Pět týdnů v Africe - část první

Všechno to začalo po našem loňském návratu z Jihoafrické republiky.  Myslela jsem si, že to je maximum, co z Afriky s přítelem uvidíme a začínala jsem se smiřovat s tím, že se můj velký dětský sen nikdy nestane skutečným, že asi nikdy neuvidím Botswanu a její nádhernou deltu řeky Okavango, protože podle všech možných cestovek stojí takový výlet vážně pěkný ranec a naplánovat takovou cestu bez cestovky jen ve dvou asi taky nebude úplná legrace. Jenže ve mě stále hlodal malý červíček, který mi říkal, že by to přeci jen nějak mohlo jít, a tak jsme s přítelem Tomášem postupně začali okukovat, co a kolik stojí. Nejprve jsme si spočítali ceny ubytování v různých hotelech s tím, že pojedeme do Afriky s obyčejným osobákem. Pak jsem ale začali zjišťovat, že pokud nechceme být při cestování Afrikou limitováni schopnostmi našeho auta, tak se prostě bez 4x4 neobejdeme. Ale takové to plně vybavené auto s pohonem na všechna čtyři kola, to je pro dva lidi teprve pálka. Takže přišla výrazná redukce našich komfortních potřeb a nakonec jsme to vymysleli. Pojedeme do Afriky na pět týdnů s autem 4x4, které kromě heveru a jedné rezervy nemá ve výbavě nic jiného a spát budeme pod naším vlastním stanem. 

Samozřejmě se na nás naše rodiny i přátelé dívali jako na blázny. "Nejedete stanovat ani v Čechách a budete pět týdnů stanovat někde v Africe?" "Jo, pět týdnů, pár dní budeme někde v normálním ubytování a zbytek cesty přespíme v kempech pod stanem." Měli jsme jasný plán, přes který po koupi letenek nejel vlak. Za pět týdnů projedeme autem Botswanu, Namibii, sever JAR, Lesotho a jeden den strávíme v Zimbabwe. A jediné, co k tomu potřebujeme, je koupit lepší karimatku, lehký spacák, oprášit starý stan, přidat si nějaká další očkování (žlutou zimnici a vzteklinu), zažádat o namibijská víza a párkrát si na mapě projet trasu cesty. Vzhledem k tomu, že jsme v létě měli oba spoustu práce, tak jsme 22. září odletěli do Johannesburgu méně připravení, než jsem plánovala, ale všechny ty pochybovačné hlasy našeho okolí jsme nechali doma a už to bylo jen na nás a na nádherné Africe.

První den našeho výletu byl ve znamení dlouhého přejezdu a našeho prvního pozemního překročení hranic se vší tou parádou, co k tomu patří. Takže jsme hned po příletu do Johannesburgu vyměnili dolary za jihoafrické randy (vyměňte si je tam až v hale a ne hned ve směnárnách, které jsou u pásů...) a vyrazili jsme pro auto. Měli jsme zamluvenou Toyotu Hilux. Věděli jsme, že to bude monstrum, ale že až takové, to jsme si nepředstavovali. Oproti našemu autíčku na klíček, se kterým jsme loni projeli JAR to byl vážně obr. Brzy jsme však s naším novým parťákem uháněli na botswanskou hranici, která je vzdálená 400 kilometrů.

Co vám budu povídat, náš první pozemní přechod hranic byl lehce zmatený. Všude jen Afričané, kteří se z JAR vraceli do Botswany, spousta kamionů a my dva vyplašení z toho mumraje. Stáli jsme ve frontě mezi všemi těmi domácími, pro které je každodenní přechod hranic rutinou a divili jsme se, jak rychle člověka pustí ze země. Zato do země to trvá trochu déle, ale není to nic, co by se nedalo přežít, navíc Botswaňané nás hned při prvním setkání překvapili svou neskutečně veselou a přívětivou náladou. První noc jsme trávili v malém kempu Kwa Nokeng Lodge hned za hranicemi, před kterým je malá směnárna a můžete si tady vyměnit peníze na botswanské puly. Kurz tady nemají zrovna příznivý, takže klidně s výměnou počkejte někam jinam. Také jsme tam prvně a také naposled ochutnali botswanské pivo, které chutná stejně tak, jak vypadá.

Druhý den jsme se vydali směrem na Francistown, ale cestou nás čekala zastávka v Khama Rhino Sanctuary, kde se věnují ochraně nosorožců, a my si tak chtěli pojistit, že vůbec nějakého nosorožce v Africe uvidíme. Hned na recepci nám však oznámili, že je zima a žádné nosorožce v tomhle počasí asi neuvidíme. Rozhodli jsme se to risknout. Cesty v rezervaci jsou sice celkem dobře sjízdné, ale stejně jsme prvně museli zapnout 4x4, abychom v některých místech projeli. Viděli jsme spoustu antilop, žirafa a nakonec i dva krásné nosorožce. Stáli pár metrů od nás a rozhodně se nenechali rušit. Čas byl však neúprosný a my museli vyrazit do Francistown. Řekli jsme si, že letos rozhodně nebudeme jezdit potmě, protože v Botswaně je to prý ještě nebezpečnější než v JAR. Cestou jsme si rychle zvykli na typickou botswanskou krajinu, kde se kolem silnice táhne množství stromů a křovisek a u krajnice se pasou stáda krav, koz a oslíků a často silnici přechází za stany na stranu, nebo tam jen tak stojí a prostě koukají na auta, která je musí objíždět.

Měli jsme štěstí...

Ve Francistown jsme měli malý problém s ubytováním. V námi rezervovaném pro nás nezbylo místo, ale naštěstí nám sehnali náhradu. Trochu mě vytočilo, že v tom mají bordel, ale na druhou stranu nás taky mohli nechat spát v autě. Další problém přišel, když Tomáš v zámku od kufru zlomil klíč. Myslela jsem, že mě trefí, druhý den a hned průšvih. Nakonec jsme se rozhodli, že to vyřešíme, až budeme mít někde čas... 

Třetí den naší cesty jsme se vydali až úplně na sever do městečka Kasane, kde jsme měli v plánu strávit 4 noci v Kwalape Safari Lodge. Kasane je od Francistownu vzdálené zhruba 500 kilometrů, takže nám vážně přišlo vhod, že silnice byla většinu cesty kvalitní, široká a bez velkých děr. Jelo to samo a i strašpytel jako jsem já, měl na tachometru občas 140 km/h. V Kasane nás místo pro kempování vyšlo zhruba na 360 Kč za noc. Měli jsme k dispozici čisté umývárny, krásný bazén a bar a kemp v noci hlídali tři urostlí chlapi.

Kasane je příjemné městečko na břehu řeky Chobe, které se nachází blízko hranic s Namibií, Zimbabwe a Zambií a je často výchozím bodem pro návštěvu Viktoriiných vodopádů a Národního parku Chobe. První den v Kasane jsme si koupili rošt a zjistili, že uvařit polívku na ohni nebude zas taková legrace, jak jsme si představovali. Druhý den jsme konečně vyrazili do Národního parku Chobe. Botswanu letos trápí velký nedostatek vody, což se projevuje i na snížené hladině řeky. Do parku můžete jet vlastním autem, ale musíte mít auto 4x4, nás hned po vjezdu potrápil hluboký písek a naše Toyota prošla první větším testem. 

Národní park Chobe je nádherný. Příroda je zde stále ještě hodně divoká a všude je spousta zvířat. Můžete tam vidět velká stáda slonů, která se v odpoledních hodinách chodí napít k řece. Kolem řeky vede i značná část cest, a proto zde není nouze o setkání s hrochy a krokodýly. Hned první den jsme měli velké štěstí na lvy. Dva mohutní samci v noci ulovili slůně, na kterém si pochutnávali hned u cesty. Slůně bylo už dopoledne pěkně cítit a oba samci se s plnými břichy povalovali ve stínu. Jedinou nevýhodou této podívané bylo to, že se o ní brzy dozvěděli všichni "game driveři", kteří do parku vozí turisty a kolem lvů se během dopoledne prostřídalo neskutečné množství aut. V odpoledních hodinách jsme měli štěstí znovu. U řeky ve vysoké trávě jsme díky tipu jednoho z návštěvníků parku objevili další dva lví samce. Ulovili mohutného buvola. Jejich kořist přilákala velké množství supů, ale žádné turisty, takže jsme si je mohli o samotě vychutnávat v plné kráse. Náš druhý den v parku jsme měli na ježdění autem jen dopoledne. Lvi u mrtvého slůněte byli stále, možná jen změnili svoji polohu spánku, ale nenechali se rušit ani auty ani velkým množstvím supů. Žirafy a sloni byli již běžnou součástí prohlídky parku, ale co jsme nečekali bylo velké stádo buvolů. Byly jich desítky. Zablokovali hned dvě cesty najednou a nebylo možné projet dál do parku.

Lvi na dosah ruky

Na území hrochů

Relax po jídle

Sloní stádo v Chobe

Odpoledne jsme měli zakoupenou projížďku lodí po řece Chobe. Prý by ji neměl vynechat žádný návštěvník parku. Plavba lodí je vážně nádherná. Hrochy a krokodýly máte občas blíž, než byste si přáli, a krajina hraje v odpoledním slunci všemi barvami. Jen je v tuhle dobu na řece tolik turistů, že se trochu vytrácí kouzlo divoké Afriky. Cestou od řeky se nám ale Afrika znovu připomněla. Byli jsme ještě stále ve městě, když odněkud ze tmy vyrazilo proti našemu autu stádo buvolů. Zkušený řidič, který nás vezl, nebyl buvoly vůbec překvapen a stádo zmizelo ve tmě tak rychle jako se objevilo.

Hroch na každém "kroku"

Západ slunce v Chobe

Náš třetí den v Kasane nás čekal výlet do Zimbabwe k Viktoriiným vodopádům, který jsme si zakoupili přímo v našem ubytování. Rozhodně se nevyplatí jet na tenhle výlet vlastním autem, protože kromě 30 USD za osobu se platí na zimbabwských hranicích ještě 100 USD za auto. My jsme jeli v malé skupince se třemi Brazilci, dvěma Němci, jedním Botswaňanem, jeho Chorvatským kamarádem a naším zkušeným řidičem. Botswaňané nám vysvětlili, jak to chodí na zimbabwských hranicích. Zimbabwané nikam nespěchají. Mají otevřené jen jedno okénko, nechají vás stát dobu v dlouhé frontě na slunci a když někdo chce frontu zvládnout rychleji, tak musí přiložit několik dolarů navíc. Místo malého razítka vám dají do pasu nálepku přes celou stránku a můžete vyrazit. 

U vodopádů si jako neafričtí občané připravte na vstupné dalších 30 USD a počítejte tak s hodinou a půl, kterou u této jedinečné scenérie strávíte. My jsme byli u vodopádů v období sucha, což bylo znát i na jejich síle, přesto to pro nás byl nádherný zážitek. Vodopády jsou vážně neuvěřitelné, i když je jejich velká část úplně bez vody. Před odjezdem domů nás vzal náš řidič na místní trh se suvenýry, kde člověk za věci neutratí majlant. Prodej je zde založený na smlouvání, takže se tu musíte obrnět trpělivostí a věřit tomu, že ceny dokážete stlačit vážně na rozumnou míru a obě strany budou stále spokojené. Ve tři hodiny odpoledne jsme byli už zpět v Botswaně a mohli jsme si dopřát odpočinek u bazénu, ovšem až do doby, než se k němu nahrnuli rozjaření Botswaňané, kteří přijeli do Kasane na nějakou velkou párty. Botswana v době našeho pobytu totiž slavila 53 let samostatnosti státu, takže nás poslední noc v Kasane budila kromě troubení slonů i  hudba z odlehlejších barů. 

Voda, která hřmí

Viktoriiny vodopády v suchém období

Po návštěvě Chobe jsme se vydali trochu zpět na jih. Naším cílem bylo městečko Nata, u kterého leží nádherná solná pláň. V době našeho pobytu byla bohužel vyschlá, ale i tak zde bylo množství pštrosů a pakoňů. Ubytováni jsme byli v kempu Eselbe, který zde provozuje Ir Rupert se svojí přítelkyní. Oba byli velice milí a ochotní, mají super psa a dva kocoury. Rupert nám zadarmo půjčil loďku, se kterou jsme se mohli projet po místní říčce. Řeka nebyla hluboká a kromě volavek a množství dalších ptáků bylo na březích jen pár krav, koz a oslíků. Večer jsme vyrazili pozorovat západ slunce nad solnou plání, který připomínal spíš západ slunce nad mořem než nad vyprahlou pouští. A to ticho. Ticho nás bohužel nečekalo v noci. Botswanská párty na oslavu nezávislosti státu pokračovala a oproti akci v Kasane byla tahle vážně hlasitá. Ráno jsme se dozvěděli, že jsme měli štěstí, protože akce skončila už ve tři místo v plánovaných šest ráno. 

Naše další cesta vedla do města Maun na západě Botswany a čekala nás také zastávka v parku Nxai Pan. To jsme si dali. Věděli jsme, že se do parku jede od vstupní brány ještě zhruba 35 kilometrů po písčité cestě, ale že nás písek dokáže potrápit tak, až se budu chtít otočit a jet zpět, to jsme nečekali. Zapadli jsme a několik minut se naše auto téměř nepohnulo. Nakonec se nám podařilo z písku dostat, ale to nebyl jediný problém, který na naše autíčko v parku čekal. V parku není takové množství zvěře, jako v Chobe, ale jsou zde opravdu velcí sloni. Když jsme se po stopách jednoho z nich vydali, tak jsme narazili na další problém. Cesta, která byla samá díra, byla najednou z obou stran lemovaná hustým křovím, které pomalu škrábalo lak naší bíle Toyoty. Chvíli jsme jeli a mysleli si, že to brzy skončí. Bohužel to trvalo několik dalších kilometrů. A couvat se v tom terénu vážně nedalo. Při zvuku větví škrábajících naše auto se nám dělalo špatně, ani jsme nechtěli vidět, jak  bude asi auto vypadat,až tahle děsná cesta skončí. Nakonec to nebylo tak zlé, hodně poškrábaná byla jen zrcátka a prach, který jsme za dosavadní cestu Botswanou na naše auto nasbírali, naštěstí posloužil jako dobrá ochrana před tvrdými větvemi. 

Západ slunce v Nata

Nata Pan

Nxai Pan

Sloní obr z Nxai Pan

Už byla skoro tma, když jsme dorazili do města Maun, které je výchozím bodem pro cesty do Moremi Game Reserve, kde se rozkládá nádherná delta řeky Okavango. Čekali nás tam tři noci v Old Bridge Backpackers, což je kemp vybavený vším potřebným. Najdete zde malou restauraci a roztomilý bar přímo na okraji řeky, ve které jsou i v suchém období pěkně velcí krokodýli. Sprcha je přímo pod botswanským nebem a za zdí kempu se celé dny a noci potulují krávy a oslíci. Kemp leží asi 86 kilometrů od jižní brány do rezervace. Ale nečekejte žádnou krásnou asfaltku. Asfaltka plná děr je jen zhruba 30 kiláků a zbytek cesty to je slušné rallye. Po pevné cestě tam už nejsou ani památky. Cesta je plná velkých děr a hlubokého písku. S tím, jak jsme se přibližovali vstupní bráně, začalo přibývat také slonů a žiraf, takže o podívanou vážně nebyla nouze.

Delta Okavanga byla v době naší návštěvy téměř bez vody. Voda se držela jen v některých částech a pokud chcete vidět více zvěře, tak objíždějte jen tato místa a rozhodně nevynechejte místa kolem Third Bridge, kde je vody dost. My jsme sem přijeli hlavně kvůli velkým kočkám, a protože jsme první den štěstí neměli, rozhodli jsme se vyrazit do parku další den brzy ráno. Vstali jsme ještě před čtvrtou, když všichni v kempu spali, a vyrazili jsme potmě na divokou cestu. Nakonec se ukázalo, že se cesta do parku jede potmě mnohem líp než za světla. V parku jsme byli ještě před otevíračkou. Otevírat by měli v půl šesté, ale nikde nikdo. Brána byla zavřená. Obsluha přišla až v půl sedmé. Takže jsme si před parkem mohli ještě hezky zdřímnout. V parku jsme znovu nepotkali žádnou velkou kočku, ale hrochů, žiraf a zeber jsme viděli opravdu spoustu. Cestou z parku jsem řídila já. Žádná sláva to teda rozhodně nebyla. Auto bylo téměř celou dobu ve smyku a já ve stresu. Navíc se nám zasekl nějaký senzor a v autě stále svítila kontrolka pro smyk, takže nás druhý den před odjezdem čekala první návštěva servisu. Místní milý automechanik v Toyotě si za restart programu našeho auta řekl jen o pár pul na pití a my mohli vyrazit dál na sever.

Rezervace Moremi

Delta Okavanga

Bratři v "triku"

Hroší lázně

Další zastávkou bylo městečko Sepupa, kde jsme nocovali v kempu Swamp Stop přímo na břehu Okavanga. V plánu jsme měli jen relaxaci a nějakou dobrou večeři, jenže jsme si v Maun nekoupili maso na gril, a tak nám nezbylo nic jiného než si uvařit polívku z pytlíku, protože obchod v Sepupě je sice velký, ale v téměř prázdných regálech byly jen sušenky, nějaká drogerie a prošlé limonády, které jsme si stejně museli nakoupit, abychom měli co pít. Ačkoli to nebyla první pálivá africká polívka, kterou jsme si v Botswaně vařili, tak mě tahle pěkně prohnala. Takhle zle mi nebylo ani při největší kocovině a barvu jsem měnila rychleji než chameleon. A to nás druhý den ráno čekal přejezd do Namibie, což znamenalo další čekání ve frontě na botswansko-namibijských hranicích.

I přes nevydařené zakončení našeho pobytu jsme si Botswanu oba opravdu užili. Ačkoli bylo v Chobě turistů dost, tak v Botswaně jako celku jsme jich tolik nepotkali. Krajina je stále divoká, roztomilí oslíci jsou na každém kroku a usměvaví lidé také. Je to prostě jedna z těch zemí, které si zatím stále žije svým africkým tempem a atmosféra divoké Afriky tady číhá na každém kroku. Je to prostě ta nádherná Botswana, kterou jsem si už jako malá vysnila.

Pro přehlednost přikládám přehled cen ubytování, nafty a několika základních potravin

• Nafta - 20 Kč/litr
• Voda - 40 Kč / 5 litrů
• Hovězí steak - od 25 Kč za 250g (záleží na řezu)
• Vstup do národních parků - 580 Kč (2 dospělí a jedno auto)
• Výlet  po řece Chobe a k Viktoriiným vodopádům - 3240 za dvě osoby (Viktoriiny vodopády zhruba 1100 Kč/os a plavba lodí po Chobe 520 Kč/os)
•  Hranice Zimbabwe - 30 USD/osobu (případně auto 100 USD)
•  Vstup do Botswany - zhruba 300 Kč poplatek za auto
•  Kempy - kolem 160 Kč/osoba/noc (vlastní stan)