Pět týdnů v Africe - část třetí
Diamantové doly v Kimberley, cesta skrz nezapomenutelné zapomenuté Lesotho a kolébka lidstva
Cestopis z roku 2019 napsala Kateřina Piskačová
Náš africký výlet se pomalu ale jistě blíží ke konci. Máme před sebou poslední etapu naší trasy. Čeká nás návštěva diamantových dolů v Kimberley, cesta skrz nádherné Lesotho a návrat do Johannesburgu, odkud jsme před několika týdny vyrazili.
Než tohle všechno absolvujeme, musíme ještě vyřešit jednu nepříjemnost. Ve Fish River Canyonu jsme roztrhli další pneumatiku a vzhledem k tomu, že Lesothským cestám příliš nedůvěřujeme, chystáme se najít autoopravnu, kde koupíme novou pneumatiku. Rádi bychom to vyřešili ještě v Namibii, ale jediná opravna, kterou nacházíme, nemá značku pneumatik, kterou by nám autopůjčovna následně proplatila. Opravář chvíli řeší naši situaci s Tomášem, zatímco já si prohlížím zdejší dílnu. Kousek od našeho auta tři chlápci stahují z kůže krávu, která v tom horku už rozhodně nevoní tak, jak by měla. Mezi zápachem z kazícího se masa, oleje, benzínu a pneumatik si hrají 4 koťata a zápach z kočičáků tomu všemu teprve dodává ten správný říz. Dostáváme doporučení na městečko Upington v JAR, kde prý pneumatiku určitě seženeme.
Vyrážíme k namibijsko-jihoafrickým hranicím a doufáme, že nenastane nějaký problém s tím, že nemáme zadní SPZtku. Chtějí tady po nás tolik papírů, kolik zatím na žádné jiné hranici nechtěli. Naštěstí je policistka trpělivá nebo se alespoň umí ovládat. Takže dostáváme další razítko do pasu a hurá na nejtěžší úkol. Musíme projít kontrolou vozidla. Chlapík u kontroly vypadá odměřeně. Otevíráme okénko. A on se ptá, odkud jsme: „Czech Republic“ „Czech Republic? Czechoslovakia?“ „YES“. A máme vyhráno. Z našeho původu má evidentně radost, zavtipkuje o převozu zbraní, koukne na zadní sedadlo, zamává a můžeme jet. Rychle, než si všimne té SPZ a bude ji chtít nějak řešit.
Cesta utíká rychle. A brzy je před námi Upington. Už víme, co mysleli tím, že tady určitě pneumatiku seženeme. Nikdy jsem v jednom městě neviděla tolik autoopraven, servisů a prodejen pneumatik. Chvíli křižujeme ulice, než se rozhodujeme pro jeden podnik, který vypadá velice slibně. Naši značku pneumatik mají, a navíc za poloviční cenu než v Namibii. Bohužel je už dost hodin, a proto měníme plány. Vynecháme Augrabies Fall a do druhého dne zůstaneme v Upingtonu.
Další den ráno vyrážíme do 400 kilometrů vzdáleného Kimberley. Naším cílem je prohlídka Big Hole a věřte mi, že je to vážně velká díra. Celé muzeum stojí za to. Nejprve sledujeme krátký film, který nás zasvěcuje do zdejší těžby diamantů, a pak se vyrážíme podívat na samotnou díru. Tohle je vážně něco, kde zůstanete zírat s otevřenou pusou. Následně se vydáváme podívat na šachty a do muzea, kde si kromě replik známých diamantů můžeme prohlédnout i některé originály. Kimberley je typické jihoafrické město. Provoz je tu sice občas divoký, ale má svůj řád. Dnešní noc trávíme v hezkém, ale mírně ošuntělém, ubytování nedaleko centra, kde nás kromě milé obsluhy vítají dva krásní psi.
Muzeum Big Hole
Big Hole
Ráno se vydáváme přes město Bloemfontein, které nemá úplně dobrou pověst, k Lesothským hranicím. Tyhle hranice jsou vážně zvláštní. Čekáme ve frontě s hromadou dětí, které se vrací ze školy. Za deset minut máme v pasu razítko a jedeme na Lesothskou půlku hranic. Tady ani nemusíme vystoupit z auta. Jen okénkem podáváme pasy paní v budce. Ta se zarazí, když vidí, odkud jsme. Pro jistotu nahlíží do taháku zemí, aby se ujistila, jestli jí náhodou nemáme za vstupní razítko něco zaplatit, a za chvilku už přejíždíme hranici. Až tady nám dochází, co jsou tyhle hranice zač. Podle mého názoru je to portál, kterým jsme právě projeli o třicet let zpět.
V lesothském hlavním městě Maseru trávíme celý den a noc. Nikam se nechystáme. Máme krásný výhled na okolí a jedna cesta k supermarketu v místním provozu nám bohatě stačí. Ubytování, která by cenovou kategorií odpovídala našim možnostem, v Lesothu moc nenajdete. Ale v Maseru je, na rozdíl od zbytku země, alespoň trochu z čeho vybírat. Našim dalším cílem měl být vodopád Maletsunyane, ale rozhodli jsme se, že nebudeme riskovat, že bychom nestihli dojet za světla do našeho dalšího ubytování v Thaba-Tseka a pojedeme rovnou tam. Cestou z Maseru si užíváme místní provoz. Auta troubí neznámo proč, autobus se uprostřed silnice otáčí do protisměru. Všude kolem silnice pobíhají ovce a u malých stánků postavených z čehokoli sedí prodejci nejrůznějších potravin. Nejvíce nás oslovuje stánek z plechovek od barvy nebo ředidla, kde paní prodává zaručeně nezávadnou zeleninu. Místní prodejci mají ale i mnohem propracovanější způsob prodeje. Stojí uprostřed silnice a v každé ruce mají hned několik sáčků s ovocem nebo zeleninou. Jakmile auta na křižovatce zastaví nebo zpomalí, nastane jejich čas. Přes okénko probíhá rychloobchod a pokud se náhodou kolona rozjede před dokončením prodeje, neváhají se svým zákazníkem běžet ještě několik desítek metrů, aby rozjetý obchod dokončili.
Ačkoli nás Maseru uchvátilo svým africkým spojením moderních vymožeností s klasickým stylem života místních, nemůžeme se dočkat, až konečně vjedeme mezi lesothské hory. Hned za hlavním městem to přijde. Nikde nic není a přeci tu má člověk všechno. Míjíme malé vesničky, jejichž počet se směrem do vnitrozemí snižuje. Každou chvíli potkáváme pastevce krav, ovcí nebo koz. Občas nám přes silnici přechází kůň nebo osel, a to všechno i na místech, kde široko daleko není nic. Tušili jsme, že průjezd Lesothem bude hodně náročný a že nás čeká spousta zatáček a velkých kopců. Jedeme už pár hodin, projeli jsme pár horských průsmyků a načerpali z nádherných výhledů tolik energie, v kolik jsme ani nedoufali. Cestou do dalšího ubytování se chystáme zastavit u Mohale Dam. Neumím si představit, že v tak chudé zemi, jako je Lesotho, může stát tak velká přehrada. A ona tam vážně stojí a je impozantní. Máme sice pocit, že sem rozhodně vizuálně nepatří, ale na druhou stranu nám nezbývá než prostě smeknout před takovou stavbou. Celkově jsme z první poloviny cesty Lesothem velmi nadšení. Mezi všemi těmi chudými vesničkami, kde školy staví různé organizace a misie, se táhne nádherná silnice, o které bychom si my u nás mohli nechat pouze zdát.
Prodejny na venkově
Lesothská vesnice
Krajina v Lesothu
Oslíci v Lesothu
Mohale Dam
Zvířata jsou všude
Do Thaba-Tseka přijíždíme brzy odpoledne. Ubytováni jsme asi v jediném zařízení, které se tu nachází. Lidé po nás trochu pokukují, protože sem moc bělochů nezavítá. Ačkoli by wi-fi měla někde fungovat, tak samozřejmě nefunguje. Za což jsem ve finále vážně vděčná. Parkoviště u ubytování je obehnané zdí, na které visí velká cedule, že parkování je tu na vlastní riziko, takže z auta bereme všechny cenné věci a modlíme se, abychom ráno auto, jediné, které tu parkuje, na stejném místě v pořádku našli. Po krátkém odpočinku se rozhodujeme zajít obhlédnout okolí. Venku hraje odkudsi velmi hlasitá hudba a snad všichni obyvatelé městečka se prochází podél silnice, povídají si a společně se smějí. Kousek od našeho ubytování je malý trh. V plechových stáncích koupíte vše potřebné. Spoustu ovoce a zeleniny, nějaké bonbony a dokonce tu v několika stáncích nacházíme i oblečení. Jsem z Lesotha nadšená. Je to úplně jiný svět. Lidé po nás koukají a někteří se i otáčejí. Tohle jsou přesně ty situace, kdy pochopíte, jaké to je být jiný. Naštěstí po čtyřech týdnech v Africe už vypadáme jako pěkní trhani. Prach máme i za ušima a dokonce se už ani nedivíme věcem, které vidíme. Večer nás čeká klasická večeře z konzervy, zapitá limonádou s dostatečným množstvím éček. A ať je naše ubytování jakkoli slabší, jednou věcí mě naprosto dostává. Mají tu vanu. Konečně si dopřeju pořádnou pohodu, zatímco se Tomáš chystá sledovat v televizi fotbalový zápas, přes který mu každou chvíli přeběhnou různě barevné pruhy.
Další den ráno naštěstí nacházíme naši Toyotu na parkovišti a po rychlé snídani se vydáváme dál. Jsem úplně v pohodě, protože silnice zatím byla nádherná a na mapě je i zbytek naší cesty přes Lesotho vyznačen stejnou barvou. Jenže to bychom nesměli být v Africe. Hned za městem končí asfalt a před námi je několik hodin jízdy po hliněné cestě plné kamenů, děr, koz, ovcí a oslíků. Zkušeně vystupujeme z auta, a protože jsme si zatím stále nekoupili manometr, vrháme se na upouštění pneumatik námi vypilovanou technikou. Tomáš upouští jednu pneumatiku za druhou a já mu dobu upouštění kontroluji počítáním do dvaceti. Každou chvíli zastavujeme a kontrolujeme stav kol. Ta vypadají stále dobře, zato cesta před námi se mění v pěkný off-road. Cesta k Sani Passu, která je dlouhá 140 km, by podle Googlu měla trvat asi 4 hodiny. Jedeme už asi tři a ještě nejsem ani v polovině. Venku fouká šílený vít, kilometry neutíkají, jsme někde, kde jsme kromě nádherných zapadlých vesniček a pastevců nepotkali nic a nikoho. Kousek od našich kol jsou jen hluboké srázy a krajina kolem je tak úžasná, že mi ani nedovoluje začít být hysterická. Po několika hodinách cesty potkáváme prvního bělocha. Je to cyklista z Jižní Afriky, který se rozhodl, že za čtyři dny projede Lesotho na kole. Ubytování má v jedné vesnici, jejíž název jsem zapomněla ještě dřív, než ho celý dořekl. Ačkoli má za sebou již spoustu podobných výletů, tak nás prosí, jestli bychom ho i s kolem nemohli naložit a dovézt zhruba o 50 km dál. Nemáme s tím problém, dokonce mám radost, že jsme ho potkali, protože pokud by se nám cestou něco stalo s autem, tak si snad dva chlapi poradí líp než jeden a já. Přesouvám se na zadní sedačku a dobře dělám. Naštěstí odsud nevidím pořádně na cestu, která se před námi line. Cesta je stále užší, kamenů přibývá a srázy pod našimi koly jsou stále hlubší. Krajina nekrajina, tady bych hysterická už určitě byla. V jedné části cesta prostě není. Je to jen hromada kamenů, což místním rozhodně nebrání v tom vézt na otevřené korbě přivázanou krávu, jejíž schopnost udržet rovnováhu vážně obdivuji. Po několika dalších hodinách nás Jihoafričan opouští a my se vydáváme dál k Sani Passu. Naštěstí se již brzy objevuje asfalt, ale spolu s ním i místní děti, které škemrají o bonbony a peníze. Nezastavujeme, což nám občas vrací tím, že po nás něco hodí. Některé z nich jsou tak odhodlané, že se nebojí téměř skákat před jedoucí auto a Tomáš má co dělat, aby některé z nich nesrazil.
Uprostřed ničeho
Lesothská vesnice
Typické lesothské domky
Od městečka Rafolatsane jedeme nad Sani Pass již jen pár minut. Jsme ubytovaní v Sani Top Backpackers Campsite, místě, které odpovídá přesně tomu, jak se jmenuje. Společná kuchyň, umývárny, společenská místnost a pokoje s postelemi, které už mají leccos za sebou. Je to paráda. Nikde nic. Zbytek dne trávíme v hospůdce nad Sani Passem , která je prý nejvýše položenou hospodou v Africe. Je úžasná. Výhled na dokonalý Sani Pass, dobré lesothské pivo, skvělé jídlo a horká káva jsou to, co jsme oba po náročné cestě potřebovali. Za tmy se vydáváme s čelovkami zpátky na pokoj. Cestou nás div nesrazil nějaký cyklista. Myslíme si, že je to náš cestovatelský společník, ale vysadili jsme ho dost daleko odsud.
Ráno působí Sani Pass ještě impozantněji, než večer. Můj velký sen se stává skutečností. Projet ho asi nebude úplná legrace, ale už jen ta možnost stát nad ním je k nezaplacení. U snídaně opravdu potkáváme našeho spolucestovatele. Ubytování, které měl zamluvené, se mu nepodařilo najít a musel ujet celou etapu, kterou měl v plánu až dnes, ještě včera odpoledne. Nás teď čeká to nejtěžší. Musíme sjet dolů a pokud možno nerozbít auto. Musím říct, že Tomáš už si s autem počíná vážně zkušeně a já ani nemám tendenci moc křičet, aby brzdil. Brzdí totiž sám od sebe, a to dost. Zatáčky Sani Passu jsou hodně prudké a v jedné si dokonce musíme couvnout, abychom se do ní vešli. Vyhýbání se v těchhle místech s jinými auty je také paráda. Ale zvládli jsme to. Projeli jsme Sani Pass.
Večer nad Sani Passem
Sani Pass
Nad Sani Passem
Nejstrmější část jsme zvládli
Dvanáct apoštolů
Naší další zastávkou jsou Dračí hory. Jsme ubytováni kousek od Monks Cowl, kde jsme byli už minule. Nemáme v plánu nic. Jen si užíváme, že můžeme být v té nádheře. Další den vyrážíme do Royal Natal National Park, kde bychom rádi podnikli nějaký krátký trek. Východní strana tohoto parku je tvořena menšími kopci, takže treky tam zvládne i takový strašpytel, jako jsem já. Jediný problém máme s tím, že v noci pršelo a všechno je tak mokré, že po pár minutách chůze v husté trávě nám botami teče voda a kalhoty máme mokré až po pás, ale ta krajina.
Následující den se vydáváme do západní části parku, kde je naším cílem Tugela Falls. Tady už je to s trekováním podstatně horší. Strmé srázy, které se táhnou hluboko pod úzkými pěšinkami, po kterých jdeme, a žebříky na hladkých stěnách mi nedělají vůbec dobře. Ve chvíli, kdy mám po příkrém kamenu nad hlubokou roklí přejít několik metrů, moje nohy vyhlásí stávku a já sedím uprostřed kamene a nemůžu se hnout ani dál ani zpátky. Tomáš ze mě začíná šílet a já se centimetr po centimetru vracím zpět s tím, že tohle prostě nedám a jdu čekat k autu. Tomáš jde s velkým přemáháním zpátky se mnou a v autě si prvně za celou dobu užíváme tichou atmosféru, která naštěstí trvá opravdu krátce.
Royal Natal NP
Východní část parku Royal Natal
Cesta k Tugela Falls
Po noci v Harrismith se vydáváme na náš poslední africký výlet, kterým je muzeum Cradle of Humankind, kolébka lidstva. Do jeskyní se z časových důvodů nechystáme, ale i samotné muzeum stojí za to. Vše je tu propracované interaktivním způsobem, aby zaujalo malé i velké návštěvníky, a i my tu trávíme minimálně dvě hodiny. Cestou do ubytování objíždíme téměř půlku Johannesburgu a nestačíme žasnout nad místním provozem. Především způsob jízdy místních řidičů autobusů, kteří se nacpou i tam, kde pro ně není místo, nás nenechává chladnými. Jsme ubytováni v nádherné vile nedaleko letiště a večer se vydáváme na poslední nákup do místního supermarketu. Nechci chodit v Johannesburgu po tmě jen ve dvou. Sice se v Africe cítím stále víc a víc jako doma, ale jsou věci, které ve mně stále vzbuzují obavy. Tomáš mě ale přesvědčuje, že se není čeho bát, a tak se za tmy vydáváme do ulic. Nic příjemného to rozhodně není. Tašku držím křečovitě sevřenou, ačkoli vím, že taška je to nejmenší, co by nám tady mohl někdo vzít. Místní si nás prohlíží a z pohledů několika z nich je znát, že jsme se asi zbláznili, když se tam jen tak producírujeme. Bereme jídlo a mizíme. Afričany v té tmě sotva vidíme a vymotat se z parkoviště se zdá dost složité. Najednou nás zastavuje policie. Prý jsme v zákazu vjezdu, ačkoli jsme nikde žádnou značku neviděli. Naznačují nám, ať radši už vypadneme, a zatímco nám místní klepou na střechu, se snažíme otočit a zmizet.
Kolébka lidstva
Kolébka lidstva - Maropeng
Druhý den ráno se vydáváme na letiště. V autopůjčovně se dobu dohadujeme, protože mají evidentně pěkný bordel v tom, co vlastně zahrnuje naše pojištění, a nemohou se dohodnout, jestli nám proplatí zakoupené pneumatiky. Po šílené době nám dávají několik tisíc v jihoafrických randech na ruku a my si jen ťukáme na čelo. Co s tím jako teď máme dělat. Letadlo nám za chvíli odlétá a hledat tady banku rozhodně nechceme. Ujímá se nás místní pomocník v černé košili a nabízí nám, že nás k bance odvede, za malý poplatek samozřejmě. Jeho služba by nám dost pomohla, a proto se necháváme od zkušeného pracovníka letiště dovést před místní banku. Tomáš mu před pobočkou z balíku peněz podává několik randů a pak už jen za sebou slyšíme divné klapnutí. Našeho pomocníka právě zatkla policie a vrací nám naše randy. Chlápek v košili se k nám sice choval jako profesionál, ale evidentně na letišti vůbec nepracuje. To jsme tomu dali, je nám ho trochu líto, protože nám vážně vytrhl trn z paty, ale takovéhle případy jsou tu běžné, takže měníme peníze na dolary a jen doufáme, že chlapíka brzy pustí.
Než se nadějeme, sedíme v letadle, které nás odveze zpět domů. Mám zase na krajíčku. Jako by mi Afrika ukradla kus těla. Tomáš tentokrát taky nevypadá nadšený z toho, že naše dobrodružství končí. Afrika, a hlavně Botswana, se nám oběma dostala tak hluboko pod kůži, že už se jí asi nezbavíme. A oba moc dobře víme, že jsme tu nebyli naposledy.
Seznam ubytování:
Upington - Olive Tree B&B
Kimberley - Carrington Lodge
Maseru - Noble Hearts Bed & Breakfast
Thaba - Tseka - Mohale Oa Masite Hotel
Sani Pass - Sani Mountain Lodge
Monks Cowl - Bell Park B&B
Royal Natal NP - Mahai Camp
Harrismith - Skylight Lodge
Johannesburg - Chez Moe
Jak se ti cestopis líbil?
Kateřina Piskačová procestovala 18 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Afriku. Na Cestujlevne.com se přidala před 5 lety a napsala pro tebe 6 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil4 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
moc hezký cestopis! Pro mě dřív Afrika nikdy moc vysněný kontinent nebyl, ale po návštěvě JAR loni už plánujeme, kdy se tam znovu vrátíme. Jdu se pomalu pustit i na Vaše předchozí dva cestopisy z této cesty, protože právě Botswana a Namibie jsou na mém seznamu míst, kam bych se rád podíval...a u Jižní Afriky vím, že tam prostě musíme znova na 100% :)
Afrika prostě buď člověka odradí a nebo uchvátí. Botswana je za mě zatím asi TOP, ale Namibie je taky nádherná. Jen jsou tyhle země už trochu cenově jinde, protože to auto 4x4 je už prostě třeba. Doufám, že až se tahle situace zlepší, tak taky znovu vyrazíme. V plánu máme Zambii a Malawi, ale doufám, že se znovu vrátíme i do JAR a do Botswany.
Budu držet palce, aby se Vám cesta vydařila.
Vrele doporucuji nevynechat Zimbabwe! Kdyz uz jste tam dole.
Zimbabwe musí být taky super. My byli zatím jen u vodopádů.