Na workcampu na Islandu

Island mě lákal dlouho. Jenže v létě se tam pohybují mraky lidí toužících po panenské severské přírodě. Krouží v autech okolo ostrova a loví nejkrásnější fotky. To není nic pro mě. Přemýšlela jsem, jak to udělat trochu jinak.   Tak za prvé jsem zkusila jiné roční období – přelom jara a zimy by mohl být přeci jen trochu méně turisticky vytížený. Za druhé - doprava – ta veřejná na Islandu moc nefunguje a auto se mi půjčovat nechce. Spolehnu se tedy na stopování v kombinaci s hromadnou dopravou a placenými výlety.  A za třetí – jak nejlépe poznat kulturu a život lidí na tomto ostrově?

Narazila na nabídku zúčastnit se workcampu. Kdysi jsem jako student na workcampy jezdila. Princip je takový, že si platíte pouze cestu,  ubytování a jídlo vám hradí pořádající organizace a vy oplátkou za to na místě pracujete na nějakém obecně prospěšném projektu. U nás to zprostředkovává např. INEX SDA, té také uhradíte poplatek za zprostředkování (2500Kč). Většina workcampů je pro lidi do 26 let – je to dané i systémem evropských dotací, které jsou na mladé zaměřeny. Ale najdou se i akce pro starší a pokročilé. Jako například workcamp organizace SEEDS v Reykjavíku. Podle recenzí je však zřejmé, že to není úplně klasický workcamp – tedy moc se tam nepracuje, jde spíš o účast na různých workshopech místních NGO.  Součástí je i fotografický workshop a to mě docela zaujalo. Nicméně platí se zde poplatek za účast 400 eur. Takže nějak úžasně levné to není, ale co by člověk chtěl na Islandu, že?

 

Den 0 - čtvrtek 6. 3. Odlétám z Vídně zítra brzy ráno, takže dnes večer akorát přesun z Prahy do Vídně s Regiojetem přimo na letiště za lidových 399 Kč.  Projdu přes security do terminálu, najdu celkem pohodlné sedačky, nařídím budík a na pár hodin vytuhnu.

den 1. – pátek 7. 3. Odlet je v 6:10 hod, takže toho spánku moc není, ale co už. Rychlá hygiena na WC, káva z automatu a jsem připravená vydat se vstříc dobrodružství. Vše jde celkem hladce, cestou ještě dospávám. Po cca 4 hodinách letu spatříme Island. Je celý pod sněhem, jen občas vykukují černé kousky lávy. Mám štěstí je jasné počasí a navíc sedím u okénka.

Po přistání na letišti v Keflavíku uvažuji, jak překonám oněch zhruba 50 km do Reykjavíku. Hromadná doprava stojí v přepočtu cca 500 Kč a speciální autobusy 1000 Kč. Vydám se tedy zjistit, jak se na Islandu stopuje. Jdu kousek před letiště po cyklostezce a postavím se na malý plácek k silnici. Nestojím tu ani 5 minut. Zastaví mi takový sympatický pán. Říká, že pochází z Thromso v Norsku, ale teď žije tady a živí se jako architekt. Cestou mi ukazuje, kde se zpracovává hliník, jeden z hlavních vývozních artiklů Islandu (tím druhým jsou ryby). Vyplatí se to kvůli levné energii z geotermálních zdrojů. Také se dozvídám, že na Islandu je víc ovcí než lidí. Lidí žije na celém ostrově asi 360 tis. ovcí 800 tis. Pán mě zaveze do centra Reykjavíku, vyhodí mě přímo před známým kostelem a popřeje mi krásný pobyt.

Když už jsem tady, jdu se podívat dovnitř.  Hallgrímskirkja není na naše poměry nijak starý – jeho stavba započala v roce 1945 a stavěl se 41 let.  Je to místo s moc pěknou atmosférou. Nějaký pán tu hraje na varhany, posadím se a užívám si ten pocit klidu a zvláštní energie.  

Pak vyrazím do sídla organizace SEEDS, které je kousek odtud. Sraz tu máme sice až večer, ale chci si tu nechat nějaké věci. Tady v centru mají jen kancelář, bydlet budeme jinde, ale věci si tu můžu nechat.  Trochu si odpočinu, dostanu kafe a dojdu si na WC. Pak vyrazím na prohlídku Reykjavíku. Chci dojít na poloostrov Seltjarnes k majáku.  U kostela už jsem byla, takže vyrazím opačným směrem k moři. Tady zima ještě neskončila, všude leží sníh. Počasí je takové islandské, to znamená každou chvíli jiné. Chvíli svítí sluníčko, chvíli sněží nebo prší. Co je ale stálé, je dost silný studený vítr. Teplo prostě vypadá jinak. Nicméně jsem dobře oblečená, a když se člověk hýbe, dá se to vydržet. Projdu okolo Harpy – moderní budovy opery. Minu přístav, podívám se k jezeru Tjörnin na radnici a parlament a pak pokračuji dál po pobřeží.  Se zastávkami mi to trvá skoro dvě hodiny. Je odliv, takže se dá přejít suchou nohou až k majáku.  Je tu nádherně.

Na pátou se vracím do kanceláře organizace SEEDS. Pomalu se tu shromáždili skoro všichni účastníci workcampu. Vedoucí SEEDS, Columbijec Oskar nás informuje o tom, co nás v nebližších dnech čeká. Tak nejdřív musíme samozřejmě zaplatit těch 400 eur a pak nás odvezou do domu, kde budeme následujících 9 dní bydlet. Camp zatím povede Portugalka Sofia. Jestli jsem to správně pochopila, všichni, co dělají v této organizaci, jsou dobrovolníci z Evropské dobrovolné služby. Domek je na kraji Reykjavíku v areálu botanické zahrady. Je to opravdu zvláštní stavba, která má svá nejlepší léta zjevně za sebou. Sofia už tam na nás čeká s večeří. Ubytujeme se a trochu se seznámíme. Kromě mě je tu ještě Srbka Anabela, která mluví obstojně slovensky (pochází ze slovenské menšiny v Srbsku), Němec Luis, Belgičan Xavier, Ital Angelo, Švýcarka Seraina, Němka Clara, Dánka Anne Sofia a také čtveřice Japonců 2 kluci Masaki a Ryoho a dvě dívky Ayano a Saki. Dohromady je nás tedy 12.  Všichni jsme celkem unavení z cesty a jdeme brzy spát.  Čeho si ovšem všimnu, že na březen se tu stmívá docela pozdě – v osm hodin je ještě vidět. Mám trochu obavy, že tu bude zima, ale když se mi podaří zavřít nedovírající okno, je to celkem v pohodě. Dostaneme také instruktáž ke sprše  - na Islandu teče horká voda ihned, takže bacha na opaření.

den 2. – sobota 8. 3. Budím se celkem brzy  - po sedmé a jdu do obýváku cvičit jógu. Nikde nikdo. Postupně přicházejí ostatní. Snídáme. Každý si najde něco, co mu chutná.  Venku je nádherně, tak využiju čas před začátkem programu a projdu se po okolí.  Jsme uprostřed parku, hned vedle jsou skleníky botanické zahrady a různá sportoviště. Kousek je také největší veřejný bazén v Reykjavíku Laugardalslaug.

Celou noc u mě v posteli spala nějaká černá kočka. Ptám se Sofie, co je zač. Prý sem sice nepatří, ale vždycky se sem nějak dostane. Říkají jí Cabrona, což španělsky znamená děvka. Prý proto, že spí každou noc s někým jiným.. a Oskarovi o ní nemám říkat.

Dopoledne strávíme seznamovacími aktivitami. Většina účastníků jsou mladí lidé končící vysokoškolská studia. Ale asi čtvrtina z nás patří mezi ty starší a pokročilé – tedy lidi v produktivním věku, kteří už pracují.  Na odpoledne je plánována samostatná prohlídka Reykjavíku. Sofia nás odveze do centra ke Hallgrímskirkja. Zpět se máme dopravit sami.

Trhnu se od skupiny, chci jít sama. Nejprve vyjedu na věž kostela, je krásný slunečný den a výhledy jsou parádní. Za vyjetí výtahem se platí 1400 ISK, ale jak poznamenala Sofia – stejně to nikdo nekontroluje. Jako ostatně mnoho věcí tady, prostě buď zaplatíte, nebo ne. Je to čistě na vás. U kostela ještě navštívím Höggmyndagarðurinn – zahradu se sochami u Einar Jónsson Museum. Do zahrady je vstup volný, do muzea se platí.

Po té směřuji na jih. Mým cílem je Nauthólsvík pláž s horkým termálním pramenem, který se míchá s mořskou vodou a vytváří tak vodu snesitelné teploty. Pláž funguje jen v létě, ale i v tomto období se tady za větrem u bublajícího pramene sluní pár lidí v plavkách a čepicích. Jdu přes zalesněný kopec, na kterém trůní muzeum Perlan a zpátky se vracím okolo městského letiště. Je tu nádherně.

Zpátky do ubytování mám v plánu vrátit se po severním pobřeží. Prohlédnu si proslulou sochu Sun Voyager, kterou je vážně těžké vyfotit bez křečovitě se zubících turistů. Zastavím se u Hofdi house, v roce 1986 se tady tvořily dějiny, konal se tu summit mezi Ronaldem Reaganem a Michaelem Gorbačovem, který vedl k ukončení studené války. Pak pokračuji dál k majáku. Slunce se pomalu kloní k obzoru, je nádherné světlo na focení. Potkávám tady skupinu dobrovolníků a do ubytování dojdeme společně.

Po večeři píše Oskar do skupiny, že je velká šance vidět auroru. Tedy ne tu loď, ale polární záři. Sledujeme situaci a opravdu se objeví. Máme výhodu, že bydlíme na kraji města a okolo nás je velký park, tedy minimum světelného smogu. Stačí vyběhnout ven a kochat se. Na obloze se kroutí zelené čáry. Zkušenější fotografové staví stativy. Já se spokojím s fotkou na mobil a raději si užívám to představení. Sofia říká, že můžeme vyjet do hor za Reykjavík. Tak se všichni naskládáme do dvou aut a jedeme. Hory jsou nádherné, obloha jasná, ale záře už pomalu slábne a my jsme dost vymrzlí. 

 

den 3. – neděle 9. 3. Dnes vyrážíme na výlet na hightlight Islandu – Golden circle. Výlet není součást workcampu a připlácí se za něj 50 eur, ale jedeme všichni. Počasí je nádherné. Naskládáme se do dvou velkých aut. Naše řídí Sofie, a je fakt, že se toho nebojí. Zejména mě fascinuje její způsob přejíždění zpomalovacích prahů bez zpomalení. Možná nepochopila, k čemu tam jsou.  Skáčeme pěkně.

Máme nádherné slunečné počasí. První zastávka kráter Kerid, který pochází ze sopečného výbuchu, který se zde udál zhruba před 3 000 lety a vytvořil cca 170 metrů širokou a necelých 55 metrů hlubokou prohlubeň. Ta se postupně naplnila dešťovou i podzemní vodou a díky sopečným horninám vytvořila jezírko. Podle fotek bývá nádherně modré, teď je ovšem obklopené sněhem a zamrzlé. Obejdeme ho celé.

Potom pokračujeme do geotermálního údolí Haukaladur. Tady se nachází Gejzír – ten jediný s velkým G, podle kterého se ty ostatní jmenují. Ten je ovšem nyní neaktivní a vypadá celkem krotce. Mnohem zajímavější je Strokkur, chvíli si vždycky jen tak bublá a pak vyrazí. Okolo stojí lidé číhající na fotku. Chce to postřeh. Nechám skupinu skupinou a vylezu na přilehlé kopce. Je tu nádherný rozhled, fantazie. Sestup (nebo spíš sjezd) je ovšem díky ledovatým cestám dost divoký.

Další zastávkou je vodopád Gullfoss na řece Hvítá. Vodopádů je na Islandu mnoho, ale tenhle je opravdu impozantní. Gullfoss znamená zlatý vodopád a voda má prý skutečně při správném lomu slunečních paprsků zlatou barvu. To se ovšem týká léta. Nyní je velká část vodopádu zamrzlá a jeho barva je modrá až tyrkysová s bílou. Jsou tou dvě kaskády – 11 a 21 metrů vysoké a voda padá do asi 20 metrů širokého kaňonu. Na počátku 20. století tu chtěli vybudovat obrovskou vodní elektrárnu. Díky aktivnímu boji místní rodačky Sigríður Tómasdóttir se to nepovedlo – Lze se to dočíst na pamětní desce u vyhlídky. Nicméně je nutno říci, že dalším důvodem byl i nedostatek financí aneb za vším hledej peníze. Je to nádherná podívaná, ale je tu strašná zima – velké množství ledové vody v poměrně uzavřené kotlině udělá své.

Poslední zastávkou je Národní park Þingvellir (přepisovaný jako Thingvellir), který je od roku 1983 zařazen na seznam UNESCO jako kulturní památka kvůli pozůstatkům nestaršího parlamentu světa Althing – byl založen kolem roku 930 a zasedalo tu 36 kmenových náčelníků, kteří rozhodovali o pravidlech života na celém ostrově. To ovšem není jediná zajímavost tohoto místa. Celá oblast leží v příkopové propadlině přesně na zlomu severoamerické a eurasijské tektonické desky. Uděláme si tu asi hodinovou procházku mezi čedičovými skalami, k vodopádu Öxarafoss, dolů ke kostelíku a jezeru a pak na parkoviště, kde na nás čeká Sofie s autem.

den 4. – pondělí 10. 3.

Dnes je na programu fotografický workshop. Vedou ho dvě holky z Francie Sumaya a Ash. Obě, ještě s Řekyní Myrto, ode dneška vedou náš workcamp, protože Sofia musí někam odjet. Bavíme se o fotografování, co fotíme, jak a čím. Zkoušíme jakou nastavit clonu, expozici, případně ISO. Rozdělujeme se na skupinky a dostáváme úkoly, co vyfotit a jak. Je to docela legrace. Jsou tu lidé, kteří už nějakou dobu na manuál fotí a mají celkem dost zkušeností. Ale také tací, kteří fotí jen na mobily. Já jsem asi tak někde uprostřed. S manuálem to občas zkouším, ale jinak fotím převážně na automat a na mobil. Občas se mi něco povede, ale žádný fotograf nejsem. Nicméně fotím celý život (asi od 10 let, kdy jsem od táty dostala dětský fotoaparát na film z NDR s mráčkem a sluníčkem) a fotím hlavně pro zachycení vzpomínek, nálady, atmosféry. Není nad to si uprostřed pošmourného listopadového dne v Praze otevřít album plné slunce a moře.

Oběd připravíme společně. Vždycky má někdo službu a ostatní pomáhají. Jídlo je vegetariánské. Workshop měl být sice dopoledne, ale měli jsme ráno pomalý start, takže se to protáhlo. Zbytek dne je volný, jdu si tedy s pár lidmi zaplavat do Laugardalslaug. Je to asi 10 minut chůze odtud. Bazény s termální vodou jsou na Islandu kapitola sama pro sebe. Jsou součástí islandské kultury a společenského života. Bazén najdete všude i v malých obcích. Voda v bazénu na plavání má 30 stupňů a pak jsou tu malé bazénky s vířivkou s teplotou 38, 40, 42 a 44 stupňů a jeden na ochlazení se studenou vodou.  K dispozici je také pára a tady i tobogán pro děti. Vstupné vyjde asi na 250 Kč (1380 ISK) a je časově neomezené. Takže ani pro nás to není drahé, pro Islanďany úplný pakatel. Většina z nich chodí do bazénu několikrát týdně – je to prostě součást společenského života – naložený v teplé vodě rozprávět se sousedy. Když se jdete koupat poprvé, dostane se vám poučení, jak a co si umýt (samozřejmě mýdlem a bez plavek), než vlezete do bazénu. My jsme dostali instruktáž od našich vedoucích. Voda v bazénu se zde totiž nedezinfikuje chlorem, ale míchá v určitém poměru s mořskou vodou čerpanou z hloubky. Všude jsou nápisy – když se dobře umyjete před vstupem do bazénu, nemusíte se koupat v chemicky upravené vodě. Má to docela logiku a tady to všichni dodržují (ne jako u nás).  Instruktážní video najdete zde: https://www.youtube.com/watch?v=aUXqmgTuNww

Další zajímavost – v bazénech je zakázáno používat mobil a fotit – velmi rozumné. Asi hodinku plavu a pak se s ostatními vyhřívám v bazéncích. Zjišťuji, že delší dobu vydržím maximálně ve 40 stupních, vyšší teplota je po pár minutách nepříjemná a je třeba jít se ochladit do studené. Pozoruji, že někteří  místní lidé vydrží ve studeném bazénku s teplotou 10 stupňů 5 - 10 minut. Zkouším to také, po půl minutě tělo vysílá signály, je ti zima, umrzneš, vylez ven, ale pokud ho hlava přesvědčí, že je vše v pořádku, dá si říct. Prodlužuji interval a na konci pobytu se blížím 2 minutám.

den 5. – úterý 11. 3.                                                                                                                                                                                                         Po snídani jedeme do centra Reykjavíku – čeká nás návštěva dvou muzeí a jedné neziskové organizace. První je na řadě Muzeum velryb. Vstup za nás vyřídí naši vedoucí. Zdá se mi, že NGO mají vstup zdarma  Je to velká hala v tmavě modré barvě, od stropu jsou zavěšeny modely různých druhů velryb v životní velikosti. Halou zní jejich zvuky. Je to velmi působivé.  Na cedulích se pak můžeme dočíst, jak je daná velryba velká, kolik váží, čím se živí a jak dlouho žije.

 V malém kině se podíváme na film o historii lovu velryb. Ten je stále povolený a na Islandu lze stále koupit velrybí maso. Ve filmu ovšem tvrdí, že 80% Islanďanů už velrybí maso nejí a nejvíc ho konzumují turisté. Ve filmu je také ukázáno, jak velrybám škodí sonary ponorek. Je to hrozné, jak člověk svými vynálezy ovlivňuje životní prostor ostatních živočichů.

Rybářské muzeum se mi oproti tomu velrybímu moc nelíbí. Ryby jsou zde vnímány nikoliv jako živočichové, ale jako maso. Chápu to, ale nadšená z toho nejsem.

Pak máme rozchod a sejít se máme až v 19 hodin v sídle jedné neziskové organizace. Trochu se projdu a zbytek času strávím v bazénu, na který narazím cestou. Tenhle je trochu menší než Laugardalslaug, ale vyhřívací bazénky a pára nechybí. Teplá voda je něco, co fakt můžu.

Den zakončíme na happeningu jedné neziskovky, kde se vaří večeře z jídla, které supermarkety vyhazují. Trochu u toho asistujeme. Jídlo je výborné, součástí je i přednáška, kolik jídla se vyhodí zbytečně apod. Faktem je, že to, co tady supermarkety vyhazují, by u nás klidně prodaly. U nás procházející věci nebo omačkanou zeleninu či ovoce prostě zlevní.  V lepším případě dají do bedýnky za nějakou symbolickou cenu. Tady můžete narazit na bedýnky s celkem pěkným ovocem za kasou zdarma. A náš workcamp zásobuje jedna místní pekárna výborným pečivem, které se den před tím neprodalo, také zdarma.

den 6. – středa 12. 3.

Dneska se nic moc neděje, podle rozpisu jsme se sice měli účastnit workshopu ke kompostování, ale naše vedoucí to nějak nezvládly. Mají vůbec trochu problém zvládnout držet se nějakého časového plánu. Večer se vyhlásí, že se v 9 ráno odjíždí a ony vstanou 8:55 a naprosto v klidu si jdou dělat snídani. Mně celkem nedělá problém přizpůsobit se jejich tempu, ale v dánsko-německé sekci roste nervozita.. Volný čas využiju k procházce po pobřeží a koupání v bazénu. Zajímavé je, jak se změnilo počasí. Když jsem přiletěla, byla ještě regulérní zima a celý ostrov ležel pod sněhem. Včera se najednou oteplilo a sníh začal rychle tát. Ve vzduchu je jaro.

Večer má být diskuze ke změně klimatu v jednom klubu ve městě. Diskuzi nikdo moc neřídí, takže se sice diskutuje, ale spíš o jiných věcech. I tak to byl hezký večer strávený s místními.

den 7. – čtvrtek 13. 3.

Další s placených výletů (70 euro), tentokrát na jižní pobřeží. Vyrážíme pouze s půlhodinovým zpožděním, takže vlastně na čas. Čeká nás dlouhý a náročný den. Počasí je parádní. Na Island máme obrovskou kliku. Opět jedeme dvěma dodávkama. Jedna je elektrická toyota a druhá neekologický landrover. Krajina kolem pobřeží je téměř bez sněhu. Je až neuvěřitelné, jak rychle přišlo na ostrov jaro. První zastávkou je Skógafoss, řeka Skógá zde padá z 60 metrů vysokého útesu. Vodopád nemá žádné kaskády, zprava se dá vystoupat nad vodopád a pokračovat po stezce podél řeky. Svítí slunce a nad vodopádem se vybarvila duha.

Zastavíme asi na hodinku a půl a pak pokračujeme. Nás landrover vydává občas takové zvláštní zvuky, vypadá to, že je něco s kolem. Sofia, která opět řídí, to moc neřeší, ale na další zastávce, kterou je ledovec Sólheimajökull vlezou kluci pod auto a hlásí, že máme v pneumatice dost velkou kovovou šponu. Sofie volá Oskarovi a my se jdeme podívat na ledovec. Ledovec má krásnou modrobílou barvu a je lemován černou lávou, ale přiblížení k němu bez nesmeků je trochu o hubu. Chodí sem skupiny s placeným průvodcem, kde mají všichni nesmeky a helmy. My nemáme nic, ale většina z nás to zvládne i tak. Část lidí jde ovšem pouze k vyhlídce. Po návratu k autu zjistíme, že Oskar problém s kolem slušně řečeno bagatelizuje, prý máme pokračovat v jízdě. Prostě se mu nechce nic řešit. Někteří z účastníků však protestují, že to může být dost nebezpečné. Dohodneme se, že opatrně a pomalu přejedeme na další zastávku a tam Sofie zkusí sehnat mechanika. Je to kousek od vesnice Vík, takže to snad nebude problém.

Další zastávka je mys Dyrhólaey a pláž Reynisfjara. Pláž je tvořena černým sopečným pískem a na východní straně je ohraničena zajímavými čedičovými útvary v moři na západní pak mysem Dyrhólaey. Sice je tu dost lidí, ale podívaná je to nádherná. Slunečné počasí k tomu dost přispívá – temně černý písek, šmolkově modrá obloha a tmavě modré moře vytvářejí nádherné scénérie.

Když se vrátíme k autu, zjistíme, že řešení defektu na pneumatice moc nepokročilo – byl se tu podívat mechanik a potvrdil, že bychom s tím neměli dál nikam jezdit, neboť je to nebezpečné – pneumatika může prasknout. Výměna však bude chvíli trvat, takže nám zůstalo pouze jedno auto. Rezervu zjevně nemáme nebo nevím. Vedoucí se rozhodnou odvézt nás na dvakrát jedním autem na další zastávku výletu k vodopádu Kvernufoss, s tím že mezi tím pro nás přijede z Reykjavíku jiné auto.

Vodopád je necelý kilometr od parkoviště. Je to pěkná cesta proti proudu říčky Kverna. Tento vodopád je specifický tím, že se dá vlézt pod něj. Je tam totiž skalní převis. U parkoviště je ještě skanzen Skógar s původními kamennými domečky se střechami porostlými trávou a kostelíkem. Domky sem byly přemístěny z různých částí Islandu. Skanzen už je sice zavřený, ale z venku si domečky prohlédnout lze.

Čekáme a sluníčko se pomalu kloní k obzoru a začíná být trochu zima. Auta stále nikde. Projdu se po okolí a seznámím se s místními poníky. Skoro za tmy přijíždí naše toyota a chvíli po ní i druhé auto. Malý osobák. Všichni už jsme dost vymrzlí, takže se nám ulevilo. Bohužel předčasně. Někdo to blbě spočítal, do aut se všichni nevejdeme. Dva lidé přebývají. Začíná to připomínat grotesku. Nějak se tam nacpeme, samozřejmě předpisům to úplně neodpovídá, ale to už je v tuto chvíli každému fuk.

Zastavíme ještě u vodopádu Seljalandsfoss, i když už toho vidět moc není, jsou tu alespoň záchody. Dva lidé si domluví odvoz v jednom turistickém autobusu. Takže to vypadá na šťastný konec grotesky, ale ne. Elektrická Toyota toho ujela více, než se předpokládalo a zdá se, že do Reykjavíku nedojede. Nejprve hledáme rychlonabíječku, to se po nějaké době podaří, ale zjistíme, že Sofie nemá ani aplikaci v telefonu ani kartu, kterou by dobíjení zaplatila. To fakt nevymyslíš. No nic. Jeden z dobrovolníků si do mobilu stáhne aplikaci a druhý to zaplatí svojí kartou. Představa nocování ve vymrzlém autě totiž opravdu není moc lákavá. Zatímco se Toyota nabíjí, sledujeme polární záři, která se objevila nad obzorem. Všechno zlé je k něčemu dobré. Konec dobrý, všechno dobré – okolo desáté se hladoví a zmrzlí vracíme do ubytování.

den 8. – pátek 14. 3.  

Dneska je odpočinkový den. Musíme se z toho včerejšího výletu trochu vzpamatovat. Takže dlouho spíme, pomalu vstáváme a den strávíme v bazénu. Večer pak vyrážíme do města na koncert. Koncert se odehrává v místní knihovně a jakási skupina hraje hity od Beatles, R. E. M, Nirvany, Rolling Stones a tak podobně. Je tu dost narváno, ale atmosféra je pěkná. Některá muzika lidi prostě spojuje. Po skončení koncertu vyrážíme ještě po barech. Zůstaneme v jednom s reprodukovanou rockovou muzikou, kterou doprovází živý bubeník. Tancujeme skoro do jedný. Pak část pokračuje po barové tour a část se vrací. Rozhodnu se pro návrat. Noční Reykjavík páteční noci nabízí různé scénérie. Ulicí se motá spousty podroušených a část z nich se už ani nemotá, ale leží na chodníku. Alkohol tu berou fakt vážně.

den 9. – sobota 15. 3. 

Sobota je v podstatě posledním dnem workcampu. Zítra vše končí. Jedeme do skanzenu Árbæjarsafn, který představuje historii města. Založen  byl v roce 1957 na místě historické farmy. Provází nás pán, který vypráví o historii Reykjavíku a Islandu vůbec. Jak tu lidé žili, jaké byly zvyklosti a tak. Zajímavé je, že pro rozvoj infrastruktury Islandu byla klíčová 2. světová válka, kdy Island obsadili Britové a poté Američani. Mimo jiné zde postavili letiště a další zásadní ifrastrukturu.

Bereme to od nejstarších kamenných baráčků se střechou porostlou trávou, až po relativně moderní stavby ze šedesátých let. Pak se vracíme do centra Reykjavíku navštívit celkem zajímavý blešák. Mají tu krásné věci. Koupím si vlněný svetr s islandským vzorem z druhé ruky a pár hezkých dárků. Večer je ve znamení loučení. Část účastníků brzy ráno odjíždí na letiště. Byla to docela fajn parta a užili jsme si spousty legrace.

den 10. -  neděle 16. 3.

Polovina lidí odjela brzy ráno a my zbylí uklidíme baráček a rozloučíme se. Já se stěhuju jen kousek odtud do hostelu Dalur. Sice jsme uklízeli, ale za to si můžeme vzít zbylé jídlo, které by se do začátku dalšího workcampu zkazilo. Zeleninu, mléko, pečivo – to se docela hodí, na Islandu je draho. V hostelu je všechno automatizované. Do e-mailu dostanete kód od pokoje, kuchyně a dalších prostor. Ten vám začne v určitou dobu platit a pustí vás dovnitř. Recepce tu je ale spíš pro jistotu, kdyby něco nefungovalo. Všechno sice funguje skvěle, ale mám z toho přeci jen trochu divný pocit. Když jdete v noci na záchod, tak si při cestě zpět pokoj musíte otevřít kódem. Už se vidím uprostřed noci na chodbě bez kódu. Tak s sebou všude nosím mobil. Zamykací skříňky jsou na chodbě, ale musíte mít svůj zámeček. Jsou v části, která je přes den volně dostupná, takže to asi využiju při odjezdu a nechám si tam věci.

Ubytuji se, a protože je pěkný den, vyrazím na pěší výlet na kraj Reykjavíku, cílem je přírodní rezervace Heiðmörk a jezero Elliðavatn. Jdu proti proudu řeky Elliðaár. Od hostelu je to zruba 16 km mírně do kopce. Je moc pěkný den, a protože je víkend, potkávám, běžce, cyklisty, a jezdce na ponících. Vypadá to jaksi nepatřičně, když na tak malém koni jede dospělý.. ale koníci jsou silní a zátěž zvládaií. Sníh téměř úplně zmizel, všude je jaro. Je to zvláštní, jak rychle se tady příroda probouzí. Obejdu jezera, je tu nádherně a pak zamířím mezi baráčky najít zastávku autobusu. Jezdí tady městská doprava a zpátky se mi už nechce jít pěšky. Musím najít správnou zastávku, autobus tu totiž různě točí. Zároveň se podívám, kde vystoupím zítra. Zastávka Helluvað se jeví jako nejlepší. Je kousek od benzinové pumpy na výpadovce z Reykjavíku, tady bude dobré místo na stopování.

den 11. – pondělí 17. 3.

Dnes si chci udělat výlet do údolí Reykjadalur. Po snídani vyrážím na nedalekou zastávku autobusu č. 5, který mě přiblíží k výpadovce z Reykjavíku směrem na východ. Je tu benzínová pumpa, takže se postavím kousek za výjezd z ní. Opět tu stojím jen pár minut. Vezme mě paní asi tak mého věku. Povídáme si o islandském počasí a o sopkách. Prý byla zaznamenána sopečná aktivita v oblasti Reykjanes a Grindavíku. Prý museli dokonce zavřít Modrou lagunu. Tam se sice nechystám, ale je to dost blízko letiště.

Jméno vesnice Hveragerði, cíle své cesty, jsem si radši napsala na papír. Nejsem si moc jistá výslovností. Paní mě vyhodí u benzínové pumpy. Projdu vesnicí na sever a pak se vydám proti proudu řeky Varmá a narazím na značenou stezku vedoucí do kopců. Dovede mě až do údolí Reykjadalur.  Kopce mají nádherné barvy – černá láva, zelená tráva, bílé zbytky sněhu, hnědočervená zem, vřes. Je tu krásně. Cestou míjím různé termální prameny, většinou dost horké. U některých je cedulka upozorňující na nebezpečí opaření.  Mým cílem je ovšem místo, kde se tyto prameny mísí se studenou vodou vodou říčky Reykjadalsá a v přírodních tůních vytvoří vodu o příjemné teplotě. Jsou tu postavené dřevěné chodníky, lavičky i dřevěné ohrádky, které trochu chrání před všudypřítomným větrem. Rychle se převléknu do plavek a hupnu do vody. Je to paráda. Voda je krásně teplá, ale dost mělká, takže je třeba si lehnout. Je to nádherný pocit ležet v teplé vodě a užívat si ten výhled.

Leží se tu moc krásně, ale problém je vstát. Chce to dost silnou vůli. Vylézt z té teplé vody do studeného větru.. je to podobné, jako když vám zazvoní budík, taky si říkáte ještě chvilku.

Ale nakonec vylezu, musím. Chci se vrátit opět stopem a to je vážně lepší za světla. Navleču na sebe všechno, co mám a vyrazím zpět. Rychlou chůzí se za chvíli zahřeju. V městečku procházím okolo skleníků, kde se svítí a topí termální energií. Pěstují si tady rajčata. Postavím se za kruhový objezd a za pár minut mi zastaví pán. Hrozně se mu líbí, že stopuju. Říká, že jako mladý projel stopem kde co. Dneska už prý tolik lidí nestopuje. Je to pravda. Klasické stopování nahrazuje spolujízda. Ale já mám stopování ráda. Je v tom prvek dobrodružství. Potkáte zajímavé lidi, popovídáte si a dozvíte se věci, které v průvodcích nenajdete.

 

den 12. – úterý 18. 3.

Vidět velrybu ve volné přírodě byl můj sen. Na Madeiře to slibovali, ale viděli jsme jen delfíny. Tady je prý šance větší. Tak uvidíme. Koupila jsem si tříhodinový výlet – nejlevněji vyšel na booking.com – za 67 eur. Ráno v  9:15  se vyráží z přístavu. Na místě je třeba být s půlhodinovým předstihem, provést check in v jedné z kanceláří a pak se teprve nalodit. Dost jsem vybírala den i kvůli předpovědi počasí. Dneska není vyloženě jasno, ale ani neprší a viditelnost je slušná, takže mám štěstí.

Vyrážíme z přístavu na volné moře. Moře i obloha stále mění barvu podle množství slunečního svitu. Tisíc odstínů modré. Lodí vozících turisty za velrybami je tu pochopitelně víc. Opravdu asi po hodině plavby se na pravoboku objeví samice keporkaka. Je to majestátní kolos a přitom se tak ladně pohybuje ve vlnách.  A vypadá celkem přátelsky, trochu s námi laškuje. Chvíli se ukazuje nad hladinou a pak zmizí a objeví se jinde. Přiblížila se k nám i druhá loď. Zkouším trochu fotit, ale hlavně se koukám. Ten majestátní pohyb je vážně zážitek.

Jako jindy u podobných plaveb se kapitán už nesnaží objevit jinou velrybu, ale vrací se zpět do přístavu. Moře je občas šedé, obloha zamračená, pak se najednou roztrhnou mraky a kousek moře ozáří slunce – barva se změní na tyrkysově modrou. Je to nádherná hra barev. Dokonalé přírodní divadlo. Okolní hory už jsou skoro úplně bez sněhu. Když jsem přiletěla, byly bílé.

Vracím se pěšky přes město a nakoupím nějaké drobnosti jako dárky. Večer zajdu opět do bazénu.

Teplá voda je prostě Island a je boží.

den 13. – středa 19. 3.

Dnes vstávám časně a vyrážím na celodenní výlet s agenturou. Koupila jsem ho opět přes booking.com za 104 eur. Cílem je poloostrov Snaefellsnes. V 8 hodin mě vyzvedává autobus přímo u hostelu a odváží mne na parkoviště, kde přesednu do jiného busu. Pak už vyrážíme po pobřeží na severozápad. Počasí je na Island celkem přívětivé.

První zastávkou je Ytri Tunga Beach, písčitá pláž - tedy s normálním žlutým pískem, ne zde obvyklejším černým lávovým. Samotná pláž nijak úchvatná není, ale sídlí tu kolonie tuleňů, které se povalují na písku a kamenech. Koukají na nás a my na ně.  V moři si hrají (nebo se perou) dva  mladí tuleni. Průvodce nás taky upozorní na zbytek kostry velryby.

Další zastávkou je černý kostelík Budakirkja. Takové to must see místo. Osobně bych ho klidně vynechala. Co se mi ale líbí, jsou okolní lávová pole porostlá vřesem. Pokračujeme k Arnarstapi, celkem malebné rybářské vesničce s nádherným pobřežím.

Potom přejedeme k Lóndrangar View Point – pobřeží tu lemují čedičové skalní útvary vysoké 75 a 61 metrů. Vytvořené byly jako tzv. vulkanických zátky z čediče, což je sopečná hornina. Komín sopky se ucpe a ztvrdne, okolní sopka zvětrá a zůstane právě jen vulkanická zátka. Vypadá to opravdu zajímavě. Hnízdí tu také spousty vodního ptactva.

Pokračujeme do Snaefellsjokull National Park. Tady máme docela dlouhou zastávku. Projdeme na pláž černou písečnou pláž Djúpalónssandur. I když dneska není takové slunce stejně kombinace černého sopečného písku, tyrkysového oceánu a bílých vln vypadá fantasticky. Bývala zde rybářská osada Dritvik, ale nyní se rybolov přesunul jinam. Zůstaly jen trosky britského trawleru na černém písku a několik zdvihacích kamenů různé váhy, jejichž zvedáním prokazovali rybáři svoji sílu.

Na konci poloostrova se otočíme a po druhé straně se vracíme. Nemůžeme pochopitelně minout horu Kirkjufell, známou z Hry o trůny. Navštívíme také blízký vodopád Kirkjufellsfoss

Poslední zastávkou je lávové pole Berserkjahraun, které bylo vytvořeno před více než 4000 lety.

Do Reykjavíku se vracíme večer. Byl to opravdu náročný den. Výlet byl pěkný, počasí nám vyšlo. Chápu, že toho chtějí stihnout, co nejvíce, ale některé zastávky typu 10 minut na fotku bych klidně vynechala. Ale to už je bída organizovaných výletů.

 

den 14. – čtvrtek 20. 3.

Dnes je poslední den mého pobytu na Islandu. Strávím ho stylově v bazénu s horkou vodou. Na letiště jedu tentokrát hromadnou dopravou. Večer pak odlétám do Gdaňsku, kde se ještě na jeden den zdržím, ale to už je jiný příběh..

Rozpočet

letenky Vídeň – Reykjavík 2100 Kč

               Reykjavík – Gdaňsk 2200 Kč

Gdaňsk – Praha 800 Kč

autobus na letiště do Vídně 399 Kč

workcamp -9 dní – cca 10 tis Kč + 2500 Kč zprostředkování INEX SDA

výlety cca 7 200 Kč

ubytování hostel 4 noci cca 3200 Kč

ostatní – městská doprava, jídlo, bazény, dárky 7 500 Kč

Celkem 35 899 Kč