Réunion - evropská Havaj v Indickém oceánu - díl 2.
Závěr naší cesty po Réunionu a k tomu obsáhlý souhrn našich cestovatelských poznatků a osobních zkušeností z našeho 11-denního pobytu na tomto "evropském" ostrově u obratníku Kozoroha.
Cestopis z roku 2026 napsal Tesna
Směr východ
Další den je opět cestovatelský – vyrážíme na východ Réunionu po hlavní pobřežní silnici. Jakmile se vymotáme ze Saint-Joseph, provoz výrazně řídne a zrychluje se tak, jak se dostáváme dál a dál na východ a pak sever ostrova. První krátkou zastávku máme na velké piknikové odpočívce na pobřeží, dnes s již evidentně nefunkčním koupalištěm – Puits des Anglais. O kousek dál v Saint-Philippe jen vyfotit kostel a pak už hlavní atrakce dnešního dne – lávové splazy vulkánu Piton de la Fournaise, které se táhnou z výšky 2.600 metrů až dolů do moře. Těchto je tu několik a u každého je cedule, o jaký rok se jedná.
Ty čerstvé, několik let staré, jsou zatím mysticky černé, bez života, připomínající povrch nějaké jiné planety, zatímco ty starší už se začínají zelenat a zarůstat nezdolnou vegetací. Tentokrát nám počasí přeje, takže máme výhled na celou barevnou stěnu vulkánu, který je (zdroje se různí) tím nejaktivnějším, resp. druhým, na celé Zemi. Poslední erupce zde proběhly mezi letošním únorem a dubnem, kdy láva opět přerušila silnici a dostala se až do moře. V daných místech stále probíhá oprava této pro ostrov páteřní silnice a místní scenerie navozuje atmosféru, kdy jen čekáte, ze kterých prapodivných lávových útvarů vyskočí nějaký ten Vetřelec.
Další nečekanou a překvapivou zastávkou je Anse des Cascades, což je další nádherná odpočinková lokalita na pobřeží oceánu, které dominuje kolmá skalní stěna, ze které padá dolů asi sedm vodopádů. Je zde i záliv s pěknou pláží, ale opět, koupání zde je zakázáno.
My pak pokračujeme ještě o kousek dál, k Notre-Dame des Laves, což je známý kostel, v jehož dveřích se při erupcích v roce 1977 zastavil lávový proud. Dnes stále funkční kostel je tak obklopen z čela a ze stran lávou. Kousek od kostela je i malé muzeum, pozor, otevřeno jen do 15.00.
K vodopádům
Cestou zpět zajíždíme k vodopádům Cascade de Grand Galet a po zkušenosti z prvního dne se raději hned při odbočení z hlavní cesty díváme, zda v potoce či řece něco vůbec teče, abychom nedojeli k vyschlé skále. Naštěstí teče. Cesta k vodopádům je zase zajímavá, jede se přes 3 úzké jednosměrné mosty, kdy za tím třetím jsou v 22% stoupání další parádně úzké serpentiny. Pod vodopády parkujeme na menším parkoviště a od něj je to po cestě na vyhlídku k vodopádům pár minut chůze. Při návratu pak ještě na základě tipu z jiných stránek jdeme kolem potoka k menšímu vodopádu Cascade du Trou Noir, stezka k němu začíná přímo za třetím mostem pod serpentinami a je to vycházka tak na 30 minut. Na večeři zajíždíme do Saint-Pierre, kde je u pobřežní promenády spousta rychlého občerstvení i restaurací.
Sopka na vlastní oči
Následujícího dne, i když zase není ideální počasí, neboť nad ostrovem je zase zataženo, trošku zariskujeme a vyrazíme nahoru na vulkán Piton de la Fournaise. Opět se solidně zasekáme v Saint-Pierre a potom i v Le Tampon, kam ještě na začátek města pokračuje páteřní dálnice. Pak ještě asi hodinu stoupáme, velkou část cesty v naprosto neproniknutelné mlze, která se naštěstí pro nás někde na hranici 2.200 metrů protrhne a my můžeme pozorovat barevnou sopečnou krajinu ve vysokohorských kalderách. Na hranu té poslední, na velké parkoviště ve výšce 2.354 metrů, vede několik kilometrů už jen prašné nezpevněné cesty. Zde se nám otvírá nádherný výhled na sopečný kužel Piton de la Fournaise.
My jdeme po hraně kaldery na další vyhlídku v místě, kde lze sejít dolů do kaldery a pokračovat dál až ke kráteru. To si necháváme ujít a vystačíme si s pozorováním všeho shora, kdy krajině mimo sopečného kuželu dominuje krásná malý kráter Formica Leo. Z východu se bohužel opět valí mraky a výhledy postupně zahaluje, my tedy míříme zpátky dolů. V občerstvení u cesty Snack Le Volcano si dáváme pozdní oběd, místní mixgrill skutečně z venkovního grilu pro dva za 20 EUR. Krajina zde, zhruba ve výšce okolo 1.700 metrů, velmi připomíná tu naši valašskou.
Pak po páteřním tahu N3 sjíždíme do La Plaine Des Palmistes, kde je naším cílem krásný vodopád Biberon kousek za městem. Cesta džunglí k vodopádu je asi na 20 minut každým směrem, kdy jen posledních 200 metrů je náročnější stoupák na kovovou konstrukci vyhlídky postavené přímo proti přes 200 metrů vysokému vodopádu. Nám se bohužel jeho vrchol ztrácí v mracích.
Kolem pobřeží
Poté pokračujeme silnicí N3 dál na sever, kde se v Saint-Benoit dostáváme do obvyklé odpolední zácpy, naštěstí naším směrem, na východní cíp ostrova, je pak provoz zase znatelně řidší a rychlý. V Sainte-Anne si fotíme unikátní krásně zdobený kostel a o pár kilometrů dál zastavujeme u kapličky na okraji jedné z širokých „ravin“ (roklin), přes kterou se klenou vedle sebe dva mosty. Jeden moderní a přímo vedle, provozu uzavřený, historický visutý.
V Sainte-Rose sjíždíme dolů k moři, kde je vybudován malý přístav, před ním jako vzpomínka na napoleonské války stojí velký památník Roberta Corbeta, což je, paradoxně na francouzském ostrově, památník padlého velitele britského námořnictva, který se účastnil dobývání ostrova za napoleonských válek. Na pár fotek se ještě zastavujeme u místního kostela. Poslední zastávkou tohoto dne je překvapivě velký hinduistický chrám ve vísce Ravine-Glissante.
Tím jsme v podstatě završili tu intenzivnější cestovatelskou stránku poznávání ostrova Réunion a zbytek pobytu už máme mnohem klidnější, bez dalších dlouhých přesunů autem.
Jižní pláže
Další den se vydáváme na průzkum pobřeží mezi Saint-Joseph a Saint-Pierre. První zastávkou je oblíbené odpočinkové místo Grande Anse, asi 600 metrů dlouhá krásná písečná pláž, kde je ovšem koupání dovoleno snad jen v ohraničeném „bazénu“. Vzhledem k teplotám a silnému větru se dnes ale nekoupe nikdo.
Pokračujeme do vesnice Grand-Bois, kde okoukneme místní kostel a skutečně velmi malou plážičku mezi lávovými útesy. Pokračujeme na vyhlídku nad Bassin 18 (zřejmě další místo, kde se dá koupat) a následně parkujeme v Terre-Sainte přímo u další pěkné písečné pláže. A protože začíná v pozdním odpoledni vykukovat sluníčko, na dvě hoďky se tu usídlíme a ohřejeme se, sic zase bez koupání. S blížícím se soumrakem si procházíme celkem živé nábřeží a ve stánku přímo u moře (L´Escale Gourmande) si dáváme na večeři za rybí mix grill, porce za 19 EUR opět stačí pro dva.
Tento den nám zpestřilo francouzské vojenské letectvo, neboť to v rámci své celosvětové propagační mise Pegase 2026 v těchto dnech navštívilo i Réunion. A my tak k našemu překvapení máme možnost vidět 2 letouny Rafale v nízkém průletu okolo ostrova a o něco později tyto dva doprovázející ve formaci ještě další dva velké dopravní a transportní letouny.
Přes most přecházíme do Saint-Pierre. Bohužel místní park je aktuálně v kompletní rekonstrukci a nepřístupný. A z daleka viditelná mešita je tak skryta mezi ostatními budovami, že prakticky nejde vidět. Takže kličkujeme ulicemi zpět k autu a mizíme na ubytování.
Předposlední den pobytu trávíme na hlavní písečné pláži v Saint-Pierre, park i přilehlá pláž jsou opět plné lidí. Na koupání to zase moc není, vane silný vítr a voda je teplejší než vzduch. Ale vzhledem k parádnímu šnorchlování přímo u břehu se občas překonáme a do vody zase vlezeme. Navíc čekáme na další avizované přelety stíhaček okolo ostrova, které jsou pak do večera celkem tři. Když si chceme dát večeři ve včerejším stánku, tak smůla. I když to tu až do večera žije, zrovna tento stánek je zavřený. Naštěstí okolo je dost jiných variant. A v podvečer, poprvé a naposledy za celý náš pobyt, vidíme téměř celou nejvyšší horu ostrova – Piton des Neiges (3.070 m n.m.), která své jméno dostala podle toho, že občas je její vrchol pokryt sněhem.
Za mořskými želvami
A je tu poslední den pobytu, odletový, kdy náš odlet je až ve večerních hodinách, takže máme ještě celý den. Sedáme do auta a jedeme po dálnici směr hlavní město, do lokality Kélonia. Přes problematický a jindy ucpaný Saint-Pierre projíždíme překvapivě rychle. Naším cílem je akvárium a záchranná stanice mořských želv. Vstupné činí 9 EUR na osobu a návštěva je tak na 60-90 minut, kdy hlavním tahákem je velké akvárium, kde můžete přes metr velké želvy a mnoho druhů mořských ryb pozorovat jak shora, tak poté uvnitř pod hladinou. My máme štěstí, že přicházíme přímo na krmení želv v 11 hodin.
Poslední hodiny před odletem pak trávíme na krásné dlouhé písečné pláži v Ermitage les-Bains a slunečné počasí nám přeje. Je poprvé tak, jak si člověk představuje plážovou exotiku. Takže ve finále se koupeme asi nejvíc za celý pobyt, resp. opět šnorchlujeme v mělkém pobřežním bazénu. V podvečer jedeme do hlavního města vrátit auto a vidíme tu solidní dlouhou zácpu na dálnici na výjezdu z něj. My se do podobné dostáváme také, na druhé straně města, kde provoz ven z města brzdí několik semaforů, takže poslední 3 kilometry do půjčovny poskakujeme asi 40 minut.
Tam předáváme auto a paní komentuje, že není umyté. A tudíž musíme zaplatit za umytí a vyčištění. S tím se samozřejmě od začátku počítalo, protože jakožto neznalí francouzštiny bylo jasné, že nebudeme zkoumat fungování místních myček a vysavačů na benzinkách, navíc by to samozřejmě něco mimo času taky stálo. Překvapením je jen to, že místo 55 EUR, jak jsme asi špatně rozuměli při výpůjčce, platím jen 25 EUR. Takže pak už není vůbec o čem přemýšlet. Shuttle nás během pár chvil hodí na letiště.
Návratové perličky
Obvykle se o zpátečním letu nerozepisuji, ale tentokrát udělám výjimku, protože pár věcí stálo za zaznamenání. Tou první byl zábavný check-in, kdy před přepážkami nedokážu dvěma slečnám vysvětlit, že nemáme žádná odbavená zavazadla, že máme jen kabinová. Stejně nám dávají jen dva pásky Cabin Bag a posílají nás do fronty lidí s odbavovanými zavazadly. Naštěstí je tu jen pár lidí. U check-inu nám chce paní naše tašky odbavit, tak ji musím zastavit. A je pak evidentně naštvaná, že moje, sic na první pohled velká taška, se v pohodě vejde do kontrolního koše a moje obě zavazadla se podobně vejdou do limitu 12 kg na osobu, v to té době pořád včetně dvoulitrové láhve s vodou i s oblečením do našich „zimních“ krajin. I po manželce, s taškou evidentně menší, chce kontrolu přes koš. Výsledkem této drobné patálie je ale to, že dostáváme sedadla v řadě 19. Tak moc vpředu jsme s našimi „low cost“ letenkami snad nikdy neseděli.
Další legrace nastává před pasovou kontrolou, kde jsou cestující osmi zaměstnanci letiště šikováni asi do 5 front dle čísla letu. A k pasové kontrole jsou pouštěni sekvenčně fronta po frontě. U následné bezpečnostní kontroly musím svůj sáček s tekutinami, kde jsou evidentně a viditelně pouze 3 podlimitní kousky, celý přebalit do menšího, neb pán u pásu usoudil, že ten můj sáček je velký. Absolvoval jsem s ním asi 50 letů, no nic. Pásy tu fungují jen dva a celé to organizační divadlo je jen kvůli tomu, že i když z místního letiště odlétá za celý den velkých letadel do Francie jen pár, tak 3 z nich odlétají večer v jediném 15minutovém okně. Takže i odletový terminál malého letiště je solidně plný. Stačilo by ten interval trošku roztáhnout a špička by nemusela být taková …
Na příletu na CDG absolvujeme něco, co jsem dodnes nepochopil. Protože máme check-in na easy Jet do Krakova udělaný on-line, předpokládám, že jen přejdeme do jiné sekce terminálu 2. Ale jak se ukazuje, zde je to výrazně komplikovanější. Když sledujeme cedule Transfer, asi jediní z celého letu, tak se po půl kilometru chodeb dostáváme k nějaké bezpečnostní kontrole. Po ní nás slečna šikuje do autobusu, který nás má dovézt z terminálu 2A na 2D, takže absolvujeme asi 20 minut dlouhou vyhlídkovou jízdu po letišti, kdy si aspoň můžeme zvenčí prohlédnou centrální kruhový terminál 1. A po těch dvaceti minutách vystupujeme z autobusu na druhé straně (!) budovy, od které jsme před chvíli odjeli. Následuje celní a pasová kontrola a my se dostáváme do haly terminálu 2 z exitu 2B, nikoliv 2A, kde jsme přistáli. A protože nás pak čeká naprosto běžné odbavení včetně další bezpečnostní kontroly, tak mi dodnes uniká smysl toho „transferu“. Zřejmě kdybychom vystoupili „rovnou“, tak to bylo rychlejší.
Réunion očima cestovatele
Réunion byl až do 17.století neobývaný a teprve tehdy jej začala osídlovat Francie. Ostrov o velikosti zhruba dvou českých okresů (2.512 km2) jí od té doby patří a je jedním z pěti zámořských regionů Francie. A pro nás cestovatele také nejvzdálenějším územím EU. Původní název ostrova byl Ile Bournon (dle známé dynastie), ale v roce 1793, v průběhu revolučních let, byl na památku revolucionářů pojmenován jako Réunion.
Aktuálně na ostrově žije asi 890.000 lidí, z nichž třetina v aglomeraci okolo hlavního města Saint-Denis na severu, kde je i mezinárodní letiště. Co se týče cestovního ruchu, tak nejde o až tak exponovanou destinaci, neboť ročně ostrov navštíví méně než 600.000 lidí. Z toho je 82 % z pevninské Francie a dalších 11 % z jiných ostrovů v Indickém oceánu. A v případě celé Evropy (bez Francie) mluví odhady o pouhých 35.000 lidech za rok s tím, že nejvýznamnější podíl mají návštěvníci z Německa, Belgie a Švýcarska. Což mimo jiné znamená, že v našich končinách jde o lokalitu téměř neznámou a málo navštěvovanou. I my jsme za celý 11-denní pobyt potkali pouhé dvě skupinky lidí z Česka.
Převaha „domácích“ návštěvníků mj. znamená, že všude, počínaje letadlem, na vás automaticky mluví francouzsky a tak, jak je Francii zvykem, angličtinou obecně moc nevládnou, takže občas byla komunikace obtížnější, ale vždycky jsme se nějak domluvili.
Réunion není klasickou exotickou plážovou destinací, i když i zde, zřejmě jen a výhradně na západním pobřeží, najdete pěkné a některé i hodně dlouhé písečné pláže pod palmami. Problém je ale koupání, které je zde povoleno jen za pobřežním korálovým útesem, popřípadě tam, kde jsou sítě proti žralokům nebo v pobřežních bazénech. Na severozápadě je tento pás „koupacích pláží“ dlouhý možná 8 kilometrů, další pláže jsou mj. Saint-Leu nebo Saint-Pierre. Réunion je považován za jedno z míst s nejvyšším rizikem útoku žraloka na světě, zejména ve vztahu k délce pobřeží a počtu obyvatel, ale koupání na vyhrazených místech je naprosto bezpečné. Jisté riziko tak je pouze při vodních sportech, které probíhají mimo bezpečné laguny a i v minulosti byla převaha napadení žralokem právě u těchto.
Podnebí
V době naší návštěvy mělo moře, na konci místní zimy, zhruba 24,5 stupně, což s ne až tak teplým počasím, často větrným, moc ke koupání nelákalo. Jak nás, tak evidentně ani všechny ostatní na plážích. Co nás občas do vody zlákalo, tak to bylo šnorchlování v mělkých pobřežních lagunách, kde je klidná a nádherně čistá voda a jen pár metrů od břehu je možné pozorovat pestrý podmořský život okolo korálů. Mimo severozápadní pobřeží zde ani nenajdete nějaké větší rezorty nebo známky abnormálního turismu, vše nám tu připadalo spíše pohodové až polomrtvé.
Co se týká počasí, tak to bylo v tomto období vcelku příjemné, u moře okolo 25 stupňů, bez nějakých veder. A především bez vlhka, které známe z tropů jinde. Dokonce zde prádlo schlo i v noci, bez přímého slunce. S tím zřejmě souvisí i absence všemožného otravného hmyzu. Tím, jak je ostrov hornatý, tak to taky znamená, že se výrazně liší počasí na pobřeží a ve vnitrozemí, kde se obvykle o nejvyšší vrcholky chytnou mraky. Po dobu našeho pobytu se tak dělo na severní části ostrova snad trvale, takže marketingové záběry krás zeleného a hornatého vnitrozemí jsme pak osobně na místě viděli opravdu jen velmi omezeně a třeba nejvyšší vrchol jsme celý neviděli ani jednou. Ano, možná kdybychom vstávali ve 4 ráno a vyrazili do hor na východ slunce, tak možná, ale my jsme byli na dovolené 😊 Když jsme vyrazili do hor, tak teplota klesala i k 12 stupňům, takže s tím je nutno počítat v případě patřičného oblečení. V čem jsme možná měli štěstí, tak za celý pobyt jsme zažili pouze jeden velmi lehký deštík.
Réunion je oblíbený pro své hornaté vnitrozemí, které nabízí i velmi extrémní treky a které je celé protkané sítí turistických stezek. Na tak malé ploše je možné vidět pestrou kombinaci divokých hor, úzkých proláklin a kaňonů, džungle, horských řek a vodopádů nebo dokonce aktivní vulkán v široké kaldeře se spoustou lávových splazů táhnoucích se z výšek přes 2.000 metrů až do moře.
Doprava
Pro dopravu po ostrově jsme zvolili půjčené auto, kdy ceny za půjčení jsou zde velmi příznivé a začínají někde od 350 Kč na den bez pojištění za nejmenší auta. Silnice na ostrově jsou ve velmi dobrém stavu a na nějaké díry nebo výmoly jsme snad ani nenarazili. Co je bohužel realitou jako na jiných ostrovech, tak je to, že ve špičkách dopoledne a v podvečer místní páteřní tahy nestíhají a doprava je po nich i několinásobně pomalejší než mimo ně.
Na ostrově jsou prakticky jen dvě páteřní silnice – okružní N1/N2 a propojovací N3 přes hory středem ostrova. Silnice N1 (Le Tampon – Saint-Denis – Saint Benoit) je rychlá dálnice, místy dokonce se 6 pruhy, kde je ovšem klíčovým „špuntem“ hlavní město. Během našeho pobytu na jihovýchodě jsme se několikrát sekli v zalidněné aglomeraci mezi Saint-Louis, Le Tampon a Saint-Joseph, ale jakmile se člověk dostal po hlavních cestách dál, tak byl provoz řidší a plynulejší, stejně jako když jsme kdykoliv sjeli z hlavních cest.
Pokud budete vyrážet do hor, tak si užijete za pobyt tisíců zatáček a spousty krásných serpentin, často na šíři jen jednoho auta. Co musím ocenit, tak místní jezdí obecně velmi slušně a ohleduplně, bez nervozity nebo troubení, v zácpách se podobně slušně pouští. Nejsou moc zvyklí předjíždět, to jsme viděli snad jen 1x, takže se pak jede ve vláčku. Rychlostní limity jsou obecně 110/90/50, v horách často nižší. Na dálnici místní rychlost vcelku dodržují, ale mimo obce, pokud to silnice a provoz dovolují, tak už moc ne. Na ostrově jsme narazili na několik radarů, ale ty byly vždy předem ohlášeny příslušnou značkou.
Cena benzínu byla při našem pobytu 1,83 EUR/litr, později 2,00. A až na jedinou pumpu (0,10 dražší) byly všude jinde ceny jednotné. Všude, kde jsme tankovali, byly pumpy s obsluhou, která natankuje, pak platí se vevnitř.
Na ostrově je hodně kruhových objezdů a zvykem je dávat blinkry na obě strany, což především na kruháčích se dvěma výjezdy výrazně zrychluje provoz, jeho přehlednost a bezpečnost. Občas jsme narazili na raritu - kruháč , ze kterého se mimo silnici nedalo odbočit nikam jinam než pokračovat dál v cestě. Všude jsme parkovali bez placení, i v hlavním městě jsme si našli místo kousek od placené zóny. Značení základních cílů na hlavních tazích je dostatečné, mimo ně jsme používali on-line i off-line mapy, jen pozor, v členitém terénu zde často vypadává signál.
Peníze a ceny
Ceny na ostrově dle mne nijak nevybočují z normálu, který jsme od destinace očekávali. Jak jsem zmínil, ubytování jsme měli při včasné rezervaci za cenu 60, resp. 90 EUR na noc ve studiu/apartmánu běžné kvality, u moře. Ceny stravování mají velmi široký rozsah, my jsme se stravovali v těch levnějších občerstvovnách, kde cena za běžný fast nebo streetfood začínala na jednotkách EUR. Restaurace jsou výrazně dražší, ale k našemu překvapení, i když jich je ostrově spousta, tak i když jsme zde dle místních byli už v hlavní turistické sezóně (září-březen), spousta jich byla zavřených. Prakticky všude jsme platili kartou a na konci pobytu jsme někde cíleně platili hotově, abychom utratili eura, které jsme vybrali hned po příletu na letišti, bankomat je venku, přímo u vchodu na odlety.
O cenách v obchodě moc přehled nemáme, protože mimo pití a jídla na snídani jsme toho moc nenakupovali, takže skutečně jen velmi stručný přehled:
Cola 2l (neoriginál) – 2,15 EUR
Džus 1l – od 1,7 EUR
Pivo 0,5l (plech) – od 1,6 EUR
Víno 0,7l – od 4 EUR
Rajčata 1 kg – od 2,50 EUR
Banány místní 10 ks – 3 EUR
Rum místní tmavý 0,7l – od 10 EUR
Slovo na závěr
Réunion jako exotická destinace určitě stojí za návštěvu, jen je potřeba dobře zvážit, co od jeho návštěvy očekávat, protože nejde o lokalitu pro typickou plážovou dovolenou, jakou může být nedaleký Mauricius. Na druhou stranu toho nabízí mnoho pro aktivnější trávení času ve svém hornatém vnitrozemí na severu ostrova, na jihu na vulkánu i kolem pobřeží. Stovky značených turistických tras, desítky vodopádů, drsné útesy, džungle, většinou s minimem návštěvníků. Vzhledem ke krátké historii ostrova zde toho v tomto smyslu moc nenajdete a co jsme měli možnost vidět, místní města také moc zajímavá nejsou. Výhodou je určitě to, že jde o součást Evropské unie (roaming, data, EUR, bezpečnost, pořádek …). Bohužel je nutné počítat s proměnlivým a po velkou část dne ve vnitrozemí se zamračeným počasím.
Příjemné překvapení nás čekalo po návratu domů, kdy podtrženo sečteno nás celý 11-denní pobyt vyšel, počítáno od první polské dálniční mýtnice po tu poslední návratovou, na zhruba 36.000Kč na osobu, což není suma nijak závratná.
Odkaz na 1.díl:
Jak se ti cestopis líbil?
Tesna procestoval 33 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Střední Ameriku. Na Cestujlevne.com se přidal před 9 lety a napsal pro tebe 64 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil