Pohostinnou Gruzií s úsměvem

Ještě v Čechách

Nápad navštívit Gruzii jsem nosil v hlavě již poslední dva roky. Lákal mě tenhle turismem příliš nepolíbený , zapomenutý stát na pomezí Evropy a Asie. Bývalá součást Sovětského svazu pyšnící se mořem a horami. Loni to překazil covid, ale letos jakmile se situace začala měnit k lepšímu , začal jsem shánět informace a plánovat kam, bychom vyrazili a co vlastně chceme vidět. Záměrně píšu v množném čísle, protože právě tahle cesta měla být pro moji ženu Leonu první bez cestovky, na delší dobu (týden) a úplně sami bez dětí, když tedy pominu naše jízdy do Chorvatska.

Letenky s Wizzairem na začátek srpna za 2 000,00Kč a od soboty do soboty se jevili jako výhodné. Dnes už vím, že týden na , tak velkou a rozmanitou zemi je málo, ale 14 dní mi přišlo až dost a kratší varianta nebyla možná.

Z Prahy se létá do Kutaisi, druhého největšího města v zemi, hned po Tbilisi. Cílem bylo prozkoumat město, přesunout se do hor, do městečka Lentekhi, ležícího na okraji Kavkazu a ještě zajet k Černému moři do Batumi.

Poznáváme Kutaisi

Po 3,5 hodinách letu vystupujeme z letadla, procházíme malou halou a hned u východu nás odchytává naháněč a nabízí odvoz do Kutaisi. Cena 5 lari za osobu(asi 55 Kč). Souhlasíme a jsme odvedeni na parkoviště před letiště k devítimístné zánovní dodávce značky Mercedes, v Gruzii nazývané maršrutka . Zde již poklimbává Ruska a chvíli po nás jsou ještě uloveni další čtyři Češi. Je nás i s řidičem sedm a leckdo by čekal, že můžeme vyrazit na cestu. Ne tak v Gruzii! Potřebujeme ještě dva pasažéry, jinak se nejede! Čekáme 10 minut , dvacet , když naháněč přivádí jednu oběť. Bláhově si notujeme, že nyní už by to šlo. Nešlo! Zde musí být absolutní vytíženost, ani místo nazmar. Celkem tomu ekonomickému záměru rozumím , ale teď po skoro hodině čekání už mě to štve. Naštěstí podsaditý lovec lidí s pyšným výrazem přivádí dívčinu asijského původu a můžeme vyrazit.

Vycouváme z parkoviště ,najíždíme na hlavní (jedinou) silnici směrem na Kutaisi a zase brzdíme. Přímo před námi, hned u letiště se prochází stádo krav! Nechápeme, nu což, jsme v Gruzii a takhle to tady prostě chodí! Řidič se řítí širokou silnicí na , které nelze poznat kolik má pruhů. Auta se různě vyhýbají, míjejí a předjíždějí zcela podle zatím neznámého gruzínského klíče. Občas vidíme další krávy a taky několik čerpacích stanic. Opuštěných a zarostlých. Blížíme se k centru, pomalu začíná přibývat domů a lidí , když je řidič červenou barvou na semaforu přinucen zastavit, což se u něj nesetkává s porozuměním. Během jeho brumlání se rozhlížím kolem a spatřím přímo před námi ,uprostřed křižovatky, kanál. Potud nic divného, ale tenhle je nejméně 5 cm pod úrovní vozovky! Než stačím popřemýšlet jestli se mu vyhneme, praštíme se všichni hlavou o strop maršrutky. Přijíždíme na centrální náměstí s fontánou a Mc Donald´s hned vedle kostela.

Kutaisi je taková směsice různých kultur. Chvíli si připadáte jako v Rusku a o ulici dál už jdete Rumunskem .Na okraji města se ocitáte v Turecku a za rohem jste v Chile. Město, ve kterém se prohánějí krávy na sídlišti a na dětském hřišti spasou všechnu trávu i, tak stojí za pozornost. Jeho dominantou je řeka Rioni, úplně sytě šedivý barvy, neboť v jejím korytu je ledovcový jíl a chrám Bagrati nacházející se v kopci nad městem pár set metrů od našeho dočasného bydliště .

Cestou k němu jsme se dali do řeči s místními, byli velice vstřícní, drtivá většina chtěla mluvit rusky, měli v oblibě Čechy respektive Československo. Potkali jsme vojáka ,který sloužil osm let v Milovicích a byl trochu pod parou. Další chlapík, taky bývalý voják byl na cvičení v Doupově a byl taky trochu pod parou...A pak rybář který, znal dokonce naše bývalé prezidenty Husáka a Havla a jezdil k nám obchodně. No a ten byl, spíš než pod parou, nalitej.

Večer, po 15 km procházce městem, jsme dorazili do našeho ubytování Holiday House (22 euro se snídaní pro dva), kde nás přivítal Niko. Velice ochotně nám domluvil odvoz směr Kavkaz, do 100km vzdáleného Lentekhi s odjezdem v šest ráno . Ještě jsme chvíli pokecali s Polákama odněkud od Krakova a šli spát.

Fontána na centrálním náměstí

Chrám Bagrati

Centrální náměstí

Kutaisi nebo Santiago de Chile

Jižní Amerika?

Sídliště v Kutaisi

Jak jsme stíhali maršrutku

5 30 , budíček. Rychlá snídaně. Přichází Niko a změna plánu. Poláci jedou taky a odjezd je v osm. Jdeme si ještě lehnout. Před osmou už nedočkavě stepujeme před domem. Tak, kde to vázne? Přichází Niko a opět změna plánu. Poláci si to rozmysleli. Jdu do vrtule. Kdyby tu byla Simona Stašová z filmu Román pro ženy, řekla by : „Nesnáším Poláky." Třetí variantou je nakonec odjezd taxikem v 10 00 na centrální vakzál (čti nádraží) a odtud prý maršrutkou.

10 00, před domem stojí mercedes. Vystupuje usměvavý řidič, který je již nejméně 25 let v důchodu. Leona si sedá dozadu, já raději dopředu, abych měl větší přehled. Tak ten jsem opravdu měl!! Čelní sklo bylo na čtyřech místech rozbitý, poslepovaný páskou, pryskyřicí a možná i žvýkačkou. Vyrážíme. Z děduly se vyklubal bývalý automobilový závodník a jízdou plnou troubení, brzdy a plynu jsme brzy na gruzínském autobusáku. To znamená na místě, kde nejsou jízdní řády, časy odjezdů , ale pro nás zatím těžko pochopitelný mumraj, kde se dozvídáme, že maršrutka před 10 minutama odjela a další jede až okolo čtvrtý odpoledne.

Co teď? Poprosím pana Fittipaldiho , dědovi zasvítí oči a vydáváme se na stíhací jízdu za maršrutkou směr Lentekhi. Jedeme zvolna, žádné troubení, žádný plyn, jen samá brzda. Takhle je určitě nedojedeme a pokud , tak sotva dva kilometry před cílem (podle mých matematických výpočtů). Co to má znamenat? Děda mi vysvětlí, že jedeme úsekem radarů. Sice po jednodenní gruzínské zkušenosti nechápu, že by se zde dodržovali dopravní předpisy, ale po chvíli to vitální důchodce opět rozbalí a najednou je před námi dodávka. Troubíme , blikáme. Zastavte, prosím! Řidič nám otvírá zavazadlový prostor, je plný pytlů s cementem a nářadí .Na střeše nějaké roxory a plechy a uvnitř vozu se mačká asi deset lidí, všude je nějaké zboží a přímo nad jediným volným místem , kam si sedáme dva , je plato s vajíčkama. Nic z toho, ale nám nebrání v radosti, že jedeme směr Kavkaz. Tedy snad.

Maršrutka do Lentekhi

Jízda plná zážitků

Po pár minutách jízdy je jasný, že tady něco nehraje. I na silnici, kde by se dalo jet nejméně osmdesátkou, jedeme sotva čtyřicet. A do začínajících kopců za neustálého podřazování by nás s přehledem předjížděli cyklisti, kdyby tu nějací byli. Uvnitř supícího stroje je šílený zápach od pálící se spojky a to nás ještě skoro zastavili všudypřítomné krávy , co chvíli se promenádující po vozovce. Řidič troubí co může, ale tentokrát hází myšku a jen těsně míjíme jednu obzvlášť umanutou. Při představě, že kvůli ní jsme nuceni zastavit a následně celá posádka tlačíme vůz, neschopný se rozjet do kopce, se mi orosilo čelo. Ještě horší variantou by bylo hodit přejeté zvíře do přeplněné maršrutky a pokračovat , tak s kravskou hlavou nebo ocasem v klíně.

Asi po 20 ujetých kilometrech a 60 minutách jízdy zničehonic zastavujeme. Ve vesnici čítající 5 ! domů a jednu policejní stanici vystoupí 3 pasažéři. Nemá cenu o tom moc přemýšlet. Důležitější je, že se takto odlehčeni rázem stáváme právoplatnými účastníky silničního provozu. Rychlost se zvětšuje každou zastávkou, občas vystoupí lidé, ale většinou se zbavujeme veškerého zboží ať už jako zásobovači různých krámků nebo a to častěji, předáme objednanou věc jednotlivým vesničanům.

Jedna ze zastávek byla jen tak u silnice. A to jen proto, aby řidič utrhl tři jablka. Jedno si nechal a dvě hází nám. Svým jediným cizincům na palubě.

Po 4,5 hodinách jízdy plné různorodých zážitků stavíme na náměstí v Lentekhi.

Náměstí :) v Lentekhi

Výhled z náměstí

Pozůstatky komunismu

Když jsem doma plánoval a gůglil, mělo být Lentekhi , ležící necelých 800 metrů nad mořem, jedno z posledních městeček před Ušguli a Mestií. Výchozími body na treky po horách Kavkazu. Něco jako u nás Pec pod Sněžkou. A Lentekhi, tak mělo být Jilemnicí nebo Vrchlabím.

Nyní však stojíme uprostřed údajného náměstí nebo návsi. Kolem jen pár stavení, malá benzínka a stádo krav. Náš Guest House Konstante vypadá jako nejhonosnější z nich. Máme zde dvě noci se snídaní za směšných 24 eur pro oba. Uvítá nás muž se ženou a jejich dospívající dcerou a ihned nabízejí něco k jídlu. I když jsme naposledy jedli ráno v půl šestý a teď je půl třetí, tak s díky odmítáme. Máme v úmyslu se najíst v protější budově , tvářící se něco jako motorest v hodně nadneseném smyslu.

Vcházíme dovnitř , jsme tu jediní hosté a hodláme si vybrat něco z jídelního lístku. Ten nám nabízí jen a pouze kubdari. Tak a tímto je vybráno. Usedáme na dřevěnou terasu z překrásným výhledem a opět zcela šedivou řekou plnou jílu pod námi. Kubdari je chlebová placka plněná masem s cibulí a kořením. Je to vynikající!! Musím si přidat ještě jednu a chci ještě dvě kafe. Udělat další placku není problém, ale kafe nemáme ukazuje paní rukama-nohama, když zjistíme, že se rusky natož anglicky nedomluvíme.

Podle mapy je za mostem, který je vidět z terasy , ještě druhá, větší část Lentekhi. Leží v údolí a okolo jen kopce a hory .Hodláme ji prozkoumat ,vyrazit do hor a taky zjistit jak se se odtud dostaneme do Batumi. Za mostem se silnice rozdvojuje, jdeme do prava a jsme : v totálním zapadákově. Velká chudoba ,pozůstatky komunismu, neudržované domy, posedávající lidé působící dojmem, že cizince snad nikdy nespatřili a do toho úplně nová budova policie. Mimochodem policajta jsme za celý týden v Gruzii neviděli ani jednoho. Dále nová budova banky, úplná bizarnost, v tomto místě. Jdeme dál a míjíme něco jako hospodu, možná výčep. Nakouknu dovnitř ,je tam jeden stůl a tři židle a jinak nic. O 50 metrů dál je vyhořelá budova s vymlácenými okny a polorozpadlou střechou. Tak tohle je pošta......

Nicméně vcházíme dovnitř, míjíme odpadky .Po pravé ruce zbytky schodiště, po levé dveře do, kterých vcházíme. V místnosti prázdno, jen dva stoly, za jedním mladý Gruzínec a notebook. I když zcela zaskočený naší návštěvou, velice ochotně nám vysvětluje, že maršrutka do Batumi odtud nejede. Pouze mezi osmou a desátou hodinou do Kutaisi a pak přesednout na jinou. Při otázce „Odkud ?" Mávne rukou směrem k oknu „Támhle"

Ze zkušenosti z Albánie už vím, že jsou státy , kde označené zastávky neexistují. Žádný jízdní řád, žádná lavička, žádná tyč , cedule, číslo nebo jiný symbol. Prostě jen místo , z kterého se odjíždí a místní to vědí a čas odjezdu je přibližný.

Ještě koupíme dva pohledy, které poštmistr vyhrabe včetně známek, bůh ví odkud. Ale posílat je odtud si netroufáme .

Stojíme před Olympijským centrem. Na budově symbol pěti kruhů. Teď už bývalým centrem. Atletický stadion s fotbalovým hřištěm, kde se poslední zápas mezi místní jedenáctkou a Křídly Sovětů odehrál na počátku 90 let s rozpadem Sovětského Svazu.

Nejnovější budova Lentekhi

Krásná krajina

Pohled z terasy

Fotbalové hřiště

Krávy kam se podíváš

Olympijské centrum

Cestou vzhůru

Místní děvčata nám plynulou angličtinou poradí, kudy pěšky do hor jelikož značení tu samozřejmě nikde není. Holky nejen, že vypadají skvěle, ale byly první koho jsme potkali s dotykovým telefonem. Celá země zatím v porovnání s Českem připomíná pohraničí roku 1945 těsně po válce a končí, tak maximálně devadesátými léty. To se v tomto směru projevuje různými Alcateli , Nokiemi nebo Ericssony, které jsme tehdy používali.

Cesta je strmá a klikatá, je horko a vlhko. Suneme se pomalu vzhůru, míjíme krávy. I když to vypadalo, že jsou všechny ve městě, tak zdání klame. Spousta jich je i na okolních kopcích. Fotíme si rodinku domácích prasat volně zde pobíhajících. Zdravíme se s pohledným děvčetem jdoucím proti nám a také několika místními staříky posedávajícími před svými chalupami. Asi po hodině stoupání z jedné stojící na samotě přichází statný šedovlasý horal a podává nám dvě pet láhve s vodou ze studánky. Měl totiž info od své pohledné dcery. Děkujeme, jsme dojatí a už po několikáté se přesvědčujeme, že Gruzínci jsou neuvěřitelně pohostinný národ.

Údolí s Lentekhi

Kráva kam se podíváš

Prasečí rodinka

Lentekhi

Chtěli jsme víc

Stále stoupáme, můžeme být, tak okolo 1 400 metrů, ale převládá v nás zklamání. Chtěli jsme víc!

Je to nádhera, spoustu kopců, roklí a luk, ale ty pravé hory, ty skály z fotek a časopisů vidíme jen tu a tam hodně v dáli. Tyhle okolo nás jsou zalesněné a taky skryté za obzorem a to nás trochu mrzí. Do prčic! Měl jsem to líp připravit! Nacházíme místo s krásným výhledem a leháme si na louku. Kocháme se. Je to paráda, ale já si přesto vyčítám ,že jsem si nesehnal víc informací. Že nejsme ještě výš. Jsem unavený a najednou se přistihnu, že spím. Slyším nějaké mlaskání. Aha ,tak to chrápu a Leona mi to dává najevo. Otevřu oči a metr ode mě se pase kráva, mlaská a přežvykuje a moje chrápání jí je fuk.

Vyhledy

Kamarádka kráva

Nádhera

Relax

Kavkaz v dáli

Tříchodová večeře

Blíží se večer, vracíme se na naší základnu. Paní domácí nás doslova zahltí jídlem. Přináší chačapuri - placky plněné sýrem, polévku ,zeleninový salát skvěle okořeněný, domácí víno a meloun. Doslova se přežereme, poděkujeme a já přemýšlím jestli na to budeme vůbec mít až dojde k placení.

V koupelně ještě zjistíme, že není mýdlo a dochází toaleťák. Budeme je muset zítra radši koupit.

Druhý den v Lentekhi-nejdřív nákup

Po vydatné snídani vyrážíme. Tentokrát chceme jít hned za mostem do leva, podél řeky s malebným názvem Laskadura. Nejdřív, ale musíme koupit nějaké ovoce a taky již zmiňovaný toaletní papír a mýdlo a tak jdeme za mostem do prava. Už včera jsme si všimli miniaturní tržnice. Je to soustava oprýskaných, na sobě nalepených obchůdků s nízkým vchodem .Většina je zavřených, ale drogerie je naštěstí otevřena. U vchodu sedí maličká stařenka a s úsměvem nás zve dovnitř. Na skoro prázdných regálech je maximálně 20 druhů zboží. Od každého 1 až 3 kusy! Kupujeme jedno ze dvou mýdel co jsou v nabídce a místo toaleťáku jediný balíček papírových kapesníků. To vše za 0,80 lari( 9 korun). Nechám tam 5 lari a přemýšlím, jak tam ty lidi vlastně můžou žít a jak my se máme v Česku dobře a stejně pořád držkujeme.....

Vedle ještě koupíme dva banány k obědu(dvacet jich tam zůstane) a vyrážíme na celodenní tůru.

Pohoda a klid

Cesta vede podél Laskadury, míjíme retro nákladní auta asi v nepojízdném stavu, a to je co říct. Valná většina těchto vozů zdánlivě nemožných provozu se vesele prohání po gruzínských silnicích společně s mercedesy a bavoráky, velice oblíbenými ve zdejších krajích. Míjíme skromné domky nabízející ubytování. Není, ale jasné jestli cedule jsou aktuální nebo je jen někdo zapomněl před 30 lety sundat.

Asi po třech kilometrech se vydáváme směrem vpravo, tedy do lesa a kopců. Čistý horský vzduch, modrá obloha a nikde nikdo. Jen my. Pijeme vodu ze studánek, necháváme se unášet gruzínskou přírodou, zastavujeme a často fotíme . Je tu krásně.

Po obědě, skládajícího se z místního banánu a české raw tyčinky , z vrcholů sejdeme k řece a zpáteční cestu probrouzdáme jejím korytem. Vody je málo, je ledová a celá šedivá. Jílovec nám klouže mezi prsty. Je to naprostá bomba.

Při večeři, opět několika chodové , řešíme zítřejší přesun k Černému moři, do Batumi. Pan domácí kamsi zavolá a následně oznamuje, že ráno nás maršrutka vyzvedne v 9 00 hod přímo tady. Platit nám taky nedovolí, prý až ráno

Jezdí to?

Bytovka v Lentekhi

Kamarádi

Vozový park

Nádhera

Vrcholy v dáli

Z Lentekhi do Batumi

9 00. Neuvěřitelný, ale na minutu přesně přijíždí pro nás přímo k vrátkům maršrutka. Opulentní večeře nás stáli stovku na jednoho a ještě jsme závdavkem dostali láhev červenýho a směs gruzínského koření.

Cesta do Kutaisi ubíhá rychle, statný řidič je opravdu zdatný a ještě si hlasitě stačí povídat s ostatními, místními cestujícími. My uklidněni normálností jízdy si konečně můžeme prohlížet krásné ,horské prostředí za sklem.

Klesáme níž a níž a najednou rána. Šok ! Co se stalo? Praskla nám v osmdesátce pneumatika. Ayrton Senna v převlečení za Gruzínce však dodávku plnou pasažérů bravurně zastavil a dal se okamžitě do její výměny. Po vzoru formule 1 jsme za pár minut odjížděli a za hodinu vystupovali v Kutaisi na vakzále, kde si nás ihned odchytli jeho kolegové a nasedáme směr Batumi.

I tato cesta měla dva nevšední zážitky. To, že maršrutka je 7 místná a skoro nová ,není nic až tak zajímavýho. Ale dvojcedéčko s ruským a gruzínským popem na plný koule se hodně vryje do paměti. A to tak, že po chvíli zoufalství si pobrukujeme spolu s řidičem. Nevím jestli to na něj udělalo dojem, ale najednou staví u jednoho z krámků podél silnice a celé posádce přináší zmrzlinu. Opět psát něco o gruzínské pohostinnosti je jako házet hrách na zeď.....

mechanik F 1

stánky u vakzálu(nádraží)

Kutaisi a fotbal

Batumi

Jsme v Batumi, malé náměstíčko na severní straně města, poblíž přístavu, je stanoviště maršrutek. Zde je konečná a odtud taky budeme za pár dní odjíždět. Teď se, ale rozhlížíme kolem sebe. Nad hlavou nám jede lanovka a před sebou město v celé své kráse. Batumi je totiž taková malá Dubaj. Světový architekti zde v post sovětské republice zahájili výstavbu mnoha moderních budov, několika mrakodrapů a jiných novodobých staveb a celé se to mísí se stávajícími oprýskanými a chřadnoucími. Jdeme hlavní třídou směrem na jih, tedy do města. Je to ulice rovnoběžná s několikakilometrovou kolonádou ,kde se většina architektonických skvostů nachází.

Proplétáme se mumrajem lidí, dost to tady žije a žasneme nad specialitou místních paneláků. Naprostou samozřejmostí je, že každý nájemník si svůj balkón vytváří podle sebe, svých možností. O vkusu nemůže být ani řeč. A tak vidíme různý přístavby, plechy, dřevěný ohrady, fólie, zábradlí a nebo taky úplně bez zábradlí....

A taky bytovky napůl vybydlený nebo ve výstavbě, kde v prvním patře jsou dva byty ,ve druhým žádný, ve třetím pět, ve čtvrtým tři . A takhle to je třeba až do patra desátýho. Další vychytávkou jsou prádelní šnůry natažený z jednoho domu na další bytovku. Úplně běžně překonávají i vzdálenost přes 70 metrů. Celý je to barevný a hlavně bláznivý.

Jsme v Batumi

Specifické prádelní šnůry

Typický panelák

Schne to rychle

Lidová tvořivost

Před námi je fotbalový stadion. Supermoderní, kruhová stavba . Moje předsevzetí, že Gruzie bude úplně bez fotbalu rázem vzalo za své. Tam se zkusím dostat. Povedlo se mi to v Rize i Bukurešti, tady by to byla bomba! Obcházím okolo, hledám nějaký otevřený vchod, zkouším přemluvit ostrahu, ale nic platný. Když už to pomalu vzdávám, tak přichází skupina asi třiceti fanoušků z Fan klubu, kteří si jdou připravit choreo na zítřejší zápas. Přimotám se k nim a jsem uvnitř. Zvenku nádhera, zevnitř tuplem. Něco nafotím , zkouším získat lístky, ale je prý vyprodáno. Škoda!

Příchod ke stadionu

Stadion z venku

A jsem uvnitř

Nic není problém :)

Fotíme...

Hotel Belugo

Na cestách je pro mě hotel vždy jen místo na přespání. Pokud jedu sám, spokojím se s hodně skromným ubytováním .Když jedeme se ženou nebo dětmi vybírám pečlivěji. I tak, ale potřebujeme jen postel a koupelnu. Základem je vždy se snídaní. Neřešit kde, co a za kolik. Ale mít to připravený a pak hurá ven. Takový je i hotel Belugo, umístěný asi 300metrů od pláže v jižní části Batumi. Jeho přidanou hodnotou je velmi příjemný , mladý personál a pohodová atmosféra.

Holub pomohl Kafkovi

Rychlá sprcha a k moři. Batumi je největší gruzínské letovisko u Černého moře. Do Turecka je to kousek. Pláž je oblázková, lehátko za 5 euro, modrá obloha, moře celkem v pohodě i když třeba se Středozemním se to nedá vůbec srovnat. A všude kolem nás Rusové. Čechy nebo Slováky jsme za celou dobu nepotkali.

Večeříme poblíž našeho hotelu. Jídlo se jmenuje Ostrý a je to vlastně ostrý, pořádně kořeněný guláš. Gruzínskou kuchyni jsem si zamiloval, chačapuri, kubdari a teď ostrý.

Na pokoji přidávám fotky na facebook a ozve se mi obratem český skaut Manchesteru City Milan Holub a zařídí mi volný vstup na zítřejší pohárový zápas Batumi-Sivasspor. Spí se mi sladce.

Cestou na pláž

Na pláži i s letadlem

Na pláži

Jdeme na to

Pohoda, moře a fotbal

Následující tři dny strávíme u moře. Plaveme, opalujeme se ,korzujeme podél moře, vnímáme kontrasty Batumi. Super moderní stavby versus paneláky v dezolátním stavu. A pro mě zajímavá zkušenost, zajít si v teplém večeru na kvalitní fotbal .

Nové Batumi

Nebo Dubaj?

Moderní hotely

Hned vedle paneláky

Batumi

Podél kolonády

Na závěr

Celý týden utekl jako voda. Ač neradi musíme se sbalit, naposledy si zaplavat, utřídit zážitky a pomalu se šouráme k místu našeho odjezdu. Je šest večer a jelikož nám Wizzair naplánoval odlet na šestou hodinu ranní, budeme muset přespat na letišti. A to bude taky poprvé.

Nicméně teprve až okolo osmý jsme plně obsazeni a naše poslední cesta maršrutkou, tímto zcela typickým místním dopravním prostředkem mohla začít. Sice jsme měli skoro prázdnou levou zadní pneumatiku, ale řidiče a už ani nás to vůbec nevzrušovalo a tak po dvou hodinách jsme na letišti a můžeme jít na kutě!

Poslední den na pláži

Stmívá se

Večerní Batumi

Stadion

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 0 x Velmi praktické!

📷 2 x Krásné fotky!

😂 5 x Rozesmál jsi mě!

📖 2 x To chci taky zažít!

❤️ 7 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Kafíno

Cestopis byl naposledy aktualizován 2022-07-01T14:56:25+02:00

Kafíno procestoval 59 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 3 lety a napsal pro tebe 11 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

5 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Libor_S

před 9 měs

Snad nebude vadit, když sem odpovím na dotaz k mým cestám do Gruzie v letech 1997 a 1999. Sem se to hodí líp než do vlákna o Káhiře, odkud je tento dotaz od Ahmada Masúda:

A tehdy už byla Gruzie bezpečná? My tam byli jen o trochu dříve a nejužitečnější rada zněla, že po setmění být venku jen ozbrojený nebo ještě lépe nechodit ven vůbec. Elektrika nešla skoro nikde, k dostání jen základní potraviny... Bída byla taková, že někde neměli nic krom chleba a cosi jako horký polívky (= ohřátá obarvená voda s nějakým broukem).

S elektrikou ani jídlem problém nebyl. Občas jsme měli u místních i slušnou hostinu. Na nebezpečí po setmění nás neupozorňovali. Akorát nás při první cestě varovali před Svanetií. To bylo mírně přehnané, my byli v pohodě, ale něco pravdy na tom bylo. Třeba rok před tím tam oloupili českého poslance Ambrozka s přítelkyní a oloupili (nevím, jak přesně to proběhlo) i druhou skupinu Čechů z VŠE, kteří tam byli ve stejnou dobu (nezávisle na nás, ale šli jsme spolu nejdřív na Kazbek a oni pak mířili na Ušbu, kam kvůli tomu už nešli). Tito ale za pomoci místních zloděje vypátrali, dostali většinu věcí zpět a pak ještě společně pojedli a popili. Trochu zarážející bylo, že ve vesnici Žabeši (nad Mestií) nám dali do vedlejší místnosti místního na stráž se samopalem. Jinak ale všichni tvrdili, že je tam bezpečno. Starosta Mestie měl tehdy zájem na rozvoji regionu pro turismus, což se mu asi celkem splnilo.

Bylo to 4 roky po válce v Abcházii a cestou byl vojenský checkpoint ruských mírových sil, protože hranice s Abcházií byly nedaleko. Nám se nechtělo platit přehnané jízdné pro cizince, tak jsme dojeli busem k checkpointu (bus odbočoval do vesnice) a dál nás svezl velitel svým vojenským teréňákem, který si rád zavzpomínal na léta v Milovicích a sám se nabídl, že tam míří. Na zbytek cesty do Mestie nám zajistil svezení na korbě dřevařského náklaďáku (bez dřeva a bez bočnic).

Při druhé cestě zrovna začala 2. čečenská válka. Na odjezdu busu ze Severní do Jižní Osetie měl poblíž sedící pán noviny s hlavním titulkem Válka začala. Chtěli jsme jet do Tušetie, ale zrovna tam Rusové omylem shodili bombu i na gruzínské území. Jeli jsme teda raději do Lagodechi a šli na trek přes NP na hranice Dagestánu u trojmezí s Ázerbajdžánem. Tam jsme potkali 2 mladé pastevce a jeden říkal, že jde zítra bojovat za vlast.

Ještě mám dobrou historku z Gori z 1. cesty. Levnější hotely byly obsazené uprchlíky z Abcházie a hledat případné volno v dražším se nám moc nechtělo. Cestou přes město nás napadlo, že bychom si mohli postavit stany na oplocené zahrádce u policejní stanice. Policajtům se to nelíbilo, ale nabídli nám přespat v cele, což bylo ideální. Ráno jsme jim dali vodku a salám, i když za to sami nic nechtěli. Zkrátka pohostinnou Gruzií s úsměvem, jak zní nadpis cestopisu výše, jsme to měli i my.

Snad nebude vadit, když sem odpovím na dotaz k mým cestám do Gruzie v letech 1997 a 1999. Sem se to hodí líp než do vlákna o Káhiře, odkud je tento dotaz od Ahmada Masúda:

niemandos_1

před 3 lety

Přečetl jsem začátek a pak konec. Mám dvě poznámky ( otázky). Nebylo by lepší těch 55 Kč, nebo i 110 Kč z letiště zaplatit, než místo toho čekat hodinu, než se mašrutka naplní? A z Batumi jezdi bus přímo prakticky na každý odlet z Kutaisi, takže není třeba spát na letišti, ale asi to bylo na vás moc drahé :-). Jinak mentalita Gruzijců je podobná afričanům. Člověk se nemůže spolehnout vůbec na nic.

Kafíno

před 3 lety

Ahoj, díky za info. Možná, že to tak vyznělo, ale z letiště nebyl problém v ceně.Ta byla v pohodě, jen jsme prostě museli čekat než se zaplní maršrutka.

A z Batumi jsem nenašel bus, který by jel do Kutaisi cca ve dvě ráno. Ale třeba jsem jen špatně hledal…..👍😁

Ahmad Masúd

před 3 lety

.....Jinak mentalita Gruzijců je podobná afričanům. Člověk se nemůže spolehnout vůbec na nic.....

Já tam strávil poměrně dost času, i mezi lidmi a troufám si tvrdit, že jejich přirovnání k Afričanům je úplně mimo realitu.

niemandos_1

před 3 lety

No já tam mám obchodního partnera, co tam žije a vlastní nějaké podniky. A ten mi tvrdil, že z pohledu spolehlivosti se to dá srovnat velmi dobře. Není na ně moc spolehnutí, všechno se nějak udělá, čas nehraje roli a hlavně se jim moc nechce pracovat. To jsou vlastnosti typické pro spoustu Afričanů.