Putování napříč Sicílií bez auta 1/2

Podruhé na Sicílii a podruhé jen žasnu. Majestátní Etna. Famózní jídlo. Dechberoucí historie. Vždycky říkám, že na procestování Itálie by člověk potřeboval celý život. A celý jeden další by byl potřeba na to, aby si skutečně vychutnal všechno, co nabízí samotná Sicílie. My jsme bohužel neměli celý život, ale jen jeden týden. I tak jsme se pokusili nacpat do itineráře co se dalo a projet velký kus ostrova z východu na západ. A to bez auta.

Termín v první polovině srpna máme fixně daný celozávodní dovolenou, takže o nějakém lovení levných letenek a výhodného ubytování nemůže být řeč. Navíc mají v tomto období často volno také Italové, což ceny všeho ještě zvedá. Letíme s Wizzairem, cestou tam do Katánie a zpátky z Palerma. Máme s sebou jen malý batůžek, který proneseme na palubu bez příplatků (a to jsem si dřív myslela, jaký je to kumšt zabalit se do příručního kufříčku, haha). Bydlení bookuju předem klasicky přes booking.com a vybírám vždycky tu nejlevnější variantu (jedinou podmínkou je jakž takž dostupnost do města a soukromý pokoj, na hromadné hostely jsem moc velká primadona). I tak se ale cena letenek a ubytování pro dva na sedm nocí šplhá k osmnácti tisícům, a to v tom ještě nejsou započítané přesuny po ostrově.

Inu, lacino to nebude, ale Itálie mi za to stojí. Batůžky nachystané, opalovák namazaný, pokrývka hlavy nasazená, můžeme vyrazit. Chceme toho během týdnu stihnout co nejvíc, ale zároveň úplně nevypustit duši. Na východním pobřeží nás čeká Katánie s výšlapem na Etnu a historické město Syrakusy. Potom se přesuneme na jih, kde chceme navštívit Agrigento, Údolí chrámů a trošku si odpočnout u moře. A nakonec se posuneme na severozápad a strávíme dva dny v Palermu, odkud letíme domů.

Veškerou dopravu po ostrově řešíme autobusy a vlaky, auto si půjčovat nechceme (jednak kvůli různým místům odletu a příletu a pak taky kvůli tomu, že Italové jsou piráti silnic a nechceme se s nimi přetlačovat v malých jednosměrkách). Autobusů jezdí po Sicílii hromada a jsou od různých společností – od nadnárodních gigantů typu Flixbus až po regionální společnosti, jejichž jízdní řády ani nejde dohledat na internetu (a ty vyvěšené na autobusáku mohou platit, ale taky nemusí). Vlaková síť není tak hustá, ale zato je mnohem přehlednější a spolehlivější, jediným dopravcem je Trenitalia. Lístky koupíte online na jejich stránkách nebo na nádraží.

VÝCHOD

Z příletu v šest večer se kvůli zpožděnému letadlu stává přílet v devět. Po krátkém bloudění na letišti, kdy nás šipky navedou na úplně druhou stranu terminálu, konečně nacházíme zastávku autobusu do města a za 4 eura se přemisťujeme poblíž centru. Jízdenku lze zaplatit kartou přímo u řidičem, zastávky jsou sice po celé cestě, ale nejsou vidět na žádné obrazovce v autobusu, nikdo je nehlásí a celkově je ten systém nastavený tak, že sledujete na google mapách svou aktuální polohu a když vám připadá, že by se vám to hodilo, tak si zmáčknete čudlík a on vám ten bus už někde zastaví. Třeba přímo na silnici v podjezdu, jako nám.

Sprintujeme na ubytování, kde nahodíme tu nejletnější variantu oblečení a vydáváme se hledat večeři. Venku je živo a rušno, centrem neustále proudí davy lidí, ale některé restaurace nás kolem jedenácté hodiny už nechtějí vzít, že prý budou brzy zavírat. Nakonec ale máme štěstí a usedáme k Aperolu a aperitivu – talíři sýrů, salámů a dalších dobrot.

Když přimhouříte obě oči, uvidíte kousek nad motorem v mraku tmavou skvrnu - to je Stromboli

První pohled na Etnu z letadla

První italská večeře

Katánie na první pohled nepůsobí vůbec přívětivě. Pár italských měst už jsem projela, a třeba taková Neapol nebo Boloňa taky nejsou zrovna výkladní skříně, ale i v porovnání s nimi mám z Katánie smíšené pocity. Nepamatuju si, že bych je měla při mé minulé návštěvě před pěti lety, takže buď se to tam fakt zhoršilo, co se týká pořádku a divnolidí v ulicích, nebo jsem tenkrát byla odolnější.

Výlet první – Etna

Ráno vyrážíme na dominantu celé Sicílie – na Etnu. Popis tady na Cestuj levně je zpracovaný dost detailně, takže si věřím, že všechno zmákneme. Navíc to mám už z minula natrénované. Stačí doběhnout na nádraží, najít správnou zastávku a nasednou na autobus, který vás vyveze k dolní stanici lanovky. JENŽE! To by nesměla být srpnová sobota, kdy je o výlet enormní zájem a kdy se dva vypravené autobusy zaplní rychleji, než si stihnete vypít malé espresso. Lístky se sice prodávají i u řidiče, ale to až v případě, že už jsou v autobusech naloděni všichni, co mají lístky koupené předem. A kde že se ty lístky prodávají? No přece tamhle přes ulici, v té kavárně. Ano, v té kavárně, ve které je teď natlačeno aspoň třicet lidí, kteří se ve frontě předbíhají a strkají do sebe lokty.

Do odjezdu autobusu zbývá pár minut. Už teď je jasné, že bez lístku z kavárny se dovnitř nedostaneme. Běžím, přidávám se k loktové strkanici, už jsem skoro natlačená uvnitř. Přede mnou je ale pořád ještě malý dav, když se ozve paní za pultem nekompromisním ječákem: „Stop, bus is full, Etna tomorrow!“

Pár lidí zklamaně odchází, protože zítra už letí domů, já kupuju lístky na nadcházející den a vymýšlím náhradní plán. Na Etnu se dnes nedostaneme. Takže znovu… a lépe.

Výlet první, pokus druhý – Syrakusy

Do Syrakus se dostanete mnoha způsoby. Z Katánie sem jezdí Flixbus i vlak, ale nejlevnější a nejfrekventovanější variantou jsou autobusy společnosti Etnatrasporti – jízdenka stála asi 6 eur na osobu v jednom směru. Busy vyráží z hlavního nádraží v Katánii nejméně jednou za hodinu, někdy i častěji. Jestli chcete mít jistotu, že fakt, ale jako fakt odjedete, i tenhle autobus je lepší koupit trochu předem. Když se vyprodají lístky (což se hlavně v sezoně může lehce stát), máte smůlu. Na stojáka vás nepustí. Ale my konečně vyrážíme. Asi o hodinu a půl později než jsme původně chtěli.

Historické Syrakusy se pyšní zápisem na seznam světového dědictví UNESCO. Je to přímořské městečko, jehož historické centrum je umístěno na ostrově (ten je s pevninou spojený dvěma mosty). Kromě centra plného starých domů a úzkých uliček se zde nachází taky slavné archeologické naleziště Neapolis, kam se dá od hlavního nádraží dojít pěšky za pár minut.

Nejsem žádný extra fanda do historie a třeba datum velké francouzské revoluce vám z hlavy neřeknu, ani kdybyste mi vyhrožovali gilotinou. Ale jak někde můžu koukat na vykopávky a obdivovat starověkou architekturu, jsem v sedmém nebi. Takže Neapolis nemohlo chybět.

Vstupné za dospělého je 13 eur, existují i kombinované balíčky s archeologickým muzeem (kam jsme původně chtějí jít o den později, protože v neděli je vstupné zdarma, ale platit se mi za to nechce). Vzhledem k docela vysokému vstupnému jsem byla trošičku zklamaná. Nejde o to, že by vykopávky nebyly hezké, ale spousta různých cest byla zavřená, k některým částem jsme se vůbec nedostali. Asi je to tím, že jsem nedávno byla v Pompejích, kterým se prostě nic nevyrovná. Ale i tak jsme tu strávili hodně příjemné dvě hodinky, než z nás úmorné vedro málem udělalo olejovou skvrnu.

Archeologické naleziště Neapolis

Pak už se vydáváme do historického centra města. Je to tu nádherné, malebné, takové hezky čisťoučké (hlavně v porovnání s Katánií). Kavárny, bary, zmrzlina, skvělé jídlo – jo, tuhle Itálii miluju. Na projití centra vám stačí tak hodinka, ale když to vezmete za pačesy a přidáte si k tomu pět zastávek na občerstvení, které láká na každém kroku, můžete tu strávit půl dne. Vzduch je prosycený mořskou solí, o hradby se rozbíjejí drobné vlnky, v odpoledním sluníčku se blýskají lodě zakotvené okolo města. Jestli tohle není ráj, tak už nevím.

Pevnost v Syrakusách

Hlavní náměstí v Syrakusách

Když se večer snažíme dostat zpátky do Katánie, stává se nám opět to samé, co ráno – autobus je vyprodaný. Naštěstí tady stačí přeběhnout na vlakové nádraží, které je za rohem, a o půlhodinku později skočit na přímý vlak.

Večerní Katánie

Výlet druhý – konečně Etna

S lístkem koupeným předem, s nachystanou mikinou a svačinkou usedáme v neděli ráno do autobusu na Etnu. Tentokrát je zájem lidí menší a nakonec se vejdou všichni, ať už měli lístek koupený předem nebo ne. Takže to včera nejspíš opravdu bylo sobotou.

Po cestě nám bus zastavil na povinnou půlhodinovou pauzu v jednom malém městečku na kafe (kavárnu asi provozuje bratranec řidiče nebo něco takového, ale kšeft z nás měl dobrý) a pak už míříme na zastávku Rifugio Sapienza, odkud se dá zahájit stoupání.

Teď trochu pohled do historie. Když jsem na Sicílii vyrazila před pěti lety s kamarádkou, neměly jsme vůbec žádný plán. Předem jsme si nic nezjišťovaly, jen jsme věděly, kdy jede autobus. Ten den bylo zataženo, nahoře mraky ještě zhoustly a my neviděly na krok – nakonec jsme omylem sešly z cesty, k vrcholku se dostaly z druhé strany po příkrém štěrkovém úbočí, kde jsme se málem zřítily do hlubin pod námi, a promrzly u toho na kost, protože nás ani jednu nenapadlo, že by nahoře mohla být tak strašná zima. Dokonce si náš horský outfit sestávající z tílka a kraťasů fotila skupinka rumunských turistů, kteří byli zabalení do péřových bund. Až druhý den, když se mraky roztrhaly, jsem si všimla, do jak obrovské výšky se Etna nad městem tyčí.

Přeskočíme do současnosti. Už všechno vím, všechno znám, a po jednom malém zaškobrtnutí ohledně autobusu už mě nic nemůže překvapit. Hahaha. Ha.

Začínáme výstup. Nejprve se jde cikcak pod lanovkou.

U spodní stanice lanovky nás lákají na předražené exkurze. Že prý se bez nich nahoru nedostaneme. A že prý musíme jet lanovkou, jinak se to nedá stihnout. Jako správný mazák všechny odmítám. Úplně na vrchol k nejvyššímu kráteru, který je v nějakých 3300 m. n. m., se stejně nesmí, a k Torre del Filosofo (asi 2900 m. n. m.) to není žádné drámo. Cesta je sice dlouhá a převýšení zhruba tisíc metrů taky není zrovna malé, ale celou dobu se jde po široké upravené cestě, která je dost schůdná (když omylem nesejdete v mlze). Pokud máte dvě zdravé nohy a jste zvyklí chodit, neměli byste s tím mít problém.

Jenže! Když jsme dorazili k vrchní stanici lanovky a chtěli pokračovat výš ke kráteru, zarazila nás na cestě cedule se zákazem vstupu. Asi nějaká novinka, pomyslela jsem si. Žádné vysvětlení k tomu nebylo, ale v dálce, na úbočí kopce, jsem viděla chodit spoustu skupinek i jednotlivců. Usoudili jsme tedy, že se asi teď chodí tamtudy, že je prostě hlavní cesta z nějakého důvodu uzavřená. Takže jsme se vydali tam, kam všichni. A to jsme neměli.

Široká cesta pro terénní auta, po které jsme původně chtěli jít celou dobu.

Vysokohorská beruška

Pamatujete na tu šílenou boční cestu, na které jsem tenkrát málem umřela? No, tak tahle byla snad ještě horší. Jeden krok nahoru znamenal, že se o krok a půl proboříte do štěrku. Boty podkluzovaly, při prvním pádu jsem si jen narazila koleno, při tom druhém ruku, při tom třetí jsem se neudržela a sjela po štěrkové klouzačce o dva metry níž. Boty to jakž takž přežily, legíny ne. Všichni, kdo jdeme nahoru, padáme podobným stylem – někdo méně, někdo hůř, ale nikomu se nejde úplně lehce. Kdo jde dolů, prostě se jen veze s hromadami štěrku a doufá, že na konci nějak zabrzdí. Míjíme skupiny s průvodcem, jdou v opačném směru a mají na hlavách helmičky. Průvodce mi vysvětluje, že tady nemám co dělat. A že mám dávat pozor, jinak někoho zraním. Tou dobou už jsem ale někoho zranila – sebe, rozedřela jsem si nejen kalhoty, ale i kolena. Díky, pane italský průvodce, za tu skvělou radu. Dávat pozor by mě fakt nenapadlo.

Asi pětkrát to chci vzdát, sednout si na šutr a trucovitě tam počkat, dokud mě nevyzvedne vrtulník. Vždycky si ale říkám, že když už jsem se vyškrábala až sem, přece to nevzdám. Ani nevím, kdy jsem po cestě chytla druhý dech, ale nakonec se mi povedlo vyškrábat až k hlavnímu kráteru. Obličej mám umatlaný od sopečného prachu, ruce i nohy pomlácené a svaly na celém těle bolavé. Za ten výšlap to ale stálo.

Z kráteru se žene horký, vlhký vzduch, který smrdí sírou. Místy se z prasklin v kamenech valí dým. Zem je tady příjemně teplá a když si sednu, abych si tu nádheru mohla v klidu vychutnat, hezky se u toho ohřeju. Etna je prostě svině sviňská. Ani na druhý pokus mi to nedala zadarmo. I tentokrát ale ve stejném úžasu hledím na to, čeho je příroda schopná. Tady, s pohledem upřeným do rudočerného kráteru, si uvědomuju, jak maličkatá jsem v porovnání se sílou země. A jak pomíjivá.

Cíl našeho úmorného výšlapu

Filozofickou chvilku ale musím po chvíli přerušit. Musíme stihnout autobus zpátky do města, takže zahajujeme sestup – cesta po štěrkovém úbočí trvá směrem dolů asi pět minut. Když se po neupraveném sopečném poli vracíme k hlavní cestě, míjíme varovnou ceduli, která je povalená na zemi a částečně zasypaná štěrkem. Píše se na ní, že cesta ke kráteru je od června 2021 povolená jen s průvodcem a že neuposlechnutí se trestá vysokou pokutou. Jo, to bude asi ten důvod, proč byla hlavní cesta zavřená.

Kousek od horní stanice lanovky se jdeme podívat ještě na nižší kráter, který je tedy veřejnosti už normálně přístupný. Je taky maximálním bodem, kam se dá dojít bez průvodce. Vzhledem k počtu lidí, které jsme potkávali na cestě k hornímu kráteru, si ale myslím, že o zákazu buď nikdo neví, nebo ho všichni okatě ignorují.

Nižší kráter. Volně přístupný, dá se sejít kousek do něj, na první pohled stejný jako ten horní. Ale chybí tu smrad síry a stoupající pára.

Závěrem. Investice do lanovky je fakt zbytečná, pokud si chcete prohlédnout jen nižší kráter. Úplně s přehledem si k němu stihnete dojít sami. Ani nevím, co bych tam celou tu dobu do odjezdu autobusu dělala, kdybych to jela lanovkou. K hornímu kráteru, který byl ještě minulý rok dostupný, už můžete jen s průvodcem. Bez něj je to nejen zakázané, ale taky tak trochu o držku. Nicméně i takový výšlap se dá stihnout bez použití lanovky, pokud vás možnost pokuty neodradí. Jo a vemte si na sebe dlouhé kalhoty a mikinu, nahoře je fakt kosa. I uprostřed srpna.

Cestou zpátky usínám dřív, než autobus vyjede z parkoviště.

Poslední hodiny v Katánii

Náš pobyt v Katánii se chýlí ke konci, ještě ale dáme městu šanci na nás naposledy udělat dojem. Ráno si zabalíme batůžky, které si do dvanácti můžeme nechat na pokoji, a vyrážíme prozkoumat druhé největší město Sicílie.

Ne, můj názor se ani za denního světla nemění. Katánie není vůbec hezké město. Nějaké pamětihodnosti tady určitě jsou a hlavní turistické tepny vypadají jakž takž k světu, nicméně už teď vím, že se sem nejspíš nikdy vracet nebudu. Horko je ve městě téměř nesnesitelné – jasně, je srpen, jsem na Sicílii, nečekala jsem zimu, ale dusivě těžký, ulepený vzduch v Katánii mi zabraňuje normálně fungovat. Na procházku po hlavních památkách ten půlden opravdu bohatě stačí, ale až tu budu příště, nejspíš využiju Katánii jen jako příletovou a odletovou destinaci a rovnou z letiště zamířím do jiného města.

Naše první kroky míří ke klášteru San Nicolò l'Arena, který máme jen kousek od ubytování. Jsme tu ještě před otvíračkou, takže si jen prošmejdíme volně přístupné nádvoří a kostel. Jedná se o druhý největší benediktínský klášter v Evropě, byl založen v 16. století a zhruba o sto let později ho málem zničila erupce Etny, láva naštěstí klášter nezavalila. Méně štěstí měl na sklonku 17. století během velkého zemětřesení, ze kterého přežil jen suterén. Současná stavba tak pochází z let 1702-1866.

Klášter San Nicoló l´Arena

Tady možná nemáme co dělat

Hodně svérázný kostel

Jako další jsme plánovali navštívit ruiny řeckého divadlo. Nicméně známí, kteří tu byli pár dní před námi, nás od návštěvy odradili – prý je polovina zavřená kvůli rekonstrukci. Takže jen nahlížíme přes mříž do areálu, ale plné vstupné se nám platit nechce. Nohy nás vedou dál k hradu Castello Ursino, pevnosti ze 13. století. Původně sloužila jako sídlo sicilského krále a později jako vězení. Dnes je uvnitř muzeum. Mimochodem, hrad je jednou z mála budov v Katánii, která přežila již zmiňované zemětřesení. Zajímavostí je taky to, že ačkoliv byl původně postaven na útesu u moře, vlivem sopečných erupcí se změnil tvar pobřeží a hrad teď stojí na náměstí asi kilometr od břehu.

Řecký amfiteátr

Castello Ursino

Vracíme se obloukem do centra a dostáváme se ke Katedrále svaté Agáty. Ta stojí na poměrně malebném náměstí Piazza del Duomo, jehož dominantou je obelisk se sochou slona, kolem kterého jsme dosud procházeli každý den. Kdy se postavíte čelem ke slonovi a zády ke katedrále, budete mít po pravé straně Municipio di Catania, úřední budovy, v jejímž nádvoří jsou vystavené staré kočáry, nakoukněte. Odtud dál pokračuje na sever hlavní pěší tepna Via Etnea. Po levé ruce uvidíte kašnu Fontana dell'Amenano. Tu když obejdete, dostanete se k místu, kde dopoledne najdete rybí trh a odpoledne a večer spoustu restaurací, které se specializují na mořské potvory. Jsou tam davy lidí, ale zároveň opravdu veliký výběr. Byli jsme tam předchozí den na večeři, a nakonec jsme našli trošku zastrčenější restauraci, která nás úplně okouzlila.

Rybí talíř z předešlého večera

Náměstí se sloním obeliskem

Divadlo

Po krátké zastávce na ubytování se vydáváme na poslední pochod Katánií – už s batůžky na zádech se ještě projdeme centrem k autobusovému nádraží. Záda máme během pár minut promočená a podrážky tenisek se nám škvaří mezi chodidlem a rozpáleným asfaltem. Ani pobyt ve stínu nepomáhá, je tu prostě na umření.

Bohužel musíme z časových důvodů vynechat návštěvu parku Giardini Bellini, který jsem chtěla vidět, takže jen po cestě zastavuje u divadla Massimo Bellini, dáváme si na posilněnou arancino – sicilskou specialitu ze smažené rýže – a míříme na autobus do Agrigenta.

A na závěr této části připojuju pár dobře míněných, nicméně nevyžádaných rad a tipů:

• Autobus z letiště do centra města stojí přímo před budovou terminálu. Cedule, které navigují k autobusovým zastávkám a ukazují na boční východ, jsou určené pro meziměstskou dopravu. Nevěřte jim.
• Pokud víte, který den se chystáte jet na Etnu, kupte si lístky ideálně den dopředu. Když to není možné, snažte se být před nádražím s dostatečným předstihem, ať nedopadnete jako my.
• Kavárna, která lístky prodává, je označena nenápadnou cedulí s doutnající Etnou. V sobotu nebyla přes dav lidí skoro vidět (ani ta cedule, ani ta kavárna). V neděli byla zavřená.
• Jestli nechcete absolvovat výšlap na Etnu na hulváta, dostanete se jen ke kráteru, který je u horní lanovky. Tam se dá úplně v klidu vystoupat pěšky a peníze místo za lanovku dát potom za dobrou večeři. Organizovaná túra až k Torre del filosofo už je možná jen v kombinaci s lanovkou.
• Hlídejte si na Etně čas. Zpátky do města jede jediný autobus v 16:30. Na celý výšlap tak máte zhruba 6 hodin.
• Archeologické muzeum v Syrakusách je každou první neděli v měsíci zdarma. Samotné vykopávky za 13 euro nejsou žádný zázrak, takže pokud jedete na rozpočet, můžete nejspíš vynechat. Nicméně festival ztraceného času to taky nebyl.
• Na samotnou Katánii si moc času vyčleňovat nemusíte. Město jako takové se řadí mezi největší zklamání této dovolené, nicméně jako výchozí bod pro výlety po východním pobřeží poslouží skvěle.
• V Katánii je několik míst, která se tváří jako autobusové nádraží. Plac přímo před vlakovým nádražím (odtud jezdí bus na Etu), a pak ještě dvě plochy o kousek dál na Via della Libertá. Trošku zmatek. Pokud kupujete lístky osobně v okýnku, radši se ujistěte, kde že vám to vlastně staví. Většina společností má prodejnu na ulici Via D´Amico.
• Když budete v Katánii, ochutnejte místní speciality. Arancini a canolli najdete na celé Sicílii, typickým dezertem jsou zde marcipánové dortíky s rozkošným názvem minne di Sant'Agata (prsa svaté Agáty). Je to sladká bomba, ze které doplníte zásoby cukru na dalších osm let. Ale pro milovníky sladkého je to nutnost.

Druhou část cestopisu, ve které se rozpovídám o Agrigentu, Údolí chrámů a Palermu, najdete tady: https://www.cestujlevne.com/cest...a-2-2-2700