Po zemi s baťohem do Dakaru
jak jsme za čtyři týdny bez auta překonali Saharu
Cestopis z roku 2009 napsal Štěpán Frána
Tato cesta je trochu staršího data a vlastně jsem ji vytáhl ze šuplíku hlavně proto, že jsem zde na cestujlevne nenašel žádný cestopis z Mauritánie. A taky si říkám, že v těchto zemích jde vývoj tak pozvolným tempem, že naše zážitky mohou být ještě dlouho aktuální.
Jedeme s Markétou ve dvou a plán je dojet po zemi do Dakaru za použití veřejné dopravy. Začínáme ve velké mešitě ve španělské Cordobě. Máme na to 30dní volno z práce. Inspirací pro tento počin nám byl mimo jiné dokument BBC Michaela Palina s názvem Sahara. Vřele doporučuji.
velká mešita v Cordobě
Z Cordoby směrujeme na jih rovnou k Gibraltaru. Cesta není dlouhá, ale přesto trvá více než 7 hodin. Přijíždíme k hranicím britského poloostrova, který tvoří výrazná skalnatá hora. Hranice zde nepřekročujeme a pokračujeme do vedlejšího španělského Algecirazu, odkud je s Afrikou lepší spojení. Hned na začátku se necháváme nachytat a kupujeme lístek o 2eura dráž u nějakého překupníka a říkáme si, že Afrika asi už začíná. Trajekt sice jezdí v půlhodinových intervalech, ale hned na startu má hodinu a půl delay a tak se do něj hrnou pasažéři hned z několika společností. Mezi nimi potkáváme Honzu, který již měsíc putuje pešky z Lisabonu a teďka se rozhodl, že bude pěšky chvíli putovat po marockém pobřeží. Jak kecáme, nedáváme pozor, co nám lodní letuška povídá a nevyplňujeme včas imigrační kartu do Maroka.
Po přistání se hodně divíme, že nás nechtějí pustit z lodi a jaktože prý nemáme razítko. Policajt už tam není. Přiznávám, že to byla moje chyba, měl jsem tu pani lépe poslouchat, ta teďka hrozne nadává a že prý musíme zpět do Španělska. Jen na oko samozřejmě. Zároveň volá policajta s razítkem z přístavu a po hodině dostáváme i my povoleni ke vstupu do země.
přístav Algeciras
Tanger
Pravidlo nepřijíždět do cizího města a do cizí země po tmě se hned ze začátku nedaří. Varovaní, že Tanger (Tangier) je pašerácké doupě se naštěstí nepotvrzuje. Rychle nacházíme ubytovaní a rychle zvykáme na řádově nižší ceny oproti Španělsku. S cenami prudce klesá standard a o slibované sprše v hotelu si necháváme jen zdát. Odmítáme nespočet nabídek na hašiš, kousek pod hradbami Medíny kupujeme v CTM lístek na bus do Fésu a zdržujeme se v Tangeru do odpoledne. Staré město - Medina je malá a krásná. Zeměpisně je to krůček od Evropy ale kulturně obří skok. Mísí se zde kavárny francouzského stylu, obchůdky pro turisty, dílničky, dědové v papučích hábitech připomínající noční košile. Mimo hradby Mediny veřejná pláž a koloniální architektura. Procházíme, zkoumáme ochutnáváme a loučíme se s posledním výhledem na Evropu.
Fés
...fotbalové hřiště je poněkud nepřehledné a často zatáčí...
Do Fezu (nebo Fésu) přijíždíme opět v noci. Naštěstí velmi rychle nacházíme volný i příjemný hotel, kde jsou tak tenké stěny, že můžeme poslouchat tikot hodin ve vedlejší místnosti. Samozřejmě pokud zrovna na bazaru pod námi je klid, což není. Bydlíme kousek za bránou Bab-Bou-Jeloud v hotelu Mauritánia. To je symbolické, abychom se do této země tak nějak psychicky přiblížili. Fez je starobylé živoucí město plné uliček tak úzkých, že se často nevyhnou dva lidi vedle sebe, ale přitom dost širokých na to, aby se v nich dal hrát fotbal. Pravda, hřiště je poněkud nepřehledné a často zatáčí. To ale místní mládeži nevadí. Bezvadně se tu bloudí, když opustíme hlavni ulice plné bazaru, jsme okamžitě a to doslova na bílých místech na mapkách. Můžeme chodit hodiny a hodiny a vůbec nechápeme, která ulice sakra vede zpět a která není slepá. Chápu, že si zde děti vydělávají zachraňováním bloudících turistů, což samozřejmě není náš případ. My jsme hrdí Češi a každou ulici procházíme až do úplného slepého konce. Ulice jsou jedna jako druhá. Nezdobené, minimalistické, neudržované. Vše krásné je skryté. Občas máme štěstí a nakukujeme do krásných dvorků a madras skrze otevřené dveře.
Tanneries
... Hammám plný prsatých tlustých žen nahoře bez :) ...
Trávíme zde příjemné tři dny a obdivujeme všechna možná řemesla včetně vyhlášených barvíren kůže (tanneries). Procházíme bazary, občas se ozve hlasité "Attencion" a projede kolem nás osel s nákladem do některého obchůdku, což moc nechápeme, protože pro nás vyhublé Evropany je průchod některými uličkami dost úzký. Dáváme masáž v místním Hammámu Bain-Mernissi kousek pod hotelem. Je to velký zážitek, série bíle vykachlíkovaných místností o různých teplotách s děravými klenbami, plné chlápků co se jen tak válí v páře nebo polévají vodou. Masér mě položí na mramorovou podlahu a pak se mi snaží vylámat všechny končetiny a ještě se po mne prochází - uff to je masáž. Pak začíná drhnutí a znovu a zase... sotva se plazím ven, ale cítím se báječně. Odpoledne jsou hodiny pro ženy, takže teď pro změnu mučí Markétu. Jsem moc zvědav co tomu řekne. A už jde, prý byl Hammam plny prsatých tlustých žen nahoře bez :)
Jídlo týdne jsou vařeni šneci, kteří se musí párátkem vytáhnout z ulity a pak co nejrychleji spolknout.
Cesta začíná být zajímavá. Z Fezu bereme noční vlak, abychom se trošku prospali a ušetřili za ubytko. Vlak vypadá skutečně pohodlně, ale ještě než jsme vyjeli přišel průvodčí a ať si sedneme/lehneme do nějakého vagónu, kde fungují žaluzie. Připadalo nám to poněkud zvláštní, ale on na tom dost trval a my pochopili, že to je asi pro naše dobro. Tak jsme tedy našli kupé se žaluziemi. Asi půl hoďky po výjezdu se ozývá ženský řev, jako když na nože berou, a pak z kupé kousek od nás vyběhla nějaká paní a s ní pár lidí. O co šlo jsme nezjistili, asi ji někdo zkoušel okrást. Nepospali jsme si, ani oka jsme nezahmouřili.
Marakesh
V Marakeshi mi hned při prvním vstupu na náměstí přistál na krku had. Paráda. Teda abych to vysvětlil. V Marakeshi je náměstí Djemaa el-Fna plné různých artistu a kejklířů, kteří za malý (nědky teda i nepříjemně velký) bakšiš předvádějí různé kejkle. A mezi nimi je spousta zaklínačů hadů. Vytahují z košíků různé druhy plazů včetně kober a hází je na turisty jen tak uprostřed náměstí a zaklínají je píšťalou, aby neutekli. Vy si je pak můžete pochovat, vyfotit nebo třeba políbit (byl jsem ubezpečen, že had je vodní a není nebezpečný), pak následuje scéna, kdy zaklínač žádá tučný peníz a kdy turista dává pár drobných. Následuje krátká hádka a zase vše dokola.
Hadi a opice jsou tu převážně pro turisty, ale ostatní kejkle jsou více méně pro místní. Pořádají se různá divadelní vystoupení, kterým našinec nerozumí, ale místní se popadají za břicho, nebo hraní na záhadné nástroje, věštění ze všeho možného, loveni flašek s limonádou, a různé akrobatické kousky. Některé jsou dost vydařené. Nejvíce živo je vpodvečer, kdy na náměstí přijíždějí pojízdné občerstvovány v ohromném množství a řadí se do zvláštního uskupení. Na jednom kraji šnekaři na druhém cukráři a mezi cca 120 pouličních jídelen.
náměstí el-Fna
náměstí el-Fna
Bydlíme v hotelu La Gazele ve starém městě. Šrumec na El-Fna je určitě nejvíc nejlepší zážitek z Marrakeshe. Zbytek starého města je příjemný, trochu klidnější než ve Fézu. Ulice jsou širší, obchůdky pestřejší, smlouvání těžší. Medresy nádherné. Bohužel mešity navštívit jako nemuslimové nemůžeme. Občas alespoň nakukujeme skrze polootevřené dveře. Ale i tak je toho k obdivování více než dost.
Ait Benhidou
Z Marakeshe bereme bus přes Velký atlas do malebné vesnice Ait-Benhidou, kde se natáčelo asi 20 filmu. Mezi nimi i známé kousky jako Lawrence z Arábie, Mumie nebo Gladiátor. Stará pevnost slouží jako živé kulisy pro filmaře a ti ji naoplátku občas trochu opravují… možná trošku k obrazu svému, ale kdo má rád hliněné domy ten si přijde na své. Trochu se divím, že do zavazadlového prostoru našeho busu kluci rvou motorku, ale když následně zjistím, že vezeme taky živého berana, tak mi motorka přijde vlastně jako samozřejmost.
...uvnitř je už osm lidí (týpka v kufru nepočítám)...
Cestou z Ait Behnidou jedeme takzvaným velkým taxíkem. To je úplně normální osobní mercedes staršího data výroby, do kterého se naloží dozadu 4 a dopředu 3 pasažéři a vyjede se. Vlastně se nevyjede, protože na nás mává další zájemce a naznačuje, že si jako vleze do kufru. Říkám si, že bude koukat, až tam najde naše batohy, ale on už je v kufru a živě na mě gestikuluje, jako že nám je pohlídá. A jede se? Ne, sedadlo řidiče stále není dost využité.. A tak nás uvnitř je už osm lidí (týpka v kufru nepočítám). Nevím tedy přesně, kdo šlapal na plyn, ale řadil určitě jeden z pasažérů.
pláž u Agadiru
Nyní to bude trochu zkratkovité. Další zastávka je mořské letovisko Agadir a národní park Oued Massa, kde jsou bílí plameňáci a neuvěřitelná nekonečná liduprázdná pláž (kde se tu vzal ten velbloudář fakt nevím). Pak jedeme busem asi 20hodin na jih pres celou západní Saharu. To je krajina! Úplně plochá suchá pustina na jedné straně silnice a oceán na druhé. Každých cca 350 až 500km městečko. Jinak vůbec nic. Města se poznají už hodně z dálky podle krutého smradu ryb, což trochu vysvětluje pravidelně umístěná skládka těsně před a za každým městem.
Západní Sahara
Krajina kolem je neutěšená pustina. Nic co by stálo za zmínku, jen rovina pokrytá prachem a pískem bez dun a bez nejmenších terénních zlomů. 1200km na sever jen tři města stejného významu jako Dakhla a hodiny a hodiny nekonečné prázdné krajiny. Sem tam jako zázrak se pase velbloud na trsu bodláčí. Cesta místy jede podél Atlantiku. Zde poušť přechází přímo do moře, žádný zelený pás či terénní zlom. Pouze několikametrový útes tvořený z hlíny a písku. Tisíc kilometrů táhnoucí se písečná pláž. Ohromné vlny. Kolem obydlí nekonečný smrad zdechlých ryb. To je obraz země, zvané Západní Sahara. Země, kterou Španělé opustili v polovině sedmdesátých let a než si stihla vytvořit vlastní stát byla obsazena Marokem a Mauritánií
zátoka plameňáků
Západní Sahara
Západní Sahara
Přijíždíme do Dakhly na úplném jihu Západní Sahary a policajt na checkpointu nám sděluje, že pro vstup do Mauritánie potřebujeme víza. Že prý to mauritánská vláda zavedla před 5ti dny!! Smůla. Víza vydávají pouze v Rabatu, což je 2000km zpět na sever. Zoufalství. Absolutní.
Totální beznaděj se mění po několika hodinách, kdy ve městě potkáváme spousty dalších stejně zaseknutých cestovatelů, co se právě dozvěděli to samé. Vyměňujeme informace a plánujeme co dál. Je tu hodně lidí, co jedou do Dakaru vlastními auty. Dostali se až sem a teď nevědí co dělat. Stejně jako my. Každý den přijíždí 5 až 10 dalších.
odbočka do Rabatu pro víza
... 2000km zpět do Rabatu. S sebou mám sedm pasů...
Kdyby to nebyla tak prekérní situace, tak by to vlastně bylo úžasné poznávání lidí, co jezdí úplně neuvěřitelné cesty, jako například dvě dámy ze Švýcarska, co si koupily starší Toyotu a jedou ji prodat do Bamaka. Prý to dělají každý rok, zaplatí to skoro celou cestu. Teď dojeli do Dakhly a nevědí co dál. Před pár dny se prý někdo sebral a jel zpět do Rabatu na ambasádu. Prvních pár zoufalců, které potkáváme tu na něj čeká a doufá, že se vrátí i se zapůjčenými pasy. Plán je tedy jasný. Sebral jsem se a jel 2000km zpět do Rabatu. S sebou mám sedm pasů z různých koutů Evropy. Ostatní čekají v Dahle. Zmíněné dvě Švýcarky mi zaplatily let na část cesty a tak jsem tam za slabých 18hodin. Lítají tu dvě letadla týdně a jedno zrovna akorát stíhám. Zpět to ale nemá smysl. Před Mauritánskou ambasádou stojí dlouhá fronta Evropanů zápasící o vstup do této země. To jsou paradoxy. Druhý den mám vyřízeno. Mám trochu štěstí, je totiž pátek. Od konzula na Malijské ambasádě mám slíbeno, že mi vydá vízum do Mali na počkání. Třeba se bude hodit. Cestou se ke mně přidají 4 Holanďané, kteří by rádi víza také. To už se konzulovi moc nelíbí a chce na kafe. Dostává 20 Euro a hned je spokojen. My také. Máme víza za 15minut. Asistentka nám vrací pasy. „ A kde je moje kafe?“ Ptá se. Dostává další bakšiš. Všichni jsou vysmátí. Holandští souputníci mě z vděčnosti berou 800km směr jih. Prý mají motorky zaparkované v Al-Layounu, odkud si půjčili auto zpět pro víza. V noci odpadají někam do hotelu a já přesedám na autobus, pak další a další… jedu nonstop jak se dá. Trochu problém je, že se dnes hraje fotbal a poslední 5ti hodinový spoj musí zastavovat v každém pajzlu a zjišťovat skóre. A protože není moc kde, tak prostě musíme čekat na přestávku v jediném městě uprostřed cesty... Toho využívám a dávám si asi nejlepší smaženou rybu v té nejčernější možné díře na světě. Za 4 dny jsem zpět v Dakhle. Následuje pompézní večeře a rozdávání pasů. Zítra ráno můžeme pokračovat.
„ A kde je moje kafe?“ Ptá se, a dostává další bakšiš...
toto není šroťák, to je hlavní hraniční přechod
ale cestu si musí najít každý sám
Angličan John nás bere na hranice, která je asi 350km daleko. Cesta končí. Dál je jen terén a zaminovaná pole. Mauritánská strana je 3km daleko a není vidět. Na konci je kolona aut a tak se loučíme s Johnem a zkoušíme štěstí pěšky přes všechny kontroly. Funguje to. Za pár minut jsme v Mauritánii a bereme prvního stopa do Noadhibou.
...Noadhibou je pekelná díra posetá vraky lodí...
“Noadhibou je jako válka“, říká Francouz, který nás veze českou oktávií z hranice, "nic hezkého jen odpadky a špína". Noadhibou je pekelná díra posetá vraky lodí, čtu v časopisu a jsem celkem zvědav co nám toto hraniční město na konci Mauritánie na 60km dlouhém poloostrově připraví za překvapení.
vraky lodí v Noadhibou
nádraží v Noadhibou
tady se dá smrad krájet
přístaviště v Noadhibou
Je to kulturní šok jsou to nepřátelské pohledy na fotoaparát vyndaný z batohu a je to nemožnost zorientovat se. Stále hledáme něco jako centrum a chvíli nám trvá si uvědomit, že tu prostě nic takového není. Jen pár ulic v závějích písku a slumy táhnoucí se do dáli na jedné straně města a pláže na druhé. Jsme dost rádi, že se tu ten Francouz vyznal a pomohl nám najít ubytování, jinak nevím, jak bychom si poradili. Pláž je domovem rybářů, kteří zde bydlí a pracují zároveň. Smrad zdechlých ryb se mísí se smradem sušených ryb. Moře je tu mimořádně bohaté na ryby.
Rybáři vyjíždějí v krásných malovaných pirogách na moře a vracejí se s nákladem zpět. Další vykládají ryby v přenoskách a třídí je dle velikosti. Tržiště je hned za rohem. Vše by vypadalo idylicky, nebýt všude okolo rezivějících vraků velkých nákladních lodí táhnoucích se podél celého zálivu. Pocit jako z apokalyptického filmu. Policajt mě ujišťuje, že zde fotit smím jedině s povolením, které nemám a nezískám. Mám štěstí, že mi nemaže těch pár snímků co jsem stihl udělat, než přišel.
pouštní Zuerat train
V Noadhibou je další prazvláštní věc. Končí zde legendární vlak na železnou rudu - Iron Ore express, neboli Zuerat train, který přiváží rudu z nitra sahary do nákladního přístavu za městem. Vlak je údajně nejdelší na světě a jeho koleje se táhnou pískem podél hranice se Západní saharou. Vlak přepravuje pasažéry v jednom jediném vagonu na konci anebo na kterémkoliv z nákladních vagonů zadarmo. Nádraží je malá opuštěná budka plná hmyzu a much 5km za městem. Jedeme deset hodin hluboko do pouště. Vlak za jízdy zvedá písek a práší tak silně, že se nedá dýchat jinak, než pod šátkem. Kupé je vybydlené a všechny měkké části jsou rozebrány. I tak je to jediná cesta na východ přes zastávku Choum do Átaru a Chinguetti.
cesta z Átaru
Dalších 6hodin trávíme v terénní Toyotě do města Chinguetti. Žádné silnice prostě Really Dakar. Na všechno platí rychlost, na duny i na díry v cestě necestě. Není divu ze měníme kolo 2x / 100km. Snad kdyby nebral 14lidí v jednom aute. Kdo ví....
Chinguetti - to uprostřed je řeka
knihovna v Chinguetti
knihovník
...Chinguetti je sedmým nejsvatějším městem Islámu...
Duny v ulicích, žádný asfalt, domy z kamení a písku a uprostřed dominantní vodojem s minaretem posvátné mešity. Chinguetti je ospalé město napůl zaváté v dunách pouštního písku s širokým vádí, které rozděluje starou a novou čtvrť a pod kterým teče podzemní řeka zásobující vláhou místní oázy.
Není to místní mešita ani krásný minaret, co vytváří auru tohoto místa. Chinguetti je sedmým nejsvatějším městem Islámu. Žebříček je sice nejistý, první čtyři místa samozřejmě zaujímá Mekka, Medina, Jeruzalém a Káhira, další možná Marrakesh, Baghdád nebo Damašek ale sedmé je zcela jistě Chinguetti, na tom se všichni shodnou. Alespoň všichni Mauritánci. Důvodem je vzdělanost uchovaná v místních knihovnách, která se sem dostala v dobách, kdy Chinguetti bylo bohaté město na křižovatce karavan putujících z Timbuktů do severních států Afriky. Studovalo zde mnoho lidí náboženství, poezii a exaktní vědy. Z této doby se dochovalo několik knihoven, které jsou a vždy byly střeženy jednotlivými rodinami, kterým patří. Každá knihovna je označena cedulí a uzavřena masivními dřevěnými dveřmi se zámkem na speciální středověký klíč. Dostat se dovnitř je možné, jen je potřeba najít někoho, kdo vás objedná a domluví s majitelem. U většiny knihoven to může být dost dlouhé čekání. Naštěstí jedna byla nedávno rekonstruována z fondů Evropské Unie a v ní je možné se objednat den dopředu. Dostane se vám výklad o historii města, knihovny i o způsobech archivace.
objednáváme velbloudy
Město původně stávalo o pár kilometrů dál, ale duny písku jej zasypaly a tak bylo ve 13tém století přesunuto do dnešní staré čtvrti. Písek již opět klepe na dveře a původní úroveň ulic je dávno hluboko pod dunami. Lidé s pískem nebojují a když jejich obydlí mizí v zemi prostě přistaví metr nebo dva do výšky a vše je zase v pořádku. Do některých domů pak musíte sestupovat několik metrů hluboko na úroveň původního založení. Schody jsou vysoké a nepohodlné, protože takové písek nemá rád a nezasype je. Alespoň ne tak rychle, jak vesele tvrdí průvodce z knihovny.
velbloudí safari
Kolem Chinguetti je několik oáz, kde v hloubce pod vyschlým vádí teče voda a roste pár palem a keřů. Zde pastevci pasou svůj dobytek včetně velbloudů, které jsou stále považováni za velké bohatství. V období dešťů, které přichází i do pohoří Adrar, se široké koryto naplní vodou a obě poloviny města se oddělí a není cesty z jedné do druhé. V tu dobu je vše zavřené a lidé ze staré čtvrti jsou odříznuti od světa. Veškeré úřady a obchody jsou totiž na druhé straně. Proto místní uvažují o stavbě mostu, který by takovým lapáliím zabránil. I když by plnil svoji funkci jen pár dní v roce a po zbytek by působil poněkud absurdně uprostřed vyprahlé krajiny, kde korytem vádí teče pouze písek ve větru
Objednáváme velbloudy na dva dny a jedeme do nedaleké oázy. Jsme úplně ztracení v dunách a spánek v poušti je krásný. Opět se potkáváme s Holanďany z Dakhly a vyměňujeme zkušenosti, jinak moc dalších cizinců nepotkáváme. Je tu hodně velbloudů, dnes jsme míjeli asi 100hlavé stádo a spousty menších. Oslů je tu více než lidí, kozy a ovce nepočítaně. Blíží se Tabaski, místní svátek na oslavu Abrahama. Událost asi jako u nás vánoce. Akorát místo kaprů se baští ovce.
Sahara
Slunce je ostré. Oči pálí. Nos plný prachu. Mezi zuby písek a zadek zažívá muka - to je naše romantika pouště.
Čekáme na bus do Noakchotu, hlavního města, a snažíme se přečkat polední žár. Přemýšlíme jestli najdeme něco, co bude alespoň trošičku připomínat město, zatím je vše pěkná divočina. Ale lidé jsou tu dobří. Většina chodí v zahalení do báječných modrých turbanů, které jim v tom prachu docela závidíme.
Cesta je bez problému. Jedeme relativně luxusním busem ve druhé řadě. Otáčím se a zjišťuji, že všude za námi jedou lide v nádherných velkých turbanech, tolik typických pro Mauritánii. Po západu slunka začínají být turbani poněkud nervózní a musíme zastavit. Všichni vyskakují na krátkou modlitbu uprostřed pouště. Modlitbu 5x denně zde nikdo nevynechává. Ať se děje, co se děje. Jak zazní muezzin z rádia, všichni kleknou hlavami k zemi.
Noakchot je opět pěkná díra. Počítám, že v celém hlavním městě Mauritánie jsou tak 4 domy vyšší než 3 patra, 6 restaurací a pár ulic pokrytých asfaltem. Všude dál jen nezpevněné cesty obklopené anonymními nízkými betonovými domy. Mauritánci si na život ve velkých městech zjevně nepotrpí. I svou orientací do pouště místo k moři Noakchot naznačuje mentalitu místních lidí. Zato dopravní zácpy jsou stejné jako v jiných metropolích.
přístav v Noakchotu
Magnetem pro návštěvníky jinak docela nezajímavého města je bez pochyb místní rybářská čtvrť. Tisíce malovaných pirog kotví na pláži. Další připlouvají z moře naplněné čerstvými úlovky a desítky týmů čekají na pláži na vyložení ryb a pak s námahou vytahují krásnou loďku na písek do bezpečí od velkých vln. Všude jsou davy lidí a zvířat. Pláž je úžasně živá a barevná.
přístav v Noakchotu
...Deset lidí v autě a jedeme 4 hodiny opět jako skrčenci...
Další cesta na jih jde hladce. Nastupujeme do bush taxi jako jedni z posledních a zbývají na nás zadní sedačky. Myslím tím ty zadní sedačky, co se instaluji do prostoru kufru osobních aut. Místo na hlavu žádné o nohou nemluvě. Deset lidí v autě a jedeme 4 hodiny opět jako skrčenci.
blíží se Tabaski, ulice jsou plné koz a ovcí
máme příležitost se účastnit
a ochutnat
Blíží se Tabaski - místní vánoce a nový rok. Každý jede domu a veze ovci přivázanou na střeše auta. Hranice je proto přeplněna lidmi i zvířaty. Snažíme se vyhledat nějakého úředníka. Říká si o prachy za razítko. To odmítáme a bereme si pasy zpět. Zkoušíme prorazit s davem, což se daří za pomoci hrubé síly. Dostáváme se zkrze úzké dveře, kde očekáváme kontroly pasů a razítek, ale nic. Přímo před námi je řeka Senegal. To je konec Sahary, kterou jsme tímto překonali a jsme venku z Mauritánie na území nikoho. Trošku si lámeme hlavu co s tím razítkem, ale rychle si pronajímáme lodičku a přeplouváme na senegalskou stranu hranice.
Jenom náhodou nacházíme okénko s celní kontrolou, kde dostáváme senegalské razítko, za což jsme rádi. Přeci jenom nechceme na letišti v Dakaru trable.
město st. Luis
Nějaký mladík nás vede na cosi, co vzdáleně připomíná autobusák a jedeme do St.Luis. Města, které založili Francouzi a které má vynikat koloniální architekturou. Je to skutečně tak, jen se vše rozpadá, protože Senegalci nemají nějaké opravováni nebo údržbářské práce v krvi. Je tu příjemně a my zůstáváme přes svátky. I ve městě je u každého domu přivázáno několik ovcí.
st. Luis
...Zkušeně je podříznou, stáhnou a rozporcují...
V sobotu 29.11. se budíme a mladá recepční z hotelu nás zve k nim domu na oslavu. Abychom vše zažili, jak se má. Rodina má asi deset příslušníků a není vůbec zjevné, jak jsou příbuzensky propojeni. "Už to bude, pojďte se dívat" Volá nadšeně slečna z recepce a otec se synem vedou velkého berana a za chvilku dalšího. Zkušeně je podříznou, stáhnou a rozporcují. Za pár hodin máme hostinu. Maso je tuhé, ale moc dobré. Nakonec se podává čaj. Už v Mauritánii se čaj pije děsně silný, ale tady doslova kroutí dolní čelist. Prý je to tak dobré na tráveni masa. Dostává se nám vysvětlení průběhu celého svátku.
Tabaski je berberské slovo a používá se v zemích západní Afriky pro název jednoho z nejvýznamějších islámských svátků - Eid al-Adha. Tabaski spočívá v několika částech. Hlavní záležitostí je obětování dobytka nejčastěji ovce nebo kozy jako připomenutí Abrahamovi oběti. Obvyklé je, že každý pracující člen rodiny koupí jednoho berana nebo ovci. Většina masa se naloží do soli a něco se rozdá chudým a něco přátelům. Ulice jsou dnes plné lidi, co nesou někomu ovčí kýtu na rameni. Svátky jsou zároveň oslavou nového roku dle muslimského kalendáře a při této příležitosti by si každý měl zakoupit nové slavnostní oblečeni. ( … ve kterém pak nosí po městě ty hnáty:)
NP Djoudj
pelikáni
ptačí kolonie
V St.Luis se ještě zdržujeme výletem do národního parku, kde žije několik desítek tisíc pelikánů. Jsou vidět i jinde, létají po celém Senegalu, ale tady je obrovské hnízdiště.
NP Bandia
A pak už pádíme na jih fantastickým stopem k Dakaru. Kolem rostou Baobaby. Pár dní zůstáváme ve vesnici kousek za Dakarem, kde užíváme nekonečné pláže Atlantiku, které jsou z nějakého záhadného důvodu docela čisté (tedy bez odpadků a vnitřností a mrtvol zvířat).
Ještě navštěvujeme národní park Bandia, kde jsou k vidění krokouši, zebry, žirafy, antilopy, pštrosy atd. Některé druhy jsou sem převezeny z východní Afriky. Průvodkyně mi dovoluje vystoupit a já procházím savanou jen pár metrů od stádečka žiraf.
NP Bandia
ochutnávka plodu baobabu
NP Bandia
A to jest vše, sedíme v Dakaru a jsme šťastní, že jsme sem fakt dorazili. Pokračování do Mali a Tumbuktu necháváme na příště. Inshallah.
Příjezd do Dakaru
A tady je ten moment, kterého jsme zpětně litovali. Měli jsme se prostě vykašlat na odpovědnost a přetáhnout o dva týdny dovolenou. Žádné příště není. V roce 2012 proběhl vojenský puč, který odstartoval sérii bojůvek a Mali se pro nás stala zapovězenou.
Jak se ti cestopis líbil?
Štěpán Frána procestoval 47 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 1 rokem a napsal pro tebe 6 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil6 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Cesta přesně podle mého gusta!
Byla jsem v Mauretánii pár let před vámi, letecky do Nouakchottu/Nuakšottu, víza byla tenkrát nutná předem. Odtud do Ataru, pak do Chinguetti, pár dní tam, pak týden na velbloudu do Ouadane. Obě místa se mi moc líbila, každé má jiného ducha a je svým způsobem fascinující. Povedlo se mi dostat do pár rodin, tančit s místními ženami, zažít ta místa jinak, než kdybych byla v páru s mužem. Pak zpět do Ataru, malou odbočku do Azougui, kde bylo malé jezírko, nádherný kontrast s pouští kolem.
Také jsem měla v plánu Timbuktu a pak pohoří Aïr v Nigeru, ale jak píšeš, (někdy) žádné příště není.
A krásné fotky, já jsem se s sebou tenkrát zrcadlovku bála vzít.
Zrcadlovka přežila, ale druhý kompakt nedal prach v Chinguetti. Azougui je dobrý typ, to jsem tenkrát neznal a určitě bych dopnil, byli jsme kousek.
Velmi kvalitní fotky a zajímavé dobrodružství. Taky jsem kdysi o této trase přemýšlel, ale už i přejezd z Maroka na Západní Saharu tenkrát zhatily prosincové povodně ve wádí, silnice na jih byla údajně na více místech zablokována. Inu Royal Air Maroc pomohl se dostat na pár dní do Dakhly. Tenkrát prý ještě šlo dostat mauretánské vízum na hranici za 50€.
To nutné vrácení se do Rabatu pro víza byl vážně pech. Tedy zřejmě v roce 2009.
Rád bych se zeptal na to koloniálně opěvované město St. Louis. Jaké je ve skutečnosti? Působilo na vás nakonec celkem zajímavě nebo spíš slabší? Viděl jsem jej na několika jiných fotkách a moc mě k návštěvě zatím nepřesvědčily. Asi mám rád spíše portugalskou architekturu v Bissau, Bafatá, Bolama, ale i v Mogadoru nebo Mazaganu nebo islámskou architekturu po celém Maroku. V Dakaru pár zajímavých míst spíše na druhý pohled je (samozřejmě i ostrov Gorée s pohnutou historií).
Já jel po zemi z Dakhly do Gambie v roce 2018,víza do Mauretanie po 5 hodinách čekání na hranicích..
Port Luis je přesně takový ten typ Unesco památky kdy bud a) nejsem tak kulturne-historicky erudovany abych to ocenil b)prostě ať v Africe mají taky nějaké historicke Unesco tak tohle aspoň z dálky se tomu blíží.. :)
Za mě Port Luis s hodně primhourenyma očima si jde představit jak to tam bylo hezké, nyní je to hodne tristni..
Dakar je sám o sobě nic moc ale Goree určitě stojí za návštěvu jak tím smutným historickým pozadím tak samotnou krásou.
St. Luis architektonicky není nic ohromujícího. S UNESCO městy v Evropě nebo Asii se nedá srovnávat. Hodnotu toho místa vnímám spíš v tom, že od dob Francouzů se v celém centru absolutně nic nezměnilo. Navíc je rozdelěné na tři části oddelěné řekou a přístup je pouze po mostě od Eiffela, který se teda taky pěkně rozpadá. Staré město tak nelze znehodnotit okolní zástavbou. Nás více oslovila spíš úzká kosa směrem k oceánu (původní černošská čtvrť) s rybářskými přístavy.
Výše zmíněná města osobně neznám, tak se mi špatně srovnává. Za návštěvu St. Luis rozhodně stojí, ale za samostanou cestu asi ne.
Parádní čtení, parádní zážitky (i ten návrat pro víza) a parádní fotky :)