Okouzleni rakijí aneb jezero Ohrid a Albánie

Když jsme loni na jaře plánovali tuto dovolenou, měli jsme tři podmínky - abychom navštívili hory, nějaké město a nevynechali ani koupání u moře. Po dlouhém hledání se kombinace Albánie a Severní Makedonie ukázala jako skvělá volba. Jelikož jsme letenky kupovali u Wizzairu, jsme se ani my nevyhnuli  změně letových řádů a po bojích s Wizzair podporou se náš 11-denní itinerář ustálil takto:

• Ohrid: pondělí 22.8. - pátek 26.8. (4 noci)
• Tirana: pátek 26.8. - neděle 28.8. (2 noci)
• Dračská riviéra: neděle 28.8. - čtvrtek 1.9. (4 noci)

Neděle 21.8.   BRNO-LETIŠTĚ VÍDEŇ
Kvůli rannímu odletu 6:20 z Vídně dáváme sraz na hlavním nádraží v Brně už v neděli v 21:00. Posledním railjetem  přejíždíme do Vídně na hlavní nádraží, odkud to bereme S-bahnem s přestupem na Wien-Rennweg na letiště, kam přijíždíme těsně před půlnocí. Provádíme online check-in a doufáme, že už jsou všichni spolucestující odbaveni a že zbývají pouze místa u emergency exitů, které si Wizzair při přiřazování míst v letadle nechává do posledních chvil. V letadle však zůstává volných asi 50 míst, a tak nás alespoň systém usazuje po dvojicích relativně vedle sebe. Na bezpečnostní i pasové kontrole o půl jedné ráno skoro nikdo není, takže během chvíle uleháme na terminálu 1 ke spánku. Pohodlných míst na lehnutí je na letišti více než dost, nicméně si pro příště odnášíme tip - zkontrolovat, kde a jak fouká klimatizace, jelikož nám byla i přes nejteplejší oblečení, co jsme s sebou měli, celkem zima.

Pondělí 22.8. VÍDEŇ-OHRID
Po necelých třech hodinách spánku nás v 3:50 budí hlasitým rozhovorem ukrajinští uklizeči letiště. Pokusy o další spánek vzdáváme a od čtrvté hodiny ráno už proudí davy na ranní odletovou vlnu. Přesováme se k našemu gatu, kde stále promrzlí zjišťujeme, že ne ve všech částech letiště je taková zima. Boarding do letadla lehce kazí deštivé počasí, které ale bereme jako přípravu do Ohridu, kde hlasí předpověď na celý náš pobyt celodenní deště a bouřky.

Ještě před odletem však nastává neobvyklá situace, kdy letuška dokonce musí přesvědčovat lidi, aby si přesedli k emergency exitům, které zůstaly volné. Nejkomunikativnější členka naší výpravy bere příležitost za pačesy a za chvíli má naše 6-členná skupinka všechny 4 trojsedačky  s extra prostorem na nohy pouze pro sebe. Letíme na čas, těsně před přistáním se naskýtají pěkné pohledy v malé výšce nad jezerem, které obkružujeme.

Na letišti v Ohridu jsou na naše letadlo připraveni dokonce 4 celníci, a tak pasová kontrola nezabrala déle než 10 minut. První věci, které si všímáme, je však pás na kufry nahrazující eskalátory a výtah. Fascinováni touto vymožeností se přesouváme před letištěm, kde už čekají na turisty taxikáři. Autobus z letiště do Ohridu posledních pár let nejezdí a tak jsou taxíky jediná možnost dopravy. Oficiální taxíky společnosti Taxi Mercedes vychází na 12 EUR (což je o 50 % víc než stály v roce 2021), jsou však pouze 4-místné, a pro naši skupinu nevyhovující. "Naštěstí" jsou místní taxikáři jeden kartel, a tak nám domlouvají svého známého s autem pro 6. Nabízí nejprve "best price" 30 EUR, po chvilce smlouvání slevuje na 20 EUR a vydáváme se do centra města Ohrid.   

Sim karty v Severní Makedoni nabízí dvě společnosti A1 a T-Mobile / Makedonski Telekom, přičemž nejvýhodnější je pro cestovatele nabídka od A1 - ve verzi s 1 sim kartou s neomezeným voláním, 20 GB dat a kreditem 50 MKD za 299 MKD, či verze duo za 399 MKD se dvěma sim kartami, a tedy dvojnásobným množstvím dat. Data mají platnost 14 dní. Pobočky A1 jsou v širším centru dvě (lze najít na mapy.cz), přičemž v obou zaměstnanci umí dobře anglicky. Pro aktivaci promo baličku na sim kartě je na číslo potřeba nejprve zavolat a uskutečnit hovor - i proto se více vyplatí kupit rovnou verzi duo. Pak je potřeba zhruba 10 minut počkat na SMS o aktivaci dat. 

Jelikož je ubytování volné až od 13:00, zakempováváme v parku při pobřeží jezera, jdeme vyměnit eura za makedonské denáry (MKD) a koupit místní SIM-kartu. S první směnárnou jsme se setkali už na letišti, kde je kurz cca 50 MKD za 1 EUR pouze past na turisty. Ve městě na Bulevar Makedonski Prosvetiteli narážíme na směnárnu s opravdu výhodným kurzem 61 MKD za 1 EUR (střed byl tou dobou 61,35 MKD) a lepší kurz jsme za celý pobyt v Makedonii neviděli. Otvírací doba směnárny je 9:00-21:00.

Ve 12:45 se přesouváme na naše ubytování - OZ apartments, zařízené přes Booking.com, který v Ohridu celkově vycházel cenově lépe než Airbnb.com. Cena je více než příjemná - 202 Kč/osoba/noc. Vzdálen je necelých 15 minut od historického centra, hodnocení 9,2/10, komunikace bezproblémová, jen apartmán je pro 6 osob lehce stísněný.

Odpoledne prší a my tak ještě dospáváme cestu. Večer se počasí alespoň trochu umoudřuje, a tak vyrážíme do centra a procházíme hlavní pěší hlavní třídu - ulici Svatého Klimenta Ohridského. 

Úterý 22.8. BAY OF BONES A ST. NAUM MONASTERY

Mezi nejčastější jednodenní výlety z Ohridu patří trasa přes Zátoku kostí do Kláštera svatého Nauma. Dá se absolvovat lodí, autobusem nebo taxíkem.

Zájezdy většími výletními loděmi nabízí různé společnosti, ale jejich program i cena je víceméně stejná. Okolo 10-11 hodiny odjezd z Ohridu do Svatého Naumu, cestou zastávka v Bay of Bones, v odpoledních hodinách návrat, vše zhruba za 15 EUR na osobu. Menší luxusnější lodě pro 11 osob mají opět stejný program, navíc zastavují na koupání u pláží, kde větší lodě nemohou zastavit, jejich cena je ale vyšší - 25 EUR za osobu. Výhodou oproti autobusům a taxíkům je zastávka u kostela Mother of God Zahumska, kam se dá dostat pouze po vodě. 

Autobus (nebo spíše minibus) je levnější možnost. Do roku 2019 trasu Ohrid-St. Naum obsluhovala společnost Galeb, od roku 2020 ji převzala Pupe Kompani (jízdní řády - https://www.facebook.com/pupekompani.pupe). Autobusy jezdí každé 2-3 hodiny a jejich cena byla v roce 2021  110 MKD /170 MKD za jednosměrnou/zpáteční jízdenku, nicméně je možné, že od té doby stejně jako všechno ostatní v Ohridu výrazněji zdražily. Autobusy v Ohridu zastavují na několika zastávkách na Boulevard Turistichka, přičemž nejvhodnější odjezdy na jednodenní výlet  jsou v 8:25 a 11:25. Na čas odjezdu z jiných zastávek je lepší se řidiče zeptat, protože ne na všech zastávkách jízdní řády skutečně visí. Nazpět autobusy ze St Naum odjíždějí 14:10, 16:10 nebo 19:10.

My jsme měli původně namířeno na autobus, nicméně nás u autobusové zastávky odchytává taxikář, který tvrdí, že nás za cenu autobusu k Bay of Bones odveze. Když zjišťuje, že nás je 6, tak přeparkovává 5-místné auto a my tak nějak čekáme, že přijede větší, nicméně po chvíli na nás směsicí angličtiny a makedonštiny volá, abychom nastoupili. Poprvé zažíváme ten pravý Balkán, taxikář evidentně přepravuje takto lidi často, jelikož má v kufru už připravené dvě stoličky. Po výjezdu se začíná ptát kam až máme namířeno a nabízí nám cenu 10 EUR / osoba za celý den, což odmítáme s tím, že pak budeme radši pokračovat autobusem. To ho lehce rozčiluje a neustále nás přemlouvá abychom jeli s ním i dál. Nakonec slevuje na 8 EUR za osobu a my kvůli nestálému počasí a výhodě toho, že nás na rozdíl od autobusu může kdykoliv odvézt nazpět, na jeho nabídku přistupujeme. Jeho nálada se dramaticky mění a začíná nám vykládat všechny podrobnosti o jezeře, které si od něj vyslechneme asi třikrát. Cestou lehce ztrácíme důvěru, protože jízda má od bezpečné daleko, silnice má spoustu výmolů, auto i menší kopce vyjíždí pouze na dvojku a do toho se náš řidič co tři minuty křižuje, což důvěryhodnosti nepřidává. Po půl hodince však konečně přijíždíme k Bay of Bones.

Bay of Bones neboli Zátoka kostí je archeologické naleziště z dob 1 200 až 600 př. n. l., u kterého bylo v roce 2008 postaveno na pilířích přímo na vodě muzeum. To obsahuje, jak přímo některé pozůstatky z doby bronzové, tak rekonstrukce starověkých obydlí, které se snaží ilustrovat, jak se v té době asi žilo.

Od bezplatného parkoviště scházíme dolů k jezeru, kde je vstup do muzea a pokladna. Co nás nemile překvapuje je fakt, že se liší ceny vstupného pro místní a cizince, což se později v okolí ukáže jako standard. Pro cizince je vstupné jednotné 150 MKD za osobu. Muzeum je pěkné, na návštěvu stačí 45 až 90 minut, podle toho, jak důkladně expozice procházíte. V areálu muzea lze také vyjít na kopec na staré hradby nabízející pohled na vedlejší kemp Gradiste, který by měl mít ty nejvíce party pláže u jezera, ovšem během naší návštěvy zde i možná kvůli počasí bylo totální mrtvo. Pro milovníky potápění je přímo v areálu muzea možnost využít služeb místního potápěčského centra.

Vracíme se do taxíku a přejíždíme do komplexu u kláštera St. Naum. Cestou nejprve míjíme na pravé straně rybářskou vesnici Trpejca, později nalevo vstup do národního parku Galicica. Těsně před vesnicí St. Naum nám řidič ukazuje bunkr, který byl za druhé světové války postaven italským vojskem a výrazně připomíná ty albánské. Po zhruba půl hodince jízdy příjíždíme do St. Naum, kde nám náš průvodce vysvětluje co a jak. Jelikož leží St. Naum prakticky na hranicích s Albánií, lze v horách vidět lysé místo, které tuto hranici tvoří.

Jedná se o docela velký komplex. Nejblíže placenému parkovišti je pláž a obchody, dál je pak restaurace (na makedonské poměry relativně drahé) a samotný klášter, který má vedle sebe hotel, nejdále se nachází prameny Ohridského jezera, které je zásobováno vodou z vedlejšího jezera Prespa. Rozhodujeme se nejprve navštívit místní klášter a prameny a koupání necháváme podle času a počasí. Klášter je zvenku moc hezký, ale vstup dovnitř za 150 MKD vynecháváme. Přesouváme se k pramenům, kam se dá dostat pěšky a nebo lodičkou (2 000 MKD / loď anebo 300 MKD /osoba). Volíme cestu pěšky a po značené cestě jsme za 15 minut u kaple, ve kterém vyvěrá pramen jezera. Doplňujeme pitnou vodu a vracíme se zpět k pláži. Pro zájemce lze z trasy udělat okruh, cesta od kláštera k pramenům a zpět k parkovišti pak zabere 45 minut. Na pláži chybí větší množství převlékáren, ale koupání stojí za to. Záchody jsou v areálu pouze placené v přepočtu asi za 10 Kč. Bohužel se kazí počasí a přicházející silná bouřka nás vyhání z pláže do auta a odjíždíme zpátky do Ohridu, kde nás řidič vyhazuje přímo u naše apartmánu. Cesta zpět zabrala i přes pomalou jízdu necelou hodinu.

Středa 23.8. NP GALICICA

Národní park Galicica leží mezi dvěma jezery, a to Ohrid a Prespa, které jsou v podzemí vzájemně propojeny. My se rozhodujeme zdolat nejvyšší horu národní parku Magaro 2255 m n. m.  Po konzultacích v návštěvnickém centru národního parku v centru města Ohrid se rozhodujeme pro túru z horského sedla Livada Pass 1599 m n. m. - která je dlouhá 8 km s převýšením 656 m. (https://www.wikiloc.com/hiking-t...id-7546617) Existují dvě možnosti dopravy do sedla, a to buďto organizovaná tour za zhruba 30 EUR na osobu nebo taxi, které obvykle stojí okolo 60 EUR.

Už o den dřív se na cestě domlouváme se stejným taxikářem, nejdříve zkouší cenu 13 EUR / osoba, nakonec se nám daří vyjednat 10 EUR, s tím, že za nás zaplatí i vstupné do národního parku. U ubytování nás vyzvedává v 9:30. Lehce vystrašeni jeho zimní bundou doufáme,  že nám nahoře nebude zima. Po 35 minutách jízdy zastavujeme u odbočky z hlavní silnice u vstupu do národního parku. Náš pan taxikář nám vysvětluje, že my máme mlčet a už vůbec nemáme zmiňovat, že jdeme na Magaro, a že mluvit bude on. Po chvíli chápeme proč. Vstupné do národního parku je 30 MKD /osoba, za auto se platí 50 MKD. Dalších 200 MKD /osoba se ale platí za využití turistické cesty z Livada Pass na Magaro. To mu se ale dá lehce vyhnout, pokud se u vstupu zmíníte, že máte namířeno jinam. Vstupenku nebo spíše účtenku si necháváme pro pozdější kontrolu při cestě zpět, i když údajně ji mohou chtít vidět strážci i kdekoliv v národním parku. Stoupáme po ještě horší silnici do hor. Silnice je přes zimu a z jara uzavřená, a to nejen kvůli sněhu, ale i kamenům o velikosti hlavy a větším, které se uvolňují ze skal. Auto kopec na dvojku sotva vyjíždí a řidič se mu snaží pomoci alespoň zvuky brum brum. Horská silnice zrovna prochází rekonstrukcí a přímo na sedle se pokládá nový asfalt, takže posledních 300 metrů musíme dojít pěšky. Ještě před tím nás však řidič varuje před medvědy a počasím, které se může kdykoliv změnit. Naštěstí prý u něj máme jeho "full support". 

V 10:30 zahajujeme naší výpravu. Nejprve se jde asi 5 minut napříč loukou, kde se pasou krávy. Následuje 45 minutová cesta lesem, na kterou navazuje asi hodinová cesta po kamenech, místy okolo kosodřeviny. Cesta je dobře značená a ani v teniskách nám nedělá větší problém. Na cestě je pouze jedno dobře značené rozcestí. Počasí nám moc nepřeje, ale i tak občas prosvítá Ohridské jezero, jezero Prespa bohužel není vidět. Po necelých dvou hodinách jsme na vrcholu. Děláme pár fotek, ale rychle se přesouváme do závětří, kde si dáváme větší pauzu na oběd. Cestou zpět se počasí umoudřuje a tak se jde znatelně lépe. Za celou dobu túry na Magaro jsme potkali celkem 6 lidí. Po zhruba 1,5 hodině jsme zpět na sedle, kde na nás čeká řidič.

Ten už má vymyšlený program zpáteční cesty, kdy zastavujeme nejprve na vyhlídce na jezero Ohrid, později u horských pramenů, kam si dojíždějí čepovat vodu do obrovských kanystrů i místní Makedonci. Večer se opět vydáváme do města a zkoušíme jeden z místních podniků Shilla - coffee & bar, za koktejly platíme zhruba 300 MKD za jeden.

Čtvrtek 24.8. MĚSTO OHRID

Poslední celý den v Ohridu si necháváme na městskou turistiku. Vycházíme okolo půl desáté z ubytování a do oběda stíháme všechny hlavní památky. Volíme tuto 7km trasu - https://www.wikiloc.com/walking-...-14873576. Přestože nám spoustu malých kostelíků a archeologických nalezišť splývá v jedno, určitě mají svoje kouzlo. Co nás rozhodně překvapuje je počet kostelíků a jak nenápadně jsou některé schovány v zástavbě. Vždyť také Ohrid měl mít v dřívějších dobách 365 kostelů - na každý den v roce jeden.   Co nás nejvíce zaujalo:

• Muzeum ruční výroby papírů - vstup zdarma, milý pan majitel vám ukáže, jak se vyráběl papír před stovkami let, po ukázce si u něj můžete nějaký výrobek zakoupit, ceny začínají od 2 EUR.
• Římský amfiteátr - vstup zdarma, v dobách své největší slávy pojmul až 5 000 lidí, i dnes se vněm konají různé kulturní akce.
• Samuelova pevnost - pro cizince jednotné vstupné 120 MKD, opravdu pěkné výhledy na město.
• Archeologické naleziště Plaosnik a kostel sv. Klimenta - vstupné 150 MKD nebo 3 EUR, kostel byl jeden z největších v Ohridu, během naší návštěvy byl areál v částečné rekonstrukci.
• Kostel Sv. Jovan Kaneo - vstupné 150 MKD, nejvíce ikonický kostel ve městě, nelze vynechat.

Okolo půl druhé se přesouváme na oběd. Volíme jednu z rodinných restaurací na ulici Doce Gelchev. Za hamburger, hranolky a vodu dáváme asi 250 MKD. 

Odpoledne se přesouváme k molu, kde si domlouváme projížďku lodí po jezeře s výhledem na město. 30 minutová projížďka v luxusnějších lodích vychází na 20-25 EUR /loď, hodinová na 45 EUR, klasičtější méně luxusní lodě stojí 30 EUR za hodinu. Z lodě je vidět většina pamětihodností, které jsme dopoledne navštívili. Během hodinové projížďky lze spatřit i Titovu vilu, která nyní slouží jako dovolenkové sídlo makedonského prezidenta, premiéra a některých ministrů. Během cesty navíc dostáváme ochutnat místní rakijí.

Jelikož se dělá hezké počasí, rozhodujeme se po plavbě ještě pro koupání v jezeře. Ptáme se místních Makedonců na hady, kteří v jezeře údajně jsou. Ti nám vysvětlují, že hadi prý nejsou žádný problém, a ukazují nám, jak je chytali, když byli malí. Důvěry to sice nepřidává, ale hady v křišťálově čisté vodě nakonec nevidíme.

Pátek 25.8.  OHRID - TIRANA

Možnosti, jak se smysluplně dostat z Ohridu do Tirany jsou tři:

Přímý autobus z Ohridu do Tirany. Nejlevnější a nejjednodušší je Flixbus v kooperaci se společností Eurobus s odjezdem v 8:00 z Ohridu. Je jedno, jak moc dlouho dopředu jízdenku koupíte, stojí vždy 418 Kč. Jízdenky od jiných společností můžete koupit u prodejců přímo v cetru Ohridu. Nám nabízeli jednosměrnou jízdenku do Tirany za 25 EUR.

Místním autobusem z Ohridu do Strugy a od tam v 9:30 autobusem společnosti Fertous. Cena dálkového autobusu je 10 EUR. Nevýhoudou jsou celkem pofiderní webové stránky Feroturs.

Místním autobusem z Ohridu do St. Naum (Pupe Kompani), pěšky přejít hranice, taxíkem do albánského Pogradce a odtud už místním minibusem do Tirany. Cena takové cesty je okolo 200-250 Kč.

My nakonec volíme přímý Flixbus z Ohridu. Díky kombinaci slev se dostáváme na cenu 330 Kč za jízdenku. V 7:45 se dostáváme na Ohridské autobusové nádraží. To je z centra trochu z ruky, asi 15-20 minut pěšky, a tak je potřeba si nechat nějaký časový polštář. Autobusové nádraží vypadá velmi moderně, je zde jedna hala s čekárnou. Všechny koordinuje místní security, překvapivě s dobrou angličtinou, a tak nejde nic minout. Pokud máte koupenou jízdenku dopředu, je nejprve potřeba provést check-in na přepážce a zaplatit poplatek 50 MKD za osobu za využití nádraží, ten lze naštěstí platit kartou. Člověk by čekal, že za to budou alespoň záchody na nádraží zadarmo, ale opak je pravdou. V 7:53 přijíždí na prázdné autobusové nádraží 1 autobus a 1 minibus společnosti Eurobus. Na papírové jízdence z check-inu je napsáno číslo autobusu i číslo místa, to ale stejně nejde dodržet, jelikož autobus sedačky očíslované nemá. Odjíždíme asi 8:03, autobus je slušně zaplněn, přičemž je v něm nejvíce slyšet americká angličtina.  

V 8:41 se po zastávce ve Struze dostáváme na hraniční přechod. Průjezd je bezproblémový, řidič vysbírává ode všech doklady a vrací je až za albánskou stranou hranic. Celkem trvala zastávka na hranicích půl hodiny. Pro zájemce nabízí hostesky na hranicích albánské SIM karty od společností Vodafone a One. Dokonce k nám jedna nastupuje přímo do autobusu, ale její nabídku turistické SIM karty za 17 EUR všichni odmítají, a tak jedeme dál. Cestou zastavujeme na 20 minut u benzínky a pak už jedeme přímo do Tirany. Vlivem dopravních zácp v Elbasanu a Tiraně, přijíždíme v 11:39 s 54 minutovým zpožděním na mezinárodní autobusové nádraží.  

Ve směnárně v blízkosti autobusového nádraží měníme alespoň drobné na autobus a mírně zmateni se přesouváme do blízkého obchodního centra. Zde se nás k našemu údivu ujímá jedna z albánských spolucestujících z dálkového autobusu, která nám pomáhá se zorientovat, najít cestu městským autobusem k ubytování a ještě navíc nám doporučuje směnárnu s nejlepšími kurzy. Nakonec se tedy vydáváme zelenou okružní linkou od zastávky před "Tirana Ring Center" Zogu I Zi (linka L3 v aplikaci Moovit). Touto linkou se dá pohodlně dostat do většiny ubytování v centru v okruhu zhruba 1,5 km  od hlavního Skandebergova náměstí. Cena jízdenky je po celé Tiraně stejná, a to symbolických 40 ALL.

Po zhruba desetiminutové jízdě vystupujeme na zastávce Rruga E Elbasanit. Měníme peníze s nejlepším kurzem ve městě a kupujeme u operátora One SIM kartu s 20GB dat za 1500 ALL. Všichni operátoři v Albánii také nabízí podobné turistické balíčky s 35 GB dat a 10 minutami mezinárodních hovorů za 2 000 ALL, ale nám bohatě stačilo 20GB. 

Přesouváme se na ubytování. Bohužel adresa ubytování na Booking.com se neshoduje s realitou a my ještě s neaktivovanou SIM-kartou si moc nevíme rady. Všímá si nás místní albánský dědeček, který nějakým zázrakem ví, kam míříme, a jde s námi přes dvě křižovatky asi 50 metrů k bráně ubytování. Během necelé hodiny nám tedy pomáhají dva naprosto cizí lidé a my jsme celkem fascinováni albánskou pohostinností. 

Ubytování Tiraně nás vychází v přepočtu trošičku dráže než v Ohridu - 279 Kč za osobu a noc, za to si ale žijeme skoro královsky, máme pro sebe celé patro obrovského vícegeneračního domu, 2 ložnice, kuchyň, obývací pokoj s krbem, 2 televize, 3 klimatizace. Vše necelých 15 minut pěšky od Skandebergova náměstí. Jako bonus navíc dostáváme od hostitele poukazy na nápoj zdarma na každý den našeho pobytu do jeho restaurace. Ubytování Apartments Kaloj opravdu můžeme doporučit.

Odpoledne se vydáváme na průzkum města. Nejprve se jdeme najíst do nedaleké restaurace Aurora Fast Food - zde jsme byli během naší zastávky v Tiraně nakonec třikrát. Gyros maso na několik způsobů jsme doslova si zamilovali, navíc i s dvěma panáky domácí rakije (1 velký panák zde stál lidových 70 ALL) jsme se najedli vždy pod 450 ALL na osobu. Naopak ceny v supermarket už tak příjemné nejsou. Z velkých řetězců, které jsme měli možnost najít v centru vícekrát, zde působili Conad, Spar Express a Big Market. Většina supermarketů byla podstatně dražích než u nás, navíc  obchodech skoro nikdo nebyl a místní zde opravdu nenakupovali. Nejlevnější z této trojice byl Big Market. Za zvážení stojí i menší večerky, které byli o trochu levnější. Celkově v Tiraně se vyplatí spíše chodit do nějakých místních fastfoodů, než si vařit.

V 18:00 se účastníme místní Free walking tour (https://tiranafreetour.com/, 2x denně 10:00 a 18:00, rezervace je potřeba pouze pro skupiny 8 a více), která pokrývá většinu pamětihodností v centru Tirany . Sraz je u tiranské opery. Kvůli velkému zájmu se dělíme na 5 dvacetičlenných skupinek. My dostáváme přiřazenou Američanku dlouhodobě žijící v Tiraně. Vykládá nám o albánské historii od antiky až po současnost, různých zajímavostech atd. Ze Skandebergova náměstí, kde obdivujeme nejprve památky z dob komunismu - Národní historické muzeum (pro zahraniční turisty jednotné vstupné 500 ALL), Tirana Interantional Hotel a místní operu. Dále pokračujeme k soše národního hrdiny Skandeberga, Edhem Beyaově mešitě, věži s hodinami, muzeu Bunk´Art 2, Tirana castle, obří mešitě Namazgjah (skoro dokončena, otevřena by měla být v roce 2023), Katedrále sv. Pavla, Tiranské pyramidě (v rekonstrukci, neznámý termín dokončení),  Postbllok-checkpointu a přes čtvrť Blokku docházíme k cíli - Křestanské ortodoxní katedrále. Mapa trasy zde https://www.google.com/maps/d/u/...5&z=16

Celkově můžu tuto free walking tour doporučit, dozvěděli jsme se v celkem zajímavé formě o historii Albánie i něco o tiranských památkách a za 2,5 hodiny zvládáme to hlavní z městských památek. Po prohlídce pokračujeme opět do Aurora fast food a potom na ubytování.

Sobota 26.8. NP DAJTI & MUZEUM BUNK ART 1

Po snídani vyrážíme z ubytování směr Dajti, což je hora a národní park, na který vede přímo z Tirany kabinková lanovka. U horní stanice je pak řada atrakcí - minigolf, jízda na poníkovi, hřiště, restaurace atd. Z centra Tirany jedeme modrým "Porcelni bus", který začíná stejně jako autobus na letiště, u parku u Tirana clock tower. Autobusy jezdí celkem často, zhruba 1x za 10 minut, jízdenka stojí opět 40 ALL, prodá vám ji průvodčí. Moc hezky je cesta k lanovce popsána i s videem zde https://dajtiekspres.com/getting-here/. Cesta nám trvá přes půl hodiny, co může být trochu zarážející, že zastávka nejblíže lanovce je jednosměrná a to ve směru nazpět, to znamená, že je potřeba dojet na konečnou, zde počkat zhruba pět minut v autobuse a vystoupit asi druhou zastávku při cestě nazpět, přičemž zastávky jsou v celkem přehledné podobě napsány v plánku nad dveřmi autobusu. Zastávka je velmi blízko muzeu Bunk Art 1, lanovka je od ní asi 10 minut chůze, cesta moc značená není. 

Po příchodu k lanovce je nejprve potřeba koupit jízdenky, platíme 10 EUR za zpáteční jízdenku. Lze platit i v lecích (1200 ALL), zde ale vyšla cena v eurech po přepočtu o něco lépe. Přestože je prázdninový víkend a i místní by mohlo lákat na horu vyjet, je lanovka úplně prázdná. Při 35° C bylo sice v lanovce horko, ale přežít se to dalo. Po zhruba 15 minutách jízdy jsme u horní stanice lanovky. Už odsud je výhled na město dostačující, i když ho tedy částečně znemožňuje všudy přítomný smog.

Nás mračna atrakcí, které hora Dajti nabízí, tolik nezajímají a vydáváme se na menší túru směr Maja e Tujanit (délka 2,4 km jedním směrem, převýšení: 476 m). Nejprve je značení trochu ošemetné a je lepší se držet namalovaných červených značek než map.cz, po zhruba 10 minutách se ale cesty sjednocují. I po mapách.cz by šlo trasu absolvovat, ale je to zbytečně o pár minut delší. Příroda cestou není škaredá, ale opravdu nejsme schopni rozlišit, jestli jsme v národním parku v Albánii nebo v lese u Blanska. Co nám trochu zlepšuje náladu, je těsně před cílem opravdu slušný výhled na Tiranu a okolí a o pár minut výhled na jezera, která se nachází dál v NP Dajti. Po 15 minutách na vrcholu se zase vracíme zpět k horní stanici lanovky, děláme si poslední fotky s výhledem na Tiranu a doplňujeme pitnou vodu. Překvapuje nás to, ale na záchodech v restauraci, která je součástí horní stanice lanovky, teče celkem nezávadná voda, která se nedá s tou "městskou" vůbec srovnávat.

Okolo 15:00 sjíždíme lanovkou a přesouváme se k muzeu Bunk Art 1. Cestou kupujeme v supermarketu Aldi nanuk velmi připomínající náš Twister za 60 ALL. Spokojeni s tímto nákupem procházíme znovu okolo zastávky autobusu, kde jsme vystoupili, ale tentokrát míříme do tunelu, který je nedaleko od ní.  Už v tunelu hraje taková tajuplná hudba a se smíšenými pocity z něj vycházíme přímo k pokladně. Cena vstupného je pro zahraniční turisty jednotná - 500 ALL/osoba, ale existuje i o něco zvýhodněná vstupenky pro vstup do obou muzeí Bunk Art (to druhé se leží v centru a je zaměřeno opět na trochu něco jiného).

Muzeum Bunk Art 1 se nachází v největším a nejluxusnějším albánském bunkru vybudovaném během komunistického režimu určeného pro samotného albánského diktátora Envera Hodžu. Budova má několik pater z nichž se většina nachází v podzemí. Muzejní expozice ukazují historii Albánii, jak bunkr fungoval, kde měl pracovat a bydlet v případě útoku samotný Hodža a jak se žilo samotným Albáncům v té době. Návštěvu muzea určitě doporučujeme, i když ke konci už to bylo poněkud zdlouhavé. 

Z muzea vycházíme na úplném konci otvírací doby (to bylo v létě v 17:00, takže pokud bychom absolvovali tento program někdy znovu, tak bychom vyrazili z centra ideálně o hodinu dřív okolo 9:00), nastupujeme na stejný autobus na stejné zastávce, na které jsme vystupovali a jedeme do centra. Před večeří děláme ještě rychlou odbočku do restaurace našeho majitele ubytování, abychom využili jeho poukázku a pak už míříme na večeři do Aurora Fast Food a zpět na ubytování.

Večer vyrážíme nejprve do čtvrti Blokku, která v komunistické éře byla otevřena pouze pro členy strany. Nyní se z ní však stává trendy čtvrť s různými moderními hospodami, bary a kluby. Mezitím co si dáváme pozor, aby nás někdo svým Lamborghini nepřejel, postupně zjišťujeme, že je to na nás až moc a radši se jdeme projít do městského parku, ve kterém se shodou okolností koná festival Sunny Hill, organizovaný otcem zpěvačky Dua Lipy. Přestože jsme původně plánovali festival navštívit, nebyl bohužel nakonec tiranský line-up to, co jsme si představovali. Pro ilustraci, vstupenky na 3-denní festival stály zhruba 80-120 EUR, v průběhu festivalu se nakonec objevili i jednodenní za 50-60 EUR. Nám však bohatě stačilo vidět festival přes jezero z městského parku.

Neděle 27. 8. 2022 TIRANA - DÜRRES A HLAVNĚ JÍZDA ALBÁNSKÝM VLAKEM

V 5:00 ráno se od nás odděluje jedna členka výpravy, která míří na ranní odlet WizzAir z Tirany do Vídně v 7:25. Původně se sice mělo letět až v příjemnějších 14:25, kdy se dá na letiště dostat naprosto pohodově autobusem od parku blízko Clock tower, jenže změny letového řádu nám nepřály, a tak jsme museli objednat u majitele ubytování taxík. Ten zařizuje svého známého, taxík měl původně stát i tak příjemných 10 EUR za půlhodinovou cestu, nakonec se však ukázala albánská pohostinnost a řidič trval na tom, že nic za taxík nechce.

Jako zbytek výpravy vstáváme o něco později, za to se nám nevyhýbají komplikace. Každý den si totiž kupujeme čerstvé pečivo z místních pekáren. Najít otevřenou pekárnu v Tiraně v neděli ráno byl však skoro nadlidský úkol. Bohužel na Google maps v Albánii ani Makedoni není úplně spolehnutí, půlka pekáren (ale i obchodů a restaurací) tam není vůbec zaznačena a když už tam nějaká je, uvedená otvírací doba málokdy platí. Nakonec jsme jednu otevřenou našli, nicméně jsme po Tiraně během hodiny nachodili 6 km. 

V 10:00 hodin opouštíme naše luxusní ubytování a míříme naposledy využít naše poukázky do restaurace. Cestou děláme zastávku k nákupním centru, ale ceny nejsou nijak extra výhodné. Z restaurace míříme nakoupit suvenýry a pohledy, které posíláme z hlavním tiranské pošty, která má k našemu štěstí otevřeno i v neděli. Známka do Česka vyšla v přepočtu pod 20 Kč. Poté nás však čeká jeden z nejtěžších úkolu naší celé dovolené,  a to najít autobusovou zastávku, odkud jede autobus MHD na hlavní vnitrostátní autobusové nádraží. Z centra tam jezdí několik linek, nicméně o to více je to komplikovanější. Na internetu jsme našli informace, že by měl odjíždět ze zastávky na hlavní silnici za národním historickým muzeem, ale pravda byla nakonec trochu jiná a autobusy mířící na nádraží odjížděli ze zastávky za Tirana International Hotel (https://www.google.com/maps/plac...19.8186138). Naštěstí průvodčí, který jezdí v každém autobusu spolu s řidičem, byl natolik aktivní, že křičel BUS TERMINAL na každé zastávce. I z této cesty jsme si odnesli malý tip, pokud je to možné nestůjte u autobusových dveří. Albánské autobusy jsou sice na místní poměry docela slušné, nicméně se nám za cestu v Tiraně i v Drači stalo, že se dveře z ničeho nic za cesty otevřely, a tak je lepší být trochu ostražitý. Varoval nás před tím i jeden z průvodčích.

Za necelých  20 minut jsme na severním autobusovém nádraží. Situace je tam na první pohled docela nepřehledná, ale náš autobus do Drače odjížděl hned z místa hned u vjezdu/výjezdu z nádraží, jak nazývají obrovské parkoviště plné autobusů a mikrobusů. Pán průvodčí hned vybírá jízdné, kufry dáváme do podpalubí a zabíráme si libovolná místa v prázdném autobuse Irizar, který už má svoje nejlepší za sebou. Během 20 minut se autobus slušně zaplňuje a skoro plný autobus vyráží na zhruba 40 minutovou cestu. Průvodčí vybírá od většiny cestujících jízdné až potom co jsme vyjeli, systém bych v tom nehledal, podruhé jsme naštěstí platit nemuseli. V Drači, druhém největším městem Albánie, nejprve zastavuje hned po sjezdu z dálnice u nějaké benzínky, kde vystupuje pár místních. Většina cestujících včetně nás ale směřuje na konečnou, která se nachází na hlavním autobusovém nádraží v Drači. Velká výhoda, kterou by se mohli inspirovat v mnoha českých městech, je ta, že je zde vše na jednom místě.  Hned vedle autobusového nádraží je také vlakové nádraží a přístav. Ze stejného místa odjíždí také příměstské autobusy, které obsluhují hotely při Dračské riviéře. 

Přestože využít tyto příměstské autobusy v naší další cestě na apartmán by byla ta nejjednodušší varianta, jsme se rozhodli dát přednost trochu (minimálně v Albánii) dobrodružnějšímu způsobu dopravy - místní železnici. Celkově v létě 2022 jezdili v Albánii přesně 3 páry vlaků týdně. Z toho na trase z Drače do Elbasanu 2 páry vždy v sobotu a neděli ráno z Elbasanu do Drače a odpoledne zpět. Jelikož trať u Drače vede podél pobřeží hned za hotely a čtyřproudovou silnicí a zastavuje i v městečku/letovisku Golem, který je na druhém konci Dračské riviéry, nám víc vlak do itineráře ani zapadat nemůže.

„Nevěděl jsem , že máme v Albánii železnici.“ - majitel ubytování v Tiraně poté co jsme se s ním podělili o náš další plán :)

Jelikož z Tirany přijíždíme s hodinovou rezervou, se nejdříve jdeme najíst do ani ne 500 metrů vzdáleného rychlého občerstvení, za kebab platíme asi 180 ALL, suverénně nejméně co jsme v Albánii viděli, ale na kvalitě to poznat nebylo. Po obědě se už přesouváme zpět na nádraží, kde, jak se ukázalo, je trošku oříšek dostat se vůbec do hlavní budovy. Zjišťujeme, že hlavní dveře jsou zavřené, a tak se tam člověk musí dostat přes bistro z boční strany. Uvnitř nádražní budova vypadá velice podobně jako nějaké starší české či slovenské nádraží s tou výjimkou, že jsme v ní byli sami. V rohu je pak kancelář s prodejnou lístků. Tam obsluhovala velice milá postarší paní, pro kterou jsme byli soudě z jejího výrazu raritní klientela. My anglicky, paní albánsky a trochu italsky, jsme se navzájem pochopili, že po ní chceme jízdenku z Drače do Golemu. Za 5 lístků dáváme dohromady 180 ALL (35 ALL za jednoho), podle tabulky  co visí na nádraží usuzujeme, že nám paní započítala studentskou slevu, jinak by to bylo za dvojnásobek. Na bankovku 200 ALL ale nevrací :). Pokocháni nádražní budovou pokračujeme na nástupiště.

Zde na vícero nástupištích stojí několik dieselových lokomotiv, několik vagónů v havarijním stavu a pak naše ne o moc lépe vypadající souprava. Co na první pohled nelze přehlédnout jsou některá vysklená okna vagónů. Pokud už tam nějaké sklo je, tak má v sobě několik několik otvorů jako by to někdo prostřelil, což není daleko od pravdy, kterou zanedlouho cestou zjistíme. Děláme pár fotek a potom nastupujeme do našeho 3 vozového vlaku, kde půlka posledního vagónu je vyhrazena pro paní průvodčí a její známé. Zevnitř vagóny nevypadají jinak než zvenku a vůbec se nedivíme, že ministerstvo zahraničních věcí albánskými vlaky cestovat vůbec nedoporučuje.

Vyjíždíme dokonce o dvě minuty dřív už v 14:58, za to s otevřenými dveřmi, které přichází průvodčí zavřít až po výjezdu. Nabíráme pohodové tempíčko, které za celou dobu nepřesáhne 30 km/h. Vlak je poloprázdný a říkáme si, že to tak špatné vlastně vůbec není. První co nás z tohoto pocitu vyvádí je větev, která nás trefuje přes vysklené okno. Pozitivní nálada nás opouští, když vidíme albánské děti postávající podél trati s kameny v ruce - tím se vysvětlují ty díry a vysklená okna, naše okna už ale sklo nemají, takže celou cestu doufáme, že nedostaneme kamenem do hlavy. Po půl hodinové cestě zastavujeme v Golemu, naší cílové stanici a náš negativní pocit z albánských drah kulminuje, když vidíme na nástupišti davy albánské nížší třídy mířící po víkendovém dni u moře zpět do Elbasanu. Vzdáváme výstup těmi správnými dveřmi, protože by nás ty davy asi ušlapaly a otvíráme si dveře na druhou stranu a vyskakujeme i s kufry do trávy. Všichni jsme naštěstí v pořádku a říkáme si jaké jsme měli štěstí, že jsme vystupovali už v Golemu, protože i jediná další zastávka by byla v přeplněném vlaku utrpení. Do toho začínají hrát trochu nervy v hlavě a začínáme mít všichni takový svědivý pocit, naštěstí to je falešný poplach, ale vůbec bych se nedivil, že by tam někdo chytil třeba štěnice.

Přecházíme lehce pofidérní most přes čtyřproudou silnici a pak pokračujeme 15 minutovou chůzí na apartmán. Bohužel chodník podél místní silnice tak z půlky chybí, a tak si cestou užíváme i uskakování autům, jejichž řidiči se opravdu troubit nebojí. Jsme ubytovaní v apartmánech Phi, které jsou vzdáleny 200m od pláže, správkyně má perfektní angličtinu, takže je komunikace výrazně jednodušší než je v Albánii zvykem, za to se nezapřela albánská mentalita, tedy že na vše je při nejmenším spoustu času, a tak se s drobnými problémy musíme vícekrát připomínat. Cena apartmánu s 1 ložnicí vycházela při 5 lidech 234 Kč/osoba/noc. Odpoledne se jdeme vykoupat a večer zkoušíme pizzu v jedné z místních restaurací za asi 450 ALL.

Pondělí 28. 8.  - Středa 31. 8. 2022 - DRAČ A DRAČSKÁ RIVIÉRA

Následující tři dny věnujeme spíše relaxaci u moře a trochu klidnějšímu programu. Zjišťujeme, že na plážích jsou všude lehátka k pronájmu za stejnou cenu 500 ALL za jeden set dvou lehátek a jednoho slunečníku. Jsou zde také plážové bary, jejichž ceny jsou v něčem levnější, v něčem jsou naopak podobně drahé jako v Česku. Spousta z nich nabízí lehátka zdarma, pokud si v nich něco koupíte. Číšníci jsou celkem ochotní a rádi se s námi podělili i o hesla na wifi. Na plážích je také možnost spousty aktivit. Například hodina pronájmu šlapadla stojí 500 ALL. Večer procházíme promenádu podél pobřeží, je zde spoustu atrakcí včetně obřího ruského kola (cena 600 ALL), celkově jsme však měli pocit, že s končícími prázdninami každým dnem ubývalo jak prodejců, tak atrakcí. Během několika dní zkoušíme vícero restaurací, ale všechny byly ve výsledku skoro stejné. Jídlo bylo velmi levné (asi 500 ALL za hlavní chod), a opravdu velmi dobré včetně mořských plodů, ovšem člověk nesmí počítat s tím, že číšníci přinesou vždy to, co si objedná, což potvrzují jak naše zkušenosti, tak velký počet google recenzí.

Jedno odpoledne pak podnikáme menší výlet do přístavního města Drače, kde jsme v neděli přestupovali. Z hotelů okolo pláže jezdí zhruba každou půlhodinu příměstský autobus přímo k autobusovému i vlakovému nádraží. Jízdní řády bohužel nejsou nikde k najití, ale prodavačka v supermarketu nedaleko zastávky ráda poradila. Další nevýhodou je to, že autobusy mají podél pobřeží opravdu málo zastávek, k nejbližší to máme pěšky 15 minut. Ze začátku nám dělá problém zastávku vůbec najít, cedule je jen v jednom směru, v druhém bylo před 5 lety, kdy jsem byl v Drači naposledy, alespoň posprejovaný pruh, ale ten už za ty roky zmizel.  Zastávky jsou alespoň pravdivě zaznačeny na mapách.cz. Máme dobré načasování, takže na autobus čekáme asi jen 10 minut. V autobusu je i průvodčí, jízdenky kupujeme u něj za 100 ALL / osoba, což na albánské poměry není málo. Za 20 minut přijíždíme k okraji centra Drače. 

Jelikož už jsme líní vymýšlet nějakou trasu, kopírujeme si jednu z internetu a jdeme podle ní. Za návštěvu stojí nejvíce místní amfiteátr, ten je ale vidět i bez placení vstupného ( 3 EUR), a pak relativně nová promenáda kolem pobřeží, kde byl i pěkný západ Slunce. Na návštěvu Drače stačí tak 3-5 hodin a máte ho prochozený skrz na skrz. Na co je potřeba dávat pozor je poslední autobus zpět, který v našem případě jel v 19:30, ale nejlepší je se zeptat průvodčího na cestě tam, protože se to může v průběhu roku měnit.

My jsme měli štěstí na drama, jelikož v posledním autobuse nešly zavřít dveře. Přestože by to nebyl v Albánii důvod k tomu neodjet, jsme měli smůlu, protože dovezený autobus z Německa v sobě měl automatické čidlo, které to nedovolovalo a řidičům ho i přes úsilí nešlo odpojit. Naštěstí pro nás po půl hodině přijel autobus, který měl v Drači končit, ale udělal ještě kolečko navíc. Cestou nazpět měl navíc průvodčí, kterého jsem si pamatoval ještě z dovolené s rodiči před 5 lety, kdy jsme byli v Albánii poprvé. Utkvěl mi v paměti zejména kvůli tomu, že uměl anglicky, což dřív rozhodně nebyl standard. Pan průvodčí je navíc opravdový profesionál a pamatuje si názvy většiny hotelů při pobřeží, takže rád poradí s vhodnou zastávkou i poměrně zmateným polským turistům.

Poslední večer nakupujeme suvenýry v místním obchůdku. Nejvíc nás zaujaly miniatury rakije, které přesně splňují limit do příručího zavazadla. Cena byla v přepočtu 35 Kč za 100ml lahvičku. Krom suvenýrů ale řešíme i check-in k našemu zpátečnímu letu. Přestože se tomu Wizzair celkem brání, existuje cesta jak udělat online check-in s možností, aby všichni seděli vedle sebe a navíc ideálně třeba v exit-row s extra místem na nohy zdarma. Základem je počkat, až bude mít co nejvíce spolucestujících online check-in za sebou, např. u ranních letů večer v 10 už všichni check-in měli. Po zjištění, která sedadla zůstala volná, je potřeba dát si do košíku tolik letenek, kolik zůstalo v  letadle volných (mínus ty vaše) s místenkami na sedadla, která z těch zbylých nechcete. Pokud mají všichni odbaveno, mělo by to sedět. Poté už stačí jen provést check-in. U Wizzairu je problém ten, že pokud dáváte letenky do košíku v prohlížeči a ne v aplikaci, tak vás to může označit často za robota a "koupi" zablokovat. Další problémem je, že na "koupi" každých deseti fiktivních letenek potřebujete 1 telefon s 1 wizzair účtem. Systém vás ale povolí usadit se vedle sebe bez zaplacení jakýchkoliv poplatků. Naopak u Ryanairu lze dát do košíku více letenek na jeden učet (třeba 40), ale pokud vám zbydou místa jen vedle sebe, tak si je musíte zaplatit. To se dá vyřešit tak, že necháte ob jednu sedačku volnou. Celkem je to trochu komplikované a nemusí to vždy vyjít, ale čím více je vyprodaný let, tím je to jednodušší.

Čtvrtek 1. 9. 2022 DÜRRES - TIA - VIE - BRNO 

Na ráno máme domluvený taxík od správkyně naších apartmánů a pána taxikaře můžeme jen doporučit. Umí i něco anglicky, měl auto pro 6, což neměla žádná z větších taxi společností v Albánii a jezdil i jako tranfer z letiště pro německé cestovky. Telefon/WhatsApp na něj je 068 27 99 000. Cena za 1 klasické auto pro 4 pasažéry je z Dračské riviéry na letiště v Tiraně u všech společností podobná okolo 30 EUR. Náš taxík pro 6 osob stál 50 EUR (včetně 10 EUR noční přirážky). Taxi pro nás přijíždí už v 4:00, což bylo možná zbytečně brzo, ale později nemohl. Letiště je vzdálené 30-45 minut podle toho jak rychlý a zkušený je řidič. Silnice jsou skoro prázdné, a krom toho, že jsme málem srazili potulného psa, co nám vběhl pod cestu, je jízda klidná. Na letišti v Tiraně je v 4:45 dost rušno a trochu zácpa, klasicky je slyšet spoustu troubení. Přestože je na stránkách WizzAir jasně napsáno, že je boarding passy potřeba tisknout, není to pravda. Zdarma je vám vydají na přepážce check-in, protože na tiranském letišti podporují pouze klasické boarding passy, takže na ni musíte tak jako tak. Fronta na bezpečnostní přepážce byla trochu delší, ale co se týče limitu na tekutiny nic nehrotí. Naopak pasová kontrola je s biometrickými EU pasy velmi rychlá, jelikož mají samostatnou frontu s automatickými bránami. Jejich obsluha pak v 5 ráno hodně ocenila naše pózování při snímání obličeje. Let odlétá načas. Do Vídně přilétáme v 8:55 podle plánu, vlaky s přestupy ve Wien-Rennweg a Wien Hauptbahnof se pak dostáváme až do Brna.

Rozpočet (na osobu):

Doprava (4 829 Kč)

Jízdenka ČD Brno-Wien hbf. – 226 Kč (se slevou na ISIC)
Jízdenka OeBB Wien hbf.-Wien Flughafen – 2,3 EUR                    
Wizz Discount Club (skupinové členství) - 11,67 EUR
Letenka Wizz Air VIE-OHD (Wizz Flex + přednostní nástup) – 47,39 EUR (se slevou Wizz Discount Club)
Taxi z letiště do centra Ohridu – 3,33 EUR
Taxi z Ohridu do St. Naum a zpět včetně čekání – 8 EUR
Taxi z Ohridu do NP Galicica na Livada pass a zpět včetně čekání – 10 EUR (včetně vstupného)
Jízdenka Flixbus/Eurobus z Ohridu do Tirany – 418 Kč (levnější díky výhodně koupenému poukazu)
Jízdenka MHD po Tiraně – 4x40 = 160 ALL
Jízdenka bus Tirana-Drač – 150 ALL
Jízdenka vlak Drač-Golem – 35 ALL (se studentskou slevou)
Jízdenka bus Golem-Drač – 2x100 = 200 ALL
Taxi Golem-Tirana(letiště) – 10 EUR
Letenka Wizz Air TIA-VIE (Wizz Flex + přednostní nástup) – 84,39 EUR (se slevou Wizz Discount Club)
Jízdenka OeBB Wien Flughafen-Wien hbf – 2,3 EUR
Jízdenka Regiojet Wien hbf.-Brno (lowcost) – 198 Kč (se slevou na ISIC)

Atrakce (1 045 Kč)

Vstupné Bay of Bones – 150 MKD
Vstupné Samuelova pevnost v Ohridu – 120 MKD
Vstupné 1. kostel v Ohridu- 150 MKD
Vstupné 2. kostel v Ohridu– 150 MKD
Soukromá hodinová projížďka lodí po Ohridském jezeře – 5 EUR
Lanovka Dajti Ekspress (zpáteční) – 10 EUR
Vstupné Muzeum Bun Art 1 – 500 ALL
Lehátka na pláži za 3 dny na osobu – 400 ALL
Půjčení šlapadla na 1 hodinu – 100 ALL 

Ubytování (2 302 Kč)

Ohrid (4 noci) 808 Kč
Tirana (2 noci) 558 Kč
Drač/Golem (4 noci) 936 Kč

Dárky (105 Kč)

SIM karty (77 Kč)

Jídlo a alkohol (cca 200 Kč / den, přesně 2 142 Kč)

Celkem 10 500 Kč

Na závěr nějaké tipy:

JAZYK: V Severní Makedonii si v klidu vystačíte s češtinou, kterou upřednostňují starší. Mladší naopak mluví obstojně anglicky. Na nápisy, které nejsou v latince, pak vřele doporučujeme Google Lens se stažený offline překladačem do telefonu. V Albánii umí většina lidí pracujících v turismu alespoň základy angličtiny. Se zbytkem obyvatelstva se domluvíte rukama nohama, případně mohou pomoci základní slovíčka z italštiny. Za celou domu nám utkvělo pouze jedno albánské slovíčko, a to jednoduchá zkratka FLM, která znamená děkuji.

JÍDLO: V Severní Makedonii nám přišlo jídlo v supermarketu levnější než v ČR, a proto se nám vyplatilo si spíše vařit. Jídlo v restauraci bylo taky celkem levné (100-120 Kč), ale je potřeba se vyvarovat předraženým restauracím pro turisty. V Albánii bylo jídlo v restauraci velmi levné (velmi dobré jídlo stálo 100 Kč), záleží na oblasti, kebab jsme našli i za 40 Kč. Supermarket jsou dražší než v ČR, přišlo nám, že v nich místní moc nenakupují.

VODA: V Ohridu byla voda pitná, bezproblémová. V Albánii je oficiálně taky pitná, ale i místní doporučují kupovat balenou vodu, která se prodává na každém rohu.

BEZPEČNOST: V Severní Makedonii i v Albánii nám přišlo velmi bezpečno. Nepříjemně jsme se cítili pouze při vystupování z vlaku v Golemu, ale taková situace by mohla nastat i u nás. Celkově bych hodnotil Albánii bezpečněji než např. většinu měst ve Francii. Lidé jsou navíc neuvěřitelně milí a snaží se za každou cenu pomoci, i když vám zrovna třeba ani nerozumí. Stejně jako všude je potřeba si dávat pozor před pastmi na turisty, ty jsou ale celkem lehce rozpoznatelné.

PENÍZE A CENY: V obou státech je podstatně levněji než v Česku, takže si tam můžete připadat jako boháči :) Většinou je lepší si směnit eura na místní měnu - makedonské denáry nebo albánské leky. Platba v EUR je v Makedonii povětšinou méně výhodná. Naopak v Albánii přijímali euro ochotněji, kurzy byli v supermarketech velmi výhodné (v době našeho pobytu 1 EUR = 115 ALL) a můžete si i vybrat jestli vám vrátí v eurech nebo jejich měně. Platba kartou je v obou státech spíše z říše snů a podporují ji většinou jen velké řetězce supermarketů. Většinu hotovosti si je tak potřeba přivést s sebou z domu.