Nový Zéland. Konečně!

O cestě na Nový Zéland jsem snila dlouho. Začalo to ještě před šílenstvím okolo Pána prstenů. Tehdy jsem v nějaké knížce narazila na zmínku o nejdelším zeměpisném názvu na světě (v popisku cestopisu) a Novém Zélandu obecně. Hory, krásná příroda... Destinace rozhodně zajímavá. Přidala jsem jej tedy do seznamu míst, kam bych se ráda někdy podívala. O nějaký ten pátek později jsem Nový Zéland posunula na první příčky cestovatelských přání, ale pořád jen snila a říkala si až někdy na to budou finance, až bude někdy čas. Loni ale nastala v práci taková konstelace, že jsem si mohla vzít 4 týdny dovolené v kuse. A přebytek financí nebude nikdy. Takže bookuju letenky na tamější jaro a jde se plánovat!

Měsíc prázdnin

Do odletu jsem byla jak na houpačce - Ty jo, čtyři týdny. To je spousta času! Jen čtyři týdny?! Já potřebuju alespoň dva roky... Krásně tam ale sednul státní svátek, takže skutečně 4 týdny na místě + cesta. Po skončení školy to byl můj první takhle dlouhý výlet. Většinou jsem na 2, max 3 týdnech v kuse. Takže 4 pro mě byly naprosto jiná dimenze. Člověk ztratí pojem o čase a jen si dělá, co se mu zrovna chce. 

Jelikož nevím, kdy bych tam zavítala opět, je v plánu navštívit oba ostrovy. Na sever si dáváme 10 dní, zbytek na jih s tím, že přesun bude letadlem. Dalo by se půjčit auto na severu a jet trajektem, ale to jsem z jistých důvodů nechtěla.

Staré stromu druhu kauri jsou opravdu majestátní.

Podvečer na kopci.

Blue pools jsou opravdu blue.

Cesta na jih

Jsme sice na cestuj levně, ale volili jsme Emirates. Představa, že trávím tolik cenný čas na celodenním přestupu kdesi v Číně (a handrkuju se s nima o ztracený  batoh), mě nijak nelákala. Bylo to nejrychlejší spojení a svůj díl přidala i dle recenzí použitelná economy. Přeci jen 20+ hodin v letadle je už dost.

Odlet jsme měli cca v polovině října. Od začátku října 2019 musí mít většina turistů vyplněnou registraci a zaplacený příspěvek (NZeTA). Není nikterak velký a proces registrace je taky snadný. Vše jsme řádně vyplnili (včas, ne jako někteří experti, kteří loví ESTU na letišti); potvrzení jsem měla v mailu obratem. Paní na odbavení o tom ale očividně slyší prvně. Její profesionalita mě tehdy málem odbourala. Jelikož jsem něco tušila, potvrzení jsem měla vytištěné. Dávám jí tedy příslušný dokument. Chvílí na něj hledí a pak povídá: "A razítko je jako kde? Takovýhle papír si může doma vytisknout každej. Tohle není vízum." Jo holka, o tom to právě je... Pak si někam volá, tam jí to neberou, tak zkouší jinam. Až se nakonec dovolá a dozvídá se, že ten papír bez razítka je v pořádku.

Taky se mi zde poprvé (a snad na dlouho naposledy) stalo, že mi někdo vážil příručák. Logiku věci nechápu. Mám-li v batohu pohorky a batoh tak váží víc, mít je tam nesmím. Jestliže si je ale obuju a místo nich dám do batohu pláťáky, co mám na nohou, tak už je všechno v cajku. Jasně, jsou nějaké konstrukční limity přihrádek nad hlavou. Ale aby to rozházelo čtvrt kila přes? Zvlášť když znám ta "osmikilová" zavazadla jiných spolucestujících na ostatních letech. Nemá smysl to dál řešit, přezouvám se do pohorek, beru palubní lístky a mizíme do salonku. Anabáze s vízem nás zdržela dobrou půlhodinu. V salonku dáváme něco na zub a kocháme se výhledem. A380 je velká. Ale až tady jsem si uvědomila, jak moc. Sedíte takhle v salonku, koukáte na plochu a zadní křídlo A380, která stojí ve vedlejším zálivu, trčí NAD budovou terminálu.

Cesta byla dlouhá, ale utekla nad očekávání rychle a v rámci možností pohodlně. Ano, business se sedačkou sklopitelnou do roviny by samozřejmě byl lepší, ale i tak si nemůžu stěžovat. Místa na nohy dost, jídlo dobré, výběr filmů téměř nekonečný a posádka i cestující velmi slušní. Letadlo bylo až na pár míst plné. I tak ale nic nevázlo a neřvaly malé děti. Čehož jsem se na takhle dlouhém letu obávala nejvíc.

Na přestupu bylo znát, kdo letí domů a kdo na návštěvu. Držitelé černého pasu (yep, kultura černé jede i v úředničině) měli z velké části na nohách žabky. Já je měla s sebou taky, ale zatím čekaly v batohu na svou příležitost. Ta se naskytla hned ten den, co jsme přistáli. Slunce pálí o sto šest, ale fouká vítr. Na tričko to tedy není, ale nohám vítr nevadí. Jinak sluníčko peče slušně. Na Novém Zélandu mají stejně jako v jižní Austrálii problém s ozónovou vrstvou. Takže rozhodně s sebou nezapomeňte opalovací krém.

V zemi, kde mušky dávají dobrou noc

Popisovat podrobně itinerář mi přijde zbytečné, každý má jiné představy, možnosti, preference... Kdyby ale někdo chtěl, klidně mi napište, detaily pošlu. Jen ale počítejte s tím, že moc nespíme, jezdíme bez pevného itineráře, spíme v autě nebo ve stanu a lezeme kam se dá, prostě trochu punk stejně jako již dříve popsaný Island (https://www.cestujlevne.com/cest...landu-1666)

Výchozí itinerář, který se začal posléze zaplňovat.

Metr pro info o výšce hladiny na silnici při bleskových povodních.

tamější knihobudka

Na severním ostrově máme auto půjčené od společnosti ACE. Nejsou přímo u letiště, ale mají shuttle a po zavolání přijeli obratem. Avizovaný telefon na letišti, kterým se má dá volat do autopůjčoven, jsme nenašli. Měli jsme místní SIM, takže nás to zas tolik nepálilo. Pokud byste ji neměli, tak počítejte se sazbou za minutu jak normálně za měsíc. Ve chvíli, kdy jedete na Nový Zéland na delší dobu, rozhodně se vyplatí koupit místní SIM. Měli jsme vyhlédnutý Spark NZ, protože měl možnost předplacenky na 1 měsíc včetně rozumných dat za cenu cca 25 NZD. Nakonec jsme ji sehnali ještě v bezcelní zóně bez DPH, takže měsíc volání, sms a dat za cca 20 NZD. Pokud ale pojedete do hor nebo mimo větší města, počítejte s tím, že tam není signál. A je jedno, jakého máte operátora. Proto vám místní nadiktují spíš pevnou linku než mobil.

Pro cestu jsme volili termín od půlky října do půlky listopadu. Tak akorát, aby už začalo jaro, byla tak šance na hezké počasí, ale nebylo ještě moc turistů a mušek. V některých chvílích totiž může mít člověk pocit, že jsou si tyto obtěžující elementy rovnocenné. A když se to ještě zkombinuje... Jak jsem při rezervaci letenek váhala, tak volba dopadla na výbornou. Na Tongariro crossing sněhu v horní pasáži akorát na pohorky bez návleků, déšť s výjimkou třech dnů žádný a lidu začínalo výrazně přibývat až ke konci. Ve free kempech s omezeným počtem míst tedy žádný problém. A mušky? Skoro žádné. Skoro je ale zde velmi podstatné. Celou dobu nic, ale pak nám to daly v Doubtful soundu sežrat. Abych byla přesná, ony sežraly nás, daly si nás k odpolední svačině! Tohle jsem nezažila ani za deštivého dne ve Skotsku. Nemělo smysl máchat kolem sebe, sprejovat repelent, jen zalézt do stanu nebo se rychle hýbat. Ale následující ráno s dokonalým výhledem za to rozhodně stálo.

ráno v Doubtful soundu

V autě pod hvězdnou oblohou

Jak už to tak u nás bývá, na cestách obvykle spíme v autě nebo ve stanu. Jedinou výjimku na Zélandu tvořil hotel Skotel přímo v národním parku Tongariro. Jednak se jednalo o první noc na Zélandu, takže jsme se chtěli trochu prospat a srovnat jet leg. A pak samozřejmě k tomu navazoval program na další den - výšlap na Red crater a k Blue lake v parku. Pokud byste se rozhodli pro ubytování ve stejné oblasti a měli víc času než jen na zmíněný trek nahoru, rozhodně nevynechejte procházku k Taranaki falls.

Spánek v délce 11 hodin a budík na 6:00 spravil veškeré problémy s časovým posunem. Plán tedy vyšel,  dobrodružství může začít. Další noci jsme už spali v autě nebo pod stanem. Dost nám pomáhala aplikace Rankers NZ (https://www.rankers.co.nz/), která mimo jiné nabízí přehled kempů, které se daly různě filtrovat. Údaje nebyly vždy 100 %, ale jako výchozí info naprosto v pohodě. Spousta placených kempů funguje formou self-check-inu, tedy přijede, v ceníku si najdete odpovídající údaje, podle nich vyplníte formulář a hodíte požadovaný obnos s útržkem do uzamčeného boxu. Druhou část si pak dáte za sklo auta nebo na stan. Když nepočítáme ubytování na great walks, podobně fungují i horské chaty - někde dole (většinou v informačním centru) si zakoupíte lístky na daný počet osobonocí, na chatě si pak částí lístku označíte batoh a útržek z něj hodíte do evidenčního boxu.

S ubytováním souvisí i toaletní téma. Váhala jsem, jestli tohle rozebírat veřejně, ale k cestování to prostě patří. Setkala jsem se se spoustou lidí, kteří nechtěli bydlet v kempech nebo chatkách kvůli sdíleným sociálním zařízením. Obavy chápu, i jsem se setkala s případy, kdy to bylo o sebepřemáhání (na Zélandu například Waitapu River Bridge free camp - tam fakt NE). Jsou to ale spíš výjimky potvrzující pravidlo. I ten nejzapadlejší kemp, kam jsme přijeli, měl alespoň "long drop", který byl čistý, neřku-li voňavý, a v naprosté většině vybaven toaleťákem. Sociálky pak najdete také u velké části parkovišť a turistických zajímavostí. U delších značených procházek / treků jsou i cestou, například na Tongariro Crossing nebo Key Summit. Přijde mi to jako rozumný způsob, jak vyřešit danou záležitost elegantně - prostě je tam před sezónou převezou vrtulníkem. Většinou navíc mají odpovídající zbarvení, aby nerušily na panormatických fotkách, takže žádná modrá festivalová hrůza. Co mě ale dostalo, byla veřejná toaleta v Arrowtownu. Tři dveře vedle sebe, tlačítka jak u výtahu. Dveře se otevřou. Vidíte vypulírovanou místnost,  z reproduktoru se ozve milý dámský hlas, který vás uvítá. Pak vám řekne, kde je tlačítko pro zamčení, a jakmile se zamknete, upozorní, že maximální doba do odemčení je 10 minut. A pak pustí podkresovou hudbu. Tohle mám zafixované pro Japonsko, ale Zéland?! Takže prostě je to jen o tom nebát se.

Great walks na jeden den

Pokud nemáte štěstí při žádosti o Working Holiday víza nebo úžasnou práci, abyste mohli přijet na 3 měsíce (respektive 4) v rámci bezvízového vstupu, zůstávají Great walks (https://www.doc.govt.nz/parks-an...eat-walks/) spíš přáním než skutečností. Zpravidla jsou na více dní, takže nastává těžké rozhodování, za co z itineráře je vyměnit. S ohledem na populárnost se doporučuje ubytování na nich rezervovat dlouho dopředu. Což ve chvíli, kdy nemáme pevný itinerář, není úplně ideální. Navíc co pak v dešti na trase 3 denního, byť nádherného treku, kdy se majestátní výhledy smrskly na pár metrů před špičky pohorek. Volíme tedy variantu brod a na kus se alespoň podíváme v rámci jednodenních výšlapů. Pokud si alespoň trochu rozumíte s mapou, zjistíte, že se dají různě upravovat, zkracovat, anebo když jste hodně dobří chodci, projít je celé v rámci jednoho dloooouhého dne. Takoví blázni ale nejsme, takže jsme skončili u zkracování.

U cíle jednoho z delších trailů jsem našla reklamu na zajímavou službu - vehicle relocation. Prostě necháte auto  s klíčky na začátku treku a oni jej převezou ke konci. Kdybych o ní věděla dřív, asi bychom nakonec nějaký z nich dali celý. Otázkou totiž nebylo jen to, zda máme čas na daný trek, ale i na to se pak ještě vracet k autu. A taky jak... Takže přenechávám odkaz, možná vám usnadní rozhodování. https://www.bulleradventures.com...relocation Tito operují jen v jedné oblasti, ale když zapátráte na internetu, určitě jich najdete víc.

Abel Tasman national park

Milford sound - Mitre peak

Skvěle šel například upravit Abel Tasman coast track, kde jsem toužila po tom podívat se na Te Pukatea Bay. Jít jen tam a stejnou cestou zpátky by byla ale nuda. V Marahau jsme si tedy domluvili individuální půjčení mořského kajaku (https://www.msk.co.nz/trips/free...anchorage/) a vyrazili do Anchorage po moři. Btw. chce to mít rád tetris, protože kromě spacáků, stanu, jídla atd. musíte přibalit ještě batoh, ve kterém to všechno odnesete zpátky. A místo v lodi je jaksi jasně dané.

Tím, že se nejedná o organizovaný výlet, máte skoro celý den na prozkoumávání pobřeží i okolních ostrovů. Záleží jen na vás, kam si zajedete. Loď se vrací ve čtyři odpoledne v Anchorage. Místo na stan jsme měli booknuté přímo v Te Pukatea Bay kempu. Druhý den pak cestu zpátky do Marahau začínáme opačným směrem, zacházkou ke Cleopatras Pool. Pak už ale míříme zpátky na start a cestou dáváme různě dlouhé zastávky na dalších plážích.

Všehochuť na závěr

Dole přidávám odkazy a postřehy, které na vlastní odstavec nevydají, ale přijde mi škoda je nezmínit. Třebas vám pomohou nebo v něčem inspirují.

• procházky / treky

   

  Rozhodně stojí za prozkoumání. Optimální je mít odkazy i v záloze, když jste někde, máte chvíli času a nevíte coby.

  https://www.doc.govt.nz/parks-an...-tramping/

  https://www.rankers.co.nz/tags/w...d-trekking Aplikaci Rankers doporučuju stáhnout, lze používat i na kempy

  Oficiální správa pak vydává i brožůrky s nejlepšími denními trasami pro jednotlivé oblasti, například Fiordland: https://www.doc.govt.nz/globalas...-walks.pdf

   

• turistické chaty

   

  Chatky jsou rozeseté v kopcích po celém Novém Zélandu.

  https://www.doc.govt.nz/parks-an...-in-a-hut/

  http://remotehuts.co.nz/huts/

  Když už jsme u chatek, zmíním i https://www.purepods.com/ - "chatky" trochu jiné úrovně. Nakonec jsme v žádné nebyli, ale koncept mne hodně zaujal.

   

• česká vesnice

   

  Nový Zéland osidlovali i osadníci z Čech, založili vesnici Puhoi. Zkoukli jsme jen místní muzeum, ale prý tu také dělají vynikající sýry - https://puhoivalley.co.nz/

   

• ticho

   

  Z Čech jsem zvyklá, že les v noci vydává nějaké zvuky. Pokud nejste zrovna na lovu ptáka kiwi, který vylézá v noci, je tam totální ticho.

 Jak celý výlet hodnotím?

Jednalo se o splnění jednoho velkého snu. Takže cesta i peníze za to rozhodně stály. Ale shodli jsme se, že další dovolená bude nějaký trek bez dlouhého sezení v autě či letadle :-D