Okcitánie - ochutnávka neznámé jižní Francie
Z jedné strany se do ní opírají Pyreneje, z druhé ji omývá Středozemní moře. Nabízí mrtvé růžové vody, 2000 let starý římský akvadukt i pohlednicová městečka. Okciánie - voňavá, prosluněná, šarmantní.
Cestopis z roku 2020 napsala Blondie
O Okcitánii jsem slyšela jen párkrát v životě, maximálně mi ji párkrát připomněly obchody s kosmetikou L'Occitane (jméno značky znamená "žena z Okcitánie"). Měla jsem v plánu podzimní prodloužený víkend v Marseille. Jenže vloni v říjnu se tahle jihofrancouzská kráska vyšplhala na jedno z nejvíc covidem napadených měst v zemi, takže pro klid duše jsem hledala usedlejší alternativu. A volba padla na vedlejší region - Okcitánii.
Historické okénko: Okcitánie je jeden ze třinácti metropolitních regionů Francie. Novodobá Okcitánie vznikla nedávno, 1. ledna 2016 sloučením dvou bývalých regionů Languedoc-Roussillon a Midi-Pyrénées. Je ale pojmenován po historickém území Okcitánie. Správním střediskem regionu je město Toulouse.
Pátek: Nimes
Letěli jsme na letiště v Marseille, odkud pak vlakem do Nimes, jednoho z větších okcitánských měst, které jsem vybrala pro ubytování. Kdo letiště nezná - přímo do Marseille jezdí od terminálu autobusy, kdo chce na vlak, musí shuttlem popojet k blízkému vlakovému nádraží Vittroles. Shuttle je dobře označený a jezdí přibližně každých patnáct, dvacet minut. Nádraží Vittroles je maličké, ale je tu prodejna jízdenek, případně jde koupit jízdenky v automatu. Na jednu stranu tu jezdí vlaky končící v Marseille, na druhou vlaky končící nejčastěji v Montpellier (to je směr, který chcete, vlak staví třeba i v krásném Arles, ale samotné Montellier také stojí za návštěvu). Jízdní řady zde: https://www.oui.sncf/. Cestování vlakem není levné, jízdenka z letiště do Nimes stála v té levnější variantě něco přes 18 euro. Cesta trvá něco málo přes hodinu.
Do Nimes dorážíme v pozdní páteční odpoledne. Ubytování máme hned vedle nádraží (Zenitude Hotel - fajn maličké apartmánky za slušnou cenu), takže odkládáme batohy a vyrážíme do města, které je zalité tím nádherným podzimním pozdně-odpoledním sluncem. Romantika jako blázen. Hned u nádraží je zajímavý vodní prvek - uměle vytvořený potůček s kaskádami, který je večer osvětlený měnícími se barvami. Lavičky s místními děduly, platany nad hlavou, super atmosféra (kromě plakátů oznamujících ve francouzštině, že po šesté večerní se všude venku nosí roušky...).
Nejblíže k nádraží je i hlavní turistický tahák města - římská aréna postavená v prvním století. Obrovská, krásně zachovaná a udržovaná. Dokázala pojmout až dvacet tisíc návštěvníků, kteří tu mohli sledovat gladiátorské zápasy a zápasy zvířat. Dnes je tu multimediální prostor věnovaný gladiátorům, část podává informace o býčích zápasech, které se tu pořádají. Často se tu také pořádají koncerty nebo sportovní události.
Římská aréna
Maison Carrée
Krásný večer u arény
Druhou výraznou památkou je Maison Carrée, další odkaz na časy římského impéria. Bývalý chrám je stejně jako aréna krásně zachovalý a v noci osvětlený. Abyste se k němu dostali, musíte projít krásnou historickou částí města s uličkami plnými kavárniček, originálních obchůdků a restaurací. Město je čisté, bezpečné a cenově relativně dostupné. Doporučuju nevynechat náměstí s krokodýlí fontánou a katedrálu Notre-Dame-Saint-Castor.
Krokodýlí fontána
Katedrála v Nimes
Vodní prvek u nádraží
A v neposlední řadě je kousek od starého centra i krásná zahrada Jardin de La Fontaine, oblíbené odpočinkové místo místních obyvatel se spoustou laviček, soch a vodních prvků. Kdo má ještěl energii, může vystoupat na kopec ke zřícenině věže Tour Magne. Ta je nejvyšším bodem města a pozůstatek galsko-římské historie Nimes.
Tour Magne
Jardin de La Fontaine
Sobota: Pont du Gard a městečko Uzes
Kdo byl v Nimes a nepodíval se k Pont du Gard, jako by nebyl... Slavný akvadukt se nachází přibližně 35 minut jízdy od Nimes, dostanete se k němu autem (musíte tu pak platit za parkování), případně autobusem jako my. Bydlíme totiž hned u vlakového a autobusového nádraží. Autobus odjíždí po sedmé hodině ráno, takže po brutálním vstávání do tmy kupujeme v automatu u nástupiště lístky (jízdní řady k dispozici tady: https://www.mestrajets.lio.lareg...documents/). Autobus 121 přijíždí načas a krajinou vycházejícího slunce nás veze k cíli. Vystupujeme na zastávce Vers-Pont-Du-Gard - Rond Point Pont Du Gard. Jsme tu totiž přes otevírací dobou návštěvního centra a chystáme se k mostu dojít pěšky. A zároveň (legálně) ušetřit 8,5 euro za vstup.
Když totiž vystoupíte na kruhovém objezdu kousek za odbočkou k návštěvnickému centru, můžete se napojit na turistickou stezku, která vás zavede podél ruin starého kompletního akvaduktu, ze kterého dnes zbyly jen kousky v krajině a slavný Pont du Gard. V Google maps hledejte "Ruines aqueduc", cestička je tam dobře vidět. Zvlášť v nízkém ranním podzimním slunci je tahle procházka úžasná. Pomalým tempem jdete mezi starobylými zbytky akvaduktu, který kdysi přiváděl vodu mezi městy Uzes a Nimes. Dnes je tu božský klid, olivové háje nádherně voní a zvlášť takhle brzy ráno potkáte jen pár místních Francouzů s pejsky, kteří sbírají houby nebo dříví.
Po cca čtyřiceti minutách chůze nás stezka přivedla k horní části mostu Pont du Gard. V lesích kolem je i pár vyhlídek, ze kterých jsou krásné výhledy na most seshora. My scházíme po udržovaných schodech, kocháme se pohledem na zachovalou památku. Návštěvnické centrum ještě stále neotevřelo, takže jsme tu sami. Na nábřeží řeky, která pod mostem protéká, si dáváme k snídani jedničku vína (jak jinak) . :-D Slunce už konečně hřeje do zad, k tomu ten pocit, že v tuhle chvíli máme světoznámou památku pro sebe... To je k nezaplacení.
Snídaně u Pont du Gard
V celé kráse
Zbytky akvaduktu
Pro pořádek historické okénko: Pont du Gard (neboli most přes řeku Gard) byl postavený pravděpodobně v roce 19 let před naším letopočtem v době, kdy byla jižní Francie provinciím starověkého Říma (nelze si nevzpomenout na boj Asterixe a Obelixe s Římany...). Má tedy za sebou úchvatná dvě milénia. Je až 275 metrů dlouhý a 49 metrů vysoký a od roku 195 patří na Seznam světového dědictví UNESCO.
Po relaxu na nábřeží si ještě sedáme do blízké restaurace Les Terrasses, kde si dáváme předraženou kávu. Ten zážitek za to ale stojí - sedět pod platany, kterými prosvítá podzimní slunce, fouká lehký vítr, který ze stromů strhává zelenohnědé listí, které přistává na stolech a křeslech restaurace připravené na hosty, kteří ještě nedorazili a kvůli covidu možná ani nedorazí. Přes sebou pohled na Pont du Gard a v pozadí nevtíravá hudba, která zní jako filmový soundtrack téhle kouzelné chvíle. Pro tohle se vyplatí cestovat i během pandemie. Ne že ne...
Je teprve dopoledne a máme čas se podívat i na už zmíněné městečko Uzes, ze kterého akvadukt přiváděl vodu. Přes návštěvnické centrum se vracíme na kruhovým objezd a naši ranní zastávku. Znovu nastupujeme na linku autobusu 121, který nás doveze do Uzes.
Je sobota a zrovna se tu konají trhy, jedna z atrakcí města. Koupíte tu všechno francouzské - sýry, olivy, tapenády, levanduly, ubrusy... Navzdory rozjíždějícím se covidovým číslům je tu živo a lidé spokojeně posedávají po zahrádkách kaváren a restaurací. Ta pohoda je nakažlivá, sedáme taky a čteme něco o historii města. Toto šarmantní město bylo první vévodství Francie - tahákem města je vévodský palác, který slouží jako letní sídlo současného vévody, ale je otevřený i turistům. Městu také dominují středověké věže z dob vévodství, např. Fenestrelle , která kopíruje styl italských kampanil.
Ztraceni v uličkách...
Vévodský palác
Náměstí po trzích
Nás ale více zaujala středověká zahrada (Jardin Médiéval d´Uzes), moderní rekonstrukce toho, jak zahrady mohly vypadat přes stovkami let. Rozdělena je do herbárium (léčivé bylinky), část se zeleninou a malý kout s jedovatými rostlinami, které se daly použít například na čarodějnictví... Součástí je i věž z krásným výhledem na město (viz fotografie). V pokladně vám tu dají ochutnat skvělý čaj, který si můžete vypít u jednoho z krásných stolečků. Tohle místo opravdu doporučuji.
Vchod do středověké zahrady
Tiché zákoutí
Výhled z věže
Neděle: K moři v Le Grau du Roi a mrtvé růžové vody v Aigues-Mortes
K Okcitánii patří i část parku Camarque s plážemi a salinami. I když šance na vykoupání byla nulová, nalákala nás sem možnost vidět růžově zbarvenou vodu v Aigues-Mortes (neboli "mrtvých vodách). Ráno nasedáme v Nimes na autobus 132 a necháme se nejdřív dovézt do Le Grau du Roi, což je hezké přímořské letovisko, kde se dá projít podél kanálu s rybími restauracemi a posedět na pláži. Navíc autobusem projedete po uzoučkém kusu země mezi salinami.
Vodní kanál v Le Grau du Roi
Vylidněná říjnová pláž
Po posezení na pláži chytáme autobus 132 v opačném směru a necháme se odvézt zpět do Aigues-Mortes, což je hezké, hradbami obehnané město, jehož hlavním lákadlem jsou ale saliny. K těm mi musíme pár set metrů dojít pěšky (tady trochu lituji absence auta...), ale věřte, tohle stojí za to. Nabízejí tu komentované prohlídky a návštěvu salin po svých, ale nejpopulárnější se asi devadesátiminutová tour s vláčkem (11 euro). Ten vás proveze mezi růžovými salinami, vezme vás ke kopci soli, kam můžete vyšplhat i do místního muzejka soli. A možná uvidíte i místní plameňáky (prý jsou růžoví, protože jedí řasy, které barví do růžova i vodu...). Nevýhodou je, že výklad je pouze ve francouzštině, k dispozici ale dostanete alespoň letáček se základními informacemi v angličtině. I tak mě ale zamrzelo, že takhle zajímavou věc si nemůže "nefrancouzštinář" užit naplno. Více info tady: https://www.visitesalinsdecamargue.com/
Kopec soli
Růůůůžová (bez filtru)
Výhled z kopce (soli)
Po cestě zpět jdeme po dřevěné lávce, ze které je nádherný pohled na hlavní lákadlo města - středověké hradby, které jsou dlouhé asi kilometr a půl a tvoří dokonalý čtverec. Jde se po nich projít a obdivovat pohled do okolních bažin Camarque, řeku Rhonu i růžovomodré saliny. Jméno města - "mrtvé vody" - je odvozený právě od okolních stojatých vod. Kdysi to byl významný přístav, ze kterého v 15. století vyplul Ludvík IX. na svou křížovou výpravu, dnes se tu žije hlavně z turismu a soli. Postupem času se totiž delta řeky zanášela a město se tak ocitlo několik kilometrů od moře. Jeho důležitost upadala, krajina se zasolovala. A právě sůl postavila Aigues-Mortes znovu na nohy. Dnes je tu největší solivar ve Francii, díky kterému mrtvé vody opět ožily...
Zpět do Nimes se vracíme opět autobusem č. 132, který staví přímo u městských hradeb.
Hradby Aigues-Mortes
Uvnitř hradeb
Hlavní náměstí
Pondělí: Au revoir :-(
V pondělí bohužel není čas na nic jiného, než cestu na letiště. Poslední čerstvý croissant na snídani, a pak už vlakem do Marseille, kde musíme přestoupit na spoj do Vitrolles.
Dvě praktické rady. 1.) Na nádraží ve Vitrolles většinou už čeká shuttle na letište. Nepropásněte ho, na další byste mohli čekat desítky minut. 2.) Pokud kupujete pytlíky se solí jako suvenýr, při letištní kontrole je rovnou vydejte z kufru. Na skenu ty balíčky totiž působí hodně podezřele... 🤔
Tenhle výlet byl na dlouhou dobu mým posledním zahraničním hurá před šíleným podzimem a zimou, která nás na přelomu let 2020/2021 čekala. Váhala jsem, jestli ve zhoršující epidemiologické situaci vůbec někam vyrazit, ale zpětně jsem vůbec nelitovala. Nejen díky úžasnému nabití baterek, ale i díky objevení nové části Francie, kam by mě na první dobrou nenapadlo jet, ale kam se určitě ráda někdy vrátím. Tak zase někdy příště, la Belle France.
Jak se ti cestopis líbil?
Blondie procestovala 19 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 2 lety a napsala pro tebe 3 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil4 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Super cestopis!!! Prolétla jsem to rychle o polední pauze, určitě budu mít nějaké dotazy. Na tohle bych mohla nalákat syna ornitologa, kterého (zatím) "starý šutry" nezajímají. Díky:-)
Taky díky! Pokud budu vědět, ráda odpovím. Já na starý šutry taky nejsem... 😆
Blondie, jak se dá chodit mezi étangy, pokud bychom měli jako začátek Aigues-Mortes? Na mapě cosi vidím, ale nevyčtu z ní, jestli tam jsou vhodná místa na pozorování ptáků.
Výhled na tu růžovou vodu a plameňáky se nám nepodařilo najít. Všimla jsem si ale, že paralelně se silnicí mezi oběma městečky je i cyklostezka (tam se možná dá chodit i pěšky). Za sebe bych zkusila i organizovanou prohlídku (https://ot-aiguesmortes.com/en/g...-watching) nebo se zeptat na Tripadvisor.