Pár letních dní v Madridu

Hlavní město Španělska mě nikdy zvlášť nelákalo. Nebo možná spíš nedominovalo mým žebříčkům míst, kam se chci podívat. Když se ale naskytla příležitost sem vyrazit, proč ji nevyužít? Ve výsledku to vlastně bylo moc fajn, přestože nemůžu říct, že by mě město vyloženě okouzlilo.

Cesta do Madridu

Z Prahy do španělské metropole létá několik leteckých společností, není to ale úplně nejlevnější. Pokud vychytáte nějakou dobrou akci, vejdete se do pěti tisíc, jinak ale počítejte spíš s tím, že si připlatíte. Z nízkonákladovek sem míří Ryanair, paradoxně však nevychází nijak zvlášť levně a víc se vám vyplatí letět s Iberií.

Já nicméně tentokrát z Prahy neletěla, protože jsem se do Madridu přesouvala po dokončení Camina. Ze Santiaga sem létá přímá linka, takže pokud chcete, můžete ji využít, letenky se dají sehnat za velmi slušné ceny. Já se však rozhodla pro vlak, který jezdí třikrát denně a bez přestupu vás za 3 h 22 min doveze na madridské nádraží Chamartín. I když. Jízdní doba je spíše optimistický odhad. Může se totiž klidně stát, že ve vlaku strávíte o poznání více času.

V den, kdy jsem se do Madridu vypravila já, vznikl na nádraží nějaký problém, kvůli kterému se zpožďovaly příjezdy i odjezdy vlaků. A to dost výrazně. V Santiagu nasedám se zhruba pětiminutovým zpožděním, což mi ale nevadí, pár minut sem nebo tam nikoho nezabije. Jakmile se však rozjíždíme, začíná být jasné, že o pohodovou a rychlou jízdu nepůjde. První dvě hodiny jsou ještě celkem v pohodě. Čtu si a nic nenasvědčuje tomu, že už brzy nás čeká spousta otravného stání. V Madridu se totiž něco děje, ale nikdo netuší, co ani kdy se to vyřeší. Posádka vlaku se nás sice snaží pravidelně informovat, ale ani oni nemají páru, jak dlouho budeme stát a čekat. Původní tři a půl hodiny se tak postupně proměňují v krásných téměř šest. Jediné štěstí je, že jsem na večer neměla žádné plány, takže pozdní příjezd pro mě znamená víceméně jen to, že půjdu spát bez večeře.

Madrid mě přivítá navzdory pozdní hodině vedrem. I v jedenáct v noci tady teploty překračují třicítku (aspoň pokud stejně jako já dorazíte v létě). Nádraží je nicméně velmi dobře značené, takže se tu snadno zorientujete a můžete vyrazit kýženým směrem. Mé kroky jako první zamíří k metru, v automatu si pořizuju plastovou kartičku za 2,50 euro a lístek za 1,50 euro. MHD ve městě není extra drahé, cena se odvíjí od množství pásem, která potřebujete projet. Abyste ale pracně nepočítali, co za lístek koupit, stačí zadat cílovou destinaci a automat už si poradí sám. Klasicky vás to nejdráž vyjde na letiště

Metrem jedu jenom pár stanic, pak mě čeká ještě deset minut chůze a jsem na ubytování. Vybrala jsem si Residencia Universitaria Claudio Coello, což je v podstatě studentská kolej, která ale část kapacity využívá pro potřeby hotelu. Nevím, jestli je to tak celoročně, nebo jenom přes léto, bydlení je však pohodlné a čisté, navíc máte v ceně i snídani. Já si asi nejvíc užívám to, že po téměř dvou týdnech mám celý pokoj jenom pro sebe a vlastní koupelnu. Jaká drobnost občas stačí ke štěstí... :D

Jelikož už je hodně pozdě, zapínám klimatizaci, vyhrnuju roletu, aby mě ráno mohlo přivítat sluníčkem, a mířím do sprchy. Do postele se dostanu něco po půlnoci, ale ještě zvládnu pár kapitol z knížky. Když už neputuju, je ideální vrátit se k zaběhnutým rituálům, kam se čtení před spaním rozhodně řadí.

Den 1. - 25. 7.

Probouzím se do slunečného dne, který přímo svádí k tomu vyrazit ven. Napřed je ale na řadě snídaně. Ta probíhá ve zdejší jídelně a není to klasický bufet, ale spíš klasická menza. Máte nárok na jeden teplý a jeden studený nápoj a potom na dvě věci z nabídky. Vybírat můžete mezi různými druhy sladkého pečiva, obloženými croissanty, snídaňovými muffiny, vejci nebo třeba mysli s jogurtem. Beru si jogurt s ovocem a granolou, anglický muffin a kávu a usazuju se ke stolu, abych si naplánovala program.

Jediné, co chci v Madridu reálně navštívit, je královský palác. Lístky na dnešek jsou však už vyprodané, proto si kupuju jeden na zítřek a dnešní plán nechávám otevřený. Uvidíme, co mě cestou cvrnkne do nosu. Španělé mají dneska svátek, ale žádná větší omezení z toho pro mě nevyplývají, takže není nutné se tím stresovat. Do centra to sice mám trochu z ruky, ale po všech těch kilometrech, které už jsem ušla, mě nějaké dva nemůžou rozházet. Tím spíš, že si nesu jenom ledvinku a batoh zůstal na ubytování.

První zastávkou je park El Retiro, který svádí k procházkám i sportování. Po ránu tady několik lidí cvičí taiči a jógu, potkávám taky spoustu běžců nebo lidí na procházce se psem. Přestože slunko už docela peče, mezi stromy je člověku dobře a může si vychutnávat poklidnou atmosféru svátečního rána. Chvíli se jen tak bezcílně potuluju po cestičkách, načež zamířím k jednomu z východů a směrem do centra. Vůbec nevím, co zajímavého v Madridu je, takže se chci spíš jen tak toulat a uvidíme, co mě zaujme.

Po cestě míjím několik kostelů, kde bez výjimky probíhají mše, takže prohlídka bude muset počkat na jindy, a nakonec se ocitám na Plaza Mayor, jednom z hlavních madridských náměstí. Je ze všech stran lemováno budovami s desítkami balkónů, uprostřed stojí jezdecká socha krále Filipa III. a po obvodu spousta restaurací a kaváren. V těsném sousedství pak najdete tržnici Mercado de San Miguel, kde nakoupíte jídlo všeho druhu - sladké, slané, vařené i syrové. Většina zdejších pokrmů vypadá víc než lákavě, ale před chvílí jsem snídala, takže se tady najím jenom očima a pokračuju dál.

Další zastávku si dělám před katedrálou a sousedním královským palácem. Návštěvu interiéru nechávám na zítra, dneska jenom trocha obdivování zpovzdálí. Zaujme mě taky divadlo, které nabízí komentované prohlídky interiérů. Na dnešek už sice žádnou anglickou neplánují, ale jedna bude hned nazítří ráno, takže si na ni kupuju lístek, protože divadelním budovám prostě nedokážu odolat. A jelikož se pomalu blíží poledne, chtělo by to nějaké občerstvení. Na oběd to úplně nevidím, protože v tom horku nemám hlad, to však neznamená, že bych si nemohla dopřát aspoň skleničku vychlazené sangríy a nějaké drobné chroupání k ní.

Občerstvená se vracím do ulic. Mým dalším cílem je muzeum Prado. Kolem toho jsem se chtěla projít už ráno, ale nakonec mě trasa svedla jinudy. Tentokrát to beru po hlavních madridských bulvárech a kolem radnice či burzy. Návštěvu muzea nechávám na osudu. Pokud dorazím a před vchodem bude nekonečná fronta lidí, čekat nehodlám. Jak se však ukazuje, navzdory svátku nejsou Španělé ani turisté příliš lační umění, nejspíš všichni sedí někde na obědě, protože před vchodem není ani noha. Kupuju si proto lístek za 15 euro a mířím dovnitř.

Prado je typická výtvarná galerie, proto předem zvažte, jestli vám za návštěvu stojí. Pokud se v umění vyžíváte, určitě to stojí za to, zdejší expozice je velmi působivá. Najdete tady spoustu španělských a holandských mistrů včetně mnoha jejich velmi slavných děl. Těžiště zdejší sbírky leží v 16. a 17. století, potkáte ale i mladší díla, byť vyloženě moderní umění nečekejte. Galerie se rozkládá na třech patrech a jakmile vás obdivování vystavených děl zmůže, můžete využit služeb některé ze zdejších kaváren. Ceny jsou přirozeně lehce vyšší, ale s tím se musí počítat. Jelikož kávou bych nepohrdla, usazuju se na malém nádvoří a krom pravidelné dávky kofeinu si doplňuju i cukry pomocí melounového nanuku.

V Pradu nakonec strávím něco kolem tří hodin, takže když vylezu z jeho klimatizovaných prostor, čeká mě pořádná ťafka. Teploty, je-li to vůbec možné, zase o něco vzrostly. Hned v sousedství muzea se nachází královská botanická zahrada, usoudím ale, že na její návštěvu mi v tom vedru schází energie. Koneckonců, zítra je taky den. Na mapě si proto hledám nějaký otevřený supermarket, abych cestou na ubytování nakoupila něco k večeři, a vyrážím si užít zbytek odpoledne u bazénu.

Když jsem si vybírala bydlení, krom ceny mě zlákala i skutečnost, že rezidence má na střeše bazén. Není sice nějak zvlášť velký, ale na ochlazení v tomhle vedru ideální. Ve vodě strávím zhruba hodinu, trochu si popovídám s americkým učitelským párem, který dává k dobru historky z pracovního prostředí, a potom se vracím na pokoj, abych povečeřela a naplánovala si další program. Zjišťuju, že v Madridu je docela velká býčí aréna, takže se rozhodnu k ní večer, jakmile teploty trochu klesnou, vyrazit. Od ubytka to má být necelá půlhodinka chůze, nic, co bych nezvládla. Jak se však ukazuje, můj odhad, že se ochladí, byl mylný. Jakmile totiž kolem osmé vylezu na ulici, stále panuje výheň a nejbližší teploměr mi hlásí krásný 41 stupňů. Potlačím touhu utéct zpátky do klimatizace a srdnatě se dávám do boje s okolním vedrem.

U arény jsou davy lidí, protože dnes večer je na programu korida. Chvíli zvažuju, jestli se na ni nevydat, protože lístky by se asi sehnat daly, a dokonce i za solidní peníze, podobná zábava se ale úplně neslučuje s mými etickými principy, takže nakonec arénu okouknu jenom zvenku a vyrazím zpátky. Jen se ještě stavím v obchodě pro něco k pití. Přemýšlím, jestli si nekoupit láhev vína, ale nemají žádné šroubovací a na ubytování mi schází vývrtka, takže odcházím jenom s limonádou. Zbytek večera strávím s knihou v posteli a je to skvělé.

Park El Retiro

Den 2. - 26. 7.

I další den mě z postele tahá sluníčko. Je mi předem jasné, že se můžu těšit na šílené vedro, ale vlastně už mi to nevadí. To je prostě riziko léta uprostřed Španělska. Dnešní program už mám z větší části naplánovaný, ovšem pořád ještě zbývá místo pro improvizaci. Začínám každopádně snídaní v naprosto stejném složení jako včera, po které mířím na metro. Prvním bodem dnešního dne je totiž prohlídka divadla, kam se mi úplně nechce šlapat po svých, ono toho přes den i tak nachodím dost.

Operní dům v Madridu pochází zhruba ze stejné doby jako naše Národní divadlo, přestože jeho vznik provázela řada komplikací. Především neustále docházely peníze, takže stavba se protahovala a chvíli to vypadalo, že Madrid ani žádné divadlo mít nebude. Nebýt intervence královny Isabely, dost možná by to tak dopadlo. Budova je klasicistní, interiér prošel v poměrně nedávné době rekonstrukcí a snoubí v sobě starosvětskou nádheru starých časů s trochou modernity. Něco na něm mi lehce připomíná sorelu, přestože ta se do španělského umění ve skutečnosti nepropsala.

Prohlídka divadla zabere něco málo přes hodinu, po ní pokračuju do místní katedrály. Ta je taky relativně nedávného data, vysvěcena byla dokonce až po roce 2000. Na interiéru a jeho výzdobě je to hodně vidět, mnohem starším dojmem působí rozsáhlá krypta, v níž jsou uloženi mimo jiné i někteří členové královské rodiny. Soudě podle nápisů na některých náhrobcích se tady stále pohřbívá, byť pořídit si tady místo posledního odpočinku asi nebude z nejlevnějších.

Na půl druhou mám koupený lístek na prohlídku královského paláce, do té doby ale ještě zbývá víc než hodina. A jelikož trocha osvěžení nikdy není špatný nápad, usazuju se na zahrádce jedné z restaurací na sangríu. Potom už je čas prozkoumat královskou rezidenci. Královský palác je sice oficiálním sídlem španělských králů, ti tady však reálně nežijí už nějaký ten pátek. Současný panovník dává přednost většímu soukromí paláce kousek za Madridem, takže ten ve městě plní výhradně reprezentační funkci. Interiéry jsou skutečně pěkné, některé místnosti zaujmou na první pohled výzdobou nebo výmalbou. Na prohlídku si vyhraďte tak hodinu, možná o trochu víc, záleží na tom, jak důkladně si budete chtít pročítat popisky.

Protože odpoledne je pořád ještě mladé, rozhoduju se navštívit botanickou zahradu, kterou jsem včera vynechala. Vydávám se tedy zpět k Pradu, jen tentokrát nepůjdu dovnitř, ale do jeho sousedství. Botanická zahrada má poměrně dlouhou a pohnutou historii, v jednu chvíli to dokonce vypadalo, že úplně zanikne. Nestalo se tak, naopak byla zrekonstruována a dnes znovu láká návštěvníky. V porovnání s některými jí podobnými je poměrně malá a nepříliš členitá, najdete zde však neuvěřitelné množství krásných zákoutí, kde můžete prostě jen tak relaxovat a užívat si zeleň. Bloudím po jednotlivých chodníčcích, kochám se květinami i papoušky, kteří okupují zdejší stromy, a na pár chvil můžu zapomenout, že jsem uprostřed velkoměsta, protože zahrada je oázou klidu.

Pak už žádné další plány nemám, takže se zastávkou v obchodě pro nějaké pečivo mířím zpátky na ubytování. I dneska využiju střešní terasu s bazénem, abych si trochu odpočinula, a večer je zasvěcený Srdcerváčům. Jelikož jsem právě dočetla třetí díl komiksu, mám ohromnou chuť vrátit se k seriálu, takže zapínám Netflix a nechávám se unášet absolutní pozitivitou tohohle příběhu.

Madridské divadlo

Královská lóže

Pohled na královský palác z terasy divadla

Den 3. - 27. 7.

Dneska oficiálně končí moje dvoutýdenní dovolená, protože se vracím do Prahy. Letadlo mi nicméně letí až ve čtyři, což znamená, že mám celé dopoledne na potulky městem. Nasnídám se, nahodím batoh, odhlásím z pokoje a vyrážím do ulic. Do centra už se vracet nebudu, v uplynulých dnech jsem ho zvládla prochodit důkladně, ale podívám se do některých novějších čtvrtí.

Při pohledu na mapu zjistím, že to nemám zas tak daleko na zdejší slavný fotbalový stadion Realu Madrid. Nejsem žádný zvláštní fanoušek kopané, ale mám ráda zajímavé stavby. Nějak se mi daří trefovat do návštěvy podobných míst přesně ve chvílích, kdy tam probíhá nějaká akce, takže ani tohle není výjimka a na stadionu se hraje zápas. Kdybych chtěla, nejspíš i seženu lístky, protože venku kromě stánkařů se suvenýry postává i celá řada překupníků, mně však stačí pohled zvenčí.

Od stadionu to beru do nové vládní čtvrti a sousední administrativní zástavby. Má to tady lehký nádech pařížské La Défense, byť architektonicky jsme někde trochu jinde. Rozhoduju se na chvíli zakotvit na dětském hřišti a využít zdejší houpačky v podobě křesílek. Co si budeme nalhávat, na hraní není člověk nikdy moc starý. Bavím se taky pozorováním vedlejší bilingvní rodinky. Holčička je očividně velmi nespokojená se svými botkami, protože se je vehementně snaží zout, na což její tatínek reaguje tím, že jí je zas a znovu nazouvá. Je to trochu boj s větrnými mlýny a není jasné, kdo nakonec vyhraje, protože dítě i rodič mají svou hlavu.

Jakmile čas ještě trochu pokročí, zvedám se, abych se metrem dopravila na letiště. Cestou se zastavím ještě v obchodním domě, který pod jednou střechou shromažďuje až absurdní množství luxusních značek, které si můžu dovolit obdivovat tak maximálně přes sklo výlohy. Zapluju tedy aspoň do místního knihkupectví, byť si tu toho moc nekoupím, protože knížky vedou výhradně ve španělštině. Je vtipné sledovat, že tu letí stejní autoři jako u nás. Pak už ale skutečně nasedám na metro a přesouvám se směr letiště.

Na Terminálu 4 jsem o něco dřív, ale ne až tak zásadně, abych nedokázala nějak zabít čas. Projdu si krámky v duty free zóně, prostuduju tabulky odletů, abych zjistila, že spousta letadel odsud míří do Jižní Ameriky, párkrát přejdu tam a zase zpátky kolem gatů ve svojí sekci, a nakonec se usazuju na pozdní oběd v jedné z četných restaurací. Volba padá na sendvič s brie a iberijskou šunkou, která je naprosto neobyčejná a nedá se srovnat s ničím, co jste kdy jedli. A protože se Španělskem se má člověk loučit stylově, dopřeju si ještě jednu skleničku zdejšího špičkového červeného vína.

Po jídle nakupuju pár posledních suvenýrů, což zahrnuje láhev vína, iberijskou šunku a nějaké sušenky, protože ničím člověk nepotěší víc než jídlem. Potom už si usazená před gatem otevírám knížku a čekám na svůj spoj. Nakonec sice přiletí se zpožděním a dalších pár minut nabere na zemi před odletem, ale v konečném součtu je to jenom kolem půl hodiny. Na cestě se zabavím zbývajícími díly první série Srdcerváčů a trochou čtení.

Zpátky v Praze jsem kolem osmé, takže nezbývá než nasednout na autobus a pomocí několika dalších dopravních prostředků se dostat domů. Dovolená oficiálně skončila.

Fotbalový stadion Realu Madrid

Madrid je pro mě městem, které jsem viděla ráda, ale zároveň mě do něj nic netáhne zpátky. Nevylučuju, že se tam ještě podívám, ale asi bych ho brala spíš jako výchozí bod pro další cesty po centrálním Španělsku. Rozhodně však nelituju, že jsem se tam vypravila a o pár dní si prodloužila dovolenou. Vlastně to byla skvělá příležitost, jak v sobě nechat doznít Camino, než se budu muset vrátit do reality každodenního života. A i když sólocesty podnikám celkem pravidelně, tahle byla v něčem absolutně neopakovatelná a jedinečná. Už dlouho jsem si tak dokonale neodpočinula, tudíž je mi jasné, že v budoucnu podniknu něco podobného znovu.