Moldávie v horkém létě 2024

Cestopis- Moldávie léto 2024

Opět vyrážíme na cesty, tentokrát v pořadí do již čtvrtého státu bývalého Sovětského Svazu, do Moldávie. Proč právě tam?? Krom důvodu, že jsme tam ještě nebyli, také proto, že u nás žije mnoho lidí pocházejících právě odtud. Včetně mého souseda, který, přestože nás vyloženě do Moldávie nelákal, mě docela k cestě tam navnadil. Přestože Moldávie neoplývá přírodními krásami, nemá moře, ani po stránce železniční není vůbec zajímavá, rozhodli jsme se tuto zemi osobně poznat. Má to být podle ekonomických tabulek nejchudší zemí Evropy, ale taky zemi paradoxů. Tak vzhůru tam.

  Letenky jsme si podle obvyklého scénáře zarezervovali (a zakoupili) dlouho předem, více než půl roku. Což se ukázalo jako velice zodpovědné, kupodivu nejlevněji vyšly aerolinky Austrian (rakouské- s přestupem ve Vídni) a navážeme tak na cestu se synem Adamem na letošní jarní prázdniny v únoru a březnu do bulharské Sofie. Přidá se k nám i mladší syn Štěpán, který byl tehdy na jarní prázdniny s mamkou v Portugalsku (každý z nich má prázdniny v jinou dobu, chodí do škol v jiných okresech).

  Od souseda si nechávám poradit a ujistit se, jak to v Moldávii chodí, v podstatě mi ale říká podobné věci jako na cestovatelských fórech na Internetu. Mile mě při rozpravě se sousedem potěšilo, kolik máme společných názorů nejen na covid a válku na Ukrajině. Neškodilo by připomenout, kde vlastě ona Moldávie leží. Nachází se mezi Ukrajinou a Rumunskem, nemá moře. Krajina je bez vysokých hor a většinou je odlesněná. Neznamená to ale, že je zde travnatá step, stromů a keřů je zde hodně, ale jsou to umělé porosty- vesměs ovocné sady a vinice. Hlavní město Kišiněv má jediné mezinárodní letiště v Moldávii, má tam žít přes 600 tisíc obyvatel. V Moldávii je úřední jazyk rumunština, ale každý tam mluví i rusky a není vůbec problém ruštinu používat. Speciálním fenoménem je region Podněstří- separatistické autonomní území na východě země, kterou jako jediný stát uznalo jen Rusko. I tam bychom se chtěli podívat a na vlastní oči vidět, jak to tam vlastně funguje. S ohledem na stěhování mezi ubytováními během cesty jsme se rozhodli mít tentokrát ubytování jen jedno a to přímo v Kišiněvě a podnikat celodenní paprskovité výlety po okolí. Rozhodl jsem se pro ubytování v hotelu s klimatizací (s ohledem na špatné zkušenosti s vedry loni s Itálii) a přestože klima v Moldávii nemá být v létě nijak extrémně horké (o něco málo tepleji než u nás a je tam více lijáků při letních bouřkách), nechci riskovat, že budeme opět trpět ve vedru.

  Naše cesta se blíží a opět komplikace s letenkami. Někdy koncem ledna mi přišel automatický e-mail od Austrian, že jeden z našich zakoupených letů na trase je zrušen a abych si jej přerezervoval a nebo celou cestu zrušil. Pátrám po detailech, je to zvláštní, ty lety dále existují. Pravděpodobně tato situace může souviset s tím, že se mezitím změnil kód kišiněvského letiště. Naštěstí je možné zavolat na infolinku, dokonce na české číslo a dokonce by měl někdo hovořit i česky. Sice mě přepojují na anglicky mluvícího operátora. Popisuju mu situaci, říká, že ano, je opravdu tím, že se změnil kód letiště Kišiněv, naše lety budou stejné, na cenu letenky nebude mít vliv a že nechá vygenerovat letenky nové, které obratem obdržím do e-mailu, což se také stalo.

  Další komplikaci vidím několik týdnů či dnů před odletem. Počasí. Jsem rád, že jsem tehdy zarezervoval onen hotel s klimatizací a dobrými recenzemi, jelikož to, co nyní probíhá a čeká nás pravděpodobně v Moldávii, je pořádná výheň.  Celý jihovýchod a východ Evropy se potýká s vedry až ke 40 stupňům Celsia přes den, v noci se nemá ochladit pod 24 stupňů a k tomu jasná obloha se žhnoucím sluncem. Bez srážek. Klimatizovaný hotelový pokoj jistě oceníme, horší to pak bude s programem na celých 7 dnů pobytu, jak v těchto podmínkách budeme moci vůbec existovat. A k tomu ještě zdravotní problém- zánět kloubu prstu na noze doprovázený silným otokem a zrudnutím chodidla. Konzultoval jsem s kamarádkou zdravotní sestrou, doporučila medikamenty a léčbu a varovala před cestou.

   S ohledem na předpokládaný vývoj počasí to budeme mít ale s věcmi na cestu jednoduché, dlouhý rukáv bereme jen jeden, kdyby se náhodou ochladilo po nečekané bouřce, nebo kdybychom byli v nějakém překlimatizovaném prostoru. Dlouhé nohavice nebereme vůbec. Sledujeme informace o dalších komplikacích v letecké dopravě- pražské letiště nestíhá odbavovat zavazadla a obecně toho nestíhá více, ale situace se postupně stabilizuje a tyto problémy se týkají spíše charterových letů s cestovními kancelářemi.  

Vyrážíme do Kišiněva

  Je tedy pátek 12.července a vyrážíme ráno z našich Čelákovic na letiště Praha Ruzyně. Jako obvykle vlakem, pak metrem a pak akumulátorovým trolejbusem. Tentokrát jsem si nezapomněl nožík vložit do velkého zavazadla na odbavení, takže jej nemusím zahrabávat pod stromem. Letíme úplně stejným letem do Vídně, jako před 4 měsíci s Adamem do Bulharska, ale provoz na ruzyňském letišti je podstatně silnější. Dovolenková sezóna je v plném proudu, ale letiště to zvládá. Odlétáme včas a opět letadlem Embreyer 185. Tentokrát je let však zcela plný. Vzlétáme z Prahy severovýchodním směrem, což není obvyklé, máme ale tak krásný výhled na centrum Prahy. Za Prahou však začíná oblačnost a tak toho není moc vidět. Dostáváme každý balenou vodu a čokoládové kolečko. Občas se ale z ní vymoříme a vidíme ubíhající krajinu. Let uběhne velice rychle. Do Vídně tentokrát nepřistaneme nejkratším směrem ze severozápadu, kdy se těsně v malé výšce přeletí veletok Dunaj, ale od západu, kdy letíme nad centrem Vídně. Za polojasného počasí v pohodě přistáváme. Nikam nespěcháme, na přestup máme přes 3 hodiny.

   Máme tak alespoň čas prohlédnout si letištní terminál, hlavně Štěpán, který se zajímá o letadla. V Bulharsku o jarních prázdninách s námi nebyl, jen ze Vídni na letišti s námi byl před měsícem, kdy jsme přiletěli z rychlého leteckého víkendu z Kodaně, to ale již byla tma a rychle jsme šli ven z letiště, abychom se včas dostali na hotel v centru Vidně. Štěpán se ujišťuje, že zdejší letiště je podstatně rozsáhlejší než to pražské a má šanci si z blízka prohlédnout obrovské dvoupatrové letadlo Airbus A380 od Emirates. Třeba se mu brzy poštěstí se s ním proletět. U východu k našemu plánovanému letu do Kišiněva se již shromažďují pasažéři, ale na odletové tabuli se objevuje zpoždění 45 minut. Nejsme nadšeni, ale zase tak nám to nevadí, jenom přijedeme později do hotelu. Ale situace se komplikuje, zpoždění narůstá a letištní personál u východu hlásí, že je nějaký „defekt“. Německy se rozpovídají, anglicky však velice stručně a nesrozumitelně. Pochopili jsme, že máme nějaký technický problém s letadlem, zmiňují i něco o přerezervaci některých míst. Nervozita nás i ostatních cestujících stoupá,  nakonec je však nástup do letadla zahájen. Někteří cestující však museli jít k přepážce u východu si něco dořešit. Letadlo do Kišiněva je větší než předchozí- A320 s uspořádáním sedadel 3+3. Řeší se komplikace s přidělením míst a usazením cestujících, ti, kteří museli před nástupem k pultu, přicházejí potom také do letadla a obsazují poslední volná místa. Nakonec se tedy všichni usadili, kapitán nás v hlášení vítá, poté však oznamuje, že z technických důvodů (v okolí letiště jsou bouřky a k tomu je silný letecký provoz) se náš odlet odkládá a budeme čekat v parkovací pozici přibližně 1 hodinu!!! Cestující jsou právem naštvaní (i my). Něco podobného se mi stalo před lety s kolegou při letu z Dubaje do Prahy během návratu ze služební cesty, kdy byl odlet takto odložen kvůli oparu a zhoršené viditelnosti. Tehdy jsem však byl unavený a čekání prospal. Naštěstí se můžeme po letadle procházet, používat WC a letušky zájemcům zdarma rozlévají vodu. Čekání bylo nakonec kratší než 1 hodinu. Letadlo se dává do pohybu a někteří cestující tleskají. Bouřky jsou opodál, ale na opačné straně, než budeme odlétat.

  Vzlétáme a vidíme po pravé straně plytké Neziderské jezero, pak letíme dokonce kousek nad Slovenskem a krásně vidíme vodní dílo Gabčíkovo (byli jsme tam celá rodina v únoru 2018) s kroutící se pomalé toky maďarských řek Mosoni Dunaje (boční rameno, obdoba Malého Dunaje na Slovensku) a  Raaby. Dále krásně vidíme město Budapešť a dále pak nížiny a přehrady na řece Tise. Nad Rumunskem vidíme v dáli učebnicové příklady mohutných bouřkových mraků, dosahujících až do výšky kolem 12 kilometrů.  Dále se krajina začíná zvedat, jsou zde pahorky Rumunska. Vysoké skalnaté Karpaty ještě ne, ty jsou podstatně dál. Letadlo postupně klesá a krásně je vidět kroutící se hraniční řeka mezi Rumunskem a Moldávií. Letíme nad mírně pahorkatou odlesněnou krajinou bez větších sídel, přesně jak ji popisovaly učebnice. Domky jsou volně roztroušeny po krajině s ovocnými sady a poli.

   Přistáváme bezpečně na letišti Kišiněv a již na první pohled je vidět, že jsme se přesunuli do jiného času a jiného světa. Všechno je zde takové omšelé, vše leccos pamatuje, od cisternových nákladních aut s palivem pro letadla po autobusy na svážení cestujících k letištní hale. Skleněné „tunely“ zde samozřejmě nemají, vystupuje se na letištní plochu. Také klimatizaci ve svozovém autobuse byste marně hledali. Jedeme tedy k hale letištního terminálu,  který je malý. Ihned následují přepážky pasového odbavení, celkem rychle to tady ale odsýpá a s našimi pasy rychle procházíme. Dostáváme i vstupní razítko. Jinak pro info, občasné  ČR mohou již několik let do Moldávie cestovat i na občanky. Většina přijíždějících cestujících jsou místní, většinou se vracejí ze svých pracovních pobytů v zahraničí.

  Hned za imigračními přepážkami jsou belty (pásové dopravníky) na zavazadla, ty již také něco pamatují. Jsou pomalé a na naše kufry si musíme asi 20 minut ještě počkat. Dopadne to ale dobře, vyjedou v pořádku. WC v příletové hale je čisté, doplňujeme vodu na pití. Vstupujeme do veřejného prostoru, je tam překvapivě málo lidí. Do budovy letiště totiž smí vstoupit jen cestující. Řídím se tedy radami předchozích cestovatelů. Musíme si totiž směnit peníze pro cestu trolejbusem z letiště do města, platí se jen hotově. Směnárna zde je jen jedna u autopůjčovny, je opravdu otevřená 24 hodin. Kurzy sice nejsou moc výhodné, ale žádná katastrofa. Je tam i bankomat, zkouším u něj moji údajně úžasnou kartu ČSOB, ale poplatek i kurz je horší než ve směnárně.   Takže ve směnárně kupují místní moldavskou měnu jen za 30,- EUR, abych měli na cestu MHD do hotelu a pak na potřebné výdaje, než bude ve městě jiná směnárna s výrazně lepším kurzem. Toto je obvyklý postup v zemích, ze kterých místní měnu nelze v ČR zakoupit a nebo lze, ale za dost nevýhodný kurz. Vycházíme ven z budovy letiště. Tam čeká spousta místních lidí na své přiletěvší známé a příbuzné. Nejsou tady žádní „naháněči“. Neuživili by se tady, turistů nebo neznalých přijíždějících lidé sem moc nejezdí.  Je před půl devátou večer, jame tady téměř s dvouhodinovým zpožděním.

   Nyní je náš cíl nalézt zastávku trolejbusu směr centrum Kišiněva. Marně byste zde hledali dráty trolejového vedení nad silnicí, jezdí sem akumulátorové trolejbusy. Ptám se lidí, ukazují na místo nedaleko východu z budovy letiště. Na skle budovy je vylepen jízdní řád linky 30, avšak žádný označník zastávky, ostatní lidé nás ujišťují, že jsme tu správně a že trolejbus už má jet. A opravdu se po pár minutách objevuje, se staženými sběrači a přijíždí. Je to vůz od běloruského výrobce, není to žádný „šrot“ a dokonce má i funkční klimatizaci. S jízdenkami si nemusíte dělat starosti, stejně jako ve většině městské dopravy v bývalém SSSR to funguje tak, že v každém vodidle je průvodčí (konduktor), většinou energická rázná ženština věku 50+, která vás zkasíruje a prodá vám za hotové peníze jízdenku, která stojí pakatel. V případě Kišiněva to je 6,- moldavských lei (1 lei je cca 1,3, CZK), takže nějakých 8,. korun na osobu za jednu jízdu bez ohledu, jak daleko jedete. Přestupní časové jízdenky zde neexistují a místní mají jakési předplatní kartičky (ty se kupují pravděpodobně na poštách. Platíme ale ještě stejnou částku za naše zavazadla, i tak je ale cesta z letiště do Kišiněva směšně levná, pokud porovnáte s jinými městy např. v západní Evropě, kdy vás cesta do města může stát i více než samotná letenka, to je zase druhý extrém. 

  Blízko letištní budovy stojí pomník – letadlo Tupolev ze socialistické doby. A na okraji silnice k letišti stojí kolona osobních aut s řidiči. Nejsou to taxíky, ale auta přátel a příbuzných, kteří mají v úmyslu vyzvednout své parťáky, kteří přiletí. Pak vyrazí před letištní halu a vyzvednou je. Vychutnáváme si jízdu přeplněným trolejbusem, paní konduktorka v modré vestě velice pečlivě kasíruje jízdné od všech cestujících. Na krku má na popruhu kotouček s papírovými jízdenkami, cestující zaplatí a ona mu z kotoučku utrhne lístek. Letiště je od okraje Kišiněva celkem daleko, takových 10 kilometrů, jedeme po čtyřproudé silnici (není to typická dálnice) okolo polí, ovocných sadů, stavenišť nových moderních sídlišť i hypermarketu Metro (obdoba našeho Makra). Náhle však trolejbus zpomaluje, zhasly LCD obrazovky s reklamami a dělá se nějaké horko.  Až nakonec zastaví úplně. Cestující jsou však v pohodě, řidič nechává chladnou hlavu. Už si myslíme, že se trolejbusu vybily baterky a budeme jej muset tlačit. Řidič  vše vypne, restartuje a poté se rozsvěcují obrazovky, nabíhá klimatizace a pak se i trolejbus rozjíždí. Dojeli jsme na kraj města, kde je obrovská křižovatka, začíná zde trakční vedení pro trolejbusy a jsme na místě našeho ubytování. Je to u paneláků, připomínajících bránu do Kišiněva. Náš hotel je hned asi 50 metrů od zastávky, nachází se mezi širokým bulvárem a blokem vysokých panelových domů. Na recepci nás již očekávají a před tři čtvrtě na devět jsme tedy v cíli. Připomínám, že je zde časový posun jedna hodina. Vybavení pokoje se zdá být OK, budeme zde trávit následujících 7 dní a nocí. Klimatizace zde je a funguje, vše je čisté, pokoj je celkem prostorný a máme i balkón s výhledem na bulvár.

   Necháváme na pokoji věci a hned jdeme na průzkum okolí a hlavně na nákup jídla na večeři, jsme celkem vyhladovělí. Supermarket s potravinami je hned naproti přes silnici a je tam také směnárna, kde jsou kurzy daleko výhodnější než na letišti. Vše je otevřené dlouho do večera, stejně tak stánek s trafikou, kde prodávají SIM karty místního operátora. Nakupujeme v obchodě jídlo, ceny nic moc, připadá mi, že jsou v přepočtu  většinou o něco vyšší než u nás, na což jsem byl připraven. Jdeme se na hotelový pokoj navečeřet a pak se ještě vydáváme na procházku a průzkum do blízkého okolí. Již se setmělo, ochladilo se (před den mělo být přes 35 °C a nyní je něco málo pod 30°). Lidé se procházejí venku, posedávají na lavičkách a na trávě, děti si hrají na hřištích. Konečně je venku snesitelněji a tak si užívají. Je zde hodně zeleně, zapíná se automatické zavlažování trávníků podél bulváru a svítí zde dekorační barevné LED osvětlení podél stromů. Panelové domy jsou zde vysoké, vyšší než u nás (20 pater není výjimkou), vypadají však zaostalejší a zanedbanější. Vozový park osobních aut však určitě modernější než u nás v Praze, převládají SUV auta především tmavých barev, Vůbec nemáme pocit, že bychom měli být v hlavním městě nejchudší země Evropy. Po procházce pak jdeme na hotelu spát až před půlnocí, vybalili jsme oblečení a užíváme si fungující klimatizace, díky které je na pokoji snesitelně.

 Poznávání Kišiněva

 Následuje další den pobytu- sobota 13.7. Vyspali jsme se dobře, přestože je hotel u hlavní silnice a i přes noc je zde silný provoz, moderní plastová okna dobře těsní a na spaní byl klid. S probuzením nespěcháme, snídaně jsou až do 10. hodiny, ale chtěli bychom vyrazit do města spíše dříve, než bude venku nesnesitelné vedro. Snídaně byla OK, taková kontinentální- od každého něco. Míchaná vajíčka, párky, jogurt, mléko s cereáliemi, marmelády, kafe, čaj, džusy, ale jen dva druhy pečiva. A palačinky- jako jinde při ubytování v bývalém SSSR. A každý den bude totéž.

  Vyrážíme do města, ještě předtím kupujeme v trafice před hotelem 2 SIM karty místního operátora, především kvůli internetu mimo hotel (kde je funkční WiFi). Stojí pakatel (jak radil soused) a bude se hodit pro orientaci při cestování po zemi. Pak jedeme trolejbusem směr centrum města. Až nyní si uvědomujeme, jak je Kišiněv rozsáhlý, v dáli na kopcích vidíme rozsáhlá sídliště vysokých paneláků a je zde opravdu hodně zeleně- stromů jen tak mezi domy i parků. Památky Kišiněva se údajně podle turistických průvodců dají v pohodě projít na jeden den- my si to postupně rozložíme v návaznosti na další výlety do vzdálenějších míst.

  Vystoupili jsme z trolejbusu na hlavním bulváru v centru poblíž románského starodávného oblouku. Je zde park s chrámem (lze i do něj nakouknout dovnitř) a zvonicí s vysokou věží, což je památka hodně uváděná na prospektech o městu. Jsou zde čisté parky s fontánami, odpadky zde nejsou, jen se v trávě válejí toulaví pejsci, stejně jako vůbec nevypadají zbědovaně a nevšímají si lidí. Mají zde sochy nejrůznějších osobností včetně básníka Puškina. Dále trolejbusem popojíždíme k místní relaxační zóně- jezero obklopené parky, kde má být socha Lenina. Jezero je dle mého očekávání špinavé a voda teplá, ale místní lidé se v něm koupou. Mají zde umělou písečnou pláž, u veřejného pítka doplňujeme pitnou vodu. Kluci sochu Lenina opravdu našli, nachází se na nenápadném místě naproti jakéhosi kulturního centra, vedle soudruha Lenina i Karel Marx s typickými fousy (toho si pamatujeme před týdnem z východoněmeckého Chemnitzu) a je zde i socha bulharského Dimitrova.

  Relaxujeme na lavičkách pod stromy, je zde hodně ořešáků (zatímco u nás v Čechách letos jejich úroda na jaře pomrzla, tady jich bude dost), již se dělá nepříjemné vedro s slunce pálí. Jdeme tedy směrem zpět k centru, ještě si dopřáváme jedno památné místo a to schody od jezera nahoru k centru města, uprostřed kterých jsou fontány. Jsou zde také hodně luxusní restaurace (to je vidět i podle hodně luxusních aut před nimi), nemůžeme si nevšimnout hluku z nabíječky elektroauta, kde se nabíjí Tesla a ventilátory nabíjecí stanice fučí naplno horký vzduch s odpadním teplem z nabíjení. Pokud nabíječka „cpe“ do baterií výkon nějakých 20 kW a při optimistickém ztrátovém výkonu 10% jsou 2 kilowatty odpadního tepla úžasným přímotopem. V zemi, kde se 90% elektřiny vyrábí v fosilních paliv to má opravdu smysl (sarkasmus). Svezeme se opět trolejbusem, nenacházíme však označník zastávky, přestože podle map na internetu zde má být, trolejbus ale i tak zastavuje, holt prostě zde označník není. Popojeli jsme se na další velké náměstí, kde je již několik let rozestavěná obrovská panelová budova, měl to být původně luxusní hotel, ale vše nasvědčuje tomu, že nikdy dostavěn nebude. Pod hlavními cestami jsou podchody, tam se na chvíli chladíme, oproti staršími videi z internetu jsou udržované a čisté. Hledáme obchodní centrum, kde bychom si dali nějaké jídlo a schladili se. Ty blízko nacházíme, ale není to klasický obchoďák, jak známe u nás, kde by se dalo pobýt delší dobu, jsou zde přímo obchody z chodby, žádné lavičky uvnitř nejsou a jen hodně luxusní restaurace. Vyklimatizováno zde ale mají pořádně a tak si alespoň skočíme zdarma na WC a doplníme vodu. Ani protější budova přes širokou rušnou ulici, která vypadá jako obchodní centrum, však není tím, co bychom čekali, tak máme v úmyslu vrátit se hromadnou dopravou na ubytování.

Hned vedle je ale hlavní vlakové nádraží, před ním je park s budovatelským betonovým monumentem. Jdeme se tedy alespoň podívat na to nádraží. Víme, že z železnice v Moldávii toho už moc nezbylo. Regionální doprava neexistuje a jezdí prakticky odtud jeden pár vlaků do ukrajinského Kyjeva, jeden do rumunské Bukurešti a jeden do rumunského Iasi. Všechno to jsou dálkové vlaky s modrými širokorozchodnými vozy – „stodolami“, které známe z Ukrajiny z cesty v roce 2019. Ty postávají na kolejích před nádražní budovou. Opodál na podstavci je historická lokomotiva a v dáli na kolejích zarůstají a rezivějí nákladní vagóny. Uvnitř nádražní haly je příjemný vyklimatizovaný chládek a je zde možné kupit si jízdenky na výše uvedené dálkové vlaky.  Také jsme uvažovali původně dopravu vlakem z Rumunska, nakonec jsme však toto dobrodružství zavrhli.

  Vracíme se zpět do ubytování a na zastávce zjišťujeme, který spoj tam jede. Stojí tam jeden evidentně nepojízdný. Po pár minutách v jiném trolejbusu přijíždí „elektromechanik“ v oranžové vestě s brašnou s nářadím, pozdraví se s řidičem a jde se „hrabat“ do trolejbusu. Hned na to přijíždí tentokrát autobus, který jede až přímo k nám na zastávku před hotelem. V autobusu je příjemně překlimatizováno.

   Je již odpoledne, největší a nejnesnesitelnější vedro, sice vítr profukuje, ale je to  jako kdybyste si pustili na sebe fén na maximální výkon. Takže rychle na pokoj, pustit klimatizaci, rovnou jdeme do sprchy spláchnout ze sebe pot a zároveň přeprat propocené oblečení (tento improvizovaný způsob praní oblečení si dobře pamatuju z vojny). Dále pak odpočinek (horké počasí vysiluje) a přes on-line portály voláme domů mamce a prarodičům do Ostravy a sdělujeme dojmy z cesty.

  Pro tento den to však není konec, když to největší vedro polevilo, jdeme ještě pár set metrů do obchodu s potravinami. Pak si na pokoji dáváme lehkou večeři a kolem sedmé hodiny, kdy je sice ještě vedro hodně přes 30 stupňů, ale slunce již nespaluje takovým žárem, jedeme autobusovou linkou, která jedem přímo od zastávky u našeho hotelu  do obce Bacioi, což má být vesnice na naší straně Kišiněva poblíž letiště. Autobus je opět překlimatizovaný, teploměr uvnitř ukazuje pouhých 20 stupňů C. Trase autobusu vede nejprve po dálnici směrem k letišti, pak ale zahýbá vedlejší cestou a jede přes menší obce. Krajina je intenzivně zemědělsky využívaná, žádná pole neleží ladem, Pěstuje se zde kukuřice, slunečnice či zde jsou lány obilí a pole na zeleninu. Dále pak ovocné sady (broskve, jablka, meruňky, švestky) a samozřejmě i vinice. U silnic postávají prodejci těchto ovoce a zeleniny, někdy mají rovnou své dodávky a náklaďáčky s plnou korbou melounů. Vystupujeme na něco jako „návsi“ obce Bacioi a je to tam na moldavské poměry velmi civilizované. Je zde nové čisté dětské hřiště, kohoutek s pitnou vodou, jsou zde taky veřejné záchody s pitnou vodou a čisté !!! Je zde supermarket s potravinami, pekárna s cukrárnou, směnárna a lékárna a vše v sobotu po 20 hodině ještě otevřené!! Na návsi jsou velké tabule s nápisy, že toto bylo postaveno se státní dotací, avšak bez EU (taky to jde z lokálních financí). Krajina v okolí s pahorky nápadně připomíná jižní Moravu, kde jsou mírné ale táhlé kopce bez původních lesů, ale vše je zemědělsky využíváno. Procházíme se uličkami po obci mezi rodinnými domky. Vypadají zachovale, žádné zbořené nebo opuštěné  budovy, nepořádek není vidět, jelikož lidé zde mají vysoké minimálně 2 metrové ploty nebo zdi. Zajímavostí je plynové potrubí, které zde není jako u nás pod zemí, ale je vedeno nad zemí a proplétá se podél plotů, vede přes uličky a branky do domků. Roste zde hodně ovocných stromů, především ořechů, ale taky švestky, jablka, meruňky a hroznové víno. Jdeme k pravoslavnému kostelíku, který je na zahradě oploceného pozemku, ale branka je otevřená a lze se dostat i dovnitř.  Tato obec bude taková „lepší“ Moldávie, jsme v příměstské oblasti Kišiněva. Ne autobusových zastávkách jsou jízdní řády, vracíme se za setmění zpět k našemu hotelu, kam přijíždíme již za úplné tmy. Tady ve městě je citelně tepleji, stále teploměr na ulici ukazuje přes 30 stupňů. Ale venku je nyní podstatně více lidí než přes den, vyrazili se projít.

 Výprava k Dněstru

  Je další den, neděle 14.7. tentokrát vstáváme dříve než včera, abychom vyšli ještě za poměrně snesitelného horka. Jedeme opět trolejbusem do centra, dopravní zácpy nejsou tak velké jako včera v sobotu. Vystupujeme blíže v centru a snažíme se dostat k autobusovému nádraží, které má spočívat v uličkách u hlavního tržiště. Turističtí průvodci měli pravdu. Je to tady jedno velké mumrajiště, obchůdky a haly, kde se prodávají různé komodity (ovoce, zelenina, oblečení, boty, elektronika, svítidla, knihy, starožitnictví, drogerie, nádobí). Připomíná to naši obrovskou vietnamskou tržnici (přirovnání se Sapou v Prahe Libuši je trefné), akorát zde neprodávají Vietnamci, ale místní lidé. Zboží je původem z Asie a ceny podobné jako u nás (výrobní náklady + logistika + marže). Jsou zde i haly, kde prodávají chlazené potraviny (maso, sýry, ryby). No a v uličkách mezi tímto tržištěm je autobusové nádraží, odkud se vydávají na cestu dálkové linky- vozidla různých velikostí, od klasických velkých autobusů až po „maršrutky“- dodávky či mikrobusy. Zítra bychom chtěli podniknout celodenní výlet do autonomní oblasti Podněstří a jeden ze způsobů, jak se tam dostat, je maršrutkou právě odtud. Vládne zde organizovaný chaos. Vozidla mají na sobě cedule s cílovými místy, případně řidiči vyvolávají  názvy měst, kam jedou. Některé linky mají pevně stanovené časy odjezdů, některé fungují jako taxíky „collectivo“ ze střední Ameriky, že vyjedou až po naplnění. Jízdné se platí většinou přímo řidiči. Objevili jsme místo, odkud vyjíždění maršrutky do Podnestří, je jich zde docela dost a potvrzují se informace z průvodců, že odjíždějí minimálně jedou za půl hodiny. Mají zde i něco jako halu, kde jsou prodejní okénka autobusových dopravců do zahraničí. 

  Dnes máme jiný cíl, ze zdejšího místa mají vyjíždět i normální linkové autobusy z čísly kišiněvské MHD, které jezdí do vzdálenějších obcí. Chceme jet na venkov k řece Dněstr do obce Vadul lui Voda. Zastávku nacházíme snadno, lidí tam postává hodně a nedaleko je odstavený i autobus našeho čísla. Jdeme se na chvíli ještě ochladit do blízkého vyklimatizovaného supermarketu a zdaleka nejsme sami s tím samým cílem. Na zastávce se již lidé hromadí a mají zjevně za cíl jet tím naším busem. Ten přijíždí na zastávku již 10 minut před odjezdem a lidé se hrnou dovnitř. Naštěstí každý z nás zaujme místo k sezení a průvodčí- tentokrát postarší muž, prodává jízdenky ještě před odjezdem a bravurně se protahuje mezi cestujícími v přeplněném vozidle. Je překvapující, že i v tomto příměstském autobuse, který jede 30 kilometrů za Kišiněv, platí místní jízdné 6,- Lei na osobu. Autobus je klimatizován, příjemně vychlazen, ale na dlouho to nevydrží, každý člověk, pokud je pasivní a nehýbe se, je jako 100W přímotop. Rozjíždíme se ulicemi Kišiněva a přestože je neděle, na ulicích jsou kolony. Jedeme do prudkého kopce a místy jede náš bus rychlostí sotva 10 km/h. Musíme vyjet z údolí řeky na návrší na severní straně města, kde jsou další a další sídliště, připomíná to tu Prahu- Prosek. Na zastávkách se ale hrnou dovnitř další a další cestující, dožadující se vpuštění dovnitř, je to doprovázeno slovní přestřelkou kterou se snaží průvodčí uklidnit. Nakonec se jede dál. Opouštíme Kišiněv, cesta vede mírně zvlněnou krajinou s lány slunečnic, kukuřice, jsou zde vinice i ovocné sady. Obce vypadají udržovaně, v jedné z nich je dokonce v pěkné budově infocentrum a krásná zahrada s lavičkami a dětským hřištěm. Blížíme se k cíl, ale autobus se nevyprazdňuje, většina cestujících jede právě k rekreační zóně u řeky Dněstr. Vyjeli jsme na kopec a otevírá se široký výhled do krajiny – úvalu, a dole je krásně vidět vlnící se Dněstr. Autobus nejprve zajíždí do rekreační zóny, kde jsou kolony, spousta lidí přijíždí auty a má stejný cíl- odpočinout si a  schladit se u vody. Jsou zde i kempy s bazény a sportovišti. Když autobus touto zónou projede, zamíří konečně do obce Vadul lui Voda. Dovnitř se však tlačí další cestující, nám se však podaří úspěšně vystoupit.

   Obec vypadá udržovaně, mají zde supermarket Línela (takový náš Albret), kde je příjemně vyklimatizováno. Kupujeme vychlazenou láhev s vodou a něco na svačinu. Je zde náves, tedy spíše náměstí v socialistickém stylu- dlažba, zeleň, budovatelská socha. Je zde fontána. Jdeme se projít k řece Dněstr, která teče na okraji obce. Vedou tam polní cesty loukami okolo ovocných stromů (dozrávají švestky). Došli jsme k řece. Hodně to tu připomíná Labe u Roudnice, na jedné straně je louka a na té druhé je lužní les. Oproti řece Dněpr, která protéká Ukrajinou a má podobné parametry jako veletok Dunaj, tak Dněstr je jeho podstatně menším bratříčkem. Líně proudí a kroutí se k Černému moři, vidíme také vodáky na kánoích. Na Dněstru jsou vybudovány i přehrady s výrobou elektřiny, vzhledem k malému průtoku a spádu řeky však v místní energetice nemají zásadní význam.

  U řeky je hodně lidí, kteří odpočívají ve stínu stromů, většinou přijeli auty, před kterými mají roztažené deky a  plátěné přístřešky proti slunci. Spousta lidí sem přijela dodávkami, mají zde grily a kempovací židle a stoly. Schází se zde celé velké rodiny se zastoupením všech generací, o víkendu tak probírají, co je nového. Někteří mají puštěnou reprodukovanou hudbu, děti si hrají s balónem. Zaujalo nás, že u řeky sedí také kráva a není přivázaná. Může se tak kdykoliv napít vody z řeky a spásat zdejší trávu.  Voda v řece je ale špinavá a teplá. Místní lidé se koupají, já namáčím jen jednu nohu (tu, na které nemám ten zánět, nechci totiž riskovat). Libí se mi, že se zde sjeli lidé různých sociálních skupin (podle typů aut) a věku. U řeky se nezdržujeme dlouho, ve stínu není kde si sednout, tak se jinou cestou vracíme do centra obce.

Zdejší zástavba rodinných domů a bytovek není nikterak zastaralá, je zde ale hodně velkých neudržovaných zarostlých zahrad. Jdeme okolo bývalého průmyslového podniku, taky zarostlého bujnou vegetací s rezivějícími ocelovými konstrukcemi. Uvelebili jsme se ve stínu stromů. V parku, kde jsou čisté lavičky, hřiště Štěpán přes extrémní vedro posiluje na hrazdě. Opodál je budka se záchody, ty sice čistotou neoplývají, ale teče tam voda. Tedy spíše uniká. Je poněkud teplá, pít ji neriskujeme, pak zjistíme proč- vodovod sem vede potrubím v černých trubkách nad zemí nad zahradami přilehlých domků, cestou na několika místech uniká. Alespoň tak zavlažuje okolí. Poleháváme na lavičkách a relaxujeme, v extrémním vedru 36 stupňů se ani nic jiného dělat nedá. Občas profoukne vánek, ale s postupující denní dobou působí spíše jako horký fén. Když jsme takto vyrelaxovaní, jdeme se zase schladit na chvíli do klimatizovaného obchodu, dáváme si nanuky a další svěží chlazenou vodu. Řešíme cestu zpět do Kišiněva. Kluci nechtějí jet velkým autobusem, ale maršrutkou (dodávkou, mikrobusem), která má jet jinou trasou. Jezdí zde linka maršrutky, ale nejsou zde uvedeny časy odjezdů, jen intervaly. Tak tedy čekáme na zastávce včetně dalších cestujících, kteří mají stejné úmysly.

   Čekání je zdlouhavé, trávíme zde skoro hodinu (naštěstí je zde stín), vybíháme na ulici když zahlédneme jakoukoliv dodávku. Už to chceme i vzdát a vrátit se do Kišiněva velkým autobusem (ten však taky nepřijíždí), nakonec se však přece jen dočkáme. Přijíždí dodávka a má dokonce volná místa. Lezeme dovnitř, řidič se ptá, kam jedeme a za cestu do Kišiněva si řekne o 17,- MLD za každého. Dodávka leccos pamatuje (na klimatizaci zapomeňte), řidič se s ní prudce rozjíždí a prudce brzdí a s ohledem na stav auta i silnice jede poněkud rychle. Jedeme venkovem po vedlejší cestě okolo malých vesniček. Zde jsou domy hodně zanedbané, některé jsou dlouho opuštěné se zarostlými zahradami. Jedeme odlesněným širokou říční nivou, přejíždíme malý potůček špinavé vody. V nivě se volně pasou krávy, koně, kozy (jedno stádo pobíhá i po jedné z vesnic). Maršrutka nabírá další cestující, jiní vystupují, řidič jede rychle a pokud někdo mává u silnice, že chce s ní jet, tak řidič prudce dupne na brzdu. Provoz na silnicích je minimální, ale je pozoruhodné, když náš řidič se v nepřehledných zatáčkách v obci snaží předjet před ním pomalu jedoucí jinou dodávku (ta patří zřejmě nějakým stavbařům). V obcích jsou malé obchůdky, před nimi stoly s lavičkami a posedávají tam místní chlapi- ve stínu stromů. Vidíme venku i několik babiček s dlouhými šaty v šátcích. Tak tohle konečně je ten nefalšovaný moldavský venkov. Tohle je konečně ta údajná nejchudší země Evropy. Kupodivu je ale vše úhledné, žádné hromady odpadků, domy vyloženě nejsou pobořené, jen zřejmě dlouhodobě nevyužívané a chátrající.

   Blížíme se ke Kišiněvu, přibývá rozestavěných rodinných domků a silnice je širší a méně rozbitá. Zesiluje také provoz. Najíždíme na něco jako dálnici, v každém směru 3 jízdní pruhy a provoz je silný. Podél dálnice je hodně velkoobchodů na zemědělskou techniku (moderní traktory, kombajny, secí stroje, orací pluhy, cisterny na hnojivo), je patrné, že Moldávie je především zemědělská země. Jedeme okolo obce Cricova, kde je údajně největší podzemní vinný sklep v Evropě. Zvažovali jsme v následujících dnech jeho návštěvu (je to jedna z moldavských „must see“ atrakcí (musíte to vidět)), ale je tam vysoké vstupné (500,- CZK na osobu za nejjednodušší prohlídku, která je s průvodcem s výkladem v rumunštině a kluky navíc víno nezajímá). Vinic je zde v okolí hodně a nabídka vín v obchodech je velice rozsáhlá. Přijeli jsme do Kišiněva, ještě se marštutka proplétá ulicemi po sídlištích a pak přijíždí do centra města k velkému tržišti. Řidič svou dodávku opravdu nešetří (ani cestující divokou jízdou), musí zvládnout za den co nejvíce kol své trasy.

   Na tržišti v pozdních odpoledních hodinách již panuje klid, většina stánků je zavřených. Vidíme zde další zvláštní fenomén- postarší dámy (bábušky), které z nezralých ořechových plodů vykrajují nožem vnitřní jadérka a nakládají je do skleněných lahví. Tyto láhve se pak prodávají ve spoustě stánků i na ulicích. Bez návalů a davů procházíme celým areálem k zastávce trolejbusu k našemu hotelu. Lidí na ulicích je málo, většina je zalezlá ve svých klimatizovaných bytech. Po příjezdu na hotel následuje obvyklý scénář- osprchovat se z potu, zároveň vyprat prádlo a relaxovat. Následně jdeme pojíst do blízké restaurace- je to pobočka místního řetezce Andy’s pizza. Venku na zahrádce sedí hodně lidí, my však si jdeme sednout dovnitř, kde je příjemně vyklimatizováno. V menu mají i obrázky, což je dobré. Dávám si polévku Solianka (obdoba italské Minestrone), kluci zkouší pizzu či masové směsi s omáčkou. Je to velice dobré a syté, ale v přepočtu jídlo vychází dráž, než u nás v obdobné restauraci u nás na sídlišti mimo centrum města. Obsluha restaurace je ale líná a pomalá (klasika v bývalém SSSR), většinou to jsou mladí brigádníci, kteří nejsou motivováni k pozitivními přístupu k zákazníkům. Za návštěvu restaurace ale jsme rádi, je to něco jiného než se jen stravovat jídlem z obchodu.

   Po jídle se jdeme ještě projít po blízkém okolí a uděláme si okruh po sídlišti okolo hotelu (mezitím se ochladilo a slunce tolik nepálí). Paneláky jsou vyšší než u nás, běžně dosahují i 20 pater. Vstupy do domovních vchodů však připomínají dveře do kotelny či trafostanice, jsou plechové a schody k nim ošklivé. Některé byty (cca 10% v každém domě) jsou zjevně opuštěné (rozbitá nebo chybějící okna), bez interiéru. Zajímavé jsou taky svépomocí prováděné stavební úpravy, téměř každý byt má vyzděnou lodžii (často z cihel bez omítky), lidé tak získali další místnost ve svém bytě. Zajímavé jsou i elektrické vodiče přes ulice vedené mezi střechami paneláků, často dosahujících rozpětí i 300 metrů !!! V prostoru za domy roste hodně stromů (listnatých), jsou zde parkovací místa v hlíně či štěrku (na krásná asfaltová parkoviště s nakreslenými čarami zde zapomeňte), lidé parkují své často hodně drahá auta i na terénních nerovnostech (možná právě proto mají tolik SUV). Zeleně je zde opravdu na sídlištích hodně, tím  pádem i  stín, mezi stromy je hodně dětských hřišť, případně plácků pro hraní dětí. No a za vysokými paneláky ve dvorech jsou malé baráčky, kde jsou služby- kadeřnictví, školky, bistra, vinotéky, řemeslníci.

  Mají zde i nové bytové domy, vypadají moderněji a luxusněji. Jsou v oplocených rezidentních areálech, kam se dostanou jen obyvatelé s elektronickými klíči, stejně tak jsou zde závory u vjezdů do garáží. Další obdobné moderní bytovky jsou rozestavěné. Říkám si, pro koho, když zde pokračuje úbytek obyvatelstva. Vracíme se do hotelu a jdeme spát dříve než včera, další den nás čeká výlet do Podněstří.

Výprava do Podněstří- skanzenu socialismu

Je pondělí 15. července. Vstáváme ještě před osmou, jdeme na snídani a přesouváme se trolejbusem do centra k autobusáku. Vystupujeme na nejbližší zastávce od potřebného místa, nemusíme se tak prodírat přes haly tržiště. Zatím je venku příjemně. Jdeme přímo k místu, odkud mají odjíždět maršrutky do Podněstří. Stojí jich tam několik, navazujeme s řidiči konverzaci (jsou k sobě vzájemně přátelští, nepůsobí jako zjevně nepřátelská konkurence) a jeden z nich nám říká, že vyjíždí do města Bendery za… (podívá se na hodinky)… v podstatě nyní. Kýveme mu tedy, že chceme jet s ním. Posílá nás k pokladně, nakonec však pár desítek metrů tam jde s námi, poprosí lidi v řadě, aby nás pustili a kupuji 3 jízdenky v ceně celkem 135,- MLD. Poté se usazujeme do „dodávky“ pro asi 12 lidí a hnedka vyjíždíme. Nejprve se proplétáme uličkami centra Kišiněva, nejedeme po hlavních ulicích, řidič má zřejmě navigaci a vybírá nejkratší trasu. Opět stejný styl jízdy jako maršrutkou včera- rychlé rozjezdy, prudké brždění a slalom mezi ostatními vozidly v jízdních pruzích. Klimatizace zde není (jako ve většině obdobných maršrutek), jsou zde však střešní okna. Takže pokud dodávka stojí, je v ní vedro a pokud je, je nepříjemný průvan. Jsou zde ale záclonky.

   Paradoxně jedeme okolo našeho hotelu, řidič zajíždí i k autobusovým zastávkám, zda tam nestojí nějací další potenciální cestující. Dále jedeme po hlavní cestě kolem letiště a pak po hlavní silnici (není to dálnice) směr Bendery a Tiraspol. Do Bendery to má být cca 65 km a máme tam dorazit za hodinu a půl. Většinou silnice vede středem obcí, kde opět prodávají zemědělci přímo z traktorových vleček a náklaďáků svou úrodu. Jsou zde obchody na zemědělskou techniku a hodně stavebnin. Na dodržování rychlosti v obci i mimo ni se zde moc nehledí. Řidiči jsou však k sobě ohleduplní, že pokud někdo předjíždí, ten v protisměru mu uhne. Tady je silnice široká, tady to lze. Stejně tak předjížděné vozidlo instinktivně uhne k pravému kraji. Jak v Řecku na okresní silnici. Provoz je celkem silný, hlavně osobní auta, již zmíněné dodávky všeho druhu a spíše malé náklaďáky (vesměs stavební- sklápěčky, domíchávače, autojeřáby. Potkali jsme ale také skupinu závodních cyklistů (litoval jsem je ve vedru a na horkém slunci).   

  Krajina je podobná tomu předchozímu- opravdu taková jižní Morava. Pole s kukuřicí, slunečnicemi, také obilí, vinice, ovocné sady, ale také olivovníky. Hospodářských zvířat vidíme málo, což vysvětluje fakt, že masné výrobky a jogurty jsou zde v obchodech drahé. Nejsou zde žádná hluboká údolí s peřejnatými řekami, lesů je zde málo, ale stromů je zde hodně (ovocné sady a volně rostoucí dřeviny). Přijíždíme ke státní hranici. Maršrutka zpomaluje, je zde několik kontrolních stanovišť, okolo těch projíždíme pomaleji, až nakonec dojíždíme k celnici se závorou. Ostatní cestující se zvedají a se svými pasy jdou ven a následně do budovy celnice. Následujeme je. Odbavení probíhá rychle, uvnitř v budově za pulty sedí chlapi v maskáčích a symboly podněsterské separatistické republiky. Mají zde i tištěné prospekty pro turisty se seznamem doporučených turistických cílů zde. Podáváme pasy, chlapi v maskáčích v nich listují, ptají se, zda tam jedeme na jeden den (usuzují tak podle našich malých batůžků), pak nám dávají nám do pasů jakýsi lístek a pouští nás. Pak ještě nějaký týpek prolézá naši marštutku, zda tam není něco zakázaného a pak můžeme pokračovat dál.

   Zmínil bych se na tomto místě vůbec o historii o vzniku Podněstří- tohoto zvláštního fenoménu. Jak je již známo, dnešní Moldávie by se stručně dala popsat jako směs rumunské (románské) kultury a východoslovanské. Země je doslova vtěsnána mezi Rumunsko a Ukrajinu. Hlavní město Kišiněv leží v té rumunské, používá se tam latinka a na jihovýchod u hranic s Ukrajinou leží ta slovanská, kde se mluví východoslovanskými jazyky a píše se azbukou. Připojením k Sovětskému Svazu byly tendence tyto kulturní rozdíly smazávat, všude se tlačil ruský jazyk. Přitom ale Podněsterská část měla v dobách SSSR svou autonomii. Když došlo k rozpadu SSSR v 90. letech, údajně lidé z té slovanské- jihovýchodní části- chtěli být nadále součástí SSSR a dobrovolně chtěli v sovětských tradicích pokračovat (zajímavé). Proto došlo k separaci Podněsterského regionu, údajně za vojenské i finanční podpory Ruské federace- která jako jediný stát z hlediska mezinárodního práva Podněstří uznala. Tolik alespoň říkají „oficiální zdroje“ na Internetu. Můj moldavský soused o realitě nechtěl moc mluvit, rád bych specifikum regionu Podněstří někdy v budoucnu probral s někým, kdo osobně zažil historické okamžiky v posledních desetiletích, ideálně si poslechl více nezávislých názorů, abych si udělal obraz.

   Do Bendery je to od hranic nějakých 8 kilometrů. Je to město o cca 100 tisíc obyvatelích. Jedeme širokými ulicemi (opět bulváry jako v Kišiněvě), ale paneláky i další budovy vypadají oproti původní Moldávii evidentně zaostaleji. Jedeme okolo zdejší památky- rozsáhlé pevnosti do centra města na autobusové nádraží. Jezdí zde i trolejbusy. Vystupujeme z maršrutky (dál nejede) a vycházíme na pospas tomuto městu. Slunce pálí a tak se snažíme maximálně procházet stínem.  Narážíme na směnárnu, kde měním EURa v docela výhodném kurzu. Zdejší měna- Podněsterské rubly- je o něco silnější než Moldavské Lei. Se zdejší měnou musím být opatrný, nikde mimo Podněstří ji neberou a pokud vám nějaké bankovky či mince zbydou, můžete je mít tak akorát na památku. Bankomaty zde jsou, ale naše platební karty zde nefungují, ani v obchodech. Mají zde vlastní uzavřený platební systém. Procházíme uličkami centra a parky, hodně to tu připomíná lázně Poděbrady (je to tu čisté), jsou zde fontány a udržovaná zeleň. Vozový park na silnicích je znatelně starší než v „normální“ Moldávii.  Jdeme do obchodu- místní samoobsluhy a sortiment zboží je zde velice podobný tomu co jsme viděli doposud. Je potřeba si zvyknout na nápisy v azbuce a fakt, že se zde mluví rusky (opravdu je to taková ta čistá ruština ze školy). Jdeme se podívat k nedalekému vlakovému nádraží na okraji centra města. Je to rozsáhlá budova, pro veřejnost uzavřená, vlaky osobní dopravy tudy již dávno nejezdí. Nad rozsáhlým kolejištěm vede lávka, ze které je daleký výhled na město a okolí. Železnice má své zlaté časy ji dávno za sebou, kolejiště je velmi rozsáhlé, jsou zde však jen rezivějící nákladní vozy.

   Před nádražím je pomník železničářů – opět monumentální betonová budovatelská socha z dob socialismu a na kousku kolejí stojí torzo obrovské parní lokomotivy s vagóny. Vše rezivějící a neudržované. V parku roste hodně švestek a blum, které svačíme. Venku je opravdu nesnesitelné vedro, ptám se kluků, zda se chtějí podívat na nedalekou pevnost. Zájem nemají, je fakt, že tam bude pořádné vedro, z cesty nevypadalo, že by tam bylo hodně zeleně a stínu. Jinak pevnost slouží částečně místní armádě, ale část je přístupná pro turisty. Jistě za příznivějšího počasí by to tam mohlo být zajímavé. Místo toho jdeme do parku na okraj centra k řece Dněstr, kde má být podle mapy dost stromů a mohlo by tam profukovat z okolní krajiny. Nutno dodat, že SIM karty od moldavského operátora, které mají kluci ve svých telefonech, fungují i zde, byť mobilní data jsou pomalejší. Procházíme okolo zdejšího tržiště a „obchoďáku“- což je taková obdoba naší vietnamské vetešárny, venku polehává několik toulavých psů. Jako všude jinde doposud- v Kišiněvě i tehdy na Balkáně- nevypadají zbědovaně, většinou mají i náušnice, takže kdysi evidentně své pány měli. Od tržiště jezdí mimo jiné meziměstské trolejbusy do Tiraspolu- údajného hlavního města Podněstří. Jízdní řády jsou dostupné a jak se ukazuje, i správné podle mobilní aplikace EasyWay.

  Jdeme se tedy odpočinout do parku. Jsou zde udržované lavičky ve stínu stromů, na trávě polehávají psi a kočky, taky toho mají při téměř 40 stupňovém vedru dost. Park je na návrší nad řekou Dněstr, jdu se k ní podívat a opět zchladit jednu nohu, kde nemám ten zánět. Voda je opět horká a špinavá, navíc břehy nejsou štěrkové, ale od bláta. V minulosti zde ale musela být rekreační zóna, je zde betonové torzo přístaviště výletních lodí, budova restaurace s terasou nad řekou a opodál opuštěná několikapatrová budova připomínající hotel. V parku jsme téměř sami, vychutnáváme si tak výhled na rovinatou krajinu za řekou Dněstr a občasný vánek.

  Když jsme si trochu odpočinuli, pomalu jdeme k zastávce trolejbusu. Ty  do Tiraspolu jezdí jednak moderní, ale taky silně archaické. Zrovna jede moderní (klimatizaci však nemá, poznáme podle otevřených oken a cestujících s vějíři), tím kluci jet nechtějí. Pak další má jet archaický, který pamatuje socialistickou dobu. Má jet za 15 minut, tak jdeme nakoupit jídlo a ochladit se do místního supermarketu řetězce Sheriff. Právě firmě Sheriff patří polovina místní ekonomiky- benzínové pumpy, výrobní firmy i fotbalový stadion a tým. Tato firma je údajně spjata s osobností prezidenta Smirnova, jedné z klíčových separace zdejšího území.  V supermarketu je velký sortiment zboží, vše přehledně uspořádané, paní pokladní jsou v elegantních uniformách.

  Po ochlazení v obchodě se jdeme trolejbusem přesunout do vedlejšího města Tiraspol. Opět jsou zde průvodčí, energické ženšiny ve věku 50 plus. Paní má modrou zástěru, ve které má bločky s jízdenkami a bankovkami. Jízdenka na tuto meziměstskou trasu stojí 3,5 podněsterských rublů na osobu, což je asi 5,- českých korun !! Ceně však odpovídá kvalita. Název výrobce trolejbusu jsme nedohledali, ale československá ŠKODA to určitě nebyla, toto byl evidentně trolejbus od výrobce ze Sovětského Svazu. Okna jsou úplně otevřená, aby při jízdě byl průvan, interiér pamatuje několik desetiletí. Při rychlosti 40 km/h (měřeno přes GPS) vydává trolejbus taková zvuky a tolik se třese, že máme pocit, že by se měl každou chvíli rozpadnout. Vzpomněl jsem si scénu z dětského kresleného seriálu Jen počkej zajíci,  jak vlk pronásleduje zajíce jedoucího právě trolejbusem.

  Opouštíme město Bendery, jedeme okolo vystavených historických vojenských transportérů a památníků k mostu přes řeku Dněstr. Tam stojí současná vojenská obrněná vozidla s muži v maskáčích, jsou zde zátarasy a doprava usměrněna do jednoho pruhu. Nejsme ale kontrolováni. Spíše se jedná o demonstraci moci. Souběžně se silničním mostem vede přes Dněstr most železniční, u kterého jsou také strážní budky s vojáky se samopaly. Dále cesta vede rovinatou krajinou s obilnými lány a vesnicemi s motoresty. I zde lidé prodávají své zemědělské produkty u silnic. Je to zdlouhavé, obzvláště když jede trolejbus po rovné silnici jen 40 km/h. Jedeme okolo nového luxusního fotbalového stadionu, který pan Sheriff postavil na uspokojení dělnické třídy. Jinak propaganda tohoto oligarchického řetězce je vidět na mnoha místech, stejně tak státní znak a vlajky tohoto státního útvaru se srpem a kladivem.  

   Vjíždíme do Tiraspolu, vypadá to tady o trochu moderněji než v předchozím Bendery. Vystupujeme na zastávce, která by měla být blízko centra. Ulice jsou téměř liduprázdné (většina lidí je zalezlých v klimatizovaných interiérech). V centru je hodně vodních fontán, které alespoň trochu ochlazují místní klima. Mají zde i budovy údajných ministerstev na různé obory. Procvičujeme si podle cedulí azbuku ze školy. Hledáme místo na poobědvání, podle mapy kluci dávají tip na jednu retro jídelnu, která by měla být levná. Je nenápadně označená a schází se tam dolů do sklepa. Tím lépe, alespoň tam bude přirozený chládek. Ve sklepě jsou pod klenutými stropy velké místnosti s jídelními stoly. Pak je zde pult s jídly, které nám podává mladá ženšina. Dáváme si polévky (mají zde boršč a pak nějaké další  husté masozeleninové) a pak jídla, připomínající ukrajinskou kuchyni (smažené kuřecí maso s bramborami). Všude v místnostech mají obrazy Lenina, Stalina, sovětské vlajky a za sklem vystavené stránky novin Komsomolskaja  Pravda. Je zde starý nábytek ze socialistické doby a staré elektrospotřebiče (gramofon, rozhlasové přijímače, televize), stejně tak obrazy a vlajky s propagačními motivy SSSR.  Těžko posoudit, zda to má znamenat retro muzeum nebo propagaci tehdejšího sovětského režimu.

Místní peníze mi vyšly zatím tak akorát, jdu do směnárny udat další EURa. Jdeme se pak schladit do stínu stromů do udržovaného pěkného parku, kde je zelená tráva, kterou zavlažují (asi ani zde není voda drahá). Jdu se podívat k řece Dněstr,  která se kroutí městem, na druhém břehu jsou městské lázně a umělá písečná pláž, někteří lidé se zde dokonce ve špinavé vodě koupou. I zde mezi stromy polehávají psi bez pánů. Procházíme dále parkem kolem artefaktů ze Sovětské éry- tank ze 2. světové války pomalovaný motivem „Za vítězství“. Obecně v celém bývalém SSSR je patrná hrdost za vítězství ve válce. To chápu, ale motivy bývalé SSSR mě tady překvapují, jako by lidé zapomněli, že SSSR byla také násilná kolektivizace, utlačování, centrálně plánovaná neefektivní ekonomika, perzekuce občanů s jinými názory a znečišťování životního prostředí. A gulagy byly i před Stalinem- i za Lenina.

  Směřujeme pomalu k údajnému autobusovému nádraží dálkových maršrutek. Ale vypadá to tady nějak divně a asi nejsme na tom správném místě. Ptám se paní za okénkem v pokladně, odkud odjíždějí maršrutky do Kišiněva. Paní se mi dlouho věnuje, ukazuje na mapě v mém telefonu a kreslí na mapě. Uvědomujeme si, že náš čeká ještě téměř 3km pochod na správné stanoviště autobusů. Není to v centru, ale na okraji u bývalého vlakového nádraží. Městský autobus přímo odtud na toto místo nejede. Takže se stavujeme hned v prvním obchůdku s potravinami a kupujeme velkou vychlazenou láhev s vodou, která je velice osvěžující. A pak zástavbou nízkých domků přes park s monumentem připomínajícím pravoslavný chrám přicházíme k místnímu „autobusáku“. Stojí zde několik maršrutek a řidiči nás odkazují dovnitř do budovy bývalého vlakového nádraží, kde je pokladna na jízdenky. Paní nám ochotně prodává 3 jízdenky, zjišťujeme ale, že na zaplacení máme málo zdejších podněsterských rublů, ale nevadí. Paní hledá řešení a jízdenky vystaví v kombinaci s platbou v podněsterské měně i moldavských Lei, byť v nevýhodném kurzu. Nejedná se ale o nijak výraznou částku. Nějaké podněsterské rubly i mince mi zbydou (také v nízké hodnotě)- jako památka.

   Maršrutka pak odjíždí ihned. Sedáme si na poslední prázdná místa a čeká nás další nedobrovolná sauna. Jsou zde záclonky, alespoň tolik nepraží slunce. A jak postupně vyjedeme z města, dodávka zrychlí a je alespoň průvan ze střešních oken. Jedeme tou samou cestou přes Bendery, kde se obměňují cestující i řidič. Dále pak tou samou cestou do Kišiněva. Na hranici zastavujeme opět jen na podněsterské straně, ozbrojený chlápek v maskáčích sebere naše pasy, odnese je dovnitř do budovy a asi po 10 minutách je přinese a doslova je hodí řidiči. Ten je podá prvnímu cestujícímu za ním. Postupně di tak každý najde svůj pas a pošle pak celý svazek ostatních pasů dál. Všímám si, že nejvíce je ukrajinských. Jsou to především mladí lidé. Na moldavské straně u celnice opět nikoho nezajímáme, jen projíždíme okolo strážník budek dál. Sbohem Podněstří, pozoruhodný to skanzen komunismu a sovětské éry. Nevěřil bych, že v roce 2024 ještě něco takového bude existovat. Ale když si vzpomenu na události předchozích 4 let, některým lidem vyhovuje pod podřizován, omezován, manipulován a bezmyšlenkovitě se nechat vést do pekla.

  Fenomén Podněstří je opravdu zvláštní. Tím spíše, že se jedná o chudý region, především zemědělsky založený (i ve státním znaku mají obilné klasy), velké průmyslové závody (stejně tak jako v okolní Moldávii) zde nejsou. Území nemá význam ani ze strategického hlediska (na západ od něj je chudá Moldávie a Rumunsko), žádné zásadní naleziště nerostných surovin. V trolejbusu měli vylepený plakát, že hledají zaměstnance (řidiče, průvodčí, mechaniky). Nabízené platy jsou velice nízké- počínaje 4000 zdejších rublů pro mechaniky na dílně až po 8 tis. rublů pro řidiče. Vynásobeno 1,65 vám dá přepočet na české koruny. Když si uvědomíme, že ceny v obchodech jsou nominálně stejné či malinko vyšší než u nás, mají zdejší pracující lidé hluboko do kapsy. Není tedy divu, že jich hodně odjíždí pracovat do zahraničí, nebo že před paneláky prodávají na chodníku úrodu ze svých zahrádek či rozprodávají věci z domácnosti.

   Cestou zpět do Kišiněva jsme viděli kontejnerový vlak s dieselovou lokomotivou nesovětského designu. Vůbec první nákladní vlak v Moldávii. Inu, někudy tu asijskou veteš přes mezinárodní přístavy v Rumunsku či Ukrajině vozit musí. Do Kišiněva se vracíme tou samou cestou, potkáváme v protisměru také velké linkové autobusy, na cedulích mají města v Rumunsku i na Ukrajině. Oproti dopolední cestě je podstatně větší vedro, naštěstí nejsou kolony, od střešních oken profukuje horký vzduch a s klukama si podíváme velkou láhev s vodou, která již není studená z obchodu. Pojedeme okolo našeho hotelu a tak poprosím řidiče, zda by nám nemohl zastavit na autobusové zastávce před ním. Ochotně přikývne a toto nám výrazně zkrátí cestu. Vysedáme a na hotelu utíkáme postupně rovnou do sprchy.

   Pak následuje relaxace, je pozdní odpoledne a na večer jako obvykle ještě vyrážíme na chvíli se projít ven. Zkouším kluky ukecat, že si zajdeme na večeři do rychlého občerstvení, což spojujeme s procházkou po okolních ulicích. Mají zde taky moderní  velký fotbalový stadion (ostatně fotbal je vůbec v Moldávii velice populárním sportem). Jdeme do místního McDonaldu u hlavní třída a děláme opět, stejně tak jako v jiných státech (na Ukrajině, v Maďarsku či Polsku), chybu. Mají zde totéž co u nás a za vysoké ceny. Jedinou výhodou je, že si na samoobslužném displeji v anglickém jazyce můžeme nechat naklikat naši objednávku. Adam zkouší zadat modifikace jako nápoj bez ledu a jídlo bez cibule, což automat umí, nakonec ale obsluha jídlo a potí pro nás připravila ve standardním módu. Dávám si salát a mléčný shake, kluci burger. Alespoň zde mají čisté záchody zdarma. Když jsme najezení, již se šeří a chceme se vrátit do hotelu jinou cestou. Nedaleko objevíme místní řetězec rychlého občerstvení Twister.  Kdybychom to věděli, zajdeme rovnou tam a poznáme, co tam mají. No, ponaučení pro příště.

   V jedné boční ulici jsme objevili obří dvoupatrový hypermarket místní značky - Velmart. Mají zde převážně místní potraviny a sortiment velice rozsáhlý, ceny zatím nejnižší. Zvažujeme, že právě sem pak půjdeme nakoupit něco na přivezení domů. Odcházíme z obchodu již v naprosté tmě. Zánět na noze se pomalu lepší, raději ale jdu bosky, chodníky a cesty již naštěstí nesou rozpálené. Za bloky paneláků jsou rodinné domky se zahradami a lidé mají roztahané hadice a zalévají zahrádky a stromy před svými domky. Tady u rodinných domků je výrazně chladněji než mezi paneláky. A opět pozdě ve tmě (je kolem 22 hodiny) je zde spousta hrajících si dětí venku.

  S ohledem na zdejší klima jsme také řešili možnost se některý následující den vypravit do Aquaparku se zchladit a dopřát si vodních atrakcí. Podle internetových vyhledávačů jsou v okolí Kišiněva aquaparky dva. Pečlivě jsme si četli recenze a prohlíželi fotky z nich a nebyly nijak optimistické. Špinavá barevná zapáchající voda (bylo doloženo fotkami z posledních dnů), předražené vstupné a občerstvení (na osobu denní vstup v přepočtu 500,- CZK, kratší vstup nebyl možný), málo stínu, nepořádek a oba aquaparky byly daleko od dosahu hromadné dopravy. Takže bychom museli použít Yandex Taxi. To by však nebyl ten největší problém. Spíše nechceme podporovat firmu, která nabízí předražené nekvalitní služby a v konečném důsledku by nás to tam stejně nebavilo. Navíc kluci jsou již na podobné atrakce velcí. Takže zamítnuto.

Blízké okolí Kišiněva

   Je další den- úterý 16.července. Ráno vyrážíme opět celkem brzy, než bude venku pekelné vedro. Ze zastávky od našeho hotelu jezdí autobus do okrajové čtvrti Kišiněva, což by měla být vesnice na kopci s výhledem na toto velkoměsto. Nasedáme tedy na poloprázdný autobus, který je krásně vyklimatizován a jedeme vesměs okolo bývalých průmyslových zón včetně spleti bývalých železničních vleček. Většinou je vše zarůstající bujnou vegetací. Našim cílem je obec se srandovním názvem Bubuieci, která se nachází na pahorku nad Kišiněvem.

  Vystupujeme z příjemně vyklimatizovaného busu na konečné na nejvyšším položeném místě, kam se sem busem dá dojet. Jsme v uličkách mezi rozestavěnými rodinnými domky v klidnější části obce. Slunce již pere a procházíme ještě výše, odkud by měl být rozsáhlejší výhled do okolí. Vypadá to tu uklizeně, uspořádaně, moderně. Jsou zde velké rodinné domky pro několik generací se zahradami a ovocnými stromy. Mezi nimi jsou taky vícepatrové bytové domy. Dojdeme až na konec obce, kde rostou špendlíky (mirabelky), na kterých si pochutnávám (u nás bohužel většinou zmrzly). Odpadky v přírodě zde sice jsou, na některých místech u polní cesty jsou zbytky cihel a dlaždic, rozhodně to však není taková hrůza jako třeba v Bulharsku. Opět zde mají plynové potrubí na sloupcích nad zemí. Transformátory vysokého napětí pak mají umístěny v malé výšce oproti nám, starší syn Adam si to se zájmem fotí.

   Chvíli odpočíváme ve stínu (zatím ještě je) a sedíme na obrubnících a dáváme si svačinu, v dáli krásně vidíme sídliště obrovského Kišiněva, vlastně město leží na několika pahorcích. Dále procházíme obcí až k pravoslavnému kostelíku, který je velice zachovalý, je menší a lze se dostat dovnitř. Krásně to tam uvnitř voní. Obec vypadá zachovale, opět to je tím, že se vlastně jedná o příměstskou část Kišiněva. Stavujeme se v otevřeném obchůdku a odpočíváme na něčem jako návsi na lavičkách ve stínu. Mají zde zase sochu bojovníka za mír a opodál budovu obdoby národního výboru s moldavskou vlajkou. Místní vlajky vůbec jsou na hodně místech, nejen na budovách státních institucí, ale také na soukromých objektech.

  Již je moc velké vedro, přesouváme se tedy klimatizovaným trolejbusem (ano, opravdu i sem do této rádoby vesnice jezdí, je to ten akumulátorový) do centra města, kde chceme navštívit infocentrum a údajnou českou restauraci.  Tato místa sice v pohodě nacházíme, avšak nabídka turistických prospektů v infocentru je velice skromná a pohlednice zde nemají. Ta údajná česká restaurace má s Českem společného jen to, že zde čepují pivo Kozel a mají zde plakáty s reklamami na něj. Česky zde vůbec nikdo nemluví. Nemají zde ani tištěný jídelní lístek, jen jakési kostky s QR kódy s tím, že si jej máme stáhnout z Internetu. Nemají zde ale ani interní dostupnou WiFi síť a navíc je obsluha líná, tak si nic nedáváme a znechuceně odcházíme. (Na hotelu jsme si pak přečetli recenze této restaurace a naše zkušenost nebyla ojedinělá). Na místo toho jsme nalezli cenově dostupnou „jídelnu“, která je v suterénu budovy, je tam příjemný chládek. Bereme si tác a objednáváme polévky a jídla u pultů. Dávám si tradičně boršč a pak nějaké maso s omáčkou a brambory. Docela levně a pohodlně jsme se najedli, navíc zde bylo čisté WC s pitnou vodou.

  Ještě poznámka, v prostředcích MHD a i po procházkách městem ve vedru potkáváme dost maminek s kočárky, ve kterých mají svá miminka jen v plínkách. Také pro nejmenší človíčky nejsou vedra vhodná. Údajně v Moldávii je výrazná převaha žen, muži daleko více pracují v zahraničích na stavbách a továrnách. Ale je i hodně moldavských žen, které pracují jako  uklízečky či „hajzlbáby“.

 Je už moc velké vedro na jakékoliv aktivity a tak se z centra stahujeme opět do našeho klimatizovaného hotelu k relaxaci. Paní uklízečky nám tentokrát vytřely pokoj nějakým čistícím prostředkem s chlórem. Zapínáme klimatizaci a necháváme to vyvětrat. S kvalitou úklidu jsme zde spokojeni a nelitujeme, že jsme investovali více peněz za právě tento hotel, navíc se strategickou polohou. Dnes mělo být největší vedro během našeho pobytu- 39 stupňů. Štěpánovi dokonce místní portály o počasí ukazovaly za Kišiněv 41 stupňů!!!

   Odpoledne se zatáhlo, začal foukat svěží chladnější vítr, podle mapy kdesi v dáli, ale v Moldávii jsou bouřky. Kišiněv to ale má minout.  Vypravujeme se jen tak na lehko s láhví s vodou na procházku, má nedaleko být lesopark, za místní ZOO. Jdeme kousek po rušné čtyřproudé ulici. Ta se nedávno zřejmě rozšiřovala, jelikož jednomu jízdnímu pruhu stojí v cestě rodinný domek, podél něj se však ulice u jeden pruh zužuje. Zřejmě majitel nechtěl ustoupit. Lesopark se však nekoná, je to spíše bujná vegetace a louky. Nejsou zde chodníky, ale jen vyšlapané pěšiny, navíc zarůstající. Je zde hodně ořechů, jenže ještě nejsou zralé. Prodírat se křovinami nechceme (nejen kvůli možným klíšťatům), tak se vracíme na sídliště a jdeme dál po chodnících okolo cest. Dostali jsme se ale na vyvýšené místo na konci sídliště a v podstatě zástavby Kišiněva, kde je celkem zajímavý rozsáhlý výhled do krajiny. Tady paneláky vypadají zachovale, jsou rekonstruované a nebo se jedná o novou zástavbu. Lezeme na hromady s hlínou (není zde bláto) a rozhlížíme se do dálky. Již se pomalu šeří a je odtud krásný rozhled do krajiny. V dáli jsou další obce, ve kterých je krom rodinných domků a kostelíků taky pár paneláků, kopce s vinicemi a ovocnými sady. Jsou vidět také další čtvrti Kišiněva v zeleni. K tomu mírně profukuje a je příjemně, přestože stále přes 30 stupňů.

   Vracíme se jinou cestou jinými ulicemi k hotelu a přicházíme již za úplné tmy. Kluci si všímají zdejších trolejbusů, jezdí jich zde hodně typů a hodně generací. Od fungl nových od běloruského výrobce až po vyloženě historické kousky. Na těch starých sice není logo výrobce, ale kluci usoudili, že podle tvaru to musí být československý výrobce Škoda. Do měst v tehdejším bývalém Sovětském Svazu jich putovaly za socialismu stovky až tisíce.

  Ještě před usnutím se díváme z okna ven, pořádně tam fouká a vítr unáší prach a některé drobné odpadky. Po chvíli dokonce začíná, byť drobně, pršet. Je to úžasné, opravdu nyní tady v létě v Kišiněvě zažíváme déšť. Bohužel však není moc intenzivní a tak se moc venku neochladí. Ale je to příjemný pocit.

Další výpravy s bojem s vedrem

  Probouzíme se do dalšího dne- středa 17.7. předposlední celý den našeho pobytu. Na turistických prospektech, sebraných včera v infocentru, jsem přece jen našel něco zajímavého pro kluky. Vypravujeme se tedy nejprve do centra ke věži, kde kdysi bývala vodárna a nyní má sloužit jako městské muzeum a vyhlídka. Vedle našeho hotelu probíhá intenzivní stavba a zaujmou nás nákladní auta značky KAMAZ, v podstatě tato ruská automobilka měla podobný výrobní program jako naše TATRA (civilní i vojenské náklaďáky, do těžkého i lehkého terénu) a také byli častými soupeři na závodě Paříž- Dakar. Obecně- náklaďáky značky KAMAZ jsou zde v Moldávii velmi rozšířeny.

Opět jedeme trolejbusem, překvapuje nás, jak je jejich linková sít hustá. Mají zde 30 linek a jezdí ve spouště i úzkých ulic. Vodní věž je ve čtvrti honosných upravených vil v románském stylu (tím, že Moldávie patřila dlouho k Rumunsku, převzala stavební slohy podle vlivů z Itálie). Mimochodem, mají zde i muzeum románské literatury, to ale vypouštíme.

  Vcházíme do vodní věže hned na počátku otevírací doby a jsme tu sami. Za vstupné pro nás všechny 3 platím jen 17,- LEI (cca 25 českých korun). Mají zde exponáty z historie Kišiněva v jednotlivých obdobích, fotky a  obrazy. Ideální je, že se jedná o místa, která jsme sami v předchozích dnech navštívili. Je zde i fotka čerstvě dostavěného sídliště (v poválečné době) v místě, kde je náš hotel. Ve vitrínách nás pak zaujmou bankovky- sovětské rubly z meziválečné doby s podobiznou Vladimíra Iljiče Lenina. Mají velký rozměr, něco jako list formátu A5. Tehdejší peněženky musely být velké.

   V nejvyšším patře vodní věže je kruhový výhled na všechny strany po městě a je zde také vyhlídkový ochoz. Je krásně ostrá viditelnost a tak děláme fotky. Kluky taky nakonec muzeum ve vodní věži zaujme. Navíc je zde příjemně vyklimatizováno.

  Potom se jdeme podívat ke schodům k jednomu z místních jezer. Jsou to obdobné schody, u kterých jsme byli druhý den našeho pobytu. Je zde taky pěkný výhled na rekreační zónu u jezera a příjemně zde profukuje. Pak se přesouváme do nedalekého parku, kde má být monument a památník bojů ve 2. světové válce a za osvobození. Sochařská díla s vojáky se samopaly připomínají hodně ty u nás. Mají zde i věčný oheň s pietním místem. Při vedru přes 35 stupňů však se nám moc u ohně postávat nechce.  Paradoxní je, že nedaleko tohoto parku mají památník sovětské okupace a utlačování Moldávie za sovětské éry. Stejně jako u nás je potřeba chápat souvislosti- osvobození od krvavého nacistického režimu v kombinaci s budováním sféry vlivu.

   Jdeme se ochladit do zdejšího největšího nákupního centra. Cestou jdeme přes další halu s tržištěm, zde tentokrát neprodávají potraviny ani oblečení, ale tady se to specializuje na autodíly, stavební nářadí a elektroinstalační materiál. Dále jdeme uličkami okolo zahrádkářské kolonie a malými domečky, ve kterých však lidé i bydlí, jsou v kontrastu s vysokými paneláky hned opodál. Lidé zde samozřejmě v kolonii mají elektřinu, vodu, kanalizaci, plynové rozvody zase vedou trubkami nad zemí. U štěrkové pěšiny rostou ostružiny a maliny, které pojídáme. Po schodech od zahrádek vycházíme k obrovské budově nákupního centra- jmenuje se MALLDOVA. Vcházíme so příjemných klimatizovaných prostor.

  Rozhodně nikam nespěcháme. Jdeme na čisté WC, kde doplňujeme mimo jiné pitvou vodu. Potom prozkoumáváme areál obchoďáku. V horním patře jako obvykle mají restaurace, nás zaujme ta s místními pokrmy, není tu nikterak předraženo, jenom bude problém nalézt místo k sezení u stolečků, je čas oběda a stejný úmysl má více lidí. Nakonec si vystojíme řadu u pultu, vybereme si chutná a cenově dostupná jídla (mají zde taky vydatné husté polévky a několik hlavních jídel). Po jídle se procházíme obchody, jdeme se podívat do místního řetězce na elektro zboží (taková místní obdoba českého  Datartu nebo německého Saturnu nebo polského Media Markt. Sortiment mají podobný a ceny také podobné. Prodávají zde ale více neznámé značky (vesměs čínských výrobců). Pokud ale chce někdo spotřebiče známých značek jako AEG, BEKO, tak si taky vybere. V elektru však prodávají také jízdní kola či hračky. Trochu to připomíná Alzu. Pak se stavujeme v supermarketu potravin, kde kupujeme jídlo pro zbytek dne.

   Když nás omrzí courání po vyklimatizovaném obchoďáku, odvažujeme se opět zažít si teplotní šok a vyjít ven, kde je minimálně o 10 stupňů tepleji a ofoukne nás horký fén. Ještě zažít „saunu“ v trolejbuse, přesun na hotel a zase relaxace během dne. A večer, kdy je venku snesitelnější teplota,  si zase dopřáváme   výlet. Nasedáme do autobusu, který má jen přímo na opačnou stranu města, kde má být areál místní polytechnické univerzity a v parku mají být vystaveny technické exponáty. Zatáhlo se  a přímo na Kišiněv se blíží bouřky. Cestou z autobusu pozorujeme liják, prší jen ale v malé lokální oblasti, po kilometru již jsou suché cesty. Místy se autobus courá krokovou rychlostí, hlavně v centru města se pomalu posunujeme od jedné světelné křižovatky k další. Říká se, že zácpy na silnicích ukazují ekonomickou vyspělost státu, jelikož lidé si mohou finančně dovolit zbytné cesty autem. To je zdě v Moldávii velmi výstižné. Ceny pohonných hmot jsou zde jen o nějakých 10-15% v přepočtu nižší než u nás, kdežto průměrná mzda je zde třetinová. Ve většině aut sedí jen jeden člověk- řidič.

   Vystupujeme na okraji sídliště (připomíná to tu pražský Prosek), venku jsou kaluže na chodnících a není vedro. Není ale ani chládek, naše mikiny s dlouhými rukávy ani teď nevyužijeme. Areál univerzity je nedaleko od autobusové zastávky. Je oplocený, ale dá se tam volně vejít otevřenou brankou. Je to takový park, opět na trávě leží a odpočívá několik toulavých psů. Je zde odstavená tramvaj T3 československé výroby, její původ však kluci nedohledali. Dále zajímavé sochy humorných tvarů a Štěpána zaujmou historické traktory, na které usedá a pózuje. Tyto traktory vyráběl místní výrobce v době poválečné konjunktury budovatelského socialismu- jako zintenzivnění místního zemědělství.  Mají zde také vysílací antény, vodní fontány, zajímavé látající stroje zavěšené mezi stromy a atrapu koňské tramvaje, kde koníci jsou vyrobeni ze železného šrotu.

  Procházíme s parkem, je to tu taková volně přístupná zóna odpočinku s lavičkami, stolíky, přes den jsou zde otevřeny i stánky s občerstvením a WC. Pomalu park opouštíme a v po dlouhé době snesitelném klimatu se procházíme několik kilometrů ulicemi a parky podél paneláků (paradox, jsme na dovolené, kde bychom si měli užívat klidu a čerstvého vzduchu, ale většinou se zde procházíme po sídlištích). Parky mezi zástavbou domů jsou udržované a čisté. Nenajdete zde přetékající odpadkové koše nebo hromady odpadků. Jenom špinavá a zapáchající je voda ve fontánách a vodotryscích. Není divu, po tolika dnech a týdnech extrémních veder. Na okraji sídliště mají dost luxusních restaurací  s terasami, podle zaparkovaných aut vedle jsou pro bohatší lidi.

  Stíháme autobus, který jede přímo k hotelu. Tentokrát již zácpy a kolony pominuly a vracíme se až za tmy. V noci přichází opět déšť- opět blahodárný a je intenzivnější než v předchozím dni.

Cesta do obce Vatra

Je další den- čtvrtek 18.7. Ráno je výrazně chladněji a příjemněji než v předchozích dnech. Dnes už má být příjemněji, jen nějakých maximálně 35 stupňů. Chceme se opět podívat mimo Kišiněv, k obci ze zvláštním názvem Vatra, kde má být přehrada. Má tam jezdit příměstský autobus z dopravního uzlu Sculeanca, který je na opačné straně města, kam jezdí trolejbus přímo od našeho hotelu.

   Jedeme tam tedy a cestu jsme si naplánovali tak, aby plynule navazoval přípoj příměstským autobusem do obce Vatra. Ale není všechno dle našich představ. Zastávku příměstského busu jsme sice našli, je tam jízdní řád, čekající cestující, ale náš bus jaksi nejede. Podle interaktivní mapy je nyní někde daleko na cestě do Kišiněva, zřejmě uvázl v zácpě. Procházíme se po chodníku nebo posedáváme na opěrné zídce, naštěstí je zataženo a nepere slunce. Nakonec náš bus odjíždí s 40 minutovým zpožděním v čase toho následujícího spoje. Je zde parkoviště, které je jakýmsi stanovištěm maršrutek, které jezdí na sever a západ od Kišiněva, např. do města Balti a do míst k rumunským hranicím. Zdejší marštutky si prohlížíme, jsou to vesměs repasované dodávky ze „západu“, pamatují kolem 20 let. Na klimatizaci zapomeňte, ve vedrech to jistí otevřená střešní okna a záclonky proti slunci. Pro stanoviště maršrutek zapomeňte zde na jízdní řády, musíte si na parkovišti sami najít tu správnou jedoucí vaším směrem.  Na jedné zdi vidíme přilepený reklamní leták autobusového dopravce, který provozuje odtud přímé linky do Švédska a Norska (!!!). Inu, moldavští občané pracují i v daleké severní Evropě. Cesta tam na několik dní a nocí s přepravou trajektem musí být hodně vyčerpávající.

  Nicméně, jedeme tedy busem po hlavní silnici do obce Varta a vystupujeme na konečné, odkud to má být jen pár set metrů k přehradní hrázi. Ale smůla, vstup na hráz je oplocený, je zde zamčená brána do areálu a uvnitř stojí auta s majáky. Asi je to strategická oblast. Nevadí, jdeme tedy do obce a zkusíme se k přehradě dostat z opačné strany. Procházíme tedy asfaltovými ulicemi kolem polí a zahrad s novými rodinnými domky, po mostku překračujeme vodní tok, který z údajného jezera vytéká. Přehradní hráz vidíme zespoda a není moc vysoká, je sypaná a dosahuje maximálně výšky 5 metrů. Vodní tok je malá sotva proudící stoka, která protéká korytem porostlým rákosem. Obcházíme hráz dalšími cestami, nyní již jen štěrkovými, Adam si se zájmem prohlíží transformátor, který má vysokonapěťové vývody sotva asi 2 metry od terénu. Kdyby člověk chtěl, kovovou tyčí snadno dosáhne na vývody.  Zástavbou rodinných domků se zahradami, které jsou opět ohrazeny vysokými zdmi (lidé prostě nechtějí, aby se jim někdo koukal dovnitř) se dostáváme k ulici na druhé straně jezera. Je zde betonový zarostlý chodník k hrázi, kde jsou však mříže a ani odtud se tam dostat nedá.

   Lze ale projít po lesní cestě jakýmsi porostem (připomínající les a křoví a ovocné stromky (chutné špendlíky či mirabelky zase)) k vodní ploše jezera. Chápeme, jak to tu vlastně je. Není to přehrada v pravém slova smyslu, ale jakýsi velký rybník. Bahnité břehy porostlé rákosím a travinami se pomalu mírně svažují k vodě, která je špinavá a zapáchající. Je zde ale rodinka s dodávkou a kempovacím nábytkem a dělá si zde piknik. Tatínek stojí u rozpáleného grilu a připravuje oběd pro rodinu. Koupat se zde určitě nemají v úmyslu. Není kde, samé bláto a špína. Podle slehlé trávy v okolí a rozházeného popelu a taky odpadků toto takto činí zde více lidí. Na druhé straně rybníku v dáli vidíme plachetnice a rekreační budovy. Rybník se táhne proti proudu vodního toku mírně zvlněnou krajinou.

  Nedaleko od nás by pode mapy měla vést železniční trať. Slyšíme v dáli něco jako vlak, přestože ale železniční doprava zde je velice slabá. Kluci se snaží doběhnout k nedaleké trati, vedoucí však ale po náspu zarostlém vegetací. Vidíme tedy jen obrysy nákladních vagónů. Po projetí vlaku kluci vylezou pěšinou ke kolejím a v dáli vidí už jen poslední vagón. Tak vida, přece jen i zde nějaká nákladní doprava je. Viděli jsme tedy druhý a poslední jedoucí vlak za celý pobyt v Moldávii.

  Procházíme se dále obcí Varta mezi rozestavěnými nebo většinou čerstvě dostavěnými rodinnými domky. Jsou na louce.  Nejdou zde asfaltové ulice (prozatím), jen štěrkové nebo hliněné cesty. A mezi baráky rostou volně ovocné stromy, ze kterých volně konzumuji chutné plody – meruňky a blumy. I zde se potvrzuje, že Moldavané jsou národem stavbařů, a jejich domky jsou velké několikagenerační s velkými pozemky. Ceny půdy zde zřejmě nejsou vysoké. Čím jdeme blíže ke středu obce, přibývá asfaltových ulic, jsou zde i chodníky, zástavba houstne a je zde i dětské hřiště s lavičkami, stoly a odpadkovými koši. Na tomto místě svačíme. Dnes je i kolem poledne celkem příjemně, jelikož je zatažená obloha, profukuje vítr a i když je přes 30 stupňů, dá se vedro snést. Kéž by tohle vydrželo do večera.

   Relaxujeme na dětském hřišti, přicházejí sem také maminky s kočárky a předškolními dětmi, ale nic proti nám nemají, že zde jsme. Pak pokračujeme dám postupně k zastávce autobusu u hlavní silnice v obci, podle času odjezdu našeho spoje (zjistili jsme si přes internet přes mobilní data ze SIM karet od kluků). V obci jsou zbytky fabriky, vedou tam železniční koleje, ale už jen zarostlé, bez provozu. Opět si pochutnáváme na místním ovoci z volně rostoucích stromů. Ne všechny nové rodinné domky jsou úhledné a plnící svou funkci, nacházíme zde hodně nedostavěných v různé fázi s cedulí nebo plakátem od realitní kanceláře, že jsou na prodej. Zřejmě původní majitel, který měl úmysl zde bydlet, zkrachoval, nebo zemřel či se mu změnila situace v rodině. A nebo si rozmyslel, že chce bydlet v Moldávii a dal přednost životu v zahraničí. Vzpomenu si na svého souseda v Čelákovicích.

  V obci Varta je také jeden panelák, jediné velkokapacitní bydlení mimo jiné pro zaměstnance bývalé fabriky. Došli jsme postupně přes obec až k zastávce busu. Tentokrát jede včas a dostáváme se do centra města. Zastavujeme se v místním hypermarketu. Zítra odlétáme a tak vybíráme nějaké dárky pro zbytek rodiny domů. Máme ještě jeden cíl. Adam na Internetu objevil, že tady v Kišiněvě má být skutečně místo, kde lze koupit pohlednice. Poštu pak máme přímo vedle hotelu (na poštách pohledy však neprodávají, to jsme již zjistili). To místo má být v centru, již několikrát jsme okolo něj jeli. Tak se tam přesouváme.

  Ještě dodám- v podchodu pod hlavní cestou poprvé vidíme během našeho pobytu žebrajícího člověka- starou paní.

   Bohužel oblačnost se postupně začíná rozpouštět, slunce začíná pálit a klima se stává opět čím dál více nesnesitelným.  Dorazili jsme k místu, kde mají prodávat pohledy. A ejhle, ono to je něco jako zdejší hlavní pošta. Za prosklenými dveřmi je něco jako obchod s filatelistickými potřebami a přes sklo vidíme i tolik toužebně očekávané pohlednice Kišiněva. Ale přestože podle otevírací doby na dveřích (ukazuje totéž jako na Internetu) má být otevřeno, je zde zamčeno. Není zde žádné info, že by mělo být zavřeno. Postává zde jedna paní, která má zjevně stejné cíle jako my. Překvapí mě, že své okolo popobíhající holčičky okřikuje anglicky se slovanským přízvukem. Dávám se s ní tedy do řeči -  směsicí angličtiny a ruštiny (spíše tedy anglicky). Paní pochází odtud, ale již 15 let žije v USA na Floridě, kde žije s partnerem a dcerkami. Přijela po několika letech sem do rodné Moldávie a chtěla zakoupit pohlednice a poslat je svým příbuzným a známým do světa. Během rozhovoru s paní vzájemně zjišťujeme, kolik máme společných věcí a pohled na svět. Paní je obdařena většími místními jazykovými schopnostmi a pokouší se zjistit u dalších přepážek na poště, zda zde vůbec tento obchůdek bude mít otevřeno. Chvíli čekáme, paní pak přichází, ale s gestem pokrčených ramen, prý zde nikdo nic neví. Pokouším se také volat na telefonní číslo na zamčených dveřích té prodejny (když už ty moldavské SIM karty máme), ale nikdo to nebere.

  Dobrá tedy, jdeme se ještě na chvíli projít ven po uličkách v centru města, pak po asi 20 minutách se sem vrátíme. Stejný výsledek. Zamčeno, nikdo nic neví. Paní je už dávno taky pryč. Zřejmě osud prostě nechtěl, abychom z Moldávie pohlednice poslali. Alespoň jsem se ale mohl seznámit s touto zajímavou paní (adresy ani telefonní čísla jsme si však nevyměnili, taky asi osud…).

   Jedeme trolejbusem na hotel a zase relaxace, sprcha, poslední praní oblečení, aby to stihlo uschnout. Opět ale ne na dlouho, když se večer ochladilo, zase popojíždíme busem k dalšímu programu. Nedaleko má být další relaxační místo – zeleň obklopená sídlišti. Jmenuje se to tady Údolí růží, nebo taky růžové údolí. Je to rozsáhlý lesopark skutečně v údolí, nad kterým se v dáli tyčí vysoké moderní paneláky. Je zde několik vodních nádrží, kde půjčují loďky a vodní šlapadla. Po chodnících a cyklostezkách z kvalitního asfaltu se prohánějí děti na kolech, koloběžkách (bohužel i elektrických) a kolečkobruslaři. Je zde blahodárný stín a příjemnější teplota než opodál na rozpálených sídlištích. Procházíme se tedy okolo jednotlivých vodních nádrží kolem barevně kvetoucí vegetace. Je zde čisto, jsou zde lavičky, stolky a upravená hřiště pro děti i dospělé (ty prvky na cvičení a protahování). Někde přímo na trávě na dece posedávají rodiny se všemi třemi generacemi (děti, rodiče i prarodiče), dospělí debatují, co se nového událo a děti si hrají opodál. U nejspodnější vodní nádrže je také umělá písečná pláž, někteří lidé se opravdu ve špinavé vodě koupou.

  Dnes je vlastně poslední celý den našeho pobytu, zítra večer odlétáme a tak chceme konec pobytu v Kišiněvě oslavit  a zajít si do místní restaurace. Dlouho vybíráme, kluci se mezi sebou hádají, do které jít či nejít a při tom toho hodně nachodíme (což mi vůbec nevadí). Nakonec se rozhodneme špatně, jdeme do čehosi jako místní kebabárny, nesedíme venku na zahrádce v přírodě ale uvnitř v místnosti se smradem ze smažení. Ono nakonec stejně v okolí žádná restaurace ani občerstvení, kde by dělali vhodné jídlo s posezením venku v přírodě bez hluku od projíždějících aut, ani nebyla.

   Zase až ta tmy se vracíme do našeho hotelu a balíme věci. Čeká nás poslední noc v Moldávii. Jako dárky na přivezení domů jsme nakonec koupili víno a místní likér a pak pár druhů sušenek (bez čokolády, aby přežily extrémní vedro, až budou naše kufry čekat na rozpálené letištní ploše). A taky instantní těstoviny s masem- ty jsou původem z Kazachstánu.

Poslední den a vyvrcholení- adrenalinový návrat domů

A máme poslední den našeho pobytu. Je pátek 19.července. Dnes již nemá být takové horko, údajně maximálních jen 32 stupňů a polojasno. Naposledy jdeme na snídani, vyklízíme náš pokoj a zavazadla necháváme na recepci. Na tento poslední den si necháme blízký skanzen moldavské vesničky a botanickou zahradu, obojí leží blízko sebe za okrajem sídlišť Kišiněva.  

  Vstup do skanzenu nebyl problém najít. Dokonce se zde neplatí vstupné, je zde čisto, mají zde normální WC, kde lze také dobrat pitnou vodu. Mají zde dřevěný kostelík, kde však zrovna probíhá svatba, dále zvoničku a pár dřevěných baráčků. Je to tady malé, ale vůbec nevadí, kluci relaxují na velké houpací lavici pod stromem. Mají zde staré auto Moskvič, jehož kufr slouží jako květináč. A jsou zde zahrádky a vinohrad, ze kterého ochutnávám zralé hrozny.

 

 

   Když jsme zde pokochali, přesouváme se směrem k botanické zahradě. Má k ní vést cesta okolo jezera (to je však špinavý rybník s blátem a rákosím a líhní komárů), dále je tady široký podjezd pod hlavní silnicí, ale opuštěný a nepoužívaný. Za ní je ale zamčená brána a plot. Takže se musíme vrátit k sídlišti a do botanické zahrady najít jiný vstup. Silniční podjezd i okolní těleso přilehlých silnic je silně předimenzované, zřejmě při výstavbě měli plány, že zde bude stát další sídliště. Je zde odstaveno několik náklaďáků, opět značky Kamaz, některé už delší dobu- podle vzrostlé trávy okolo nich.

   Vstup do botanické zahrady jsme v pohodě našli, vstupné na den je víceméně symbolické- 10,- Lei (13,- Kč) na osobu. Na druhou stranu ale uvnitř nic extrovního není. Je to vlastně park či lesopark s okrasnou flórou. Pro nás na odpočinek s strávení času před odletem ale dostačující. Je zde několik WC, ale jsou dost odstrašující. Doslova díra v betonové podlaze, zápach a bez vody. Jsou zde i rybníky, posekaná tráva, lavičky se stoly a v pracovní den je zde liduprázdno, Takže není kam spěchat, doslova opět relaxujeme.

   Čas pomalu plyne, je odpoledne a postupně se vracíme směr náš hotel. Utrácíme poslední peníze v obchodě za jídlo  a necháme si částku na zaplacení jízdného v autobuse na letiště. Vyzvedáváme si naše zavazadla loučíme se s hotelem a místní lokalitou. Čeká nás poslední cesta o silnici k letišti a doufáme, že náš let poletí včas, abychom stihli těsný přestup ve Vídni.   

Trolejbus se cestou k letišti postupně vyprazdňuje a do cílové zastávky u haly přijíždíme jako cestující sami. Dovnitř do letištní haly pouští ochranka jen ty, kteří mají v úmyslu odletět. Sice nám letenky přímo nekontrolují, ale podle našich zavazadel usuzují, že máme v úmyslu někam odletět. O tomto fenoménu se zmiňují i další cestovatelští průvodci a je to z důvodu, aby se po budově letiště nepoflakovala individua, kteří nikam neletí nebo nepřiletěli. Je zde několik (málo) odbavovacích přepážek, ta naše (pro lety Lufthansa group (patří tam i Austrian, kterým letíme a Swiss) se teprve otevírá a lidé se začínají shromažďovat. Paním za check-in přepážkami trvá odbavení cestujících celkem dlouho, evidentně nikam nespěchají. Před námi je nějaký muž ve vojenských maskáčích s objemným zavazadlem, má diplomatický pas dlouho s ním něco řeší. Když přijdeme na řadu my, taky si během odbavení paní s námi povídá. Je překvapená, že mluvíme rusky, i kluci, že se i nedávno ruštinu učili ve školách a ve kterých zemích bývalého SSSR jsme již byli. Nakonec nám popřeje šťastnou cestu.

  Následně procházíme pasovou a bezpečnostní kontrolou, vše probíhá plynule a hladce. Vstupujeme do tranzitního terminálu, který je prťavý (připomíná větší tělocvičnu), ale je zde příjemně vyklimatizováno a čisto. Na WC dobíráme vodu na let do prázdných flašek, které jsme museli před bezpečnostní kontrolou vylít. Lze zde koupit i jídlo, ceny nejsou tak předražené jako na ostatních evropských letištích. Ale nic nekupujeme, máme vlastní zásoby. Až nyní se dozvídáme, že náš let bude mít zpoždění, ale jen nějakých 45 minut, takže přestup ve Vídni bychom měli stihnout.

  Ale zpoždění postupně narůstá, zjišťuju přes Internet, co se stalo. Jednak v uplynulých dnech proběhl výpadek rezervačních systémů jiných leteckých společností (měl však nepřímo dopad i na tu naši), jednak přetížený letecký prostor nad Evropou a to zejména nad velkými letišti, právě jako Vídeň. Trochu potěšující zprávou je, že zpožděné jsou i ostatní lety, mimo jiné i ty do Prahy. Naštěstí se  scénářem, že nám uletí přípojný let do Prahy, jsme tak trochu počítali, nikam doma nespěcháme, dnes je pátek a před námi víkend, nemusím do práce ani kluci do školy (jsou prázdniny). Navíc je to návrat z dovolené, kdyby se nám stalo cestou na dovolenou, znamenalo by to komplikace. Navíc Štěpán se těší, že pokud nám návazný let do Prahy nechají uletět, musí nám poskytnout hotel ne přenocování a na druhý den se letu do Prahy vzdáme, pojedeme vlakem a od aerolinií dostaneme finanční kompenzaci, za kterou si pak Štěpán zaletí třeba do Ameriky.

   V podobné situaci byl nedávno kolega, který v práci vyprávěl, že z důvodu zpoždění došlo k rozvázání přípoje a tudíž nestihl návazný let. Jednalo se o poslední let v tom dni, tak mu aerolinka poskytla na jejich náklady hotel u letiště, voucher na jídlo, pře rezervovali ho na let v následujícím dni a jelikož v tom letu nebylo volné místo, tak při nástupu do letadla vyvolávali, zda se některý z jiných cestujících nechce za finanční úplatu svého letu vzdát. Pokud bychom se svých letů z Vidně do Prahy vzdali my a chtěli bychom se vrátit po vlastní ose (třeba vlakem), dostali bychom onu finanční kompenzaci my. No, uvidíme, jak to dopadne.

S dvouhodinovým zpožděním přilétá naše letadlo z Vídně, my se houfujeme s ostatními cestujícími u přepážky na nástup. Vychází se na letištní plochu a jsou tam připravené autobusy, které nás pak po dlouhém čekání dopraví k letadlu. Zde jsou autobusy staré, bez klimatizace (Adam říká, že jsou to vyřazené busy z německých měst). Navíc jsou plné, tlačíme se uvnitř, více busů letištní správa nechce k našemu letadlu vypravit. Ostatní cestující jsou taky nervózní. Je mezi nimi hodně těch, kteří pak pokračují navazujícími lety z Vídně.

  Z Kišiněva je provozováno hodně letů nízkonákladových dopravců- firem FlyOne (moldavská společnost, která má zde základnu a létá nyní např. i do Prahy), v době naší koupě letenek však ještě nelétala) a firmy HiSky (to je rumunský letecký dopravce). Destinace letů jsou jednak ve střední a západní Evropě (Británie a hodně Itálie (jazyková podobnost rumunštiny k italštině způsobila, že Moldavanů pracuje daleko více právě v Itálii než u nás)), jsou odtud také přímé lety do arménského Jerevanu, jelikož tam má letecká společnost FlyOne také svou základnu. Již dávno pominula doba, kdy dělníci z Moldávie jezdili na západ za prací starými autobusy či dodávkami, letenky nejsou moc drahé a nejedná se jen o stavební dělníky, uklízečky, hajzlbáby, ale také IT specialisty či obecně pracující inteligenci.

   Čas se naplňuje, autobusy konečně vyrážejí od letištní haly k našemu letadlu, Nástup se však ještě nekoná, ještě musíme na něco počkat. Následné předletové procedury se ještě protahují, posádka nás vítá a také je zjevně unavená. Kupodivu všechna místa v tomto letu do Vídně nejsou obsazena, přestože rezervační systém říkal, že by v letu nemělo být žádné volné místo. Štěpán tam má vedle sebe volnou sedačku a může se roztáhnout. Rolujeme po letištní dráze, která je silně obarvená od spálené gumy z pneumatik (tady se s jejím čištěním moc netrápí). Ještě chvíli čekáme na konci dráhy a pak stejně odlétáme opačným směrem (přitom je minimální letecký provoz a bezvětří). Děláme tedy oblouk nad Kišiněvem a nabíráme kurz směr Vídeň. Pod námi dole vidíme obrysy města se zelenými parky a jezery, která známe z našich výletů. A pak další a další pahorkatou krajinu s kroutícími se řekami. Sbohem Moldávie, kdo ví, zda se sem ještě někdy podíváme. Byla to zajímavá zkušenost, i přes extrémně horké počasí, netypické ani pro tuto oblast.

   Zpoždění našeho letu dosahuje asi 2 hodiny. Adamovi se podaří během letu přihlásit se zdarma na palubní WiFi a zjišťuje, že i letadlo, kterým pak máme letět do Prahy, se zpozdilo při předchozích letech, takže je jistá naděje, že bychom to mohli stihnout. Pomalu se šeří a z letadla se odkrývají krásné pohledy na kroutící se řeky v Maďarsku, krásně je vidět Budapešť, dále pak pohoří Pilisz a okraj Slovenska. Opět přelétáme nad Gabčíkovem a krásně jsou vidět ramena Dunaje. To už ale klesáme k Vídni, dole na ulicích předměstí Vídně již svítí pouliční lampy a  rychle se stmívá. Přistáli jsme rovnou z našeho směru bez kroužení nad městem Vídní (alespoň tak) a míříme k letištnímu terminálu. Zaparkovali jsme na stojánce mimo terminál (kde jsou ty skleněné tunely), od letadla nás tedy bude muset odvést autobus. Zatím se ale nic nekoná, kapitán letadla říká, že z důvodu přetížení leteckého provozu a zpoždění taky  jiných letů nejsou pro nás nyní dostupné schody na výstup a tam čekáme, až nějaké přivezou.

  Konečně nějaké schody našli, tak se houfujeme ke dveřím. Posádka letadle hlásí, že cestující z určitých přípojných letů mají při výstupu z letadla kontaktovat letištní personál kvůli zajištění rychlého přestupu na návazné lety. A pak jmenuje konkrétní města. A je mezi nimi i Praha!!! Hurá!!! Tak to možná přece jen dobře dopadne. Vystupujeme po schodech na letištní plochu a okolo stojí zaměstnanci leteckého dopravce Austrian v zelených vestách s vysílačkami a opodál stojí dodávky. Jsme navedeni k jednomu z mužů, který má na starost let do Prahy. Krom nás tří letí do Prahy ještě 3 další cestující. Pánovi od Austrian podávám naše palubní lístky, vyhledává si jejich čísla ve svých seznamech a říká, že nás odveze přímo odtud dodávkou k provedení prioritní bezpečnostní a imigrační kontroly a pak následně k našemu letadlu do Prahy. Na dotaz ostatních cestujících, zda na nás letadlo opravdu počká, odpovídá, že tak je to dohodnuto. A že on je přímo od leteckého dopravce Austrian ( ne od zprávy letiště) a je v jeho zájmu, abychom let stihli. Ten již mimochodem měl před půlhodinou podle letového řádu odletět. A možná stihnou přeložit i naše kufry.

   Zatímco tedy ostatní cestující nastupují do letištního autobusu, my se usazujeme do dodávky (je to ta, kterou jsou přiváženy k letadlům posádky nebo VIP cestující), připoutáváme se a frčíme okolo stojících letadel a letištní technologie okolo terminálů do boční haly, kde je totálně prázdno a jsou tam imigrační budky s policií a vedle pak rámy a rentgeny na provedení bezpečnostní kontroly. Imigrační policisté i sekuriťáci již o nás vědí, že procházíme přes kontroly v tomto zrychleném režimu, abychom stihli nás let. A hned po provedení těchto kontrol nasedáme opět do dodávky a frčíme k našemu letadlu. Pan řidič bravůrně kličkuje rychle ale bezpečně mezi obrovskými letadly (evidentně to tady dobře zná) a Štěpán je nadšený, že může projet v těsné blízkosti obrovských letadel jako B777 či A380.

   Přijíždíme přímo před údajné „naše“ letadlo, je to Embrayer 185. Vystupujeme po schodech nahoru na palubu letadla  a jsme předáni  palubnímu personálu. Nikdo naše palubní lístky ani totožnost zde již nekontroluje, usedáme na poslední volná místa v letadle, která čekají jen na nás. Hned se zavírají dveře letadla a hned se dáváme do pohybu. Je 40 minut po plánovaném odletu našeho letadla. Podařilo se tedy nemožné, opravdu sedíme v letu do Prahy, posledním v tomto dni. Ostatní cestující, čekající na nás, jsou v pohodě, nemračí se. Cestující jsou vesměs mladí lidé ze západu, kteří, již posíleni alkoholem, míří do Prahy na nějakou „pařbu“ a za zábavou (koncert či sportovní utkání o víkendu). Prostě do restaurace či baru či klubu v Praze dorazí o 40 minut později.

   Mezitím se již úplně setmělo K hlavní vzletové dráze se dostáváme velice rychle. Odlétáme přímo našim směrem a nemusíme kroužit. Letecký provoz je již minimální a tak letíme směr Praha tou nejkratší cestou. Venku vidíme jen shluky světýlek různých barev, označujících města a silnice. Let probíhá velice rychle, kolem 40 minut a přistaneme na ruzyňské letiště z jihozápadní strany, před tím děláme oblouk nad Berounem a Křivoklátem. Již vidíme zářící předměstí Prahy a za ním celé město. Přistání proběhlo hladce, na letišti je venkovní teplota pouhých 16 stupňů, nejchladněji za celou tuto naši dovolenou. Nakonec tedy dlouhý rukáv přece jeho využijeme.

  Jdeme pomalu k beltům za zavazadla. Pražské letiště je pověstné tím, že zavazadla jsou připravena k vyzvednutí brzy po příletu letadla (pokud tedy vše funguje). Nyní ale dost pochybujeme o tom, že je ve  Vídni stihli přeložit. Na pásových dopravnících začínají vyjíždět první kufry cestujících z našeho letu a v tom samém okamžiku mi přichází SMS od Lufthansa group, že se omlouvají a bohužel naše kufry byly přezerervovány na následující let- zítra. Naše očekávání se tedy naplňují. Ale není to nic tragického.

  Jdeme se tedy postavit do fronty k přepážce na reklamaci zavazadel (činím tak poprvé za mých 57 uskutečněných letů v životě, prozatím jsem o této situaci slyšel jen při vyprávěný mých přátel) a naštěstí v mateřském jazyce vysvětluji paní za přepážkou, k čemu došlo a podávám ji zavazadlové lístky z našich palubních vstupenek. Paní mi navrhuje, že je možnost zítra si pro naše kufry osobně přijet. Máme to sem ale daleko a tak požaduji, aby nám kufry domů přivezla kurýrní firma. Vím, že tato služba je v těchto případech pro cestující zdarma. Nahlašuji tedy naši adresu a telefonní kontakt. Na můj dotaz, kdy nám budou kufry přivezeny, dostávám odpověď, že pravděpodobně zítra. Na druhou stranu je dobré zažít tuto zkušenost přiletět bez zavazadel, tím spíše, že to je pří návratu do rodné země. Daleko složitější by bylo toto řešit v cizím jazyce v cizí zemi, kde člověk neví, jak to tam chodí.

  Následně jdeme vyhledat spojení z letiště domů, hned nám jede trolejbusová linka do Prahy na Veleslavín. Kluci pravdivě konstatují, že za tuto dovolenou jsme jako dopravní prostředek na a z letiště vždy jeli akumulátorovým trolejbusem. V Praze na silnicích je již provoz minimální, jedeme tedy plynule, následně přestupujeme na metro, to je již plné, lidé v noci z pátka na sobotu intenzivně vyrážejí za zábavou.  Na hlavním nádraží stíháme předposlední vlak do Čelákovic. Kdybychom nestihli ani ten poslední za půl hodiny, měli bychom problém. Řešení by bylo buďto TAXI z okraje Prahy, kam se dostaneme MHD, nebo počkat do rána. Varianta, že bychom probudili z postele někoho známého z Čelákovic, aby pro nás přijel, je nereálná.

 Je již vlastně další den naší cesty- sobota 20.července a kolem jedné hodiny v noci jsme doma v Čelákovicích – bez našich zavazadel. Rychle se osprchovat a zalehnout do postele. Mamka jde druhý den do práce, takže na osobní sdělení zážitků musíme vydržet do odpoledne.

   Taky už mě začíná trápit, jak s našimi zavazadly. Během dne nikdo nevolá, navíc za 5 dnů kluci s mamkou vyrážejí na další dovolenou- tentokrát na jižní Moravu. Bylo by tedy vhodné mít špinavé prádlo vyprané. Již se zabývám scénáři, že pokud by zavazadla nebylo možné dohledat, musel bych se vypravit cestou z práce v pondělí na ruzyňské letiště je vyzvednout, ale kluci by museli za mnou přijet, sám bych je neodvláčel. Varianta jet tam autem je pase, špatně se tam parkuje. Naštěstí ve večerních hodinách volá kurýrní firma z pražského letiště, zda by nám nevadilo, že by nám zavazadla přivezli ještě v tento den, ale cca kolem půlnoci. Nevadilo, kvůli tomu budeme klidně vzhůru dlouho, hlavně ať to přivezou.

  Před půlnocí volá řidič, že nám kufry veze a za pár minut si je před naším domem vyzvedáváme z dodávky od handlingové logistické firmy od leteckého dopravce. Takže dorazily bezmála den po nás. Ale hlavně, že je máme. Nyní tedy vybalit špinavé prádlo, zítra to vyprat a vybalit dárky. Láhve s alkoholem jsou v pořádku, sušenky také nejsou rozmačkané. Vše je v pořádku.

 Během následujícího týdne potkávám venku na chodníku mého moldavského souseda s jeho rodinou a v dobré náladě mu líčím své zážitky a dojmy z pobytu v Moldávii. A ukazuju fotky z cesty. V přátelské atmosféře si povídáme o cestě, o místech, která jsme navštívili. Manželka souseda říká, že škoda, že jsme jim nedali předem vědět, kdy tam přesně jedeme, že jsme se mohli zastavit u rodiny jejích rodičů, bydlí v městečku nedaleko Kišiněva. Podle mě by to ale dobrý nápad nebyl, podle mě by se návštěva úplně cizích lidí nehodila.  Soused s manželkou potvrzují, že moje dojmy z cesty vystihují i jejich pohled na situaci v Moldávii i na místní ekonomiku. Potraviny a jídlo v restauraci je tam o něco málo dražší než u nás, ceny nemovitostí jsou tam však doopravdy nízké. Stejně tak je (zatím) relativně levná voda, elektřina za poslední roky podražila, ale je v přepočtu na kupní sílu tam levnější. Podle souseda za poslední 4 roky tam také dochází k rozdmýchávání nenávisti mezi lidmi a k jejich vzájemnému poštvávání lidí proti sobě (že by tam měli stejně působící média ??!!). Na druhou stranu tahle doba stmelila určité lidi podobného smyšlení a vytvořila nové přátelské vazby. Vysoké ceny pohonných hmot trvají jen poslední roky a tím, jak se v Moldávii zvyšují postupně životní náklady, širší rodiny jsou nuceny držet pospolu a vzájemně si vypomáhat (to vystihuje družení rodin při posezeních u řeky či v parcích).

   Příjemně jsem si se sousedem a jeho manželkou popovídal, i oni byli rádi, že mohou s někým sdílet své pocity a dojmy o své rodné zemi.     

   Počasí na naší cestě bylo opravdu extrémní- vedra blížící se ke 40 stupňům a spalující žár slunce, jsem nakonec rád, že jsme tyto extrémy přežili bez zdravotní úhony (úpal, úžeh). Pokud bych věděl, že nás takové počasí bude čekat, tak tuto cestu neuskutečňujeme. Dokážu si představit, že při vlídnějším počasí bychom podnikali maršrutkami celodenní výlety i dál od Kišiněva (např. k pravoslavným chrámům nad údolím řek). Pro budoucí léta je to ponaučení, že bychom raději měli podnikat cesty na sever- například do Pobaltí. 

Závěrečné body a shrnutí cesty

 Toť je konec tohoto cestopisu a jako vždy uvádím v následujících bodech shrnutí. Pokud se v některých bodech budu opakovat, nedivte se, znamená to, že moje dojmy byly velmi intenzivní a navíc- opakování je matka moudrosti.

A jako obvykle, uvádím téma „zdejší ženy a dívky“. Líbilo se mi, že oproti střední Evropě je zde v Moldávii málo žen s tetováním a rozpíchaným obličejem. Jsou zde samozřejmě nějaké, ale je jich o řád méně, než u nás. Jsem rád, že této zvrácená móda sem ještě nedorazila. Stejně tak zdejší ženy nemají tolik jako ve střední Evropě obarvené vlasy extravagantními barvami jako zelená, fialová, růžová atd a ani jsem se tolik nesetkal, že by měli přehnaný napatlaný make-up, tak jak je typické u žen z bývalého SSSR. Prostě zdejší dívky a ženy působí velice elegantně, půvabně a i přes špatnou sociální situaci neváhají investovat do krásy.

A jací jsou zdejší muži?? Můj moldavský soused a jeho manželka jsou menší drobnější, lidí s podobným vzhledem jsem tam potkal dost. Ale není to výhradní pravidlo. Spousta Moldavanů je vysokých, urostlých, zdá se, že to jsou bodyguardi bohatých a mocných mafiánů z bývalého SSSR. Pokud tedy se chcete dát do řeči s místní na první pohled osamělou dívkou, mamčou či babčou, dejte si pozor, zda opodál není její manžel, taťka či nabušený dědko z posilovny.

Doprava do Moldávie. Pokud se vám nehodí cesta letadlem a toužíte po větším dobrodružství, do Moldávie jezdí z ČR několik přímých autobusových linek. Stejně tak, pokud máte moldavské přátele, můžete využít jejich nabídky svézt se s nimi autem cestou k nim domů. No a nebo tam vyrazit svým vlastním autem. My jsme v Moldávii auto s českou SPZkou žádné neviděli. Obecně vizích aut je tam velmi málo a pokud nějaké spatříte, tak většinou s SPZkou rumunskou, ukrajinskou či italskou.

Ekonomické paradoxy, potraviny. Moldávie je údajně nejchudší zemí Evropy, ale nová hladina je tam relativně vysoká. To je kontrast oproti Ukrajině, kde jsme byli v roce 2019 a tam pro nás bylo levně. Ukrajina byla velký vnitřní trh (téměř s 50 miliony obyvateli) a vnější vlivy do ní tolik nezasahovaly. Zato moldavská ekonomika s necelými 3 miliony obyvateli (včetně Podněstří) je do značné míry ovlivněna zvenčí. Spousta obyvatel pracuje v zahraničí a domů posílá své peníze, nebo je tam pak utrácí (viz idé, kteří si tam pak staví pro sebe domy) . Stejně tak do Moldávie se přesunují bohatí lidí z bývalého SSSR (nejen „mafiáni“, kteří zde chtějí žít ve větším klidu než v původní zemi a své peníze, které se vytvořily v jiných ekonomikách,  utrácejí zde). Pokud by lidé ze zahraničí a mafiáni zde nebyli, zdejší ekonomika by si tak vysokou cenovou hladinu dovolit nemohla. Jsou ale komodity, které jsou levné- např. tolik zmiňovaná hromadná doprava, která hraje důležitou roli sociální a je státem dotovaná. Stejně tak nízké vstupy do muzeí, která jsou ve vlastnictví státního sektoru.

Moldávie samotná toho moc nevyrábí, po původním sovětském průmyslu toho nic nezbylo (rezavějící zarůstající areály bývalých fabrik na každém kroku), průmysl se orientuje především na zpracování rostlinných zemědělských produktů (vinařství, moštárny, konzervárny) a také na stavební hmoty (cihly a panely se těžko dovážejí ze zahraničí). Podobné je to s nabídkou potravin v obchodech, kde místní je víno, zeleninové kompoty či marmelády, jogurty jsou zde ale drahé a vzácné, stejně tak šunky, salámy či masové konzervy (moc hospodářských zvířat jsme zde neviděli, jen kozy či ovce od malých farmářů, žádná velká stáda krav. Pivo je také zde vzácné a drahé, tady se prostě specializují na vína a likéry, jejich nabídka je však velice rozsáhlá, lidé doporučují právě toto přivézt jako dárek v Moldávie.  Pokud potraviny nejsou místní, jejich země původu je vesměs Ukrajina, Rusko či jiné státy býv. SSSR (zmiňovaný Kazachstán u nudlové instantní polévky) či kavkazské státy, nebo pak blízké Rumunsko či Bulharsko. 

Asijské nepotravinové „veteše“ je všude hodně (oblečení boty, nářadí, svítidla, kuchyňské potřeby). Značková elektronika je zde drahá, malý třímilionový trh není pro velké distributory známých značek zajímavý.

Tyto trendy mají za důsledek, že pro místní občany jsou životní náklady vzhledem k jejich platům drahé a lidé nepracující nebo nevázaní na přítele ze zahraničí se tak ocitají ve větší a větší sociální pasti. Proto vidíme stejný jev jako na Ukrajině, kde místní lidé mají ve městech na chodnících roztahané deky a na nich položené vybavení své domácnosti, které rozprodávají. Stejně tak lidé před paneláky na sídlišti mají po zemi roztahané bedny s ovocem a zeleninou ze svých nedalekých zahrádek a prodávají je. Můžete tak místní lidi podpořit, že si koupíte jejich okurky či papriky.

Energetika v Moldávii. Ta hodně souvisí s ekonomikou. Většina elektřiny (90%) se vyrábí z plynu. Ve městech jsou vysoké komíny, pod nimi provozní budovy a sbíhají se k nim vedení vysokého napětí. Jedna takováto velká elektrárna je přímo v Kišiněvě. Nemá chladící věže, ani není potřeba do ní dovážet vlaky s uhlím a pak odvážet vlaky s popílkem, uvnitř ní je plynová turbína a v zimě slouží elektrárna jako teplárna. Podobná zařízení jsou i v menších městech, poznáte podle komínu a sbíhajícím se elektrickým vedením. V době SSSR byly energetické soustavy všech států vzájemně propojené (i s ostatními socialistickými zeměmi tzv. východního bloku včetně nás ČSSR), takže jsme mohli těžit z výhod elektráren, které nebyla na fosilní paliva (obrovské vodní elektrárny nejen na vzdálených sibiřských veletocích, ale také na Volze či ukrajinském Dněpru), dále ze spousty jaderných elektráren, kterých bylo ve východním bloku hodně. Proto také v bývalém SSSR byla podporovaná trolejbusová a tramvajová doprava s provozy fungujícími často s pochybnou efektivitou. V Kišiněvě je 30 trolejbusových linek, dále v Moldávii funguje trolejbusový provoz ve městě Balti a v již zmiňovaném Podněstří. Moldávie žádné jaderné elektrárny bohužel neměla a ani žádné veletoky. Zbytek elektřiny se vyrábí v podílu cca 5% ve vodních elektrárnách (většinou na řece Dněstr, který však žádným veletokem není) a zbytek cca 5% v ostatních nefosilních elektrárnách (fotovoltaika, vítr či biomasa ze zemědělského odpadu). A právě biomasa má zde v Moldávii velký potenciál a jde na ruku místnímu rozvinutému zemědělství. Hodně lidí má na střechách svých domů krom fotovoltaických panelů i termosolární na ohřev vody. Plyn byl v dobách SSSR levná komodita, lidé své účty za plyn dlouho neřešili, nezabývali se tím, zda při ohřívání vody v hrnci na něj dát pokličku a podobně. Nyní i ceny plynu jsou vysoké. Moldávie má výhodu, že jej může odebírat i z Rumunska, kde se také těží. Nicméně vlastní významná naleziště energetických surovin Moldávie nemá.

Mapy, jízdní řády Easy Way. Yandex taxi, cash. Pokud chcete využít při cestě po Moldávii hromadnou dopravu, síť a hlavně trolejbusů ve velkých městech je rozsáhlá, jízdné stojí pakatel. Doporučuji nainstalovat si mobilní aplikaci Easy Way. Jsou zde jízdní řády online a u některých spojů vidíte i interaktivně na mapě, kde se daný autobus či trolejbus právě nachází. Použili jsme to i v bulharské Sofii, v Easy Way je spousta měst především z východní Evropy. Ale pozor, ne všechny linky tyto funkce podporují.  V Kišiněvě jezdí několik generací trolejbusů, jsou vesměs od běloruského výrobce a ty moderní mají klimatizaci a Wifi. V těch starých si budete v létě užívat nedobrovolnou saunu. Pokud nechcete používat hromadnou dopravu, funguje zde aplikace Yandex Taxi (rozšířená hodně právě v zemích býv. SSSR). Je to obdoba BOLTu nebo Uberu. Někteří cestovatelé si to vychvalují, nám to přišlo v případě Moldávie drahé- ceny o cca 3,5 až 4 krát vyšší oproti cestě hromadnou dopravou ve třech lidech. Ale pokud máte jet někam, kam MHD nejezdí, tak Yandex Taxi doporučuji. Nainstaloval jsem si ji do telefonu, pokud by hromadná doprava selhala. Pro instalaci je potře mít moldavské telefonní číslo, což jsme měli.  Výhodou je, že lze platit za cestu i hotově řidiči. 

SIM karty, mobilní volání, peníze. V Moldávii rozhodně nefunguje EU roaming. Ceny příchozích i odchozích hovorů a SMS přes české operátory jsou astronomické. Pro alespoň 3 denní pobyt doporučuji koupit SIM kartu místního operátora, stojí pakatel. Je zbytečné ji kupovat na letišti, ve městech ji koupíte v každé trafice. Mrkněte na https://www.moldcell.md/

Zdejší měnu Moldavské Lei (neboli MLD) směníte v pohodě v každém městě ve směnárně, je jich opravdu hodně. Čím blíže centra Kišiněva, tím jsou lepší kurzy (menší rozdíly mezi nákupem a prodejem valut, někdy dosahující jen 0,5%). To je výrazně méně než kurzové marže bank při platbě kartou. Toto se ale týká jen významných měn typu EUR, USD, GBP či CHF. České koruny moldavské směnárny také berou, ale ve velice nevýhodném kurzu. Kartou jsem zde platil, ale jen párkrát vyloženě ze zvědavosti, jaký banka použije kurz při zaúčtování transakce. Kartou lze platit v obchodních řetězcích, hotelích, restauracích. Na tržišti či u průvodčího v autobuse samozřejmě nee. Pozor na podněsterské rubly, pokud vám zbydou, tak pak jen na památku.

Zánět na noze, chození bosky. Tohle dopadlo nakonec dobře, po dlouhé době jsme si na tuto dovolenou zaplatili cestovní pojištění (je to mimo EU), naštěstí jsme ho nepotřebovali. Noha se nakonec postupně začala zlepšovat (připadalo mi, že ne ani tak kvůli medikamentům, ale spíše když jsem byl v klidu a den jsme trávili v relaxačním módu). Pokud to povrch chodníků či cest či pěšin umožňoval, snažil jsem chodit boso. 

Toulaví psi bez pánů. Je jich tam opravdu hodně, hlavně to překvapí ve městech v centru či na sídlištích. Psi různých velikostí polehávali ve stínu na trávě (jeden se chladil na hromadě vlhkého štěrku na staveništi), pod stromy a keři také polehávaly kočky. O potravu neměli nouzi, u hodně vchodů do domů či obchodů byly misky s granulemi a vodou. Viděli jsme, jak večer po setmění před paneláky jedna paní s holčičkami polévaly psy vodou u lahví. Většina psů měla náušnice a čísly, takže kdysi zjevně nějaké pány měli, nebo to bylo kvůli registraci. Stejně jako v Bulharsku, psi nikdy nebyli agresivní a lidí si většinou nevšímali.

Referendum o EU. Během naší návštěvy zde probíhala kampaň na nadcházející referendu o vstupu Moldávie do EU, které mělo proběhnout na podzim. V médiích a na plakátech byla jednostranná  propaganda vstupu do EU. Po městech byly stánky, kde rozdávali prospekty, vlaječky EU, láhve s vodou. Nechci nikomu vnucovat svůj názor, ale hodně lidí již princip EU prokouklo, tím spíše v Moldávii, odkud hodně občanů pracuje právě v zemích EU. Lákání na dotace a údajný boj proti korupci může znít na první pohled zajímavě, ale lidé stále více chápou, že dotace jsou jednostranně určené na podporu jen určitých aktivit na úkor jiných aktivit, a které zájmové ekonomické skupiny na nich vydělávají. A korupce? Za poslední 4 roky jsme se přesvědčili, že vedení EU je  právě podhoubím korupce. Současná Evropaská Unie stále více se nás snaží přesvědčit, že musíme mít pod záminkou údajné bezpečnosti dražší a dražší auta, aby v nich byly použity další složitější a složitější součástky. Stejně tak musíme konzumovat více a více farmaceutických přípravků, které „určitě“ zajistí naše lepší zdraví. V konečném důsledku tak lidí zjistí, že budou muset platit vyšší účty za vodu, elektřinu, bude dražší bydlení, vyšší daně a stát bude více rozhodovat a nařizovat a omezovat, co občané musejí či nesmí dělat. Ať již to referendum dopadne jakkoliv, přeji Moldavanům hodně štěstí k lepší budoucnosti.  

  Pamatuju si, jak během tehdejší dovolené v létě 2019 na Ukrajině jsme viděli na jednom z nádraží velkou skupinu mladých vojáků v maskáčích, bavili se mezi sebou, kouřili, ušklíbali se, ale podle jejich výrazů jim nebylo tolik do smíchu, jako vojákům u nás, když jsem tehdy v 90. letech na vojně jel po víkendu zpět do služby do kasáren a nebo jsme se přesouvali k jiným vojenským jednotkám. Válka na Ukrajině nadále pokračuje, je daleko drsnější, umírá více vojáků i civilistů, jsou ničeny domy, krajina, příroda. A není žádná zásadní vůle většiny politiků tohoto světa válku  zastavit. Stejná situace je u jiných aktuálně probíhajících vojenských konfliktů- Izrael, Náhorní Karabach na Kavkaze či Jemen. Opět nebudu nikomu předjímat své názory. Zamyslete se, komu vyhovuje podněcování k válečným konfliktům, teroristické útoky, eskalace napětí mezi státy a další polarizace světa na východ / západ. Kdo má mít zájem na tom, aby ve střední a západní Evropě nejezdily běloruské trolejbusy, na polích běloruské traktory či aby ukrajinské hutní závody (které jsou však již dávno zdecimované válkou) nevyráběly kvalitní a levnou ocel pro navazující stavebnictví a průmysl v Evropě.  Použijte k tomu svou vlastní hlavu a vzpomeňte si souvislost například na pozadí konfliktů v tehdejší Jugoslávii v 90. letech.

Vstřícnost místních lidí. Ta nás příjemně překvapila. Domluvit se rusky opravdu nebyl problém. Sice většina Moldávie je rumunská, pokud jsme na někoho promluvili rusky, bylo poznat, že jim to v hlavě chvíli šrotovalo, pak se přepnuli a odpověděli. S mladou generací je samozřejmě možné bavit se anglicky. Lidé poradili, vysvětlili, pomohli nalézt cestu, kam jsme potřebovali. Výhodou Moldávie je, že zde nenaleznete davy turistů, ale velmi málo turistů. Což může být v některých ohledech problém, nejezdí žádné turistické autobusové linky k památkám mimo Kišiněv /(do vinných sklepů či chrámů). Centrem Kišiněva ale jezdí turistická trolejbusová okolo nejzajímavějších památek. Pohlednice se nám koupit ani poslat nepodařilo. Pár turistických prospektů jsem pro přátele však přivezl.

Ponaučení za zpožděných letů. Naše dobrodružství při letech domů jsou pro nás zkušeností. Uvádím několik cestovatelských rad, jelikož náš zpáteční let byl opravdu dobrodružný a na vlastní kůži jsme si tak zkusili, jaké to je, když dojde ke zpoždění letu.

-            U letů s přestupem si vybírejte pokud možno takový, kde je dostatečný čas na přestup, a to obzvláště při cestě TAM. Definice „dostatečného času“ je velice relativní, záleží ne velikosti letiště a na tom, zda budete přecházet do jiného terminálu s jiným režimem (imigrační a bezpečnostní kontroly)

-            Pokud máte odbavená zavazadle (která nemáte u sebe na palubě), tak vždy alespoň nějaké oblečení mějte ve svém palubním zavazadle, obzvláště při cestě TAM. Vyhnete se tak situacím, kdy budete u moře bez plavek nebo s žádným náhradním prádlem, pokud vám vaše zavazadlo nestihnou přeložit

-            Pokud letíte na dovolenou a máte tam zajištěné ubytování, doporučuji na první dny pobytu v místě příletu mít ubytování v hotelu či penzionu s recepcí. Pokud by vám zavazadlo s vámi nepřiletělo, na přepážce reklamací na letišti di dohodnete, aby vám kurýrní firma doručila zavazadlo přímo do vašeho hotelu a vy si jej pak vyzvednete pohodlně na recepci. Hotelový personál má s tímto zkušenosti, řidič kurýrní firmy komunikuje s hotelem e vy tak nejste omezen, nemusíte čekat na řidiče ve vašem ubytování.    

  Tento cestopis dokončuji po více než 3 měsících po návratu z naší cesty. Ihned začnu psát další- z následující dovolené v Albánii a z další v Rumunsku. Všechny 3 cesty mají mnohé společné- extrémní vedra, jedná se o chudší země než ČR a spousta občanů těchto zemí pracuje a nebo je podporována přáteli a příbuznými ze zahraničí.  Na konci cestopisů uvedu přehled, co mají tyto země podobné či odlišné.

Níže uvádím mapy z cesty do Moldávie – pro ty, kteří nemají představu, kde tato země leží.