Polsko a jih Švédska léto 2022

Cestopis Polsko a Švédsko léto 2022

Mám pro vás další cestopis, a jelikož ty původní (zejména Ukrajina 2019) vás zaujaly, tak budu rád s vámi sdílet i zážitky z další cesty.

  Je léto 2022 a naše rodina se vydává opět na cestu. Pokoušíme se realizovat cestu, původně zamyšlenou na léto 2020, když jsme chtěli navštívit sever Polska, část Švédska a ruskou Kaliningradskou oblast. Tuto cestu jsem plánoval již v zimě 2019/2020, měli jsme i částečně zarezervované ubytování, do této části Ruska bylo původně možné velice jednoduše cestovat na elektronická turistická víza, jenže se do cesty postavil covid (tedy později se ukázalo, že spíše covidismus). Ten nyní (částečně) pominul, cestu do Ruska však bohužel na dlouho zabily geopolitické události.  Přesto jsme se rozhodli cestu podniknout ve zkrácené podobě i s ohledem na omezené finanční možnosti.

 Info pro ty, kteří čtou tento cestopis jako první – opět se budu snažit, aby vaše čtení bylo atraktivnější. Krom prostých faktů se budu snažit zmínit také aktuální náladu, soukromé pocity během cesty a přinášet také historické souvislosti  o navštívených místech, které jsme navštívili, abyste po přečtení byli taky o něco chytřejší. Budu se snažit vyhýbat politickým tématům, ale úplně to nelze, jelikož když v nějaké zemi jste a na první pohled vidíte, co se tam děje, nemůžete toto nechat bez povšimnutí.

Putování začínáme zpočátku nikterak zajímavě, v pátek 1.července 2022 se přesouváme vlakem Regiojet z Prahy a našeho domova v Čelákovicích do Ostravy, kde přespíme jednu noc u mých u rodičů. Cesta neproběhla nijak dobře, již na odjezdu z Prahy zpoždění 40 minut, ve vlaku klasika – nefunkční WC, nedostatečně fungující klimatizace a nestíhající vlakový personál. Cestu jsme měli také nedobrovolně obohacenou o bavící se společnost postpubertální mládeže, která, pod vlivem alkoholu, cestovala do Ostravy na jakýsi festival. Přes neustálé, byť nedostatečné napomínání se vlakovému personálu nepodařilo tato individua uklidnit a naopak jim byly servírovány další a další alkoholické nápoje. Nicméně jsme dorazili do Ostravy, vybaveni 3 velkými kufry na kolečkách a menšími baťůžky na záda. Nutno dodat, že v ČR i na severu Polska v uplynulých dnech vládlo horké počasí- vedra přes 30 °C. Nicméně ještě ten den se ochladilo a vydatný déšť přinesl tolik očekávanou vláhu do krajiny.

A jedeme do Polska

Druhý den- v sobotu 2.7. dopoledne nám má jet z Ostravy přímý vlak až do Gdaňsku. Dívám se na Internet na zpoždění, a na příjezdu do ČR z Rakouska má 10 minut. Paráda- to je luxusní. Jenže- vlak se „zasekl“ na jihu Moravy z důvodu souhry několika technických závad a počasí a nakonec v reálu odjíždí se 3 hodinovým zpožděním!!! No to se povedlo!!! Naštěstí vlak jede, máme naše místa dle místenek a v Gdaňsku bychom měli i tak stihnout přihlásit se do našeho ubytování. Podobnou cestu jsem podnikl v létě 2003- z Ostravy vlakem do Varšavy a odtud pak nočním lůžkovým vlakem do Litvy- s kamarádem Pavlem, se kterým jsem se seznámil právě za účelem této cesty. Nyní jedu s manželkou Hankou a 2 velkými kluky- Adamem (necelých 16) a Štepánem (necelých 13 let). Tentokrát ale do Varšavy jedeme po jiné trati. Vzhledem k rekonstrukci hlavní koridorové trati přes Zebrzydowice jedeme přes Chalupki a Rybnik do Katowic po vedlejší  vesměs jednokolejné trati s velkou četností zastávek a traťovou rychlostí mezi 40-120 km/h, se spoustou pomalých jízd. Přitom vlak je na polské straně veden v kategorii EIC, kde je i vyšší jízdné. My máme ale jízdenky z předprodeje z e-shopu za luxusně nízkou, za kterou, jak jsme později poznali, bychom po Polsku moc nepojezdili. Průvodčí jsou zaneprázdněni, kvůli velkému zpoždění jsou ve služebním oddíle a řeší zpracování náhradních spojení pro Poláky, kterým ujely návazné spoje. Ke kontrole jízdenek cestujícím se dostávají až po několika hodinách jízdy.

   Za Katowicemi již najíždíme na hlavní koridor do Varšavy a dosahujeme rychlost 160 km/h.  Kluci se mě ptají, co je vlastně mezi rozsáhlou hustě zalidněnou slezskou aglomerací okolí Katowic a Varšavou a říkám jim, že tam v podstatě nic není. Je to pravda. Vlak fičí 250 km převážně rovinatou nudnou krajinou loukami, pastvinami pro krávy, lesy, občas se objeví nějaká stavení či obec se sily a kostelní věží. Po této trati nejezdí ani zastávkové osobní vlaky- vždyť opravdu zde nic není. Trať mimoúrovně kříží jiné tratě a byla postavena pro rychlé spojení slezské průmyslové aglomerace s Varšavou. Postupně probíhá její rekonstrukce až na rychlost 230 km/h, nejsou zde žádné silniční přejezdy. Náš vlak může jen 160 km/h a veze nás lokomotiva EP09. Vlak je plný, lidé jsou s velkými zavazadly namačkáni v uličce. Čím více se blížíme k Varšavě, tím jsou obce větší a baráčky luxusnější, přibývá průmyslových hal, nových silnic a novější auta na silnicích.

  Přijíždíme do Varšavy a na zdejších nádražích probíhá čilý stavební ruch, všude rozkopané koleje, vlak kličkuje a jede pomalu. Varšavské hlavní nádraží Centralne je v podzemí. Používá se jen pro dálkové vlaky, regionální doprava má jiné nádraží. Zde zásadně doháníme zpoždění, měli jsme stát téměř půl hodiny, ale ihned po přeskupení cestujících se rozjíždíme. Přejíždíme Wislu- největší polskou řeku a vidíme lidi relaxující na nábřežích, je sobota a krásný letní den. Další část cesty na sever do Gdaňska již absolvuji poprvé. Postupně opouštíme varšavská předměstí, přejíždíme další velkou řeku, je to Narew- pramení v Bělorusku. Dále na sever je krajina celkem zajimavá- je mírně zvlněná a lesy střídají louky, lány obilí, kukuřice, řepky a sídla jsou větší. Zpoždění se daří krátit a přes SMS komunikuji s ubytovatelem, nakonec není nutné si jít klíče vyzvednout do jejich kanceláře, dostávám kód, který by nás měl pustit do bytového domu a ve schráně si vyzvednout klíče od bytu. To je velice dobrá zpráva.

   U městě Ilawa jedeme okolo prvního většího jezera, kotví zde plachetnice a je zde zázemí pro rekreaci. Přijíždíme do města Malbork, kde je největší hrad v Polku, je velice rozsáhlý, zachovalý a je z typických tmavě červených cihel. Cestou zpět bychom se zde chtěli zastavit. Dále na sever je již absolutní rovina, v dáli větrné elektrárny a ještě dále by mělo být MOŘE. U města Tczew podruhé přejíždíme Wislu pomalu po dlouhém mostě, podél řeky jsou vysoké protipovodňové hráze. Wisla sice vypadá mohutně, je široká asi 400 metrů, ale je to plytká řeka, která tvoří písečné nánosy a ostrůvky a plavební dráha se stále mění. Před ústím do Baltského moře se rozlévá do několika ramen.

   Je kolem 7 hodiny večerní a po 8 hodinách v tomto jednom vlaku konečně přijíždíme do Gdaňsku. Nádraží se také (jako většina míst) opravuje, náš cíl je dostat se na ubytování, což je opravdu nějakých jen 400m od nádraží. Do domu se dostáváme, klíče od bytu vyzvedneme ve schráně, odemykáme a toto místo bude našim útulkem pro následující 4 noci. Zjišťujeme, jaké je zde vybavení a vyrážíme na nákup potravin do supermarketu, který je hned vedle našeho ubytování. A jelikož je venku krásně, teplo a je stále denní světlo, vyrážíme ještě na obhlídku do centra města, které je v podstatě hned vedle. Všude okolo vidíme a slyšíme mořské racky, kteří po ulicích města sbírají zbytky jídla na chodnících a v okolí odpadkových košů, jejich kejhání se rozléhá ulicemi.

   Staré město Gdaňsku je dost podobné Praze, i když je menší. Jsou zde staré domy, kostely, náměstí a všude turisté a různí kejklíři, kteří se snaží na nich vydělat. Jdeme se podívat k vodnímu kanálu, je to vlastně řeka Motlawa, která ústí do soustavy dalších vodních kanálů a ramen řeky Wisly. U historické památky- starého jeřábu- kotví nejvíce výletních lodí, které se vydávají dál směrem k ústí do moře. Vidíme i otočné a zvedací lávky přes řeku, vodní „auta“ a vodáky na kajacích, které zde lze vypůjčit. Pomalu se šeří, ale efekt bílých nocí je zde jasně patrný, u nás v ČR je již dávno tma. Kolem desáté hodiny se vracíme do apartmánu, já se jdu ještě pěšky podívat směrem k přístavním dokům. Je zde hodně nových budov, zde tedy bytových domů, spousta z nich je i rozestavěných, dříve zde byly průmyslové areály. Již skoro za úplné tmy a s červánky v dáli na severu se dostávám k mořské zátoce- jednomu z kanálů v loděnicích. Zápach mořské vody velice dobře poznávám, po 10 letech. Tato část loděnic slouží ke kultuře, je zde koncert hudby a okolo sochařská díla- moderní umění a v pozadí rozestavěné nákladní lodě. Zítra tudy poplujeme za denního světla. V centru Gdaňska je stejně jako v Praze hodně barů, klubů, diskoték, kam se jezdí bavit také turisté ze západu, zde v Polsku je pro ně vše o dost levnější.

Poznávání Gdaňsku a okolí

První noc v našem „bytě“ byla nic moc, pokoušeli jsme se větrat, jelikož uvnitř bylo horko, avšak během noci se vraceli party podnapilých veselých lidí ze „společenských akcí“ a v bujaré náladě zpívali, křičeli, bouchali do popelnic a to až do ranních hodin- kdy již bylo denní světlo. Poté jsem pochopil, proč. Následující den  - v neděli 3.7. byl jakýsi místní svátek, kdy i obchody, které měly být v neděli otevřené, měly zavřeno. Je opět krásný letní cen, jasná obloha a příjemné letní teplo a vycházíme opět do města. Procházíme středem města, v infocentru se pokoušíme nalézt další prospekty a tipy na výlety, ale moc zde toho nemají. Zastavujeme se u vodních kanálů, a kluci se baví pozorováním zvedací lávky pro pěší, nic takového ještě neviděli. Jsou zde uvedeny časy, kdy lávka je otevřená pro pěší a kdy naopak je zvednutá, aby mohly proplouvat lodě. Uzavření trvá i půl hodiny, takže pokud někam spěcháte, je potřeba obejít delší trasou. Míříme do námořního muzea, kde je expozice historie námořní plavby a také model starého jeřábu s lidským pohonem, pochází ze 14. století. Venku mají vystaven obrovský dieselový motor z pohonu lodě, připomíná spíše dům a před námořním muzeem na kanálu je zakotvena loď Srodek, kterou jsme si celou prolezli, včetně strojovny, bylo možno nahlédnout do kajuty kapitány, posádky i do lodní kuchyně. Toto my suchozemci neznáme. Po obědě v obchodním centru se přesouváme autobusem na Westarplatte- poloostrov v mořské zátoce.  Projíždíme okolo obrovských přístavních terminálů s mohutnými jeřáby, přejíždíme jedno z ramen Wisly, kde kotví obrovské nákladní lodě. Vystupujeme z autobusu a jsme přímo na mořském pobřeží. Po 12 letech jsme tedy celá rodina opět u moře, jenže tedy je studené. Procházíme lesoparkem okolo bunkrů- zde začala 2. světová válka, jsou zde informační tabule a je zde také současná vojenská námořní základna. Jdeme k obrovskému kamennému památníku  na vyvýšeném pahorku, odkud je výhled na přístav. Na chvíli se zastavujeme na písečné pláži a já nemohu odolat a pouštím se do koupele v mořských vlnách. Překvapuje mě, že voda není vůbec studená a je relativně čistá, na to, že jsme v průmyslové aglomeraci a nedaleko přístavu. Naopak- koupání je příjemné. Voda má údajně 20 stupňů a ani všudypřítomný vítr po vylezení z vody není nepříjemný. Balíme věci a tak tak stíháme loď zpět do centra Gdaňsku (pokud bychom nestihli, nic by se nestalo, za hodinu plují další). Nastává zatím největší zážitek naší cesty a nelitujeme, že jsme se rozhodli právě pro výrazně dražší loď a nejeli zpět autobusem. Za krásného slunečného počastí pozorujeme z otevřené paluby přístavní kanály, rozestavěné obrovské námořní lodě, blízko kterých plujeme a na kterých se pracuje, terminály na překládku uhlí, koksu, rudy, železného šrotu. Plujeme okolo staré pevnosti, které střežila přístav. Přístav je velice rozsáhlý a to jsme propluli jen jeho malou částí. Z Westarplatte na poloostrově u Gdaňské zátoky do centra města je to 8 kilometrů. Opět vidíme rozestavěné bytové komplexy – docela luxusní – na místech bývalých průmyslových areálů. Jsme již opět ve středu Gdaňsku a plujeme okolo otevřených lávek.

Vracíme se do ubytování a jdu se ještě sám projít a prozkoumat na opačnou stranu města vyhlídku a návrší. Pomalu se stmívá, ale denního světla je stále dost na focení a kochání okolím. Vůbec procházky nelituju, není zde jen kopec s vyhlídkou, ale také bývalá pevnost- tvrz s podzemními kobkami a příkopy. Totéž co uvnitř kopce v Klodzku a Poznani (kde však z toho za 2. světové války okupující Němci udělali koncentrák pro Poláky). V části opevnění tady v Gdaňsku je muzeum a centrum vědy, tip na návštěvu na další dny. Ještě teď večer je zde dost lidí, sedí na dekách na trávnících, piknikují, vedle na cyklokrosařské dráze řádí omladina.

   Během 2. světové války Polsko hodně trpělo a na rozdíl od nás, kde jsme se v podstatě a byl vyhlášení protektorát Čechy a Morava, tak Poláci tvrdě bojovali. O jejich osudu rozhodlo Německo a Sovětský Svaz. Podle toho vypadaly i počty obětí Poláků a totálně rozbombardovaná zničená města. Ještě otřesnější byly koncentrační tábory, kde Němci prováděli genocidu místního obyvatelstva. Proto Poláci mají s Němci (a i s Rusy) doteď chladný vztah.

Výlet na Hel

   Je další den- pondělí 4. července a vyrážíme na poloostrov Hel. Původní plán je cestu TAM podniknout vlakem a ZPĚT lodí přes Gdaňskou zátoku. Máme vyhlédnuté spojení a jdeme na rozkopané a právě rekonstruované vlakové nádraží. Pokladny jsou v provizorních budovách, jízdenku kupujeme bez čekání v automatu v podchodu pod nástupišti. Jedeme nejprve do Gdyně vlakem dopravce Polregio, soupravu tvoří rekonstruované „dřevolíno“ EN57AL. Tento vlak je na polských tratích legendou. Jsou to elektrické třívozé jednotky z generace našich „žabotlamů“. Přezdívka „dřevolíno“ pochází z doby, kdy jisté série těchto vlaků měly dřevěné sedačky a podlahu z linolea. Technická úroveň vlaků odpovídá době 60.let, proběhlo několik druhů rekonstrukcí, krom interiéru a vnějšího designu čela vlaku však neměly valný význam a nezpůsobily výrazný technický pokrok. V jiných částech Polska (okolí Poznaně, dolní a horní Slezsko, okolí Varšavy) jezdí většinou moderní soupravy – elektrické a dieselové jednotky- většinou od místních výrobců PESA a NEWAG, kdežto zde v Pomořansku převažují tyto staré elektrické jednotky. Jezdí také na linkách tratí SKM- což jsou příměstské vlaky v Trojměstí (aglomerace Gdaňsk, Sopoty, Gdynia). Vlaky jezdí velice často, v nejvytíženějším úseku ve špičkách až každých 10 minut!! My ale jedeme do Gdynie rychlejším vlakem. Ten náš má méně zastávek. Jedeme okolo průmyslových a přístavních areálů, i okolo nových bytových a administrativních komplexů. Nádraží v Gdyni je rozsáhlejší, končí zde vlaky ze všech koutů Polska. Přesedáme na další vlak směrem na helský poloostrov, překvapuje nás, že vlaky tam jezdí každou půlhodinu, přestože naše souprava odjíždí téměř prázdná. Později to ale pochopíme. Zdejší soupravy jsou zvláštní – kvůli značné poptávce po přepravě jízdních kol zde jezdí na většině vlaků 2 dvouvozé dieselové jednotky a mezi nimi vložený osobní vůz s rozšířenými oddíly na kola. Jelikož tento vůz má stahovací okna, kluci chtějí sedět právě tam. Vlak odjíždí a kvůli velkému výkonu dieselových jednotek má slušnou akceleraci. Jedeme zpočátku po elektrizované dvoukolejné trati směr Wejherowo, ze které pak odbočujeme na jednokolejnou neelektrizovanou trať na Hel. Zpočátku jedeme daleko od moře, ale ve stanici Wladyslawowo jsme již u moře a začíná pověstná helská kosa. Vlaky zde opravdu jezdí velice často, 2x do hodiny a téměř v každé stanici máme křižování s vlakem z protisměru. Jezdí zde také dálkové vlaky dopravce PKP Intercity s lokomotivami Brejlovec, dlouhodobě zapůjčenými od Českých Drah. Rekreanti z různých  koutů Polska se tak mohou dostat přímým vlakem až sem přímo na pláž, dokonce i z našeho Bohumína!!! Ve stanici Wladyslawowo se do vlaku hrnou rekreanti, kteří se přepravují mezi jednotlivými letovisky. A hodně cyklistů. Kromě koupání je zde možnost surfování a také kitingu – plavení se na mořských dracích ve větru. Je zde spousta možností pěší turistiky po písečných dunách i po bunkrech z doby války. A je zde hodně borůvek!!! Helská kosa je úzký pruh pevniny, dlouhý 35km a v nejužších místech má jen 400 metrů. Odděluje vnitrozemskou zátoku, kde je klidnější a teplejší moře, od hlavního Baltského moře. Většinou je porostlá lesem (hlavně borovice) a jsou zde pláže z jemného písku. A spousta rekreačních zařízení.     

   Přijíždíme do konečné stanice Hel a s průvodem dalších rekreantů se pomalu posouváme do obce. Jsme na pláži u vnitřního zálivu, kde se ve vodě i pár lidí koupe, namáčím si alespoň nohy, ale pak musím chodit boso, abych neměl boty od jemného písku.  Nastává dešťová přeháňka, kvůli které jsme si brali s sebou oblečení s dlouhým rukávem, ale trvá jen krátce, takže opět za chvíli zase pere slunce. Jdeme se podívat do zdejší záchranné stanice tuleňů. Tito menší ploutvonožci opravdu na zdejším pobřeží žijí, ovšem narazit na ně ve volné přírodě je celkem vzácné. Stojíme ve 2 frontách- v té první si rozměníte papírové bankovky 10 nebo 20 Zl. za pětizlotové mince, se kterými pak jdete do druhé fronty a vhodíte 2x5 Zlotých jako vstupné na osobu do turniketu, který vás pustí do zdejší minizoo. Je to tady poměrně malé, zrovna následuje doba komentovaného krmení, bez tohoto by se vstup sem nevyplatil. Ještě se lze podívat dovnitř  do domečku, kde se promítá film, to je však za další vstupné. Jsou zde 2 bazény se špinavou vodou, kde plavou tito ploutvonožci a při komentovaném krmení mladé  slečny ošetřovatelky předvádí s tuleni cviky a hry. Okolo poletují velcí mořští racci, jeden z nich měl takovou drzost, že „ukradl“ tuleni rybičku v momentě, jak mu ji slečna hodila. Ano, racci jsou drzí, neváhají se prohrabovat v plných odpadkových koších či se procházet mezi stoly venkovních restaurací.

   Procházíme po pobřežní promenádě, jsou zde atrakce jako kolotoče a předražená občerstvení a restaurace, my naši stravu řešíme v místní Žabce- párky v rohlíku a rozpékané bagety za zlomek ceny oproti restauraci. A jdeme se projít po naučné stezce lesem přes poloostrov. Jezdí zde hodně elektrických vozítek (podobným těm na golfových hřištích, kde řidič s vámi projede okolí se známými místy a zároveň vám dělá průvodce. Také si zde můžete půjčit šlapací vozítka pro 4 osoby, kde přední sedadla mají šlapátka, jedno z nich má volant a cestující na zadních sedačkách se jen vezou. Tato vozítka se pohybují rychlostí chůze. Ale sedíte u toho. Jdeme borovicovým lesem, okolo sbíráme ostružiny, maliny a borůvky. Jdeme okolo socialistického kempu, kde budovy ještě pamatují socialismus a přicházíme k meterologické stanici a majáku o výšce. Nahoru vyrážím po točivých schodech jen já a kochám se výhledem na konec poloostrova. Je vidět, že k moři na obou stranách to je max. 400 metrů.

  Přemísťujeme se tedy po lesních pěšinách (jsou zde ale také asfaltové chodníky pro výše jmenovaná vozítka) směrem k pláži u otevřeného Baltu. V lese jsou zbytky betonových bunkrů. A konečně přicházíme na pláž- je jasná modrá obloha a po překonání 200 metrů chůze bez bot po čistém bílém písku jsme u vody. Celý se ponořuji do vody jenom já a v porovnání s teplým příjemným mořem včera v Gdaňské zátoce je tady moře vyloženě pro otužilce. Ze stovky lidí na pláži ve vodě plave max. 5 lidí. Vlny nejsou vysoké a v dáli je jen horizont a za ním, po stovkách kilometrů je Švédsko. 

  Po krátkém pobytu na pláži se vracíme do obce Hel a procházíme okolo rekonstruovaných apartmánových domů a rezidencí. Celý poloostrov je přírodní rezervací a rozrůstání ubytovacích kapacit mimo existující sídla je zakázáno. Následuje další dešťová přeháňka, kterou přečkáváme nákupem jídla v obchodě a poté se přesouváme na vlakové nádraží. Z finančního hlediska jsme se rozhodli pro cestu zpět do Gdaňska použít opět vlak, oproti lodi je cena čtvrtinová, přístavní areály jsme projeli již včera plavbou z Westerplatte a úsek překonání Gdaňské zátoky uvidíme z trajektové lodě. Nakupuji mezi davy turistů jízdenky v pokladně a ve vlaku, opět tvořeného dieselovými dvouvozými jednotkami, doplněnými vloženým vozem na kola, nacházíme poslední místa k sezení. Vlak je přeplněný, ale opět na konci pobřežního úseku ve Wladyslawowu se vyprazdňuje. Z Gdyně tentokrát jedeme příměstským vlakem SKM, který zde slouží jako velkokapacitní MHD. Zdejší soupravy pamatují 70. léta a četnost zastávek připomíná pozemní metro, křížení tratě SKM s ostatními tratěmi je mimoúrovňové.

A další den v Gdaňsku

Je další den- úterý 5. července. Máme poslední den v Gdaňsku. Nejprve dopoledne se jdeme podívat do areálu pevnosti nad městem, kde jsem se byl předevčírem večer projít. Je zde interaktivní vědecké zábavné centrum pro starší děti (ale i dospělé), taková menší Techmania Plzeň, nebo IQ park Liberec. To vše v podzemí bývalé pevnosti, o které také pojednávají expozice. Každý z rodiny si přišel na své. Odpoledne se pak jedeme projet zdejší tramvají opět k pobřeží – Gdaňské zátoce. Je zde více míst, kde lze tramvají dojet až na pláž. Jsou zde rozsáhlá paneláková sídliště a také rodinné domky, pak pás lesa (nejen borovicového, jak bych čekal, naopak zde převažují listnaté stromy), pak pás šípkových divokých růží (ten je však ohraničen plotem) a následuje široká, někde až 100 m pláž z čistého bílého písku, která se táhne podél pobřeží všude tam, kde nejsou přístavní areály či vojenské základny. Podél pobřeží jsou asfaltové chodníky a cyklostezky, kde kromě chodců se prohánějí bruslaři, cyklisté a lidé na elektrických koloběžkách. Podél pláží jsou stánky s předraženým občerstvením a stánky s cetkami. Pokud bych se sem měl vypravit v budoucnu, určitě bych si vzal brusle nebo kolo. Stezek k tomuto účelu je zde rozsáhlá síť.

  Opět se koupu v moři, voda je příjemná, jenom slunka tentokrát moc není, je zataženo a od moře fouká studený vítr, takže po opuštění vody se musíte rychle usušit. Procházíme podél pobřeží a dostáváme se na další místa u sídlišť, kde mezi lesem jsou mýtiny s hřišti, houpačkami a dřevěnými lehátky k relaxaci. Toto uspořádání se Polákům povedlo – místo k bydlení, sportu, odpočinku a k tomu moře. A v lesích borůvky, maliny, ostružiny. Sídliště jsou stavěny v socialistickém stylu- jako u nás- velká prostranství mezi domy, široké několikaproudé ulice s kruhovými objezdy, hodně trávníků a stromů. Něco jako ostravská Hrabůvka a Dubina, Most či východní Berlín.

   Balíme věci a na večer se jdu opět sám projít do lokality, kde je muzeum druhé světové války v Polsku a nové obytné čtvrti. Nové bytovky vypadají moderně, jsou v místech starých loděnic a podél nich jsou luxusní restaurace.

Míříme do Gdynie a pak směr Švédsko

Je středa 6.7. a opouštíme Gdaňsk po 4 nocích, strávených v tomto bytě. Opět  3 kufry na kolečkách se přesouváme. Loď do Švédska nám odplouvá v 9 hodin večer z nedaleké Gdyně, máme dost času a vlakem se tam přesouváme. Tentokrát nákup jízdenek neproběhne tak hladce. U všech prodejních automatů jsou fronty tak 20 lidí, u pár funkčních pokladen jsou pak megafronty. Cestující, vesměs cizinci, tápou s použitím automatu, před námi je česká rodinka, která má v úmyslu také si udělat vlakový výlet a poprvé zde kupuje jízdenku, tak jí radíme, jakým vlakem a kam má jet. Ale nákup jízdenky se jí nedaří, stejně tak jako předcházejícím lidem, nebylo možno dokončit  platbu kartou, zjevně podobný problém mají i lidé u jiných automatů, kteří jsou evidentně naštvaní a do automatu buší. Znechuceně odcházejí, zřejmě se pak postaví do obří fronty u některé z pokladen. Původní vlak, kterým jsme měli jet, nám samozřejmě ujel, naštěstí nikam nespěcháme a za 20minut nám jede další. Pokouším se jízdenku koupit přes Webový portál http://www.koleo.pl , což se nakonec podaří, veřejná WiFi zde sice není, ale mobilní data na telefonu zde fungují, co je dobré, při potvrzení platby je potřeba zadat SMS kód, který úspěšně přijde na telefon. Paradoxně, nakonec ve vlaku se vůbec neobjevuje průvodčí. Ale POZOR, pokuty jsou zde vysoké a v celém Polsku je při zdejším mišmaši tolika železničních dopravců a tarifů zvykem, aby cestující bez jízdenky nastoupil do vlaku prvními dveřmi ve směru jízdy. Tam se průvodčí pohybuje nejčastěji a jízdenku prodá.

   Jedeme tedy stejně jako předevčírem elektrickou jednotkou Dřevolíno dopravce Polregio do Gdyně, tentokrát s velkými zavazadly. V Gdyni je úschovna zavazadel, jsou zde skříňky a je zde také okénko s „živým člověkem“ – paní je dokonce ochotná (nemyšleno sarkasticky) a odkládáme naše 3 kufry právě zde. A vyrážíme na obhlídku města na celý den. Gdyně je symbolem polské emigrace, v historii odtud vyplouvaly lodě plné občanů, toužících nalézt nový domov a nový život. Poláků žije v zahraničí podstatně větší podíl občanů než Čechů a Slováků, na každém kroku v zahraničí mají Poláci nějaké známé a příbuzné. Zatímco v Gdaňsku jezdí tramvaje, zde v Gdyni jezdí trolejbusy, část z nich jsou i hybridy, schopné pro jízdu v úsecích bez trolejového vedení. Míříme k parku směrem k moři, spustil se však déšť, tento trvá déle, přesouváme se tedy na oběd  do samoobslužné restaurace v obchodním centru. Déšť ustává a míříme k nedaleké atrakci- malé kabinové lanovce, kterou se necháváme vyvézt na zdejší kopec … Jízda lanovkou je zdarma, čekáme v řadě nějakých 20 minut, kabina je jen pro 8 osob včetně obsluhy. Lanovku vybudovala česká firma. Z vyhlídky na kopci je krásný výhled na město, okolí a přístav. Gdyně, stejně tak jako celá oblast okolí Gdaňska, není absolutní rovina, jsou zde pahorky, ze kterých je strategický výhled na moře i do okolí, proto města byla vybudovaná právě zde i s vojenskými základnami.  Scházíme dolů k pláži, která je vedle jachtového klubu, a schováváme se před další, jen krátkou přeháňkou, pod přístřeškem u dětského hřiště. Procházíme po dřevěných chodníčcích, které jsou zde instalovány v jemném písku.

 Rozhodujeme se, kam dále. U přístavního mola kotví repliky starých námořních lodí, také historická vojenská loď a plachetnice pro přepravu cestujících. Vysoké vstupné nás odrazuje, rozhodujeme se pro návštěvu zdejšího areálu akvária. To sice nemá dobré recenze, ale zkusíme to. Za mě to bylo pěkné, je zde několik pater, každé zaměřeno na jiné téma (aktuální příroda Baltu, podmořský výzkum, prehistorická fauna). Je zde i trojrozměrný model Baltu, ze kterého je patrné, jak je toto moře plytké. V akváriích je nejen fauna Baltu, ale i tropických moří. 

 Dále procházíme kolem jachet a okolo rybářů, kteří mají nahozené své pruty. Vidíme zajímavou scénku, zdejší rybář má na přístavním nábřeží prut, ten mu však sejme letící mořská kachna a prut i s ní spadne do moře. Kachna to přežije, rybářům prut je však nenávratně ztracen utopený v moři.  Kachnu unáší vítr, z nějakého důvodu nemůže vzlétnout a okolo ní poletují a kejhají racci. Možná je zraněná a posmívají se jí. Pomalu se vracíme k nádraží pro naše kufry, počasí se mezitím vybralo, svítí slunko a po dešti ani památky. Pokoušíme se najít automat na jízdenky zdejší MHD, neúspěšně, ptám se místních lidí a posílají mě k trafice. Opravdu, nakupuji zde jízdenky za necelých 5,- Zl za kus.      

Je večer, čeká nás přesun místním autobusem do terminálu trajektové společnosti STENA. Také delší dobu hladovíme, protože máme na lodi objednanou večeři ve stylu „sněz, co můžeš“. BUSem projíždíme logistickými přístavními areály až k našemu terminálu, který je nový, teprve před několika týdny se sem přestěhoval ze vzdálenějšího a hůře dostupného místa vedle kontejnerového terminálu. Jsou zde obrovská parkoviště a sjíždějí se sem osobní auta, kamiony, autobusy i cyklisté. Ano, jsme tady správně, také směřují do Švédska. Pro mě to bude plavba velkou námořní trajektovou lodí do Skandinávie po 25 letech, pak jsem plul ještě v roce 2001 trajektem autobusem do Velké Británie. Pro zbytek rodiny to bude opět premiéra, stejně tak jako před 3 lety jízda nočním lůžkovým vlakem. Naše loď zde ještě není. Jdeme prozkoumat přístavní terminál, jak to tady funguje. Odbavovací přepážky pro pěší cestující ještě nejsou otevřeny. Necháváme tedy kufry uvnitř v budově terminálu a jdu se s klukama vydat ven k moři vyhlížet naši loď a opravdu – v dálce vidíme obrovské plavidlo, blížící se k přístavu a na sobě má logo naši společnosti STENA.

 Pro zasvěcené- trochu encyklopedie. Společnost STENA LINE je námořní dopravce se sídlem ve Švédsku, specializující se na trajektová spojení. Působí především ve Skandinávii, ale také v Británii a Irsku. Když jsem plul roce 2001  z francouzského Calais do britského Doveru, tyto trajekty byly provozovány pod značkou P&O Stena- za tímto účelem se spojili tehdy s britskou námořní a logistickou firmou P&O. Nyní provozuje každá z firem své spoje opět pod vlastní značkou. Loď STENA SPIRIT, kterou poplujeme, má výtlak 39 tis. tun (!!!), takovouto obrovskou obludou jsem zatím neplul. Trajekťová loď, kterou jsem plul v roce 1997 z Německa do Švédska, měla výtlak 16 tis. tun a měla také palubu na železniční vozidla (Sasnitz – Trelleborg). Pro porovnání- Titanik měl výtlak 52 tis. tun.  

  Mezitím na mě volá kluk Štěpán, že se již otevřely přepážky na odbavení a ať přijdeme zpět do terminálu. Připlutí lodě si tedy tentokrát neprohlédneme, zevnitř terminálu toho moc vidět není. Odbavení probíhá podobně jako na letišti. Člověk by se měl dostavit k odbavení minimálně hodinu před odplutím lodě, přepážky se otevírají 2 hodiny před vyplutím. U přepážky ukážete cestovní doklady (do Švédska pro nás stačí občanka), kód rezervace a obdržíte palubní vstupenky s magnetickým proužkem. Vysvětlíme si pak, k čemu budou sloužit. Pak se přesunete do tranzitního prostoru, kde čekáte na nástup do lodě. Terminál je nový, prostorný a čistý. Zdaleka zde nejsme sami jako pěší cestující bez vozidla. Může nás tady být cca 250-300 (loď má kapacitu 1500 cestujících), obří parkoviště se plní silničními vozidly a udivujeme se, jak se všechna mohou vměstnat dovnitř do lodě. Ukazuje se, že jsme v tranzitním prostoru zbytečně brzy, stejně čekáme na otevření vstupu na loď- mohli jsme ještě čekat venku a pozorovat připlutí a nechat se odbavit později. Loď má vrata na vjezd a výjezd silničních vozidel jak na přídi, tak na zádi a to ve 2 výškových úrovních.   

  Překvapuje nás, kolik je zde cestujících jen s malými zavazadly, jen tam „na lehko“, za chvíli dostanete odpověď. Hodinu před plánovaným vyplutím (to je ve 21 hod) se otevírají dveře z terminálu dále k lodi a vydáváme se na dlouhou cestu skleněnými koridory vysoko nad okolním terénem a pak systémem lávek a můstků se dostáváme na loď. Pod námi jezdí auta směrem do lodě. Nástupní můstky jsou na sedmém podlaží lodě, je zde něco jako recepce a vítají nás stevardi. Žádné přihlašování nebo předávání klíčů od kajut zde není potřeba, k otevření dveří vaší kajuty poslouží právě palubní vstupenka s magnetickým proužkem. Dlouhými chodbami uvnitř lodě nacházíme naši kajutu, je poblíž přídě lodi a má i okno!! Takže vidíme ven na moře. K našemu překvapení to tady není tak stísněné, jako např. kupé ve spacím voze vlaku. Jsou zde spodní postele, jedna z nich je širší než obvykle, horní postele jsou vyklápěcí. Prostoru na zavazadla je zde dost, v kajutě je i sprcha s WC a k dispozici ručníky. Rychle tedy vybalujeme nejnutnější věci ke spánku a jdeme si prohlédnout loď, ale především- jdeme na večeři, jelikož jsme již celkem hladoví.

   Chceme se najíst ještě před vyplutím, abychom si na palubě mohli vychutnat výhledy na přístav. Jdeme tedy najít tu „naši“ restauraci, kde máme zarezervovanou večeři. Tu bez problémů nacházíme, kupodivu tam není moc lidí. Ptám se stevardů za pultíky s jídlem, jak to tu funguje a ukazuju jim svoji palubní vstupenku. Oskenují ji a praví: Vítejte sire, dejte si co hrdlo ráčí. Takže si bereme tácy a na talíře si jdeme se obsloužit ve zdejším švédském stole, u pultů s hlavními jídly se nás ptají, zda máme velký hlad a dávají nám velké porce. Pití z post-mixu (nealko nápoje) jsou součástí, pokud byste chtěli pivo či víno, to se platí zvlášť. Takže si vychutnáváme zdejší gastronomii a mezitím vidíme z okna, jak se naše obrovská loď pomaloučku dává do pohybu. To tak akorát vychází, že v pohodě dojídáme a dopíjíme a následně hledáme cestu na horní palubu na výhled. Tam je již dost cestujících, kteří se fotí a také si užívají krásné scenérie přístavu a okolí. Kluky necháváme, ať se klidně pohybují po lodi sami, mají palubní vstupenku a trefí do kajuty, aby si ji odemkli. Prozkoumáváme loď, je zde několik možností najíst se, je zde i obchod, wellness (relaxační centrum s bazénem a masážemi, to má však smysl spíše při denní plavbě, jelikož na noc je zavřené), spousta heren pro děti. Je zde také salónek pro kamioňáky. A na zádi lodi je diskotéka a barem, součástí posádky je i disžokej.      

  Loď se pomalu vzdaluje od pobřeží, poznáváme místa, kde jsme byli před několika dny. Na moři jsou mělčiny a plavební dráha pro obrovské lodě, jak je ta naše, je ohraničena bójemi, které již svítí. Některé bóje mají okolo sebe solární panely na dobíjení baterií. Za chvíli míjíme příbuznou  loď naší trajektové společnosti – Stena Nordica, ta za chvíli připluje do Gdynie. Je o dost menší, než naše Stena Spirit a používá se k doplňkovým plavbám ve frekventovaných dnech. Hlavní přepravu na lince Gdynia- Karlskorona obstarávají lodě Stena Spirit a Stena Vision (tou poplujeme zpět), jsou to sesterské lodě se stejnými parametry a byly postaveny po sobě, i následně rekonstruovány. Blížíme se k cípu poloostrova Hel a na něm bliká maják, na který jsem před pár dny vylezl. Po minutí poloostrova se loď otáčí a vplouvá do již otevřeného Baltského moře a zrychluje až na 30-32 km/h (měřeno GPS). Moře je stále klidné, pomalu se šeří, na nebi červánky a na vzdalujícím se pobřeží  světýlka. Krásný romantický večer, hluk motorů lodě je kupodivu tichý a monotónní., vibrace také nejsou výrazné.

   Pomalu se vzdalujeme od pobřeží a míříme směr Švédsko. Hance je už na palubě zima a navíc je potřeba jít spát, jelikož zítra ráno budeme muset brzy vstávat. Cestou do kajuty se zastavíme ještě v obchodě. Původně jsme se tam chtěli jen podívat, ale nakonec na ochutnání kupujeme láhev místního likéru. Cestující berou nákup  vážně- odnášejí si celé kartony piva a luxusního alkoholu. Na mezistátních trajektových lodích se prodává zboží bez DPH a spotřební daně, což se směrem do Švédska rozhodně vyplatí, jelikož tam je alkohol velice drahý a prodává se jen omezeně. Jdeme se osprchovat do kajuty, zdejší sprcha s WC je poněkud stísněná, ale co byste čekali. Ručníky a utěrky jsou součástí ubytování. Uleháme ke spánku a monotónní zvuk motorů a k tomu houpání lodě ve vlnách  je uspávající. Přes noc, jak se probouzím, si všímám při pohledu z okna, že vlastně nikdy nenastala úplná tma, pořád je šero a červánky.

A jsme ve Švédsku

Probouzí nás přesně v 6:00 hudba ze zdejšího „rádia“ a nahraný hlas nám v několika jazycích (švédština, polština a angličtina) oznamuje, že je potřeba vstávat, připravit se na připlutí do Karlskrony v 7:30, do té doby se nasnídat, zabalit si bagáž a opustit kajutu. Snídaně se již podávají. Venku je dávno světlo a v dáli vidím přes okno pobřeží s jehličnatými stromy, dřevěnými baráčky a větrnými elektrárnami.  Proplouváme okolo majáků – to jsou ostrůvky na švédském pobřeží. Je čtvrtek 7.7. a vůbec se nám nechce z postele. Ale nedá se nic dělat, musíme ven. Trochu nám to připomíná nucené probuzení z nočního lůžkového vlaku z Prahy do Krakova na cestě v roce 2019 na Ukrajinu, kdy jsme taktéž museli ještě dříve vstávat. Oblékáme se a jdeme směr snídaně, ještě se s klukama stavíme venku na palubě, tam je mokro, zřejmě před chvíli byla dešťová přeháňka. Počasí nic moc- sychravo, zataženo, na nebi tmavé mraky a celkem zima. To jsme tak nějak tušili, po několika dnech máme dlouhé kalhoty a rukávy. Okolo je vidět blížící se pobřeží a roztroušené ostrůvky.

   Snídaně se podává jinde než včerejší večeře, ve velké místnosti na zádi lodi. U pultíku ukazujeme opět a naposledy naše palubní  vstupenky. Jídlo je opět ze švédského stolu, připomíná to obrovskou IKEA restauraci. Tak jsme se opět nacpali před nadcházejícím dnem. Zvláštností je, že pro děti a mládež do 18 let je jídlo za méně než 50% ceny pro dospělého, přitom naši kluci toho určitě snědí více než kdejaký dospělý. Po jídle a zastavení se na kochání rozhledem z venkovní paluby míříme na pokoj pro naše již sbalená zavazadla a naposledy si užíváme pohody kajuty. Počasí venku nic moc, drobně prší. Některé právě opuštěné kajuty jsou odemčené, nahlížíme do panoramatické kabiny, ze které je velké ono na příď lodi, je zde prostorná místnost i koupelna, luxusní postele a na stole je dopitá láhev vína i s kyblíkem na led.  Skoro přesně v 07:30 loď zakotvuje v přístavním terminálu. S kufry míříme po chodbách k místu, kudy se bude vystupovat, prohlížíme si ještě na chodbách modely lodě a informace o aktuální posádce- jsou to Poláci. Především z důvodu platových- jejich finanční nároky jsou jistě výrazně nižší, než kdyby to byli Švédi.

  Hlas z reproduktorů oznamuje,  že cestující mohou začít scházet na nižší paluby ke svým vozidlům a po chvíli se otevírá i výstup z lodě pro nás- pěší cestující. Sledujeme spousty lidí s vozíky, podobnými těch v hypermarketech, které mají plné nakoupeného zboží ze zdejšího obchodu. Už chápeme, proč spousta cestujících jela jen tak na lehko, plavbu lidí využili ke krátké poznávací plavbě do Polska a cestou zpět nakoupili alkohol, který mohou výhodně udat pak ve Švédsku. Trajektový terminál tady v Karlskroně je menší, než ten v polské Gdyni. Opět procházíme prosklenými tunely nad terminálem až k budově, kde přes prosklené stěny vidíme cestující, mířící opačným směrem. A  jsme ve Švédsku. Žádná kontrola zde se nekoná, po překonání chodeb a hal jsme ve veřejném prostoru. Terminál je samozřejmě daleko od centra města a před budovou parkuje autobus linky MHD. Spolu s dalšími cestujícími se učíme používat automat na jízdenky, které úspěšně kupujeme. Mají zde čisté bezplatné WC, kde doplňuji vodu na část dnešního dne, a bereme si u pultů v terminálu prospekty o turistických zajímavostech okolí. Autobus do centra jede každou půlhodinu a vychází nám to tak akorát. Odbavení v busu probíhá tak, že jízdenka má QR kód, který přiložíme ke čtečce u řidiče. Pokud bychom jízdenku neměli, řidič by nám ji prodal, ale POZOR- platba pouze kartou. Spolu s dalšími cestujícími z lodě ukládáme naše zavazadla pokud možno tak, aby při jízdě nepadala.

Jdeme na obydlený ostrůvek Stumholmen, kde je námořní muzeum, má vstup ZDARMA (hurá- při zdejších cenách, stejně tak jako všechna ostatní státní muzea ve Švédsku). Ostrůvek je spojen s okolní Karlskronou 2 nízkými mosty mezi průlivem o šířce asi 100 metrů. Na ostrůvku je také stylový hotel- v budově bývalé vojenské věznice, kde máme ubytování na další 2 noci zde a kam se pak přestěhujeme. Námořní muzeum mě tady uchvátilo, a věřím, že i zbytek rodiny. Mají zde několik expozic od středověku až po současnost, k tomu promítání filmů. Karlsrona byla důležitou vojenskou základnou i v době studené války a k její redukci došlo po rozpadu východního bloku a SSSR v 90. letech. Nyní však stále některé části města  jsou vojenskou zónou, kam je zakázán vstup, stejně tak na některé ostrovy.

Areál budov muzea je přímo na pobřeží a je zde možno také sejít pod úroveň mořské hladiny a okny se podívat na faunu a floru pod vodou. Muzeum se postupně zaplňuje turisty, čekáme ve frontě na WC a u vstupu dovnitř do skutečné ponorky, která však není na vodě, ale uvnitř v hale. Je to vojenská ponorka z doby 2. světové války a je možno projít si 2 výškové úrovně uvnitř, včetně kuchyně a ubytovacích místností posádky. Je to tu velice stísněné. Venku před budovou na moři jsou ukotveny 3 plavidla- vojenský křižník, torpédoborec a pak civilní osobní plachetnice. Jsme rádi, že jsme včera v polské Gdyni nešli do zakotvených lodí, ušetřili jsme za vstupné, tady je to zdarma. Řešíme také, co s jídlem, mají zde restauraci ve stylu „sněz, co můžeš“, je zde plno lidí a jak zjišťujeme, bude to na zdejší cenové poměry opravdu výhodné. Ještě tedy pokračujeme v prohlídce dalších expozicí, a když jsme si již prošli celé muzeum a více jsme vyhladověli, jdeme na oběd.

   Stavíme se do řady, pro každého zákazníka je jednotná cena jídla – neomezená konzumace ze švédského stolu a na pití zdarma voda, ochucená limonáda nebo kafe a čaj. Máme sice problém najít místa k sezení, ale nakonec si sedneme vedle sebe. Finančně to nebylo zas tak hrozné, je to podobné jako v Polsku v samoobslužné restauraci v nákupním centru, tady ve Švédsku si však můžeme neomezeně přidávat. Když vidím lidi s narvanými talíři, kteří evidentně své porce nesní, připomíná mi to naši rodinnou dovolenou all-inclusive v hotelu v roce 2012 v Bulharsku, kde také bylo nehorázné plýtvání. Nicméně pořádně se najíme, my tedy ničím neplýtváme, opět ve stylu večeře a dnešní snídaně na lodi- masové koule, omáčky, řízek, plátky lososa, brambory, rýže, gulášová polévka. Jdeme si z úschovních skříněk v muzeu vzít naše batůžky a prohlédneme si ještě zbytek míst na ostrůvku s opevněním a výhledy na moře. Opět přichází dešťová přeháňka, schováme se pod stromy. Pak se vracíme  do centra Karskrony směrem k našemu hotelu a opět před dalšími přeháňkami se schováváme ve volně přístupných zdejších architektonicky zajímavých kostelích. Jsou z venku kamenné, ale uvnitř je nosná konstrukce ze dřeva. Zajímavostí města je, že centrum s náměstím je na vyvýšeném kopci a pod ním je železniční tunel (již nepoužívaný) přímo pod náměstím, vedoucí so areálů vojenského přístavu. Dešťové přeháňky střídají okamžiky sluníčka, takže pokud jsme mírně zmokli, tak zase uschneme.

   V hotelu nás již přijímají, na recepci je několik žen, které se k nám chovají přátelsky a hovoří plyně anglicky, jako každý tady ve Švédsku. Ve Skandinávii se totiž učí angličtinu již od školky a pokud promluvíte třeba na popeláře či uklízečku, v pohodě se s nimi domluvíte. Hotel je ve 2 patrech budovy, u recepce je velká společenská místnost s TV, slouží jako herna a podává se zde snídaně. Celý den si zde můžete zadarmo udělat kávu, čaj. Náš pokoj vypadá pěkně, čistě, z oken je rozsáhlý výhled na město a okolí- na ostrůvky na moři, pahorky vnitrozemí i sídliště ve městě. Pro naši 4 člennou rodinu je však pokoj s koupelnou poněkud stísněný při rozložené pohovce. Vybalujeme věci a jdeme se ještě projít, udělat nákup (je zde lednice) na další období a prozkoumat další části města. Cestou BUSem jsme jeli okolo LIDLu, tak tam míříme. Ceny jsou zde nominálně velice podobné těm našim, jenže Švédská koruna je oproti té naši x 2,4. Což při koupi levných věcí jako preclík či kopeček zmrzliny se dá překonat, ale večeři pro celou rodinu již je to horší. Na jídlo v restauraci tady ve Švédsku tedy zapomeňme a při nákupech v obchodě jsme hodně opatrní. Velice důkladně tedy počítáme a promýšlíme, co koupíme na jídlo, a to platí i v dalších dnech. Krom cesty do obchodu jsme se prošli i po dalším okolí. Na další déšť to již dneska nevypadá, tak se ještě procházíme po parku, po pobřeží a pomalu se vracíme do hotelu.

   Po malé večeři (jsme stále nacpaní z vydatného oběda) se ještě chci projít po okolí a pokochat se zdejší krajinou. Tentokrát se mi podaří přesvědčit staršího Adama, takže nejdu sám. Nakonec byl rád. Prošli jsme se na malý, tentokrát neobydlený kamenný ostrůvek (kde jsme také ulovili geokešku), prošli jsme po dlouhé dřevěné lávce mělkým zálivem, kde rostlo rákosí. Na ostrůvku byly vyhlídky, lavičky, zbytky jakéhosi bunkru … a chutné ostružiny.  Ostrůvek slouží také jako shromáždiště místní omladiny, která zde tráví čas.

   Přecházíme po vyšším mostě nad asi 20m úzkým průlivem na další ostrov (most je vyvýšený, aby pod ním mohly proplouvat plachetnice), kde je zástavba a na malém nábřeží má být rybí trh, kde údajně ráno vykládají rybáři svůj čerstvý úlovek a je zde něco jako tržnice. To bylo ale zřejmě v minulosti, nyní je zde akorát luxusní rybí restaurace  ta je dlouhodobě zavřená. Prakticky všude u pobřeží, kde je zástavba, jsou zakotvené lodě. Od prťavých „pravic“ s plachtou až po větší kocábky i luxusní jachty. Členité mořské pobřeží i soustava jezer ve vnitrozemí, propojených průplavy, představuje ideální příležitost k cestování, rybaření a odpočinku na lodi. Nutno ještě připomenout, že na mořský rybolov není potřeba kromě rezervací žádná povolení.

   Jdeme ulicí, kde jsou malé domečky, připomínající rekreační apartmány, okolo asi 5m vysoké zdi, za kterou má být zdejší vojenská základna. Pod pouliční lampou vidíme kusy malých rybek, mrkneme nahoru a na lampě mají hnízdo racci. Ty zbytky rybek vyvrhli při trávení, jsou to sledi -  kterými byli krmeni tuleni v Polsku na Helu. Ostatně racků je zde velice hodně, jsou různých velikostí, jsou hluční a drzí (viděl jsem, jak neváhali přilétnout na zahrádku restaurace a u prázdného stolu se prohrabovali ve zbytcích jídla na talířích po hostech. A s oblibou „recyklují“ obsah odpadkových košů. Někteří racci mají rozpětí křídel i přes 1 metr, slyšel jsem historky, jek dokázali vyrvat člověku jídlo přímo z ruky. Na takto drzé racky jsme nenarazili. Nejsou jen přímo na pobřeží, ale najdete je i v centrech měst v přímořské oblasti. Přestože je již půl desáté večer, vůbec nám to tak nepřipadá, stále je denní světlo, slunce nad horizontem. Stejně tak lidé jsou venku, scházejí se, děti si hrají na hřištích. Vrátili jsme se na hotel, v jídelně a zároveň společenské místnosti u recepce nějaká švédská rodina hraje u stolu deskové hry. Prohlížím si ještě prospekty a mapy okolí, na pokoji pak vymýšlíme plány na další dny. Uleháme a snažíme se zatáhnout záclony tak, aby byla v pokoji tma, což se moc nedaří. Následuje první noc naší dovolené ve Skandinávii. Připadá mi, když jsem šel v noci na WC, že nikdy se pořádně nesetmělo, šero a červánky na severu byly po celou noc.

Poznávání Karlskrony a okolí

Je pátek 8.7. , s probuzením nikam nespěcháme, snídaně se podává dlouho. Venku je modrá obloha a krásně svítí slunce, dnes žádné dešťové přeháňky být nemají. Rovnou si tedy oblékáme kraťasy a jdeme na snídani. Ta je opět chutná a vydatná, prostě švédský stůl. Mají zde dnešní regionální noviny, tak si je se zájmem prohlížím. Některá společenská témata jsou zde stejná jako u nás – jako přes kopírák.

  Nejprve se jdeme podávat  do Blekinge muzeum (má to být muzeum tohoto regionu v areálu zdejšího zámečku)- klasika- kultura, historie. Mají zde i zázemí pro děti, ale spíše pro předškolní. Vstup je zdarma = státní muzeum. Dále míříme k přístavišti, odkud má vyplouvat trajekt na ostrov Aspo. To má být výletní a rekreační ostrov, který je cca 7 km od Karlskrony směrem k otevřenému Baltu. Lidé tam mají mít rekreační domy a tráví tam hlavně víkend. Loďě vyplouvají cca v hodinových intervalech. Na parkovišti na nábřeží se seřazují auta a také pěší a cyklisté. Ptáme se místních, zda se kupují jízdenky někde tady v přístavu, nebo až na lodi. Dozvídáme se, že trajekt je zdarma. Aha, takže pěší a cyklisté zdarma a auta zkasírují na lodi během plavby.        

   Připlouvá loď, připomíná takový prám s nájezdy na obou stranách a po jedné straně je kabina pro cestující, řídící můstek je opravdu na vyvýšeném mostě nad plošinou pro vozidla. Všichni jsou velice ukáznění-  vozidla, cyklisté a pěší sjíždějí z lodě a najíždějí noví. Po najetí a nástupu loď ihned odplouvá. Ten, kdo chce, může se usadit do kabiny, která připomíná interiér luxusního autobusu nebo vlaku. Je zde WC, výhled (kabina je vyvýšená) a v zimě je zde interiér vytápěný. Pro cestující z aut je to zde v zimě pohodlnější a příjemnější. Já jdu se kochat ven na palubu, užívat si azurově modré nebe a krásnou ostrou viditelnost na okolí. Profukuje při pohybu lodě studený vítr, musel jsem si obléct dlouhý rukáv, ale Švédi okolo mají krátká trička, obdivuji jejich otužilost.

   Blížíme se k  ostrůvku Aspo, od moře jsou vidět barevné domky se zahradami, moře je tady dál od města průzračně čisté a láká ke koupání. Avšak dost studené… Vyloďujeme se, a zjišťujeme, že ani vozidla nic nemusí platit, trajekt je pro všechny zdarma. Plulo s námi na lodi i velké popelářské auto- a řídila jej žena !!! Ostrov má v průměru asi 3km, je rovinatý a vládne zde všudypřítomná pohoda. Je zde pár hlavních silnic s provozem především od trajektové lodě. Je pátek po poledni a již se sem sjíždějí chalupáři. Původně jsem navrhoval udělat si 8,5 km výlet okolo celého ostrova, což však zbytek rodiny zamítá, přestože  máme dost času a okruh vede prakticky po rovině po pohodlných cestách a stezkách. Tak jako alternativu se jdeme podávat jen k 1,5 km vzdálené pevnosti Drottningskär Citadel. Cestou se zastavujeme v obchůdku- je to taková sámoška- smíšené zboží a pošta a mají zde stejné ceny jako na pobřeží. A otevřeno 7 dnů v týdnu až do večera. V křovích vedle sbíráme zralé maliny a ostružiny. Na jiných místech jsou zralé třešně. Vlastně podobné ovoce, jako roste a zraje u nás, zde však asi o týden později. 

Plavba na ostrov Aspo.

  Pevnost je součástí původního obranného systému Karlskorony a leží na jedné straně průlivu, který tvoří hlavní plavební koridor do přístavu. Naproti ní leží jiná pevnost – Kungsholms Fort, která je zachovalejší, ale nedá se k ní běžně dostat, jen na objednávku a povolení a nesmí se tam fotit- stále je oficiální vojenskou námořní základnou. Naše pevnost je volně přístupná, přecházíme po lávce přes vodní příkop s mělkým mořem. Mají zde uvnitř muzejní expozici, pod hradbami pak sklepení a pokud vylezete na plošinu s hradbami, jsou zde děla a můžete se kochat výhledem na otevřený Balt. V dáli vidíme velké plachetnice. Docela zde profukuje, tak se stehujeme do závětří na opačnou stranu.

   Zpět k přístavu jdeme jinou cestou a prohlížíme si malebné baráčky s posečenými trávníky a švédskými vlajkami.   Někde mají zeleninové zahrádky, občas i skleník, ale většinou na zahradách mají jen ovocné stromy a okrasné květiny.  Je zde také hodně cyklistů. A na zahradách domků vše upraveno, uklizeno, urovnáno. Docela to tady připomíná ostrov Chuyng Chau v Hong Kongu, ten slouží také vesměs k rekreaci, ale sem ve Švédsku mohou i auta a to vlastně bez omezení. Čekáme na trajekt zpět a pozorujeme automatický fixační mechanismus, kterým se plošina lodě upevňuje k nábřeží – bez lidské síly. Kapitán lodě však musí s velkou přesností správně najet.  Pokud je silnější vítr a rozbouřené moře, není to jistě jednoduché. Při plavbě zpět již tak studený a nepříjemný vítr není, jelikož plujeme po jeho směru. Vidím, že trajektový terminál STENA LINE je od centra vzdálen od centra města jen pouhých 2,5 km, autobus ale musí objet zátoky a cesta je asi 15 km. Jsme zpět v Karlskroně, krásně svítí slunce, je pátek odpoledne. Ještě procházíme po nábřeží okolo kotvících soukromých plachetnic. Na nich jsou vesměs starší páry se skandinávskými rysy. Dopřávají si svého důchodu cestováním po moři. Zajímavé je obrovské parkoviště u nábřeží s obytnými přívěsy a karavany, vesměs luxusními, tady na asfaltu ve městě mají vytažené židle, stoly a debatují venku u jídla. Pro nás netypická forma kempování. Dále je pak zde marína se spoustou luxusních plavidel, je 100% obsazená, kdo chce sem připlout, musí mít rezervaci. Ještě se touláme po městě a směrem k hotelu, stavujeme se na nákup jídla, objevili jsme supermarket v domě pouze 100 metrů od našeho hotelu.

   Jdu se ještě na večer projít jen tak na lehko s foťákem a lahví s vodou na kopec s vyhlídkou nad městem, kde je vysílač a vodní věž, nedaleko je maják. Všechno to za šera svítí, nyní je však ještě dost světla. Je odtud výhled na celé město s přístavem a blízké ostrůvky. Cestou potkávám omladinu ve starých amerických autech- veteránech, chovají se ohleduplně, nejsou to žádní piráti silnic. Kopec je mimo hlavní obytnou zónu, procházím se i po lese, kde jsou obrovské kameny a zralé maliny a ostružiny. A také komáři- nechtění obyvatelé Skandinávie. Přitom v centru města jsme na ně nenarazili. Vracím se jinou cestu zpět, beru to přes osídlené ostrůvky, spojené nízkými mosty či jen lávkami pro pěší a cyklisty pár metrů nad hladinou. Ne větších ostrůvcích jsou obdoby našich paneláků (ale nižší), na těch menších dřevěné rodinné domky se zahrádkami. Na mnoha místech jsou fotovoltaické nebo termosolární panely a hodně lidí z rodinných domků má elektrická auta. Vidím natažený kabel z domu. Na spoustě míst ve městě jsou nabíjecí stojany. Elektroaut je zde podstatně více než u nás. Nutno říci, že 89% elektřiny se zde vyrábí v nefosilních elektrárnách- tedy v jaderných či vodních. Stejně tak Švédsko využívá podstatně více odpadního tepla z průmyslu k vytápění. Spotřeba elektřiny na obyvatele je zde vysoká, stejně jako v Norsku, kde je podíl obnovitelných zdrojů dokonce 97%.

   Procházím okolo barů, a zahradních restaurací, lidé se baví, hraje hudba, užívají si před nadcházejícím víkendem. Tak mě napadá, že je to vlastně již týden, co jsme na cestě.

Stehování do jiného ubytování

Následuje další den- sobota  9.7. Balíme věci a po snídani se stěhujeme. Naštěstí jen asi 10 minut pěšky. Potěší nás, že v původním opouštějícím hotelu dostáváme dárky na rozloučenou- každý má papírovou tašku, kde je láhev s vodou, bombóny a sušenky. To potěší. Vlastně toto jsme při soukromém ubytování obdrželi poprvé, a že jsme toho tolik nacestovali. Naše nové ubytování je na ostrůvku, tam co je námořní muzeum, kde jsme byli před 2 dny.

   Nové ubytování máme ve stylové budově bývalé věznice vojenského námořnictva. Ponecháváme na recepci naše velké kufry a opět jen s malými batůžky vyrážíme ven. Kupujeme v automatu jízdenku na zdejší integrovanou dopravu, která platí i na vlaky.  Kupuji 24 hodinovou jízdenku, která stojí jen dvojnásobek jednosměrné, která platí jen na jízdu TAM podle příslušného počtu zón. Můžete tedy na jízdenku cestovat po celých 24 hodin po uvedených zónách. Jízdenky jsou sice velmi drahé, ale zato nám umožní aktivně procestovat okolí. Jedeme tedy na vlakové nádraží, které je koncové a značně zredukované oproti minulosti. V areálu budovy depa i s točnou jsou obchody a bary, nákladní doprava zde vůbec žádná není a z vlaků sem jezdí jen elektrické jednotky na 2 směry. Jedeme vlakem do města Ronneby-  západním směrem. Vlaky jedou až do Dánska na letiště v Kodani. Vlak tvoří trojdílná elektrická jednotka, přezdívaná „záchodové brýle“ (podle gumového čela) - X31K výrobce skandinávské divize Bombardier. Předchozí generací těchto vlaků jsem se dost najezdil v Dánsku během cest v letech 1997 a 1999. Vlak je pohodlný a po jednokolejné trati dosahuje až 160 km/h. Jízda trvá jen kolem 25 minut a jedeme především zemědělskou krajinou s loukami, pastvinami na krávy a koně, kterou střídají lesy, kupodivu převládají listnaté. A velké balvany- pozůstatek doby ledové. Také spousta jezer a bažiny. Hory jsou až dále na severu. Na jihu Švédska převládá rovina, maximálně mírná pahorkatina protkaná jezery.

   Pro neznalé může být zajímavé, že ve Švédsku lidé žijí především ve velkých sídlech- města s obdobou panelákových sídlišť, která jsou od sebe vzdálena 30-50 km, zbytek zahrnuje volná krajina, kde jsou jen výjimečně malé obce. Jen na jihu statky, na  severu pak dřevěné chatrče dřevorubců či rybářů. Ronneby ježí dále od pobřeží mezi pahorky. Zrovna v centru města probíhá trh, mají zde kolotoče a stánky se sladkostmi, taky některé ochutnáváme. Procházíme pak centrem na kopec, kde je v parku kamenný kostel a muzejní expozice zdarma,  dá se vejít i do jeho podzemí. Kousek má být regionální interaktivní muzeum, avšak již zavřené, má otevírací dobu jen do 15 hod!!! No nic, vylezeme ještě na další nevysoký kopec, kde je vodní věž- ta je však zchátralá a nepoužívá se, a lesní plody. Jdeme pak na druhou stranu města, kde je lázeňský park s okrasnými stromy, jezírky, lidé piknikují na trávě. Především tedy ti muslimští. Ženy mají šátky, nikoliv však bůrky. Možná by jim konečně někdo měl vysvětlit, že tady v Evropě je nosit nemusí, že tedy si na žádné náboženství nehraje. To myslím samozřejmě sakrasticky…

  V parku je japonská zahrada a hlavní atrakcí je návštěvnické centrum okolního regionu, Mají zde vycpaná zvířata, artefakty, plakáty, modely krajiny. Promítají se zde filmy. A spoustu map a informačních prospektů. Je zde spousta možností na výlety, ale některá místa jsou hodně daleko. Nicméně ideální krajina pro dobrodružné romantiky, cyklisty (kvalitní cesty bez velkého převýšení). Ještě připomínám, že v celé Skandinávii je možné nocovat (i ve stanu) bez žádných formalit ve volné přírodě a to i na soukromých pozemcích, podmínkou je jen vzdálenost od jiného obydlí. Moji přátelé jistě potvrdí, ubytování ve vlastních stanech nebo i pod širákem (to však nedoporučuji kvůli komárům) je nejlevnější alternativou.  Procházíme se ještě parkem, mají zde i venkovní akvapark s atrakcemi, zdá se nám však na koupání poněkud chladno. Vracíme se na nádraží do centra podél malé řeky, která je od pobřeží až sem splavná pro malé lodě. Večer se pak vracíme zpět do Karlskrony do našeho nového hotelu.

   Možná bych měl  vysvětlit, proč jsme se vlastně „stěhovali“ do jiného ubytování a nezůstali jsme všechny 4 noci v původním hotelu Aston, který byl navíc levnější i s cenou se snídaní. Původně jsme předpokládali, že ve Švédsku budeme trávit více dnů, posuneme se dále na sever (např. do Stockholmu, k velkým jezerům Vannern a Vattern),či pak budeme pokračovat do Finska nebo přes Dánsko a pak domů. Po vyhodnocení cenových úrovní (v Polsku za ubytování i další vydání dáme jen třetinu ceny ve Švédsku) jsme se pak rozhodli zůstat jen v regionu Karlskrona, když již  sem budeme cestovat celou noc sem a celou další noc zpět do Polska, tak  zůstaneme v Karlskroně déle než původní 2 noci. Hotel Aston byl však již na další noci plně obsazen (není divu, je víkend).

   Přijíždíme tedy do našeho nového ubytování večer, vyzvedáváme si naše kufry a jdeme na pokoje. Jsou to bývalé vězeňské cely upravené stylově k ubytování. Má to 2 patra a i chodba připomíná vězení. Stejně tak jako masivní dveře od cel, malá okénka s mřížemi. Máme 2 pokoje (na každém je patrová postel a skromný nábytek, povlečení si dáme sami). Nevhodné pro nás je to, že naše věci máme namíchané ve velkých kufrech, takže se musíme sjednotit, co je kde. Je to tu ale čisté, je tu ticho a příjemný chládek, oproti původnímu hotelu Aston, kde jsme pořád museli větrat a stejně bylo horko- z vyhřátého centra města. Je zde čisto, plně vybavená kuchyně, sloužící i jako společenská místnost, deskové hry jsou zde opět k dispozici. Sprchy a WC jsou společné, ale nikdo si tu nepřekáží.

Výlet lodí do Nattraby a po dalšíc ostrovech v Karlskrone

Dlouho jsme řešili, kam dnes vyrazit. Zamýšleli jsme buďto hlouběji do vnitrozemí, nebo do pobřežního města Kalmar, kde je spousta památek a je zde most na ostrov Oland. Do Kalmaru je to ale přes 100 km jednou cestou, památky tam nejsou státní a vstupné je pro nás extrémně vysoké a navíc předpověď počasí na dnešní den slibuje hodně deště. Rozhodujeme se tedy plout místní malou lodí do obce Nattraby ústím řeky a pak se vrátit zpět a projít si další ostrovy v Karlskroně.  24 hodinová jízdenka ze včerejška nám bude stále platit na tuto cestu.

   Jedeme tedy pár zastávek busem přes centrum do „rybářského přístavu“. V pokladně kupuji lodní lístek, chci udat bankovky, které jsem si směnil u nás v ČR, ale zde to nelze, platit lze pouze kartou. Nakonec tedy paradoxně bude problém zbavit se hotovosti, jelikož jsme se setkali i na více místech, že hotovost prostě neberou. Drsné. Ani u řidiče v autobusu hotovostí nezaplatíte. Loď je malá, cca tak pro 30 lidí, má jen 1 palubu, ale lze se na zádi dívat ven. Je zde čisté WC. Proplouváme zálivy a průlivy, jsou zde zastávky na malých ostrůvcích. Na některých místech se lidí koupou (otužilci), moře je čisté a k tomu modré nebe – láká to ke koupání. Moře a zátoky jsou zde plytké, bóje vytyčují plavební dráhu. Kapitán lodě nachází mezi rákosím úspěšně ústí řeky, do kterého vplouváme, a loď zpomaluje. Mají zde marínu pro malé plachetnice Řeka je úzká- řekl bych tak 10 metrů, což je asi tak maximálně dvojnásobek šířky lodě. Břehy jsou obložené dřevěnými trámy. Kapitán bravůrně kličkuje zákruty řeky, až doplujeme přímo do centra obce Nattraby ke kostelu. Dále je most, který další plavbu znemožňuje. Vystupujeme v přístavišti, loď se otáčí (místa na toto je v korytu tak akorát) a vrací se zpět k moři. Tak tahle plavba fakt stála za to.

     Procházíme se po obci, Hanka s klukama v jednom z otevřených supermarketů (je neděle) kupují svačinu a pak jedeme autobusovou linkou zpět do Karlskrony. Bus zajíždí do průmyslových zón i obytných čtvrtí a nikam nespěchá. Z centra pak pokračujeme jiným busem na ostrov Salto, kde jsou rodinné domky a navazují zde další ostrůvky. Jdeme pak kousek pěšky na další ostrov Dragso, Cestou sbíráme opět lesní plody. Sám si zaskočím na malá poloostrůvek, který mě zaujal z lodě s až kýčovitými domečky a zahrádkami, nejsou zde cesty pro auta (to ponecháte na parkovišti opodál), mezi domy jsou jen stezky pro pěší, případně pro  vozíky dvoukoláky, pokud k baráčku chcete přivést třeba stavební materiál. Některé domečky slouží spíše jako chaty. Na ostrovu Dragso je především autokemp – ve volné přírodě, mají zde park miniatur ze zdejšího okolí (volně přístupný), který složí zároveň jako minigolfové hřiště. Je zde písečná pláž a půjčují zde lodičky a vodní šlapadla. Procházíme volně kempem, vidíme luxusní auta a obytné přívěsy, klasické turistické stany nikoliv. Poté se vracíme pěšky jinou cestou zpět do hotelu. Ještě vypereme v koupelně v umyvadle pár kusů oblečení, absence praček v posledních ubytováních byla znát a pak suším oblečení venku v parčíku u hotelu a moře. Na větru to krásně uschne. Nemohu si odpustit koupání ve zdejším moři- tady je voda opravdu studená a také špinavá. Udělám pár temp a po asi 2 minutách vylézám a rychle se suším. Alespoň si tak připomenu otužování ze zimy. Obdivuji místní mládež, která tady v malém zálivu na ostrůvku skotačí, skáče z můstků do vody a zjevně jim nízká teplota nevadí. Večeři si děláme v kuchyni a pak společně u stolu nad mapami plánujeme zítřejší den. Jinak z dnešního deště toho moc nevyšlo, jenom velice slabé krátké přeháňky.   

Poslední den v Karlskroně

Poslední noc ve Švédsku, opět se spalo velice dobře. Je pondělí 11.7., opět balíme věci, je opět krásně a tentokrát při snídani sedíme venku na zahrádce, venku je krásně, sice již pere slunce, ale fouká příjemný vánek od moře.  Máme před sebou ještě celý den, naše loď vyplová opět v 21:00 a na přesun do trajektového terminálu máme dost času. Naše velké kufry necháváme na recepci. Vyrážíme do města a kupujeme celodenní jízdenku na jednu zdejší tarifní zónu nejbližšího okolí. Jedeme do obce Lyckeby, kde je ústí stejnojmenné řeky do moře. Je to taková předměstská čtvrť, paneláky zde nejsou, jen rodinné domy a řadovky. Relaxujeme v parku u kostela, Štěpánovi není dobře, nachladil se  a tak chodíme pomalu. U řeky mají informační tabule, je zde vysoký jez a bývalý mlýn, v minulosti se zde získávala pitná voda pro celé vojenské město Karlskrona, a odvážela  se odtud loděmi. Nyní je zde vysoký jez na řece a dále je kotviště různých osobních lodí na řece v rákosí a prohlížíme si je. Procházíme ke zřícenině bývalého hradu, který byl ve středověku součástí rozsáhlého obranného komplexu města. Nyní vypadá kýčovitě, jsou to kameny spojené současnou maltou, vypadá to jako umělý hrad. Jsou zde chutné třešně a maliny. U hradu si dělá piknik větší rodina, dámy nemají šátky, vypadají podle rysů spíše na rómský původ. Nastává dešťová přeháňka, tu ale v pohodě přečkáme nejprve pod stromy a pak se stěhujeme pod převisy zdí hradu.

   Dále po pomalé procházce obcí a nákupu jídla na oběd v jednom z obchodních center se přesouváme busem do části Bastasjo, což podle mapy předpokládám, že bude zdejší panelákové sídliště. Ale omyl, je to rozsáhlá čtvrť rodinných domků  v přírodě, na loukách a v lesích a mezi domky jsou i dětská hřiště. K tomu rozsáhlá síť cyklostezek a na loukách chovají koně. S podobnými rozsáhlými „sídlišti“ domků jsem se setkal např. v Dánsku. Postupně se vracíme autobusem s krátkými zastávkami a procházkami do centra Karlskrony, kde přečkáváme tentokrát výraznější liják, trvá  skoro hodinu. Přečkáváme déšť v areálu nádraží. Déšť je hodně silný, na procházku venku není ani pomyšlení. Je to první případ, kdy počasí ovlivnilo naše plány. Jakmile je po dešti, jedeme se ještě projet busem na další ostrov Lango. Tento je oproti jiným vyšší, tak 30 metrů a břehy strmě klesají k mořskému zálivu. Mají zde paneláky, ale také zeleň, lze zde sejít po schodech dolů k moře na pláž, kde je i dětské hřišťátko. Obejdeme malý ostrůvek a vracíme se busem do centra a pak na hotel vyzvednout naše kufry.

   Naposledy opouštíme centrum Karlskorony a míříme busem do trajektového terminálu. Cestou předjíždíme cyklisty, kteří také  míří na loď. Kola mají ověšené bágly. Vzpomínám na svá mladá léta, kdy jsem také takto cestoval a cítil jsem se svobodný. Můžete si jet, kam chcete, spát pod širákem nebo ve stanu, nicméně pokud je dlouhodobě špatné počasí, máte problém. Před deštěm s pak schováváte v budkách na zastávkách, pod mosty, v čekárnách na nádražích.

   Naše loď je již zde a zatím z ní vyjíždějí vozidla. Odbavení probíhá úplně stejně jako v Polsku, zdejší terminál je však menší, tak se tísní hodně lidí. Prohlížíme si nakládku na loď, zaujmou nás kamionové návěsy, které zatahují na loď místní přístavní tahače, připomínající traktůrky. Silniční dopravci tak jen přivezou kamionový návěs do terminálu a v Polsku si jej zase partnerský dopravce vyzvedne. Kluci jsou opět nedočkaví před nástupem na loď a všichni jsme hladoví. Konečně se vstup otevírá a můžeme nastupovat. Tentokrát máme kabinu o patro výše než minule, musíme se tedy ještě s kufry  přesunout výtahem. Jsme tentokrát u zádě lodi a je zde hnedka východ na otevřené vyhlídkové místo na zadní palubu. Po odložení věcí do kajuty jdeme na tolik očekávanou večeři. 

  Naše loď Stena Vision je sestra té předchozí a na uspořádání palub jsme nenašli rozdíl. Personál restaurace však tentokrát není tak vstřícný, u hlavního jídla nám může dát jen jeden druh. Cestujících oproti plavbě do Švédska je zde podstatně více, to je patrné jak na chodbách při nástupu, tak při zaplnění restaurací i na venkovních palubách. Opět nám krásně vychází, že jsme dojedli a loď pomalu vyplouvá, tak vycházíme na nejvyšší palubu a vychutnáváme si odplutí. Pozorujeme z výšky lodí všechna místa, která jsme navštívili v předchozích dnech. Je krásný večer, polojasno, žádný vítr a moře je klidné. Jakmile však loď zrychlí, je na venkovní palubě chladno a tak se  přesouváme dovnitř. Jsou zde dětské herny, což si malé děti pořádně užívají, hrací automaty (těch si užívají především dospělí), bary, wellness lázně (to je však otevřené jen pár hodin po vyplutí noční plavby).

A plujeme zpět do Polska

Díváme se z oken na příď lodě a pozorujeme plavební dráhu, která je vytyčena bójemi, které již svítí a vyplováme na otevřené Baltské moře a loď se začínám mírně pomalu houpat ve vlnách. Okolo jsou již jen malé ostrůvky, zajímavý je ostrov, předsunutý tak 20 km od pobřeží. Je na něm jen maják a vysílače. V dáli vidíme jiné nákladní lodě a plachetnice, plují však jinými směry než my. Švédsko se tak vzdaluje a vracíme se zpět do střední Evropy – do Polska.

   Na lodi i v trajektových terminálech na pobřeží jsou cedule, upozorňující, aby si lidé raději vypli během plavby mobilní telefony kvůli roamingovým poplatkům. Balt dále od pobřeží jsou mezinárodní vody a tam regulace EU neplatí, tak aby cestující nebyli pak nepříjemně překvapeni při výpisu od svého mobilního operátora. Signál zde je – z pozemních vysílačů, ty provozuje skandinávský operátor Telenor.

  Dovolím si v tomto okamžiku udělat závěr a vyhodnocení  Švédska, jelikož v této fázi cesty pro náš Švédsko v podstatě skončilo a další zážitky z Polska již s nám nemají souvislost (kromě hromady špinavého prádla, které s sebou vezeme).

Shrnutí Švédska, tématické body

Švédsko jsem navštívil po 25 letech, osobně jsem netušil, když jsem tam byl poprvé v létě 1997 při cestování vlakem Švédsko a Norsko), že se tam znovu podívám po až tak dlouhé době. Nic zásadního se ve Skandinávii nezměnilo, až na více imigrantů – především z muslimských zemí (blízkéhu východu) i lidí např. z Afriky. V oblastech, kde jsme byli, jsme jich však moc nepotkali, soustředí se především v aglomeracích velkých měst (Stockholm, Malmo, Geteborg), kde jsou bezpečnostní problémy a zóny, kam se bojí chodit i policie. Nebývá tam  výjimkou ani podpalování aut a rasové nepokoje. Proto ještě před covidem Švédsko, jako jedna z mála evropských zemí, vyhlásila oficiální STOP stav pro přijímání dalších uprchlíků a imigrantů. Prostě z důvodu, že to nezvládají a další příchozí lidé již nejsou integrovatelní.

   Kouření ve Švédsku. Kouření tam prostě není IN. Nepotkáte ve Švédsku hloučky lidí, postávající s cigaretami před kancelářskými budovami a úřady, ani před restauracemi. Ani na venkovních zahrádkách restaurací nenaleznete na stolech popelníky. Jak jsme byli ubytovaní ve dvou hotelích, v každém bylo oznámení, že tento hotel je nekuřácký a NEJSOU zde žádné prostory pro kuřáky ani venkovní kuřácká místa. Ani venku u hloučků posedávajících nebo postávajících mladých lidí jsme neviděli, že by někdo z nich kouřil. Toto je v kontrastu právě již s výše zmíněnými uprchlíky a imigranty, kteří jsou většinou kuřáci. Možná je hned při příchodu do Švédska upozornili, že kouření zde není IN a pokud si jej chtějí dopřávat, ať raději zamíří do jiné země. Ano, a tabákové výrobky nekoupíte v normálních super a hypermarketech.

   S kouřením souvisí i alkohol. Jak již jsem zmínil zkušenost na lodi při plavbě DO Švédska, jak lidé masivně kupovali alkohol v bezcelním obchodě, alkohol- zejména tvrdý- v běžném obchodě neseženete. Mají na něj specializované licencované obchody (a tam jsou ceny velmi vysoké), kde ale stejně alkohol nekoupíte po celý rok, mají zde období prohibice (např. v zimním období, kdy je zde polární noc a lidé mají tendence upadat do depresí). V supermarketech koupíte jen slabá piva s malým % alkoholu. Vína zde koupíte, ale mají malý sortiment- v kontrastu s celými regály s alkoholem u nás v obchodech. 

   Čistota na ulicích, v parcích. Jsou dávno pryč doby, kdy platila zásada, že všechno na veřejných místech je „uklizeno, upraveno“. Stejně jako v býv. západním Německu toto ani ve Švédsku zdaleka neplatí. Odpadky na ulicích a trávnících jsou běžné- obaly od potravin, plechovky či PET láhve od nápojů, zbytky ubrousků. Přitom odpadkových košů a nádob na tříděný odpad je zde dostatek. Naštěstí oproti jiným státům v Evropě nenaleznete povalující se roušky- nechvalný symbol covidové doby- tady se to prostě nenosilo (podle statistik to nosilo ve Švédsku jen 4% populace oproti 86% v Německu). Bordelismus je tak ve Švédsku stejný jako jinde, nemohu posoudit, jaký na to vliv měli právě přistěhovalci.   Pořádek však mají lidé na zahradách svých rodinných domů- úhledně posekaný trávník, nenaleznete zde žádné rozbořené budovy či harampádí na pozemcích.

  Sociální stát, důvěra ve státní služby. Švédský sociální stát je patrný na každém kroku. Kromě již zmíněného trajektu na ostrov Aspo úplně zdarma  zde je všeobecně hromadná doprava luxusní. Autobusy jsou moderní, ve všech je Wifi zdarma, pohodlná prostorná sedadla, jezdí v častých intervalech a většinou v době naší cesty obsazené kolem 30-50%, nejplnější byly busy do přístavu. Vlaky, kterými jsme jeli, byly také pohodlné, moderní a nebyly plné. Jistě je hromadná podstatně vytíženější mimo letní prázdniny. Je zde hodně dětských hřišť, sportovišť, dostatek prospektů zdarma v infocentrech (pokud má zrovna otevřeno). Je zde také dostatek škol, nemocnic, plaveckých bazénů. Kvalitní silnice. Státní muzea zdarma. Všechen tento sociální stát však něco stojí- občané jej platí svými vysokými daněmi. 

Výstavba ve Švédsku, ekonomika. Během cesty po Polsku, a nejen této (v letos v únoru na jarní prázdniny do Poznaně a vloni v létě v Dolnym Slasku) bylo patrné, že v Polsku probíhá velmi výrazný stavební ruch. Obytné bytové komplexy zde rostou doslova před očima, stejně tak průmyslové haly (většinou automotive montovny), kancelářské budovy ve velkých městech, rušno je také na dopravních stavbách (modernizovaní železnice  a nové silnice). Ve Švédsku nic takového neprobíhá. Ekonomika si běží svým přibližně konstantním tempem prakticky od 2. světové války a nemá důvod výrazně růst. V době kovidové, tím, že zde byly minimální restrikce, zdejší ekonomika tolik neutrpěla, jako ty jiné (přitom mělo Švédsko velmi malý počet nadúmrtí). Během cesty ve Švédsku jsme viděli jen moderní, čistý, nekouřící průmysl (technologické firmy, neznečišťující prostředí). Je jasné, že  i „špinavý“ průmysl (železárny, cementárny, vápenky, rafinerie ropy) zde mít musí, ale nachází se v jiných částech země. Všeobecně ve Švédsku se klade důraz na ekologii a bezpečnost. Proto je zde důvěra ve vlastní značku aut VOLVO. Tato auta jsou drahá, výrazně dražší než jiné značky, ale jsou bezpečná, přestože jsou pevná a tedy těžká. No a je to domácí značka, Švédi preferují domácí produkty. Skandinávské země také kvůli své izolovanosti od okolní Evropy jsou nezávislejší na přírodních zdrojích a na výkyvech jiných ekonomik, zmiňoval jsem také převládající ekologickou energetiku. Jsou daleko potravinově soběstačnější než my (na jihu Švédska v okolí Malmo se pěstuje i obilí), víno však nepěstují. Mají vlastní průmyslová odvětví (vyrábějí sami letadla, lodě, železniční vozidla) a všeobecně jsou nezávislejší na okolním světě. Také dovolenou tráví Skandinávci většinou v  rámci svého regionu (o čemž jsem se přesvědčil poprvé na cestě v roce 1997). Překvapilo mě, kolik zde mají lidé na střechách svých domů solárních panelů a že se i zde na severu vyplatí. Je to alespoň částečný krok k energetické nezávislosti v rodinném rozpočtu.

Silniční provoz zde souvisí s bezpečností. Tady se nikam nespěchá, neobjevíte tu žádné piráty silnic. Přestože švédští řidiči jsou velice slušní a ohleduplní, jsou zde prostředky na umělé snížení rychlosti (zpomalovací prahy, zúžovací sloupky a svodidla, která svádí jízdu vozidel do úzkého pruhu, takže každý musí zpomalit), vůči chodcům jsou řidiči velmi ohleduplní. A je zde hodně žen – řidiček a to např. u již zmiňovaného popelářského auta, u kamionů, autobusů.

Slevy pro mládež- byli jsme rádi, že našemu Adamovi ještě nebylo 16 let, na cestě za trajekt jsme hodně ušetřili (přitom toto nebylo cílené), slevy pro mládež jsou zde většinou až do 19 let.  Pokud byste chtěli vyrazit do Švédska s dětmi, doporučuji, hřišť zde mají hodně a kvalitních, v restauracích i dopravních uzlech mají herny. Naši kluci již však z toho vyrostli.

POZOR ve Švédsku na placení hotovostí. Může se vám stát, že někde vám odmítnou přijmout hotovost, berou jen karty. V některých supermarketech mají krom klasických pokladen, kde hotovost berou (bankovku vložíte do štěrbiny, nebo nasypete hotovost, pokladna vše oskenuje a pak vám vysype drobné nazpět), automatické pokladny- ty  jsou zde JEN na karty.  

Švédi většinou jsou světlovlasí, vysocí, hubení. Nicméně také tady je spousta obézních lidí, pupkatí chlapi nejsou výjimkou. Švédi jsou otužilí a hodně sportují. Jedí hodně ryb = jsou zdrojem vitaminu D. Dožívají se vysokého věku (bezpochyby souvisí s nekuřáctvím) a s dobrým životním prostředím.

Zpět v Polsku

Vracíme se zpátky k naší plavbě do polské Gdynie. Ta proběhla pohodlně, mě probudil zase až „budík“ ráno v 6 hodin. Cestou zpět nemáme kajutu s oknem, takže podle světla jsme ani neměli představu o čase. Je další den- úterý 12.7. Budí nás zase hudba a nahraný hlas, že brzy doplujeme do cíle, podává se snídaně a je potřeba vyklidit kajuty. Jdeme se kousek podívat na zadní palubu.  Svítí slunce, na obzoru je vidět Helský poloostrov i pobřeží Gdaňské zátoky. A všude okolo jiné lodě, většinou nákladní. Jdeme na snídani, i zde je podstatně více lidí než při předchozí plavbě. Chvíli ještě trávíme čas výhledem za zádi lodě, což je blízko naší kajuty, stojíme přímo nad lodními šrouby a pod námi čeřící se voda. Loď zpomaluje a bójemi vytyčeným koridorem míříme do trajektového terminálu v Gdyni. Cestou shlédneme velké vojenské plavidlo, na palubě skupina vojáků má cvičení. 

  Opouštíme trajektovou loď, kdo ví, za jako dlouho opět něčím takovým poplujeme. Tentokrát cestující si s sebou nenesou či nevezou kartony alkoholu- do Polska to nemá smysl. Opět s námi z lodě vystupují turisté jen s malými zavazadly. Jinak jak v trajektovém terminálu v Karlskroně i v Gdynii jsou úschovní skříňky na zavazadla, stejně tak u recepce na lodi, aby člověk mohl své velké kufry odložit. Vzpomínám na názor kamaráda z bývalé Jugoslávie, že loď je nejpohodlnější a nejvíce uspávající dopravní prostředek. Pokud si připlatíte za kajutu, můžete se osprchovat, vyspat se na normální posteli, máte v kajutě soukromí. Nikdo zde neřeší počet, hmotnost a obsah zavazadel, ani obsah vašich kapes. Během cesty si můžete zajít do restaurace, nebo do kasina.  Můžete si vybrat místo na lodi, odkud se budete kochat  okolní krajinou. To vše je ale vykoupeno pomalou rychlostí lodě. Ukázalo se jako velice výhodné, že jsme pluli přes noc- zároveň jsme se vyspali a zároveň přesunuli. Nedokážu si představit, že do cíle připlujeme pozdě večer a přesouvat se na místo ubytování  (hotel, byt).

Přímo před terminálem je autobusová zastávka, ale není zde automat na jízdenky. Ptám se tedy při nástupu řidiče, zda si je mohu koupit, vytahuje bloček jízdenek a ochotě nám je prodá. Jedeme pár zastávek k hlavnímu vlakovému nádraží v Gdynii a řešíme, co dál. Odpoledne nás čekají v dalším ubytování- ve městě Elblag, který leží asi 70km od Gdaňska. Jenže teď je 8 hodin ráno. Plán je vymyšlen, cestou je město Malbork, kde je jeden z největších hradů v Polsku, tak se tam zastavíme a kufry necháme v úschovně na nádraží. Snad tam nějaká bude. Stejně tam musíme přestupovat.

 Do tohoto okamžiku byl fakt, že jsme zde BEZ AUTA-  pro nás výhodný. Auto by nám doposud jen překáželo – komplikované parkování ve velkých městech, vysoká cena za přepravu auta na lodi, stejně bychom se museli tahat s velkými kufry daleko od místa parkování k našemu ubytování. Nyní však by se nám auto hodilo. Přesouváme se do méně osídlené oblasti, kde jsou navíc velké vzdálenosti mezi místy, která chceme navštívit. A dostupnost hromadné dopravy výrazně horší.   Také vlakovou jízdenku z Ostravy až do Gdaňska jsme pořídili za pakatel, za ty peníze bychom ani nekoupili benzín…

  Kupujeme tedy v automatu (tentokrát bez fronty a vše funguje) jízdenky a jdeme na nástupiště. Kluci si fotí vlaky, opět zde jsou „Brejlovci“, vypůjčení od Českých Drah. Tentokrát jedeme novou moderní elektrickou jednotkou EN78 přes již známý Gdaňsk do Malborku, touto trasou jsme již jeli sem z Ostravy. V Malborku na nádraží úschovna je, jsou zde volné skříňky pro naše kufry i máme dostatek drobných na zaplacení. Tak hurá bez kufrů do města.

  Je zde hodně turistů, ale jen v okolí hradu a památek v centru. Zjišťujeme, jak je to s prohlídkami a vstupným a do hradu prostě nepůjdeme. Jsou zde prohlídky s průvodci v různých jazycích, nebo a audio průvodcem, ale vše povinně ve skupinách a nejbližší volné prohlídky jsou až pozdě odpoledne. Takže nic. Obcházíme si tedy obrovský areálu hradu alespoň z venku. Hrad je z tmavě červených cihel (něco na způsob litevského Trakai, ten však leží na ostrově na jezeře), za 2. světové války byl  Malbork hrad silně poškozen. Okolo protéká řeka Nogat, která je jedním z ramen Wisly, která se rozděluje přes ústím do moře. Obejdeme tedy historické centrum Malborku, v infocentru vezmeme prospekty z okolí jako tipy na výlety. A najíme se po delší době v bistru za velmi přátelskou cenu.

  Jdeme si vyzvednout naše kufry a přesouváme se vlakem dál do 29 km vzdáleného města Elblag. Vlak tvoří legendární „Dřevolíno“ EN 57AL na jistém stupni modernizace. Kluci mají radost, oproti novým moderním klimatizovaným elektrickým jednotkám se zde mohou dívat z okna ven. Vlak vyjíždí a již podle zřetelné změny kvality trati je patrné, kam že to vlastně jedeme. Již nejedeme po hlavním koridoru, ale po rozbité trati a čím více se vzdalujeme od aglomerace okolo Gdaňka, tak jsou sídla zapadlejší. Po 20 minutách přijíždíme do většího města a tím je právě Elblag- kde máme ubytování na 3 noci. Vystupujeme na ostrovním nástupišti a není zde ani výtah, ani nájezdová plošina, tak po delší době těžké kufry neseme po schodech. Nádraží vypadá poněkud „historicky“, vycházíme ven a směřujeme do našeho ubytování – do bytu. Již v prvních okamžicích vidíme, kam jsme se to vlastně dostali- je to pořádná díra. Totéž si myslí Hanka i kluci, zatím to nedávají vědět nahlas a v duchu proklínají, kam že jsem to dovolenou naplánoval. Po ulicích jezdí staré tramvaje po rozbitých kolejích, vozový park automobilů je také výrazně starší než u Gdaňska. Budovy jsou rozpadlejší, silnice rozbitější.

   Do ubytování je to nějakých 7 minut pěšky. Máme v SMS zprávě kód na otevření dveří i boxu s klíči do bytu – podobný princip, jako v Gdaňsku. Byt je v nové zástavbě, všechno je tu nové. Jeden z důvodů, proč jsme právě v tomto bytu- je pračka. Byla to důležitá podmínka výběru ubytování, jelikož po návratu ze Švédska budeme mít hodně špinavého prádla, tak abychom jej mohli vyprat. Vybalujeme věci, venku je krásně, Hanka dala prát prádlo a já vyrážím do centra města sám- vzít v infocentru prospekty a materiály jako tipy na výlety. Jdu pěšky a zběžně se seznamuji s Elblagem. Žije zde 117 tis. obyvatel. Historických památek je zde dost, infocentrum je v objektu staré brány. Beru tedy prospekty a jdu jinou cestou zpět, mezitím se telefonicky domlouvám s rodinou, že se sejmeme před obchodem cestou. Uděláme nákup a ještě se projdeme po blízkém okolí. Venku krásně profukuje a svítí slunce, prádlo krásně schne na sušáku na prostorném balkónu. Jdeme spát dříve, ještě před desátou, předchozí spánek na lodi byl sice pohodlný, ale krátký. Bílé noci jsou zde stále patrné, i když ne tolik, jako ve Švédsku.

Poznávání Elblagu

Probouzíme se další den, je středa 13.7. Nikam nespěcháme, snídáme z našich zásob. Byt je plně vybaven, kuchyně s myčkou, troubou, mikrovlnkou, vše nové a čisté. Stejně tak koupelna. Podle fotek okolí z Google jsou zdejší bytové domy tak 2 roky staré.

  Řeším další program naší dovolené po ukončení pobytu tady v Elblagu a není to jednoduché. Původně jsem se domníval, že ještě popojedeme dále do oblasti Mazurských jezer, ale není to dobrý nápad. Oblast je řídce osídlená, dopravních spojení je málo, zajímavosti jsou daleko od sebe a absence auta je zásadní problém. Pokouším se hledat vlakové spojení domů do ČR a koupit jízdenky přes Internet, ale neúspěšně. Ani představa, že budu čekat v dlouhé frontě na pokladně a řešit nákup vhodné jízdenky domů, není lákavá. Faktem je, že:

-        Jízdenky na jakékoliv vlaky na jih Polska, abychom se přiblížili k ČR- NEJSOU a pokud jsou, tak velice drahé.

-        Zkoumám alternativy, že bychom nejeli po hlavní trati přes Varšavu, kudy jsme se dostali sem, ale po jiné trati přes Bydgoscz, ale také nejsou volná místa.  

-        Možnost, že se přesuneme na jih regionálními vlaky, také padá, jezdí velice řídce a nenavazují na sebe

-        Pak ještě řešíme, že koupíme mezinárodní jízdenku a sedneme do jakéhokoliv dálkového vlaku našim směrem s tím, že nebudeme mít místenky (vždyť v našem vlaku cestou sem z ČR také lidé stáli v chodbičkách), ale to zavrhujeme, vlaky, hlavně dálkové, jsou zde plné, většinou povinně místenkové a s velkými kufry bychom mohli mít problém

-        Také hledám možnost cesty autobusem (třeba Flixbus), ale také je to drahé, pokud vůbec místa jsou

-        Nakonec volíme prakticky jediný možný kompromis, vlak EIP- polská vysokorychlostní jednotka s odjezdem z Malborku odpoledne a s příjezdem do na jih Polska do  Katowic kolem 19 hodiny večer. Cena je sice vysoká, ale jinak to nejde. Kupuji jízdenku online přes e-shop PKP Intercity. Rezervuji přes Booking pobyt na 2 noci v Katowicích, prohlédneme si to tam. Další návrat do Čech dořešíme, až budeme v Katowicích. Ostud je to již na hranice na Ostravsko kousek.

   Jdeme na obchůzku města a přesouváme se místní tramvají. Jízdenky jsem koupil včera v trafice. To je hlavně pro kluky velký zážitek. Tramvaje leccos pamatují, jsou vesměs od polského výrobce KONSTAL a koleje mají úzký- metrový rozchod. Některé úseky jsou rozbité a jezdí se tam jen max. 20 km/h. Docela to připomíná provoz v ukrajinském Lvově. Vystupujeme v centru a prohlížíme si kostely a areál radnice v historických budovách. Všude po městě mají díla moderního umění- většinou kovové monumenty kombinované s plastem. Celá rodina se jdeme podívat k městské bráně, kam je vstup dovnitř zdarma a na nejvyšším patře je vyhlídka. Mají zde také budovu původního kostela, který slouží jako galerie moderního umění a dostáváme vysvětlení, co jsou zač ty monumenty po celém městě- je to přehlídka uměleckých děl. Kostel je z oranžových cihel a původně byl součástí rozsáhlého historického areálu, ze kterého jsou dnes spíše ruiny.

   Jdeme na nábřeží stejnojmenné řeky Elblag, kde je přístaviště lodí. Rozhodujeme se, kam na zítřejší den, nabízím klukům možnost podniknout celodenní výlet dle turistického programu- svézt se lodí po Elblagském průplavu s překonáním unikátního systému lodních železnic, kterými lodě překonávají převýšení. Je to ojedinělé technické dílo. Přestože cena za tuto atrakci je vysoká, kupujeme jízdenky na tento nevšední zážitek na zítřejší den. Hanka se rozhoduje pro jinou variantu (technické památky ji moc nelákají), naplánovala si, že se pojede podívat za památkami do nedalekého historického města Paslek. Lodě na plavbu po Elblagském kanále vyplovají odtud- z přístaviště v centru. I zde mají zvedací mosty pro vyšší lodě.     

  Vylézám si ještě sám na vysokou věž zdejší katedrály, odkud je krásný výhled na všechny strany, lze dohlédnout i k moři- elblagskému zálivu, jsou vidět i jezera na vodní cestě do vnitrozemí, kam poplujeme zítra. Zastavujeme se na oběd do bistra, kde mají opět za přátelskou cenu „hotovky“ a pak se jdeme podívat do místního muzea, kde mají několik expozic z historie zdejšího regionu. Mají to tu pěkné, stylové, zaujala mě expozice o utrpení Poláku během 2. světové války v podzemí jedné z budov. Také se dozvídáme, že v dávné minulosti na místě Elblagu byla vikingská osada a že ležela přímo u mořského zálivu. Tento záliv je však soustavně zanášen sedimenty a vlivem zvedání terénu se moře pomalu vzdaluje. Nyní má řeka v Elblagu úroveň cca 10 cm nad mořskou hladinou.

  Jdeme se ještě projít do údolí s názvem Dolinka, což je zdejší relaxační zóna, potok zde tvoří přírodní scenérii, která je však mezi paneláky. Je zde plno dětských hřišť (avšak kluci jsou na to již velcí), konec údolí je u umělého vodopádu. Na údolí pak navazuje mírná pahorkatina porostlá smíšenými lesy i ovocnými sady. Pěšky se vracíme pomalu zpět do ubytování.

Výlet lodní železnicí

Máme před sebou další den a to čtvrtek 15.7. Program máme rozdělený- s klukama mířím na plavbu lodí a Hanka jede vlakem do města Paslek.

  Přesouváme se opět do centra tramvají a pak kousek pěšky k přístavišti výletních říčních lodí. Kapacita lodě je asi 40 lidí. Místa k sezení jsou buďto na venkovní otevřené palubě, a nebo dole na uzavřené spodní palubě lodě. Ještě pro info, včera mi někdo polsky telefonoval, zda budeme mít zájem i o catering- oběd v rámci výletu. Odmítl jsem. Při rezervaci vstupenek (jízdenek) bylo potřeba nahlásit telefonní číslo pro případ mimořádnosti. Loď vyplová, chvíli trávíme čas dole (okna dole se dají otevřít, stejně tak lze pozorovat plavbu výhledem z oken u přídě, spíše jsme ale na horní palubě, kde příjemně profukuje a jsme v přímém kontaktu s přírodou. Na lodi jsou reproduktory a když se přiblížíme k zajímavému místu, hlas ze záznamu vypráví. Vše jen v polštině. Jsme zde jediní „NePoláci“. Loď opouští město a vodní toky se rozdělují do několika ramen porostlých rákosem a bujnou vegetací, která je v plavební dráze   vysekaná. Šířka toku jen kolem 15-20 metrů. Je zde voda stojatá, nebo jen velice mírně tekoucí. Rychlost proudu není patrná a rychlost lodě je do 18 km/h (měřeno GPS). Vplouváme do jezera Družno, což je mělká soustava několika vodních ploch s lekníny, jen uprostřed je jezero splavné pro lodě. Vidíme nejrůznější druhy zdejší fauny- hlavně tedy ptáky- racky, kachny, volavky a také orla mořského !!! Je pro výlet ideální počasí- polojasno a příjemnou teplotou něco přes 20 stupňů. Opouštíme jezero a vplouváme do průplavu, krajina je zemědělská s malými vesnicemi. Blížíme se ke kopcům a následuje první  plavební stupeň, říkají jim pochylnia.

 Nutno zmínit alespoň základní fakta o Elblagském plavebním kanále. Byl postaven a uveden do provozu v polovině 19. století s cílem propojit Baltské moře se soustavou Mazurských jezer. Toto vodní dílo bylo budováno bez jakékoliv mechanizace a je splavné pro lodě o hmotnosti do 50 tun. Naše loď má 26 tun.  Slouží dodnes, avšak především pro rekreační plavbu. Můžete zde plout buďto vlastní lodí a nebo si koupit plavbu u některé ze společností, které nabízejí zážitkové programy. Je zde několik možností tras z různých míst. Náš cíl je překonat rozdíl výšek hladin 100 metrů prostřednictvím 5 vodních stupňů- pochylní. Nejsou to klasické plavební komory. Místo nich jsou zde svážnice – lodní železnice. Do tohoto okamžiku jsme netušili, jak tento systém funguje, tak s úžasem čekáme na palubě lodě, co se bude dít. Připlouváme k první pochylni, vodní cesta před námi končí a dále je jen travnatý svah a kolejnice s lanem uprostřed. Loď zastavuje u obrovského kola- kladky o průměru několika metrů, která je částečně ve vodě. Někteří Poláci se smíchem volají, že vysedáme a nahoru půjdeme pěšky!! Nic takového!! Vystupovat není potřeba. Lodníci uvazují loď na sloupky u zábradlí a jeden z nich vydá zvukový signál – kladivem buší do kusu železa. Po chvíli se obří kolo začne pomalu otáček a všímáme si, že naše loď se hýbe pomalu směrem ke svahu. Loď se vynořuje z vody a s ní i železniční podvozek, ke kterému je přivázána. Podvozek s lodí pak pomaličku vyjíždí po železnici po svahu nahoru a po vedlejší koleji zároveň sjíždí opační podvozek, na kterém je jiná loď. Oba podvozky jsou spojeny lany. Po překonání svahu naše loď sjíždí s podvozkem do vodního kanálu, který je v horní úrovni. Lana pak vedou soustavou kladek do strojovny, kde je buďto vodní kolo nebo turbína, která pohání systém lan. Celý systém je poháněn výhradně sílou vody z plavebního kanálu, není potřeba žádný vnější zdroj elektřiny. Každá pochylnia má svého strážce- který má vysílačku a sídli v budce na svahu a systémem táhla a lanovodu vydává signál strojníkovi a ten pak pouští vodu a reguluje ve strojovně celý pohon. Rychlost lodi na pochylni je 2-4 km/h. Takto překonáme postupně 5 těchto pochylní, každá s rozdílem hladin kolem 20 metrů. Na jedné pochylni opačným směrem na vozíku jedou kajakáři a kanoisté. Zdejší firmy nabízejí i programy pro vodáky. Může to být pěkné, ale ve stojaté vodě to musí být dřina. Vozíky mohou jet po svahu i bez lodě, aby byl systém vyvážen, strojník reguluje rychlost množstvím puštěné vody přes kolo či turbínu a podle potřeby má i brzdu celého systému. I v obdobích největšího sucha byl plavební kanál v provozu, systém vody je velice úsporný, efektivní a bezpečný. Cestou potkáváme další lodě, šířka kanálu mnohdy těsně umožní jejich potkávání.

 

.. a takto fungují pochylnie na vodní cestě

  U jedné z pochylní probíhá předání cateringu- kdy posádka osobního auta předá na naši loď koše s jídlem- jsou to ohřátá jídla ve vaničkách. Lidé pak na palubě obědvají. Na spodní palubě je pak okénko s prodejem občerstvení. Posádku lodě tvoří kapitán- ten kormidluje v budce, a dále 2 lodníci (z nichž jeden je žena), kteří se starají o uvazování lodě na pochylních. Během plavby lodníci vyprávějí lidem historky a fakta o plavebním kanálu a odpovídají na dotazy.

  Dopluli jsme do cíle, překonali jsme poslední pátou pochylniu Buczyniec a tady naše plavba končí. Jsme u malé obce v lese, je zde přístaviště a vystupujeme z lodě. Je zde možnost se podívat do muzea plavebního kanálu, nebo se projít po okolí a jako pěší pozorovatel si prohlédnout unikátní „lodní železnici“. Za hodinu odjíždí objednaný autobus, který naši skupinu zaveze zpět do Elblagu. Jinou skupinu zase přivezl bus sem a lidé se vrátí dolů do Elblagu lodí. Jedeme nejprve po úzkých místních cestách, kde se velký autobus obtížně míjí s jinými auty, pak najíždíme na dálnici, je zde i odbočka do Kaliningraské oblasti Ruska, je to odtud jen nějakých 40 km.

   Vracíme se tedy zpět krajinou polského venkova a v pozdním odpoledni jsme v centru města. Voláme mamce, jak je už zpět na bytě  a již se vrátila ze svého výletu.  Stavujeme se na malý nákup a jedeme tramvají směrem k ubytování, ale po jiné trase. Mají zde i jednokolejné úseky, vedle starých vozidel zde mají i moderní soupravy od výrobce PESA, které silně kontrastují s těmi historickými.

  Přicházíme do bytu, Hanka je se svého výletu zklamaná. Město Paslek byla totální díra, muzea a kostely, na které lákaly prospekty, byly zavřené, prohlédla si je jen z venku, stejně tak jako budovu městského úřadu, kde mělo být muzeum uvnitř. Jinak velký kontrast památkových budov a okolo rozpadající se domy a garáže. Hanka byla ráda, že na nádraží tady v Elblagu přišla 30 minut před odjezdem vlaku, při čekání v řadě na pokladně jí to tak akorát vyšlo, automat na jízdenky nenašla (přitom na tak velkém nádraží by měl být).  Ve městě Paslek nádraží na okraji města, rozbořené, v rekonstrukci. Ve městě dost sociálně nepřizpůsobivých obyvatel. Docela Hanka litovala, že nejela s námi na plavbu lodí.

  Je večer a jdu se ještě sám podívat pěšky na vyhlídku na okraj města u vysočiny, je zde kostel se zahradou mimo obytnou čtvrť a na kopci je pak bývalé hradiště s vyhlídkou a bývalé bunkry. V lesích však komáři.

Návrat blíže domovu- směr Katowice

A  následuje další den- pátek 16.7. Balíme věci, do 9 hodiny přichází známá majitelky bytu a přebírá klíče. Opět kráčíme s kufry na kolečkách dál. U jednoho z kufrů však kolečko upadlo. Je to ten nejkvalitnější a nejpevnější kufr značky SAMSONITE (omlouvám se za cílenou reklamu), který jsem si koupil v roce 2009 kvůli cestě do Hong Kongu. Naštěstí se jedná o pomocné kolečko, které není nosné. S kufrem je možné jet, ale hůře. Během 13 let kufr udělal dobrou službu, přestože byl relativně drahý, vyplatil se. Doufám, že bude možné doma kufr opravit a díly do kolečka sehnat, aby ještě několik let mohl sloužit.

 Nicméně, jede se dál. Přicházíme na nádraží, vysvětluje se záhada s automatem. Ten zde sice je, ale NEFUNKČNÍ. Tudíž u něj nepostává hlouček lidí. Připojuju s tedy k frontě u pokladny a nakonec se nám podaří včas a úspěšně koupit jízdenku na regionální vlak do blízkého Malborku. Tam opět odkládáme kufry do úschovních skříněk a opět jdeme na procházku do města- tentokrát na jiná místa. Oproti předchozím dnům se výrazně ochladilo, fouká studený vítr. V dalších hodinách ale vyleze slunce a je příjemně. Okolo hradu Malbork je soustava příkopů s posekanou trávou, slouží jako místo pro konání festivalů. V jiném bistru, než před několika dny, si dáváme oběd a pomalu se přesouváme na nádraží.

Hrad Malbork od řeky

   Vyzvedáváme kufry a přijíždí náš vlak na jih Polska. Je to vysokorychlostní jednotka ED250, zvaná jako Pendolino, ale je bez naklápění. Na zdejších přímých rovinatých tratích by nemělo smysl. Četli jsme s klukama v minulosti recenze na tento vlak a neočekávali jsme žádný úžasný zážitek z jízdy. Vlak je sice mladší než české Pendolino, ale dojem z jízdy je slabší. Při uspořádání sedadel je zde místa méně než v tom českém, místa na zavazadla nic moc, u dveří jsou sice police na velké kufry, ale nedostatečné. Kufry je tedy potřeba překračovat v chodbičce. Nemáme místa rezervovaná vedle sebe, ale za sebou, kupodivu na naších místech sedí česká rodinka – jsou to Ostraváci a také se vracejí z dovolené na severu Polska a přesouvají se na jih do Katowic. Původně také tímto vlakem nechtěli jet, ale vypadlo jim původní spojení, tak na poslední chvíli sehnali toto.   Souprava může jet rychlostí 250 km/h , ale na polských veřejných tratích se prozatím může jezdit jen 200 km/h. Vlaky vyrobil francouzský ALSTHOM, pak se ale ukázalo (stejně jako u nás), že i tuzemští výrobci dokáží vyrobit něco obdobného s ne zas tak horšími parametry.   Krom málo místa uvnitř je nevýhoda uspořádání sedadel vůči oknům ve vagónu. Pokud máte smůlu, místo z okna koukáte do stěny vozu. Přestože tyto vlaky jsou uzpůsobené pro 3 napájecí systémy a počítalo se s nimi s provozem v zahraničí, nyní jezdí jen na vnitrostátních linkách v Polsku. I když měli jsme tu čest tento vlak potkat i na zkušebních jízdách na českých kolejích.

  Zpět ale k naší cestě. Jedeme přes Varšavu do Katowic stejnou cestou, jakou jsme jeli sem. Do Katowic přijíždíme s asi 20 minutovým zpoždění, což ujde. Ubytování jsem vybral jen nějakých 400 metrů od nádraží- abychom se nemuseli trmácet s kufry, a navíc přímo v centru města. Hlavní první priorita je tedy dojít do ubytování. Hotel Hornigold se nachází ve starší zástavbě u parku vedle nádraží a vypadá poněkud luxusně. Na recepci obdržíme 2 klíče. To nás překvapí, máme 2 apartmány, které lze propojit / rozdělit zamykacími dveřmi. V každém je ložnice s prostornou koupelnou a v tom větším je i obývací pokoj s plně vybaveným kuchyňským koutem. Za snídaně chtějí 60,- Zl na osobu /není to překlep, nemá to být 16,- Zl, což odmítáme. Podle faktury jsme dostali na ubytování 70% slevu ze standardní ceny. Tak si alespoň můžeme dopřát luxusu a pohodlí. Pokoje jsou ve vyšších patrech domu, takže sem nedoléhá hluk z ulice. Necháváme zde věci a vyrážíme na nákup jídla. To není problém, přímo u nádraží je obchodní centrum a v něm hypermarket. Vlastně celé okolí nádraží je nedávno modernizováno, nové náměstí s obchoďáky a autobusové nádraží v podzemí u vlakového. Pamatuji si, že když jsme tudy s kamarádem projížděli vlakem v roce 2003, okolí vypadalo jinak.

   Vracíme se nákupem na hotel a ten den se již nikam podívat nejdeme, je pozdě. Na obloze jsou červánky a je poznat, že jsme se přesunuli hodně na jih a efekt bílých nocí již zde není tolik patrný. Navíc dny ubíhají a je daleko od letního slunovratu.

V Katowicích

Po pohodlném spánku na širokých postelích a v příjemném chládku se probouzíme, je sobota 17.7. Venku je krásně, má dnes být příjemně něco mezi 20-25 stupňů. Po domácí snídaně vyrážíme do Katowic.

  Sdělím pár faktů. Katowice jsou největším městem hornoslezské průmyslové aglomerace, ve které žije přes 2 mil. lidí  a údajně je zde vyšší životní úroveň než ve Varšavě. Města jsou zde někdy tak propojená, že nelze poznat, kde jedno z nich končí a jiné začíná. Připomíná to např. aglomeraci v Porúří v západním Německu či aglomerace v Belgii a Nizozemsku. Katowice a okolí prosluly těžbou uhlí a hutním průmyslem, vlastně podobně jako Ostravsko. Těžba uhlí je sice v útlumu, ale dále probíhá, uhlí se vyváží do Německa i Rakouska. Nyní jsou Katowice moderním velkoměstem se spoustou nových výškových budov (ty však samy o sobě nejsou příznakem dlouhodobé ekonomické prosperity, naopak, z historie je dokázáno, že nezávisle na sobě na světe rostly mrakodrapy právě v době ekonomických krizí- z důvodu setrvačnosti procesů v ekonomice a ve stavebnictví, což by v Polsku potvrzovalo, nyní jsme jednoznačně před krizí), jsou zde ale i historické památky. V infocentru bereme prospekty a mapu města, procházíme centrem a míříme k bývalému průmyslovému areálu šachty, kde má být muzeum.

  Mají zde obrovské sochařské monumenty a velkoryse postavenou sportovní a koncertní halu, všude velká prostranství a také zeleň. V okolí muzea je hodně parkovišť, ale žádné davy turistů. Jen malé skupinky. Muzeum Slaskie se nachází v obrovské betonové budově a je v několika úrovních. Původně jsme očekávali, že se bude jednat o obdobu areálu Dolní Oblast Vítkovice v Ostravě, kde v bývalém průmyslovém areálu se nachází interaktivní muzea nejen pro děti. Zde v Katowicích je to spíše o moderním umění a historii Polska. Ale i tak stojí návštěvu – prostory hlavní budovy mapují historii oblasti od středověku až po 90. léta minulého století- jsou zde vystaveny artefakty ze socialismu, byty v panelákových „králíkárnách“ jako u nás v ČR. Dále jsou zde prosklené menší budovy, ty však slouží jako galerie dočasných výstav. Mají zde i těžní věž, na jejíž vrchol můžete vyjet proskleným výtahem a pokochat dokonalým výhledem na město a okolí. Na všechny strany vidíte paneláková sídliště i komíny průmyslu. Ale také lesy.

   V katowické oblasti jsem již s klukama byl v roce 2015, v místním lesoparku, kde jsou mimo jiné atrakce pro děti- hřiště, ZOO, Dinopark, zahrady, nyní tam znovu nechtěli. Kupuji denní jízdenku na hromadnou dopravu pro celou aglomeraci a jdeme se projet po místní tramvajové síti, která je údajně nejrozsáhlejší v Evropě (aktuálně délka tratí je 178 km). Města jsou propojená tramvajovými tratěmi, někde jednokolejnými, žádná z linek však nejezdí z jednoho konce na druhý. Setkali jsme se především s moderními tramvajemi polského výrobce PESA. Bohužel zrovna dnes v neděli probíhají výluky v centru Katowic, takže spousta linek je nahrazena autobusy a jiné jezdí po odklonových trasách. Jedeme však do sousedního města Sosnowiec. Máme tak možnost si zástavbu měst prohlédnout za jízdy. Mají zde také na okraji sídliště jezero s písečnou pláží, menšími okrajovými částmi měst tramvaj jede přes náměstí s obrovskými kostely. Ma konci Sosnowce vede trať po moderním drážním tělese a mimoúrovňově křižuje silnice. Dojedeme na konečnou uprostřed sídliště, kde je ale spousta stromů a trhám jablka.  Připomíná to tu ostravská sídliště Hrabůvka, Dubina nebo Pustkovec.

   Projdeme sídlištěm a v samoobsluze kupujeme svačinu, do centra Katowic se tentokrát přesouváme autobusem. Ještě se jedeme projet tramvají na jih od centra Katowic do části Brynow, na kopec, odkud je tako vyhlídka na aglomeraci. Bohužel se kazí počasí, rozpršelo se a fouká silný vítr, tak se zase vracíme do centra a  do hotelu, kde povečeříme. Nastává pořádná bouřka, ale pak přestává pršet. Tentokrát jdeme na večerní (nebo spíše noční) procházku celá rodina, je již skoro tma a oproti severu Polska efekt bílých nocí zde v Katowicích není vůbec patrný.

   Procházíme se nasvětleným centrem nočních Katowic, vzduch se po bouřce krásně pročistil a je příjemně. Starší kluk Adam si nadšeně fotí nefunkční velkoplošnou LCD reklamní obrazovku s chybovou hláškou. Noční život v centru není dnes moc patrný, lidé se zřejmě vyblbli již včera v pátek, kdy zde bylo daleko rušněji.

A návrat domů, přes Těšín

  Je neděle 18.7. Opět venku krásně svítí slunce a opět a naposledy na této cestě balíme věci a opouštíme hotel. S plánem na návrat domů do ČR to také nebylo jednoduché. Jezdí zde přímé dálkové vlaky, ale ty jsou velice drahé. Jízdenka do Bohumína pro 1 osobu stojí asi tolik, jako pro nás všechny 4 z Ostravy do Gdaňska. Zabýváme se i možností si koupit vnitrostátní jízdenku z Katowic do pohraniční stanice Chalupki v Polsku, a z Chalupek  pak za mezinárodní tarif do Bohumína, ale za jízdenku chtějí tutéž částku!!! Řešení nenabízí ani e-shop Českých Drah, tam jsou ceny taktéž velmi vysoké. Nakonec vítězí zdravý rozum a starý dobrý Český Těšín. Za velmi dobrou (podstatně nižší) cenu tak jedeme přímým regionálním zrychleným vlakem do Cieszyna (polského Těšína). A časově na tom taky budeme lépe- cestu zvládneme rychleji než dálkovým vlakem po „klikaté“ trati s čekáním v pohraniční stanici. Pokud někdo z čtenářů není ze severní Moravy a nezná tento fenomén, vysvětlím.

   Město Těšín je jen jedno a leží ve dvou státech. Menší část s rozsáhlým vlakovým nádražím leží v ČR a větší i historická část leží na polské straně. Hranicí je řeka Olše (polsky Olza) a hraničními přechody jsou 2 mosty. Těšín si mnozí z vás pamatují z doby socialismu- konala se zde velká burza, kam za lacinými nákupy směřovaly davy Čechů nejen ze severní Moravy. Do roku 2020 byl Těšín jedním městem a poté byl rozdělen dle poválečného uspořádání Evropy.

  Fenomén jednoho města ve dvou státech není nijak vzácný- jako příklad uveďme např. německý Gorliz / polský Zgorzelec. Nebo Kostryn / Kustrin. Guben / Gubin.  Stejně tak slovenské Komárno a maďarský Komárom.

Na nádraží máme dostatek času na nákup jízdenek, kupujeme je v automatu regionálního dopravce Koleje Slaske. I přes rozbitý dotykový displej se podaří jízdenky koupit. Na nádraží mají pultík, kde oproti vyplněnému formuláři po předložení ukrajinského pasu rozdávají zdarma SIM karty s volným hovorným a daty. Vůbec bych se nedivil, kdyby s těmito SIM kartami bylo kšeftováno.

 Vlak tvoří moderní 2 dílná elektrická jednotka 34WEa výrobce PESA a jízda je velice pohodlná. Pomalou jízdou opouštíme Katowice a potom fičíme až 160 km/h po nové koridorové trati. Jedeme přes Tychy a Psczynu (kde je pěkný zámek a rozsáhlý park – organizují se tam i zájezdy z ČR) až do Zebrzydowic, což je obvykle polská přechodová pohraniční stanice. Je to hlavní železniční koridor, který jinak pokračuje přes Petrovice u Karviné do Bohumína. Nyní ale tudy dálkové vlaky nejezdí – kvůli rozsáhlým rekonstrukcím. Náš vlak v Zebrydowicích vykoná úvrať (změnu směru) a dále pokračuje po vedlejší byť elektrizované jednokolejné trati do cílového Cieszyna. Kousek odtud (jen necelé 4 km) je Karviná, zvažoval jsem také variantu, že bych zavolal někomu známému odtud, zda by pro nás nechtěl přijet s autem a pomoci převézt naše objemné kufry. Ale nebudu nikoho zneužívat na neakutní pomoc. 

  Jsme už skoro doma v ČR, podjíždíme silniční most u obce Chotěbuz a na druhé straně řeky Olša (Olzy) je náš domov. Dojeli jsme na nádraží do polského Těšína. Vlak zde končí, lidé (většinou také s velkými kufry) odcházejí. Pamatuji si tato místa z dávných cest na burzu i na výlety. Těšín je přece jen 40 km od Ostravy, kde jsem dlouhá léta bydlel. Jeden z našich úkolů zde je zbavit se posledních zbytků polských zlotých, pokoušíme se o nákup ve zdejším velkém nákupním centru. Uvnitř je podezřelá tma, sice se tam dostaneme, jezdící schody také jezdí, ale všechny obchody jsou zavřené. Tak si alespoň dojdeme na WC a pak jdeme ven. Je neděle odpoledne a to jsou většinou obchody v Polsku zavřené. S kufry na kolečkách se musíme přesunout 2 km na nádraží do Těšína českého. To není náročné. Na náměstí v polském Těšíně chceme posedět venku v některé z cukráren, ale personál obsluhy je velice pomalý, tak se posouváme dál a na lavičkách u kostela v historickém centru si dáváme koblihy a plněné pečivo z pultové prodejny. Dále scházíme k mostu, kde je státní hranice. Průchod je zde volný. Ještě nabízím zbytku rodiny, zda se nechtějí jít podívat na zdejší historickou památku – Piastovská věž a hradby s vyhlídkou na město a okolí. Nemají zájem. Byli jsme zde s klukama před 7 lety a pamatují si to tady. Přesně vědí, kudy jít na nádraží v Českém Těšíně. Žádné hraniční kontroly zde nejsou.

  Náš český Těšín však oproti polskému vypadá nevábně – neopravené domy, všude herny, kasina a obchody s alkoholem. Vlak dále domů nám jede za hodinu a ještě kupujeme v českém obchodě jídlo a pití na cestu. Tak jsme po více než 2 týdnech opět doma, sice jsem si původně myslel, že se v zahraničí zdržíme déle, ale co se dá dělat. Vůbec to nevadí. Zážitků  myslím máme dost. Jedeme osobním vlakem do Ostravy- Svinova, tvoří jej stará elektrická jednotka EM 488 (kluci se dívají z oken). Dále pak dálkovým vlakem Českých Drah do Prahy a pak Elefantem domů do Čelákovic. Přijíždíme kolem půl deváté večer.

  Původně jsme mířili na sever s cílem, že unikneme nesnesitelným vedrům, která obvykle u nás začátkem července panují, nakonec však u nás doma bylo chladněji než na naší cestě, kde jsem jen málokdy měl na sobě dlouhý rukáv a dlouhé kalhoty.  

  Tímto tedy cestopis končí a jako obvykle uvádím sumarizaci a možná doporučení a rady případným následovníkům. Věřím, že poslouží a pomohou při vašich následných cestách.

Sumář či  shrnutí a tématické body k Polsku

Polská kuchyně. Polsko jsme navštívili několikrát a zdejší jídlo a kuchyni musím příznivě ocenit. Rozhodně si nezapomeňte dát polévku „žurek“ – což je obdob a naší zelňačky s uzeninou a vejcem. Chutná je také studená okurková polévka se smetanou. Mají zde také pirohy – plněné těstoviny (masem, zelím, marmeládou).              

Polský železniční trh. Když jsem v cestopisu 2019 z cesty na Ukrajinu zmiňoval, že polský železniční trh je pole neorané, platí to i nyní v roce 2022. Dálkovou dopravu až na mají drobné výjimky (Regiojet, LEO Express) provozují PKP Intercity a regionální dopravu lokální dopravci (Koleje Slaszke, Koleje Dolnoslazske…)  jejichž vlakové spoje jsou součástí integrovaných dopravních systémů vojvodství (obdoba našich krajů). POZOR na slevy pro děti a studenty – pokud si kupujete jízdenky v Polsku, tato slevy jsou určeny jen pro Poláky!!! Pokud víte předem, kdy a kam pojedete vlakem z ČR do Polska, doporučuji koupit v předstihu jízdenky na e-shopu Českých drah za suprové ceny, ideálně pokud víte i přesný den i čas cesty zpět. Jinak jízdenky na dálkové vlaky PKP Intercity bývají dlouho dopředu vyprodané. Pamatujte, že přes e-shop lze zakoupit jen malá část a typy jízdenek. U jízdenek na regionální spoje je to lepší, zakoupíte je v automatech integrovaných dopravných systémů (pokud jsou funkční), nebo většinu z nich také na portálu http://www.koleo.pl/ - nemusíte být jako v minulosti majitelem polského  telefonního čísla, existuje také mobilní aplikace. Regionální dopravci (např. Koleje Dolnoslaske) mají také spoustu zajímavých tarifních nabídek, některé lze využít i pro příhraniční cestování domů do ČR. Ale POZOR- platí jen pro jejich vlaky, je tedy potřeba prověřit předem podle jízdního řádku, o vlak jakého dopravce se jedná. Ano, po vašem čtení těchto řádků nabýváte dojmů, že cestování vlakem v Polsku je poměrně složité – vyžaduje znalosti tarifů, jízdních řádků, specifických podmínek- to je také důvod, proč v minulosti cestování vlakem silně upadalo, některé i vytížené tratě v příměstských oblastech byly zrušeny a  lidé raději přešli na vlastní auto. U nás v ČR na mnohých lokálních tratích je bohužel vývoj podobný.

Ukrajinská agenda v Polsku. Jede tam ještě více než u nás. Ukrajinské vlajky visí na většině státních budov, bohužel i památek, což mě mnohdy odrazovalo od focení. V Gdaňsku a Gdynii dokonce mají pouze ukrajinské vlajky na tramvajích a autobusech. Všude integrační centra a informace v ukrajinštině. Je zvláštní, jak to, že najednou tak rychle se podařilo přeprogramovat automaty na jízdenky, na parkování také na ukrajinský  jazyk a doplnit popisky a tabule v muzeích o tento jazyk. Ukrajina je státem přímo sousedící s Polskem a spousta Ukrajinců zde žije a pracuje dlouho- ať už ve stavebnictví tak v automotive montovnách. I zde ukrajinský pas je výrazně zlevněnou vstupenkou (např. do Slezského muzea v Katovicích za symbolickou cenu 1,- Zl) či volnou jízdenkou. Podle automobilů s ukrajinskou SPZ se jedná o bohaté lidi a navíc z regionů, kde válka neprobíhá. Jsem samozřejmě odpůrcem této války, je mi líto obyčejných Ukrajinců, sami jsme tuto zemi navštívili v létě 2019. Samozřejmě jako turisté za týdenní pobyt jsme nemohli poznat zdejší poměry, ale zároveň jsme viděli podstatné sociální rozdíly (luxusně oblečení lidé v Kyjevě a drahá auta oproti koňským povozům a záplatovaným střechám domů na venkově). Nechci se pouštět do politických témat, ale při návštěvě Polska si člověk nemůže nevšimnout všudypřítomné mediální masáže na plošnou neodůvodnitelnou podporu občanů jednoho konkrétního státu na úkor občanů jiných. Nepřipomíná vám náhodou tato jednostranná propaganda   také ještě nedávnou a přítomnou podporu (nebo naopak diskriminací) lidí s jednou konkrétní zdravotní diagnózou?? Také na úkor jiných nemocí a celého zdravotního systému. Na druhou stranu v Polsku je na rozdíl od nás výraznější vlastenectví. Uvidíte tam soukromé domy a chaty, na kterých vlaje pouze polská vlajka, stejně tak polské národní symboly na autech. Hraje roli zde i fakt, že Poláci jsou největším středoslovanským národem.  Bohužel za poslední 2 roky se slovo vlastenectví stalo něčím opovrhovaným. V Polsku je vlastenců více a Poláci také více cestují a usazují se v zahraničí, potvrzuje se to, co jsem zmiňoval i v předchozích cestopisech

Mentalita Poláků. Pro nás Čechy je polský jazyk po slovenském pro nás nejbližší. Pokud se tam budete delší dobou pohybovat, naučíte se základy zdejšího jazyka a částečně se domluvíte, případně pasivně pochopíte, o čem se mluví. Styl života, životní hodnoty jsou zde podobné jako u nás (např. život na panelových sídlištích a chatky v zahrádkářských koloniích na okrajích měst.  Přestože v Polsku je podstatně vyšší podíl věřících než u nás, samotná víra v boha neznamená větší slušnost, zodpovědnost, nižší kriminalitu. Polští řidiči jsou neohleduplní, je zde spousta pirátů silnic a nepořádku je venku podstatně více než u nás. Ano, kostely mají opravené, opečovávané a představitelé církve mají společenské uznání.

   Překvapilo nás, kolik jsme v Polsku potkali Čechů (převážně turisty). Ve Švédsku kupodivu žádného krajana. Většina turistů z ČR byli Ostraváci – mají to tam kousek a vede jim tam přímo dálnice. Potkávali jsme jak organizované zájezdy (především důchodců), tak rodiny s dětmi a dobrodružné trampy, kteří si vše nesli na zádech. 

   Lodní doprava. Tato dovolená měla oproti jiným jedno specifikum a to hojné využívání lodní dopravy. Dovolil jsem si udělat statistiku a zní docela zajímavě:

Gdynia- Karlskrona 2x 300 km

Gdaňsk Westarplatte- Gdaňsk centrum 10 km

Karlskrona- ostrov Aspo 2x 7 km

Karlskrona- Nattraby 6 km

Elblag- pochylnia Buczyniec 35 km  

Vychází mi tak během naší cesty neuvěřitelných 665km vodních kilometrů.

 

Ještě uvádím statistiku najetých železničních kilometrů během naší cesty. Najeto:

Vlakem Polsko: 1664 km, Švédsko: 63km, ČR  815 km, celkem tedy 2542 km.