Réunion - evropská Havaj v Indickém oceánu - díl 1.

Může za to cestujlevne ...

Návštěvu Réunionu jsme měli na širším seznamu už před mnoha lety, v době, kdy se s LEVELem dalo létat do Karibiku téměř za pár tisíc. V té době ovšem stála letenka z Francie na Réunion běžně okolo 15tKč, tehdy obvykle z hůře logisticky dostupného Orly, takže na tuto cestu tehdy především z tohoto důvodu nedošlo. Nápad byl reaktivován loňskou zimu, kdy se zde v diskusi objevil tip na letenky na Réunion z Paříže, dokonce z Charles de Gaulle, od 450 EUR.

Vybíráme tedy z podzimních termínů tak, abychom využili nějaký ze státních svátků. A především hledám nějaký logisticky rozumný přípoj z okolních letišť do Paříže. Nakonec volba padá na 10 nocí na místě na přelomu září a října s tím, že let do Paříže objednávám u easyJet z Krakova.

Ve finále tak kupujeme letenku na Réunion z Paříže u Air Austral za 467 EUR (11.400 Kč) a přískok do Paříže za zhruba 5.000 Kč na osobu. Následně hned jako vždy hledám na Bookingu nějaká dvě ubytování, a protože je teprve leden, výběr je velmi solidní. Jedno ubytování tak ve finále máme na severozápadě ostrova, druhé na jihozápadě, rozděleno půl na půl, takže 5 nocí na každém místě. Auto vybírám opět to nejmenší a nejlevnější, ceny jsou zde v takovém předstihu velmi příznivé – od 15 EUR na den bez pojištění, takže naše finální cena za auto kategorie Fabia je 164 EUR na 11 dní. Až dva dny před odletem, při kontrole všech dokladů a podkladů, pak zjišťuji, že Air Austral má netypický maximální rozměr povolených palubních příručáků (55x35 vs. standardních 55x40), které my nemáme. Takže nás čeká další cesta jen s taškami přes rameno.

Zde na začátku hned opět upozorním, že se jedná o první plnohodnotný cestopis z tohoto ostrova na CL, takže bude zase trošku obsáhlejší. Stejně tak upozorním turistické nadšence, které tento ostrov přitahuje, že se zde nedočtou o žádných náročných trecích a túrách, neboť naše pojetí poznávání ostrovů není tak extrémistické, ale obecně pohodové.

Směr jižní polokoule

Naši cestu tak začínáme jednoho zářijového rána ještě za tmy a po dálnici se přes polské mýtnice dostáváme překvapivě rychle k letišti, kde parkujeme na osvědčeném AirPark Balice za 190 zlatek (cca. 1.100 Kč) na 12 dní. Někdy přecpané letiště v Krakově je tentokrát naprosto v pohodě, stejně jako let do Paříže. Tam máme na přestup asi 7 hodin, z nichž polovinu trávíme v téměř prázdném terminálu na příletu.

Pak se přesunujeme do terminálu vedlejšího k check-inu na transoceánský let. I když i Aur Austral samozřejmě umožňuje on-line check-in, my, s nejlevnějšími letenkami vždy raději volíme osobní check-in u přepážky, aby nás náhodou ten automatický, když nemáme rezervace konkrétních sedadel, nerozhodil. A opět, i tentokrát máme místa vedle sebe. Zbytek čekání na let tak trávíme v odletovém terminálu, který je podobně prázdný a je tam naprostý klid.

Odlet máme v podvečer a na čas. Služby na palubě Air Austral jsou proti „standardním“ aerolinkám trošku horší, jídlo je jedno stejné pro všechny, žádný výběr. A stejně tak s nápoji - palubní personál prochází jen jednou. Před příletem dostáváme ještě lehkou snídani a po zhruba jedenácti hodinách letu přistáváme ráno na Réunionu. Vcelku malým letištěm velmi rychle proletíme do krásného slunečného dne s výhledem na zelený hornatý střed ostrova.

Dle instrukcí z půjčovny hledáme parkoviště, kde nás má vyzvednout shuttle. Má se jednat o nějaká žlutá místa nebo zastávky na parkovišti, hm, nic takového tu není. Až jeden z místních nás pak směřuje ke dvěma zastávkám, které nejsou žluté náhodou a už vůbec nejsou na parkovišti, které nám uvedli v pokynech. Po telefonátu do půjčovny nás po 5 minutách odváží na pobočku na kraji hlavního města, kde je administrativa a předání auta jednoduchou záležitostí na pár minut. Z karty si strhávají 1.300 EUR jako depozit a ani je nezajímá, jestli mám nějaké vlastní pojištění, resp. ani nevnucují to vlastní.

Hned začínáme naostro

Naše putování po ostrově začínáme výjezdem cestou D42/D43 do kopců a džungle nad hlavním městem, kde je naším cílem vodopád Maniquet. Poprvé tak stoupáme utaženými zatáčkami a ostrými serpentinami, tentokrát do výšky něco přes kilometr, s krátkou zastávkou u kostelíku vysoko nad městem. Na konci, na cestě téměř lesní, nám chvíli trvá, než dle navigace najdeme začátek turistického chodníku k vodopádu. Krátká cesta džunglí na možná 15 minut končí pod vysokou skalní stěnou vodopádu, který ale zrovna není v plné síle. Shora teče jen několik čůrků vody. Kromě další dvojice, která tu přijela skoro zároveň s námi, tu není nikde nikdo další.

Bohužel, už při tomto prvním výjezdu poznáváme místní specifika počasí. I když ráno bylo krásně jasno, tak než se autem vyhrabeme na kopec, je střed ostrova pod mračným příkrovem. Sjíždíme zpět do hlavního města a míříme na západní pobřeží. A první část cesty je po světovém unikátu, neboť vede po nejdražší silnici na světě. Jde totiž o šestiproudou dálnici, postavenou na pylonech v oceánu. Ta je dnes dlouhá asi 8 kilometrů a je evidentní, že se pracuje na jejím dalším prodloužení. Tato nová dálnice, která zatím vyšla asi na 5 mld. Kč na jediný kilometr své délky, nahrazuje starší čtyřproudovou silnici, která vede přímo pod několik set metrů vysokými útesy, která, ač jsou útesy pokryté hustými kovovými sítěmi, tak byla v minulosti často mimo provoz kvůli sesuvům kamení.

Po nějakých 20 kilometrech sjíždíme z dálnice na starou silnici, která kopíruje pobřeží. Naší první zastávkou je Boucan-Canot, kde jsou krásné písečné pláže. Mají jen jednu zásadní nevýdodu – dle letošního nařízení je zde zakázáno koupání nebo jakékoliv jiné vodní aktivity kvůli hrozbě útoků od žraloků. Což je pro Réunion typické – koupání je tu možné pouze tam, kde jsou pláže chráněné korálovým útesem, sítěmi proti žralokům nebo v přírodních skalních mořských bazénech. Jinde obvykle visí výrazná varovaní, která všichni respektují, neboť v mezi lety 2011 až 2019 zažil Réunion tzv. „žraločí krizi“, během níž došlo k přibližně 30 útokům, z toho 11 smrtelným. Od té doby naštěstí toto „konto“ nenarostlo.

Pokračujeme tak do dalšího z místních letovisek, do Ermitage les-Bains, kde je opět celkem pěkná a dlouhá písečná pláž, kde se chvíli vyhřejeme na sluníčku, do celkem studené vody nás to zatím neláká. Pak nakoupíme základní proviant v supermarketu u hlavní cesty a míříme k prvnímu ubytování, které máme na jižním okraji La Saline les Bains, které je dalším z místních přímořských letovisek. Naše studio se nachází v klasickém ubytovacím komplexu několika budov a klíče i čip k bráně máme uloženy ve volně přístupné poštovní schránce.

Fasujeme přízemní menší studio s na terasu otevřenou kuchyní, s výhledem do zahrady a na bazén. V ceně je klima, kterou jsme v tomto období nevyužívali, i parkovací místo uvnitř areálu. Zhruba 300 metrů od ubytování máme naprosto prázdnou písečnou pláž, zde již schovanou za útesem, tzn. s možností koupání. Jdeme se projít po pláži směrem na sever, k centru letoviska, kde je již lidí celkem dost, ale mimo těch, co se prohánějí na kitech a surfech, je jich ve dost studené vodě minimum, většina si užívá a piknikuje na pláži, popř. se brouzdá v mělké vodě a pozoruje život ve vodě. I my tak můžeme jen pár metrů od břehu sledovat barevné rybky nebo vodního hada.

První večeři si dáváme kousek od ubytování, kde na celkem mrtvém konci této lokality je pizzerie. Než nám pizzu na takeaway připraví, dáváme si jedno místní pivo, které se sice jmenuje Bourbon (dle historického názvu ostrova), ale místní mu neřeknou jinak než Dodo. I zde platí to, co mnohde jinde na ostrově. Jídlo s sebou nabízejí restaurace často výrazně levněji, než když ho sníte na místě. Zde rozdíl není tak velký, ale jinde šlo dle lístků až o třetinu, klidně až o extrémních 10 EUR vs. 16 EUR.

Do mraků

Druhý den našeho pobytu zkoušíme vyrazit do hor, na vyhlídku Le Maido, která leží ve výšce 2.205 metrů. Nad středem ostrova jsou opět mraky, ale doufáme, že něco uvidíme. Cestou nahoru projíždíme dlouhé kilometry lesní cestou po vrstevnici pod vrcholem kráteru, která je obeseta přístřešky a odpočívkami s posezením a grily. A protože je sobota, je tu spousta místních, kteří tu masově piknikují. Má to jen drobný zádrhel, jsme v husté mlze a je tu 13 stupňů, takže zatímco na pobřeží je slunečnou a běžných asi 25 stupňů, zde jsou místní v navlečení v šusťákách a pro nepřízeň počasí mají postaveny i stany.

My pokračujeme až na hranu kráteru, kousek pod ním je počasí celkem pěkné, ale na samotné hraně je opět mlha a mraky. Procházíme se kousek po hraně a doufáme, že mraky, rychle stoupající z kráteru po příkré stěně, se třeba rozplynou. A opravdu, několikrát se nám na pár desítek sekund otevře výhled alespoň na část jednoho se tří kráterů na severní části ostrova.

Poté sjíždíme dolů po jiné cestě, kdy si děláme krátkou zastávku u nějakého kostelíku v horách a kousek níže i pestrobarevného hinduistického chrámu. Výlet končíme v supermarketu Leader Price kousek od pláže, kde doplňujeme zásoby, při nákupu v nedalekém stánku zeleniny učíme maníka, který zná 4 české fráze slovo páté, to nejdůležitější. Pivo. A pak si ve stánku u dalšího místního kupujeme na večeři různé taštičky a rolky á 0,50 EUR za kus, kterou si v poklidu sníme na pláži pozorováním západu slunce.

Lanovkou nad střechami

Neděli máme obvykle vyhrazenu pro návštěvu hlavních měst, protože je menší provoz i problémy s parkováním. Takže i tentokrát – míříme do hlavního města ostrova, do Saint-Denis, kde žije asi 150.000 obyvatel. Naší první zastávkou po cestě je historická památka – Lazaret v La Grande Chaloupe, což bylo od roku 1860 až někdy do 30. let minulého století místo, které sloužilo jako karanténa a izolace smluvních dělníků přivážených hlavně z Indie, ale i z dalších zemí, kteří přijížděli pracovat na plantážích po zrušení otroctví, a kteří zde museli před vstupem na ostrov strávit určitý čas.

Nečekaným překvapením technického rázu pak je pro nás znedaleký zbytek historické železnice spojující přístav s hlavním městem, včetně nádražní budovy a vláčku. Pak už míříme do hlavního města, kde parkujeme bez problémů mimo placené zóny u velkého obytného domu hned vedle pobřežní promenády. Naše první kroky vedou po nábřeží k hotelu Radisson, kde kousek od něj v parku je sbírka historických kanónů. A hlavně, přímo před hotelem je socha významného rodáka – letce Rolanda Garrose.

Po hlavní třídě pak pokračujeme ke katedrále a kousek dál k budově radnice, před níž stojí uprostřed křižovatky památník padlým Velké války 1914-1918. Zpět k autu se vracíme uličkami plných staveb naprosto nesourodých stylů a v různém stavu. Přejíždíme na východ do moderní části města, kde je další technická zajímavost – první městská lanovka v oblasti celého Indického oceánu, která zde funguje v rámci místního systému hromadné dopravy. Tato asi 2,7 kilometru dlouhá lanovka od firmy POMA s kabinkami pro 10 lidí, s celkem 3 mezistanicemi a 4 úseky, slouží ve zdejším hornatém terénu jako ideální náhrada autobusů v oblasti, kde je vysoká koncentrace různých škol.

A protože jde o součást MHD, tak tomu odpovídá i cena jízdného, které je pouhých 1,30 EUR na 2 hodiny. Naše vyhlídková jízda nahoru a dolů trvá asi půl hodiny, po ní si u spodní stanice lanovky kupujeme u paní, která má u dodávky postavený gril, pozdní oběd. Ke dvěma kusům masa za 10 éček dostáváme jako bonus vařenou kukuřici. A dokonce i zde můžeme platit kartou. Poté se jdeme ještě projít kousek k unikátnímu kruhovému kostelu. Míjíme velký plac, kde evidentně před chvíli skončil trh, a kde se teď činí místní technické služby, aby v silném větru odstranily haldy odpadu. Protože to je jedna z pozitivních stránek ostrova – je zde obecně všude skutečně velmi čisto.

Přejíždíme zpět na západ do starší části města, kde je velký park, momentálně v částečné rekonstrukci, kde si děláme další zastávku a mj. pozorujeme spoustu místních barevných ještěrek. Cestou zpět na jih ještě vyjíždíme do lokality Dos D´Ane, kde je ve výšce 1.150 metrů vyhlídka na úzký zelený kaňon a část jednoho z kráterů. A jako ukázku, jak vypadá zdejší turistika, tzn. i nějaké ty žebříky a lana, si ještě vylezu na nedaleký vrcholek o 150 metrů výše.

Den končíme opět na pláži v Saline les-Bains a poté zde zkoušíme najít nějakou občerstvovnu na večeři. Bohužel, i když jde o relativně turistické místo, tak několik restaurací a jiných podniků je zavřeno a my máme na výběr ze dvou stánků s pizzou a jedné restaurace, kde nabízí těstoviny a … pizzu. Takže jdeme do jednoho z těch stánků …

Lážo plážo

Po třech cestovatelských dnech naše tempo zpomalujeme a v pondělí, na náš státní svátek, míříme do populárního letoviska Saint-Leu, kde je již na první pohled zřejmé, že vlny a vítr jsou zde ideální pro vodní sporty. Někde v uličkách nacházíme místo k parkování a jdeme si projít hlavní třídu s kostelem a kousek dál náměstí s poštou a radnicí. Kolem moře po promenádě jdeme zpátky a na místní, opět celkem pěkné písečné pláži, se na pár hodin zastavíme.

Voda sice není nic moc (po dobu našeho pobytu měla okolo 24,5 stupně), obzvláště ve chvílích, kdy více či méně fouká, takže na koupání to moc není a ve vodě je i zde obvykle jen pár lidí. Jenže je tu jedno velké lákadlo – šnorchlování v nádherně čisté vodě. Přímo kousek od břehu jsou korály s desítkami druhů barevných rybiček a ryb, největší jsem zde viděl asi 90 cm. Takže se překonáváme a občas do vody vlezeme. Silný proud kolem pobřeží navíc znamená, že se člověk jen nechá unášet a dívá se kolem sebe a během pár minut tak „projede“ snad 200 metrů.

V podvečer sedáme do auta a jedem kousek na jih, na vyhlídku Le Gouffre u moře, což jsou černé drsné lávové útesy tak, jak je známe třeba z Lanzarote. Při cestě zpět na sever se ještě krátce zastavujeme u místních salin, kde funguje i nějaké malé muzeum. Den končíme pokusem navštívit jednu z místních restaurací, na kterou jsem získal tip na Tripadvisoru. Bohužel je zavřená a ani na místě, ani na webu, nemá uvedenou otvírací dobu. Což je, jak jsme zjistili konkrétně v místech našeho prvního ubytování, celkem plošný problém. Dle map je zde relativně hodně občerstvoven, ale i když už září spadá dle místních do hlavní turistické sezony, možná 2/3 z nich byly zavřené. Resp. je jejich rytmus fungování nám nepochopitelný co do otvírací doby v průběhu dne nebo co do dnů v týdnu. Nechce se nám nic dál hledat, tak večeři máme tentokrát z vlastních zásob.

Poslední den na severozápadě pojímáme už naprosto odpočinkově. Chceme přeci jen otestovat tu doporučovanou místní restauraci, tak tam vyrazíme přes oběd, to snad fungují. Ano, fungují, super. Jenže, v provozu je tu jen stánek s všude jinde běžným rychlým občerstvením, restaurace s „normálními“ jídly nefunguje. Hm, tak třeba zase jindy. Teda už nikdy.

Sjíždíme tedy do Saint-Leu, kde jsme den předtím viděli několik místních jídelen a v jedné z nich si kupujeme jídlo na dnešní den. Výběr asi z osmi jídel a porce neuvěřitelné, snad půl kila rýže, k tomu maso nebo ryba a ještě nějaká fazolová omáčka. Cena 9 EUR za porci. Zbytek ne zrovna pěkného dne, ostrov je opět pod příkrovem mraků, které zachytily vrcholy uprostřed ostrova, tak trávíme na prakticky prázdné pláži přímo u ubytování s občasným šnorchlováním. 

Vzhůru do kráteru

Další den pobytu máme zase intenzívně cestovatelský a navíc přesunový na druhé ubytování na jihozápadě ostrova. Naším hlavním cílem je horské městečko Cilaos, které leží uprostřed jednoho ze tří hlavních ostrovních kráterů. Kilometry po dálnici rychle ubíhají, ale jakmile z ní v Saint-Louis sjedeme, tak trvá možná dalších 20 minut, než se vymotáme přes dvě městečka do kaňonu podél řeky, kde vede pár kilometrů krásné a přehledné silnice, která se ovšem brzy změní na opravdový řidičský zážitek, neboť na nějakých 25 kilometrech je údajně 450 zatáček, často velmi ostrých a prudkých serpentin a míst, kde je šířka cesty na jedno auto. Cesta tak mj. i přes dva tunely stoupá až do města ve výšce okolo 1.200 metrů a nabízí spoustu vyhlídek a zastávek na úchvatnou okolní krajinu.

Ve městě parkujeme u velkého kostela v jeho severní části a krátce si procházíme turistickou zónu pod ním. Pak opět sedáme do auta a pokračujeme slepou cestou do lokality Ilet á Cordes, která vede ve stěně kráteru. Je to opět zážitek, výhledy, vodopády, džungle a téměř nikde nikdo, provoz zde minimální. A pro řidiče také opravdový zážitek v podobě snad deseti extraúzkých a extraprudkých serpentin přímo za kostelem, něco takového jsme skutečně ještě nikde jinde nejeli. V pohodovém tempu dojedeme se spoustou zastávek na konec této silnice a pak zpět do Cilaosu, počasí nám bohužel zase nepřeje a nejvyšší místní vrcholy i hrana kráteru jsou opět v mracích.

Z Cilaosu na pobřeží se v horní části vracíme silnicí přes Bras-Sec a cestou se stavujeme na vyhlídku Belvédère de la Roche Merveilleuse. Pak už pomalu sjíždíme k moři a pak se přesunujeme do Manapany les-Bains, kde máme ubytování na dalších 5 nocí. V Saint-Pierre se poprvé naplno setkáváme s jedním velkým problémem ostrova – dopravními zácpami. Zde se sbíhají dvě páteřní ostrovní silnice a město je naprosto zacpané, takže to, co se jevilo jako maximálně 20-minutový přesun nakonec znamená více než hodinu ve velmi hustém provoze.

Když dorazíme na místo, domlouváme se s majitelem apartmánu, který dle svých slov za 5 minut, v reálu za 20, dorazí na kole. Veselý a ukecaný francouzský důchodce nám předává velký přízemní apartmán odpovídající bytu 3+1, vybavený naprosto vším potřebným, s velkou terasou se dvěma posezeními a výhledem na bazén a klidnou zahradu. Opět máme v uzavřeném areálu i vlastní parkovací místo. Cena zhruba 90 EUR za noc. Doporučuje nám několik prý výborných místních restaurací, což ovšem na konci zabije tím, že do všech je nutné se telefonicky předem objednat.

Jedeme se jen podívat na místní koupání, což je umělý skalní bazének. Vzhledem k tomu, že v okolí jsou i normální pláže, tak my jsme se zde nikdy nekoupali. Kousek od ubytování máme velké nákupní centrum se supermarketem E-Leclerc, kde doplňujeme zásoby, a pak jedem do Saint-Joseph zjistit, jak je to tu s případným stravováním. A naštěstí je to proti naší první destinaci výrazně lepší, neboť kolem hlavní cesty je několik stánků s pestrou nabídkou rychlého občerstvení za pár EUR.

Zanedlouho bude následovat díl druhý -  popis zbytku naší cesty po jihovýchodní polovině ostrova a souhrn obecných cestovatelských poznatků o Réunionu.