Předjaří v Apulii

Mám ve zvyku pravidelně kontrolovat akční letenky a hledat, kam by se tak dalo vyrazit. Během divadelní sezóny to sice bývá poměrně komplikované, ale s trochou snahy jde všechno. A jelikož mamka měla jarní prázdniny a chuť podívat se někam do zahraničí, vypravily jsme se spolu do jihoitalské Apulie.

Jak do Apulie a jak po ní?

Pokud se rozhodnete prozkoumat tenhle jihoitalský region, ideálním výchozím bodem pro vás bude Bari. Jednak leží příhodně tak nějak uprostřed, jednak sem z Prahy létá přímá linka Ryanairu a letenky obvykle seženete za pár korun. Ano, hodně záleží na sezóně, ale mimo ní se v rámci různých akcí vejdete bez potíží do dvou tisíc za zpáteční letenku.

Pokud už se sem jednou vypravíte, nemá úplně smysl zůstávat jenom v Bari, protože, ruku na srdce, tohle město až tak zajímavé není. Ne že by tu nebylo nic k vidění, o tom víc níže, ale na zevrubnou prohlídku vám stačí den. Region Apulie přitom nabízí spoustu dalších krásných míst, která byste při svém zdejším pobytu neměli minout. Na řadu z nich se navíc dopravíte velmi snadno hromadnou dopravou. Budete-li chtít obhlédnout zdejší pobřeží, na sever i jih se pohodlně dostanete vlakem. Občas klidně stačí popojet i dvacet minut a můžete obdivovat další architektonicky krásné městečko, případně v létě najít další krásnou pláž na koupání. Vlak zajíždí i do vnitrozemí, jenom v době našeho pobytu trať zrovna rekonstruovali, tudíž byla zavedena náhradní autobusová doprava, která je přece jenom trochu pomalejší. A kam vlak nejezdí vůbec, obvykle zajíždí aspoň autobus.

Pokud budete chtít být co nejflexibilnější, vyplatí se půjčit si auto. To můžete udělat buď hned po příletu na letišti, kde mají své pobočky snad všechny větší půjčovny, případně v rámci Bari na hlavním vlakovém nádraží. Rozhodně doporučuju půjčovat si auto spíše u lokálních půjčoven, jelikož bývají levnější a poskytují stejný rozsah služeb. Auto na den, pokud vám stačí menší manuál, vás vyjde na zhruba tisícovku plus benzín, protože klasicky platí převzetí s plnou nádrží, vrácení s plnou nádrží. Co se provozu týče, mimo sezónu a dopravní špičku je únosný, nejhorší je to klasicky ve městech. Asi se radši předem smiřte s tím, že Italové právě neoplývají trpělivostí a mají tendence neustále na sebe troubit a na silnicích občas platí zákon silnějšího, ale pokud nejste za volantem úplný nováček, poradíte si tu bez problémů. Jen pozor, pokud se budete pohybovat po okrskách, občas je to tak trochu tankodrom.

Co byste tady měli ochutnat?

Italská kuchyně je bohatá na chutě, velmi pestrá a v každém regionu vždycky najdete něco, co stojí za ochutnání. Pokud jde o Apulii, jsou to především nejrůznější druhy pečiva. Osobně můžu doporučit foccacciu, kterou tady vyrábějí obloženou rajčaty a olivami, dochucenou čerstvými bylinkami, navíc často servírovanou teplou. Ideální místo, kde ji ochutnat, je Magda kousek od barijského hlavního nádraží. Vedle foccacci tu mají i spoustu dalšího pečiva, navíc je to tady velmi oblíbené mezi turisty i místními.

Další typickou záležitostí jsou taralli, malé kulaté preclíky, které se prodávají v nejrůznějších příchutích, seženete je v supermarketu i na ulici. Není výjimkou procházet se po Bari a narážet na důchodce, kteří sedí na zápraží svých domů a preclíčky nabízejí. Obvyklé jsou čisté bez příchutě, se sezamem, fenyklem nebo třeba pikantní s chilli.

Co se těstovin týče, pro tento region jsou typické orecchiette. V restauracích je servírují na různé způsoby, nejtypičtější jsou s brokolicí, ale stejně tak s rajčatovou omáčkou nebo s masem, většinou také s mozzarellou, burratou či stracciatellou. Máte-li rádi těstovinu, chybu v tomhle případě neuděláte. Ostatně jako asi nikde v Itálii.

Typickým dezertem jsou tady pasticciotti. Jde o koláček s křehkého těsta tradičně plněný vanilkovým krémem a kyselými třešněmi, řada podniků však náplně variuje, takže můžou být čokoládové, pistáciové, citrónové... Uvnitř prostě vždycky najdete nějaký krém. A pozor, rozhodně to není nic pro odpůrce cukru, protože se jedná o hodně sladký dezert, možná až trochu moc.

A co by to bylo za návštěvu Itálie bez skleničky vína. Pro Apulii jsou typická hlavně vína červená, která tvoří nadpoloviční většinu zdejší produkce. Vyrábí se tady třeba velmi populární Primitivo, které patří i k mým oblíbeným. Na druhém místě jsou potom vína růžová, z bílých převažuje Chardonnay. V restauracích vám obvykle nabídnou bohatý vinný lístek, pokud budete chtít víno jenom na skleničku, také to není problém, většinou dostanete něco z regionální produkce.

Náš výlet den po dni

O tom, kam poletíme, se rozhodovalo s ohledem na ceny letenek v pevně stanoveném termínu. Mamka totiž měla jarní prázdniny a chtěla aspoň na pár dní vycestovat. A jelikož v Itálii nikdy předtím nebyla, volba padla na ni.

Pátek 28. 2.

Je pátek ráno a my vyrážíme na pražské letiště. Tentokrát se naštěstí nekonalo žádné brzké vstávání, jelikož nám to letí až před půl dvanáctou, tudíž úplně stačí dorazit na půl desátou. U bezpečnostní kontroly je sice s ohledem na množství letů pořádná fronta, postupuje nicméně rychle, takže za slabou čtvrthodinku už jsme v bezcelní zóně a můžeme si dopřát ranní dávku kofeinu. V našem oblíbeném Paulovi s výhledem na stojánky je bohužel beznadějně plno, takže se musíme spokojit s místy v Costa Coffee, kde je výhled maximálně na další cestující. Co se kvality kávy týče, jsou tyhle dva podniky dokonale srovnatelné, takže kde nakonec zakotvíme, je úplně jedno.

Přestože létám dost často, jen málokdy se mi stává, že by to bylo načas. Tentokrát ale máme štěstí. Na palubu se dostáváme už někdy kolem jedenácté a přesně podle letového řádu startujeme před půl dvanáctou rolování po dráze. Jelikož není plno, povede se mi dokonce urvat místo u okna a můžu se tak celou dobu kochat výhledem - třeba na Balaton nebo hrad Castel del Monte, který máme v průběhu našeho apulijského pobytu v plánu prozkoumat zevrubněji.

Let proběhne v klidu a naprosto bez komplikací, takže v Bari se s mamkou potkáváme v letištní hale (v letadle jsme pochopitelně seděly zvlášť, protože Ryanair) a můžeme vyrazit do centra. Má to jenom jeden drobný háček - spojení stojí za pendrek. Do centra města odsud sice jezdí vlak i autobus, ovšem v intervalech zhruba jednou za hodinu. A ano, hádáte správně, jeden nám ujede těsně před nosem. Následujících padesát minut proto strávíme obhlídkou letiště a jeho nejbližšího okolí, přestože tady toho k vidění moc není. Kolem půl třetí nasedáme na vlak a čeká nás zhruba půlhodinová cesta do centra.

Vzhledem k tomu, že poslední jídlo jsme měly ráno k snídani, začínáme něčím na zub. Zastavujeme se v pekařství Magda, které má vynikající recenze a soudě podle množství Italů, kteří tady jedí, zřejmě oprávněně. Dáváme si tradiční foccacciu s rajčaty a olivami a taky první italskou kávu, načež vyrážíme na naše ubytování zbavit se batohů, než bude skutečně čas na průzkum města.

Bari je vcelku velké, jeho historická část je však malá. Dodneška je obehnaná hradbami, za nimiž najdete spoustu křivolakých uliček, kamenných domů, průchodů, nádvoříček... Město má až orientální ráz, protože se na něm podepsala jeho poloha a časté střídání vlivů. Toulat se tu a nasávat atmosféru můžete donekonečna, vlastně ani nedá moc práce se tady ztratit, pokud byste vážně chtěli.

Naší první zastávkou je bazilika sv. Mikuláše, který je ve zdejší kryptě pohřben a mezi křesťany se tak jedná o oblíbené poutní místo. Vstup do chrámu by měl být zdarma, nicméně my se dovnitř tak trochu omylem nachomýtly v momentě končícího pohřbu, tudíž zcela logicky nás nikdo, co se lístků týče, nekontroloval. Bazilika není příliš zdobná, jedná se o příklad apulijského románského slohu v jeho nejčistší podobě, za návštěvu ale určitě stojí.

I druhá zastávka má církevní charakter. Zastavujeme se totiž v barijské katedrále zasvěcené sv. Sabinovi. Sem už se vstup platí a v jeho rámci si můžete projít i sousední arcibiskupské muzeum, v němž najdete několik vzácných rukopisů a především drahocenné oltářní předměty. Katedrála sama připomíná svým vzhledem už zmiňovanou baziliku sv. Mikuláše, opět se jedná o apulijský románský sloh. V podzemí najdete kryptu sloužící zároveň jako kaple a také rozsáhlé archeologické naleziště s pozůstatky zástavby z byzantských dob.

Zatímco jsme se procházely po kostelech, zvládlo zapadnout slunce, takže město se pomalu noří do tmy. Využíváme to k dalšímu potulování se uličkami, kterým dodává umělá záře pouličních lamp zvláštní kouzlo. A jelikož pomalu přichází doba, kdy se otevírají zdejší podniky, je čas zasednout někam na večeři a dopřát si trochu italské gastronomie.

Sobota 1. 3.

Vzhledem k velikosti Bari se nám ho povedlo z velké části projít už včera, tudíž je potřeba vymyslet program na další tři dny. Jelikož zdejší region je bohatý na zajímavá místa, nebude to však nijak těžké. Cílem se proto tentokrát stává Alberobello, tak trochu šmoulí vesnička plná typicky apulijských staveb trulli, domků stavěných v minulosti bez malty jenom skládáním kamenů na sebe, aby byly v případě nutnosti snadno demontovatelné.

Alberobello leží zhruba 60 km od Bari a dostanete se sem autobusem, který jezdí několikrát denně. Zpáteční jízdenka vás vyjde na deset euro a můžete ji pořídit online nebo v trafice kousek od autobusové zastávky. Pokud budete lístky kupovat tady, radši se vyzbrojte hotovostí. Terminál tady sice mají, ale platby kartou nepřijímají. Neptejte se mě proč.

Když ráno dorazíme na místo, je tady docela natřískáno. Co bychom taky chtěly - slušné počasí a sobota lákají z města nejen turisty. Řadíme se proto do fronty a čekáme na autobus, který tu má podle jízdního řádu být v deset. Jak se však ukazuje, jízdní řády tady nikoho úplně netankují. V tomhle případě ale naštěstí v pozitivním smyslu slova, jelikož mezi půl desátou a desátou dorazí těch autobusů hned několik. Vždycky když se jeden naplní a odjede, trvá zhruba pět minut, než přihasí další. Italové jsou si očividně popularity Alberobella moc dobře vědomi a umějí si spočítat, že poslat těch autobusů víc se jim jednoduše vyplatí.

Na místě jsme zhruba za hodinku plynulé jízdy bez zastávek. Autobus zastavuje na vlakovém nádraží, odkud je to ke čtvrtím plným trulli deset minut pěšky. Začínáme na vyhlídce, z níž máme celý areál jako na dlani, a pak se přesouváme na první dnešní kávu a pro mamku i něco sladkého na zub k ní. Typickým zdejším dezertem jsou piškotové bochánky plněné šlehačkovým krémem, které svým tvarem připomínají střechu trulli. Vlastně je to docela stylové.

Po doplnění kofeinu je čas na průzkum. Jednotlivé domky leží v kopci, takže při procházce se nevyhnete troše šplhání. Odměnou vám však bude spousta krásných, romantických zákoutí. Domky dnes z většiny slouží jako kavárny, restaurace nebo prodejny suvenýrů. Některé mají i vyhlídkové terasy, jen vás na ně ne vždycky pustí. Jejich návštěva je často podmíněna nákupem v daném podniku/obchodě, narazíte ale i na takové, kam můžete vlézt úplně zdarma. Pokud byste si odsud chtěli odvézt nějaký suvenýr, mají tady ovocné likéry všeho druhu nebo olivový olej v lahvičkách ve tvaru trulli, typické jsou taky utěrky a kuchyňské chňapky. Na jednu terasu se taky podíváme, protože nás na ni naláká sympatický prodavač, který se s námi okamžitě dá do řeči a svou omezenou angličtinou se nám pokouší vysvětlit rodinnou historii. Potom nám na ochutnávku nalije kaktusový a melounový likér. Se stejnou pozorností se věnuje i dalším návštěvníkům a kupodivu nám ani nevnucuje nic ze svého zboží, takže si suvenýry nakoupíme spíš ze zájmu než z nutnosti.

Po zevrubném prozkoumání obou čtvrtí s trulli se rozhodujeme pro oběd. Restaurací je tu nepřeberné množství, stačí si vybrat. Zakotvíme v jedné v kopci a dopřejeme si výběr italských uzenin a sýrů, pochopitelně i se sklenkou místního vína. Potom ještě káva a je čas pomalu se vrátit do Bari.

Cestou na nádraží ještě prozkoumáme zbytek města, ale mnoho zajímavého tu není. Asi stojí za to nakouknout do baziliky minor, jinak je však Alberobello vcelku ospalé městečko žijící si vlastním životem, které těží z turistického ruchu. Autobus na nádraží už čeká, takže jenom nasedneme a necháme se odvézt zpět do ruchu velkoměsta.

Zbytek odpoledne využijeme k další procházce po Bari. Tentokrát to vezmeme po pobřeží, abychom se trochu pokochaly výhledy na moře a přístav, a zpátky po zdejší nákupní zóně, která pulzuje životem a zářivými výlohami zve do desítek obchodů či kaváren. Kdo touží spíše po duševní útěše, může boha komerce vyměnit za toho křesťanského, mezi vším tím nákupním šílenstvím tady je i kostel. My si akorát ulovíme něco na večeři v supermarketu a pak už je čas na odpočinek.

Neděle 2. 3.

Jelikož ne všechna místa jsou z Bari snadno dostupná hromadnou dopravou, rozhodly jsme se půjčit si na jeden den auto. Jelikož vím, jak fungují italští řidiči, trochu mě to děsí, nicméně moje touha po objevování okolí je silnější. Navíc už jsem řídila i v divočejších podmínkách, než je zrovna italský jih. Vymotat se z Bari je sice náročnější, než jsem čekala, protože navigace u mamky v telefonu selže a nastavovat ji v tom mém, zatímco se pokouším řídit, rozhodně není ideální řešení (a ano, zastavila jsem si na to, nejsem sebevrah), ale nakonec se dostaneme na správnou trasu a můžeme zamířit k prvnímu cíli dne - hradu Castel del Monte.

O tom, co je tento hrad vlastně zač, se toho moc neví. Existuje několik historických dokumentů ohledně stavby, o jejím účelu se však příliš nemluví, nemluvě o tom, že se v průběhu staletí proměňoval. Každopádně na první pohled zaujme svým unikátním osmibokým půdorysem a promyšlenou stavbou, díky čemuž byl i zapsán na seznam UNESCO. Z Bari je to sem zhruba 60 km, ovšem bez auta se sem nedostanete. Malý soukromý typ - vždycky první neděli v měsíci je vstup zdarma, jinak vás vyjde na 15 euro, takže pokud aspoň trochu můžete, doporučuju tuhle akci využít. Přímo k hradu se autem dojet nedá, parkoviště leží pod kopcem cca 600 m od vstupu a vyjde vás na 5 euro, doba parkování není omezena. Kdybyste hodně nechtěli šlapat, k hradu vás za další 2 eura doveze shuttle bus, my ale v podstatě nemáme nic proti tomu trochu se protáhnout, takže nahoru vyrazíme po svých.

Hrad je rozhodně architektonicky velmi zajímavý, a i když z vybavení ani výzdoby se mnoho nedochovalo, za prohlídku stojí. Navíc je odsud krásný výhled do okolní krajiny. V sezóně tu najdete i restauraci, mimo ni bohužel mají zavřeno. Je to ale asi celkem pochopitelné, jelikož se nejedná o místo, kam by se hrnuly davy. Pokud ale máte auto a cestu kolem, zastavte se.

Po prohlídce hradu se vracíme na parkoviště a míříme za druhým cílem dnešního dne, což je skalní město Matera. Tam se dá případně dostat z Bari i autobusem (který ale jede jednou denně, alespoň mimo sezonu) nebo vlakem (s přestupem v Altamuře, trvá to cca dvě hodiny), autem je to však pochopitelně pohodlnější. Pokud pojedete od hradu, připravte se na okrsky, které místy připomínají tankodrom, a je úplně jedno, jak pomalu jedete, skákat to budete tak jako tak. Pokud jsem někdy nadávala na stav českých silnic, tady mě to velmi rychle přešlo. Naštěstí do města dorazíme bez úhony. Největší výzvou je tady zaparkovat, ale štěstí nám přeje, takže místo nacházím, dokonce i celkem blízko historického centra, takže po zaplacení pár hodin stání se můžeme vydat na prohlídku.

Už je po poledni, takže začínáme obědem. Restaurace, kterou jsme si vybraly, má dobrá hodnocení a na kvalitu jídla si rozhodně nemůžeme stěžovat, jen jim to tady všechno neskutečně trvá. Jeden by si myslel, že na přípravě dvou obědů není nic těžkého, ovšem to bychom nesměli být v Itálii, kde to mají všichni tak trochu na háku. Za normálních okolností bychom si asi daly i dezert, jelikož rybí hlavní chod však nejspíš kuchař odjel nalovit až k moři (jinak si neumíme představit, proč příprava tak dlouho trvala), taky bychom tu mohly strávit mládí. To kafe někde jinde, ať máme čas na bloudění zdejšími středověkými uličkami.

Matera je město s neuvěřitelně silnou atmosférou. V horkém létě tady najdete spoustu stínu, v zimě se můžete aspoň kochat. Řada domů je zcela či částečně vytesána do skály, pokud by vás zajímalo, jak se tu dřív žilo, můžete podobná obydlí i navštívit. My se spokojíme s vnějším pohledem a návštěvou zdejší katedrály, která je zvenku románská a zevnitř barokní. Krom ní nás lákají především vyhlídky, protože město můžete obdivovat z několika rozdílných úhlů a pokaždé se před vámi otevře trochu jiná podívaná. Kocháním, prolézáním uliček a objevováním skrytých zákoutí tady můžete strávit hodiny. A ani minuty nebudete litovat. Pokud v jižní Itálii existuje město, kam se chci někdy v budoucnu vrátit, je to Matera.

Pomalu se přibližuje hodina, do kdy máme zaplacené parkování, takže si dopřejeme ještě jednu vyhlídku, koupíme si kávu a vrátíme se k autu. Zpáteční cesta je relativně pohodová, protože hned za městem se napojíte na čtyřproudovku, která vás dovede až do Bari. Abychom to neměli tak snadné, pár kilometrů před městem se spustí liják, který nestíhají ani stěrače, takže se půlku času spíš jen modlím, než abych skutečně viděla na cestu, ale v momentě, kdy provoz zhoustne a my reálně vjedeme do města, se naštěstí slejvák zmírní na únosnou mez. Dojedeme tedy k nádraží, vrátíme auto a už se jen stavíme v obchodě pro něco k jídlu.

Jelikož k obědu dneska víno nebylo, jako řidič bych si to nelajzla (i když v Itálii je limit asi půl promile, takže teoreticky si sklenku dát můžete), otevíráme si láhev Primitiva až na ubytování. K tomu nějaké italské uzeniny a užíváme si příjemný, klidný večer.  

Pondělí 3. 3.

Začíná nový týden a také náš předposlední den v Bari. Tentokrát jsme se rozhodly vyrazit po kulturou a architekturou nabitých dvou dnech do přírody. Naším cílem jsou jeskyně Grotte di Castellana vzdálené asi šedesát kilometrů od Bari. Normálně sem jezdí vlak, teď je však trať v rekonstrukci, tudíž budeme muset autobusem. Zabere to něco málo přes hodinu a připravte se na poměrně pomalou jízdu přes spoustu italských vesniček. Pokud byste měli auto, tohle je rozhodně destinace, kam se jím dostanete snáz (aspoň než opraví vlakovou trať).

Castellana je historické město, jakých v Itálii potkáte desítky, zajímavá je však soustava krasových jeskyní v její blízkosti. Objeveny byly na sklonku 30. let minulého století a patří k nejrozsáhlejšímu jeskynnímu komplexu v Itálii. Dovnitř se dostanete výhradně s průvodcem na pravidelných prohlídkách. Netuším, jak je to v sezóně, mimo ni vyráží skupina každou hodinu, primárně v italštině, párkrát za den i anglicky. Přesně k téhle skupině se přidáváme i my. Okruh měří zhruba tři kilometry a zavede vás na místa, kde vám bude přecházet zrak. Sice tady nemůžete fotit ani natáčet (pokud nemáte speciální povolení), můžete se ale kochat. A že je čím.

Celá prohlídka trvá přibližně dvě hodiny a uvidíte během ní neskutečné množství krápníků včetně Bílé jeskyně, která bývá díky své unikátní bílé barvě označována za nejzářivější jeskyni světa. Rozhodně však není tím jediným, kvůli čemu komplex navštívit. Vstupné vás vyjde na 20 euro a jsou to peníze, které se rozhodně vyplatí investovat, protože jde o okouzlující přírodní bohatství. Naše skupinka sestává ze samých nerodilých mluvčích, krom několika dalších Čechů s námi jsou ve skupině také Poláci nebo Francouzi a nějací další Slované, jejichž jazyk nedokážu správně identifikovat. Výklad není nijak komplikovaný, ale je bohatý na zajímavosti, a jelikož mamka je s angličtinou dost na štíru, beru na sebe pro tentokrát i roli tlumočníka, aby věděla, o čem průvodkyně vlastně mluví. Na druhou stranu, i kdybyste se šli jenom pokochat, neuděláte chybu, protože obdivovat kouzlo krápníků zvládnete klidně navzdory jazykové bariéře.

Po prohlídce jeskyní se vracíme na autobusovou zastávku. Zvažujeme, jestli nevyrazit i do městečka, ale nakonec se rozhodneme pro dřívější návrat do Bari. To se ale snáz řekne než provede, jelikož jízdní řády tady berou spíše jako doporučení, nikoliv za bernou minci. Navíc něco jiného hlásí papír na zastávce a něco jiného google. Po půl hodině čekání se ale dočkáme a můžeme se nechat odvézt zpět do Bari, kde nás čeká už jen poslední odpoledne.

Na rozdíl od předchozích dnů dneska naplno svítí sluníčko, které si hodláme užít. Po návratu do města si nejprve skočíme na kávu, protože dneska jsme ji ještě neměly a hladinka kofeinu se prostě musí udržovat. Poté je čas na dezert v jedné z proslulých místních cukráren a trochu toulání po barijských uličkách. Ještě jednou navštěvujeme místa, kde už jsme byly v předchozích dnech, abychom do sebe naplno nasály místní atmosféru, a potom se vracíme na ubytování. Jelikož sluníčko pořád příjemně svítí, je ideální příležitost otestovat balkón, který k našemu pokoji patří.

Na rozloučenou s městem se rozhodneme zajít do Pizzerie da Donato, která má dlouholetou tradici a je všeobecně doporučovaná, navíc leží jenom pár desítek metrů od našeho ubytování. Pochvalné recenze rozhodně nelhaly, protože tady vládne příjemně domácká atmosféra a pizza je chuťově vynikající.

V úterý už se vracíme domů, nicméně si můžeme trochu přispat, protože letadlo nám letí až chvilku po poledni. Ráno tedy dojíme poslední zbytky zásob, pobalíme, co ještě zbývá, a vydáváme se na nádraží, abychom si chytily vlak, který nás za necelou půlhodinku doveze na letiště. Tady máme akorát dost času dopřát si kávu a něco malého na zub k ní. Jedinou komplikací se ukáže nefunkční termínál, který obsluha není schopná za žádnou cenu zprovoznit, takže nás zachraňují poslední ušetřená eura v hotovosti. Žádné zpoždění se tentokrát nekoná a v Praze přistáváme dokonce ještě s drobným předstihem.

Jih Itálie je světem sám pro sebe. Východní pobřeží nepůsobí nijak zvlášť nebezpečně a ani jsem se tady nikdy necítila vyloženě nepříjemně nebo v ohrožení. Ano, je tady poměrně hodně bezdomovců, kteří to na vás budou zkoušet, ale když je dostatečně dlouho ignorujete, dají pokoj. Samo Bari vlastně příliš zajímavé není, řada měst v jeho okolí však bezpochyby ano, tudíž pokud do Apulie, pak spíše kvůli nim. Rozhodně však jde o místo, které můžu vřele doporučit a které má potenciál si vás plně získat.