, dávkujte si trasu spíš po kratších úsecích. Přece jenom vaším cílem není se úplně odrovnat.

Bydlet budete s největší pravděpodobností v albergue. Na trase jsou pochopitelně i hotely, takže toužíte-li po větším pohodlí, můžete využít jejich služeb, poutnické ubytovny ale rozhodně mají něco do sebe. Už jen pro tu atmosféru. Navíc vás vyjdou relativně levně. Jejich cena se pohybuje mezi deseti a dvaceti eury za noc, přičemž státní albergue jsou vždycky levnější. Zároveň právě do státních albergue není možné udělat si předem rezervaci a fungují na principu kdo dřív přijde, dostane postel. Jejich kapacita je velmi různá, ale i ta nejmenší mají kolem 25 míst. Zjednodušeně platí, že čím více poutníků na trase, tím větší kapacita albergue. Zhruba od Viga dál to bývá padesát i více postelí na jedno albergue, ve velkých městech navíc nebývá jedno, ale hned několik ubytovacích zařízení.

Co se rezervací předem týče, já si za celou dobu zamluvila postel jenom třikrát, většinu dnů jsem prostě doufala, že na mě nějaké místo zbyde. A nikdy nebyl problém. Až na jednu dvě výjimky dokonce nikdy ani nebyla úplně naplněná kapacita.

Moje Camino den po dni

Když jsem na Camino vyrážela, neměla jsem úplně přesný plán. Zhruba jsem věděla, kterou trasou chci jít a že bych se do cíle měla dostat za 10 dní, konkrétnější plány jsem si ale nedělala a nechávala to na aktuálních pocitech a energii. Jednotlivé úseky jsem plánovala vždycky večer předchozího dne a párkrát je měnila ještě za pochodu. Dohromady jsem nicméně nakonec ušla 288 km a zabralo mi to 9 dní, tzn. v průměru 32 km denně.

Den 0 - 14. 7.

Obvykle se začíná prvním dnem, ale já začnu nulou, protože ještě před zahájením Camina jsem si dopřála jeden den v Portu. Od začátku jsem věděla, že tohle má být moje startovní destinace, a jelikož jsem tady nikdy předtím nebyla, rozhodla jsem se městu jeden den věnovat. Z Prahy jsem letěla v sobotu 13. 7. večer, takže na ubytování jsem dorazila až někdy kolem půlnoci, celá neděle ale byla zasvěcena poznávání města.

Začala jsem ráno na walking tour organizované naším hostelem. Spolu s pár dalšími lidmi a průvodkyní jsme se prošli po těch nejzajímavějších místech v Portu, po skončení pak už byl čas vyrazit do ulic po vlastní ose. Osobně jsem měla jenom dva cíle - ikonický most Ludvíka I. a katedrálu. Jelikož k prvnímu zmíněnému to bylo blíž, rozhodla jsem se jím začít. Most spojuje Porto a sousední Gaiu a projít se po něm můžete ve dvou patrech - buď dole hned u řeky, nebo nahoře s extra vyhlídkou. Cestou do Gaii jsem to vzala spodem, vrchem se pak vrátila zpět do Porta, ovšem až po tom, co jsem otestovala zdejší proslulé portské víno.

Několik dalších zastávek pak bylo v místech, která jsem už dopoledne viděla v rámci prohlídky a usoudila, že si zaslouží důkladnější průzkum, anebo na doporučení průvodkyně. Zavítala jsem proto do karmelitánského dvoukostelí i nejužšího domu ve městě, který oba kostely odděluje, a nenechala jsem si ujít ani zahrady Křišťálového paláce, po němž do dnešních dnů zbylo jen to jméno. Poslední zastávkou dne se potom stala katedrála. Tam se mi podařilo trefit přesně v momentě, kdy uvnitř probíhala mše (nikde předem neavizovaná, tudíž mě lehce zaskočila), hlavní cíl, a sice pořízení kredenciálu, se mi ale splnit povedlo, takže na svou pouť do Santiaga jsem byla připravena. Zbývalo vyrazit.

Výhled na město

Most Ludvíka I.

Výhled z mostu

Karmelitské dvojkostelí

Den 1 - 15. 7.

Porto → Vila do Conde, 28,8 km

Na cestu vyrážím ráno něco po osmé. Den zatím působí pošmourně a zamračeně, takže člověk by se nejradši zavrtal do postele a zůstal v ní, ale jednou jsem se odhodlala na tenhle podnik vyrazit, tak teď přece nevycouvám. Na trasu se napojuju pod katedrálou, protože vede přímo kolem mého hostelu, a brzy už se proplétám ulicemi Porta. Z historického centra se dostanu relativně rychle, dál už mě čeká jenom spousta kilometrů skrz městskou zástavbu a později podél silnic. V jedné samoobsluze, která už stačila otevřít, si kupuju snídani, nasazuju do uší sluchátka a šlapu vpřed. Dává se sice do deště, ale je to spíš jemné mžení, jímž se člověk nemusí moc stresovat. Ani nestojí za to vytahovat pláštěnku.

První úsek cesty není příliš zábavný a popravdě ani moc pěkný. Člověk prostě jde, aniž by se měl čím kochat, naštěstí kilometry vcelku ubíhají. Navíc je to první den, takže se mě ještě pořád drží nadšení z celého podniku a vcelku si to užívám. Poutníky potkávám spíš sporadicky. Párkrát narazím na stejného kluka, se kterým se tak na střídačku předcházíme, před kostelem v jedné z vesniček prohodím pár slov se skupinkou důchodců, ale jinak jdu víceméně sama a doprovod mi dělá jenom podcast.

Někdy kolem poledního jsem u letiště, kde ale možná i kvůli tomu, že je pondělí, nepanuje úplně čilý ruch. Za celou dobu, co se pohybuju v blízkosti (a je to reálně několik kilometrů), se mi podaří zachytit jenom dvě přistávající a jedno vzlétající letadlo. Škoda, letecký provoz mám vlastně dost ráda. Vzhledem k tomu, že nastává doba oběda, naznám, že by to chtělo něco na zub. Na google mapách si najdu restauraci Tia Mila, která leží na trase, a rozhodnu se v ní zastavit. Soudě podle obsazenosti je to tady oblíbené, a navíc se ukazuje, že majitel je Slovák. Aspoň na chvíli tak můžu přepnout z angličtiny do mateřštiny a prohodit pár slov. Drobným bonusem navíc je naprosto fenomenální jídlo. V menu za deset euro navíc máte polévku, hlavní chod, dezert, kávu a nápoj dle vlastního výběru.

Po obědě mi do cíle dnešní etapy zbývají jenom zhruba tři kilometry. A jelikož je urazím celkem rychle, rozhodnu se ještě kousek popojít a zakotvit až v dalším městečku. Na noc mám v plánu zůstat v albergue Santa Clara, které otevírá ve tři, já jsem na místě už chvíli po tři čtvrtě. Po boku několika dalších poutníků se proto usazuju na chodník a čekám, až otevřou a pustí nás dovnitř. Ubytování mě vyjde na 10 euro, ale mám to i s lůžkovinami. Kdybych chtěla použít vlastní spacák, bylo by to za 7,50 euro.

Rozhodnu se na chvíli si tady odpočinout a pak, bolesti nohou navzdory, vyrazit na prohlídku městečka a taky do obchodu ulovit něco na zub. Pak už se usazuju ve společenské místnosti a s hrnkem čaje otevírám deník, abych mohla zachytit své první dojmy.

Po cestě mě doprovází rozcestníky

Kachličky k Portugalsku prostě patří

Kostel ve Vila do Conde

A výhled na řeku ústící tady do oceánu

Den 2 - 16. 7.

Vila do Conde → Marinhas, 29,8 km

Jak mám zjistit, na albergue se vstává velmi brzo. Večer jsem měla trochu problém usnout, ale nakonec jsem přece jen zabrala. Vstávání bylo v plánu až po sedmé, nicméně už kolem šesté kolem mě panuje tak čilý ruch, že to se spánkem vzdávám a radši se hrabu z postele. Nohy mě bolí jako čert a přijde mi, že nemám šanci udělat krok, ale když se člověk na bolest moc nesoustředí a prostě jde, časem se to rozchodí. Balím proto batoh, k snídani se připravuju protein a po nějaké základní hygieně vyrážím na trasu. Po ránu je moje okolí ještě hodně ospalé a probouzí se jen pomalu a neochotně, moc lidí člověk nepotká. Chroupu broskev, kterou jsem si koupila předchozího dne, a neomylně směřuju k oceánu, který by mě měl dneska konečně čekat. Po celém dni stráveném v nudě velkoměstské zástavby se na to vyloženě těším.

Slunko se sotva stihlo vyhoupnout někam výš nad obzor, když se dostávám k pobřeží. Letovisko, jímž procházím, má neuvěřitelně prázdninovou atmosféru. V uších mi Kovy vykládá o karlovarském filmovém festivalu a já si připadám jako v Cannes. Oceán je tady sice studenější a divočejší, ale má neodmyslitelné kouzlo. Navíc mě podél něj dneska čeká minimálně 12 km, tedy zhruba polovina dnešní etapy. Užívám si výhledy, zdravím se se zřídkavými poutníky, a přestože nohy cítím, v chůzi mi to nijak nepřekáží. Idylická promenáda podél pláže je bohužel až příliš brzy nahrazena úsekem podél silnice. Nacházím se doslova in the middle of nowhere, kolem mě jsou jenom pole a občas skleník. Za poslechu Linky se snažím inspirovat sama sebe k chůzi, někde před městečkem Fão přichází na řadu Opravdové zločiny. Ty mě nakonec dovedou do Esposende a jelikož poledne už minulo, zastavuju se na oběd v jednom z místních podniků.

Do cíle mi chybí nějaké čtyři kilometry, ovšem nohám se do toho moc nechce. Naštěstí si dají říct a po prvních pár desítkách metrů už se bolest vrací do roviny otravné, ale snesitelné. Plánuju zůstat v Marinhas, zdejší albergue São Miguel otevírá ve dvě. Na místě jsem zhruba ve tři čtvrtě a připojuju se k dalším poutníkům, kteří už čekají na místě, až se otevře. Po zaplacení 12 euro dostanu jednorázové prostěradlo a povlak na polštář, můžu si vzít i šampon a mýdlo. Poprvé tudíž použiju spacák, aspoň nebudu mít pocit, že se s ním vláčím zbytečně. Postele tady jsou kovové a neuvěřitelně rozvrzané, ale co by člověk za ty peníze taky chtěl, že? Navíc je tady až absurdní množství much. Měla jsem v plánu umýt si dnes vlasy, protože už to docela potřebují, voda ve sprchách tady ale má jen jednu univerzální teplotu, kterou bych za teplou označila jenom se značnou dávkou fantazie, tudíž to bude muset počkat. Celkově tohle albergue nepůsobí nejpřívětivějším dojmem, ale na přespání to stačí. Ještě rychle vyrážím do městečka pro něco k snědku, a pak už se tradičně s čajem uvelebuju ve společenské místnosti a ošetřuju puchýře, protože na patě se mi vytvořil jeden naprosto fenomenální. Naštěstí stačí ho propíchnout a dál si ho nevšímat, ono už se to nějak zahojí.

Na albergue taky potkávám svoje první Čechy. Na rozdíl ode mě jsou na cestě už třetí den a zvolili výrazně pomalejší tempo. Prohodíme spolu ale jenom pár slov ohledně naší dosavadní zkušenosti a popřejeme si hodně sil do další cesty.

Konečně se dostávám k oceánu

Trasa vede po dřevěném chodníčku,

na kterém potkávám třeba i opuštěné větrné mlýny.

Den 3 - 17. 7.

Marinhas → Carreço, 35,43 km

Ani tentokrát jsem se nevyspala úplně dorůžova, protože postele nadělaly spoustu hluku. Na určitou míru únavy jsem nicméně tak nějak zvyklá, tudíž mě to nemůže rozházet. Nohy mě stejně jako včera pekelně bolí, ale snažím se nalhávat sama sobě, že je to přece jen o něco lepší, jinak bych mohla ztratit odvahu pokračovat. Dneska mám v plánu zatím nejdelší úsek, nicméně na trasu vyrážím něco po půl osmé. Nejsem ani zdaleka první, ovšem ani poslední. Posnídám protein s tím, že další jídlo si koupím někde po cestě, a vyrážím do probouzejícího se rána.

Mám štěstí v tom, že poměrně brzy narazím na čerstvě otevřenou samoobsluhu, takže si kupuju housku a banán a ztrácím se v lese. Poprvé od začátku cesty mě trasa nevede výhradně po silnicích a civilizací, nýbrž přírodou. A taky si můžu užít svoje první kopce. Zatímco první dva dny vedla trasa víceméně po rovině, dneska je na programu spousta stoupání a klesání. Už při prvním sestupu se trochu začne ozývat kotník, ale naštěstí to rychle přejde, takže následný kopec ke kostelu zdolám vcelku bez potíží.

Svatostánek si, stejně jako všechny další otevřené, na něž na trase narazím, prohlédnu, orazítkuju si kredenciál a pokračuju v cestě. A aby se mi líp šlapalo, přichází na řadu sluchátka a protentokrát audiokniha Marek Dvořák: Mezi nebem a pacientem. Hned po prvních pár minutách se u ní zvládnu dojmout, protože popisované příběhy jsou docela silné kafe. Jako kulisa k chůzi to ale funguje dobře. Při kontrole mapy usoudím, že bych si mohla udělat kávovou přestávku ve městečku jménem Chafé, takže k němu hrdinně šlapu s vidinou, že jakmile dorazím, budu v půlce trasy.

Po pauze na kafe, které není nic moc, ale nic jiného jsem ostatně ani nečekala, mě čeká chvilka rovinky a další nekonečný kopec. Na jeho vrcholu je mi však odměnou výhled na Vianu do Castelo. Plánuju si tam udělat další trochu delší pauzu, zatím se stavuju aspoň na benzínce doplnit zásoby vody, protože slunko připaluje a pití ubývá. Ve Vianě zvažuju možnost sednout si na oběd, ale nakonec mě žádná z restaurací, které míjím, nijak zvlášť neosloví, takže se prostě jen posadím na náměstí a chvíli relaxuju. Pozitivní je, že mě přestávají bolet nohy, místo toho se ozývají jenom chodidla, kde se mi nejspíš nadělaly puchýře. Za pochodu s nimi ale stejně nic nezmůžu, takže nad nimi prostě mávnu rukou a pokračuju dál.

Odpolední úsek cesty je poměrně zdlouhavý. Vede mě sice přes spoustu roztomilých vesniček, zároveň však dost mimo jakoukoliv civilizaci v tom smyslu, že bych si mohla koupit nějaké občerstvení. O hlad ani nejde, stačí, když seženu večeři u ubytování, ale dochází mi i pití. Při pohledu na mapu zjišťuju, že do cíle mi nezbývají dva kilometry, jak jsem předpokládala, ale čtyři, protože můj vybraný albergue je někde na druhém konci vesnice. Odhadem je to tak hodina chůze a nejradši bych se na všechno vykašlala, těžko však můžu zastavit uprostřed cesty a počkat, až kolem půjde někdo, kdo mě odnese. Takže pokračuju.

Přestože aplikace, kterou používám, se mě snaží přesvědčit, že ve vesničce není jediný obchod, hned za kolejemi narážím na malou samoobsluhu. Okamžitě toho využívám, abych si nakoupila jídlo na večer, protože vím jistě, že se mi nebude chtít jít z ubytování další dva kilometry zpátky. Pak už jen zbývá projít přes celou vesnici, kolem nádraží a ocitám se v albergue Casa do Sardão, který už sám o sobě je odměnou za dnešní náročnou etapu. Zaplatím 16 euro, dostanu ručník a měkkou postel s běloskvoucím povlečením, kde se to bude spát jedna báseň. Nadšeně proto odkládám batoh, zouvám botasky a jdu se posadit k bazénku, v němž můžu smočit unavená chodidla a dopřát jim tolik zasloužený odpočinek.

Albergue je neuvěřitelně příjemné, v porovnání s předchozím dnem působí vysloveně luxusně. Je tady zejména hodně Němců, s pár si popovídáme u bazénku a u večeře. Den potom zakončím na terase s výhledem na oceán a pomalu zapadající slunce.

Probouzející se Marinhas

Výhled na Vianu

Zasloužený odpočinek

a perfektní západ slunce

Den 4 - 18. 7.

Carreço → A Guarda, 23,5 km

Ráno se probouzím dokonale odpočatá a poprvé od začátku trasy mě ani nijak výrazně nebolí nohy. Puchýře na chodidlech sice cítím, ale moc s nimi nenadělám, do A Guardy, kde si budu moct doplnit náplasti, to holt musím nějak vydržet. Přestože vstávám něco po sedmé, na našem pokoji jsem poslední. Ostatní holky, které se mnou bydlely, sice mají odpočinkovější tempo, ale i tak se rozhodly vyrazit dřív. Tradičně si míchám protein, v kuchyňce si kupuju kakaovou buchtu, protože na albergue se poutníkům nabízejí různé druhy koláčů, a vyrážím na trasu. V plánu mám zhruba 30 km a přechod do Španělska.

Když jsem předchozího večera plánovala, kam dál, rozhodovala jsem se mezi dvěma variantami - buď zůstat na pobřeží a tím pádem se u ústí řeky Minho přeplavit do Španělska, nebo jít podél ní až do Tui a tam přejít po mostě. Nakonec zvítězila pobřežní varianta. V konečném součtu je sice o 18 km delší, ale láká mě na výhledy na oceán a já mám moře prostě ráda. Navíc mi albergue na trase přijdou v pro mě rozumnějších rozestupech.

První část trasy opět vede spíše přes lesy a v něčem hodně připomíná naši českou krajinu. Nakonec se ale opět dostávám k oceánu a můžu se jím kochat, byť mi střídavě mizí a zase se objevuje. Ve městečku Moledo se zastavuju na kávu a vtipnou náhodou jde o kavárnu spojenou s trafikou, kde mají vystavené číslo National Geographic zabývající se právě fenoménem pouti do Santiaga. Nebudu lhát, mám obrovskou chuť si ho koupit, ale protože moje znalosti portugalštiny začínají a končí u obrigado, nechám si zajít chuť a vyrážím na trasu.

Následuje ten nejnudnější úsek celého dne, protože do Caminhy, kde se plánuju nalodit, jdete pořád podél silnice, která je absolutně rovná a nikde nic, čím by se člověk mohl kochat. Město Caminho samo je ale vlastně velmi pěkné. Přímo v něm máte víceméně dvě možnosti - buď hned na kraji zahnete vlevo směrem k oceánu a nasednete na některou z lodí tam, nebo budete pokračovat do centra a za ním narazíte na zastávku trajektů. Ty z nějakého záhadného důvodu nejezdí, loď je zakotvená v přístavu a zdá se, že tam stojí už nějakou dobu, místo klasického přívozu ale fungují vodní taxi, takže si za šest euro kupuju lístek a za pár minut jsem na druhém břehu.

Vysedám v městečku Camposancos a Španělsko mě hned na úvod, jako v předzvěsti toho, co mě čeká, vítá kopcem. Na první pohled je to docela krpál, ale aspoň mě pozdraví pár místních a popřejí mi šťastnou cestu, a navíc cesta za chvilku zmizí v lese, takže jsem uchráněna nejhoršího slunečního žáru. Tahle trasa se taky ukazuje jako velmi efektivní zkratka, jelikož měří jen nějaké 4 km oproti 8,5, s nimiž jsem původně počítala. Vzhledem k tomu, jak moc se ozývají moje puchýře na chodidlech, za to nicméně jsem vděčná, jelikož to znamená, že už brzy se budu moct poohlédnout po náplastech.

V albergue A Guarda jsem krátce po druhé hodině jako jedna z prvních, zaplatím 10 euro a můžu se ubytovat. Zdejší recepční příliš nevládne angličtinou, ale moje omezené znalosti španělštiny na domluvu stačí, takže vyfasuju polštář, prostěradlo a ke své smůle taky horní postel. Aby bylo jasno, normálně mi horní palandy nevadí, ale v momentě, kdy máte na chodidle mezi palcem, ukazováčkem a prostředníčkem puchýř, takže se bříškem chodidla nemůžete pořádně zapřít o stupínky žebříku, je to trochu problém. Protože jsem však holka šikovná, poradím si, rychle ze sebe udělám člověka a vyrážím do města na něco k jídlu.

A Guarda je malé přímořské letovisko přímo na břehu oceánu, které se proslavilo svými humry. Mým rozpočtem by ale tahle lahůdka docela zamávala, takže se spokojím s vajíčky a sklenkou vína. Do restaurace, kde jsem se usadila, po chvíli dorážejí i dvě spolunocležnice z mého albergue, takže spolu prohodíme pár slov. Ale jelikož já jsem najedená a ony se na oběd teprve chystají, rozloučíme se a já jdu prozkoumat město.

Procházet A Guardou znamená především neustále lézt do kopce nebo z kopce, případně si vypomoct schody. Obejdu zdejší kostely a potom si na google mapách najdu nejbližší lékárnu. Většina krámků drží siestu, ale tady mají naštěstí otevřeno. Lékárnice má s mně podobnými lidmi bohaté zkušenosti a ukazuje mi na sekci náplastí, kde je velmi bohatý výběr. Kupuje dva balíčky compeed na puchýře, abych měla něco do zásoby, a vracím se na albergue ošetřit si nohy. S propichováním puchýřů problém není, protože nejsou extra nalité, takže je jenom čistím a zalepuju, snad to bude držet.

Jelikož tohle albergue není úplně perfektně vybavené, co se nádobí týče, večerní čaj oželím, zalezu si do spacáku a pustím se do deníku. A jelikož to tady není žádná sláva ani co se zásuvek týče, poprvé vytahuju taky powerbanku. Postupně dobíjím mobil i sluchátka a kolem desáté se ukládám ke spánku.

Návrat k oceánu,

který je ale brzy vystřídán zelení

A Guarda

Den 5 - 19. 7.

A Guarda → Baiona, 32,51 km

Přestože tohle albergue bylo zatím největší, co se množství postelí v jedné místnosti týče, vyspala jsem se vlastně velmi dobře. Vstávám ještě za tmy, balím spacák, nezapomenu ani na obligátní protein a vyrážím na cestu. Mám v plánu koupit si nějakou snídani po cestě, ovšem to by ve Španělsku nesměly všechny obchody včetně supermarketu otevírat v půl desáté. Ostatně ono se tu i pozdě rozednívá, protože oproti Portugalsku je tu hodinový posun a slunce tím pádem vychází až kolem půl osmé.

První část trasy vede kolem oceánu a v ranním mlhavu působí neuvěřitelně klidně a romanticky. Jak ale vystoupám vzhůru po útesech, mlha se stává spíše otravnou. Tím spíš, že jsem se pro tuhle trasu rozhodla kvůli výhledům na oceán, ovšem o těch si můžu nechat leda tak zdát. Mlha přede mnou, mlha za mnou a do dáli se táhne jenom nekonečný úsek silnice. Alespoň ale narazím na kavárničku otevírající už v půl deváté, a jelikož 8:30 právě minulo, zastavuju se na kávu a mandlový koláč santiago.

Další trasa je poměrně nudná, pořád ta stejná písnička - mlha, silnice... aspoň ale tentokrát nejdu přímo po ní, protože podél ní vede žlutě vymalovaný pruh pro chodce. Vzhledem k poměrně hustému provozu to dává smysl a na poutníky tu očividně myslí. Jen sem tam se mihne nějaké to městečko. Poměrně hezkou zastávkou je Oia, která dýchá středověkým kouzlem, jinak ale míjím spíše nudná seskupení domů. Opět se rozhodnu povzbudit audioknihou a jakmile ji doposlouchám, přicházejí na řadu podcasty.

U východu z jedné z vesniček narážím na Dána zhruba ve věku mých rodičů. Dáme se do řeči a za chvilku už putujeme bok po boku. Vzhledem k tomu, jak jsem se na trati předtím nudila, je to příjemná vzpruha. Povídáme si o našich životech i našem Caminu. On je na cestě už třetí týden, protože se rozhodl vyrazit z Lisabonu, na což mu jeho děti doma řekly, že se zbláznil. On ale usoudil, že potřebuje vypnout, tudíž na pochod odjel. Jdeme spolu zhruba hodinu, možná o něco déle, než se ode mě Dán odpojuje, aby si dal kafe. Já se rozhodnu pokračovat dál.

Konečně se dostávám k úseku, kde trasa opouští nudnou silnici a stáčí se víc do terénu. Před železnou bránou, která je tu ale víceméně jenom na ozdobu, je vystavěné posezení, které zabudovanými mušlemi přímo svádí k tomu, aby si tu poutník odpočinul. Shazuju proto batoh, lovím proteinovou tyčinku a sedám si. Do cíle mi podle všeho zbývá nějakých sedm kilometrů, větší část dnešní trasy mám tudíž za sebou. Sice mi dochází voda, ale mapy hlásí, že za dva kilometry by měla být nějaká kavárna, takže si ji budu moct dopustit.

Další terén připomíná klasickou horskou túru - trochu škrábání se do kopce, trochu přeskakování kamenů, ale konečně se rozestupuje mlha a otevírají se přede mnou aspoň nějaké výhledy. Na vrcholu potom čeká zasloužená odměna v podobě kavárny. Původně si chci jenom vzít vodu, ale potom usoudím, že bych mohla i doplnit cukry, a kupuju si limonádu. Usazuju se v krásné klidné zahrádce, kde krom mě není ani noha, a majitel mi k pití donese ještě talířek s topinkami natřenými rajčatovou pomazánkou. Je to rozhodně moc milé gesto a chlebík navíc přijde k chuti. Na další pochod se mi úplně nechce, ale uklidňuju se tím, že mě čeká už jen hodina, maximálně hodina a půl. Sice je to zase do kopce, ale stoupání brzy končí a následuje sestup k oceánu. I Baiona je totiž pobřežní městečko. Těsně před albergue se opět potkávám s Dánem, který mi dělal společnost dopoledne, takže si plácneme, protože jsme to zvládli, a jdeme se ubytovat.

Pro tentokrát nalézám útočiště v Hostel Albergue Baionamar, který mě vyjde na 19 euro. Dneska se obejdu bez spacáku, jelikož na místě jsou polštáře i peřiny nebo prostěradla na přikrytí, podle individuální volby. Dám si tedy sprchu a vyrážím se trochu projít do města. Dala bych si nějakou dobrou večeři, ovšem podniky ve Španělsku nejsou právě proslulé brzkou otvírací dobou. Baiona je vcelku turistické letovisko, takže restaurací je tu spousta, otevírají však obvykle v osm nebo půl deváté. A ono je teprve šest. Nakonec proto vezmu zavděk obchoďákem a nakoupím si nějaké jídlo k večeři a snídani tam. Alespoň že ubytování tentokrát disponuje solidně vybavenou kuchyňkou, takže si můžu dát čaj a najíst se jako člověk z talíře.

Rozednění

Mlha přede mnou, mlha za mnou

Ale po poledni už se vyčasuje

A objevují se i nějaké ty výhledy

Den 6 - 20. 7.

Baiona → Vigo, 30,52 km

Probouzím se do trochu smutného a upršeného rána. Čeká mě šestý den pochodu, to znamená, že už jsem na cestě skoro týden. Dobrá polovina mých spolunocležníků už odešla, takže se taky pomalu balím, snídám džus a vyrážím na trasu. Na protein tentokrát vůbec nemám chuť, takže ho oželím, koláč a přesnídávku sním až za chůze, abych se zbytečně nezdržovala.

Musím říct, že tenhle den mojí motivaci a chůzi vůbec moc nepřeje. Od rána drobně mží, což je nanejvýš otravné, zároveň však nejde o tak silný déšť, aby se mi vyplatilo vytahovat a potom sušit pláštěnku. Cesta je chvíli do kopce, chvíli po rovině a do toho mě začíná bolet holeň. Ozývala se už včera večer, já ale doufala, že to přes noc přejde. No, nepřešlo. Chůzi mi to vyloženě nekomplikuje, většinu času dovedu jakékoliv nepohodlí naprosto ignorovat, ovšem dneska moje nálada klesá k záporným hodnotám. Pohybuju se někde na škále mezi "potřebuju obejmout" a "promluv na mě a zemřeš".

Abych se trochu nakopla, zkouším to s audioknihou. Vybírám si další lékařský rozhovor Orgány nepatří do nebe, ale nějak si spolu nerozumíme. Tím vůbec nechci říct, že by byl špatný, myslím si, že téma transplantace je extrémně zajímavé, jen očividně nejsem v takovém rozpoložení, abych se dovedla pro jeho poslech právě teď nadchnout. Dál šlapu jen silou vůle a setrvačností a snažím se přesvědčit sama sebe, že už tam přece musím brzy být.

Dorazit do Viga se nakonec ukazuje jako ta nejmíň problematická část celé dnešní etapy. Samo město je totiž poutnickým peklem. Že jsou Španělé maňánisté, kteří si z ničeho nedělají těžkou hlavu, jsem věděla vždycky, ve Vigu to ovšem povyšují na zcela novou úroveň. Camino tady je totiž značeno v lepším případě sporadicky a v tom horším vůbec. Sem tam se sice nějaká ta mušle nebo žlutá šipka objeví, vedou však bůh ví kam a bůh ví kudy. Když už potřetí bloudím kamsi zcela opačným směrem od albergue, jednoduše to vzdávám a nahazuju google mapy.

Do albergue Vigo dorážím spolu s celým houfem dalších poutníků kolem půl třetí, takže se poslušně stavím do řady a čekám. Recepční je ale zoufale pomalá, takže brzo je mi jasné, že plánovaný oběd nemám šanci stihnout, většina restaurací totiž zavírá ve tři, nejpozději v půl čtvrté. Když konečně přijdu na řadu, zaplatím 10 euro, vyfasuju jednorázové prostěradlo a povlak na polštář a dostanu přidělenou i ložnici, v níž si mám najít postel. Zase (už potřetí v řadě) na mě vyšla horní palanda, ale nějak nemám kapacitu se nad tím rozčilovat. Vydávám se proto do sprchy, abych se trochu zcivilizovala, a teprve potom vyrážím do města.

Historické centrum Viga je poměrně malé a nemůžu říct, že by mě nějak zvlášť okouzlilo. Asi za to může částečně i počasí a moje nálada, možná jsem vůči němu zaujatá kvůli absenci značení, ale považuju ho prostě jenom za průměrné, ničím zajímavé město. Různých kaváren a restaurací je tady k dispozici spousta, většina z nich má ale aktuálně zavřenou kuchyň, nebo tak šílené hodnocení, že se mi do nich úplně nechce. Nakonec vezmu zavděk kavárnou na jednom z větších náměstí, kde mi jsou schopni připravit alespoň zapékané panini. Servírka sice mluví jenom španělsky, ale moje chabé znalosti na objednání jídla a sklenky červeného naštěstí stačí.

Zatímco večeřím, spouští se další z četných přeháněk, tentokrát spíš slejvák. Sedím venku, ale naštěstí pod slunečníkem, který většinu vody odvede. I tak ale rychle dojím a vracím se na albergue, kde se rozhoduju pro ještě jednu sprchu na zahřátí. Čaj si bohužel uvařit nemůžu, protože na státních poutnických ubytovnách ve Španělsku jsou kuchyňky ze zákona striktně bez nádobí. Povede se mi ale aspoň připojit na wi-fi, přestože systém je lehce komplikovaný, takže k zápisu do deníku si můžu pustit nějakou hudbu. Do spacáku zalézám brzy a na zlepšení nálady se před spaním pouštím do třetího svazku Srdcerváčů.

Tentokrát je to hodně lesem

A ve Vigu pak i podél řeky

Den 7 - 21. 7.

Vigo → Pontevedra, 38,33 km

Další den ráno se probouzím do tmy. Nikoliv kvůli brzké ranní hodině (i když ta pochopitelně vládne), ale jelikož jsme si v naší ložnici na noc zavřeli okenice. Už nacvičeným gryfem balím spacák, házím věci do batohu a vydávám se na trasu. Protein se tentokrát nekoná, protože není v čem ho rozmíchat, a žádnou jinou snídani nemám, takže prostě vyrážím nalačno s tím, že se někde po cestě najím.

Historické centrum Viga je, co se Camina týče, relativně slušně značené, jakmile se však dostanu mimo něj, značky se opět vypaří neznámo kam. V aplikaci si nicméně ověřuju, že mám jít pořád rovně, a jakmile dojdu na kraj města, šipky se opět objevují. Beru si z toho hlavně to, že ve Vigu nemají poutníky zrovna dvakrát v lásce. Hned za městem mě navíc čeká jedno z nejhorších stoupání za celou dobu. Krpál, do kterého se drápu, má sklon sjezdovky a já marně uvažuju, jak se může řidičům dařit vyjet ho autem. Nahoře jsem ale odměněna překrásným výhledem a několika kilometry roviny.

Jelikož jsem nesnídala, začíná mi docházet energie, tudíž zjišťuju, jak daleko je nějaké občerstvení. K mému nepříjemnému překvapení mě nějaká kavárna čeká nejdříve po 13 km, ale to už můžu klidně dojít 15 do Redondely. Usazuju se proto na kámen a žužlám aspoň proteinovou tyčinku, jelikož hlady vyloženě neumírám, ale energii je třeba někde brát. Čeká mě vcelku poklidných 8 km plných nádherných výhledů, pak ale přijde dvoukilometrový sestup a moje noha začne protestovat. Na to, že mě bolí holeň, už jsem si celkem zvykla, tentokrát se ale přidá ještě koleno a sestup se mění v peklo na zemi. Poprvé za celou dobu Camina mě napadá, jestli jsem nepřecenila vlastní síly a mám šanci ho dojít. Tím spíš, že dneska mě čeká vážně dlouhá etapa. Nepatřím ale k těm, kdo se vzdává, proto zatínám zuby a pokračuju v sestupu.

Do Redondely dorážím kolem desáté dopoledne. Koncentrace poutníků se najednou docela zvyšuje, protože v tomhle městečku se potkávají pobřežní a centrální cesta, tudíž množství poutníků narůstá. Spousta z nich se teprve chystá vyrazit na cestu, jiní si dávají pauzu v kavárně. Napodobím je a usadím se v jednom z podniků na náměstí u kláštera. Objednám si avokádový toast, pomerančový fresh a kafe a zvažuju, jak je na tom moje noha. Nakonec však celkem rozumně usoudím, že nic jiného než pokračovat v chůzi mi stejně nezbývá a že nejhorší to koneckonců je při cestě z kopce a té už mě, soudě podle reliéfu dalšího terénu, zas tak moc nečeká.

Nemám ráda dlouhé sezení, když bych mohla pokračovat a ukrojit další kilometry, tentokrát si ale dopřeju na oddech celou půlhodinu. Najedená a odpočatá vyrážím do ulic. Jak se ukazuje, můj předchozí odhad byl správný a po pár metrech už noha bolí jen do té míry, že ji dokážu bez potíží ignorovat. Trasa mě vede střídavě lesem a vesničkami a já si ji mimořádně užívám, přestože některá stoupání v rámci terénu mi připadají skoro absurdní. Po pětadvaceti kilometrech v nohách si dělám pauzu na odpočívadle, které se vylouplo jen tak mezi stromy, a zkoumám další trasu. Do cíle je to ještě něco přes deset kilometrů, ale po cestě má být nějaká kavárna, kde si snad budu moct chvíli odpočinout a dopustit vodu, která mi začíná docházet.

Opět se drápu do kopce, procházím kolem lesního občerstvení, které vypadá otevřeně, ale po majiteli není nikde ani vidu ani slechu, a konečně se přede mnou objevuje poslední městečko před Pontevedrou. Značka restaurace sice ukazuje, že je to 150 m od trasy, ale co už, těch pár metrů navíc mě nezabije. Akorát se ukáže, že podnik už má zavřeno. Poslední zákazníky tady obsluhují v půl třetí, kdokoliv přijde později, má smůlu. Že si nemůžu nic koupit bych ve výsledku nějak přežila, horší je, že mi došla voda a nemám si ji kde dopustit. A do cíle je to ještě hodina cesty.

Chvilku si posedím na venkovní terase, ale jelikož protahováním odpočinku svůj příchod neuspíším, nakonec vyrážím zdolat těch posledních pět kilometrů. Cesta vede hlavně podél silnice, což je nuda i otrava v jednom, mám ale aspoň štěstí v podobě jakési hospody, kde mají otevřeno a ochotně mi napustí vodu do lahve. Když uhasím žízeň, jde se o poznání snáz.

Pontevedra má tu výhodu, že je poměrně velká a nabízí spoustu různých možností ubytování. Je tu i státní albergue, ale já se dneska rozhodnu pro trochu větší pohodlí a zamířím do hostelu Nacama. Noc vás tu vyjde na 20 euro, ale máte k dispozici vybavenou kuchyňku i se základními potravinami jako kafe nebo čaj. Recepční vypadá docela šokovaně, když mu na otázku, odkud jdu, oznámím, že z Viga, ale naštěstí to nijak nekomentuje. Podobných bláznů zdolávajících tak dlouhé úseky asi moc nepotkává. Zabírám si postel, povlékám peřiny a potom zamířím do sprchy.

Už osvěžená potřebuju vymyslet, jak vyřeším jídlo. Je totiž neděle, což znamená, že většina obchodů má zavřeno, restaurace zase pro změnu otevírají docela pozdě. Povede se mi ale objevit pizzerii jenom kousek od hostelu, která otevírá už v sedm, takže jakmile nastane správný čas, nadšeně do ní vyrazím. Číšník ze mě nevypadá dvakrát odvařeně, v tričku a kraťasech očividně nevypadám jako ten nejlukrativnější zákazník, ale když mě upozorní, že jídlo s sebou nedávají, a já ho ubezpečím, že plánuju jíst tady, jenom mě rezignovaně nechá vybrat si stůl. Objednám si pizzu a sklenku vína a po jídle se vrátím na ubytování, abych si mohla náležitě odpočinout. Od zítřka se totiž mají začít zvedat teploty a já tím pádem plánuju vyrazit co nejdřív.

Výhled na Vigo

Redondela

A cesta lesem do Pontevedry

Den 8 - 22. 7.

Pontevedra → Pontecesures, 40,17 km

Vstávám ještě za tmy, což s ohledem na pozdní španělské rozednívání není až tak těžké. Rychle do sebe kopu protein, další snídani budu řešit cestou, a vyrážím. Mám před sebou odhadem třicet kilometrů a ráda bych co největší část ušla, než začne pražit sluníčko. Předpověď totiž slibuje teploty okolo 35 stupňů a všichni si umíme představit, jak vyčerpávající chůze v podobném horku je. Kochám se dosud spícím městem, které oživují pouze poutníci, a říkám si, že je vlastně velmi malebné. Škoda, že včera scházela na nějaký podrobnější průzkum energie.

Snad už mě ani nepřekvapuje, že hned v úvodu trasy mě čeká stoupání. Vlastně jsem, co se kopců týče, docela odevzdaná a beru je tak, jak přicházejí. Nahoře na mě ale čeká odměna v podobě velmi příjemné kavárničky. Jelikož je přímo na trase, zastavuje se tu spousta poutníků a já nejsem výjimka. Dopřávám si pain au chocolat, kafe a pomerančový fresh a usazuju se s nimi ke stolku s výhledem přímo na náměstí. Celé to působí poklidně a romanticky, navíc mám za sebou prvních skoro deset kilometrů, takže jsem ve třetině trasy. Den jako malovaný, co víc by si člověk mohl přát?

Jak se záhy ukazuje, těch přání by mohla být spousta. Rozhodně bych ale nepohrdla trochou stínu. Většina dnešní etapy totiž vede po přímém slunku, až z toho nabývám dojmu, že ten, kdo ji vymýšlel, musel poutníky příšerně nenávidět. Snažím se postupovat vyrovnaným tempem, ale zdá se mi, jako by ze mě sluníčko doslova vysávalo energii a ještě si to škodolibě užívalo. Do Caldas de Reis dojdu s jazykem na vestě a nebránila bych se odpočinku, trasa ale nevede kolem žádného rozumného podniku a ty, kolem kterých vede, jsou buď plné, nebo zavřené. Kupuju si proto aspoň vodu, která už mi pomalu dochází, a odevzdaně kráčím vpřed s tím, že určitě někde po cestě narazím na možnost chvíli se zrelaxovat.

Trasa ovšem dál sveřepě vede mezi poli a kapku stínu aby člověk vyhlížel málem dalekohledem. Vedu se sluncem závod kdo s koho odhodlaná nepodlehnout, což je s každým krokem těžší a těžší. Nakonec se mi však podaří dorazit do vesničky, kde je otevřený aspoň nějaký bar. Servírka mi sice oznámí, že kuchyň už je zavřená, ale to je mi upřímně jedno. Kupuju si kolu, usazuju se s ní na zahrádce a kontroluju další trasu. Ukazuje se, že albergue, kam jsem původně mířila, je tak trochu uprostřed ničeho. Což mi s ohledem na fakt, že s sebou nemám krom proteinu nic k jídlu, úplně nehraje do karet. Zvažuju, jestli je v mých silách ujít ještě dvanáct kilometrů do dalšího albergue, a vychází mi z toho, že nemám na vybranou. S tichou rezignací proto dopíjím limonádu a pokračuju v cestě.

Putování se odehrává ve stylu sprintu od stínu do stínu. V praxi to vypadá tak, že zatímco na sluníčku se snažím jít co nejrychleji, ve stínu vždycky trochu zpomalím a vychutnávám si pokles teploty. Předbíhám dva starší pány, kteří sice míří stejným směrem, ale v o poznání pomalejším tempu, a aby se mi lépe šlapalo, strkám do uší sluchátka s podcastem. Další oddech si dopřeju na jakémsi odpočívadle připomínajícím autobusovou zastávku a pak se můžu radovat z toho, že aspoň část trasy mě vede lesem. O poznání méně veselé je, že mi dochází voda a všechny bary, kolem kterých procházím, už mají zavřeno. Některé mi stihly zavřít doslova před nosem, protože mají otevírací dobu do 15:30 a je 15:33. Bez vody je sice každý krok náročnější, ale zastavit se by k ničemu nebylo, takže se aspoň kochám výhledy a jdu dál.

Záchrana přichází v podobě nonstop útulny na kraji Pontecesures. Uvnitř jsou prodejní automaty s jídlem i pitím, můžete si tu koupit třeba taky kávu a mají tady sprchu. Rychle doluju drobné, abych si mohla dát ice tea, a i když mi to vyjde jen tak tak, dám potřebná 2 eura dohromady. Osvěžená můžu zdolat poslední dva kilometry k albergue Pontecesures. Po cestě se modlím, aby nebylo plno a já nemusela pokračovat ještě dál do Padrónu, moje obavy se však ukazují jako liché. Když na místo dorazím, mají tady volných postelí hromadu. Krom mě tu zatím jsou jenom dva další lidé. Zaplatím 10 euro, vyfasuju obligátní jednorázové prostěradlo a potah na polštář a můžu se jít zabydlet.

Chvilku po mně doráží na místo dvojice Čechů, kteří porůznu střídají albergue se spaním pod širým nebem, ale dneska se kvůli vedru rozhodli zakotvit uvnitř. Chvilku si povídáme, potom v sobě sbírám sílu vyrazit zpět do venkovní výhně a pořídit si něco k jídlu. Ve městečku je totiž supermarket. Koupím si něco málo k večeři i snídani a rozhodnu se odměnit balením Kinder Joy, protože po dnešním sportovním výkonu si to rozhodně zasloužím. Pak už je na řadě jenom sprcha a brzké ulehnutí. Tak nějak tuším, že zítra mě čeká závěr putování.

Probouzející se Pontevedra

Trasa je lemována vinicemi

A později odpoledne se konečně dočkám i trochy stínu

Den 9 - 23. 7.

Pontecesures → Santiago de Compostela, 28,89 km

Ráno se budím s pocitem, že to celé pomalu končí. Do cíle mi zbývá posledních 30 km, ani ne. Nějak si to nedokážu srovnat v hlavě. Opět má být pekelné vedro, takže vyrážím s východem slunce. Prvních pár kilometrů do Padrónu jdu víceméně sama, pak už se ale zařazuju do průvodu dalších poutníků. Zrovna z Padrónu jich totiž vyráží mraky, dokonce slyším i nějakou češtinu. Jelikož snídani jsem odbyla jablkem, zastavuju se v jednom z podniků po cestě, který sice nemá hvězdné hodnocení, ale lepší než drátem do oka. Jejich fresh je fajn, káva pitelná a buchta sice trochu tlamolep, ale na zahnání hladu poslouží.

Stejně jako předchozího dne mě i dnes čekají dlouhé úseky cesty po přímém slunku, které jsou extrémně nepříjemné. Pokud to aspoň trochu jde, snažím se odpočívat ve stínu a nejsem ani zdaleka jediná. Spousta poutníků bere zavděk jakýmkoliv sebemenším záchvěvem stínu, kde se můžou na chvíli posadit a relaxovat. Konečně se dohrabu do O Milladoiro, posledního městečka před Santiagem, a můžu si dopřát oddech. V tuhle chvíli ještě netuším, že to nejtěžší mě teprve čeká.

Hned na úvod se mi tady podaří ztratit a sejít z cesty, naštěstí je to však jen pár metrů a brzy se ocitám zpátky na trati. A jelikož jsem si slíbila, že si tady odpočinu, usazuju se v restauraci a dopřávám si ice tea. Číšník mi k němu donese i zobání v podobě španělské bramborové omelety, takže můžu v klidu doplnit energii. Do cíle už mi zbývá jen necelých 8 kilometrů a čas mám skvělý, takže není kam spěchat. Těch osm kilometrů ale bude patřit k nejnáročnějším v mém životě.

Na Camino se vracím nabitá novou energií a ještě víc mě nakopne moment, kdy opustím město a přede mnou se otevře výhled na Santiago. Poprvé ten den se mi derou slzy do očí, protože mi dochází, že jsem to vážně dokázala, můj cíl už je na dosah. Zároveň je ale pořád ještě neskutečně daleko a mě čeká stoupání a následné klesání po rozpáleném asfaltu. Poutnický provoz začíná být skutečně hustý, prakticky neustále někoho potkávám. Přímo přede mnou je partička velmi hlučných dam, které mi dost brnkají na nervy, takže se rozhoduju na chvilku zastavit a dát jim šanci udělat si náskok, jen abych nemusela poslouchat jejich halasné štěbetání.

Po vydrápání se na snad už poslední kopec si dopřeju ještě chvilku odpočinku a čekají mě poslední dva kilometry městem. Ty se zdají obzvlášť nekonečné. Přecházím do stínu, protože na sluncem zalité polovině ulice se jít prostě nedá, a probíjím se davem vpřed. Netrvá dlouho a ocitám se na starém městě, zařazuju se mezi dav a kráčím vstříc katedrále. A pak je to tady. Vynořuju se na náměstí, po mé pravici se tyčí její barokní průčelí a já si nedokážu pomoct a brečím. Protože jsem to vážně dokázala. Na začátku byl jeden trochu bláznivý sen, na konci je víc než 270 km v nohách, které jsem navzdory všemu ušla. Celé mě to podivně dojímá, stát před katedrálou v závěru téhle intenzivní pouti v sobě má prostě všechno. Korunu všemu nasazuje ještě slečna, která mi gratuluje, protože si mě pamatuje z letadla do Porta a nějak jsme dorazily skoro ve stejnou chvíli. Gratulaci jí oplácím, dávám si chvilku, abych se zklidnila a naplno to celé procítila, nechávám se před katedrálou zvěčnit, a pak už vyrážím do poutnického centra, abych si vyzvedla osvědčení o absolvování pouti.

V centru pro poutníky je sice spousta lidí, ale jde to tu rychle, takže za chvilku už se můžu usadit v zahradě i s certifikátem a otevírám booking, abych zjistila, kde dneska budu spát. Do klasického albergue se mi popravdě úplně nechce, takže hledám nějakou trochu luxusnější variantu, která mě ale úplně nezruinuje. Booking ale absolutně odmítá spolupráci, takže nakonec prostě jenom naslepo vyrážím do ulic s tím, že snad na něco natrefím. A daří se. Přímo v centru, doslova co by kamenem dohodil od poutnického centra, stojí albergue Santiago Km.0. Za jednu noc chtějí 25 euro, což se mi zdá s ohledem na polohu únosné, takže zaplatím, dám si sprchu a pak už vyrážím do města.

Moje první kroky míří do katedrály. Naprosto mě ohromuje ta nádhera, protože chrám je monumentální, ale přesto se v něm člověk necítí jako úplný trpaslík. Nechávám na sebe působit zdejší kouzlo, zapálím svíčku na důkaz vděčnosti, že jsem pouť zvládla, a jakmile si zjistím čas poutnické mše, vyrážím se někam najíst.

Většina podniků v tenhle čas servíruje jenom snacky, ale to mi nevadí. Dám si skleničku sangríy, k tomu nějaké maso s hranolky a po jídle se do katedrály vracím. Nepovažuju se za nějak nadšeného věřícího, ale na mši občas zajdu ráda. Ta svatojakubská si mě na začátku získá hudbou, mluvené pasáže vnímám jenom napůl, protože moje španělština není dostatečně dobrá, abych jim perfektně rozuměla. Sem tam něco zachytím, k pochopení významu to však má daleko. I tak si však celkovou atmosféru mše užívám a po jejím skončení ji v sobě ještě nechávám doznít.

Jelikož ve Španělsku slunce zapadá hodně pozdě, kolem deváté, když mše skončí, vládne zlatá hodinka. Usazuju se proto v jednom z podniků s výhledem na katedrálu, dávám si červené víno a vychutnávám si pocit, že jsem v cíli a už nikam nemusím. Myslím, že mi to pořád ještě tak úplně nedochází.

Východ slunce před Padrónem

Poslední úsek v lese

A pak už v cíli

Moje těžce vydřená compostela :)

Podvečerní katedrála

Den 10 - 24. 7.

Santiago de Compostela

Dneska je po dlouhé době ráno, kdy se nemusím z postele hnát a kdy mě vlastně nic moc nečeká. Je trochu zvláštní ráno vstát a nemuset se vydat na pochod, snad si na to časem zvyknu. Jelikož jsem však v cíli, rozhodnu se trochu si přispat a vstávám teprve kolem deváté. Pobalit mi trvá jenom chvilku, takže batoh odkládám do komory, kde si ho později vyzvednu, a vyrážím na snídani. Vytipovala jsem si příjemnou zahradní kavárničku, tak snad tam budou mít volno.

Jak se ukazuje, nedostatkem prostoru tady rozhodně netrpí. Nějací hosté tu sice jsou, ale určitě ne hlava na hlavě. Chvilku uvažuju, jestli mám chuť spíš na sladkou nebo slanou snídani, a nakonec se rozhoduju pro kafe, pomerančový fresh a croissant s máslem a marmeládou. Té mi přinesou několik druhů, takže poctivě otestuju dva a užívám si ten klid, ticho a pocit, že vůbec nemám kam spěchat. Taky pozoruju vrabčáky, kterých je zahrada plná a kteří neváhají sedat si na stoly a krást drobky z talířů.

Po jídle vyrážím do města. Chci se podívat do muzea poutníků, protože mi přijde stylové si ho projít, když já sama jsem poutník. Normálně se platí vstup, dneska je to ale z nějakého důvodu zadarmo, takže jenom nechávám na pokladně svou láhev vody, protože s ní dovnitř nesmím, a vyrážím do expozice. Na čtyřech patrech je tady přiblížen fenomén poutí, historie putování do Santiaga, stejně tak však historie města. Když navíc vystoupáte úplně nahoru, otevře se před vámi výhled na katedrálu. Moc lidí tady není, ale to je spíš plus, aspoň se nemusím mačkat v davech. Uvnitř strávím něco přes hodinu, následně si opět vyzvednu láhev a vyrážím se ztratit v historických uličkách.

Zastávkou číslo dvě je park Alameda, který vedle procházky v zeleni nabízí i krásné výhledy na město. Chvilku se jen tak kochám a nasávám energii, potom usoudím, že bych si mohla dopřát nějaké drobné občerstvení, a jelikož jsme ve Španělsku, volba padne na churros. Budu upřímná, vlastně si vůbec nejsem jistá, že je mám ráda, ale to mi nebrání je vždycky čas od času vyzkoušet. Po svačině mířím k dalšímu zdejšímu muzeu, tentokrát galicijskému národopisnému.

Výše zmíněné muzeum je zajímavé už budovou bývalého konventu, ve které se nachází, expozice uvnitř demonstruje vývoj života v Galicii primárně v 19. a 20. století. Veškeré popisky jsou tady výhradně v galicijštině, což je vtipné vzhledem k tomu, že ani Galicijci tenhle jazyk dost často neovládají. Na druhou stranu, exponáty jsou vcelku blbovzdorné, takže jim porozumíte i bez popisků, a kdyby bylo nejhůř, vždycky se můžete poradit s google překladačem.

Po prohlídce muzea se rozhoduju ještě jednou zavítat do katedrály a vychutnat si její kouzlo. Dneska je tady výrazně víc lidí než včera, a to jsem přišla v přibližně stejnou dobu. Posadím se do jedné z lavic a chvíli prostě jen tak vnímám atmosféru. Pak už je ale nejvyšší čas se zvednout, zastavit se v ubytování pro batoh a vyrazit na nádraží. Krátce před pátou mi totiž jede vlak do Madridu.

Snídaně

Katedrála

Park Alameda

S vyhlídkou na historické centrum

Když dneska sedím doma a zpětně píšu tyhle řádky, naplno si uvědomuju, jak skvělou zkušeností pro mě Santiago bylo a jak moc jsem vděčná, že jsem ho mohla zažít. Ano, bylo to náročné, vyčerpávající a místy jsem si sahala hodně hluboko, ne-li na dno svých sil. Ani jednou jsem si však neřekla, že bych to měla vzdát, prostě jsem věděla, že to nakonec nějak zvládnu. A zvládla.

Na Camino se vyráží z různých důvodů - někdo si chce dát do pořádku život, jiný potřebuje čas pro sebe, další třeba jenom touží zhubnout. Žádný důvod však není špatně, protože je to vaše cesta, vaše pouť a vaše důvody, proč se na ni vydáváte. A i když vyrazíte sami, můžete si být jistí, že to tak nezůstane, protože po cestě budete narážet na další poutníky, takže je pak ve výsledku jenom na vás, jestli budete trávit čas jen sami se sebou nebo s nimi.

Říká se, že Camino vám dá to, co potřebujete. A já tomu věřím. Toužila jsem si odpočinout, vypnout a aspoň na chvíli se odpojit od všedních starostí, a přesně to se mi povedlo. Camino pro mě bylo lekcí toho, co všechno dokážu, jak moc jsem odolná vůči nepohodlí i bolesti, jak moc se dokážu hecnout. Ukázalo mi, že všechno je jenom o hlavě a když chci, zvládnu naprosto cokoliv. Prostě zážitek na celý život. A už teď je mi jasné, že u jedné cesty nezůstane. Nevím, kdy to bude ani jakou trasu zvolím, ale jsem si naprosto jistá, že na Camino někdy v budoucnu vyrazím znova.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 5 x Velmi praktické!

📷 2 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 5 x To chci taky zažít!

❤️ 5 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsala popie612

Cestopis byl naposledy aktualizován 2025-07-26T20:11:32+02:00

popie612 procestovala 27 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Afriku. Na Cestujlevne.com se přidala před 4 lety a napsala pro tebe 19 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

3 komentáře

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Martin Mrgan

před 9 měs

Dobrý článok. Niektoré dni aj slušná nálož kilometrov na to, že si šla uprostred leta. Najviac ma ale pobavilo: "já měla normální kotníčkovky, které nosím na běh nebo do fitka i doma, a nebyl s nimi jediný problém." No tie spomínané pľuzgiere naznačujú, že s nimi asi problém bol. Doporučujem zainvestovať do kvalitných ponožiek, na tom camine sa to vráti, ja som zainvestoval a počas celej portugalskej cesty sa vyhodil jeden malý v polovici cesty. V prípade potreby rád poradím značku. Inak blahoželám ;-)

popie612

před 9 měs

Já si myslím, že na vině nebyly v tomhle případě ponožky, ale spíš množství kilometrů a intenzivní tempo, normálně se mi z nich puchýře nedělají a nosím je jak na běh tak na túry. :)

Azul

před rokem

Solidní kilometráž👍