Cestopis

Po krásách západní Sicílie

Sicílie - ostrov, na kterém se vyplatí půjčit si auto, a na vlastní pěst vyrazit cestovat do nejzapadlejších koutů. Pojď si přečíst, co vše jsme našly při naší cestě my!
Cestopis z roku 2018 napsala Nicola Krausová

Z předchozího cestopisu z Říma jsme se právě přesunuli o více než 400 kilometrů na jih a také o 7 měsíců dopředu.  Když po tuhé zimě konečně přišlo jaro a příroda se znovu začala probouzet, přišel čas začít vymýšlet  další plán cesty. Po velmi krátkém vyhledávání cestovních parťáků, kteří v dubnu budou mít pár dní volno, se ke mě přidaly sestřenice Petra a Lucie. Pak už zbývalo pouze se domluvit na destinaci, kterou společně navštívíme. Volba stála mezi západní částí Sicílie a Barcelonou, ale z názvu cestopisu je již teď jasné, kam jsme se nakonec společně vydaly. 

1. den - příjezd po italsku 

Před odjezdem jsme měly vše zařízené - cestu na letiště, letenky, rezervaci na zapůjčení auta na letišti v Trapani a ubytování. Samozřejmě by to nebyl správný výlet, kdyby se něco nepokazilo už před odletem. Jak bývá v zahraničí zvykem, většinou se přijímají pouze kreditní karty, které jsou u nás spíše zvláštností. Auto jsme si chtěly vypůjčit u jisté společnosti, která, jak se ukázalo, přijímala pouze kreditní karty. Jelikož jsme to zjistily dva dny před odletem, nestihly jsme to ani jedna v bance jakkoliv zařídit a musely rezervaci zrušit s tím, že to nějak vyřešíme po příletu do Itálie.

Cesta byla dlouhá, ale zajímavá, jelikož nám naskytla nádherné výhledy, nejprve na vrcholky Alp, později na Středozemní moře. Po vystoupení z letadla nás zahřál teplý přímořský vzduch společně s teplými slunečními paprsky. Protože už bylo po 19 hodině, ihned jsme začaly na letišti hledat jinou půjčovnu aut, ve které se dá platit i debetní kartou, a  naštěstí jsme našly. Po dlouhém vyplňování veškerých papíru a ještě delším hledání auta na parkovišti jsme konečně dojely na ubytování, kde nás čekala další perlička. Existuje prý nepsané pravidlo, že Italové na jih o Říma neumí anglicky, a nám se perfektně potvrdilo, jelikož pán, který nám předával klíče a vysvětloval kde co v bytě je, anglicky skutečně nemluvil a proto domluva a téměř veškeré vyjasňování proběhlo v jazyce "rukama - nohama".  Téměř uvádím proto, že jediná Lucka uměla pár slov italsky, a když už pánovi docházela naděje, že nám něco vysvětlí, vždy ho energicky povzbudila, aby to s námi předčasně nevzdal.

Apartmán byl neskutečně velký a  nádherný. Dvě ložnice, dvě koupelny, obývací pokoj, prostorná kuchyně a jako bonus dva balkóny. Druhá z ložnic nebyla vybavená, ale stejně pro nás tři bylo plno místa jen v obývacím pokoji a první ložnici. Vysoké stropy a podlaha ve všech pokojích v podobě dlažby mi připomínaly klasický styl italských haciend. 

Strhující pohled při přeletu nad Alpami.
Výhled z balkónu do zahrad.

2. den - zážitek na každém rohu

Druhý den začal snídaní a čerstvou kávou na jedné z našich vyhlídek. Pak už nezbývalo nic jiného, než si sbalit věci s sebou a vyrazit do pět kilometrů vzdáleného Trapani. Chvíli jsme tápaly v otázce parkování - zdálo se, že každý parkuje kdekoliv, ale všude byly také dopravní značky, které nám dávaly pocit, že bychom tam stát rozhodně neměly. Nakonec jsme zaparkovaly poblíž policejní stanice, protože "pod lampou je největší tma", a zároveň jsme se mohly jít zeptat, jestli tam stát můžeme... Bohužel, ani zde nikdo nemluvil anglicky, italští policisté jen s úsměvem přikyvovali, a bavili se nad tím, co to na ně asi tak zkoušíme. 

Trapani bylo po ránu klidné a tiché. Do historického centra jsme se dostaly po kolonádě podél pláže, od které vanul slaný mořský vzduch. Došly jsme až na okraj města, který byl zakončen Muzeem místní relikvie ve staré strážní věži. Vstup stál pouhé jedno euro, za které jsme dostaly možnost nahlédnout na archeologické památky a také možnost vyhlídky na čiré moře a celé město. 

Pobřeží města Trapani.
Výběžek do Středozemního moře.
Corso Vittorio Emanuele a hlavní dominanta této ulice.

Po dvanácté hodině už začali Italové ožívat, a my konečně začaly v ulicích města potkávat další lidi.  Prošly jsme kolem přístavu jižní částí města a začaly hledat místo, kde se najíme. Kousek od hlavní třídy jsme našly malou restauraci, ve které jsme se usadily a začaly si vybírat. Já jsem klasicky zůstala při pizze, zato Péťa s Luckou si daly jako překrm chobotnici a jako hlavní chod těstoviny s tomatovou omáčkou. Přiznám se, že i přes můj obdiv a lásku k chobotnicím jsem kousek ochutnala, a bylo to naposledy v mém životě! Jak tu chuť popsat... Nejspíš jako maso z kuřete, které plavalo celý život na moři - prostě už nikdy víc. 

Po obědě jsme se ještě chvíli procházely úzkými uličkami, a těsně před cestou k autu jsme si s Péťou koupily zmrzlinu, protože Slunce už začínalo pěkně pražit i přesto, že byl teprve duben.  Naším dalším cílem byla hora Erice, které leží sedm kilometrů západně od centra Trapani. Ještě před tím jsme se zastavily v našem provizorním domově, protože nás (zaplať pánbůh) napadlo, že ve výšce 750 metrů nad mořem asi zas takové teplo nebude. Cesta na vrchol hory byla velmi zajímavá, jelikož silnici převážně tvořily serpentiny, ve kterých se Italové vůbec nebojí přejíždět či jakkoliv nebezpečně manévrovat. To byl asi ten důvod, proč mělo každé auto alespoň jednu promáčklinu či jeden škrábanec. Nicméně jsme to zvládly, koupily si parkovací lístek na dvě hodiny a vyrazily prozkoumávat stejnojmenné staré město Erice. 

Výhled byl naprosto strhující! Vidět bylo jak na město Trapani, tak na okolní městečka, až na severní pobřeží ostrova společně s přírodní rezervací Cofano. Samotné město bylo také ohromující - úzké uličky z kopce do kopce, malé dveře a ještě menší okénka, to vše podtrhovalo stáří tohoto města. V jedné z malých restaurací jsme si daly odpolední svačinu - my s Péťou jsme ochutnaly zeleninový salát se sýrem feta, Lucka vyzkoušela domácí pomazánky na kouscích opečené bagetky. 

Po krásném zakončení celodenního cestování jsme se cestou na ubytování ještě zastavily v obchodě, kde jsme si nakoupily čerstvé potraviny na následující den ke snídani, a také na svačinu, jelikož jsme následující den plánovaly z velké části strávit mimo město. 

Hrad Venere na hoře Erice.
Pohled na rezervaci Cofano.
Pohled na Trapani (bohužel už téměř proti Slunci).

3. den - cesta mimo civilizaci 

Další den také začal klidným posezením na balkóně s kávou v ruce a vynikající snídaní. Tentokrát nás čekala o něco delší cesta autem, než jsme byly zvyklé, ale za místem, které jsme chtěly navštívit, se vyplatilo dojet si. Podél pobřeží jsme vyrazily na sever, kde se nám naskytly další překrásné výjevy, které se jen tak nevidí. Projely jsme kolem již zmiňované rezervace Cofano a také skrze město San Vito Lo Capo, a pokračovaly do hor až do místa, které se lidem skryto tak, jako málo které. 

Rezervace Zingaro leží izolovaná od okolních měst, a je to vidět už z dálky. Při příjezdu na parkoviště, které se nachází také docela daleko od vchodu do rezervace, jsme si okamžitě všimly hor pokrytých stromy, a také toho, jak jsou nepoškozené a krásně zelené. Celá stezky skrze tuto rezervaci trvá pár hodin, ale zas tak velké ambice jsme neměly. Za vstupné asi 5 eur jsme si však užily dopoledne plné krásné přírody, šumu moře, odpočinku a Slunce. V Zingaru se nachází pár pláží, které jsou k dispozici k opalování a koupání, bohužel v dubnu ještě skutečně nebyl správný čas, a proto jsme si pouze sundaly boty a vodu vyzkoušely pouze po kotníky. Příroda avšak nebyla vše, co nám toto místo ukázalo. Kousek od vstupu do rezervace jsme přišly k malému domku, který byl zařízen do stylu námořního muzea. Po pár hodinách začalo Slunce znovu neúnavně pražit, a proto jsme se vrátily zpět k autu, a vyrazily do míst, kde jsme mohly najít trochu stínu.

Pohled na rezervaci Zingaro.
I na tak odlehlém místě Italové nezapomínají na věci, jako je recyklace.
Přízračně čisté moře.

Cestou, kterou jsme přijely jsme se také vydaly zpět, do města San Vito Lo Capo. Po poledni město ještě spalo, jedinými žijícími místy byly restaurace podél pláže. V jedné z nich jsme si daly vynikající oběd v podobě pizzy a salátů. Výhled na moře a mořský vánek byl dalším požitkem, který jsme si během jídla mohly vychutnat. Hora Monte Mocano navíc dokreslovala panorama, které se vážně jen tak nevidí. Valnou část odpoledne jsme strávily v tomto městečku, procházením a pitím kávy po kavárnách. Pak už nastal čas návratu a nás čekala cesta zpět do Trapani, ve kterém jsme se chtěly ještě chvíli k večeru zdržet. Tentokrát jsem auto nechaly na placeném parkovišti, navíc blíž k centru než to předchozí. Naše kroky směřovaly do míst, která jsme navštívily předešlý den, především na hlavní třídu, která byla najednou plná života a hudby. V jedné kavárně jsme se usadily a ještě si pár hodin užívaly klasického italského života.

Hora Monte Monaco skrytá pod oblaky.
Modrá kam se podíváš.
Prázdné ulice v odpoledních hodinách.

4. den - rozloučení s Ostrovem slunce

Poslední ráno nás čekala velmi podobná situace té, kterou jsme zažily první večer po příjezdu. Majitel bytu nedorazil do devíti hodin, na který byl stanovený check-out, po pár pokusech se mu dovolat konečně telefon zvedl, ale zas jsme si moc nepopovídali. Naštěstí pracoval v prvním patře domu, a byl v bytě za krátkou chvíli, asi zapomněl, že tam ještě stále jsme.  Rozloučili jsme se, zavazadla nandaly do kufru auta na vyrazily jsme - tentokrát na jih do města Marsala.

Snídani jsme si daly v místní kavárně, aby náš poslední den začal jak nejlépe mohl. Pak jsme již podél pobřeží směřovaly do centra města, které nás, bohužel, vůbec nezaujalo. Nejspíš tím, že byl teprve duben a město nemohlo ještě tolik nabídnout, jako v letních měsících. Památky byly nádherné a uličky krásně útlé, ale prostě to nebylo ono. Město jsme opouštěly ještě před polednem, naštěstí jsme věděly kam přesně zamířit. Cestou jsme viděly větrné mlýny, které patří k solným pláním, které jsou v okolí Marsaly velmi časté. A proto jsme vyrazily zpět směrem k Trapani a hledaly, ke kterému mlýnu se dá nejlépe zajet. 

Jedna z mála památek z Marsaly, které stojí za sdílení - její název se již bohužel vypařil z paměti.
Tak alespoň fotografie naší výtečné snídaně!

Nejprve jsme zajely k Saline Della Laguna, vedle které stála restaurace a bar. Do solných plání se ale nedalo dostat pěšky, pouze výletní lodí, a jelikož ten den bylo zataženo a mnohem chladněji, nechtěly jsme riskovat zmoknutí na loďce. Daly jsme si zde pouze oběd, a naše cesta po necelé hodině pokračovala dál. Další zastávka byla mnohem úspěšnější - Saline di Nubia bylo úžasné místo, ve kterém se kromě jednoho větrného mlýnu nacházelo také Muzeum soli a součástí vstupného byl vstup přímo do solných plání, které se daly vidět skutečně z blízka. V letních měsících zde údajně i pobývají plameňáci, které jsme vážně dost chtěly vidět, ale bohužel to nevyšlo (i na ně byla ještě zima). Po bezvadné prohlídce jsme odjížděly spokojené na letiště s tím, že jsme skutečně stihly vše, co jsme si přály. 

Symbol západní Sicílie.
V dálce hora Erice, která náš dost často při cestách po okolí sledovala.

Cestou na letiště nám konečně poprvé za celý den vysvitlo Slunce. Auto jsme vrátily na parkoviště, ze kterého jsme si ho půjčovaly - zaparkovat byl skutečně oříšek, naštěstí naše nejlepší řidička Lucka zvládla na jedničku, a my mohly jít vrátit klíče. Na letišti jsme byly pro jistotu dřív, s tím, že v klidu vyřídíme vrácení klíčů a ještě si dáme něco malého na cestu domů. I přes náš skvělý plán na náš čekala poslední italská perlička - na kiosku autopůjčovny nikdo nebyl... Dvě hodiny... Jako jo, na pultu stála cedule: ,,Za okamžik jsem zpět, pokud chcete vrátit klíče od auta, hoďte je do schránky na zdi", ale ani jedné z nás to nepřipadalo jako dobrý nápad, a tak jsme čekaly. Nicméně jsme to po těch dvou hodinách vzdaly a klíče tam skutečně hodily. Žádné peníze z účtu ztrženy nebyly, takže to dopadlo (nejspíš) dobře. 

Tenhle výlet byl skutečně pohlazením po duši po krušné zimě, kterou jsme měly za sebou, a naplnila nás dostatkem energie na následující měsíce práce a školy. Péťa s Luckou byly vážně skvělá společnost, se kterou pojedu ráda v budoucnu, kamkoliv ♥

To by bylo k našemu výletu na Sicílie vše, moc všem děkuji za reakce a komentáře, které mě skutečně motivují psát další příběhy z mých cest! Na úplný konec ještě přidávám mapu s místy, která jsme navštívily, především z důvodu, že tato destinace není tak známá, aby každý znal místa, o kterých jsem v cestopisu psala. Budu moc ráda, když mě budeš sledovat na Instagramu (@nicolakrausova), kde je více fotek z mých cest a další kratší příběhy. Ještě jednou díky, a těším se u dalšího cestopisu! :)

Ještě bych ráda bych poděkovala mé nejlepší kamarádce Janče za vytvoření toho nejkrásnějšího náhledu s vlastnoručně napsaným nadpisem, jsi fakt úžasná!

♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥
♥ ♡ ♥ ♡ ♥ ♡ ♥

Zážitky pro tebe sepsala Nicola Krausová

18. 01. 2019, poslední aktualizace 2019-01-18T22:12:51+01:00

Nicola Krausová žije v České republice a procestovala 9 zemí světa, nejvíce Evropu. Na Cestujlevne je už 1 rok, napsala pro tebe 3 cestopisy . Má své stránky https://www.instagram.com/nicolakrausova/.

Komentáře

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy

Čtení na 14 minut
TÝDEN V MAKEDONII
miker90 2019-08-22T20:35:11+02:00 0 komentářů
Severní Makedonie 2019

Perfektní země na cestování, ale příšerná na život...

❤️ Oblíbené
Čtení na 8 minut
"Pánská jízda" v Ugandě
Jožka 2019-08-22T16:27:55+02:00 3 komentáře
Uganda 2019

I s dětmi se dá jet na roadtrip :-)

Čtení na 1 minutu
Cherson
cizy 2019-08-22T09:13:07+02:00 0 komentářů
Ukrajina 2019

Oddychový predĺžený víkend na brehu Dnepra.

❤️ Oblíbené
Čtení na 11 minut
Autem po krásách Brazílie
Aneta Nováková 2019-08-18T23:04:14+02:00 21 komentářů
Brazílie 2019

Přes národní parky až po pobřeží do Ria a zpět...

Další cestopisy