Cestopis

Pouť do Santiaga de Compostela - Cesta, která může začít kdekoliv

330 km za 10 dní? Dvě země, batoh na záda, prošlápnuté boty a komfort stranou. No problemo.
Cestopis z výpravy „Pouť do Santiaga de Compostela“ z roku 2018 napsala Barbora Motlová

Cesta, která může začít kdekoliv

Svatojakubská pouť už není jen náboženskou tradicí představující trasy, jimiž byly ostatky svatého Jakuba přeneseny do Santiaga. Nenene, dnes se na pouť vydávají lidé ze všech koutů světa z nejrůznějších důvodů. Někteří chtějí dát odpočinek tělu a duši, jiní se chtějí touto cestou oprostit od rutinního života a techniky, která nás, ač si to nepřiznáváme, pohlcuje. Pak jsou zde zapálení turisté, cyklisté a nadšenci do aktivních dovolených, kteří pouť považují za osobní challenge. Dále tu máme milovníky přírody a fotografování, vášnivé cestovatele a další a další. Já osobně bych se zařadila do každé z těchto skupin alespoň z části. Všechny zmíněné důvody společně byly také mou iniciativou k podniknutí této cesty. A když můj kamarád Kuba souhlasil, že se na cestu vydá se mnou, bylo rozhodnuto.

Sbaleno do 5 kg
Sbaleno do 5 kg

Jaká jsou pravidla?

Pokud chcete na konci vaší cesty získat osvědčení o absolvování pouti, je nutné dodržet některá pravidla. Není jich mnoho a některá jsou i zábavná.

1. Před začátkem si musíte obstarat kredenciál. Jedná se o malou knížku s volnými místy na poutnická razítka, která budete sbírat cestou k cíli. Kredenciál se dá pořídit přes internet a zaslat poštou domů, nebo ho lze zakoupit na několika startovních místech. My jsme vycházeli od katedrály v Portu (Portugalsko), kde jej prodávali uvnitř. Kredenciál by neměl stát nikde víc než 5 euro.

2. Ujít minimálně 100 km, nebo ujet 200 km na kole.

3. Sbírání razítek. Poutnická razítka není nijak těžké nasbírat. Dostanete ho v téměř každém obchodě, kavárně, restauraci, kostele a samozřejmě v poutnických ubytovnách. Každý den musíte získat minimálně jedno a posledních 100 km minimálně dvě razítka za den.

4. Nechat si ověřit kredenciál v cíli. Stačí dojít s vaším kredenciálem s dostatečným počtem razítek na výdejní místo poblíž katedrály v Santiagu, vystát si naprosto šílenou a nesmyslnou frontu a zaplatit asi eura za vaše osvědčení. Bohužel.

I holka se zvládne zabalit na 10 dní do batůžku, když nechce táhnout víc jak 5 kg.

Nahlodalo vás to? Cíl je jasný. Ale odkud vyjít?

Odpověď je jednoduchá. Odkudkoli. Minimální vzdálenost, která je nutná, aby vám svatojakubskou pouť uznali a dostali jste svůj vytoužený certifikát je 100 km pěšky nebo 200 km na kole, takže je úplně na vás, jestli si zvolíte jednu ze snadnějších variant a přiblížíte se nějakým dopravním prostředkem, nebo nazujete pohorky za domem a vyrazíte třeba na dva měsíce. Oficiálně značených tras je asi dvanáct, my jsme s kamarádem zvolili portugalskou pobřežní cestu a bylo to to nejlepší rozhodnutí. Začínali jsme v Portu a podél pobřeží oceánu přes hranice jsme se dostali až do Španělska. Pokud si potrpíte na pahorkaté trasy a nevadí vám přijít o kouzelný čtyřdenní výhled na Atlantský oceán, doporučuji si vybrat některou severní cestu, například francouzskou. Ale nebojte se, i na portugalské cestě si milovníci hikingu přijdou na své.

Něco málo z našeho putování

Den 1.

Bylo to tady. Stáli jsme před katedrálou v Portu, batohy na zádech a před sebou necelých 300 kilometrů. Stačilo jen udělat první krok. Naše cesta se táhla ze středu překrásného historického centra Porta, přes části méně architektonicky zajímavé, až jsme kolem poledne podél letiště vystoupali z města dál. Odpoledne jsme procházeli přes portugalské vesničky s tradičními kostely s modrobílými kachličkami. Náš pohled na tyto architektonické skvosty se měnil z fascinace, přes nenávist, až k smíchu a lásce. No uznejte sami, komu by se nelíbil kostel, který vypadá jako kuchyně naruby? Kolem páté jsme dorazili do prvního cíle. Bylo jím pobřežní turistické město Póvoa de Varzim. Hned po ubytování následovala procházka po pláži s pohledem na západ slunce nad oceánem. První den jsme samozřejmě nemohli zakončit jinak než lahodnou Caipirinhou.

Den 2.

Druhý den jsme se probudili do chladného, ale kouzelně tajemného zamlženého rána a po kratičké zastávce v kavárně na snídani jsme vyrazili na cestu. Téměř celá trasa se táhla podél oceánu po pobřežních cestičkách a dřevěných molech v písku. Vychutnávala jsem si tu kouzelnou mlhu všemi smysly a snažila se zachytit několik pěkných snímků. To jsme ovšem netušili, že nás tahle zamlžená pohádka čeká ještě několik dalších dní. Po cestě jsme v jedné malé restauraci vyzkoušeli poutnické menu pro dva, které zahrnovalo oběd, nápoj a kávu. Když ale přinesli rýži s omáčkou zamíchanou s krevetami, kousky kraba a mušlemi, oba jsme se trochu zarazili. Takové poutnické menu se dá sehnat prakticky o celou dobu cesty, takže nemusíte obědvat v předražených restauracích. Nocovali jsme v malém městečku jménem Marinhas, kde jsme byli ubytovaní ve historickém kamenném domě necelý kilometr od moře. Nebylo kam se podívat, tak jsme zamířili do obchodu, kde jsme se vybavili dobrotami a strávili podvečer odpočinkem a stavěním z písku na pláži.

Den 3.

Následující den jsme se vraceli blíž do vnitrozemí. Vyšli jsme už za svítání a samozřejmě do husté mlhy. Dopolední část trasy se táhla skrz dokonalou portugalskou lesní krajinu, kamenné cesty, kopce, potůčky a kapradiny. Když jsme vyšplhali na jeden vrchol uprostřed rozsáhlého lesa, jediná civilizace bylo několik domečků pár metrů od nás. Zamířili jsme k jednomu, kde bylo možné získat poutnické razítko. Když jsme vešli do dvora, vylezla stařičká babička, která se s námi pokoušela portugalsky komunikovat, ale jediné, co jsme pochopili, bylo šťastnou cestu a jeden kilometr od vás je kavárna, což mě jakožto milovníka kávy velmi potěšilo. To jsem ale netušila, že nás pěkně obalamutila a na kavárnu jsme narazili až za pěkných pár kilometrů. Podle původního plánu jsme měli nocovat ve městě Viana do Castelo, kde jsme ještě navštívili dokonalou svatyni na kopci ve středu města s překrásným výhledem na široké okolí. Dovnitř jsme se bohužel nedostali, jelikož tam zrovna probíhala svatba, ale i tak musím říct, že to opravdu stálo za to. Cestou dolů jsme už byli rozhodnutí, že dneska popojdeme ještě o kus dál. Nakonec jsme doputovali až do malé vesničky Carreço, necelých 10 kilometrů od Viany. Ubytování bylo asi nejkrásnější za celou výpravu, dům byl starý, kamenný, jako z pohádky, ale uvnitř bylo vše zrekonstruované. Prodloužit si takhle třetí den se zdálo jako dokonalý nápad, kdybychom si ale uvědomili, že v batozích si neneseme žádné jídlo a budeme spát na vesnici, kde široko daleko není žádná restaurace, žádný obchod. Takhle vypadala naše poslední noc v Portugalsku.

Den 4.

Čtvrtý den byl pro mě rozhodně ten nejnezapomenutelnější ze všech, a kromě příchodu ke katedrále v Santiagu, z něj mám ty nejsilnější a také nejzábavnější zážitky, proto mi dovolte se o něm trochu rozpovídat a podělit se s vámi o více fotek. Hned ráno nás očarovala ta nejhustší mlha a procházeli se nepopsatelnou pohádkovou lesní krajinou. Stromy a keře vypadaly jako z pralesa a okolní příroda hrála všemi barvami. Už jste se někdy museli na nějakém místě zastavit a rozhlédnout, abyste se přesvědčili, že to, co vidíte kolem sebe, je skutečné? Přesně takový okamžik jsem ten den zažila několikrát. Šli jsme dál a dál a sledovali, jak se paprsky vycházejícího slunce snaží proniknout skrz stromy a hustou mlhu až k nám. Když jsme opustili tuto Narnii ukrytou v lese, cesta nás dovedla zpět na pobřeží k oceánu. Zničehonic jsme se objevili v naprosté pustině a putovali jsme podél oceánu, který se nám ukrýval pod mlhou, ale my jsme cítili, že tam někde je. Bylo to ve vzduchu. Odpoledne jsme dorazili do města Caminha, kde jsme se měli trajektem přepravit přes řeku do Španělska. Nenapadlo nás ale, že je neděle a trajekt pojede jen dvakrát denně, a že bychom na další spoj museli čekat několik hodin. Najednou se však zjevil Deus ex machina v podobě Taxi mar. V jedné rybářské restauraci, kde jsme mimochodem také zjistili, že na trajekt bychom si počkali velmi dlouho, nám servírka poradila, že přes řeku jezdí každou půl hodinku taxi loď a za 5 euro nás převeze přes hranice. S nadšením a spokojení jsme souhlasili a šli ven vyčkat, až loď přijede. Ale co to nevidíme? Z dálky se k nám blíží maličký dřevěný motorový člun sotva pro šest osob, který řídí vysmátý Portugalec. Lavičky jsou popraskané, motor vypadá, že na člunu drží silou vůle a z boku je žlutou barvou napsáno TAXI MAR. Nevíme, jestli máme plašit, nebo se smát. Nakonec se odvážně necháme převézt za hranice a zvláštním způsobem si vychutnáváme tenhle nevšední zážitek. Konečně jsme ve Španělsku. Zbývá nám jen několik kilometrů do cíle, kterým je pobřežní město A Guarda. Jakmile přicházíme do města, cítíme, že je něco jinak. Město je klidné a prázdné. Siesta. Samozřejmě jsme zapomněli, že ve Španělsku mají odpoledne siestu a nevybavili jsme se ničím k jídlu, tudíž jsme byli odkázáni na dvouhodinové putování po městě a shánění potravy. Po třetí poznámce od číšníků z restaurací, že do osmi do večera nám nic neuvaří, jsme se zaměřili na obchody s potravinami. Ani tady jsme bohužel neuspěli. Záchrany se nám dostalo až v 7 hodin večer v podobě nonstop pizzerie s velmi pochybným interiérem. Vzpomínám si, že ta pizza byla skvělá, ale myslím, že by mi v tu chvíli chutnalo cokoliv. Než zapadlo slunce, šli jsme se ještě projít na hrad, který stál jen přes ulici od našeho ubytování. Tu noc jsme spali ve staré škole, kde, nevím z jakého důvodu, během dne mizela záchodová prkénka. Tak takto vypadal náš ″přechod″ přes hranice z Portugalska do Španělska.

Den 5.

První probuzení ve Španělsku. Vstali jsme trochu dříve, jelikož jsme noc trávili v jedné místnosti spolu s nejméně 20 postaršími chrápajícími poutníky. A zase se vloudila chybička. Koho by napadlo, že když přejdeme do jiného časového pásma, bude ráno tma o hodinu déle? Nás ne. Proto náš pátý den nezačal jen v mlze, ale tentokrát také ve tmě. Dnešní cesta pokračovala dále podél oceánu skrz malé přímořské vesničky s krásnými kamennými domy a odlehlými statky. Kolem poledne jsme byli nuceni jít několik kilometrů podél hlavní silnice, kde nebylo příliš co sledovat, a cesta se dlouze táhla. Po tomto nekonečném úseku jsme odbočili do vnitrozemí, kde jsme putovali přes zalesněné pahorky až do malého turistického městečka Baiona. Zabydleli jsme se v moderní poutnické ubytovně a vyrazili jsme si prohlédnout město. Nejprve jsme zavítali na hrad Castelo de Monterreal, kde nás uchvátilo, co vše je možné na takto malý hrad umístit, například ohradu s kozami či plavecký bazén. Až do pozdního večera jsme se procházeli uličkami Baiony plnými kaváren, cukráren a obchodů se suvenýry s motivem již zmíněných kachliček. Narazili jsme na kachličkové sešity, kachličkové magnety na lednici, kachličkové hrnečky, kachličkové kabelky, přívěsky na klíče i popelníky. Den jsme zakončili naprosto dokonalou zmrzlinou ve vafli a dopajdali jsme zpět na ubytovnu.

Den 6.

Každý den jsme se čím dál víc blížili do středu Galicie. Galicie je severozápadní část Španělska proslulá riasovým typem pobřeží, které tvoří zatopená ústí řek z dob tání ledovců. Tento jev vytvořil překrásné divoké pobřeží. Krajina v okolí je opravdu nádherná, ale nás procházením Galicií zaujalo něco poněkud odlišného, konkrétně jedna místní architektonická zajímavost, malé stodoly/kůlny kterým říkají horreo. Vypadají jako jakési dřevěné či kamenné malé kaple, postavené ve výšce obvykle na čtyřech nožkách, aby je kolemjdoucí náhodou na zahradě nepřehlédli. Takovéto vykukující kaple na nožkách můžete najít téměř na každé zahradě, samozřejmě i u novostaveb. Šestý den už jsem to psychicky nevydržela a musela jsem si některé cestou nafotit. Další noc jsme měli spát mnohem víc ve vnitrozemí než předešlé dny, a zároveň v poněkud vyšších nadmořských výškách. Po náročném stoupání jsme dorazili do malé horské vesničky poblíž přístavu Vigo, kde nás ubytoval velmi nabručený a nepříjemný bytný jménem Ježíš. Ježíš byl opravdu neochotný, všude měl vyvěšená pravidla, co nesmíme v budově dělat, mluvil pouze a výhradně španělsky a nepamatuji si, že by se na nás za celou dobu jedinkrát usmál. Naštěstí nám tento mizerný pobyt zpříjemnil jeden splašený německý poutník, kterému jsme pomohli naplánovat trasu na jeho, pro něj příliš složitém, telefonu a on na oplátku nám u Ježíše španělsky objednal tousty k večeři.

Den 7.

Ježíšovu ubytovnu jsme opustili ještě za tmy nadzvukovou rychlostí. Sestupovali jsme po zarostlých lesních cestičkách a blížili se zpět k oceánu. Několik hodin jsme putovali kolem pobřeží desítky metrů nad mořem do sedmého cílového města, kterým byla Redondela. Po cestě nás zlákala malá kavárna schovaná na kopci, kde nás oslnil nádherný výhled na přístav v zátoce. Úsek do Redondely byl jeden z těch kratších, díku čemuž nám zbylo více času na prozkoumávání města. Byla to naše poslední noc u oceánu, a proto jsme si ji museli náležitě vychutnat. Naše ubytování bylo ukryto v historické věži v centru města. Průzkum Redondely zahrnoval procházku kolem řeky a prohlídku několika památek. Obzvláště jsme byli ohromeni několika, jíž zmíněnými, kaplemi na nožkách uprostřed města, které si opravdu dovolili vydávat za zajímavou historickou památku, přestože se nijak nelišily od všech ostatních. Unavení a zklamaní z dalšího architektonického skvostu jsme se odebrali ke spánku do věže.

Den 8.

Den vinic a překvapení v lese. Jako už tradičně naše putování začalo před svítáním. Před námi kráčelo několik dalších poutníků s baterkami a my jsme je následovali jako světlušky až dokud nevyšlo sluníčko. Po svítání jsme se zatoulali mezi rozsáhlé španělské vinice, kde na nás dýchala ta pravá španělská atmosféra. Paprsky prosvítaly mezi řadami vinné révy a my se tím nechali pohltit. Ani nevím jak, ale ocitli jsme se na kopci uprostřed lesa a široko daleko nic, až na jednu opravdu nečekanou věc. Před námi stál starý karavan a okolo se procházel velmi speciální chlápek, který z něj prodával nápoje a poutnické suvenýry, včetně turistických map. Dokonce se nás pokusil navést na jednu z jeho alternativních tras, a když viděl, že nás tato varianta neláká, zahájil nátlak v českém jazyce, že se nám to bude opravdu líbit. Naštěstí jsme neuposlechli a v pořádku jsme se dopravili do cíle, kde na nás čekalo jedno příjemné překvapení. Nabídli nám přikoupit si k noclehu ještě teplou večeři, kterou majitelova žena sama pro všechny připraví. V sedm hodin se nás sešlo okolo třiceti na zahradě u prostřeného stolu, kde nám podávali gazpacho s pečivem, tradiční bramborovou tortillu se zeleninovým salátem a ovoce. Všichni jsme společně hodovali a popíjeli domácí sangrii. Byla to asi nejpříjemnější večeře, jakou jsme po cestě zažili. Málem bych zapomněla na jednu výjimečnou osobu, která se objevila u společného stolu. Později toho dne totiž na místo dorazil ten zmatený německý poutník, kterého jsme potkali před pár dny, a který už měl být podle jeho plánu asi třicet kilometrů před námi.

Den 9.

Předposlední den byl velmi náročný. Santiago se zdálo být na dosah, ale na nás se podepsala únava z předchozích dní. Přestávek muselo být čím dál tím víc, což nám sice trochu prodloužilo cestu, ale zato jsme objevili několik zajímavých míst, na které bychom jinak třeba nenarazili. Snídani jsme si vychutnali u krásné venkovské vinice na zahrádce malé kavárny a cestou jsme zavítali do skromného občerstvení v lese, které zahrnovalo jen několik prodejních automatů na sendviče, sladkosti, kávu a další nápoje. Vše bylo zabudované v chatrné dřevěné budce s plechovou stříškou, pomalované a popsané od dalších poutníků. Někteří se jen podepsali, jiní svou upomínku doplnili datem a místem odkud pocházejí. Byla to krásná podívaná. Ubytování pro dnešek bylo ukryté na konci města Padrón. Když jsme se blížili k městu, zpozorovali jsme, že koncentrace poutníků před námi i za námi je stále větší a my se začali obávat o nocleh. Tato skutečnost nás donutila překonat bolest a četné puchýře a výrazně přidat do kroku. Poslední kilometr od města, už se situace podobala spíše Hunger games o volnou postel k přespání. Štěstí se na nás usmálo a my jsme vybojovali dvě fajn místa v jedné ubytovně uvnitř časti hradního domu. Přestože nás v půdní místnosti spalo asi čtyřicet, dalo by se ubytování v Padrónu zařadit mezi ty lepší. Odpoledne samozřejmě následovala obhlídka města, která nás zavedla do městského parku a na překrásnou promenádu okolo řeky, kde místní prodávali poutnické náramky a svatojakubské mušle, které nás už pěkně štvali, protože v každém městě prodávali přesně ty stejné.

Den 10.

Poslední den, poslední putování. Padrón už byl tak blízko Santiaga, že bylo prakticky nemožné vyhnout se ostatním poutníkům, a užívat si tu krásnou samotu a klid. Z výšky jsme museli vypadat jako mravenčí kolonie, která se poslušně vrací po stejné trase zpět k hnízdu. Batožiny s nožičkama putující k vytouženému cíli. Musím upřímně přiznat, že poslední den si cestu příliš nepamatuji. Vím, že posledních několik kilometrů se zdálo být nekonečných. Navíc netuším, jak se nám to podařilo, ale po desetidenním putování z jihu jsme do Santiaga přišli ze severu. Už jsme v centru. Jeden schod, druhý, třetí. Vidíme ji před sebou. Nádherná majestátní budova. Stojíme tu a nic neříkáme, žádná slova nejsou potřeba. Tenhle pocit si budeme pamatovat do konce života. Pro nás oba byla pouť do Santiaga de Compostela první velkou výpravou, jakou jsme podnikli, a s jistotou můžu říct, že nebyla poslední. Když jsme se probrali z této výjimečné chvíle a zkonstatovali, že jsme opravdu tady, a že jsme neskuteční, protože jsme to dokázali, a že jsme prostě nejlepší, jeli jsme se ubytovat a zbytek dne jsme si užili v Santiagu, kde jsme se velmi pomalu a v naprostém klidu procházeli, protože jsme konečně nikam nespěchali, nikam jsme nemířili.

Je třeba něco dodávat?

Pokud jste se dobrali až na konec mého příběhu, máte už o všem vlastní obrázek. Tak co víc? Nebojte se, i já se dlouho bála a byla to chyba. Udělejte něco pro sebe a nebudete zklamaní. Pak už vám jen můžu doporučit, abyste si vybrali dobrého praťáka na cestu. Já ho měla a jsem mu vděčná, že se mnou absolvoval tohle nádherné dobrodružství. Děkuju.

Zážitky pro tebe sepsala Barbora Motlová

08. 04. 2019, poslední aktualizace 2019-04-09T19:34:03+02:00

Barbora Motlová žije v České republice a procestovala 10 zemí světa, nejvíce Evropu a Afriku. Na Cestujlevne je už 4 měsíce, napsala pro tebe 1 cestopis . Má své stránky https://www.instagram.com/bara.motlova/.

7 komentářů

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

Надежда Константиновна Крупская
  • Přidal se před 3 lety
  • Napsal 125 komentářů
  • Poslat zprávu
  • (upraveno 2019-04-09T09:07:38+02:00)

Taková dálka pěšky a ještě tahat sebou nějakou bichli, že bych se na to nevyprdla. Já bych to ještě chápala kdybys na startu vyfasovala na začátek místo té knihy litr vodky, po cestě se u kontrol stavila na dalšího panáka na posilněnou (žádnou bych nevynechala a některé navštívila i 2x) a na konci místo toho osvědčení vyfasovala další litr na cestu domů.

před 4 měs
Barbora Motlová

Byla to jen malá knížečka 😂 ne větší než A5 takže to nebyla žádná zátěž a posilnit jsme se zvládli i tak. 😅

Přidat odpověď
před 4 měs
Avatar uživatele mispi
mispi

Pre tých, ktorí nemajú veľa času, odporúčam najkratšiu oficiálne uznanú trasu Camino Ingles z Ferrolu do Santiaga. Má niečo nad 120 km.

Do Santiaga lieta Ryanair napr. z Krakova, alebo Bergama. Do Ferrolu sa dostanete zo Santiaga autobusom.

Kredencial sa dá vybrať v Santiagu v pútnickom stredisku pri katedrále, vo Ferrole ho nenájdete.

Cesta sa dá urobiť za cca 5 -6 dní. Po ceste je sieť allberques, alebo lacných penziónov.

Odpovědět
před 4 měs

Bezva článek a moc pěkné fotky. Měla bych dotaz ohledně terénu, přemýšlím, že bych se na cestu vydala i s dcerou, tak by mě zajímalo, jestli je cesta sjízdná se sportovním kočárkem? Přeji spoustu dalších cestovních zážitků :-)

před 4 měs
Barbora Motlová

Děkuji za pěknou reakci, konkrétně naše trasa by s kočárkem byla obtížná, ale jelikož jsou i trasy určené pro vozíčkáře (z části jsme po některých šli) tak myslím že to není problém, je však zapotřebí cestu detailněji naplánovat. 😊 Pokud byste chtěla poradit klidně se na mě obraťte mailem. Bee.motlova@gmail.com

Přidat odpověď
před 4 měs

Super fotky a věřím, že i nezapomenutelné zážitky. Tak trochu závidím a přeji hodně štěstí v dalším cestování a objevování!

před 4 měs
Barbora Motlová

Děkuji za pěknou reakci 😊

Přidat odpověď
před 4 měs
Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy

Čtení na 11 minut
Autem po krásách Brazílie
Aneta Nováková 2019-08-18T23:04:14+02:00 21 komentářů
Brazílie 2019

Přes národní parky až po pobřeží do Ria a zpět...

Čtení na 5 minut
Jsou SEYCHELLES opravdu podle obrázku co nám google ukazuje?
Exploring Travel 2019-08-18T20:29:42+02:00 4 komentáře
Seychely 2016

Vánoce na SEYCHELLES. Propršený celý týden a sluníčko jen poslední dva dny. Štěstí nám moc nepřálo.

Čtení na 1 minutu
Petrohrad
cizy 2019-08-18T11:35:39+02:00 0 komentářů
Rusko 2019

Jarný lenivý predĺžený víkend v ruskom “hlavnom meste severu” s jednodňovým odskočením si do Vyborgu.

Čtení na 9 minut
Opel Astra in the middle of Negev desert
LNS LND 2019-08-17T20:42:52+02:00 0 komentářů
Izrael 2018

Týdenní roadtrip po Izraeli.

Další cestopisy