Na vrchol Afriky 2025

Předmluva

Již někdy na přelomu roku 2022/2023 jsme začali s dcerou uvažovat o nějakém společném dobrodružnějším výletu, ale vzhledem k různým složitostem s cestováním v pokovidovém období se plány posunuly.Teprve na podzim 2024 vyhrálo Kilimanjaro, jako jeden z pár adrelinovějších zážitků uskutečnitelných běžnými turisty (já v době výstupu 55 let, dcera 29, oba příležitostní amatérští sportovci, já operované oba menisky a utržené zadní křížové vazy = půjdu v měkkých krátkých kolenních ortézách).

Hned ze začátku jsem vzhledem k ceně jednal s cestovkami v Tanzánii (obvykle jezdím bez cestovky, ale tady musíte mít průvodce), nakonec padla volba na Meru Slopes (a většinu času jsem vše vyřizoval s jejich českým delegátem). Po prostudování všech možností (internet, informace od cestovky) vykrystalizovaly následující požadavky:
·   Lemosho route 7 dní, únor 2025
·   individuální výstup pouze ve 2 (nechtěl jsem plakat před příliš mnoha lidmi)
·   1 nebo 2 dny safari po ukončení výstupu

Po zaplacení letenek (let Vídeň-Addis Ababa-Kilimanjaro), upřesnění detailů a složení zálohy na český účet v českých korunách jsme ve úterý 4. února 2025 v 22:30 odletěli z Vídně letadlem společnosti Ethiopean, se kterou jsme oba letěli poprvé (a mile překvapila).

Při mezipřistání v Etiopii, kde jsme si dali dobrou arabskou kávu, odletíme dále do Tanzánie, tady vlastně začíná naše malé dobrodružství. Dále budu pokračovat trochu deníkovou formou.

Středa 5. února

Přílet
Letiště Kilimanjaro, kam ve 12:55 přilétáme, je opravdu maličké. Se spoustou dalších cestovatelů vytváříme dlouhou frontu na kontrolu očkovacích průkazů. Tady mi trochu zatrnulo, očkování COVID-19 již sice není povinné, ale naprostá většina ostatních má potvrzení o očkování proti žluté zimnici (včetně Ester, která pracovala nedávno jako dobrovolnice v Africe). Pro Evropany sice očkování není povinné, ale pokud jste déle v Etiopii, tak ano - nakonec to spravila informace, že přestup trval méně než 2 hodiny a šli jsme čekat na vízum.

Opět dlouhá fronta (vízum měli někteří předjednané, takže stačilo vyzvednout, ale čekali stejně všichni - africká organizace práce je africká, ale nakonec sedíme v autě, které pro nás poslala cestovka, a jedeme do Moshi ve 35 °C. Dostáváme první vodu značky Kilimanjaro, jedeme přes kruhový objezd s modelem hory uprostřed - prostě je vidět, co je tady ústředním tématem.

Keys Hotel Moshi
Pěkný hotýlek s bazénem (který si ale nebudeme mít čas užít), hned po ubytování v budově (příznačně pojmenované Kilimanjaro House) na nás čekají hlavní průvodce Yona a jeho parťák. Nechají nás vybalit všechny pracně zabalené věci a jednu po druhé procházíme (aby nám nic důležitého nechybělo), trochu debatujeme o mé chybějící pláštěnce (těžké pončo jsem si již po zkušenosti s chybějícím deštěm v deštném pralese nebral), jinak jsou spokojeni, každý z nás má velkou tašku (ponesou nosiči) a malý batoh pro nás. Hned zařizujeme i lokální datovou SIM (pro mne, Ester má Airalo), což zabere asi hoďku času, ofocení pasu, spoustu SMS a stejně to pak úplně nefunguje...

Dáme si pivo (opět Kilimanjaro), první africkou večeři (dost tuhé hovězí) a jdeme spát - ráno nás vyzvednou v 9:00 a jsme ještě trochu utahaní po letu, frontách a cestě.

Letiště Kilimanjaro

Voda

a pivo

Keys Hotel Moshi

Čtvrtek 6. února, 6 km

Odjezd k úpatí
Ráno na nás čeká auto přesně podle domluvy a vyrážíme k Lemosho Gate. Cestou nám přes cestu přichází pár žiraf, zastavujeme na okukování (a pár fotek). Počasí je krásné, teplo a sluníčko, vše jak na objednávku. Cestou nabíráme další personál (nosiče, kuchaře a jak se dozvídáme později, i číšníka), také na střeše končí různé tašky, batohy, stany a vybavení, na závěr překryté plachtou.

Lemosho Gate, 2 100 m, 14:04
U brány se zapíšeme do knihy, dostaneme obědový balíček a začíná trochu krápat. Průvodci začínají strašit zimou a deštěm, já jim vysvětluji, že je to jen vtip, který brzo skončí. Každopádně dopíjím poslední pivko a vyrážíme v jemném dešti uprostřed asi stovky dalších lidiček z jiných skupin do kopce.

Nám pršet nebude, nejsme na to vybaveni a navíc máme rádi hezké počasí.

Už neprší, procházíme pralesem po úzké pěšině, lidí ubývá - nosiči všech part s jejich tempem mizí daleko před námi, had lidí se natahuje a trhá. Jdeme do kopce a s kopce, ani moc není poznat stoupání, jediné zpestření je spálení kopřivou (před kterou nás varovali, prý je dost jedovatá), pálí to trochu více než naše, ale snad to Zyrtec zvládne (kromě slabého aspirinu na ředění krve a nějakých vitamínových tablet do nápojů kvůli chuti, jediný lék, který denně bereme).

Mti Mkubwa Camp, 2 650 m, 16:15
Jsme v prvním kempu, seznamujeme se s personálem (stejně většinu jmen do konce nepamatuji), na místě už stojí 2 malé stany - já a Ester v jednom, oba průvodci ve druhém, a 2 velké - jeden je soukromý původní a ve druhém se vaří a v noci tam spí ostatní. Zároveň poprvé vidíme naše spacáky, už je mi jasné, že zima mi určitě nebude (ale zatím je venku kolem 15 °C, ostatně standardní teplota po většinu cesty).

Jinak je v kempu celkem hodně lidí na malém prostoru, takže to tu moc nevoní (a WC budova tomu dodává - v každém kempu je oddělená pro personál a zákazníky cestovek, ale pokud se to dodržuje, tak jsme větší vepři, než jsem si myslel).

Sedíme v našem jídelním stanu, chroupáme popcorn a sušenky (vždy při čekání na jídlo, asi abychom přežili), popíjíme kávu (každý den je k dispozici káva, kakao, několik druhů čaje a voda), za chvíli nám nesou večeři. Jsem celkem v šoku, po polévce (každý den jiný druh k obědu i k večeři) máme smažené maso s opečeným bramborem a vařenou zeleninu, chutná to skvěle!

Pak už si nechávám jen tričko a trenky a zalézám do spacáku, takto budu kromě poslední noci (to si beru tenkou čepici a ponožky) spát každou noc...

Žirafy po cestě

Obědový balíček

Cesta pralesem

Náš stan

Pátek 7. února, 16 km

· Budíček 6:00
Ráno nám po zaklepání na stan číšník (kterému říkáme "Karibu sana" = prosím pěkně, takto odpovídá hlubokým hlasem vůbec neodpovídajícím jeho postavě na naše "Asante sana" = děkuji pěkně) podává termosku s horkou vodou a tác s hrníčky, kávou, čajem a cukrem. Ještě ve spacáku tedy pijeme 1. kávu a vylézáme do předsíňky na mytí - tady domlouváme hned na druhý den změnu. Místo aby nám podávali každému lavor s teplou vodou do předsíně našeho stanu (kam by se nevešel ani Roman Skamene), tak si ho necháme dávat do velkého jídelního stanu.

Při další kávě, popcornu a sušenkách čekáme na snídani, omeleta, vajíčka, toast a zelenina opět mile překvapí - takhle tady nezhubnu (což byla součást plánu).

Po snídani vyrážíme opět na cestu (okolo 7:00), stále jdeme pralesem, který se postupně mění v pláň (kde je docela vedro, naštěstí mám Pampalini klobouk a Esťa kšiltovku), kolem oběda dorážíme do kempu na oběd.

Shira I Camp, 3 610 m, 12:12
Tady již máme připravený jídelní stan, kde čekáme na oběd, ten bude za chvíli, opět si skvěle pochutnáváme. Pak již vyrážíme dál (Lemosho Route 8 dní tady má přespání a tedy lepši aklimatizaci, navíc ujdou první dny kratší vzdálenost). Kolem pomalu ubývá květin a přibývá kamení, pomalu stoupáme ke 4 kilometrové hranici.

Shira II Camp, 3 850 M, 16:49
Dorazili jsme do kempu pro druhé přespání, je tu krásný večerní výhled na Kilimanjaro (které je a bude několik dní stále stejně daleko). K večeru je chladněji, ale stále celkem hezky.

Nevím, zda to je stoupající výškou nebo něčím jiným, ale začínají mne zde dost brnět prsty na rukou. Měřím si saturaci kyslíku čínským oximetrem a ukazuje mi 50% - to bych měl mít na vrcholu! Po chvíli váhání se svěřuji průvodcům, ti se mne ptají, zda beru Diamox (lék proti horské nemoci, který má zhruba stejné vedlejší účinky jako nemoc sama, takže jsme o něm ani neuvažovali), pak mne přeměří jejích oximetrem se stejným výsledkem. Prý je to ale normální - jdu si udělat rozpustný Aspirin a lehnout do stanu nohami výše než je hlava, uklidňuje mne, že kromě brnění prstů nemám žádné jiné komplikace. Ještě trochu cvičím s prsty, pak se jdu projít s Ester po okolí - je tu méně lidí a výhledy opravdu luxusní.

Snídaně

Konec pralesa

Něco tu roste

Potok

Kemp

Tam jednou budeme

Sobota 8. února, 11 km

Přežil jsem, jdeme dál
Ráno mi již není, saturaci mám kolem 80%, s tím jsem již spokojen. Venku je nádherný slunečný den, což též náladu tlačí do oblak, takže vyrážíme na kamenitou cestu. Fouká vítr, takže ve stínu máme chvílemi i kapuce, ale jakmile vysvitne opět slunce, je teplo. Cesta je celkem nudná, pomalu postupujeme k úpatí naší hory.

Lava Tower Camp, 4 600m, 12:20
Obědváme v táboře u skalnaté stěny v již úctyhodné výšce (výborné pečené kuře), zatím jsem byl nejvýše v 5 000 metrů (Peru, Duhové hory) a podobně jako tam si připadám, jako bych nesl na zádech pytel cementu. Žádné problémy (zadýchávání, hlava), jen člověk šetří krokem. Od lava Tower se jde hodně s kopce, po kamení, není tu moc cest.

Baranco Camp, 3 900m, 15:51
Na noc jsme níže, což má prospět aklimatizaci. Tábor je tu velmi rozsáhlý, takže nepůsobí příliš plným dojmem. Jdeme se opět trochu projít, pak večeře a spát, zítra nás čeká Baranco Wall.

Cíl je daleko

Takhle chodí nosiči

Trochu fouká

Lava Tower Camp

A to je Lava Tower

Cestu máme kamenitou

Neděle 9. února, 5.5 km

Baranco Wall
Hned ráno vidíme v dálce lidi na Baranco Wall, jedna z částí, se kterou se straší na YouTube. Z tábora sejdeme pár desítek metrů dolů k potoku (částečně zmrzlé loužičky kolem) a jdeme na skálu. Na moje kolena to není úplně balzám (velké stupně), ale nic hrozného. Když vidím, jak kolem chodí nosiči (snaží se vyhýbat turistům o obcházet je mnohem horšími ne/cestami) s naloženými stany, plynovými lahvemi na vaření dalším haraburdím pro nás komfort, styděl bych se to s lehkým batůžkem nevyskákat jako kamzík. Nad Baranco Wall je malá plošina, na kterou již částečně svítí sluníčko (zeď byla ve stínu, takže to tam trochu klouzalo), takže už začíná být pěkně.

Nad zdí, 4 100m, 9:36
A pak již vylézáme na vrchol této stěny, kde se můžeme chvíli opalovat. Je tu krásně, v dálce je vidět kemp, kde budeme spát (bohužel mezi ním a námi je velká vzdálenost a díra dolů). Takže po chvíli začínáme slézat, nejdříve z balvanů, později po štěrku a šotolině. Chvílemi je tady mlha a ne moc hezky, ale dá se to.

Kloužeme se mezi ohořelými keři a minivodopády mířícími do potoka dole, je tu i poměrně dost lidí (úzké cestičky to tady ucpávají), ale nakonec jsme dole - nad námi je kemp, kde budeme dnes spát (po obědě nás již další cesta nečeká).

Tady to průvodci asi mysleli dobře a chtěli předběhnout dost lidí, takže místo po serpentinách (jako ostatní) nás berou přímo vzhůru. Do kempu tedy docházíme po asi 30 minutách, ale úplně zničeni (vysvětluji jim, že jestli nás chtějí dostat i zpět, tak takto tedy ne!).

Karanga Camp, 3 995m, 12:20
Opět hezké výhledy, supi a méně lidmi (že by všichni nedali ten kopec?). Po skvělém obědě se jdeme s Esťou projít nad kemp, chceme být před spaním alespoň chvíli být výše. Zjistil jsem, že někteří naši nosiči mají deštník, tak si ho půjčuji a posílám foto vysokohorského vybavení domů.

K večeři mámě smažené plněné koule, nevím z čeho, ale výborné. Pak opět umýt a na kutě.

Baranca Wall

a lidé na ní

Nakonec to šlo

Pod vrcholem

Vrchol Baranca Wall

Jdeme dolů

Pondělí 10. února, 4 km

Hora stále stejně daleko
První výhled ve slunečném ránu je Kilimanjaro, nějak se neblíží, ale alespoň ho postupně vidíme z různých stran. Pokračujeme po kamení jako včera, jen je ho více a navíc je dost dost teplo. Obědvat budeme v kempu, ze kterého začne naše noční zdolávání vrcholu.

Těsně pod kempem nás opět čeká smrtelný výstup, je snad kolmo a každý krok je teď vysilující. Nosiči kromě svých (větších) batohů pomáhají občas Ester s tím jejím, bolí ji záda (a celý člověk).

Barafu Camp, 4 673m, 11:42
Zvláštní kemp, celý postavený uprostřed hromad kamení, je úspěch najít vždy alespoň kousek rovného místa pro stan (i když většinou spíme trochu šikmo každý den). Pro zajímavost zde fotím kontrast mezi stavem záchodů a výhledu z nich.

Dnes jdeme spát ještě dříve než obvykle, zítra (nebo spíše už dnes v noci) je den D.

Ráno

Blíže

Ještě blíže

a zas nic

Úterý 11. února, 15.5 km

Pekelné ráno
Snídáme před půlnocí, navlékáme zimní bundy, čelovky a vyrážíme. Jsem docela rád, že vidím jen na pár metrů - jdeme ostře vzhůru a přelézáme obří kameny, na které bych si netroufl ani na rovině (tady jsou na strmé skále). Výhoda je, že to neklouže, ale jinak zima, tma a světlušky z čelovek nad námi i pod námi.

Po nějaké chvíli začíná být Ester zima - zjišťuji, že nějak podcenila vrstvení, nakonec jsme to vyřešili, průvodce jí dal vyhřívací polštářky do rukavic a vše zvládáme. Ani já se nepotím, přestože mohutně stoupáme, musím procvičovat prsty na nohou, aby mi nemrzly, na rukou mám přes pletené rukavice ještě nepromokavé lyžařské. Ale hlavní je únava a to náladě též moc nepřidává.

Konečně úsvit, 5 502m, 5:48
Slunce zvedá náladu, začíná se i oteplovat, navíc se dostáváme do místa, kde se již láme stěna a výstup již není tak strmý. Opět se skála stává spíše širokou cestou ve štěrku, písku a kamení. Lidé, kteří ať už jdou zpět (někteří zřejmě vyrazili dříve nebo byli rychlejší) nebo nás předcházejí - ano, i tací byli a (a hodně), nás zdraví, povzbuzují, slibují, že už je to blízko a že to dáme. Prostě super gang!

Stella Point, 5 756m, 7:50
Jsme na vrcholu - tedy tom nižším, k dalšímu se pak jde sněhem kolem kráteru. Jsem tak vysílený, že uvažuji o tom, že tento vrchol už je dost vysoko a Uhuru Peak mi může vyfotit Esťa... Nakonec mne po focení zlomí a pokračujeme všichni dál.

Cesta okolo kráteru je velmi mírná, normálně se jde okolo 60 minut, nám to trvá trochu déle. Výhledy do kráteru i okolí berou dech, všude okolo jiskřivě bílý sníh, přitom slunce hřeje.

Tady jsme spali

Takhle se šlo v noci

Úsvit!

Už je tepleji

Vše je jen o vůli (tedy pokud vám přeje počasí, máte vybavení a jste bez příznaků horské nemoci).

· Uhuru Peak, 5 895m, 9:23
Ani nevím, jak jsme to (hlavně já) dokázali, ale jsme tu. Je krásně, nikdo kromě nás 4 tu není (takže žádná tlačenice), prostě najednou je vše super. Děláme fotky, blahopřejeme si, ťukáme jen s vodou (chtěl jsem pivo, ale nakonec jsem dodržel zákaz alkoholu na hoře, což všichni ostatní očividně nedělali).

Po chvíli nás průvodci začínají pobízet k návratu - čeká nás cesta zpět nejen do Barafu Camp (na oběd), ale dále do Millenium Camp, kde budeme spát. Vůbec nevím, jak se dokážeme vrátit (a to ještě nevím, co bude dál!).

Zpět jdeme jinudy než nahoru, celá cesta od Stella Point do kempu je po štěrku a šotolině, poměrně strmá. Zkoušíme všechny způsoby - klouzání, lyžování, chůze, chvílemi běh - vše je hrozně únavné (a nic pro má kolena).

Opět Barafu Camp, 12:06
Po příchodu do kempu zjišťuji, že jsme na druhé straně kamenného kopce, než je náš stan - další hodinu tedy přelézáme kopec. Vynechávám oběd a jdu si na chvíli lehnout, v 16:15 startujeme dál dolů.

Cesta dolů
Poté, co jsem s vypětím všech sil dosáhl Uhuru Peak, je toto pro mne nejhorší úsek. Neustále je to buď hodně s kopce, méně po klouzavé šotolině nebo z vysokých kamenů/schodů (40 cm a více). Ortézy drží a hůl pomáhá, navíc nás občas míjejí trakaře se zraněnými, takže se cítím lépe než oni, ale stejně je to obtížné.

Jdu po cestě s Yonou, hlavním průvodcem, Ester s mladším jdou dále před (pod) námi. Ptám se na jeho zkušenosti, počasí, obecnou úspěšnost.

Minulý týden prý jeho skupině po stejné trase (Lemosho 7 dní) celou dobu pršelo a nahoře sněžilo, takže asi štěstí. On doporučuje Lemosho 8 dní jako nejúspěšnější cestu, 95% lidí to prý dá (z těch, kteří to nevzdají sami), zbytek má zdravotní problémy.

Cesta je dole více pralesem po vymletých cestách, zpevněných kmeny, kameny a níže i betonem. Někde ještě probleskne výhled na Kili, ale už jen párkrát.

Millenium Camp, 3 805m, 18:26
Poslední kemp na hoře, večeře a totálně unavený jdu spát. Ester ještě drbe s naší partou, ale já za chvíli usínám.

Nižší vrchol

Cesta okolo kráteru

Pohled dovnitř

Vrchol Afriky

Cesta dolů

nenadchla

Středa 12. února, 9.5 km

Rozloučení a diško
Ráno vstáváme v 7:00 a loučíme se s nosiči, kuchařem a číšníky - už se neuvidíme. Trochu problém máme se spropitným, informace z cestovky byly takové dost rozporuplné (nejdříve: vhodné je tak 500$ za oba, později: stačí 150$ za oba, protože jsou u nás lidé lépe placení). Myslím, že placení jsou všude podobně, navíc cestovka pronajímá služby od dalších subjektů a ty si pak najímají nosiče - takže spropitné určitě pro ně roli hraje.

Dali jsme jim 300$ (a veřejně to rozdělili), někteří byli očividně zklamaní (ale naštěstí jen chvíli), nechali jsme jim i některé části vybavení a hlavní Yona pak mně říkal, že lidí dávají mnohem více i mnohem méně a hlavně, že důležitější je, jak se s námi šlo, a to si prý chválil celý tým - děkujeme!

Zase pokračujeme dolů přes Mweka Camp (3 100m), pralesem, mezi stromy a květinami. Pak opouštíme park, nasedáme do auta, které nás veze tentokrát do Arusha, do hotelu Arusha Tourist Inn (tady jsme v 18:57). Ubytujeme se, povečeříme, popijeme pivo (samozřejmě Kilimanjaro) a jdeme spát - ráno v 5:00 vyjíždíme na safari do kráteru Ngorongoro.

Čvrtek 13. února

Kráter Ngorongoro
K safari jen krátce: koupili jsme si 2 dny s přespáním v kempu Karatu mezi (cena). První den je kráter, druhý den park Tarangire. Ráno africké jelito při couvání od hotelu spadlo s terénní Toyotou do kanálu a opřel ji o zadní diferenciál o zem. Nakonec se s pomocí všech kolemjdoucích povedlo vyprostit, vyzvedli jsme další spolucestující (bylo nás 9, plné auto).

Kráter je fajn, zvířata nemají kam utéci, viděl jsem zblízka lvi, servaly, buvoly, zebry..., z dálky pak hrochy. K tomu spousta ptáků, dobrý oběd po cestě, ochutnali červené banány, dobrá i parta lidí. Jen nás oba už zmáhala únava z Kili.

Karatu
Nakonec nás ubytovali místo v kempu v malé kruhové stavbě (ložnice a koupelna), venku byl bazén (který jsme využili, nikdo kromě nás tam nebyl, voda teplá). Večeře jedna z nejlepších, navíc s pivem (případně vínem - to bylo v ceně).

Bavili jsme se s lidmi, kteří nás viděli též na hoře , takže jsme si všichni blahopřáli - pro mne bylo překvapení, že i náš výkon uznávali, prý se obecně Kilimanjaro podceňuje (hlavně lidmi, kteří tam nebyli a nejspíš by to ani nedokázali).

Kráter Ngorongoro

Slon

Státní pták Nigerie

Lvice

Lev

Prasátka

Pátek 14. února

Tarangire national park
Tento park mne dost zklamal, připadalo mi to jako hledat zvířata autem v českém lese. Viděli jsme sice žirafy a slony (kteří v Ngorongoro nebyli), ale žirafy byly 1. den cestou na Kilimanjaro z menší vzdálenosti, sloni naopak několikrát přecházeli přímo před autem. Kromě toho malé opičky a velmi pěkná krajina (klobásový strom), ale celkově bych si asi tento 2. den safari dokázal odpustit.

Odpoledne nás auto dovezlo zpět do Arusha, kde jsme měli rezervovaný stejný hotel jako před safari (a nechávali jsme si tam věci). Ještě večer jsme si zašli ven na večeři a do nákupního střediska (drahé, ale dobře vybavené a nakupovalo tam hodně místních), trhy jsme měli v plánu v sobotu.

Krajina je tu pěkná

Klobásovník

Opice

Sloní strom

Řeka

Opice na stromě

Sobota 15. února

Arusha
Dnes jdeme na trh, kupujeme nějaké drobnosti na památku (trička, cetky, ebenové figurky a kuchyňské nástroje, čaje, kávu, pivo a víno). Našli jsme tržnici, kterou bychom procházeli několik dní, někde šlo platit i kartou.

Po návratu z nákupu už se balíme (je trochu fuška vše nacpat do tašek) a jedeme na letiště.

Jakési shrnutí

Cestovka (Meru Slopes Tourist and Safaris ltd.)
I když si nemyslím, že by to byla špatná volba, dalo by se vše pořídit levněji (ale samozřejmě i dráže). Původně jsem jednal se Serengeti Joy Tours, nakonec měla být Meru Slopes o něco lepší. Myslím, že tyto 2 cestovky mají dnes společný (český) web a není mezi nimi rozdíl.

Cena
Celkem jsme zaplatili (kromě dárků a jídel mimo horu a safari):
7 730$ = 5 380$ (2 lidé privátně Lemosho 7 dní, Ngorongoro+Tarangire) + 350$ spropitné + 2 000$ (letenky)

Dnes bych se obrátil přímo na pana Yona Sule, +255 763 393 014, který byl náš hlavní průvodce (mluví dobře anglicky). Ten organizoval celý výstup jako subcontractor a cestovky bych vynechal.

Safari bych vzal už jen 1 den, kráter (a ušetřil 420$), Yona by to určitě též domluvil, případně to zvládne jakýkoliv hotel na místě (přes Booking jsem našel dle mého i lepší hotely za nižší cenu, ale nechtěl jsem to komplikovat, navíc ty vybrané nebyly ani drahé ani špatné).

Počasí
Určitě musí mít člověk štěstí, ale zároveň jezdit v období, kdy pravděpodobně na hoře prší/sněží, nesvítí slunce a je zima mi nedává smysl. Můžete sice ušetřit na letence (někdy je za 500$, jindy za 1 000$), ale zážitek, vzpomínky (a fotky) nic moc...

Vybavení
Bavili jsme se o tom i s Yonou, samozřejmě záleží na počasí, ale obecně doporučení na horu jsou ušita na míru spíše zimomřivým lidem. Podle mne je rozdíl, jestli jede Afričan, Nor nebo Řek. Navíc třeba Američané si nakoupí vybavení za stejně vysokou cenu jako je celý zájezd a pak to tam buď nechají místním (bohatí) nebo přivezou domů a už nikdy nepoužijí...

My měli v ceně stan a spacáky, obojí skvělé (a určitě na tom záleží), jinak termoprádlo je fajn (a člověk ho užije), batůžek stačí jakýkoliv, zbytek běžné vrstvené oblečení na turistiku. Hole měla Ester 2, já jen 1, ale s holemi a bez holí jsem viděl tak 50/50 (někde pomůže, někde překáží).

Měli jsme nakoupené i nějaké sladkosti, vše rozdali (nebylo to kdy sníst) - ráno popcorn, sušenky, pak snídaně, na cestu svačinka (banán, malý džus, chips, sušenka), pak oběd o 2 chodech (+ někdy zákusek), opět svačina na cestu a večeře zase polévka i hlavní chod...

Kdybych to byl býval věděl, tak bych tam byl nechodil.

Znovu už bych výstup asi neabsolvoval, části jsou opravdu drsné (noční výstup a návrat), na druhou stranu už jsem tam byl a tak to nemusím opakovat, navíc člověk pozná, co zvládne (plus je to zážitek na celý život).

Jirka

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 5 x Velmi praktické!

📷 1 x Krásné fotky!

😂 1 x Rozesmál jsi mě!

📖 1 x To chci taky zažít!

❤️ 1 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal jirsoft

Cestopis byl naposledy aktualizován 2025-06-02T16:32:25+02:00

jirsoft procestoval 34 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Střední Ameriku. Na Cestujlevne.com se přidal před 5 měsíci a napsal pro tebe 1 úžasný cestopis.

Zobrazit profil

2 komentáře

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Libor Skophek

před 18 dny

jste to vzali hopem :) informativni, fajn pocteni, jen par preklepu u nazvu, ale koho to zajima :D.

zrovna jsem chtel pridat mou o neco starsi zkusenost z Kilimanjara, tak pockam par dni, at si nekonkurujeme :) brali jsme to vic na punk, tak jsme to meli dobrodruznejsi, bude to pro jine typy cestovatelu

jirsoft

před 15 dny

Díky!

Chyby u názvů mne nepřekvapují, když se zeptám 3 lidí a podívám na 2 africké cedule, tak mám 5 variant jednoho pojmenování...

Chtěl jsem hlavně, aby to bylo praktické, nakonec jsem se rozepsal (jak člověk vzpomíná) - sám bych to dával asi také více punkově, ale dceru mám jen jednu :-), rád si to ale přečtu.