Podněsterská Moldavská Republika

Tato země oficiálně neexistuje, nicméně de facto se jedná o nezávislý stát s jasně vytyčeným územím, hraničními kontrolami, měnou a vládou. Podněsterská moldavská republika, nazývaná také Podněstří, byla svévolně vyhlášená v roce 1990. Stát na mapách zůstává součástí Moldavska, nicméně pro mne jako turistu se překročením hranic mezi Kišiněvem (hlavním městem Moldavska) a Tiraspolem (hlavním městem Podněstří) mění úplně všechno.

Srpy, kladiva, tank T-34 a obrovská socha soudruha Lenina u parlamentu. Sovětská symbolika tady přetrvala až dodnes. Podle politických map žádná hranice neexistuje, pořád jsem v Moldavsku. Jenže ona tu je. Střeží ji ruští, moldavští i podněsterští vojáci. Na hranicích dostávám po 15 minutách čekání ve frontě vízum, které mne opravňuje ke vstupu na pouhých 10 hodin, ani o minutu déle. Jeho platnost skončí ve 21 hodin 44 minut a 9 vteřin.

V roce 1992 proběhla krátká válka mezi moldavskou armádou a podněsterskými ozbrojenými silami, podpořenými 14. ruskou armádou umístěnou v Podněstří. Válka skončila na mrtvém bodě, protože moldavská armáda nebyla dost silná na to, aby přemohla podněsterské ozbrojené síly. Podněstersko zabírá asi 17 % území Moldavska.

Dvě třetiny obyvatel tvoří etničtí Rusové a Ukrajinci. Úřední řečí je kromě dvou východoslovanských jazyků také moldavština, ale psaná cyrilicí. Stejně jako v dobách před rozpadem SSSR. Čím více se blížím městu, tím více ve mně sílí pocit, že se vracím do šedé minulosti. Mířím do země, o které mnoho z vás neslyšelo, přestože leží v Evropě. Patří k těm nejchudším a nejlevnějším, i když v Tiraspolu a okolí je životní úroveň vyšší díky ruské podpoře – nejen vojenské, ale i ekonomické. Město má dokonce fotbalový tým, jenž před pár lety v předkole Ligy mistrů zdolal pražskou Slavii.

Do tohoto separatistického regionu příliš turistů nejezdí. Zajímavostí je, že tiraspolská palírna alkoholu Kvint, kolem které procházím (vyrábí výborný desetiletý koňak), dokonce zdobí místní bankovky. Půllitr tohoto koňaku koupíte na místě za 150 Kč, na letišti jsem ho dnes viděl za 55 EUR.

Nehybná, až nudná sobotní atmosféra tohoto města ožívá v době, kdy se vydávám k lodi, která má vyplout na okružní plavbu po řece Dněstr. Nemůžu ji minout, vede mě hlasitá hudba. Na palubě lodi jsem 20 minut úplně sám a čekám, co se bude vlastně dít. Platím 40 Kč za hodinovou plavbu, dávám si panáka vodky za 7 Kč a půllitr ukrajinského piva za 15 Kč. Do toho všeho neustále hraje populární muzika. Nakonec se přidává pár místních odvážlivců a můžeme vyrazit. Není to idylická plavba jako po Vltavě. Ruské hitovky ze sedmdesátých let duní celou lodí, nedá se před nimi utéct. Po půlhodině plavby jsou místní dostatečně opojení vodkou, aby začali tančit, a skončí až v momentě, kdy opět zakotvíme v „přístavu“.

Vracím se zpět na hranice. Cestou potkávám svatebčany a na autobusovou zastávku mne doprovázejí dva mladíci z podněsterské armády. Jako dárek na rozloučenou mi dávají dva náboje, pravděpodobně do kalašnikova.

Byl to zážitek, na který se nezapomíná, návrat do minulosti, kterou by určitě nikdo z nás již nechtěl zažít…