"Mystery" Egypt bez cestovky

Letenky

Už delší dobou mi v hlavě tkvěla myšlenka o uspořádání "mystery dovolené", tedy že by ostatní účastníci až do odletu nevěděli, kam vlastně jedou. A protože jsou moji kamarádi dostatečně akční, tak souhlasí. Daří se mi jich přemluvit osm, takže to bude celkem obří výprava. Ohledně výběru destinace se rozhoduji mezi Ománem a Egyptem, nakonec vyhrává Egypt, protože za ty peníze si tam člověk může prostě dovolit víc. Sice se nás budou snažit obrat na každém rohu, ale na to smlouvání se celkem i těším. Vybírám peníze za letenky a za 3 500 Kč kupuju letenku Praha-Istanbul-Luxor s Pegasus a nazpět Sphinx-Milán a Milán-Praha s EasyJetem. 

Itinerář

Klasicky nám chybí k ideálu 1-3 dny, ale náš finální plán je následující:
1. den: Brno->Praha->Istanbul->Luxor
2. den: Luxor
3. den: Luxor->Hurghada
4. den: Hurghada-> Wadi El Ryan
5. den: Wadi El Rayan -> Gíza
6. den: Sphinx->Milán->Praha

Ubytování

V Luxoru se mi daří rezervovat netradiční ubytování na hausbótu - Moon Boat. A to za za 236 Kč/osoba/noc i se snídaní. Na Booking.com jsou sice pokoje jen pro 7 osob, ale po domluvě přes WhatsApp tam pan majitel přidává ještě jeden pokoj pro 1. Nás je i tak 9. Majitel asi neumí počítat ani do 10, ale píše že to je OK a já mu tedy budu věřit.

V Hurghádě, kam máme z Luxoru namířeno, objevuji, že resorty zas tak drahé nejsou a začínají klidně i na 600 korunách za osobu a noc. Protože vím, že spousta z kamarádů takto na all inclusive nikdy nebyla, se snažím najít nějaký pořádný a za 840 Kč/osoba/noc beru v akci (normálně stojí 1100) na lehce obskurních webech super.com a reserving.com tři pokoje po třech v Titanic palace *****, který má tu výhodu, že krom all inclusive v ceně má aquapark a noční klub. Na googlu má hodnocení dokonce krásných 4,5/5.  Agodě a boookingu se záměrně vyhýbám kvůli tomu, že u tohoto hotelu mají "Families and couples only". Po několika týdnech se navíc dozvídám, že hotel je nechvalně známý kvůli kauze Kramný, ale kvůli tomu takto výhodnou nabídku rozhodně rušit nebudu.

Po komfortu v hotelu nás budou čekat beduínské stany v poušti u Wadi El Rayan. Dlouho se rozmýšlím, jestli to má smysl, protože je to z Hurghady celkem dálka, ale pak mě přesvědčuje možnost sandboardingu. Tyhle ubytka na booking.com moc nejsou, ale daří se mi je rezervovat přes Instagram. Volím Magic lake camp, který má nejlepší poměr cena/výkon a za 483 Kč/osoba/noc máme snídani, typickou beduínskou večeři, večerní táborák a sandboarding. Na chvíli na nás zkouší přirážku pro cizince, ale nechávají se vycukat.

Poslední noc pak budeme mít v Gíze v hotelu 5 minut od Gízské nekropole. Tady je potřeba si dávat pozor na fake recenze na Booking.com a Googlu. Spoustu ubytování je falešných, často s hodnocením přes 9,0 (a typicky 20-40 recenzemi). Nakonec beru Sidi Hamad Pyramids View za 198 Kč/osoba/noc se snídaní.

Doprava

Vzhledem k tomu, že máme relativně dost dlouhých přejezdů v krátkém čase, tak se snažím volit co nejpohodlnější a nerychlejší možnost. Přes InDrive (city to city) dopředu domlouvám nějaké taxikáře, ale ti jízdy s blížícím se datem odjezdu vždy ruší. Naštěstí není problém sehnat řidiče ani den předem za velmi konkurenceschopné ceny (Toyota Hiace pro až 12 osob):
Luxor-> Hurghada (4hod) - 4500 EGP - 200 Kč/osoba
Hurghada -> Wadi El Rayan (7-8hod)- 8 800 EGP - 396 Kč/osoba (nutno objednat 1-2 dny dopředu kvůli security permitu za 20 USD)
Wadi El Rayan -> Giza (2hod) - 4000 EGP - 180 Kč/osoba

Někde se ještě  zbytek výpravy musí dozvědět, kam vlastně jedeme. A to se mi podařilo celkem elegantně. Přes několik známých zařizuji rodilého Turka, který na nás bude v Istanbulu čekat s vytisknutým papírem s cílovou destinací a dalšími pokyny. Tahle sranda sice vyjde na 30 USD, ale mně to za to stojí. A kamarádi do poslední chvíle nevěří, že tam opravdu někdo bude. Dopředu z Česka jen ví, co si mají s sebou cca zabalit. Navíc mám připravené i boarding passy ve svém "mystery" designu. 

5.2. Brno->Praha->Istanbul->Luxor

Dáváme si sraz v Praze na letišti. Když se policisté na pasovce některých ptají, kam letíme, děcka jim mohou říct, že do Istanbulu, to vědí. Volí ovšem zábavnější odpověď „nevím“. Vše je ale nakonec OK. V Česku mi boarding passy s vlastním designem prochází bez problému, v Istanbulu pro ně někteří zaměstnanci pochopení nemají :D. (Frázi „but this is not Pegasus airlines boarding pass“ si budu pamatovat ještě dlouho.) Ale připravené mám samozřejmě i ty normální. Salónek v Praze je prakticky prázdný a letadlo do Istanbulu letí včas. Pak už jen metrem do centra, kde na nás čeká domluvený Turek s obálkou s cílovou destinací. Prší a ještě na něj musíme asi 10 minut čekat, ale úkol zvládá na jedničku a zbytek konečně ví, kam jedeme. Naštěstí žádné zklamání z destinace nepozoruju, tak snad vše bude ok. Děláme rychlou dvouhodinovou tour po Istanbulu – Spice Market, Grand Bazaar, Modrá mešita, Hagia Sofia, rychlá zastávka na baklavu a čaj a trajektem a metrem jedem zpátky na letiště.

Do Luxoru přilétáme o půl druhé ráno. Ještě než stihneme projít pasovou kontrolou, už na nás místní zkouší první egyptské triky. Stánek nabízí víza za 45 USD, ačkoliv oficiální cena je 25 USD. Vedle mě si nějaký Brit pochvaluje, jak výhodně nakoupil. Ten to tu bude mít těžké. My si raději vystojíme pětiminutovou frontu na ta za normální cenu. Venku už číhají letištní taxikáři – celosvětově specifická sorta lidí. Jsme vzhůru už 24 hodin, po celodenní cestě vypadáme jak vagabundi, ale stejně si myslí, že z nás vytáhnou 20 USD za osobu. Fakt na ně nemám v noci náladu, ale nějak do města dojet musíme. Vytahuju z rukávu asi tři předstírané odchody, pak už se s nimi dá konečně nějak domluvit. Dostáváme se na 800 EGP za 9 lidí, což je pořád hodně, ale je půl třetí ráno. Dalo by se říci, že stejně vyhráli.

Jako bonus k této ceně dostáváme auto, které pro 9 lidí rozhodně není. Náš řidič je sice milý chlapík, ale jeho auto už tolik ochoty spolupracovat nejeví. Vysvětluje nám, že to musíme vzít přes East Bank, abychom natankovali. Jeho plán má ovšem trhlinu – motor zhasíná dřív, než k pumpě vůbec dojedeme. Postel v nedohlednu. Situaci naštěstí zachraňuje záložní kanystr v kufru. Cesta, která by běžně trvala dvacet minut, se tak protahuje na skoro hodinu. K ubytování dorážíme zničení až o půl čtvrté ráno. Vítá nás místní správce, jehož angličtina se omezuje na tři fráze: „Hi!“, „Come with me“ a „It’s for you“ – to když mi podává telefon, abych mluvil s jeho šéfem. Máme ale další problém: ne všechny postele jsou povlečené a chybí deky. Vzhledem k tomu, že noční teploty v Luxoru klesají ke 13 °C, je to docela potíž. Správce se přitom tváří, jako bychom byli první hosté v historii s požadavkem, aby měla každá postel přikrývku. Teprve po sérii telefonátů s majitelem nám je neochotně vydává. Sotva uleháme, ticho přeruší první ranní svolávání z minaretů. Teprve když dozní, konečně upadáme do zaslouženého spánku.

6.2. Luxor 

Ráno si vychutnáváme snídani na palubě hausbótu s parádním výhledem na Nil a východní břeh, kterému dominuje Luxorský chrám. Noční komplikace zapomenuty. Snídaně je typicky egyptská: placky, čočka, vajíčka natvrdo, hummus a sýr. Mým favoritem se okamžitě stává datlová marmeláda. Ještě nezbytná dávka preventivních probiotik – plán je nabitý a na faraona opravdu není čas. Dáváme na doporučení majitele a plánujeme trasu: Údolí králů, chrám v Medinet Habu, Memnonovy kolosy (zdarma) a nakonec jeden z chrámů na východním břehu. Hned u přístaviště se nám daří sehnat řidiče s autem, které je stejně prostorné jako to z letiště, takže víme, že se všichni „bez problémů“ vejdeme. Cena je po menším citovém vydírání a pouze jednom předstíraném odchodu k oboustranné spokojenosti 150 EGP (60 Kč) na osobu za celodenní popojíždění.

U pokladny v Údolí králů se pokladní vůbec nerozpakuje a rovnou si říká o úplatek. Nepřekvapuje mě to. Všechno mu odkýveme a dostáváme lístky. Chce 200 EGP a může být rád, že dostává 100. To jen kvůli tomu, že od letošního února platí studentské slevy jen do 23 let včetně. Třem z nás už je totiž 24 a zbytku pro jistotu blbne Alive App. Hned nato se ale necháme trochu napálit a kupujeme si lístek na oficiální shuttle bus za 25 EGP. Ten nás k našemu překvapení popoveze jen asi 200 metrů za nejbližší skálu. Egypt vs. my dnes 1:1. Základní vstupenka opravňuje k návštěvě tří hrobek, což se kontroluje klasicky „cvaknutím“ děrovačkou. Pokud si ovšem lístek koupíte online, můžete prý projít všechny základní hrobky neomezeně. Místní hlídači totiž nemají čtečky a digitální vstupenku vám nemají jak označit. Celkově máme štěstí, nikde nejsou žádné fronty.

Poté s řidičem míříme k chrámu Medinet Habu. Pokladna je tu trochu nešikovně umístěná mimo samotný areál a tentokrát narážíme. Paní za malým zamřížovaným okénkem jako v bance vypadá naprosto neúplatně. Po ostřejší debatě kupujeme třikrát dospělácké vstupné za zhruba 200 EGP. Cestou nás ještě čeká typická turistická vsuvka – řidič nás trochu nedobrovolně zaváží do místního kamenictví. Sem jezdí asi hodně turistických autobusů, protože prohlídka je prakticky v češtině. Zhlédneme ukázku zpracování alabastru, zdvořile poděkujeme, nic nekupujeme, dáváme za těch 5 minut 50 EGP bakšiš a i přes kyselý obličej majitele frčíme dál. Samotná prohlídka chrámu v Medinet Habu nám zabere asi tři čtvrtě hodiny. Málo lidí, fakt hezké. Na závěr děláme rychlou zastávku u Memnonových kolosů; ty jsou sice pěkné, ale na fotku a pokochání stačí bohatě deset minut.

Po pozdním obědě na Westbanku za 200 EGP míříme na hodinovou plavbu po Nilu. Vyjednávání, při kterém jsem za celou dobu neslevil ani o jednu libru, sice trvalo 10 minut, ale 800 EGP za 9 lidí splňovalo moji představu dobrého dealu. Vyrážíme asi v 16:40, západ slunce je okolo 17:30. Rovnou si domlouváme, že nás vyhodí na opačném břehu Nilu, a my tak ušetříme za přívoz. Během plavby nabízejí ještě návštěvu Banana Islandu (vstupné 200 EGP), ale to my odmítáme. Když zrovna není v okolí říční policie, můžeme sedět na střeše. Hudebně nás doprovází Bob Marley a techno remixy světových hitů. Obojí je zde evidentně trendy.

Večer trávíme prohlídkou East banku. Původně plánujeme jít do Luxorského chrámu, ale je tam hodně lidí, vstupné není nejlevnější a celkem dobře je vidět z okolí, což nám stačí. Po krátké zastávce na McFlurry naproti chrámu jdeme ještě na místní trh – souq. Poté, co nás málem srazí koňský povoz, míříme trajektem zpět. Místní platí 5 EGP, cizincům účtují 25 EGP. A nás je 9, takže hodlám objednat charterovou loď :). Nakonec ji máme za 180. Ušetřil jsem sice 5 EGP na osobu (2,2 koruny) a absolutně nevím, jestli to za ten tiátr okolo stálo, ale měl jsem fakt radost, že ti vyčuraní převozníci nedostali, co chtěli. U nás na Westbanku se místní rozhodli dělat nějakou partošku, ale my jsme celkem vyčerpaní, a tak jdeme okolo 11. večer spát.

7.2. Luxor -> Hurghada

Monotónní egyptská hudba hraje asi do dvou ráno. O půl páté pro změnu svolávají z minaretů. V sedm vstáváme na snídani, rychle se balíme a v osm nás vyzvedává řidič. Hladina Nilu se přes noc zvedla, a tak se z hausbótu ani nejde dostat suchou nohou na břeh. Brodíme se tedy k taxíku a odjíždíme do Hurghady. Až na retardéry, které jsou v Luxoru snad na každých 100 metrech a ze kterých mi každou chvíli vyhřezne ploténka, je cesta pohodlná. Celou cestu nikde nikdo. Jakmile ale přijíždíme do Hurghady, řidiči v hlavě přecvakne a my se v obydlené čtvrti poslední kilometry řítíme 170 km/h. Všichni jsou překvapení, že zastavujeme před pětihvězdičkovým hotelem, což rozhodně není standardní ubytování na našich cestách (většinou totiž ubytka filtruju od nejlevnějšího).

Samozřejmě máme rezervovaný nejlevnější pokoj s přistýlkou, ale za úplatek 180 Kč za všechny dostáváme upgrade na rodinné pokoje. Recepční z toho úplatku vypadá upřímně nadšeně. Hotel je (za ty peníze) fakt dobrý, opravdu se jim nemůžeme vyplatit, když vezmu v potaz, kolik toho za těch 24 hodin sníme a vypijeme. Aquapark je obstojný, moře horší, odpoledne jenom po kotníky, ale s tím jsem počítal. Večer navštěvujeme noční klub (otevřený do dvou ráno), kde nám na přání zahrají i českou písničku. A drinky jsou samozřejmě v ceně all-inclusive.

8.2. Hurghada -> Wadi El Rayan

Po vydatné snídani testujeme s plnými žaludky znovu všechny tobogány v aquaparku. Většina ostatních hotelových hostů ještě spí, takže jsme tam v devět, kdy otvírají, skoro jediní. V poledne nás vyzvedává další řidič. Ten moc rozumu nepobral. Na cestě jsou sice prakticky jen tři křižovatky a jinak je to osm hodin rovně, ale i tak cestou několikrát zabloudíme. Některé úseky už za tmy projíždíme třikrát – tam, zpět a zase tam. Navíc jsme byli domluveni na 8000 EGP a jeho šéf nám cestou píše, že chce o 800 EGP víc. Necháváme mu aspoň špatné hodnocení na InDrivu. Cestou děláme jednu pauzu na jediném odpočívadle, co jsme potkali. Zde se nás snaží obsluha obrat i za záchod. Jeho cena je 10 EGP, ale borec chce 20 za osobu. Chtít může, ale já mu je nedám, ani kdybych chtěl (jakože nechci). Peníze jsou zamčené v autě a řidič nikde.

Do kempu přijíždíme v osm večer. Co mi trochu zlepšuje náladu, je správce, který je překvapený, za jak levno jsme se sem z Hurghady dostali. Navíc dodává, že jsme první, kdo sem až z Hurghady přijel. Vzhledem k tomu, že sem jezdí hlavně místní omladina na party, to není až tak překvapivé. Taky bych nejezdil na zábavu z Aše na Stodolní. Protože z nějakého důvodu už mají všichni ostatní hlad (jako bychom za posledních 24 hodin nevyžrali celý hotel), jdeme večeřet. Jíme v „jídelně“, jak tady říkají takové vyzdobené pouštní stodole. Jídlo je perfektní, lepší než včera. Máme polévku a kuře s rýží na beduínský způsob. V kempu nikdo kromě nás není, ale o víkendu zde prý měli až 200 lidí. Správce nám rozdělává táborák. Unavený z víkendu jde spát a je nešťastný, že chceme další den vstávat brzo. Kompromisně se domlouváme na osmé.

Nevím, jak se mi to daří, ale i když jsou všude ve stanu koberce, tak si nabírám na matraci a do dek tolik písku z pouště, že nechápu, jak tam ještě nějaký zbyl. Ale jinak je to super romanťárna ve stanu uprostřed pouště. Písku se pro jistotu už do odletu do Česka nezbavím. Jde se spát. Přes noc je zima, podlahové topení jako loni v jurtě tu není. Beru poslední volnou deku a o půl páté následuje klasický budíček z minaretů, které jsou evidentně i uprostřed ničeho. Ještě zabírám a v osm už je snídaně.

Na snídani už není hlavní problém písek jako v noci, ale mouchy. Je bezvětří a já moudře vybral venkovní snídani místo stodoly, kde jsme měli večeři. Trochu to kompenzuje výhled na Magic Lake, podle kterého je kemp pojmenovaný. Mouchy jsou zatím ještě úplně umírněné oproti tomu, co nás čeká na sandboardingu, ale to bláhově netušíme. Balíme se a váháme, jestli si brát pevné boty, nebo ne. Nastupujeme do džípu, který nás veze asi pět minut od kempu.

Pan řidič, který neumí anglicky ani hello, nám ukazuje, že si máme naše sandboardy namazat voskovou svíčkou, a tak to taky děláme. Sandboarduje se bosky, vázání je jenom taková pevnější gumička. Pouštní mušky zahajují útok, lezou do všech tělních otvorů a k tomu navíc bodají. Jediný čas, kdy od nich máme pokoj, je, když člověk sjíždí dunu dolů. Ti, co umí snowboardovat, jim dokážou uniknout dobře, ostatním už to jde o něco hůř. Důležité je po každé jízdě znovu navoskovat, což nám dochází po o trochu delší chvíli, než by mělo. Vlek nikde, a tak musíme pokaždé duny vyjít. Snowboardistům se po chvíli naše menší dunička zdá na naše schopnosti moc jednoduchá, a tak vybíráme dunu, kterou bych na mapě sjezdovek označil za „červeno-černou“. Po hodince a půl nám dochází fyzička na neustálé šlapání na duny, a tak volíme cestu džípem zpět.

I když to tak možná nezní, byla to asi nejhezčí aktivita tohoto výletu. Ovšem písek a mušky teď máme úplně všichni úplně všude. Na sprchu není čas, náš řidič do Káhiry přijel dokonce dřív, než měl, a my tak v našem časově napjatém itineráři vytváříme drobný náskok. Oproti včerejším osmi hodinám je cesta čtyřikrát kratší. Řidič je šikovný a na těch pár křižovatkách nepanikaří. V Gíze musíme projíždět skrz nějaké policejní checkpointy, což značí, že bydlíme opravdu blízko pyramid. Okolní sutiny připomínají spíše Gazu než Gízu, ale naše ubytování je pěkné.

Probíhá rychlá sprcha, voda ale teče jen tak slabým proudem, že to z písku dělá spíš takovou nepříjemnou kaši. Nevadí, vyrážíme do muzea – Grand Egyptian Museum (GEM). Děcka by pořád jedla, a tak ve tři odpoledne musíme udělat pauzu na oběd, jehož přeskočení mi neprošlo. Trochu se nepochopíme s Google mapami a čtyřproudovou silnici přecházíme zbytečně víckrát. Poslední přecházení se mi stává osudné, sráží mě motorka, která jede v protisměru této rušné jednosměrky. Naštěstí to o mě spíš jen zastavila a dokonce jsem to ustál, ale získávám k místnímu provozu respekt. Po vynuceném obědě si říkám, že bychom mohli vyzkoušet tuktuky, což byla druhá chyba dnešního dne. Zastavit si tuktuk není problém, cena 100 EGP za cestu do GEM také ne, ale to, že tam nedojel ani jeden ze tří tuktuků, už problém byl. Nejblíž zastavil přes silnici, až na to, že byla aspoň osmiproudová. Nejdál to bylo pěšky 1,2 km s výmluvou, že tam tuktuky nesmí. To, že tuktuk nebyl ideální, mě mohlo napadnout ve chvíli, kdy se nás řidič po pěti minutách jízdy ptal, kam že to vlastně jedeme. Po této nevyvedené jízdě si s námi ještě chtěl udělat fotku a poslat ji na WhatsApp. Asi jsme byli jeho první zákazníci, netuším.

Po příchodu do GEM zjišťujeme, že lístky jdou koupit jen online. Problém je v tom, že nám to nejde. Po deseti minutách ale zjišťujeme, kde je chyba. Egyptské muzeum má problém s Českou republikou. Jakmile přenastavíme zemi na Slovensko, najednou to koupit jde. Riskujeme studentské vstupenky, které nám prochází. Muzeum je obří, ale vlivem všech komplikací cestou nám na něj zbývá jen hodina a půl, ideální by za nás byly aspoň dvě hodiny. Muzeum je nádherné, se super výhledem na pyramidy, všechno nové, čisté, moderní. Vrcholem je Tutanchamonova maska. Muzeum zavírá v 18:00 – na minutu přesně. Areál pak o hodinu později.

Teď začíná zábavná část naší cesty do centra. Chceme vyzkoušet i metro, a tak popojedeme taxíkem ke stanici University a potom metrem do centra. Jenže UBER nám nefunguje (respektive zpětně zjišťuju, že vadilo, že jsme měli nastavenou platbu kartou), takže jdeme smlouvat. Protože teď už nikam nespěcháme, jsme u stanoviště taxíků u parkoviště skoro poslední turisté. A to také znamená, že na nás zbývá parta taxikářů, kteří jsou nervózní z toho, že odtud už nikoho neodvezou. Bylo to určitě nejintenzivnější smlouvání, co jsem kdy zažil. Správnou cenu jsem poznal tehdy, když jeden taxikář souhlasil, ale my jsme potřebovali dvě auta a za tu cenu se k tomu žádný jeho kamarád neměl. Smlouváme dalších pět minut a potom máme finální cenu 300 EGP + 350 EGP za všechny. Řidič za 300 je cestou lehce zoufalý, že ho z té práce asi vyhodí. Pak se nám svěřuje se svým celoživotním příběhem a nešťastnou láskou v Německu. Za každou zoufalou větou dodává: „But it is OK.“ A nám je ho nakonec docela líto.

Jízdenky na metro se nakupují v pokladnách před vstupem. Překvapuje nás, že nám vrací fakt přesně, včetně mincí. V metru jsme – bodejť by ne – jediní turisté. Na to, jak vypadá Káhira, je překvapivě čisté. Vystupujeme v centru ve stanici Sadat, procházíme nejbližší uličky a pak míříme směr bazar Chán al-Chalílí, což je celkem daleko, ale my si chceme Káhiru projít i jinde než v ultra turistických čtvrtích. V centru je večer opravdu velké množství místních, posedávají ve vnitroblocích u vodních dýmek a panuje tu taková uvolněná atmosféra.

Jak se postupně přibližujeme k trhu, dostáváme se do něčeho na pomezí slumu, skládky a tržiště, pěkně ve stylu pod rychlostní silnicí. Těch vjemů, co přijímáme, je nespočet. Na někoho až moc. Je to intenzivní. Sortiment vypadá hůř než z Aliexpressu, jako kdyby to posbírali v popelnici. Nastává problém, holky potřebují na záchod. Veřejné záchody tady úplně nejsou. Ale po pár dotazech nás prodejci nasměrovali do prodejny záchodů a záchodových prkýnek. Majitel dokonce odmítá bakšiš a my doufáme, že si nemyslí, že si snad chceme nějaký záchod koupit, ale fakt tam nakonec i jeden pravý je :)

Z velkého turistického tržiště pak bereme taxík do nejznámější káhirské restaurace Abou Tarek, kde podávají jen jedno hlavní jídlo – košarí, což je typický egyptský pokrm z cizrny, těstovin a rajčatové omáčky. K tomu podávají lokální nápoj kolového typu. Ujímá se nás nějaký manažer, který nám ukazuje, jak se jídlo ochucuje – je to celkem věda. Za nějakých 60 EGP jíme skoro zadarmo. Cestou zpět nás zve taxikář k sobě domů na nějakou oslavu. S díky odmítáme, je půl dvanácté a my musíme být zítra přesně v sedm na otvíračce u pyramid, abychom stihli letadlo.

Klasika svolávání do mešity o půl páté nás neopustila ani v Káhiře. Všichni z výpravy podávají neskutečný výkon a v 6:50 jsme schopni vyrazit k pyramidám. Jsme cca mezi prvními dvaceti lidmi. Kvůli egyptským inženýrům ovšem úplně zbytečně. To, že se napíše 7:00, znamená 7:30. Abychom ušetřili čas, chceme koupit aspoň vstupenky online. Zase to nejde jako včera u GEM, zase stejná IT chyba. Šestý den mě začíná Egypt docela srát. Máme čas tak do 9:00, protože ve 12:50 už nám letí letadlo do Milána. V 7:35 se egyptští kolegové tedy rozhodují otevřít. Takže máme na pyramidy místo dvou hodin jen 75 minut. Ale překvapivě se to dalo stihnout, nikde nikdo, fakt jsme mezi prvními. Autobusem, co je zdarma, se dá popovézt. Prohlídku nikde uvnitř sice nestíháme, ale okolo jsme to celkem obchodili. A jako bonus tady ještě nebyli skoro žádní scameři s velbloudy.

V 9:15 snídaně a pak už frčíme na letiště. Uber (kvůli nastavení na kartu a ne v hotovosti) stále nefunguje, ale před pyramidami je taxíků dost. Jen je potřeba si ještě před odjezdem ujasnit, že je všechno fakt all-included, protože jinak by chtěli na letišti ještě všemožné mýtné, parkovné a další výmysly. Kolik to stálo, už si bohužel nepamatuju. Ojebat se nás ale na konci stejně pokusili. Neúspěšně. Přeci jen jsme v Egyptě nebyli první den.

Rozpočet za 6 dní : 8 787 Kč