Podzimní Albánie s nádechem Řecka

Počáteční problémky

Pedagogické povolání mi již druhý rok v řadě nabídlo rovnou týdenní volno během podzimních prázdnin. Už na jaře se tak upekla myšlenka vydat se na nějakou cestu. V roli průvodce a překladatele jsem se ujal pětičlenného rodinného zájezdu na Balkán, kam jezdím velmi rád. O cestě do Albánie jsem přemýšlel již několik let. Návštěva státu, ze kterého se pomalu stává proslulé letní letovisko, se určitě nevyplatí déle odkládat. Podzim se pro náš road trip také ukázal jako optimální. Menší počet lidí, ideální teplota a levnější všechno.
Odlet se neobešel bez problémů. Posunutí zpátečního letu o jeden den - prodloužení ubytování, vymýšlení náhradního plánu a řešení, jak naložit s půjčeným autem. Odlet z Prahy zpožděn o dvě hodiny. A v poslední řadě pracovní vytíženost před zahájením cesty.
Vše se nám podařilo vyřešit a první radost nám udělala autopůjčovna. Nemám srovnání s jinými, ale AutoAlb Rent mohu skutečně doporučit. Auto v perfektním stavu, pán z autopůjčovny nás čekal na letišti po příletu, předání bez jakýchkoliv problémů, vše sedělo dle domluvy.
Původní plán směnit na letišti nějaká Eura za Leky se z časových důvodů neuskutečnil. Nakonec se to jevilo jako zbytečné. V téměř celé Albánii lze platit Eurem v aktuálním kurzu (popřípadě i lepším - kurz je zhruba 90 Leků za Euro, pro jednoduchost občas místní počítali 100 Leků za Euro). Místní často vrácí v Lecích, do peněženky se vám tak dostane i místní měna. Na zhruba polovině míst jsme navíc platili i kartou.
Lehce nervózní byl příjezd na první ubytování (lokalita 1 na mapě). Navigace nás občas cpala zajímavými uličkami a samotné ubytování také nebylo v nejlepším stavu. Přejít se to ale dalo při pohledu na dosti nízkou cenu. V létě jistě naprosto přelidněné místo navíc o říjnové noci zelo prázdnotou. Vyhládlí jsme tak šli po půlnoci na kutě, markety otevíraly až k ránu.

Den první - Pohodový úvod s koupačkou

Původní plán na první den jsme museli ze dvou důvodů překopat. Zaprvé jsme chtěli po pozdním příjezdu ráno nestresovat. A za druhé jsme se s mírnými obavy z podepsané smlouvy s autopůjčovnou chtěli vyhnout nezpevněným cestám. Našli jsme tak zajímavé místo pro odpočinek, mys Rodon. Cesta z ubytování nám trvala zhruba hodinu a půl. Před vjezdem do placeného areálu jsme zastavili v místním krámku. Poté zaplatili vjezd (tuším že 300 Leků za auto) a o zhruba půl kilometru dál jsme bez problému zaparkovali (2 na mapě). Kolem starých bunkrů jsme se vydali k pevnosti Rodon, kam vedla na mapách.com značená červená cesta. Člověk sešel až k moři a při odmyšlení všech odpadků se mu naskytlo skutečně kouzelné místo. My jsme poté zariskovali a severní stranou mysu jsme šli podél vody až k samotnému cípu a jižní stranou to vzali zpět. Zde už to byly krásné a téměř čisté pláže, které při zhruba 22 stupních a sluníčku neunikly první koupačce.
Zajímavější to bylo pak. Nechtěli jsme se vracet zpět a řekli jsme si, že se k autu zkusíme dostat touto stranou. Na mapě nějaké cestičky byly značené. Došli jsme (chvílemi vodou, chvílemi po nakloněné stěně útesu) až do bodu (3 na mapě), ze kterého už jsme se museli vydat nahoru. Cesta to byla náročná, ale po chvíli lezení v měkkém podloží jsme se dostali na vrchol a trnitým lesíkem jsme došli zpět k autu. Kousek od tohoto místa se také nacházela vyhlášená restaurace. Výborné středomořské jídlo, milá obsluha a skvělá atmosféra. Zde mohu jenom doporučit (4 na mapě).
Poté už jsme jeli zpět směr ubytování. Cestou jsme ale stihli utrhnout jedno granátové jablko a zaparkovat na skvěle položeném, levném, hlídaném a volném parkovišti v Durrësu (5 na mapě). Přišli jsme těsně před západem Slunce. O to hezčí byla procházka po zdejší promenádě. Neunikl nám ani tamní amfiteátr, který bohužel nebyl večer nasvícený, a známá synagoga v centru města. Těsně u parkoviště jsme zalezli do restaurace na jeden drink. Bohužel, někdy člověk narazí na podnik, kde i vytvoření pěti nápojů dělá obsluze problém. Tomuto podniku, hned vedle závory parkoviště, se radši vyhněte.

Bunkry na mysu Rodon

Durrës

Den druhý - Trocha adrenalinu jako změna plánu

Původní plán dojet druhý den do známé horské vesničky Theth byl nakonec také přehodnocen. Věděli jsme, že další den nás čeká dlouhá jízda autem a tak jsme chtěli čas strávený v autě minimalizovat. Rozhodli jsme se pro trochu adrenalinu. Dojeli jsme ke skalní soutěsce tvořené řekou Mat. Zejména pod vodní elektrárnou se jedná o krásný kus poměrně divoké přírody. Za vodním stupněm se poté nachází krásná přehrada s naprosto fascinující modrou vodou. No, a taky je zde přes řeku několik zajímavých lávek. Jedna z nich nese jméno Shkopet (6 na mapě). U hlavní silnice nad tímto mostem jsme zaparkovali a šlo se na věc. Místy chybějící prkna, houpání a rezavá lana dokáží zabrnkat na nervy. Most je poměrně dlouhý a pouze samotné přecházení je zážitek. Na druhé straně řeky se nachází jakýsi rekreační areál, kde by měla fungovat i restaurace. Přes lesní cestu jsme šli asi kilometr proti proudu vody, až jsme narazili na záteras, který signalizoval uzavření areálu mimo letní sezónu. Škoda. Vrátili jsme se tak zpět, přešli opět most a vydali se soutěskou zpět směr Tirana.
Druhá zastávka tohoto dne patřila pevnosti Krujë. Zaparkovali jsme na parkovišti, na které jsou auta sváděna. Cena byla dražší (asi 1500 Leků), na druhou stranu se poté neplatí žádný vstup do pevnosti, tak to zas tak hrozné nebylo. Krásnými historickými uličky v podhradí jsme zamířili na oběd do poměrně nóbl vypadající restaurace (7 na mapě). Ceny zde ale byly naprosto v pořádku a mohu toto místo jen vychválit. Bonusem nám byl krásný výhled do okolí přímo od stolu. Poté už jsme se vydali do samotné pevnosti, která určitě stojí za návštěvu. Dále jsme prolezli všechny staré uličky, kde jeden krámek se suvenýry vedle druhého působí vlastně poměrně příjemnou atmosférou.
Našim posledním cílem byla vyhlídka nad městem (8 na mapě), na kterou se zhruba za deset minut dostanete autem po bezvadné asfaltce. Určitě by nebylo od věci tento výstup absolvovat pěšky po kozích stezkách, ale na 500 výškových metrů nebyl ten den čas. Ze shora je krásný výhled do širokého okolí. Žádná restaurace nebo podobné zařízení zde ovšem mimo sezónu nefungovalo. Po návratu zpět na ubytování už proběhla pouze procházka po pláži s návštěvou místních barů.

Most Shkopet

Pevnost Krujë

Den třetí - Cesta napříč Albánií

Po snídani jsme vyrazili směr jih. Po slušné silnici jsme jeli téměř sami a kochali se výhledy na místa, která ještě nejsou dotčena bláznivě se rozvíjejícím cestovním ruchem. Našim prvním cílem byly termální prameny v Benjë. Po zhruba třech hodinách jízdy jsme dojeli k parkovišti pod prameny, kde si vás rozdělí místní výběrčí parkovacího poplatku. Ten byl v přepočtu zhruba 50 korun. Potřeba záchodu byla vyřešena v "italské" restauraci hned vedle (9 na mapě). Slušná nabídka domácích pizz a i pár těstovin vůbec neurazili. Ceny byly také v pohodě, žádná přirážka vzhledem k populárnosti místa se neobjevila. Okolo termálních pramenů vede červená turistická cesta. Na její zdolání je ale potřeba alespoň 4 hodiny času. Třeba příště. Nad řeku jsme ale vystoupali a zvládli jsme alespoň kousek této cesty nad pozoruhodným kaňonem. Poté už jsme ale sešli dolů, převlékli se do plavek a šlo se do vyhřátých uměle vytvořených van. No, voda neměla moc přes 20 stupňů, ale i tak to bylo dosti příjemné.
Čekal nás ještě kus cesty do místa našeho druhého ubytování. Malinkou zajížďkou bylo historické městečko Gjirokastër. Tuto zajížďku jsme nějaký čas zvažovali, ale nakonec jí ani trochu nelitujeme. Bylo to asi nejkrásnější město, které jsme během našeho pobytu navštívili. Člověk jako by najednou nebyl v Albánii. Nejvíce nás potěšilo, že jsme po dlouhé době nenarazili na žádný nepořádek. Navigace nás trochu zaskočila, ale nakonec jsme díky tomu zaparkovali na bezplatném parkovišti (10 na mapě). Odtud jsme šli do centra města nahoru. Staré uličky plné obchodů se suvenýry trochu připomínaly včerejší Krujë. Vystoupali jsme až na pevnost nad městem, kde se symbolické vstupné platilo. Dorazili jsme akorát během stmívání, o to hezčí atmosféru tento veliký hradní komplex měl.
Již za tmy jsme museli překonat doslova hory a doly. Nutno ale podotknout, že po velmi dobré silnici. Ta nás dovedla zpět k moři do města Sarrandë. Po další komplikaci s navigací jsme nakonec dorazili na naše druhé ubytování s krásným výhledem na moře (11 na mapě). Po večerní návštěvě blízkého marketu už následovala jenom příjemná balkónovka.

Termální prameny v Benjë

Gjirokastër

Den čtvrtý - Překvapení v podobě řeckého Korfu

Při plánování celého zájezdu jsem samozřejmě začal u mapy. Je to takový můj ideální přístup k prokrastinaci. A ejhle co nám to vylezlo z vody hned vedle městečka Sarrandë - řecký ostrov Korfu. A kdo z účastníků zájezdu už se někdy podíval na řeckou půdu? Nikdo. Plán byl jasný a předčasný vánoční dárek pro zbytek vymyšlený. Nyní jak na to?
Ze Sarrandë jezdí pravidelná linka na Korfu a zpět od společnosti Finikas. Dopravce nabízí dvě možnosti cesty, o něco levnější hodinová cesta relativně normální lodí a poté dražší, ale pouze půlhodinová cesta "rychlotrajektem". Tato kocábka s přízviskem látající delfín je skutečně zážitek. Těsně před odletem jsem dostal od společnosti info, že se má předem objednaná cesta z Korfu zpět do Albánie bude o hodinu posouvat dopředu. Ráno jsme dorazili do přístavu, stihli rychlé kafe a poté jsme již prošli hraniční kontrolou (pozor, nezapomenout pas). Nalodili jsme se do této zvláštní loďky a po chvíli se vydali na cestu. Loď pojme zhruba stovku pasažérů, byla ale poloprázdná. My si rychle našli místo venku mezi dvěma oddělenými palubami. No byla to paráda, občas vás ošplouchne voda, občas vám chce odlétnout čepice, neslyšíte vlastního slova, ale pohyb na lodi rychlostí přes 50 kilometrů za hodinu je fascinující.
V Řecku je o hodinu posunutý čas, dorážíme tedy před dvanáctou a z přístavu se vydáváme do centra starého města. Cestou míjíme podnik, který nás na první pohled oslovil. Bylo to takové bistro (12 na mapě) s venkovním sezením, které nabízelo řeckou kuchyni a čepované pivo Corfu. Usedli jsme a neudělali jsme chybu. Jídlo kolem deseti Euro, obrovská porce a příjemná atmosféra.
Poté se již přesouváme do centra plného úzkých uliček. Příjemní lidé, jak tamní obyvatelé, tak i ostatní turisté, jsou na každém rohu. Přes pár obchůdků se suvenýry se prodíráme ven z tohoto labyrintu a míříme ke staré pevnosti. Nejvýchodnější část města Korfu stojí za návštěvu. Cena 10 Euro pro dospělého, do 25 let vstup pro občany EU zdarma. U pevnosti se nachází jachtařský klub s příjemným posezením přímo u moře, hned vedle malé pláže.
Čas se posouval a začalo poměrně foukat, což byl důvod schovat se zpět do města. Kolem nové pevnosti jsme opět došli do centra, odkud jsme se poté vydali zpět směr přístav. Kousek od něj jsme narazili na nenápadný podnik, který je spíše využívaný místními (13 na mapě). Přivítala nás zde velmi milá starší paní, která nás bezvadně pohostila. Při volném čase před odjezdem vaší loďky se zde určitě zastavte.
Vítr se neuklidnil a cesta zpět tak byla velmi dobrodružná. Naše rychloloď na tempu neubrala. O to více se to podepsalo na divoké jízdě, při které se občas zatajil dech. Přirovnat se to dá k skutečně těm nejhorším turbulencím v letadle. Těsně před připlutím na chvíli vypadl i proud. Nakonec jsme se ale v pořádku vrátili a řecký den ve večerních hodinách zhodnotili jako více než úspěšný.

Korfu (Řecko)

Den pátý - Modré oko

Pátý den jsme popojeli necelou hodinku k parkovišti pod známým modrým okem (14 na mapě). Aut zde nebylo mnoho, v létě to ale musí být turistické šílenství. Platí se zde jak parkovné, tak vstupné do okolí jezera Syri i Kaltër. Vzali jsme to levou stranou po dlážděné cestě. Za nějakých dvacet minut dojde člověk na druhou stranu jezera, kde je ono vyhledávané místo. A opravdu je to velmi zajímavý přírodní úkaz. Z hloubky vyvěrající voda dokresluje už tak moc pěkný kus přírody. Jih Albánie je obecně speleologicky dosti působivým územím a myslím si, že do pár let se zde rozvine turismus i v této oblasti.
Zpět k autu jsme to vzali druhou stranou, která je o něco delší a náročnější, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Kousek od parkoviště jsme zastavili na skvělý oběd (15 na mapě). Jídlo doslova jako od babičky. Dvojice starších provozujících nás mile přivítala. Kvůli jazykové bariéře jsme moc nepokecali, ale i tak to bylo velmi příjemné posezení. Od pána jsme navíc vyfasovali domácí mandarinky, dezert a i rakiji. No, bylo to náročné posezení.
Zpět do Sarrandë jsme se vydali jinou cestou. Jeli jsme úplně na jih a poté se vraceli zpět na sever podél pobřeží. Cílem bylo archeologické naleziště Butrint. Těsně před parkovištěm je ze směru od jihu potřeba přeplout přívozem (16 na mapě) za 7 Euro. Nevím, zda by u nás takovýto přívoz prošel, ale o to větší je to zážitek. Další albánská UNESCO památka byla velmi pozoruhodná. Celý placený areál je poměrně velký a určitě doporučuji vyhradit si dost času, který my bohužel neměli. Mířili jsme totiž na západ Slunce zpět do města.
Na ubytování se skupina rozdělila na tři části. Já byl v té, která se vydala na vyhlídku nad městem (17 na mapě), ze kterého bylo pozorování západu parádní. Cesta nahoru je dvojí, přímo od moře se ale jedná o takovou cestu mezi strním a kamením, která určitě není pro každého. Výhled byl ale parádní. Zbytek večera poté patřil promenádě a závěrečné večeři na jihu Albánie. Po chvíli hledání jsme narazili na restauraci, která nás opět překvapila místní pohostinností a skvělou atmosférou (18 na mapě). Pan majitel osobně pomáhal ostatním číšníkům a bavil se s hosty. Jen tak dál.

Syri i Kaltër

Sarandë

Den šestý - Divoký doprava v hlavním městě

Šestý den, čtvrtek, měl být tím posledním. Letadlo bylo ale posunuto na další den a tak následoval přejezd do Tirany, kde jsme měli domluvené ještě jedno ubytování. Cestou jsme si trochu zajeli na skok do městečka Berat. Krásné a fotogenické místo jsme museli i s obědem proběhnout za necelou hodinu. Parkoviště u centra nového města (19 na mapě) bylo levné a pohodlné. Zaběhli jsme do starého města a na promenádě, kde na jedné straně probíhaly vášnivé partie místních v dámě a na druhé se mačkala jedna restaurace vedle druhé, jsme zaskočili do jedné z nich. Zpět do auta a pokračování přes vnitrozemí do hlavního města.
Zde nás nejvíce překvapilo množství ropných vrtů všude podél cesty. Že se na Balkáně ropa těží, to jsem věděl. Ale poprvé jsem to viděl na živo. Komise pro vstup do Evropské unie se na to asi moc pozitivně tvářit nemůže, ale z technického hlediska se jedná o velikou zajímavost. Těsně před stmíváním jsme poprvé zahlédli z dálnice hlavní město a začala dopravní divočina.
Dva týdny před naším příjezdem začaly v Tiraně masivní studentské protesty, při kterých byla mimo jiné zničena i většina semaforů. Již tak bláznivá tiranská doprava, před kterou jsme byli varováni, se posunula na úplně jiný level. Logistika byla následující. Dojet na místo našeho ubytování, tam vysadit tři členy a ve dvou dojet na letiště. Tam vrátit auto a taxíkem se dopravit zpět na ubytování. Bylo to náročné, stálo to hodně nervů, ale zvládli jsme to. Pocit při odevzdání klíčků a sednutí do taxíku byl vlastně dosti uvolňující.
Od ubytování (20 na mapě), které z venčí nepůsobilo nejpříjemnějším dojmem, jsme se vydali směrem do centra. Došli jsme k velké tržnici, která ovšem obsahovala spíše suvenýry. Jako program na poslední albánský večer jsme zvolili bar (21 na mapě). Pán byl ze začátku poměrně rozvážný, ale poté se rozjel a opět nám nabídl krásnou albánskou pohostinnost. Následně nám ukázal sbírku fotbalových suvenýrů a popovídal si s námi o českém pivu.

Berat

Den sedmý - Dopolední Tirana a návrat

Poslední den dovolené jsme obhlédli Tiranu. Po snídani, která byla součástí ubytování, jsme vyrazili k Velké tiranské mešitě. Někteří jsme i nahlédli dovnitř, u vstupu stáli sympatičtí hlídači, kteří nám vysvětlili pravidla pro vstup. Dále jsme šli směrem centrum, naším cílem byl tiranský národní fotbalový stadion Air Albania. Cestou už byly viditelné také pozůstatky probíhajících demonstrací v podobě vypálených popelnic, rozbitých výloh a zdevastovaných zastávek autobusů.
Nakonec jsme ke stadionu (22 na mapě) došli, jedná se o skutečně skvostnou sportovní stavbu. Dá se absolvovat i placenou komentovanou prohlídku, bez průvodce není vstup možný. Následně jsme na nějaký čas zakempili v nedalekém velkém parku, kde jsme mimo jiné nakrmili tiranské kačenky.
Přes hlavní bulvár jsme se pak vydali do úplného centra. Cesta vedla okolo tiranské pyramidy, která určitě stojí za krátkou návštěvu. Po vystoupání se naskytnou pěkná panoramata hlavního města. Pak už jsme došli až na Skanderbegovo náměstí, epicentrum místních protestů. Po nich zde ale okolo druhé hodiny odpolední nebylo ani vidu, ani slechu. Bylo to také poslední místo, které jsme v Albánii navštívili, za budovou opery a baletu jsme totiž nasedli do autobusu (23 na mapě), který spojuje centrum s letištěm. Cesta vyjde na čtyři Eura a za zhruba třicet minut jste na letišti. Tam jsme přijeli s velkou rezervou, letadlo navíc nabralo kvůli rekonstrukci letiště hodinové zpoždění. Před samotnou letištní halou jsem sedli do KFC (omlouvám se tímto Janu Tunovi :) ). V duty free obchodě navíc probíhala nějaká promo akce, během které hrál DJ a míchaly se drinky, což čekání na letadlo zpříjemnilo.
Závěrem bych rád poděkoval mapám.com, skrz jejichž offline mapy jsme celý týden cestovali. Musím ale říct, že se nám párkrát nepodařilo dorazit do cíle na první pokus. Oproti Arménii, kterou jsem procestoval v létě, to bylo o něco horší. Pokusím se co nejvíce nesrovnalostí v mapě upravit.