Nečekané kouzlo marockého Fesu

"Už vám to jede, chlapi. Pamatujte, že máte vystoupit až na konci trasy!"

Těmito slovy se s námi loučí devatenáctiletý Maročan Amine, který nás pohostil přes noc v bytě své rodiny v okrajové části milionového města a po snídani nás dovedl k zastávce, odkud se máme autobusem dostat do starého města nejstaršího marockého královského města Fesu.

Jen samotná jízda městským busem je zážitek. Není neobvyklé například vystupovat oknem.

Fotbal se hraje v Maroku doslova na každém rohu. Ulice našeho hostitele nebyla výjimkou.

Detail minaretu poblíž nádraží

Cesta do čtvrti Fes El Bali, které se neřekne jinak než medina, však nakonec není tak jednoduchá. Jelikož se příliš nepřátelím s laktózou, nevyžádaná ranní káva se značným množstvím mléka od našeho hostitele se hlásí o slovo. Zhruba po deseti minutách jízdy v beznadějně zaplněném autobuse místní městské hromadné dopravy vím, že už to v sobě neudržím a musím zkrátka někam odběhnout. Po vzoru místních se tedy přihlásím o zastavení autobusu, což v praxi probíhá tak, že začnu bušit do plechu nad zadními dveřmi vozidla.

Řidič na můj povel poslušně zastavuje kdesi uprostřed křižovatky a já bez váhání vbíhám do nejbližší restaurace s tradičně krásným arabským záchodem. Po chvíli je mi lépe a vracím se na ulici ke svému souputníkovi, který pochopitelně vystoupil se mnou. Nyní je však před námi nový problém. Náš autobus zastavil mimo zastávku a my navíc nevíme, jaké měl číslo. Nezbývá nám tedy než popojít dále a nastoupit do prvního projíždějícího autobusu, v němž nám řidič odkýve náš vstupní dotaz: "Medina?"

Takto to vypadá v odlehlé části mediny.

Tentokrát tedy na konečnou zastávku opravdu dorazíme, avšak po vystoupení z autobusu máme takový pocit, jako bychom nebyli na správném místě. Očekávané zástupy turistů, kteří se chtějí podívat do míst, jenž jsou na seznamu kulturního dědictví UNESCO, se nekonají. Vlastně tu není turista vůbec žádný.

"Mrkni do map, jestli to je vůbec ta medina," houknu na Diega, který posléze odpovídá: "Hele, mám pocit, že jsme vylezli na její druhý straně. Nevadí, tak se trochu projdem."

Nemám důvod nesouhlasit. Zabředneme do spleti úzkých, nepravidelně vystavěných uliček, které pulzují životem místních obyvatel. Nikde žádný turista, zato mnoho Maročanů, kteří si nás často prohlížejí se zvědavým výrazem v očích, někteří se usmívají a zdraví. Po neopodstatněném počátečním ostychu vytahuji z batohu fotoaparát a po zbytek dne už ho bez obav nosím zavěšený na krku.

Jinačí dopravní prostředek

Malé školačky s radostí zapózovaly před cizincem

Pohled na druhé největší město Maroka

Nikdo nám nevnucuje žádný kýčovitý suvenýr a pozorujeme z pohledu Evropana několik pozoruhodných scén. Neplánovanou procházku "místňáckým" starým městem si opravdu užíváme a vychutnáváme si nenapodobitelnou atmosféru křivolakých uliček. Po necelé hodince pak přicházíme do slavnější části starého města.

Rozdíl je patrný na první pohled. Míjíme (nejen) evropské turisty, plno dotěrných obchodníků se nás snaží nalákat do svých krámků. Procházíme známou bránou Bab Boujeloud, nakukujeme do staré univerzity a navštěvujeme jednu z mešit. Ani my si samozřejmě nenecháme ujít pohled na slavné koželužny, ačkoliv nás tento pohled vychází draho poté, co nás na "tajnou" cestu (s několika směrovkami po cestě) na střechu jednoho z baráků navedl jeden z postávajících chlapíků.

Průhled bránou Bab Boujeloud

Nádrže v koželužně

Medersa Bou Inania ze 14. století

Pomalu se stmívá, je čas opustit nepřehledný labyrint. Odmítáme tedy všudypřítomné Maročany nabízející hašiš a vydáváme se na nádraží, abychom se dálkovým autobusem vydali na téměř pětisetkilometrovou cestu do Merzougy, pouštní vesnice vzdálené necelých dvacet kilometrů od alžírské hranice.

Není sporu, že vyhlášená medina ve Fesu má co nabídnout. Za jednodenní návštěvu rozhodně stojí. My však více vzpomínáme na příjemnou procházku turismem nedotčenou částí starého města, která přišla na řadu poté - jak to tak při cestování bývá - co něco nevyšlo podle plánu.

Díky za to kafe, Amine!