MRAZIVÉ PUTOVÁNÍ ZA VLÁDCEM ORLICKÝCH HOR
Rampušák, nejmladší vládce českých lesů a bratr Krakonoše a Praděda. Už 56 let střeží údolí a kopce Orlických hor a já jsem se rozhodla udělat si krátký zimní výlet do jeho rajonu.
Cestopis z roku 2018 napsala MONIKA KUPCOVÁ
Masarykova chata
Už v létě jsem si rezervovala jednolůžkový pokoj na horské turistické chatě pod vrcholem Šerlich v nadmořské výšce 1 019 m těsně u česko-polských hranic. Chata nese název po prvním prezidentovi československé republiky, T. G. Masarykovi. Jeho busta byla před samotnou chatou objevena roku 1935.
Masarykova chata
Čas rychle uplynul, Vánoce za námi, vrcholí poslední přípravy a s mým čtyřnohým kamarádem Pedrem 27. 12. 2018 vyrážíme vstříc velkému dobrodružství, které začíná v Děštném v Orlických horách. Sněhu přibývá, a proto nasazuji sněhové řetězy. Musím podotknout, že tohle je moje premiéra. Těch 6 km a necelých 400 výškovým metrů nahoru v naprosté mlze, vyjetých kolejích, v hlubokém sněhu a zledovatělé vozovce poslední 1,5 km, je nekonečných. Jsem tady jen do počtu, auto si dělá, co chce. Držím se volantu zuby nehty, v očích slzy, Pedro kňučí, jako by vycítil, že to panička nemá pevně v rukou. Jak jinak se ale jízdu na sněhových řetězech naučit, než za provozu.
Auto parkuji přímo před chatou, kde je o dalších 60 cm sněhu více a několik stupňů méně, k tomu silný, mrazivý vítr. Po vyřízení patřičných náležitostí spojených s ubytováním vcházíme do miniaturního pokoje, který je sotva 3 x 2 metrů velký. Vlevo malé umyvadlo a tyč s ramínky, vpravo křeslo a postel a jedno malé okno s výhledem na bustu T. G. Masaryka. S Pedrem máme co dělat, abychom se tam vytočili. Parapet okna mi slouží jako lednice, Pedro se ujal křesla, každý hřebík v dřevěném obložení využívám jako věšák. Pořádkumilovný člověk by se tam se mnou asi zbláznil.
výhled z mého mini pokoje
Místo odpočinku se změnilo v dětské hřiště
Relax a odpočinek doprovází velmi silné výpary z kuchyně, protože pokoj je umístěn hned vedle komína nebo nějakého odvětrávacího zařízení. Oči mě štípají, po pár hodinách mám veškeré oblečení nasáklé místní kuchyní. A to nemluvím o Pedrovi, protože jeho kožich je ted´ nemá se psím pachem vůbec nic společného. První den a takové nemilé překvapení.
K němu ale záhy přibývá další, protože do stejného patra, jako bydlíme my, se začne kolem 18 hodiny stěhovat 5 rodin a 12 dětí. . Na patře se za pár minut začíná odehrávat jedno velké divadlo. Jelikož je celá chata dřevěná, tak je všechno daleko více slyšet. Kam mířím? Mládež se totiž rozhodne hrát si na honěnou a lítají až do druhého patra, dupou jako koně a řvou jako paviáni. Do toho štěká Pedro, protože netuší, co se děje a já vztekle chodím po pokoji, resp. krok tam, krok zpět vzhledem k velikosti pokoje, a vymýšlím řešení
Po pár minutách rozrazím dveře a hledám nějakého dospělého, kdo k té „zvěři“ patří. Nikde nikdo. Když pokračuji dlouhou chodbou téměř až nakonec, z jednoho pokoje se rozléhá hlasitý smích a cinkání skleniček. Zaklepu, otevřu a co nevidím. Všichni dospělí namačkaní v jednom pokoji, na stole spousta alkoholu a většina z nich už neví, jak se sem dostala. Tak se jich zeptám, jestli se baví dobře a at´ si laskavě zpacifikují tu mládež, že se tady nedá být. Na to mi nejstřízlivější matka odpoví: „Pokusím se s tím něco udělat, ale to víte, jak je dětí hodně, hrají si, a v Praze těch možností moc nemají. Tak je necháváme vyblbnout aspoň tady.“
Vytočená odcházím do svého pokoje a snažím se ten zápach i nevychované děti nějak ignorovat. Ani jedno bohužel není snadné. Když ani v 22 hodin není klid, odcházím na recepci chaty s tím, zda nemají jiný pokoj. Kroucení hlavy slečny mi dává jednoznačně najevo, že nemám na výběr.
A je klid…
Co se ale stalo následující den, to jsem nečekala. Ráno si zajdu do restaurace na snídani a pomalu se chystám vyrazit na první túru. Děcka stále splašeně pobíhají po dřevěné chodbě. Najednou se celou chatou rozhostí podivné ticho. „Jaká příjemná změna,“ pomyslím si. Důvod byl jednoduchý, otec jednoho z dětí spadl na svahu při ranním lyžování a něco si udělal se zády. Hekal, pomalu lezl po čtyřech, pohled na něj byl legrační. A právě on byl ten hlavní důvod toho naprostého ticha. Zbytek dospělých děti okřikl, vysvětlil jim, že tatínkovi není dobře, a proto že musí být úplně potichu, aby tatínek mohl odpočívat. Zakroutila jsem nad tím hlavou a snažila se pochopit tu absurditu. A zároveň jsem děkovala Bohu, že tatínek přišel v takovém stavu, který zapříčinil klid do konce mého pobytu na chatě.
Velká Deštná 1 115 m
S Pedrem tedy spokojení s nastalé situace vyrážíme na naši první túru na nejvyšší horu Orlických hor, kterou je Velká Deštná. Přijel se za námi podívat můj přítel Pavel, tak dnes vyrážíme ve třech. Jako všude v zimě na horách, jdeme po cestě upravené rolbou pro běžkaře. Jiná cesta na vrchol bohužel nevede. Obloha se začíná protrhávat a nám na pár chvil je nám dopřáno nechat se polaskat slunečními paprsky. Na samotném vrcholu nic extra není, jen česká vlajka a ukazatel, že výš už to nejde, že právě tady a ted´ stojíte na samém vrcholu. Dnes už tam stojí rozhledna, která zmatené turisty ujistí, že došli až na vrchol. Pokračujeme přes Luisino údolí zpět k chatě Šerlich. Tam se rozloučíme s Pavlem a po zbytek večera s Pedrem odpočíváme, v tichu, bez povyku nevychovaným dětí z Prahy.
vrchol Velké Deštné v mlze
Vrchmezí 1 084 m
Dnes máme túru naplánovanou s kamarádem Radkem, který se svým psem Bond´ou a přítelkyní Verčou tráví v Orlických horách dovolenou. Ráno vyrážíme do „bílé tmy“. Vidět není ani na krok, fouká silný vítr a teplota je hluboko pod bodem mrazu. Orientace je dost náročná, turistické značení na omrzlých stromech je stěží viditelné. Brodíme se po kolena ve sněhu, přestávám cítit obličej, jak je zmrzlý od protivětru. Konečně se po hodině takové chůze potkáváme s Radkem. Společně potom pokračujeme na Šerlišský mlýn, kde si dáme polévku, a psi se ohřejí. Tam se také naše cesty rozdělí a já pokračuji dál na vrchol Vrchmezí, který je s výškou 1 084 m pátou nejvyšší horou Orlických hor a také nejvyšší horou polské části hor. Teprve v září 2012 byl na vrcholu odhalen nově postavený pomník, který turistům připomíná, že právě na tento vrchol postupně vystoupili císař Josef II. (1779), americký velvyslanec v Prusku a pozdější šestý prezident Spojených států amerických John Quincy Adams (1800) a slavný polský hudební skladatel Fryderyk Chopin (1826).
Pomník má trojhranný tvar a vystihuje rozdílný název vrcholu: česky Vrchmezí, v němčině Hohe Mense a Poláci ho nazývají Orlica.
Cestou zpět procházíme téměř sami Národní přírodní rezervací Bukačka, což je zakrslý bukový prales. Kombinace husté mlhy a pokroucených kmenů stromů dodávají tomuto místu ojedinělý půvab.
NPR Bukačka
Kostel Sv. Matouše
Denní túry nejsou nijak dlouhé, ale díky mrazu, větru a hlubokému sněhu se stávají náročnými. Obvykle ráno vyrážíme nejpozději v 9 hodin, poté, co mám uvařený čaj v termosce, v batohu sbalenou svačinku, jednu vrstvu teplého oblečení a bundu pro Pedra.
Stejně tomu tak je i dnes, kdy se opět za husté mlhy vydáváme, na doporučení Radka, podívat se na Kostel Sv. Matouše vzdáleného necelé 3 kilometry od Deštného v Orlických horách. Z chaty scházíme stejnou cestou jako včera. Naše stopy z předchozího dne jsou kompletně zaváté čerstvě napadaným sněhem, tak si cestu musíme znovu namáhavě prošlapat. Od parkoviště v Deštném vede zelená turistická trasa přímo k výše uvedenému kostelu, ale nám se, dodnes netuším z jakého důvodu, podařilo sejít z této trasy a ocitáme se uprostřed sjezdovky. Viditelnost je minimální. Po kolena ve sněhu se krůček po krůčku vyšplháme až na samý vrch Studeného kopce. „Co ted´, kam jít dál?,“ říkám si a do smíchu mi moc není. Díky nepříznivému počasí, nebo Bůhví čemu, mi nefunguje navigace v telefonu, hustá mlha mi znemožňuje zorientovat se. Sotva vidím Pedra 2 metry před sebou. Nepříjemná situace. Vydáme se směrem, který si myslím, že je správný. Po chvíli se ukazuje, že není. Ztrácíme se a at´ se rozhlédnu vlevo, vpravo nebo za sebe, nevidím nic jiného než bílo, jako by jste se dívali přes okno, jehož sklo je nabarvené nabílo. Přesně tomu se říká „bílá tma“. Začíná mi být zima, už několik desítek minut jsme promočení a stojíme někde na poli a mám pocit, že není cesty ani tam, ani zpět. Jak se tak zoufale rozhlížím a snažím se najít aspoň nějaký záchytný bod, najednou se přímo přede mnou otevírá kousek nebe, decentně prosvěcuje mlhu a já na pár vteřin spatřuji věž kostela. Tento obrázek se mi vtiskne do paměti a věřím, že je to kostel, ke kterému chceme dojít. Sil ubývá a čas běží. Když se před námi po další hodině chůze v těžkém terénu objeví obrysy kostela, vhrknou mi slzy do očí. Jsem vyčerpaná, promrzlá, telefon nefunguje a to ani nechci pomyslet na to, jak je Pedrovi.
Za hustého sněžení si prohlížíme exteriér kostela, který se ale s tím, co později vidíme uvnitř, nedá vůbec srovnat. Už chápu, proč je kostel chráněn jako kulturní památka. Na údržbu kostela dlouho nebyly finanční prostředky a bohužel se na jeho stavu podepsal i lidský vandalismus. Nicméně kostel začal být v roce 1993 opravován nejdříve zvenku, poté drobné opravy i uvnitř. Přesto pořád zůstává ve stavu, kdy máte pocit, jako by se tam zastavil čas. Dýchá na vás atmosféra z dob dávno minulých a člověk ztrácí pojem o čase.
Až prudký poryv ledového větru mě vrací zpátky do přítomnosti. Nezbývá nám, než se vydat na cestu zpět. Tentokrát se už držíme značené cesty, se zbytky sil přicházíme do Deštného. Díky vyčerpání volím pokračovat po silnici až k chatě, protože mám pocit, že se mi každou chvíli podlomí kolena a zůstanu ležet bez známek života. Koho ale po pár minutách vidíme? Radka a Bond´u, jak si to vesele kráčí proti nám. První jeho otázka:“ Odkud jdete?“ Snažím se v tu chvíli nedát najevo únavu, ale tvář bledá jako stěna mluví za vše. „Byli jsme se podívat na ten kostel, jak jsi mi říkal včera, pořádně jsme zabloudili,“ odpovídám. K chatě přicházíme po téměř dvou hodinách, odhodím boty a padnu do postele.
Poslední den jako za odměnu
Jelikož předchozí 4 dny nebylo vidět díky mlze ani na krok, tak dnešní den je opravdu za odměnu. Když se po probuzení dívám z okna, vidím modrou oblohu. Nemůžu věřit vlastním očím. Rychle se běžím nasnídat, uvařím čaj, naházím věci do batohu a vyrážíme. Poslední den v roce máme naplánovanou túru po hřebenu až ke Kunštátské kapli.
Vypadá to na krásný den
Daleko ale nedojdeme. I přesto, že jsem každý den odhrnula sníh z auta, samotným rozmrazováním auta strávím celou hodinu, nehledě na to, že musím v té šílené zimě nasadit sněhové řetězy. Brrrr! Něco jiného je nasazovat řetězy na kola bez sněhu a ledu, a něco jiného je nasazovat řetězy v podmínkách, kdy vám rukavice přimrzají ke kovovým částem. Na zápraží stojí kuchař v krátkém rukávu, spokojeně kouří cigaretu a pozoruje mě. Když ani po 20 minutách nemám nasazeno, začínám škaredě nadávat. Kuchař se na mě podívá a klidným hlasem řekne: „Já bych vám pomohl, ale já umím jenom vařit.“ Co na to říct?
Nakonec úspěšně vyjíždíme přes Orlické Záhoří až na parkoviště na Mezivrší, pouhých 16 km. Ano, jen 16 km, ale na naprosto neupravené silnici, která se kilometr po kilometru zužuje a stoupá do kopce. Vlevo příkrý sráz dolů do údolí, vpravo hluboká příkopa, kam, kdybychom zapadli, tak tam budeme dodnes. Ani živáčka jsme po cestě nepotkali. Bojím se, potím se, nadávám si, že to byl hloupý nápad. Pedro v kufru kňučí, jako by věděl, že ta situace není dobrá. Při pomyšlení, že se stejnou cestou musíme vracet, se mi dělá zle. Jinou možnost ale nemáme. Hlemýždím tempem na první a druhý rychlostní stupeň vítězoslavně přijíždíme na zledovatělé parkoviště. Auto si dělá co chce, kolem spousta aut a představa, že tady někomu ještě odřu auto, je nepřípustná. První krok z auta znamená pád. Zvedám se a doslova se plazím po autě, abych se dostala ke kufru pro Pedra. Když už stojím bezpečně na nohách, je to legrační pozorovat ostatní lidi, jak kolem aut taky bruslí. Naštěstí terén v lese je schůdný, místy hlubší sníh, ale stokrát lepší než ten led. Teprve po několika desítkách minut ze mě opadá třes a hrůza z té děsivé jízdy nahoru. S azurově modrou oblohou nad hlavami se vydáváme po slavné hřebenovce Orlických hor nazvané Jiráskova cesta.
Pěchotní srub R-S 87 „Průsek“
Po pár stech metrech míjíme malý Pěchotní srub R-S 87„Průsek“. Objekt patří ke klasickým dvoupatrovým betonovým bunkrům a je zajímavý tím, že měl být vybaven téměř všemi druhy zbraní použitelných v pevnostní linii. Je postupně rekonstruován od roku 1994 a byl prohlášen památkou jako muzeum s možností prohlídky s odborným výkladem. O tom se přesvědčuji na vlastní kůži hned za pár minut, když na mě s lopatou v ruce mává pán kolem 50 let. Později se dozvídám, že je to Petr Franc z Rokytnice v Orlických horách, nadšenec a dobrovolník fungující na tomto objektu. Slušně ho pozdravím a navážeme konverzaci.
Zajímám se o to, co tam dělá, jestli tam spí a jak to vůbec všechno funguje. Ve chvíli, kdy od něj zazní otázka: „ A nechceš se jít podívat dovnitř?“, kývám jako známka souhlasu, jako by jste malou holku chtěli vzít na kolotoč. Když se za mnou ale skoro dva metry pod zemí zabouchnou několik desítek centimetrů široké pancéřové dveře, uvědomuji si, že moje rozhodnutí bylo příliš zbrklé. Hlavou se mi začínají honit myšlenky typu „Je tady sám? Co když na mě bude něco zkoušet? Ted´ už se ven nedostanu? Kolik je tady chlapů?“ apod.
Do smíchu mi rozhodně není. Pan Franc na mě chrlí odborné výrazy, čísla a letopočty, kterým vůbec nerozumím, ale dělám, že je to vlastně moc fajn mít tu čest a absolvovat soukromou prohlídku tohoto objektu. Při každé příležitosti, tak, aby si dotyčný nevšiml, že jsem nervózní z celé situace, se rozhlížím do všech možných směrů, abych se ujistila, že jsme tady sami. Pedro začíná kňourat, několikrát se pokusím řeč stočit na můj odchod, ale pan Franc jede jak magnetofonová páska. Nemám šanci. Venku modrá obloha, sluníčko, před námi spousta kilometrů ve sněhu a já tady trčím v bunkru. Když po téměř 50 minutách nabývám dojmu, že prohlídka je u konce, přijde nečekané překvapení. U konce je pouze první patro, pokračujeme do druhého. Zdoláváme prudké schody nahoru, raději jdu poslední, abych pana France náhodou nevyprovokovala k nějaké akci. Tam se nachází zázemí pro posádku, patrové postele a další nábytek. „Tak tady se dlouho zdržovat nebudeme,“ říkám si v duchu a pobízím mého průvodce k návratu zpět.
Když po necelých dvou hodinách spatřuji světlo světa, ani slovy nedokážu popsat, jak jsem šťastná, že jsem živá, zdravá a bez psychické i fyzické újmy zpátky na turistické cestě. S panem Francem se loučíme, do kapsy zastrkuji vizitku pro případ brigády v létě a posledním zamáváním dávám tomuto pánovi Sbohem.
Pěchotní srub R-S 87„Průsek
Rozhledna Annenský vrch 991 m
Krásnou zimní krajinou pokračujeme až na rozhlednu Annenský vrch, která byla slavnostně otevřena teprve 28. 10. 2010. Je sedmnáct metrů vysoká. Zajímavostí je, že tato dřevěná stavba s některými kovovými prvky jako schodiště nebo zábradlí má nosné sloupy z modřínů vybraných v oblasti Rychnova nad Kněžnou, podlaha vyhlídkové plošiny, která je umístěna ve výšce 12 metrů, je z dubu, dřevěné výplně zábradlí pak z borovice. Kochám se výhledy na Králický Sněžník a vlastní hřeben Orlických hor.
Kunštátská kaple 1 035 m
Vracíme se stejnou cestou, kolem stejného bunkru, ale tentokrát už prosvištíme, abychom se vyhnuli dalšímu střetu s panem Francem. Od parkoviště míříme na Komáří vrch, kde se 4 km brodíme v hlubokém, neprošlapaném sněhu. Cestou potkáváme spoustu pěchotních srubů, naštěstí prázdných. Když po těch všech peripetiích a vynaložené námaze ve sněhu stojím u Kunštátské kaple, jsem dojatá. Byl to takový můj malý sen dojít až sem, protože tomu je už několik let, co jsem tady stála poprvé. Kaple byla údajně postavena pro dřevorubce, kteří tehdy v Orlických horách těžili dřevo pro výdřevu kutnohorských dolů a do tavicích pecí místních skláren. Po odsunu německého obyvatelstva po druhé světové válce byl interiér kaple zničen. V 60. letech 20. století byl interiér rekonstruován a další opravy se uskutečnily po roce 2000. Kaple byla znovu vysvěcena při slavnostní mši dne 18. 6. 2005.
Užíváme si cestu zpátky, užíváme si poslední den, sluníčko nás pořád hřeje do zad. Pomalu se vracíme k autu, cestou fotím krásu, kterou mi paní Zima předkládá.
Silvestr na horách
Je 23:50. Desítky lidí stojí před chatou, v rukou bud´ láhev šampaňského nebo rachejtle, někteří drží obojí. Tento pohled z okna ve mně spustí vlnu emocí. I přesto, že se nacházíme v Chráněné krajinné oblasti, zanedlouho se spustí neuvěřitelný rámus. Neudržím se a pláču. Proč? Protože tihle lidé ještě před pár hodinami při odpolední procházce obdivovali stopy zvířat v lese, pozorně si četli informační tabule „Kdo v lese přebývá“ a ted´? Ted´ jako by zapomněli. Ted´ jim nedělá sebemenší problém těm bezmocným zvířatům ubližovat. Jak sobecké a bezohledné? A zítra? Zítra znovu půjdou do lesa a budou obdivovat stopy zvěře, ale už to nebude stopy ledajaké, bude jich mnohem víc a budou to stopy patřící splašené, vystresované zvěři, která se díky jejich včerejšímu potěšení snažila najít bezpečný úkryt. A s takovými pocity usínám…
Jak na Nový rok, tak po celý rok
Na snídani jsem dnes sama, protože všichni rádoby „milovníci hor“ ještě dospávají nebo tráví čas na záchodě vyprázdněním obsahu svého žaludku po včerejších bujarých oslavách. Balím věci a nosím je do auta. Nejdříve ale venku musím přeskákat papírové krabice od vypouštění petard, spoustu lahví od alkoholu a neskutečný nepořádek, který před chatou během těch pár hodin vyrostl. Loučím se s personálem chaty, s kuchařem, který umí jen vařit, a vyrážíme domů. Následujících 6 km je opět adrenalinová jízda, silnice je sice protažená, posypaná štěrkem, ale v zatáčkách tak zledovatělá, že postrádám smysl toho, proč sedím za volantem. Není taky divu, že potkáváme auta zapadaná v příkopu vpravo, protože nevybrali zatáčku. Pomáhají si navzájem, někteří mají štěstí, že zrovna jel kolem traktor.
Zanedlouho se sníh stává rozbředlým a já pocit´uji obrovskou úlevu. Ale jen do té chvíle, než zastavím na prvním parkovišti, abych sundala sněhové řetězy. Tím, že sníh byl ke konci dost mokrý, nalepil se a přimrzl na řetězy tak, že kola vypadala jako jedna obrovská bílá pneumatika. Všemi silami se snažím odstranit led a řetězy rozepnout, ale marně. Rukavice promočené, prsty totálně promrzlé a řetězy stále na kolech. Nakonec se mi to přece jen podaří. Představa toho, že tyhle železné věci minimálně rok neuvidím, je báječná. Nicméně prvních pár metrů hned poté, co se s autem rozjedu, mám pocit, že všechny čtyři kola mám píchnutá, protože jízda bez řetězů je přece jen o něco jiná. Začíná pršet, nahoře na hřebenu pravděpodobně sněží. Hory jsou opět zalité hustou mlhou stejně, jako když jsem přijížděla. Nic se nezměnilo, jen já si odvážím spoustu nezapomenutelných zážitků a dojmů. Příroda mi opět ukázala, že je to ona, kdo určuje tempo a podmínky.
Na úplný závěr je tady upozornění, které bylo vyvěšeno na chodbách Masarykovy chaty. Zejména ta poslední věta se mi moc líbí. Škoda jen, že to ubytovaní hosté to nedodržují.
Jak se ti cestopis líbil?
MONIKA KUPCOVÁ procestovala 16 zemí světa světa, nejvíce Evropu. Na Cestujlevne.com se přidala před 4 lety a napsala pro tebe 7 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil1 komentář
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Trochu s usmevem si ctu ty pasaze o rodinach s detma - sam mam deti, ale presne tyhle particky pocinajicich alkoholiku (zato vydrzi bejt ozraly tyden v kuse a rikaji tomu dovolena), kteri nejsou schopni se o deti postarat, my taky lezou na nervy - proto v podstate nejezdim na CZ hory, protoze zabava v podobe 10ti piv a 5ti zelenych jako kazdovecerni zabava celeho osazenstva (doplnenou o diskoteku s Michalem Davidem) se mi zda dost chuda.. :) Idealne kdyz pak vsichni hulakaj do 3 rana a pak jeste hledaji do svitani nejakho pitomce co se ztratil v lese kdyz sel kourit pred chatu :D - jedina vyjimka je soukroma chata, kde se vzdycka da s kamaradama nejak domluvit a prece jen vlastni deti (+ty kamaradu) se daji snest lip nez ty cizi :D
Zrovna minuly vikend jsem byl v Peci a kdyz sem videl v druhem pasmu NP jak dementi z podnikove chaty ozraly jak hovada odpaluji rachejtle (zdravim Mountfield) tak bych jim za to zlamal prsty na rukach po jednom a este je povesil za nohy do mraveniste.. :)
Mas hezke fotky, hned bych vyrazil do Alp :)