Můj měsíc v Andalusii

Poprvé za deset let – od doby, co jsem dostudoval – jsem se rozhodl vzít si čtyři týdny dovolené. Měl jsem dost šedé zimní oblohy na pražském předměstí. A tak se stalo, že na konci dubna jsme s manželkou a naším dvouletým synem stáli u ještě neotevřené brány na náš let Ryanairem z PRG do AGP a sledovali přistávající letadla – přestože brána se měla „zavřít" už před dvaceti minutami.

Abych byl úplně upřímný, nevěděl jsem, co od tak dlouhé doby bez práce čekat. Trochu jsem se bál, že mě nedostatek povinností v životě nechá cítit se zbytečně a nepotřebně. Ukázalo se, že péče o syna je práce na plný úvazek – nejen pro manželku, ale i pro mě. Stačilo pár hodin a část mě začala postrádat klid kanceláře. Všem maminkám a tatínkům, kteří jsou se svými dětmi čtyřiadvacet hodin denně: vy jste ti praví šampioni.

Brzy po přistání nás přivítala proslulá kultura „mañana". Dopravu z letiště do apartmánu jsme si zarezervovali u „nejlepší" dostupné transferové společnosti (doporučené umělou inteligencí). Výslovně jsme si vyžádali dětskou sedačku. Když jsme dorazili k ubytování – v autě bez dětské sedačky – čekalo nás další překvapení. Byt, který jsme si zarezervovali na celý pobyt, byl šokujícně malý. Tak malý, že se v koupelně nemůžete sehnout, abyste si umyli obličej.

Snažím se brát nepříjemnosti jako výzvy. Co na tom, že cesta z pláže do bytu je tak strmě do kopce, že si musíte dát batoh na dopředu, abyste nespadli dozadu – aspoň mám denně trénink ve čtvrté tepové zóně! Škoda že moje žena vidí nepříjemnosti jen jako – nepříjemnosti. Náš syn, který kočárek vždycky nesnášel, si ho najednou začal užívat – tedy jen cestou do kopce.

Kultura „mañana" mi zpočátku přišla jako hrozně divná věc; ani si neumím představit, jak musí připadat Němcům. Nečekejte, že vám číšníci přinesou, co jste si objednali; pro jistotu si objednejte aspoň 1,5 krát víc, než doopravdy chcete. Asi po týdnu jsem si zvykl a začalo se mi to i líbit. Máte tolik času přemýšlet, zatímco čekáte ve frontě u jediné otevřené pokladny v Mercadoně, a nikdo kolem vás nespěchá a ani není nervozní. Myslím to vážně, když říkám, že je něco uspokojivého na tom, že jsou všichni tak klidní. Připomnělo mi to, že – stejně jako andaluské silnice – je úplně v pořádku, že naše životy nejsou dokonalé a někdy jsou čirý chaos. To je život.

Costa del Sol je opravdu úžasné místo. Má všechno: od pobřežní stezky Senda Litoral – zhruba 180 kilometrů dlouhé, vedoucí čtrnácti pobřežními městy (včetně Málagy, Torremolinos a Benalmádeny), jedenácti přístavy a sto sedmadvaceti plážemi – až po krásná historická místa jako Mijas, Nerja a Granada. Miluju ty velkolepé kopce, které jsou vidět z pláží.

Jednoho dne jsem se rozhodl jet lanovkou z Benalmádeny na Monte Calamorro a pak se pěšky vrátit do bytu. Výhled je dechberoucí a počasí v polovině května bylo úplně dokonalé – pozor ale na hady. Stezka dolů byla překvapivě snadná, dokud jsem neodbočil z cyklostezky na „běžeckou stezku". Kdybych po té stezce opravdu běžel, asi pětkrát bych upadl a zlámal si nohy. Kupodivu jsem tam nepotkal nikoho běžet – ani jít. Nejvíc jsem si užíval přestávky pod jedním z mála stromů na trase. Zvuky přírody kolem mě, zatímco jsem pil vodu (vezměte si aspoň 3 litry), vytvořily úžasný okamžik. Žádné mluvení – jen různá zvířata, která kolem mě tvořila zvukovou kulisu.

Jako Čech jsem zvyklý na to, že se na mě v restauraci všichni mračí a mají mi za zlé, když s sebou přivedu hlučné dítě (pokud místo nemá dětské hřiště). Zkušenost v Andalusii je přesný opak. Tady mají všichni děti rádi. Místní se nestydí komunikovat s vašimi dětmi. Můj syn si tu pozornost nárámně užíval.

Lidé v Andalusii jsou velmi přátelští, milí a ochotní, i když jazyková bariéra někdy interakci ztěžuje. Když jsem se zeptal „¿Hablas inglés?", obvykle zněla odpověď „Poco", což se hladce překládá jako „ne, vůbec ne" nebo „jen trošku". Po měsíci tady jsem uměl trochu španělsky – natolik dobře, abych zvládl velmi jednoduchou konverzaci. Nakonec jsme se vždycky dokázali domluvit pomocí mé příšerně lámané španělštiny v kombinaci s jejich jakžtakž funkční angličtinou – konec konců, pořád máte ruce a nohy, a jestli jste se kdy styděli hrát pantomimu, po nějaké době strávené tady se stydět už nebudete.

Pokud jste – na rozdíl ode mě – fanoušci krásných instagramových příspěvků s život měnícími citáty, rozhodně byste měli navštívit Castillo de Colomares, památník dokončený v roce 1994 jako pocta Kryštofu Kolumbovi a objevení Ameriky. Je to vlastně malý pohádkový zámeček, který kombinuje několik architektonických stylů. Je opravdu moc krásný. Doporučuju přijít hned na otevírací dobu, abyste si to místo aspoň pět minut užili, aniž byste někomu pořád kazili fotky.

Pokud máte rádi motýly, rozhodně byste měli navštívit Monowu, motýlí park v Benalmádeně. Můžete tu na jednom místě potkat barevné motýly z celého světa. Můžete je pozorovat úplně zblízka, bez ničeho mezi vámi – jen pozor, kam šlapete. Dvě další místa co stojí za zmínku jsou Selwo Marina a Sea Life, obojí se nachází v Benalmádeně – lístky lze pořídit se slevou jako kombo.

Místo, které jsme navštívili několikrát, byl Aqualand v Torremolinos. Je plný zábavných atrakcí, s bazény i pro ty nejmenší. Jen pozor: to místo je chamtivé. Připlatíte si za lehátka, parkování, fast pass i za fotky, které vám pořídí. Lístky jsou online o něco levnější, ale pokud se rozhodnete přijít víckrát, můžete si lístky na příští návštěvu koupit přímo v parku zhruba o 50 % levněji. Pokud nemilujete hranolky koupající se v oleji k obědu, rozhodně si vezměte vlastní jídlo. Nedaleko je Mercadona, která prodává hotová jídla, třeba grilované kuře s bramborem, které je nejen mnohem levnější než jídlo v Aqualandu, ale i mnohem chutnější. V květnu byla voda ještě dost studená, hlavně v dětských bazéncích. Otevírá se v 10:00 a zavírá v 17:00 – ano, je otevřeno jen sedm hodin denně. Počítejte také s tím, že atrakce se zastavují kolem 16:30, takže doporučuju dorazit hned na otevírací dobu.

Moje nejoblíbenější místo je Parque de la Paloma. Je to park v Benalmádeně s několika hřišti, vynikajícím venkovním posilovacím hřištěm, jezírkem, zvířaty a krásnou flórou. Děti si můžou užívat různé vysoké skluzavky a rodiče si zase můžou užít šplhání po prolézačkách, aby sundali plačící dítě, které se bojí jet dolů. Bylo to moje místo první volby na odpočinek nebo na trávení času s rodinou.

Vím, že nemluvím za všechny, ale v Praze jsem zvyklý na život, kde práce, povinnosti, domácí práce a dojíždění zaberou většinu času ve všední dny. Andalusané takhle nežijí – aspoň ne ti, které jsem potkal a se kterými jsem mluvil. Pro Andalusany je práce jen práce, domácí práce počkají do zítřka (proto to mañana) a čas strávený s rodinou je nejdůležitější částí jejich života. V pět odpoledne nevidíte hromadu vystresovaných, vyčerpaných lidí, jak spěchají domů uvařit rodině večeři; vidíte rodiny shromážděné v parku, jak sedí pod stromem a sledují své hrající si děti. Lidé zůstávají venku až do pozdních hodin. Vím to jistě, protože naši sousedi dělali největší rámus, když se sprchovali a ukládali děti ke spánku v jednu ráno.

Občas, když jsem se probudil brzy a nemohl znovu usnout, šel jsem na pláž sledovat východ slunce. Ty okamžiky naprostého ticha, jen se zvukem vln omývajících písek, jsou něco, co mi navždy zůstane v srdci.

Moje poslední rada by byla nevěřit recenzím na Googlu, když jde o restaurace. Mám hned několik důvodů si myslet, že buď recenzenti nikdy v životě neochutnali dobré jídlo, když dávali těch pět hvězdiček, nebo byly recenze koupené. Taky nepředpokládejte, že všechno na Google mapách je pravda: jen proto, že je tam napsáno, že je podnik otevřený, ještě neznamená, že opravdu otevřený je. Je to loterie. Pořád úplně nechápu, které hodiny a dny mají podniky otevřeno, ale po měsíci tady začínám mít pocit, že to závisí na tom, jestli se majiteli zrovna ten den chce pracovat, nebo ne.

Lekce, kterou jsem se tady naučil, je, že mít v životě trochu nepořádku – v práci nebo doma – je úplně v pořádku, pokud můžete trávit dny v klidu, šťastní a s rodinou a přáteli.