PŘECHOD NEJDELŠÍ HŘEBENOVKY VE SLOVINSKU

Karavanky, to je název pro nejdelší pohoří Slovinska, které tvoří přirozenou 120 km dlouhou hranici mezi Rakouskem a Slovinskem.  My si projdeme nejkrásnější hřebenovku těchto hor, neprávem turisty přehlížených, od západu na východ. Cestou nás čekají travnaté hřebeny, zelená údolí, nádherné výhledy na jezera v Korutanech nebo na vápencový masiv Julských Alp s majestátním vrcholem Triglavem. Právě blízkost atraktivních Julských Alp odsouvá toto pohoří neprávem až na druhou kolej.

Seznámení se slovinskou krajinou

Na 4denní přechod vycházíme z rakouské obce Rosenbach (600 m), což je poslední vesnice před zpoplatněným dálničním tunelem Karawankentunnel. Trasa vede zpočátku po šotolinové cestě podél lesa. Po chvíli se ale dostáváme na náhorní plošinu, a přecházíme Karawankentunnel, který je několik stovek metrů pod námi. Na dohled máme vrchol Kleiner Frauenkogel  (1 754 m), v jehož blízkosti se nachází travnatý vrchol Frauenkogel / Dovška Baba (1 892 m), který se stane naším dnešním prvním zdolaným vrcholem. Všechny vrcholky ležící na hraniční čáře mezi Rakouskem a Slovinskem mají dva názvy. Cestou do sedla Rožca (1 586 m) znovu přecházíme tunel a po hřebenu vystoupáme na vrchol Kahlkogel / Golica (1 834 m).  

Počasí se oproti před­chozím hodinám začíná vylepšovat a vypadá to na krásný večer. Golica nebo také „narcisová hora“ nepatří k nejvyšším ani nejkrásnějším vrcholům Karavanek, ale přesto patří k těm nejnavštěvovanějším. Protože oblý vrcholek nabízí fantastickou podívanou na záplavy kvetoucí horských narcisů, zejména v květnu.

Úchvatné výhledy do okolní krajiny nás  doprovázejí až k chatě Koča na Golici (1 578 m), kde nám nabízí místní speciality typu jota (polévka z fazolí a kyselého zelí), ričet (kroupová polévka), žganci (pohanková kaše se zelím a škvarky) nebo štruklji (sladké plněné knedlíky). Ochutnáváme i velmi oblíbený (a velmi silný)  slovinský likér z borůvek, borovničku, ve které jsou celé plody, téměř všichni uhasíme žízeň lahví vychlazeného Unionu (poměrně slušné slovinské pivo). Noc strávíme v hromadném podkrovním nocležišti za 17 EUR.

Blížíme se k nejvyššímu vrcholu

Druhý den nahazujeme batohy na záda a úbočím hřebene jdeme dál na východ. Jedna z typických tváří Karavanek je spasená horská louka. Na těch trávíme hodně času stejně jako dnes. Doprovází nás hustá ranní mlha, která dodává krajině tajemnou  atmosféru. Přecházíme travnaté Sedlo Suha/ Maria-Elend-Sattel, míjíme lesnatý vrchol Kotschna /Ptičji Vrh (1 551 m) a cestou vystou­páme na první dvoutisícovku, která   také nese dvoujazyčný název  Weinasch / Vajnež ( 2 104 m).

Slovinské svahy Karavanek  jsou sice hodně strmé, ale stále travnaté nebo pokryté lesy. Jinak je tomu při výstupu z Rakouska, kdy se na mnoha trasách nevyhnete via ferratě. Kontrast mezi severními a jižními svahy pohoří je po celé délce hřebene obdivuhodný. Zatímco ze strany rakouské se hory ukazují jako těžce překročitelné kamenné hradby, jižní svahy, které mají naopak ráz travnatých a lesnatých koberců, se lehce sklánějí do údolí nejdelší řeky Slovinska, Sávy.

My se už nyní dostáváme do náročného, exponovaného térénu, zdoláváme sut´oviště a přicházíme k chatě Prešernova Koča ( 2 174 m) ležící v bezprostřední blízkosti nejvyššího  vrcholu Karavanek - Hochstuhl / Stoh     ( 2 237 m ).

Na chatě se elektřina    generuje pomocí větrné turbíny a solárních článků, před chatou je k dispozici suché WC. Zůstáváme přes noc, k dispozici je nám opět hromadné nocležiště tentokrát za nocleh  platíme 29 EUR.

Ráno se loučíme s nejvyšším vrcholem a za jasné oblohy vycházíme přes sedlo Belšica  (1 840 m) na vrchol Bielschitza /Svačica  (1 959 m). Tato část pohoří má úplně jiný charakter. Traverzujeme přes sut´ová pole, po kotníky zaboření ve štěrku a pohled na nás je, jako bychom sjížděli sjezdovku, včetně pádů. Opravdu těžký úsek.

Po vydechnutí a krátkém odpočinku pokračujeme nalehko na vrchol Wertatscha /Vrtača (2 181 m), kde vrcholové partie zdoláváme téměř horolezeckou technikou. Na vrcholu se jako hromosvod tyčí obří cepín.

Z hor nás vyprovází déšt´

Po 8 hodinách a 1 400 výškových metrech dolů přicházíme příjemně unavení na chatu Dom na Zelenici (1 536 m), který se stává naším třetím a posledním útočištěm. Platíme  22 EUR za osobu a využíváme všechny možnosti, které moderní 70-ti lůžková chata nabízí. K dispozici je pitná voda, splachovací záchody, kachlovými kamny vyhřátá jídelna a příjemným bonusem je i wifi síť a horká sprcha. Zbytek dne o samotě prozkoumávám okolí a vstřebávám tak jedinečnou atmosféru hor.

Ráno se probouzíme do jasné oblohy, ale s přibývajícími hodinami nebe zakryjí těžké mraky. Vydáváme se na poslední, poměrně náročný výstup na Veliki Vrh (2 060 m). Několik bočních roklí a skalnatý terén zajištěný v jednom místě ocelovým lanem je jen pro otrlé. Strmé, severní svahy jsou pokryté převážně sutěmi a pouze na mírnějších, jižních svazích roste tráva a kosodřevina. Tady je krásně vidět charakter krajiny rakouské a slovinské strany. V dálce sleduji přicházející déšt´ a tmavá oblaka pomalu zahalující Triglav.

Déšť´ nemilosrdně přichází i k nám a zbytek cesty scházíme klouzavým terénem k chatě Preval (1 311 m) na stejnojmenné planině. Za deště a silného větru se ubíráme po široké zásobovací cestě do průsmyku Ljubel (1 058 m), do kterého ústí 1 566 metrů dlouhý Loibltunel spojující slovinskou vesnici Podljubelj s rakouským Ferlachem, projet se dá zdarma.

Dýchá na nás tajemná atmosféra. Za druhé světové války se tady totiž nacházel pracovní tábor, tzv. „pobočka“ proslulého Mauthausenu, ve kterém bylo vězněno a k těžkým pracím nuceno i mnoho československých vězňů. Jejich úkolem bylo kopat právě tento tunel.

Pokračujeme dál Bornovou stezkou přes les. Na kluzkých kořenech si připadám jako na tanečním parketu. Největší atrakcí na této cestě jsou dva Bornovy tunely. Dobré je mít s sebou baterku, čelovku nebo jiný zdroj světla, protože v tunelu je tma, kaluže a občas nízký strop.

Zanedlouho se na parkovišti pod sedlem Ljubel setkáváme s autobusem a míříme domů.