Putování po indických městech aneb od Kalkaty po Jaipur (5. díl)
O tom, jak jsem se náhodou ocitl v Indii. Poprvé a nejspíš taky naposledy.
Cestopis z roku 2019 napsal Kryštof Hájek
- Úvodní díl: http://bit.ly/uvodni-dil
- 1. díl (Na druhou stranu Země aneb Convair nepočká): http://bit.ly/convair-whanganui
- 2. díl (Křížem krážem po Taranaki i Wellingtonu): http://bit.ly/taranaki-wellington
- 3. díl (Na skok v Austrálii aneb Jak mě vypekli na Papue): http://bit.ly/australie-papua
- 4. díl (Honička na hranicích a Koupákem v Malajsii): http://bit.ly/langkawi-malajsie
Jsou místa, která nás něčím přitahují a lákají, jsou země, do kterých se vždy rádi vracíme, ale jsou také země, kam nás nikdy nic netáhlo. Ať už subjektivní strach z neznáma nebo z objektivních příčin. Tak třeba já nemám rád hodně lidí na jednom místě, nemám moc rád vlažný přístup k hygieně, moc nemusím ani velké chaotické megapole a ve finále se vlastně ani nemůžu nazvat pravým cestovatelem – objevitelem nových kultur. Proto se v mém žebříčku Indie krčila vždy někde úplně dole. A proto teď, ve 3:30 bangkockého času vstávám, abych stihl check-in na let do indické Kalkaty...
Kdo pozorně četl Úvodní díl, ví, že do Indie nejedu proto, že bych si chtěl opravit své předsudky na ní. Jedu tam proto, že levná letenka v business class na nejdelší lince světa šla koupit právě jen z indického Ahmedábádu. Divný důvod, taky důvod. Když už tam jedu, aspoň pár dní se zdržím a uvidíme, co uvidíme. Nicméně co si budeme povídat... Pobyt v Indii jsem si naplánoval trošku jako jantar a člověk zcela nepolíbený Asií. Pohybovat se čistě a jen po městech v Indii je něco jiného než se pohybovat čistě a jen po městech v Evropě...
Nebylo moc času se pouštět do nějakého velkého cestování, naplánoval jsem si tak jen návštěvu několika indických měst, o kterých jsem si myslel, že se mi můžou líbit. Prvně zamířím do Kalkaty, romanticky znějícího města, pod jehož názvem si představím starou dobrou Británii za dob impéria a impozantní řeku Húglí, část Gangy.
S Bhútánci do živelné Kalkaty
Letět s nějakou běžnou aerolinkou by mě samozřejmě nebavilo, pro cestu tedy vybírám Bhutan Airlines, kteří denně létají trasu Bangkok – Kalkata – Paro. Do Bhútánu se bohužel nedostanu, ale i ten kousek do Kalkaty je pro mě lepší letět s exotickou aerolinkou než s nějakou obyčejnou Air Asiou, to dá rozum. U odbavení se zájmem sleduju složení cestujících. Odhadem tak 15 Bhútánců nejrůznějšího věku i vzezření, tři německé páry mířící na dovolenou do Himálaje a malá skupinka totálně ožralých Indů letící do Kalkaty. Ve 4:30 ráno, to je výkon :)
Bhutan Airlines mile překvapují. Na tříhodinovém letu dostanu slušivou a hlavně hřejivou žlutou deku, v letadle je asi 40 lidí, takže celou trojsedačku mám pro sebe a i kdybych neměl, prostor na nohy je přímo královský. Během letu pak dostaneme vydatnou snídani, o které se může zdát i business třídě na intra-evropských letech. Po krátkém spánku mě budí extrémní turbulence. Při pohledu ven si postesknu, jaký pech mám při tomhle výletu na bouřky, zatáhnu clonu, pevně se chytnu sedačky před sebou, zavřu oči a představuji si, že jedu vlakem :D Jak říkám, když to v letadle drncá, nejsem rád...
Indie mě vítá hustým deštěm a mimořádně nepříjemným pasovákem. Nejdřív nemůže pochopit, jak to, že jsem nepřiletěl s Emirates z Dubaje (ok, tomu celkem rozumím, o existenci linky Bhutan Airlines ví asi jen Bhútánci a spotteři), pak nemůže pochopit moje vytištěné e-vízum, ale nakonec s hrozivým výrazem a řádným bouchnutím dostávám razítko do pasu a můžu dál. Nemůžu dál. Na letišti v Kalkatě není ani jeden bankomat. Teda ono jich tu pár je, ale jen v odletovém patře, kam mě bez letenky nepustí. Snažím se vysvětlit, že jsem právě přiletěl a potřebuju si jen vybrat peníze, ale nařízení je nařízení, úřední šiml musí zůstat tak, jak je psaný. S sebou nemám ani cent v hotovosti. Žádné měny. Tohle jsem tedy trochu podcenil. Chci (musím, když nemám prachy) vzít tedy Uber – nemají tu wifi. V minulých dílech jsem psal něco o prvních dojmech... Takže už se mi tu nelíbí :D
Nakonec však narážím na oficiální stánek Uberu, ve kterém mě slečna připojí k místní wifi a auto zavolá. Super, takže aspoň do hotelu se dostanu. Obvykle jsou centra měst krásná vypulírovaná a čím dál na předměstí člověk míří, tím hůř nebo aspoň vesničtěji to vypadá. V Kalkatě (a indických městech obecně, jak jsem se měl později dozvědět) to je přesně opačně. Na předměstí pár bytovek, pár moderně vypadajících budov, nějaká ta dálnice a občas kus chodníku, po které se dá chodit. Čím víc se blížíme centru, tím menší chuť mám z auta vystoupit. Když vjedeme do uličky, kam se sotva naše Suzuki Maruti vejde a ještě se snaží předjíždět stádo krav, motorky a chodce najednou, začínám pochybovat o správnosti mé úvahy, že "hotel v centru je přece lepší než hotel v řiti u dálnice na předměstí".
Uberář mě vyhazuje přímo před hotelem Cecil v jakési vládní a univerzitní čtvrti. Představoval jsem si to tedy trochu jinak (minimálně jsem nepočítal s takovým množstvím zvířeny na ulicích), ale budiž, hotel je pěkný a teče v něm i voda. Sice úplně hnědá a jako voda nevoní, ale to se poddá.
Venku prší, ale přece nebudu čučet na hotelu až přestane. Zas tak z cukru nejsem. Hlavně nemám prachy, jdu najít bankomat. Hned před hotelem šlapu na něco mazlavého a špinavého. Ne snad proto, že bych byl nemehlo a nedokázal se vyhnout jedné nečistotě. Jak záhy zjišťuji, musel bych se vyhnout celému chodníku. Vlastně celé ulici. Vlastně celé Kalkatě :) No co, jiný kraj, jiný mrav...
Déšť sílí a dělá z ulic jedno velké hnědé bahno. Když mě ani pátý bankomat nevezme ani jednu z šesti karet, začínám být trochu nervozní, napošesté se ale konečně zadaří, byť mi vydá jen dva tisíce rupií. Aspoň něco. Jdu se schovat před deštěm a špínou do čistého metra. Stejný nápad měla celá Kalkata, koukám. Přepínám se do místního módu a do vozu se prostě nějak natlačím, oproti ostatním mám značnou hmotností výhodu, která mi hraje do karet. Popojíždím k Viktoriinu památníku, hlavní kalkatské atrakci. Dnes i zítra je celý den zavřeno. Už jsem mokrý skrz na skrz, vracím se tedy do metra a jedu zpět do centra. Od brzké snídaně jsem ještě nic nejedl, překonávám tak předsudky, že všechno jídlo v Indii způsobí to, co mi teče ve sprše na hotelu a v pouličním bistru si kupuji nějaké placky a je to docela dobré.
Odpoledne konečně přestává pršet, jdu se podívat k řece Ganga, přesněji k jednomu z mnoha jejích ramen při ústí do moře nazývaném jako řeka Húglí. Je tu docela pěkná promenáda, i když ta pěkná část měří asi 200 metrů. Čas ale letí a já se chci ještě projet místní tramvají. Na zastávce čekám asi půl hodiny, další půl hodinu jedu 100 metrů, ok, tudy cesta nepovede. Nemám žádný konkrétní plán a tak se vydávám bloudit úzkými kalkatskými uličkami / hliněnými škvírami mezi domy. Za sucha je ten neuvěřitelný hnůj a bordel o něco snesitelnější a nebýt toho, že nemám rád velké davy lidí, vlastně by se mi to i líbilo. Jak říkám, nejsem žádný cestovatel-dobrodruh a tohle je pro mě úplně odlišný svět, zkrátka něco nového. U stánku nakupuji večeři, nechávám se asi totálně ojebat, jelikož se mi nezdá, že by místní za tři placky s masem dali 400 rupií, ale mám hlad a ještě nejsem připraven smlouvat a hádat se.
V sedm večer padá tma a ulice se překvapivě rychle vylidňují, což je signál, ať si jdu taky po svých. Ze sprchy na hotelu stále tečou hnědé sračky (eufemičtější výraz mne nenapadl). Jo hochu, myslím, že tady nikdo nepozná, že ses jeden den nemyl.
Směr Dillí... překvapivě v business class
Ráno vstávám v 5. Nestačím se divit, že ani po třech nedělích na cestě a neustálých přesunech mezi časovými pásmy, jsem čilý jako rybička. Volám Uber, přijíždí řidič, který buď hodně flámoval nebo je něčím totálně zhulený nebo prostě jen spí. Je to fakt magor, ulice jsou úplně prázdné, to mu však nebrání zcela nahodile troubit. Asi na tmu. Nevím, nemá to žádnou logiku, někdy si jen tak potroubne, jindy troubí minutu v kuse. Na letiště mě ale kupodivu doveze vcelku, narážím ale hned na další problém z kategorie "Kryštofe, Kryštofe, ty ses na cestu ale vůbec nepřipravil". Ještě před vchodem (na každém indickém letišti) do terminálu se musíte prokázat palubní vstupenkou. Tu nemám a wifi nefunguje. Policajt mě posílá na druhý konec haly, kde jsou stánky všech aerolinek, tam mi naštěstí letenku tisknou.
Do Dillí letím s Vistarou, moderní aerolinkou, kde půlku vlastní Singapore Airlines a několik let po sobě je vyhlašována jako nejlepší vnitrostátní společnost v Indii. Letenka na 3hodinový let stála 1300 Kč, tak uvidíme. Na odbavení mě těžce úlisný Ind nutí placený upgrade do business a kdesi cosi. Jako na poště u nás. Nemám to rád, odmítám ho, ale pak si v podvědomí uvědomím částku, za kterou mi ten upgrade nabízí. 1 250 rupií. To je 412 Kč. Vidina snídaně v salonku, snídaně v letadle a zlatá palubní vstupenka vítězí, teď si připadám úlisně já, když se sladkým úsměvem říkám, že teda nakonec jooo no.
Security se tu bere vážně, a tak se v salonku stihnu tak tak nasnídat a už začíná nástup. Vistara dostává své reputace, business class v obyčejné A320 je velmi pěkná, palubní personál nevtíravý a přitom nápomocný. Sedám si na své 1F až teď si začínám uvědomovat palčivý problém. Prostě nikdo další nesmí v businessu letět. Jinak osobně požádá stewardky o můj downgrade někam hluboko dozadu. Jak už jsem řekl, včera hodně pršelo. Celý den jsem chodil po ulicích alias hnoji, loužích a mezi zvířaty. Boty a kalhoty jsem si však ráno ve spěchu vzal ty samé. Prostě jako bych přišel z pole, neumytý, špinavý a na 1F :D Bohužel těsně před odletem do letadla doráží nějaká delegace čínským businessmanů v oblecích a s výrazem, že je asi poslali do špatné třídy, když v ní sedí takové individuum jako já.
No nic, tohle se moc nepovedlo, ale všichni naštěstí hned po startu usínají a já si tak můžu užít docela bohaté snídaně a... dopravní zácpy v oblacích. Už od půlky Indie nás dispečeři zpomalují na hlemýždí tempo. Letíme jako nějaké vrtulové ATRko, nad Dillím kroužíme sem a tam a nakonec přistáváme se zpožděním jedné a tři čtvrtě hodiny, přitom jsme odstartovali o 5 minut dřív. To se mi ještě nestalo.
V Dillí jsem prozíravě booknul hotel Aloft v letištním ghettu "Aerocity". Umělém městečku jednu stanici metrem od terminálu, kde jsou jen mezinárodní hotely a kanceláře. Trocha čistoty nezaškodí. Jak říkám, cestovatel-dobrodruh moc nejsem. Odkládám zavazadla, odolám pokušení si lehnout a zbytek dne být v čistém pokoji a hned se vydávám do víru indického hlavního města. Cesta metrem je rychlá a na pohodu, místní systém je sice trochu nešikovný při přestupech, kdy musíte kupovat novou jízdenku a vždy procházet turnikety, ale jinak je v metru opravdu čisto a systém je dost efektivní.
Vystupuju u hlavního nádraží a mé první kroky míří do starého Dillí. Měl jsem představu, že to bude zajímavá čtvrť, trochu učesanější než živelná Kalkata, trochu přehlednější. Mé představy byly velice naivní. První fackou je samotný průchod asi půlkilometrovým úsekem u nádraží, kde mě asi tak třistakrát někdo nabídne tu svezení tuk-tukem, tu Fantu za tisíc rupií, tu nějaké listí (čaj? tráva? nevím)... Fajn, tady se mi asi moc líbit nebude, otáčím to rovnou k Red Fort, pevnosti ze 17. století. Oproti starému Dillí je Kalkata hezká milá učesaná vesnička. Dostávám se do stavu, kdy nefunguje přepnutí do "místního režimu" a tak nějak nedokážu brát a užívat si místo takové jaké je. Necelé dva kilometry k Červené pevnosti mě trvají snad hodinu. Je zavřeno, zase. Vidět je ale aspoň zvenčí, jdu na metro a mířím do Nového Dillí.
Vystupuju u parlamentu a pěšky jdu k India Gate, místnímu vítěznému oblouku. Nic moc, široké sterilní bulváry, nikde nikdo. Zvláštní, ještě před hodinou jsem snil o sterilním místě, kde nebudou lidi a ani to se mi nelíbí? Nejsi nějaký vybíravý? Na řadě je Lotosový chrám, kam se přesouvám metrem. A taky oběd! Já bych zapomněl jíst. Po kalkatském jídle mi nic nebylo, beru opět za vděk pouličním občerstvením. Když si odmyslím cestu, kterou se sem suroviny dostaly, docela mi místní jídlo i chutná.
Lotosový chrám, bahaistická svatyně z 80. let 20. století je sice zajímavá stavba, ale já jsem z toho Dillí voľaký zmätený a unavený. Ještě chvíli v sobě zkouším probudit cestovatele, ale po 10 minutách mažu na metro. Touha po čistém pokoji a sprše je silnější a já srabácky mizím do Aloftu. Večer se ke mě připojuje kolega letec, který přiletěl z Malajsie a poletíme ještě s dalšími dvěma i nejdelší let na světě za pár dní.
Kolem Pákistánu do Jaipuru
Druhý den ráno opouštíme Dillí a nebudu lhát, líto mi to není. Na programu je Jaipur, jedno z nejnavštěvovanějších indických měst plné paláců, pevností i památek UNESCO. Z Dillí se dá do Jaipuru jet vlakem (cca 4-5 hodin) nebo letět několikrát denně přímým spojem (cca 40 minut). Nebo být Kryštof Hájek a letět s přestupem. A jelikož Kryštof Hájek jsem, do oka mi padla jedna pěkná letenka z Dillí do Ágry. S krátkým přestupem na exotickém letišti a vojenské základně Bikaner u pákistánských hranic a se 24hoidnovým stopem právě v Jaipuru. No neber to!
Letíme s vrtulovým ATRkem Air Indie vstříc pákistánským hranicím na letiště se dvěma civilními lety denně a velkou vojenskou základnou. Den po tom, co si Indie s Pákistánem navzájem sestřelily letadla a Pákistán zavřel svůj vzdušný prostor. To na klidu moc nepřidá. Kloužeme nad vyprahlým Rádžasthánem a před přistáním děláme několik vyčkávacích koleček. Kluci vojenští asi trénují. Bývalý voják je zřejmě i náš pilot, když přistávací manévr připomíná spíš střemhlavý útok na letiště ve stylu kamikaze. Přistáváme na základně s desítkami hangárů, přičemž veškerá technika je vytažená ven (včetně náklaďáků značky Tatra :) ) a okolo ní probíhá čilý ruch. Nejsem si jistý, jestli je to tady běžné, ale hádám, že nikoliv. Při pojíždění k terminálu musíme dvakrát čekat na otevření velkých pancéřových vrat přes celou šířku pojížděčky. Tak snad je otevřou i při cestě na start za půl hodiny.
Musíme vylézt ven a v terminálu projít standardní bezpečnostní prohlídkou, naštěstí se ale našlo ještě pár nešťastníků, kteří letí po stejné trase, tedy z Dillí do Jaipuru s přestupem v Bikaneru, a nepůsobíme tak jako úplná zjevení.
Bikaner necháváme Bikanerem a já jsem rád, že míříme zpět do indického vnitrozemí. Dál od pákistánských hranic a vojáků.
Dneska mám konečně smlouvací náladu. Taxikář chce za 12km odvoz z letiště 250 rupií. Ukazuju mu, že Uber to jede za 150, načež přichází tuktukář, že nás hodí za 120. Tedy 40 Kč. Nikam nespěcháme a tuk-tuk mi přijde zábavnější, bereme jeho. Už jsem zažil pohodlnější cestu (vlastně jsem asi nezažil méně pohodlnou cestu), ale zábava to je velká. Člověk hodně vidí, hodně cítí (to je teda občas na škodu) a hodně prožije. Třeba strach o život na každé křižovatce.
V Jaipuru bydlíme v levném hotelu Arya Niwas, který je ale docela pěkný. A v koupelně teče voda, co připomíná vodu. To je plus. Po brzkém obědě se pěšky vydáváme do Pink City. Chození pěšky mám rád, člověk toho vidí zdaleka nejvíc, nic mu neunikne. Chození pěšky v Indii nemám rád. Člověku sice nic neunikne, ale nikam se nedostane. Zvlášť v Jaipuru, kdy jsou chodníky obsypané stánky s nejrůznějším zbožím. Od prosté drogerie přes bistra, opravny bot, prodejny barev a laků, koření, holičství, cestovku, zkrátka úplně normální OCéčko, jen roztahané po celém městě. Po chodníku to tedy nepůjde, po silnici taky ne, nejsem sebevrah. Jediná cesta vede tam, kde chodí lidi. Tedy multifunkční stokou mezi chodníkem a silnicí, která slouží jako pěší cestička, žumpa, odtok vody, odpadkový koš, parkoviště kol a mopedů i malá zoologická zahrada. Ale musím říct, že to má něco do sebe, Jaipur se mi zatím docela líbí.
Prolézáme křížem krážem Pink City, ale je to tu na mě moc turistisch a to nás čekají ještě hlavní atrakce, totiž pevnost Amer Fort, vodní palác Jal Mahal a Jantar Mantar, největší sluneční hodiny na světě. Pěšky už mě nikdo nikam nedostane, na zbytek dne platíme za 200 rupií tuk-tukáře, ať nás vozí. Tak vozil:
Amer Fort leží až za městem ve vyprahlých horách a i když je tu turistů jak much, rozhodně se mi tu líbí. Stavba je to monumentální a její zasazení do údolí mezi kopci je fakt pěkné. Stejně tak i vstupné za 500 INR dovnitř nejsou vyhozené peníze, areál je velký, hezky udržovaný a nádherný.
Cestou zpět do centra se zastavujeme u vodního paláce Jal Mahal, který jde ale jen vyfotit ze břehu a pak u slunečních hodin Jantar Mantar, kde se akorát naštvu na stovky Indů-turistů, kteří mě spolehlivě odradí od návštěvě čehokoliv dalšího. Ty jejich selfie-mánie jsou fakt praštěné. Den je ale ještě mladý, tak říkáme tuk-tukáři, ať nás povozí po tom "normálním" Jaipuru. Památky tu mají sice krásné, ale chtěl bych taky vidět jak vypadá běžné město. No... asi takhle:
Mám z toho rozporuplné pocity. Jaipur rozhodně stojí za návštěvu. I já, který památky příliš nevyhledává, jsem z těch místních byl nadšený. S památkami ale souvisí turisti a s turisty souvisí vše negativní. Připravte se, že vám na každém rohu bude někdo něco nabízet, žebrat nebo se hádat o cenu. Já na tohle opravdu nejsem a tady v Indii to je zvlášť otravné.
Tádž Mahal
Na další den je v plánu krátký 45 minutový přelet k Tádž Mahalu. Málo se to ví, ale přímo v Ágře je letiště a zase vojenské, jen se dvěma civilními linkami denně. Hned po startu z Jaipuru se naskýtá krásný pohled na město a kopce v okolí:
A po chvilce už sedáme mezi vojáky. Berou se tu vážně. Civilní terminál je celý v perimetru vojenské základny a tudíž k němu není povolen vjezd žádných civilních vozidel, tedy ani taxíků nebo tuk-tuků. Ke každému letu tak jezdí speciální letištní autobus, který zastaví u nádraží a pak kousek od Tádž Mahalu. To je super, odpadá handrkování o cenu. Lístek na autobus sice stojí na místní poměry nekřesťanských 165 rupií, ale co už, pořád je to jen 55 korun. Od průvodčího se ale dozvídáme, že první zastávka autobusu je u brány vojenské základny a tam nás hodí zdarma. Jsme dva, tudíž cesta taxíkem asi vyjde levněji, ale hlavně nás hodí přímo k hotelu. Vystupujeme u brány základny... uprostřed toho nejhoršího slumu, jaký jsem kdy viděl. Ihned se na nás a další cestující z autobusu sesypou desítky taxikářů, překřikují jeden druhého, až se málem doslova porvou o kořist.
Místo je to opravdu velmi nevlídné, čímž pádem se moje smlouvací schopnosti rychle mění z "Tři sta ti nedám, ty zloději jeden indická!" na "Dám ti klidně litr, když mě odsud rychle odvezeš".
„...aneb ušetříš 50 korun, zaplatíš 200. Level sto ekonomického a logického myšlení made by Kryštof.“
Nakonec naskakujeme na nějaký elektro tuk-tuk, který nabídl dobrou cenu, ale hlavně nepokřikoval a jen potichu čekal na odpadnuvší kořist. Od Ágry čekám tak trochu vypiplané sterilní turistické ghetto, ale zase být v Indii a nejet se podívat na Tádž Mahal by mě mrzelo. Toho turistického ghetta se nám dostává, jen není moc vypiplané a už vůbec ne sterilní. Slum střídají živelně a narychlo postavené hotely v nejrůznějším stádiu ošklivosti, hotely střídá další slum, aby ten následně vystřídala bizarní pěší zóna pro turisty rovnou k Tádž Mahalu. Trochu dekadentní místo, tahle Ágra. Ubytováváme se v hotelu pár set metrů od Tádž Mahalu, nabídek tu bylo hodně, vzal jsem pro jistotu slušně vypadající hotel Optimum Tara Palace s dobrým hodnocením. No, asi v něm bydleli lidi s nízkými nároky :) Největší nedostatek shledávám ve sprše, kde jaksi voda chybí úplně, ale co už, na jednu noc to nebudeme řešit, nejsme princezny.
Fronta na vstup do areálu Tádž Mahalu je překvapivě krátká, areál i stavba samotná je monumentální a moc pěkná, jen mě překvapuje, že za celou návštěvu nepotkáváme jediného zahraničního turistu. Všechno jsou Indové a to znamená jediné: selfie-mánie kam se podíváš. Rychle se prodírám davem ke vstupu do samotného mauzolea, kde je lidí znatelně méně, což mě překvapuje, protože podle mě interiér je ještě mnohem zajímavější než exteriér.
Návštěva nám trvá necelé dvě hodiny, na delší dobu to tu není. Bereme tuk-tuk a jedeme se podívat ještě na Agra Fort, ale už jsem z těch všech památek trochu unavený a tak volíme ústup na jednu z mnoha restaurací se střešní terasou, kde trávíme zbytek dne. Je příjemné na chvíli sledovat neuvěřitelný indický chaos, hluk, smrad i vůně z nadhledu...
Vlakem z Ágry do Dillí
Čas v Indii se začíná pomalu naplňovat. Ale ještě něco důležitého chybí. Co by to bylo za návštěvu bez jízdy pravým indickým vlakem! Na trase z Ágry do Dillí jezdí vlaky několikrát do hodiny včetně pěkných červených expresů, tím se mi ale jet nechce. To mi trochu smrdí nijakým zážitkem. Když vlak v Indii, tak aspoň obyčejný modrý rychlík. Na nejnižší "cattle class" nemám koule, beru srabácky pouze 2AC Class, což by mělo být něco jako obdoba ruské plackarty. Prostě 4 palandy (vždy 2 a 2 nad sebou) v jednom otevřeném kupé a přes uličku podélně ještě další 2 lehátka nad sebou.
Jede nám to v 10:50, na nádraží jsme zbytečně brzy. Není tu moc co dělat, maximálně každých 5 minut odmítat nabídky pouličních prodejců, anebo si třeba popovídat se všudypřítomným skotem:
Nádražní budova je prázdná, trochu umouněná a široký perimetr okolo slouží jako jedno velké veřejné WC. V hlavě mi stále vězelo nějaké déjà vu. Tohle místo jsem už někde viděl. No jasně! Nádraží Praha-Smíchov! Úplně stejné, jen bez těch krav a... Smíchov je přeci jen ještě trochu hnusnější. Vítězí tak pozorování vlaků z nástupiště, kterých přes Ágru projíždí opravdu hodně. V neustále se opakujícím a mimořádně otravném hlášení se snažím rozluštit informaci o našem vlaku, ale kde nic, tu nic. Schválně jsem počítal, kolikrát proběhne ohlášení jediného vlaku. Když se ozvalo počtrnácté během čtrnácti minut, raději jsem počítat přestal.
Náš "Utkal Express" nakonec přijíždí se sekerou hodinu a čtvrt, což ale beru sportovně, zvlášť při vědomí, že má vlak za sebou už 1.500 km z přímořského města Puri. Trochu mě zklamalo, že náš vlak byl poloprázdný, tohle přeci není pravá Indie :( Po nástupu mě okamžitě praštil do nosu silný odér zatuchliny. Jako by vůz stál několik týdnů ve vodě a pak ho rovnou poslali nevysušený na trať. Na našich místech (a taky všech dalších) bylo rozházené staré povlečení, hnědé záclonky plné roztodivných zvířátek a taky velká kaluž Fanty. Bylo to oranžové a lepkavé, prostě jen předpokládejme, že to byla Fanta. Kupé/kóje vedle vypadalo lépe a když jsem si trochu poklidil od použitého povlečení, nakonec se to dalo snést. Po dvou hodinách si člověk zvykl i na ten zvláštní odér a nakonec ani ti škvoři, co mi neustále padali do vlasů, tolik nevadili.
Jízda monotónní rovinou Uttapradéše ubíhala celkem svižně, ke zpoždění jsme ale nakonec ještě skoro hodinku přibrali kvůli stání těsně před Dillím. Ve finále z vlaku nevystupuji s tak zděšeným pocitem, s jakým jsem do něj nastupoval. Člověk si nakonec zvykne, ale nevím jak bych mluvil, kdyby bylo narváno, takhle jsme měli opravdu prakticky celý vůz pro sebe.
V Dillí vystupujeme za soumraku. Jdeme se rychle najíst a pak bereme Uber rovnou na letiště, kde máme opět hotel Aloft v Aerocity. Sice si o sobě myslím, že nejsem žádná fajnovka, ale nakonec to asi nebude tak úplně pravda. Když se tak dívám z čistého hotelového pokoje na slum naproti letišti, jsem vyloženě rád, že další den můj pobyt v Indii končí. Jasně, po 6 dnech pobytu jen ve městech nemůžu Indii soudit a taky to nedělám. Ale, jak už jsem mnohokrát uvedl, protože jsem tak trochu povrchní člověk prvních dojmů, plánovaně se do Indie znovu opravdu nechystám...
Čeká mě už jen pozdně ranní přelet s největší indickou aerolinkou IndiGo do Ahmedábádu, kde začíná má pouť se Singapore Airlines na nejdelším letu světa. Právě jedině z Ahmedábádu šla koupit za akční cenu letenka v business class do New Yorku s přestupem v Singapuru.
O tom ale až v příštím, posledním, díle...
- Poslední díl (V business class nejdelší linkou světa): http://bit.ly/singapore-newark
Jak se ti cestopis líbil?
Kryštof Hájek procestoval 78 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 8 lety a napsal pro tebe 13 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil34 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Kryštofe, píšete doopravdy výborně, krásně se to čte. Moc mě ale překvapuje, že Vám Indie nesedla, a že je tady spousta lidí, kteří mají podobné zkušenosti. My jsme byli s rodinou (2 dospělí a 2 kluci-10 a 13 let) v Indii 15 dní vloni na jaře a Indii jsme si zamilovali. Je pravda, že jsem zarezervovala 5ti hvězdičkové hotely, ale nešlo odolat, když jsou v Indii tak levné oproti našim cestám kdekoliv jinde na světě. Letěli jsme do Bombaje (+Elephant ostrov) -Udaipuru (+Kumbhalgarh) -Jaipuru (+Amber, Jagat Shiromani, Galtaji, Chand Baori)- pak jsme si najali tuk tukáře po Jaipuru, který měl i auto a vzal nás do Agry (+Fatehpur Sikrí, Jama Masjid, Agra, Taj Mahal) a pak do New Delhi a odsud jsme zase letěli zpět. Všude jsme se pohybovali v žabkách po ulicích, pravda jedli jsme tedy jenom v hotelích nebo venku v restauracích výborné jídlo (pouliční jsme radši neriskovali kvůli dětem). Nikdo nás nějak výrazně neobtěžoval a žebračku jsme potkali jen jednu, spíš na nás působili jako hrdí lidé i při té bídě, v jaké z našeho pohledu žijí. Všichni byli super pozorní a uctiví, asi tam pořád funguje lehká nadřazenost bílých a přiznávám, že se nám to líbilo (já vím, je to asi blbý, ale příslušnost díky barvě pleti k bývalým kolonistům nám medila) a celkově nás tenhle trip stál nejmíň z našich všech cest.
Podívejte se na youtube na kanál Karl Rock, a uvidíte jak moc jsou ti Indové vynalézaví v tom někoho ojebat :-)
Od Indů by se i Bureš mohl učit. 😂 Špatně se na to připravuje; člověk musí mít na paměti, že jsou schopni věcí, které by ho ani nenapadly a hlavně nikomu nevěřit ani nos mezi očima.
Díky za super cestopis! Doufám, že se mi ještě někdy zadaří se do Indie vrátit. Do Jaipuru a Ágry by se chtěla podívat, ale už se mi to nevešlo do itineráře. Snad ještě přemluvím manžela, protože ten je ve skupině do Indie už nikdy. :D
Ten zážitek u pákistánských hranic musel být doopravdy nepříjemný. My byli v době, kdy došlo k útoku v Pulwamě u našich přátel v Gudžarátu a nebylo to nic příjemného. Když jsem viděla reakce těch lidí, docela se divím, že se to takhle "mírumilovně" vyřešilo.
Když už je řeč o pákistánských hranicích, dají se tam zažít i zábavnější věci. Škoda, že tu atmosféru video nevystihne. https://www.youtube.com/watch?v=QZOb5tqYu-M
Držím palce, ať ti akce "přemluv manžu" vyjde. 😂
Super cteni Krystofe !
Jinak Indie polarizuje lidi stejne jako koprovka - pulka lidi ji miluje, pulka nenavidi a neni nic mezi tim..
Ja miluju koprovku i Indii, je ale potreba se na to naladit.. :) Nikdy nezapomenu na svuj prvni den v Indii (a muj prvni v Asii), kdy jsem s kufrem v ruce vlezl do nejspinavejsiho hotelu, co jsem kdy videl a mel jsem tam bydlet cely rok.. :D Ale jak kriceli paragani na fasouny: "Cesi se nikdy nevzdavaji".. :)
Jeste mi trochu chybela informace o tom, co tvoje zazivani rikalo na indicke jidlo z poulicnich stanku.. :]
Jasně, tak 6 dnů opravdu nestačí na to, abych řekl, že Indie je hnusná a špatná, v tomhle je částečně chyba v té mé povrchnosti, kdy často (a nejen při cestování) dávám na první dojmy.
No a jídlo z pouličních stánků překvapilo - moje zažívání na to neřeklo vůbec nic, což jsem fakt nečekal...
Super ,diky moc,vybavila se mi cesta před 7 lety s partičkou kamarádek,po 3 týdnech jsme byly definitivně rozdělené na 2 skupiny-již nikdy a doufám,ze ještě někdy.Mumbai-GOA-Dillí-Jaipur-Agra,vlak jsme ale nezvládly.Indie je proste incredible😀
Kryštofe díky za super čtení, doufám, že další díly budou co nevidět. 😊 Jen si neodpustím poznámku, že cestovat do Indie nepřipraven je holý nerozum. 🤣
A ještě by mě zajímalo, kdepak asi je Davidův cestopis z cesty kolem světa a zejména indická část...
Jenže jak by měla taková "příprava" vypadat? Na měsíc se odstěhovat na "přípravný kemp" k soukmenovcům do Luníku IX? Chodit se koupat do městské kanalizace?
Moje dojmy z návštěvy Indie před drahnými 16 lety byly velmi podobné jako Lukášovy a nebýt jedné Francouzky hledající "duchovno" stálo by to za vyližpr... úplně ;) Což ale nic nemění na faktu, že Indie never more ani kdyby mne platili.
Spíš v mém případě šlo o tu logistickou přípravu. Minimálně jsem si mohl zjistit, že při vstupu do terminálu potřebuji palubní vstupenku a taky je asi záhodno do podobných zemí nejezdit bez jediného centu hotovosti. Kdyby v Kalkatě neexistoval Uber, mohl bych z letiště tak akorát stopovat. V tomhle jsem přípravu podcenil.
Moc děkuji za cestopis, četla jsem jedním dechem a spálila večeři. Do Indie jsem nikdy nechtěla , o to víc jsem ted ráda, že jsem se o to nepokusila. Píšete moc pěkně, opravdu.
Nevím, jestli je to tak každý den, ale po celodenní návštěvě Kalkaty nás celou skupinu 10 evropanů z toho smogu večer bolela hlava a cítili jsme se hrozně otupěle :D Bordel, nepřehlednost, otravování od všech lidí, tisíc milionů žebráků s nulovým IQ, služby na mizerné úrovni, jídlo zase tak extra nebylo a do toho všichni Indové pyšnící se na svoji krásnou vlast. Souhlasím s názorem, že nechápu, proč jezdit do Indie dobrovolně víckrát, než jednou. Ale asi si své fanoušky najde :)
Po návštěvě libovolného místa se skupinou Evropanů by mě večer bolela hlava a cítil bych se hrozně otupěle. 😂 Do Kalkaty bych se chtěl ještě jednou podívat, i když mě na první pokus neoslnila, ale to bylo způsobeno hlavně ztrátou času a nálady díky debilní IRCTC, která umožňuje koupit jízdenky na vlak civilizovaným způsobem přes web pouze s velkou dávkou štěstí.
Jinak se, sice už ne hrdě, ale přece, hlásím jako fanoušek Indie. Pouze má 3. cesta byla katastrofa a příští bude doufám mnohem lepší. 🤣
Kryštofe, díky za cestopis :) V Indii jsem byl asi měsíc po tobě. Na stejných místech jako ty a ještě k tomu přidal Váránasí. To už tam bylo 40. Kalkata bylo moje čtvrté místo a vůči ostatním působilo jako čisťounký ráj. V Džajpuru jsem byl z handrkování a vedra už tak otrávený, že jsem vynechal pevnosti nad městem s tím, že nejsem kamzík, abych tam skákal ve čtyřicítkách po hradbách a ještě jim dával min. 400 rupií OW. Takže super deal se nechat za 200 vozit po celém Džajpuru včetně pevnosti (y) Jinak vlaky jsem vždy srabácky bral v té nejvyšší třídě :D Ten z Dillí do Agry chvíli jel dokonce 140 km/h a přijel snad o 1/2 hodiny dřív.
Za 400 rupií kam přesně? Do Amber Fort se dá dojet v pohodě autobusem za zlomek těch vašich částek. Akorát to člověk musí brát jako (pouťovou) atrakci samu o sobě. 😂
Díky. Autobus mě zrovna nenapadl. Snad příště, jestli mě tam ještě někdo někdy dostane. Mozek se mi už vařil a roamingový internet byl jeden velký blackout.
Indie jooo Indie! Cetba ve mne vyvolala vzpominky na indickou realitu behem navstevy zapadniho pobrezi pred par lety :-) Podobne pocity, kdyz jsme puvodne centrum Bombaye ani nenasli, ale po par dnech nebo pri dalsi navsteve uz si clovek privykne a svym zpusobem se mu tam i zalibi. Vlaky jsme projeli trasu Daman-Bombay-Margao, a to uz bylo samozrejme i s nocni zkusenosti ... Zajimavou symbiozu portugalskych pevnosti a kostelu s hinduistickymi chramy jsme tak mohli pozorovat prave na nekolika mistech v Goa a Damanu. Pak uz jen schazi navstivit Diu a Kocin v Kerale. Snad opet nekdy ...
Cestopis se super čte, těším se vždycky na další díl.