Perla Indického oceánu - Seychely
Veselé historky, praktické rady a tipy a hlavně co navštívit a nevynechat v této nádherné zemi.
Cestopis z roku 2019 napsala CamillaCZ
Proč zrovna Seychely? Vám, kteří se ptáte na tuto otázku s radostí odpovím. Po naší minulé cestě, kde jsem vymrzla až na kost a strávila jsem několik dní chozením po betonových cestách, obklopena železobetonovými mrakodrapy, jsem řekla a dost! Možná budete překvapení, ale jednalo se o cestu do New Yorku, no kdy jindy, že jo, než na Vánoce. Kdo by to byl řekl, že je v New Yorku taková zima "brrrrr" a přírodní krásy byste tu hledali opravdu marně. Nakonec jsem rozhodla, že příští velkou cestu chci naplánovat někam, kde bude teplo, zelená a modrá barva všude kolem. Netrvalo dlouho, a bylo vybráno!
Jejich slavné a vzácné Coco de Mer vidíte všude, už na letišti.
Ve zkratce popíšu, co důležitého jsme zařizovali:
- Cestovní pasy, víza nejsou potřeba, pokud se zdržíte max. 4 týdny.
- Mezinárodní očkovací průkaz a očkování na žlutou zimnici. Nikdo po nás nakonec tento dokument nechtěl. Naštěstí nám očkování z větší části zaplatila zdravotní pojišťovna. No tak proč ne, bude se hodit jistě i jinam.
- Mezinárodní řidičský průkaz. Pokud si ovšem hodláte půjčit auto. Vidět ho chtěli. POZOR ale, na Seychelách se jezdí vlevo.... ale o tom až později :-D.
- Letenky, letěli jsme se spol. Emirates a přestupovali jsme v Dubaji.
- Jízdenky na trajekt mezi ostrovy od společnosti Cat Cocos - pokud víte přesně, kdy budete cestovat, vyplatí se koupit dopředu tzv. Early Bird Ticket.
- Ubytování a dopravu do a z ubytování
- Adaptér do elektřiny - mají anglický typ zásuvek.
Plán byl prostý. Navštívit během 15 nocí 3 nejznámější Seychelské ostrovy - Mahé, Praslin a La Digue. Rozpočet byl 50.000 Kč se vším všudy i s jídlem na osobu. Musím říci, že plán se podařilo dodržet včetně finančního rozpočtu.
Ostrov Mahé byl naše první zastávka. Je to největší z osmi obydlených ostrovů, které patří k Seychelám (pro upřesnění - největší znamená 28 km dlouhý a 8 km široký). Nachází se zde malé letiště s dvěma terminály. Jeden terminál je určen pro mezinárodní lety a jeden pro vnitrostátní lety po vlastních seychelských ostrovech.
Hala s odbavovacími přepážkami.
Dveře vedoucí k jediným 3 odletovým branám.
Odpočívárna na letišti.
První šok nás čekal na letišti, jen jsme se dostali ven z poloprázdného boeingu. No co jsme mohli čekat? Jsme přece v tropech! Šílené vedro, dusno a vlhko jako v parní sauně. Nutno podotknout, že bylo čerstvě po tropické dešťové přeháňce, která tomu velice napomáhala. Z kopců za letištěm se zvedal oblak páry, která opouštěla místní prales a my byli v tu ránu mokrý, jako když jsme právě prošli rychlou sprchou. Následoval imigrační pohovor. Nyní opět do reality:
V letadle nám dali vyplnit dva papíry, o které bychom se rádi podělili, abyste na ně mohli být připravení. Jednalo se o žádost k povolení vstupu a jakási zdravotní karta pro místní ministerstvo zdravotnictví. Také Vás za poslední měsíc bolela hlava?
Zdravotní karta
Žádost o vstup na území
Imigrační pohovor samotný probíhal hladce. Podmínkou vstupu na Seychely jsou zpáteční letenka, ubytování alespoň na první noc a dostatečná finanční zásoba. U nás chtěli vědět pouze to, kdy se vracíme zpět a první ubytování.
Když už jsme u té finanční zásoby, myslím, že se hodí ve stručnosti popsat, jak se to tady s těmi měnami (EUR, USD, SCR) vlastně má. Na Seychelách je oficiální měnou Seychelská rupie (SCR). Bankovky připomínají barevné papírky z hry Dostihy a Sázky, které jsme hráli už před 20 lety. Ačkoliv se na první pohled zdá, že Seychely jsou zaostalá země, není tomu tak. V každém menším obchůdku se dá platit kartou, a to velice doporučuji z vlastní zkušenosti. Rupie prosím neměňte v nevýhodných směnárnách z jiných měn. Vyberte je klidně hned na letišti v bankomatu. My to tak udělali, a bylo to bez problémů. Vybírali jsme během cesty dvakrát. Jednou 5000 SCR a pak 4000 SCR. POZOR kde vybíráte: modrý Barclays bankomat si sebere 100 SCR jako poplatek za výběr. Pokud uděláte čtyři kroky vzad, naleznete oranžový bankomat Nuovobank, kde krásně vyberete penízky a jako bonus - bez poplatku. Vezměte si s sebou pro jistotu pár EUR, třeba 100, to je jedno... (my za celou dovolenou utratili asi 35 euro, a to za jeden odvoz do hotelu). Všude jinde se platilo rupiemi - v obchodech, transfery, autobusy, take-away restauracích, restauracích atd. Ačkoliv se někde píše, že si máte vzít třeba i dolary, je to nesmysl, nesmysl, nesmysl.... Pokud chcete ušetřit, vůbec nechoďte do restaurací. Všude je dost místních take-away stánků s indickým a seychelským jídlem za přijatelné ceny. Porce okolo 50 SCR. V restauraci za jedno jídlo dáte třeba 320 SCR.
Barclays né prosím.
„I hope your boyfriend is a good driver, just keep left“
Nastal čas, abychom vyhledali chlápka, který nám měl doručit autíčko, kterým se budeme pohybovat po ostrově. Přece jen tu nejsme měsíc a chceme vidět co nejvíce, proto jsme zvolili tento způsob. Auto jsme si objednali předem přes internet na stránkách Maki Car Rental. Ajaj, chlápek nikde. Už už jsem byla odhodlaná zavolat na společnost, se kterou máme auto domluvené a všimnu si malého človíčka pobíhajícího po letišti v podpaží s cedulkou s naším jménem. Předání auta už poté proběhlo hladce. Ovšem až na to, že na Seychelách se opravdu jezdí vlevo a opravdu - volant je na pravé straně auta. Samozřejmě, že jsme to věděli, ale realita vypadala mnohem hůř než tomu bylo ještě doma. Pán z půjčovny nám k autu ani nic moc neřekl a jeho poslední slova byla "I hope your boyfriend is a good driver, just keep left" - doufám, že tvůj přítel je dobrý řidič, jenom se stačí držet vlevo. Uff, teď bych nechtěla být v kůži mého přítele. No, samozřejmě že je dobrý řidič, projel autem dokonce i Řím. Jediný háček je v tom, že tohle bylo vždycky vpravo. Navíc únava po skoro dvoudenním letu tomu taky nepřidala.
Jedno kolečko po parkovišti, druhé, třetí... "já už jedu" slyším vedle sebe a v tu ránu se řítíme na kruhový objezd, který nás má vyvézt z letiště na hlavní cestu. Samozřejmě, že i na kruhový objezd se vjíždí směrem doleva. Čekalo nás 7 km do ubytování v podstatě stále rovně, navigace byla připravená. Byla to nejhorší cesta jakou jsme kdy zažili. Né, že by na Seychelách bylo něco špatně, ale tohle byl opravdu šok. Ono už stačilo, že jet na levé straně je hodně divný. K tomu se ale přidala uzoučká cesta akorát pro dvě auta, lemovaná srázy, které končily v moři bez jakýchkoliv zábran. A najednou se proti nám NA PRAVÉ STRANĚ vyřítil typický modrý seychelský autobus, rychlostí blesku. Pomoooc... uf, tak to byl asi 1 mm. Se slzami v očích vím, že tohle nezvládám a bojím se podívat vedle sebe. S každým dalším bleskurychlým autobusem a s prudkým srázem po levé straně, nová vlna adrenalinu. Ať už je konec, teď tady umřeme... Neumřeli. Nakonec jsme dorazili do prvního ubytování, kam jsme dojeli pěšinkou asi pro jedno pidi auto, ačkoliv podle navigace to měla být celkem velká silnice. Né ale, pokud jste na Seychelách.
Hodně štěstí!
Vyjímečně je tady okraj srázu zpevněný.
Na navigaci celkem veliká silnice.
Hned kousek u ubytování byl obchůdek, který vlastnil a prodával tam nějaký Ind. Jmenovalo se to tam Veni Shopping Center. Na Seychelách hodně menších supermarketů patří Indům. Koupili jsme si máslo, toastový chléb, med, barel vody (5l) za 30 SCR + malé lahve vody pro přelévání z velkého barelu. Celkem nás to vyšlo asi na 160 SCR, pak už jsme dokupovali jen toastové chleby.
Už během pětiminutové cesty do obchůdku jsme stihli vidět typické živočichy, jako je nefila zlatá, gekoni, krab duch a kaloni.
Umýt a spát. Teplou vodu ale nehledat. No co, stejně bylo vedro na padnutí.
Nefila zlatá. Hlavně klid! Jsou totiž všude.
Gekoni jsou celkem roztomilá zvířátka.
Krab duch. Najednou se objevní a zase je pryč.
Obrovští netopýři, kteří se perou o ovoce.
„Bez čelovky na Seychely nelez“
Technická poznámka: Bez baterky, ještě lépe čelovky, na Seychely nelez. Veřejné osvětlení nebývá zvykem. Pokud tu je, pak pouze slabě svítíci lampa, jejíž světlo se rozplyne dříve, než dopadne na zem. Neplatí to pro hlavní město a největší letoviska. Pokud jste ale jako my, a hledáte dobrodružsví v jiných koutech, opravdu využijete skoro každý den, i když si jdete jen do místního take-away pro večeři a nevidíte cestou na krok. Teď mně napadlo, že by se možná šikla i nějaká ta reflexní vesta. Chodníky pro chodce tu nejsou a vy jste nuceni chodit po silnici mezi šílenci, kteří se řítí na úzké silnici velikou rychlostí.
Na rozdíl od New Yorku kompas můžete nechat doma. Ale o tom jiný cestopis.
A je to tady! Čeká nás první den na ostrově Mahé, bez stresu, únavy... a jede se objevovat. Ale až po snídani od Julie, naší přísné paní domácí, která nám včera dala velice dlouhou přednášku o tom, co v pokoji smíme a nesmíme. Snídaně jsou vždy vajíčka na tisíc způsobů.
Naše první zastávka směřovala do botanické zahrady v nejmenším hlavním městě na světě Victorii. Vstupné činilo 100 SCR/os. Byla to krásná zahrada, udržovaná s typickými rostlinami pro Seychely, hlavně známou palmou Coco de Mer. Tato palma je národní bohatství a Seychelané si jí velmi váží a chrání ji. Byl tam koutek i s Čínskou zahradou, ohrádka se želvami, které jste si mohli za 50 SCR nakrmit. Do toho jsme nešli. A naštěstí jsme jinde měli také příležitost se k želvičkám dostat a to zdarma.
Zde se nevyhnu další technické poznámce. Bez repelentu na Seychely taky nelez. Repelenty jsme měli s sebou ale nenastříkali jsme se. A to jsme měli a hned ráno, než jsme vlezli do té zatracené botanické zahrady. Chybami se člověk učí.
Zbytek dne jsme strávili v hlavním městě Victorii. Parkovali jsme na parkovišti u stadionu za 10 SCR/půl dne. Kupón lze koupit na poště, která je hned přes ulici. Než se nám ho podařilo koupit, vystřídali jsme asi čtyři poštovní přepážky. Jen na jedné ho prodávali. Prohlédli jsme si Clock Tower, poslali domů pohledy, tak na zkoušku - opravdu za 14 dní přišly všechny tam, kam měly. Dále jsme viděli Hindu chrám, Sir Selwyn Selwyn-Clarke Market, tržnici z roku 1840, kde jsme si koupili trs banánů, které u nás prodávají myslím jako tzv. baby-banány. Tam naprosto běžná velikost. Dále Kenwyn house, známou fontánu královny Victorie atd... Je toho moc. Nejvíce jsme se zdrželi hledáním místního hřbitova, který jsme stejně nenašli. To štvalo hlavně přítele, chtěl si ho prostě vyfotit. V 18:00 je tu už tma jak v pytli, vše zavřené a venku mrtvo. Rychle zpátky do ubytování. Co chcete vlastně stihnout za celý den, když už v 18:00 je na Seychelách konec světa, ticho, pusto, prázdno. Je tu režim brzkého vstávání a brzkého chození do postele.
Vstupní cesta do botanické zahrady ve Victorii.
V botanické zahradě.
Clock Tower na hlavní třídě Victorie.
Hinduistický chrám ve Victorii.
Coco de Mer
Další den jsme si řekli "konec městům". Dnešní den bude turistický den, zkusíme si projít pár TRAILŮ, které se na Mahé nacházejí a prolínají se celým národním parkem na Mahé. Je jich tu mnoho. Nejsou dlouhé, co se týče vzdálenosti, ale to převýšení by mohlo leckoho odradit. My se ale nedáme. I přes podmínky, které k tůrám nejsou nejvhodnější - teplo, vlhko, nedýchatelno. Hlavně dost vody s sebou a zvládneme to. Už teď se nemůžeme dočkat na krásná panoramata, která nás tam čekají.
První trail, který jsme si zvolili, nese jméno Morne Blanc Trail. Asi 100 metrů od jeho startu leží TEA FACTORY, místní fabrika na výrobu Seychelských čajů SeyTé. Je tu také pěkné parkoviště, kde můžeme nechat auto a také tu je krásný výhled. Než vyrazíme na trail, jdeme to tam očíhnout. Dovnitř si můžeme zaplatit i prohlídku ( 35 SCR/os ), to jsme ale nechtěli. Jako správní milovníci čaje, jsme si tu nakoupili v obchůdku u továrny asi pět krabiček místního vanilkového čaje (Vanilla Tea) 25 SCR 1 krabička. Nechutná vůbec špatně.
Banány rostou podél silnic.
Obchůdek u Tea factory.
Výhled z Tea Factory
Čajová plantáž
„Nice view“ - to ale vůbec není vtipné!
A jde se na to. Náš první trail v pralese na Seychlách. Morne Blanc Trail, příslib nádherného výhledu po celém západním pobřeží Mahé. Cestu bych mohla popsat jako prudký, fakt brutální kopec přes prales (dalo by se tu hrát si na Indiana Jonese), přes kořeny a kameny. Už, už budeme nahoře. Celý zadýchaný nejen kopcem ale i vzrušením z výhledu, který (ne)přijde. A ejhle, najednou slyším někoho jak říká "nice view" - krásný pohled a směje se, nějaký další odvážlivec, který došel před námi. Coože? Vypadá to tu spíše jak konec světa. Tohle prosím není vůbec vtipné. Fotky plně postačí pro představu. Mraky se přes nás hnaly a výhled nikde. A sakra. Mimochodem to prý není nic výjimečného, tak to tady prostě je, a velice často.
Nice view.
Cedule na startu trailu.
Po cestě nahoru. Kořeny, kameny...
Výhled na druhou stranu z vyhlídky.
Po cestě dolů nás zastihla pravá tropická přeháňka - takže liják největšího kalibru. Z pralesa to udělalo ještě větší prales. Svým způsobem mokrý jsme byli tak i tak, takže nám to vůbec nevadilo.
Prales po dešti. No není to nádhera?
Jak vypadá člověk po prvním trailu na Seychelách.
Dalšími vyhlídkami byly Mission Lodge a další trail pod názvem Mt. Copolia Trail. Nutno říci, že tam nám výhledy opravdu vyšly. Myslet si, že to "nejhorší" už máme za sebou, byla však chybná představa. Mt. Copolia trail byl mnohem horší co se týče náročnosti, a to o dost! Možná to bylo už naší únavou, možná ale ne. Mt. Copolia byl prudký jako blázen, špatně značený, takže jsme se ztratili, než jsme došli nahoru. Šlo se ještě přes horší kořeny a kameny než předtím. Zato ale, pozor, ho doporučím ze všech nejvíc. Ten výhled byl neuvěřitelný, nádherný, dechberoucí. Původně jsme tam šli kvůli masožravkám, které tam mají růst. No, neviděli jsme ani jednu. Výhled to zachránil.
Cesta na Mission Lodge.
Mission Lodge.
Cesta na Mt. Copolia.
Mt. Copolia - vrchol.
Mt. Copolia - výhled.
Vraceli jsme se až za tmy. Ještě že máme čelovky, baterky a repelenty. Po cestě domů, když jsme za tmy jeli na ubytování, to na silnici vypadlo asi takhle: "bacha černoch, bacha pes." Na silnici se volně procházeli místní bez jakéhokoliv reflexního prvku nebo baterky a běhali psi na úzkých serpentýnech s nezpevněnou krajnicí. No, povím vám, nic příjemného. Dokonce před námi jel chvíli i cyklista... bez světla samozřejmě, černě oblečen a ve tmě tmoucí. Člověk nechápe...
Další den nás velice bolely nožičky. Dva šílené traily v jeden jediný den. Rozhodli jsme se proto, že dnešní den strávíme na pláži. Manžel naší paní domácí nám doporučil tři pláže: Anse Port Launay, Anse Soleil a Anse Takamaka. Vlastně to byl první den, kdy jsme navštívili nějakou pláž na Seychelách, díky kterým jsou Seychely tak pověstné. A opravdu, pověsti nelhaly. Byla to nádhera. Možná to bude znít jako ohraná věta ale musím to napsat. Nádherný jemný bílý písek, v pozadí zelené kopce, které pokrývá nádherný tropický prales, okolo vás běhají krabi, nad vámi létají obrovští kaloni a před vámi azurově modrý oceán plný života. Pláže velice prořídlé, co se týče lidí. A to jsme ještě nebyli na těch úplně nejznámějších plážích, které se nachází na dalších ostrovech, které navštívíme. Tak na to jsem zvědavá. Co může být ještě hezčí? A opravdu bylo to pak ještě hezčí...
Anse Port Launay se nachází u luxusního hotelu, ale přístup na pláž má kdokoliv, nejde se na ní přes hotel. Výhodou je, že tu můžete použít i sprchu, která patří k tomu drahému hotelu. Pro ty, kterým třeba vadí slaná voda na kůži. Dá se tam v klidu zaparkovat na takovém plácku. Je tam pozvolný vstup do vody, skoro žádné vlny a pár korálů, kde můžete šnorchlovat. Vyloženě na koupání, velice doporučujeme. Neslyšel někdo někoho v dálce volat "žraloook"? Snad to byl jen planý poplach. Rychle z vody ven a pak zase dovnitř. Možná si sem nějaký malý žralůček občas najde cestu. Nutno mít stále respekt k těmto vodám. Naše paní domácí nám potvrdila, že žraloci tu jsou. Vyvarovat se koupání má žena, co má zrovna periodu a nenosit třpytivé šperky do vody. To je prý přiláká. Okolo 14:00 hodiny začal příliv a to už bylo horší, každých deset minut jsme si museli posouvat ručníky dozádu a dozádu. Na tuto pláž bych jela klidně znovu.
Anse Soleil byla surová pláž s velkými vlnami a pavouky okolo na keřích. Sem bych už znovu jet opravdu nemusela.
Anse takamaka byla naproti tomu nádherná. Byly tu i želvičky které jste si mohli pohladit a zadarmo. Stihli jsme tuto pláž zrovna při západu slunce a opravdu to byla nádhera. Představte si ten klid, šumění moře, zapadající slunce, místní děti skákající salta do vln. Na západ slunce bych sem jela klidně znovu.
Vstup na Anse Port Launay.
Anse Soleil.
Pavouci na Anse Soleil vysí nad hlavami.
Želvy u Anse Takamaka.
Anse Takamaka.
Západ slunce na Anse Takamaka.
„Mysleli jste si, že klást vajíčka karetu obrovskou na pláži, můžete vidět jen v dokumentárním filmu? Pak jste se zmýlili.“
Další den jsme se vydali, podívat se do Royal Spice garden. Cesta tam byla šílená a za vstup chtěli 125 SCR/os. Je tam hezký výhled, můžete si prohlédnout jak roste pepř, muškátový oříšek, banány, ananasy, pomeranče, citróny, mango, vanilka, koka, bambusy, kávovníky, skořicovníky atd. atd. Dostali jsme při vstupu mapičku i s botanickým popisem rostlin, které tu můžete najít. Pro ty, kteří nejsou zrovna botaničtí nadšenci jako jsem já a bojí se pavouků, tak nedoporučím. Dokonce jeden z místních velkých pavouků byl jen pár milimetrů od mé hlavy než jsem stihla uhnout. Bohužel chudák za nic nemohl, to já jsem slepá jak patrona. Nutno říct, že pavouci dokážou být hezky maskování na své neviditelné pavučině. Stačí ale dávat pozor.
Je libo pomelo?
Skořicová kůra voněla jako Vánoce.
Kalon si pochutnával na chlebovníku.
Malý ananásek.
Po krásné procházce v této královské zahradě, s kterou se pojí velmi zajímavá historie, jsme jeli k největšímu vodopádu na Mahé - Sauzier waterfall. Všude radili: plavky s sebou. No dobrá. Jen co jsme dorazili na "parkoviště" k pralesu, kudy se dá k vodopádu dojít, obklopili nás tři místní, že chtějí za vstup 100 SCR. Není náhodou "Sunday free" ? (jak stálo na cedulce velké asi půl metru. Ne, zněla odpověď. V tom nám probleskli hlavou dvě možnosti. Dáme jim 100 SCR a budeme mít klid, nebo se vrátíme k autu, které bude objeté klíčem a ještě nás ani nepustí dovnitř, nebo nám vyfouknou gumy. Co můžete proti třem dvoumetrovým černochům dělat? Tak tady máš na to pivo a marjánu, zloduchu jeden. Dostal 100 SCR a když jsme se pak od vodopádů vraceli nikde už nikdo nebyl. Možná kdybych sem jela podruhé, bojovala bych víc a Sauzier waterfall rozhodně nevynechám. Byl to opravdu dlouhý vodopád v čistém krásném pralese a pod ním bylo utvořené jezero, které, zdálo se, jako že je úplně černé. Po chvilkovém váhání, zda vlézt dovnitř jsme se rozhodli, že teda jo. A nemělo to chybu. Voda byla ledová, pod sebe jste v černé vodě neviděli ani na 5 cm. Možná byli všude kolem pirani a krokodýli, ale na to už je pozdě. Doplavali jsme přímo k vodopádu, koukli nad nás nahoru, z jaké výšky na nás voda padá a byl to opravdu nádherný pocit. Jak z nějakého filmu. Možná Pláž s Leonardem DiCapriem z roku 2000.
Sauzier waterfall
Přímo k vodopádu.
Sauzier waterfall.
Poslední zastávka byla pláž, kterou nám opět doporučil manžel naší paní domácí. Nakreslil nám velice skromnou mapičku, vedoucí k pláži Gran Police. V mapě jsme ji poté nalezli jako Police Bay. Bohužel počasí nevyšlo úplně nejlépe a vlny byli asi metr a půl veliké a vzhledem k zpětným proudům, které tu nejsou nic neobvyklého, jsme se daleko do moře nepouštěli. Za to po cestě na pláž jsme si všimli něčeho, co bychom v životě nečekali, že uvidíme. Byla to kareta obrovská, která právě vyhrabávala díru do písku na pláži a kladla vajíčka. Tak to jsme ještě neviděli. Bylo to nádherné sledovat, jak je toto místo ještě neovlivněno člověkem natolik, že se tu želvy nebojí klást vajíčka na pláž.
Kareta klade vajíčka na pláži.
Kareta klade vajíčka na pláži.
Kareta klade vajíčka na pláži.
Gran Police.
Je krásný nový den a my máme dnes v plánu dorazit trajektem na ostrov Praslin. Od Mahé je vzdálen 45 km a autem se dá projet dokola asi za 2 hodiny (max. rychlost mimo město 60km/h). V přístavu jsme měli domluvené vrácení půjčeného auta. Vraceli jsme ho stejnému chlapíkovi, který nám auto předával. Už z dálky na nás mával. Cestování po Mahé nás stálo asi 500 SCR za benzín. Bohužel tůrování motoru do Seychelských kopců se na spotřebě podepíše. Automatická převodovka by asi nebyla od věci. My ale radši řídíme s manuálem. Julie, paní domácí, a její manžel se s námi velmi velkoryse rozloučili, dali nám na cestu dva čerstvé kokosy, z kterých se brčkem pije kokosová voda a jednu asi pětikilovou papáju. Kdo se s tím má tahat až na Praslin?
Cestování trajektem Cat Cocos. Lístky jsme měli nakoupené dopředu z oficiálních stránek lodní společnosti https://booking.catcocos.com/. Kupovali jsme Early Bird Ticket - nevratný lístek za výhodnou cenu 726,10 SCR za osobu na horní palubě. Spodní je levnější, ale chtěli jsme si užít krásný výhled během cesty. Platili jsme je kartou přímo přes jejich stránky a na email přišel e-ticket, který jsme si vytiskli a to jim stačilo. Někteří měli e-ticket i v mobilu a taky jim to stačilo. Kód z ticketu si odpípli i z mobilu. Do přístavu na Mahé jsme dorazili radši dřív, abychom se zorientovali (v 9:30). Odjezd byl v 10:30. Musíte se nejdříve odbavit. Domeček pro odbavení je po pravé straně hlavní přístavní budovy, kde se pouze čeká na nalodění. Je tam více kanceláří a jedna z nich je Cat cocos. Tam vám zváží zavazadla a připnou vám na něj štítek s nápisem Praslin nebo La Digue, podle toho, kam jedete. Zavazadla si nechají a před odjezdem je sami naloží do lodi. Před nástupem na loď ještě prohlídli pas a lístky a už jsme seděli na horní palubě a čekali na cestu na Praslin. Ta zabere asi 1 hodinu a 15 minut.
Už samotná cesta trajektem byl zážitek. Jsou to obrovské katamarány, jedoucí opravdu velmi rychle. Osoby s citlivým žaludkem mohou na vlnách dost trpět. Posádka stojí v pozoru a pohotově podává sáčky na zvracení. Řekněme, že pár lidem bylo opravdu zle, spíše dětem, ale nebylo to nic hrozného.
Jak jsme kotvili na Praslinu, byly jsme tak unešení krásou tohoto místa, že jsme zůstali sedět a čekali, co se bude dít. Spoustu lidí také seděla a nic se nedělo. Uběhlo asi 10 minut a v tu ráno záblesk z čistého nebe. Nejede tahle loď ještě na La Digue? No jasně. A my si tu jen tak sedíme, kufry už jsou venku z lodi, vyházené na přístavní molo, a my čekáme na nevím co. Vystřelili jsme z trajektu jako střely. No nepřála bych vám vidět naše vyděšené obličeje. Kufry na Praslinu v přístavu a my bychom odjeli až na La Digue. Naštěstí jsme stihli včas vystoupit, bylo to o fous.
Parkování u přístavu na Mahé.
Hlavní budova přístavu, čekání na nalodění.
Domeček, kde se odbavují kufry na loď.
Na pravé straně je přepážka, kde váží kufry.
Loď, kterou jsme jeli, stále ještě v přístavu na Mahé.
Na palubě.
Sebrali jsme naše sakypaky a celkem snadno jsme našli paní od firmy Coconut Services, která na nás již čekala a odvezla nás za 300 SCR do našeho ubytování na západní straně ostrova. Odvoz jsme objednávali na jejich stránkách dopředu z domova. Cena odpovídá místním zvyklostem. Levné to není, ale ani předražené. Tak to tu prostě je. Myslím, že cestu si nejvíce užíval přítel, který nemusel poprvé řídit sám. Paní se s námi dala do řeči a dozvěděli jsme se, že firmu má se svým bratrem. Oba se narodili na Mahé, ale odstěhovali se na Praslin.
V ubytování nás přivítal milý Sakib z Bangladéše, který se posléze rozplýval nad tím, že čaj se u nás řekne čaj, jako u nich v Bangladéši. Ono slovo čaj je, řekla bych, ve světě dost rozšířené. Dokonce jsme dostali i takový starter pack food do začátku - džusy, marmelády,másla, vody, mléka a dokonce byl tak hodný, že nám nachystal kokosy s brčkem a deštníčkem, které jsme dostali od Julie a jejího manžela. Tolik se nám tu líbilo, že jsme si na večer koupili lahev kokosového Takamaka rumu a nakrájeli jsme si k tomu papáju od Julie a jejího manžela. Závěr z dnešního večera: Takamaka rum nepijte! :-D Je to fakt síla!
Papája na večer.
Takamaka rum.
Další den jsme se rozhodli vyrazit autobusem na pověstnou Anse Lazio, kde jsme chtěli strávit celý den. Po včerejším Takamaka rumu nám autobus celkem bodl. Vyráželi jsme z Grand Anse Village v 8:15 směrem na Anse Boudin via Vallée de Mai. Jízdenka stojí 7 SCR/os. a cesta trvá asi 1 hodinu. Oficiální stránky veřejné dopravy na Seychelách jsou sptc.sc, najedete tu i jízdní řády. Během cesty autobusem se vám hlavou honí spoustu věcí, nejvíce však jedna věc, zda vůbec dojedeme živí a zdraví. Autobusák jel jako šílenec, nehledě na úzké cesty, prudké srázy a serpentýny. Ten má ale odhad! 1 mm sem a 1 mm tam a bez přibrždění. Pokud už se rozhodl přibrzdit, celým autobusem se rozléhalo pisklavé vřeštění brzd, přístrojová deska se klepala na povolených šroubech a tlumiče byste hledali marně. Tohle jsme si přece nemohli nechat ujít. K Anse Lazio autobus nezajíždí, takže ze zastávky Anse Boudin musíte jít pěšky do ohromného kopce a pak zase dolů prudkým kopcem, který jste tak pracně před chvílí vyšli nahoru... a pak to uvidíte. Pohled jako z nějakého katalogu cestovní kanceláře. Ještě více bílý a jemný písek, křišťálově čistá voda s barvou světle tyrkysovou, bílé puntíkované rybičky které se vás nebojí a skoro nikde nikdo. Jediná vráska na celé tváři těchto všech pláží tady je, že tu nejsou toalety. Takže všichni chodí víte kam. Buď do vody a nebo za keříčky za pláží, což jde někdy i trošku cítit. Bohužel je to tak! Domů jsme opět ze zastávky Anse Boudin vyjížděli v 17:20 (v 17:00 přesně jsme vyrazili z pláže), abychom dojeli se západem slunce. Pokud chcete z autobusu vystoupit, u každé řady sedaček je malé tlačítko pro zazvonění a autobus vám na příští zastávce zastaví. Stačí opravdu jen lehce, jemně a na vteřinku stisknout. Já jsem ho stiskla trošku více, než je zvykem a pěkně jsem chudáka pana řidiče protroubila. Vypadal, že se opravdu lekl. Cestou do ubytování jsme v supermarketu koupili čokoládu, 100% papájový džus produced in South Africa a nanuky podobné těm vanilkovým s mandlemi a čokoládou, které prodávají v Lidlu. Dle obchodu nanuk stál 23-25 SCR. Bez čelovek bychom po cestě zašlapali více afrických šneků, než jich, už před námi, bylo zašlapáno.
Nástup do autobusu.
V autobuse.
Tímto autobusem jsme projeli Praslin.
Cesta na Anse Lazio.
Anse Lazio
Anse Lazio
Následující den ráno, nám přivezli další autíčko na půjčení. Měli jsme ho zarezervované z domova u Capricorn Car Rental. Byla to malinká Kia Picanto. Hlavní podmínkou bylo, že nesmíme parkovat pod kokosovým palmami. No jasně, že nás to vůbec nenapadlo. Další háček byl v tom, že blinkry byli na pravé straně volantu. U minulého auta byly klasicky vlevo, i když byl volant na druhé straně. Ani jsem nepočítala kolikrát jsme místo blikání stírali stěračema okno. Nutno podotknout, že jsme nebyli jediní. Tento den pršelo a my vyrazili na prohlídku chráněného parku, zařazeného do světového dědictví UNESCO, Vallée de Mai. Vstupné činilo 350 SCR/os. Celkem drahá záležitost, nicméně víme, že tím přispíváme na ochranu tohoto panenského pralesa. K prohlídce dostanete mapu a můžete vyrazit. Mají i svojí mobilní aplikaci s mapou. Jsou tam tři trasy od nejkratší po nejdelší, která činí 2 km a zabere vám cca 3 hodiny na prohlídku. My prošli všechny tři křížem krážem a byli jsme tam od asi 10:00 až do 16:00. Byl to prales, kde všude rostou vzácné palmy Coco de Mer, pod jejichž listy si připadáte jako ten mraveneček v trávě. Bylo to úchvatné, skoro jako cesta do pravěku. Velkou výzvou bylo spatření vzácného černého papouška, který žije pouze zde. Bohužel nám nebylo přáno, abychom ho zahlédli. Je to totiž velice vzácné a lítá hlavně večer, jinak je schovaný v korunách stromů. Tento park určitě nevynechejte na vaší cestě. Zbytek dne, až do večera do tmy, jsme strávili opět na Anse Lazio, kam jsme tentokrát dojeli autem. K večeru začínají na plážích vylézat krabi ve velkém a kaloni lítají těsně nad vašimi hlavami. "Au", něco mi spadlo na hlavu. Kalon mě posr... :-D Taková ovocná jakoby přesnídávka mi spadla na hlavu. Možná to kaloní hovínko ani nebylo. Kdo ví.
Vstupní brána do Vallée de Mai.
Plody Coco de Mer.
Cesty ve Vallée de Mai.
Vallée de Mai.
Jako mravenečci v trávě.
Vallée de Mai.
Další den jsme měli zarezervovaný vstup do areálu hotelového komplexu Lemuria, abychom se mohli podívat na pláž Anse Georgette, která má být stejně tak malebná jako Anse Lazio. Vstup musíte mít dopředu zamluvený. My rezervovali přes email ots@lemuriaresort.com. Napíšete kolik lidí, kdy, národnost, jména a pošlou vám potvrzení. Cestou k hotelu jsme se zastavili v Black Pearl Shopu a místní farmě na perly s perlorodkami. Bohužel tento den zrovna spravovali místní elektrickou síť, takže nešel proud. Paní nám obchůdek ochotně otevřela, takže jsme se za přítmí obchůdku koukli na šperky z perel, které si stejně dovolit nemůžeme. Odolali jsme i koupi kazových perel, kus za 25euro a jeli jsme dál. Na vrátnici hotelu jsem nás ohlásila, bohužel naše jméno není na seznamu. Chvíli jsem jim vysvětlovala, že jsme se přes e-mail opravdu objednávali, že to není možné. Dokonce nám i odepisovali, že místo je rezervováno. Vzhledem k tomu, že jsem neustoupila, nám dali podepsat nějaké papíry, dali nám přečíst pokyny jak se máme chovat a pustili nás dovnitř. Pokyn zněl: držte se pouze cesty, která vede na pláž, jinam tady v hotelu nesmíte.. No, nevadí. I tak to byl zážitek, sledovat rozlehlé, pečlivě udržované pozemky hotelu. Cesta vedoucí přes velké golfové hřiště nás dovedla na pláž. Cesta byla označená šipkami, takže se neztratíte. Pláž byla opravdu krásná, ale byla oproti Anse Lazio hodně malinká a bylo tu tak málo stínu, že vypadala poměrně přeplněná. Na rozdíl od toho, na co jsme dosud byli zvyklí. Nebyla tu toaleta ani nic, kde si koupit něco k snědku, kromě jednoho stolku, kde místní prodával kokosy a banány. Vlny byli dost vysoké, takže jsme se mohli vyřádit. Zůstali jsme až do tmy.
Vstup do hotelu Lemuria. Jednání o vstupu.
Pozemky hotelu Lemuria.
Cesta přes golfové hřiště.
Anse Georgette.
Poslední den na Praslinu jsme vyrazili na prohlídku do rezervace Fond Ferdinand. Prohlídka je možná pouze s průvodcem a vstupné činí 150 SCR/os. Během cesty na vrcholek parku s vyhlídkou jsme bedlivě poslouchali průvodkyni, která nám vyprávěla o stromech Takamaka, vanilce a palmách a plodech Coco de Mer. Zaujalo nás, že palmu opylují gekoni. To jsme nevěděli. Prohlídka trvala asi 3 hodiny během které jsme vyšli asi stovku schodů na sluníčku k vyhlídce, která ale stála za to. Zbytek dne jsme strávili na Anse Lazio a večer odevzdali půjčené auto. Zítra vyrážíme na poslední z ostrovů - La Digue.
Hlídač rezervace Fond Ferdinand.
Gekon opyluje Coco de Mer.
Coco de Mer.
Stovka schodů na sluníčku.
Výhled z vrcholku rezervace.
Ráno pro nás přijel tentokrát bratr paní, která nás vezla do ubytování. Rozloučili jsme se se Sakibem z Bangladéše a vyrazili do přístavu. Opět jsme jeli s Cat Cocos, ale tentokrát jsme si zaplatili levnější lístek v dolní palubě za 195,60 SCR na osobu. Přece jen je to 15 minut cesty, takže to nevadí tolik. Zde se kufry neodbavují jako na Mahé. Prostě až připluje loď, předáte posádce Váš kufr, ona ho hodí do nákladního prostoru katamaránu a vy jdete na palubu. Už nám kufr ani nevážili jako na Mahé.
Po výstupu na La Digue to byl pravý zmatek a davy lidí, hledající své ubytovatele podle cedulek se jmény. My měli na mapě vyznačeno, kde se ubytování nachází a rozhodli jsme se tam sami dojít pěšky. Ostrov La Digue je malinkatý. Je pouhých 6 km od Praslinu a má zhruba jen 38 km čtverečních. Do našeho ubytování to má být 500m pěšky. Na La Digue nejezdí auta, pouze takové ty vozíky bez dveří, které vozí lidi po hotelech a jinak tu všichni jezdí na kolech. Dokonce i kufry by vám nějaký místní za úplatek naložil na rám a odvezl do hotelu. Jak jsme se na chvilku zastavili, už si někdo mylně domyslel že jsme se ztratili a chtěli nám pomoci dostat se do hotelu. Člověk si to tu v klidu ani pořádně nevyfotí nebo co. Hlavní třída v La Passe vesničce byla neskutečně frekventovaná a byl tam obrovský frmol. V ubytování jsme dostali, díkybohu, vychlazený welcome drink, který nám opravdu velmi bodl. Byl to vychlazený a oslazený čaj z lemongrass, citronové trávy, které tu je také požehnaně a je to tu velmi oblíbené pití s blahodárným vlivem na žaludek a trávení. Nakoupili jsme zásoby jídla - doporučujeme obchod Gregorie´s a Spar, který je mimo hlavní třídu. Ve Sparu mají vodu 5l za 45 SCR, v Gregorie´s 12l barel za 36 SCR. Jako by se oteplilo o 10 stupňů, jak jsme dorazili na La Digue. Nevím jak je to možné, ale bylo tu mnohem větší horko než na ostatních dvou ostrovech. Navíc je tam mnohem víc a mnohem větší pavouci než na Mahé a Praslinu. Čas jakoby se tu už dávno zastavil.
Molo na La Digue.
Kruhový objezd La Digue.
Hlavní třída La Passe.
Místní Spar.
Je libo taxi?
Abychom ušetřili za půjčení kol, první den na La Digue vyrážíme pěšky. Naše zastávka bude národní park L´Union Estate, kterým se dostaneme na jednu z nejkrásnějších pláží světa, některé zdroje tvrdí i nejkrásnější vůbec, Anse Source d´Argent. Vstupné do tohoto parku je 115 SCR/os. Jde to prý obejít i přes moře bez vstupného, ale zvolili jsme oficiální variantu. Než se dostanete na pláž, projdete skrze hřbitov bývalých majitelů parku, přes výběhy želv, přes vanilkovou plantáž a nádherné parky s palmami. Pak se dostanete až na vlastní pláž. Byla to členitá pláž, se spousty typických žulových skal, které dělily jednotlivé menší plážičky. Bílý jemný písek a azurová voda s hejny ryb, které se nebály plavat až ke břehu. A že to byly pořádně velké ryby. Na náš vkus tu ale bylo docela dost lidí. Není se čemu divit, každý chce vidět toto nádherné místo. Pokud pojedete na Seychely, rozhodně toto místo nevynechejte. Vypadá to tu jak z kýčovitého katalogu, jak když to někdo vytvořil uměle. Až takhle je to dokonalé. Vraceli jsme se až za tmy a cestou z parku nám dělal společnost místní pes, který asi nikomu nepatřil a jen se potuloval po ostrově. Na večeři jsme zašli do take-away okýnka a dali jsme si kuřecí obalené stehno s hranolky za 50 SCR porce.
Cesta na pláž.
Vanilková plantáž.
Pohled na oceán.
Anse Source d´Argent.
Anse Source d´Argent.
Anse Source d´Argent.
Jako bychom nebyli na La Digue, pokud si nepůjčíme kola, a neprojedeme ostrov křížem krážem na kolech. Proto jsme další den vyrazili půjčit kola. Udělali jsme to ale chytře. Nepůjčili jsme si kola na hlavní třídě, ale bokem v malé uličce, kde měl nějaký chlap půjčovnu s malým množstvím kol. Nutno říci, že neuměl vůbec anglicky. Standardní cena za půjčení kola je 150 SCR/os. za den. Tak to né hošánku, to si můžu půjčit kolo na hlavní třídě, za tuhle cenu. Usmlouvali jsme 75 SCR/os. za den. Hezká slevička. Kola jsme si půjčili na dva dny. Kola bych popsala jako dvě hrozný skládačky bez fungující převodovky, s brzdami skoro nebrzdícími a košíkem na nákup, přidělaným zezadu sedadla. Nevadí.
Ostrov tvoří jedna hlavní silnice a oba konce nejsou spojené, ale končí. My celý ostrov projeli na kolech od jednoho konce k druhému. Do cesty se nám stavěli volně procházející se želvy na silnici a kochali jsme se výhledy na pláže a oceán po celém ostrově.
Půjčené kolo.
Želva na silnici.
Výhled na pobřeží.
Dojeli jsme na konec světa.
Počasí se tu mění velmi rychle. Ráno bývá nejčastěji krásně jasno a večer a odpoledne přijdou mraky, sprchne a je zataženo. Vedro je ale pořád. Poslední den na La Digue máme v plánu Trail přes tři pláže. Jmenuje se to Anse Coco Trail. S kolem jsme dojeli ke Grand Anse a tam jsme nechali kola zamčené k palmě. Na Grand Anse to fouká a vlny jsou veliké. Chvíli jsme se tu zdrželi a vyrazili na Petit Anse. Trail není značen. Začátek je na konci pláže u velkých kamenů Grand Anse směrem vlevo pokud se koukáte na oceán. Jde se okolo černého jezírka po kluzké, strmé a kamenné cestě. Čekali jsme, že bude mírnější. Cesta z Grand Anse na Petit Anse nám zabrala 20 minut. Pláž Petit Anse byla krásná, moře bylo rozbouřené, tak jsme si jen pohráli ve vlnách. Na pláži byli udělané domečky z kokosových listů, kam jste se mohli schovat před větrem. Koupili jsme si od místního kokos na pití a hnědý kokos k jídlu za 75 SCR za set. To jsme usmlouvali. Z Petit Anse jsme poté pokračovali na Anse Cocos, další půl hodina cesty. Byla to nejhezčí pláž z těch tří. To nejhezčí na konec. Bylo tam hodně krabů, takových velikých, fialových. Celá cesta zpět trvala asi 45 minut. Večer jsme dojedli konzervy tuňáka, čokoládu, jogurty, toasty a šli si balit. Ráno v 5:00 vstáváme na trajekt a vracíme se na Mahé.
Parkování kol- Grand Anse.
Grand Anse na La Digue.
Začátek Trailu.
Cesta na Petit Anse.
Petit Anse.
Anse Cocos.
V 6:30 ráno nám odjížděl trajekt z La Digue na Mahé. Se společností Cat Cocos to vyšlo na 921,70 SCR za osobu. Opět jsme byli na horní palubě a byl svěží raní vánek. Cestou jsme nalodili ještě pár turistů na Praslinu. Cestou z Praslinu směrem k Mahé, se před námi Mahé zjevilo jako obrovský gigant v raním oparu. Oproti Praslinu a La Digue to byl úžas, najednou se ostrov zdá tak obrovský s obrovskými kopci táhnoucími se celým ostrovem. Přesně v 8:30 jsme zakotvili v přístavu Mahé, kde jsme se před asi deseti dny naloďovali na Praslin. Čekal na nás řidič, který nás odvezl na poslední noc do ubytování v Beau Vallon. Pokoj odpovídal ceně. Velmi skromný. Ale opět to zachránil výhled z pokoje. Výhled na hory i oceán. Hned jak jsme se ubytovali, jsme vyrazili na pověstnou pláž Beau Vallon. Tam to žije. Jak říkal manžel naší první paní domácí - Beau Vallon number one. Byla to dlouhá pláž, s mírnými vlnami a nádherně čistá voda. Z vody vidíte krásné zelené kopce Mahé. Hned za pláží je spousta stánků s jídlem a pitím za dobré ceny. Oproti dražšímu La Digue příjemná změna. Fresh Juice 35 SCR, Mojito 65 SCR, Burger 60 SCR, Hranolky 15 SCR.
Výhled z pokoje.
Cedule s nápojovým lístkem.
Hlavní třída Beau Vallon.
Občerstvení v Beau Vallon.
Beau Vallon Beach.
Tuna Steak na rozloučenou.
Poslední den odletu propršelo celý den. Nasadili jsme pláštěnky a prošli jsme si naposledy Beau Vallon pláž. Na rozloučenou jsme si koupili tuňákový steak s hranolky za 275 SCR v místní restauraci. Poprvé a naposledy jídlo z restaurace. Byl výborný, jen ta cena byla pro nás příliš vysoká. Odvoz byl domluvený navečer od seychelleservices.com za 35 euro na letiště z Beau Vallon.
Naše dojmy na závěr: Na Seychelách se žije úplně jinak, než u nás. Všichni jsou tam hodně milý a vše co bylo domluvené vyšlo a nikdo nás nezklamal. Kromě toho ale mají na všechno všude čas. Čas se tam zpomalil, ale pro nás se zrychlil až moc. 15 nocí uteklo neskutečnou rychlostí. Zaujalo nás, že tam nemají chodníky pro chodce, všichni chodí po silnici a nikde jsme neviděli sražené chodce. Auta od sebe jezdí cca 2 cm na úzkých cestách a nikdo nás nikde neodřel. Ráno rybář uloví rybu a na řidítkách na kole jí jede prodat do restaurace, kde vám jí ještě ten den udělají k večeři. Mladí Seychelané si tuní svá auta tím, co u nás je zakázané a jezdí po ostrově s partou kamarádů... Slova, která vystihují naší cestu jsou hlavně příroda, vedro, moře, kameny a palmy...
Děkujeme za přečtení cestopisu a doufáme, že vám alespoň trošku pomohl a dodal odvahu před tím, než vyrazíte na toto nádherné místo.
Jak se ti cestopis líbil?
CamillaCZ procestovala 10 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Afriku. Na Cestujlevne.com se přidala před 4 lety a napsala pro tebe 3 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil21 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Mám otázku,při půjčení auta vzdy požadují kreditní kartu?
Zrovna tam mi přijde půjčení auta úplně zbytečné, je tam kvalitní a levná síť autobusových linek.
Zcela s Padrinem souhlasím, taky jsem uvažovali o vypůjčení auta na Mahe, ale nakonec nebylo potřeba a vše jsme projeli autobusem. Na Praslinu to samé. Na La Dique ani auta nejezdí, tam jsme si vypůjčili kola.
Záleží, kde si budeš půjčovat, pokud vezmeš přes rentalcars nebo jiné, tak si to přečti v podmínkách. Pokud přes místní, tak já třeba vůbec nic neřešil, přijeli s autem na hotel, podepsali smlouvu, zaplatil jsem hotově a auto nechal s klíčky pod kobercem na letišti.
Za mne bych si auto půjčil, ale je to o pohodlí a o tom, kam všude chceš jet. Pokud klasické místa a pláže, tak autobus je ok, ale pokud chcete i odlehlejší pláže a všechny hezké pláže ve všech rozích ostrova, tak si to bez auta nedovedu představit. Bavím se o Mahé.
Při prvním půjčení auta na Mahé, u Maki Car jsme platili převodem na účet a zálohu pán na místě ani nechtěl. Takže s kartou se nemanipulovalo vůbec. Na Praslinu u Capricorn Car Rental jsme platili v Eurech hotově a zálohu také nechtěli, takže ani kartu. I kdyby jí chtěli, tak si myslím, že s debitkou úplně v pohodě.
Jinak půjčení auta doporučuji velmi, pokud chcete za krátký čas vidět hodně věcí a nebo pokud někde chcete být třeba do tmy, např. do osmi večer, to už pak autobusy nejezdí. Takže záleží. Pokud Vás jede víc, a finančně se rozdělíte, tak to pak nevyjde zase tak draho. Ať se Vám na Seychelách líbí. :o)
Tohle je diskutabilní. Půjčení auta tam vyjde zhruba na 2x tolik co např. v USA (přes 1.100 Kč/den)
Síť autobusových linek je velmi hustá a od autobusu to není nikam daleko - ani na ty odlehlé pláže, jízdné stojí cca 10 Kč. Navíc přímo u autobusového nádraží je velmi dobrý fastfood (myslím že jediný na ostrově), kde se dá při přestupu pohodlně najíst.
No my jsme platili 35 euro za den, půjčení auta. A na Praslinu jsme část pobytu jezdili autobusem a jenom na dva dny jsme si půjčili auto, abychom si mohli celý ostrov objet a zastavit kde chceme a být tam, jak dlouho chceme. Ale je fakt, že je to hodně diskutabilní :o). Já jsem za, si alespoň na den, dva to auto vzít. :o)
Moc, moc děkuju za komentáře a další praktické tipy a rady na cestu :o). Určo se budou velmi hodit dalším cestovatelům, kteří se do této nádherné země vydají. Určitě bychom se tam do budoucna chtěli vrátit, protože v nás Seychely zanechaly spousta pocitů, které jsem se snažila popsat v cestopise a rádi objevíme zase nová místa na Seychelách, která všichni popisujete v komentářích. Hodně štěstí všem v dalším cestování a kdo pojede na Seychely poprvé, ať zažije spousta dobrodružství jako my. Kdyby cokoliv, pokud to bude v našich silách, rádi s čímkoliv poradíme.
Vzhľadom na vlastnú skúsenosť z decembra, musím tento cestopis veľmi pochváliť - je objektívny a človek z neho môže veľa načerpať.
K plážam - na Mahe pre nás bola naj. pláž Anse Royale s výborným šnorchlovaním okolo ostrovčeka na jej okraji aj s korytnačkami, rajami a morskými koníkmi, bývali sme nad ňou - self catering Au fond du mer view s najlepším výhľadom, aký sme kedy mali, pre tých, čo majú radšej hotely je nad týmto ubytovaním pomerne lacný hotel Le Relax tiež s nádherným výhľadom.. Viac ako Anse intendance sa nám páčila pláž Baie Lazzare - bola chránená koralovým rífom,bez prúdov a vĺn a na dvoch kilometroch sme boli asi piati.
Anse Royale je dobré miesto na pobyt , idú tadiaľ v podstate všetky dôležité autobusové linky po ostrove.
Na Seychely je super vzít nafukovací paddleboard (tedy pokud máte kufr v ceně). Podmínky tam na to jsou naprosto ideální.
Seychelly jsou nadherne, ale prijde mi podle clanku. Ze vice lidi odradite nez nalakate na tak krasnou zemi. Prislo mi tam dost negativni veci a vlastni zkusenost se Seychelly je naprosto nezapomenutelna. Lidi neskutecne pratelsti, bezpecnost na jednicku, jidlo fantasticke a priroda doslova dechberouci.
Cestopis jsem si přečetl a přidávám se k pochvalným reakcím. Nesouhlasím s tím, "ze vice lidi odradite nez nalakate". Popsat i drobná negativa je samozřejmě v pořádku. Nebyl jsem tam a na základě cestopisu ukazujícího i jiné možnosti než pláže bych někdy v daleké budoucnosti možná i jel, ale odrazují mě vyšší ceny (zvlášť ubytování, pokud bych jel sám) a že jsou na můj vkus příliš turistické.
Určitě to poslední, co bych si přála, je odradit někoho od tak nádherné země, jako jsou Seychely. Článek je psán trošku s nadsázkou. Je to psané tak, jak jsme to v tu chvíli cítili. Nicméně i věci, které jsou zdánlivě odrazující, byly super dobrodružství a to nás právě baví, o to jde! :o) Naprosto souhlasím, že jsou tam lidé přátelští, bezpečnost byla na jedničku, jídlo bylo skvělé a příroda byla TOP!! Přeji hodně dalších super cest a Libore, doufám, že až jednou v daleké budoucnosti Seychely navštívíte, že se vám budou líbit tak, jako nám.
Velmi pěkné!
Na Mahé určitě navštívit Anse Intendance, za mne nejhezčí pláž.
Port Launay je rezervace, kde žraloci vyvádí mladé. To lesklé je i kvůli murénám, rádi si kousnou při šnorchlovaní, bohužel už tam skoro žádné nejsou.
V Ephelii, ten drahý resort, každou neděli za 500 rupek luxusní all can you eat.
K vodopádu to chce z druhé strany, kousek za vilou Vanilla nechat auto dole, jit vlevo dolu a až narazíte na trubky, tak podél nich k vodopádu, pokud se nebojíte jít džunglí☺ ale gratis.
Díky, moc pěkné, připomněl jsem si naši loňskou cestu (10 nocí, 3 ostrovy). A případným dalším zájemcům přidám pár osobních zkušeností, které se v některých bodech zásadně liší od toho, co jsem se před cestou dočetl (mj. i na těchto stránkách).
Peníze - nebyl problém ani v malých krámcích platit kartou, i při půjčení auta na ubytování si paní donesla terminál. Všude tam, kde jsem předpokládal, že karty brát budou a chtěl jsem tak platit, jsem tak zaplatil (btw - pro tento výlet jsem si pořídil kartu Svět od mBank a absolutně žádný problém nikde, kurz suprový). Za celý pobyt jsme ve dvou vystačili s výměnou za 300 USD (přímo na letišti), resp. jsme tu hotovost pak i cíleně utráceli, abychom nemuseli měnit zpět. Případně bankomatů je dostatek. Za celý pobyt jsme se nesetkali s tím, že by po nás někdo chtěl nebo nabízel výměnu valut.
Jídlo - ano, je dražší. U Indů ve stánku se najíte levně, ale porce jsou skutečně malé, takže běžný český jedlík potřebuje 2 až 3 porce, ale ty zase koupíte s množstevní slevou. Na Praslinu jsme tak v jednom stánku ochutnali i netopýří curry z místních kaloňů. Restaurace jsou proti indickým takeaway výrazně dražší, ale vzhledem k nabídce čerstvých ryb a mořských plodů to už není proti Česku není žádný brutal extrém. Na základě cestopisů jsem čekal dlouhé čekání a pomalou obsluhu, ale byli jsme na večeři 4x a nikdy nebyl problém, vše v "evropském standardu".
Taxi - extra drahé. Nutno smlouvat. Cesta na Mahé z přístavu na Beau Vallon za 500 SCR,. Totéž zpět, když jsme se domluvili s taxikářem na večerním odvoze, za 200. Na letiště z Beau Vallon (2x tak daleko) za 300 SCR. Takže pokud vám to zavazadla a jazyk dovolí, chytněte si taxík mimo exponovaná místa a smlouvejte.
Auto - taky drahé, okolo 45 EUR na den. Vzhledem k levostrannému řízení doporučuji automat. A na místních prudkých cestách na mnoha místech auto kvílí na vytočenou jedničku. Jízda po tmě je skutečně zážitek. Mezinárodní řidičák po mně nechtěli. Auto jsme vraceli s klíčky na sedáku v přístavu, nikdo z půjčovny tam nebyl.
Pivo - alkohol je na Seychelách obecně (jako vše) velmi drahý, víno extrémně. Ale u piva, ač také velmi drahého, je na ostrovech v obchodech velmi široká nabídka včetně dvou místních značek. Co je ovšem zajímavé, tak za velmi podobnou cenu (okolo 40-50 scr) koupíte jak lehké pivo v 0,5 plechovce s voltáží 3,8%, tak i "smrťáky" s 14, 16, nebo dokonce s 20%.
Místní rum Takamaka - asi jediný artikl, který je zde za jakž takž rozumnou cenu. Nám zachutnala tmavá varianta.
Noční život - žádný. Byli jsme (dokonce) v sobotu odpoledne/večer ve Victorii, která je v 7 naprosto mrtvým městem. Ostaně jde o "díru" velikosti našeho menšího okresního města, kde centrum tvoří pár bloků. Proti tomu paradoxně mnohem živěji působí La Digue, které se turisticky rozrůstá.
A ještě dva tipy na závěr:
Pokud plánujete přesun Mahé - Praslin, tak mimo trajektu zvažte i letadlo. To vzhledem k vaší poloze a logistice může vyjít podobně jako loď s nutností návazných přesunů. My jsme letěli po přistání z Mahé přímo na Praslin, kde jsme měli ubytování poblíž letiště. A včas rezervovaná letenka vyšla na skoro stejný peníz, jako loď plus 2x nějaký přesun, a k tomu to bylo minimálně 2x rychlejší.
Pokud budete na Beau Vallon, tak v restauraci Boat House mají večer akci !Eat what you can!, za 450 scr,, a to včetně různých mořských plodů, ryb, moučníků i milionářského salátu.
Byli jsme, líbilo se hrozně moc, takže plánujeme zase návrat. Seychelly, i když jsou brány jako luxusní a drahá destinace, takové být rozhodně nemusí. Celou cestu jsme si plánovali a organizovali sami a ve finále jsme se dostali včetně útraty na místě na 42tKč/os. za 11 dní na 3 hlavních ostrovech.
S tím leteckým transferem souhlasím. Letíme za měsíc a taky na Praslin skočíme letecky. Jak píše Tesna, letenky jsou jen o chlup dražší než trajekt, kde je třeba počítat s náklady na přesun do přístavu a s časovou náročností. A zážitek z letu s tím malým prskoletem De Havilland mi přijde mnohem lepší než plavba .
Ahoj, parádní článek! Byli jsme tam loni v téměř stejném termínu a jak to čtu, hned bych jela zase, Seychely jsou opravdu ráj. Tak přeju hodně dalších zážitků z cest!
WOW! Parádní cestopis! Rozhodně doporučuji vyrazit na Seychely a užít si to podobně jako vy dva. Už jsem tam byl několikrát a hodně záleží na období, kdy tam vyrazíte. Někdy hodně prší, pak se vyskytuje více pavouků, ale jindy můžete vychytat takové slunečno až se spálíte na puchýř. Z výletů mohu silné doporučit výstup na Trois Frères, je to mnohem jednodušší než Copolia a výhled je stejný. Díky za cestopis. T
Kdy je nejlepší doba pro cestu na Seychely?
Děkuji všem za odpovědi,rada cestují místní dopravou,ale zamýšlím na pár dní půjčit i auto na výlety ke vzdálenějším místům a být časově nezávislá na dopravě,jak jsem pochopila,je zde brzy tma a večerní doprava už moc nefunguje.Jeste jednou děkuji .
To není jen případ Seychel, je to dáno zeměpisnou polohou poblíž rovníku.
Stmívá se brzy (i 18.00 hod) a rychle a svítá také brzy a rychle.