Roadtrip na jih. Bez auta.
Kdyby ti tvoje dvacetiletá dcera řekla, že stopovala z Mikulova do Brna, ale vzala to oklikou 1400 km... dostala by zaracha, nebo pochvalu?
Cestopis z roku 2019 napsala Anet_ka
1400 km za pět dnů, za 7,40 € na osobu.
A naše malý, soukromý, a utajený drama.
Skoro.
Pro všechny, kteří tvrdí, že se v roce 2019 nedá stopovat, a je to zahrávání si se zdravím.
Kteří tvrdí, že když se (nejen) holka sama sbalí za hranice, je to koledování si o průser.
A taky pro všechny, kteří si myslí, že holka patří do hotelu s all inclusive.
A jak jsme si stopli vzducholoď.
Skoro.
Je sobota, 19. srpna 2019. Já zjišťuju, že mám poslední týden volno. A co teď.
Kupovat letenky ze dne na den je blbost, a proflákat týden doma je hřích.
Obepisuju pár lidí, kteří by mohli mít čas... a vyšlo to. A protože chtěl zůstat v utajení, říkejme mu třeba Petr… takže Petr je ochotný jet se mnou. Teď ještě, co budeme dělat. Ještě v neděli večer přesně nevíme, kam zmizíme.
Já furt otravuju, že dojedeme do Benátek, protože chci k moři, ale když si to rozpočítám na dny, není šance to stihnout. Svou pozornost věnuju městům jako Rijeka, Trieste a hlavně Pula, ale tam je taky nereálný se dostat.
Respektive dostopovat, autem bychom tam byli za chvilku, ale to by nebyla taková sranda, že jo.
Doma jsem pro jistotu řekla, že jedu na Slovensko, protože nemáme tucha, kde nakonec skončíme.
Pondělí
Dvě odpoledne, a já vyjíždím z Náchoda. Představy, že ještě dnes odjedeme z republiky byly fakt naivní. Při přestupu v Chocni zjišťuju, že jsem ztratila jednu z bot, které jsem měla přidělané ke krosně. Mám chuť se vrátit domů, nebo pojmenovat tuhle expedici „ztracená bota.“ Boty dobrý, ale kousek před Brnem jsem si vzpomněla, že plavky tak nějak… zůstaly doma.
Večer v Brně sháníme nové boty, jídlo (Na kupování plavek díky své nepozornosti kašlu, protože za blbost se platí. A samozřejmě je to totálně neekologický. Jak taky jinak.) a přemýšlíme nad přesunem jižně směrem k hranicím. Stopovat z větších měst je podle článků o stopu o zdraví (jak jsme si později několikrát potvrdili.) Za tmy přijíždíme do Mikulova a hned hledáme místo na spaní. Fotbalové hřiště se zastřešenou tribunou vypadá jako nejlepší možnost, protože má skoro celou noc pršet. Škoda, že bylo zamčené, a pokus o přelejzání branky nevyšel, okamžitě se rozštěkali psi u sousedů.
Tábor jsme nakonec rozbili za obchoďákem, pod střechou u vjezdu pro zásobování, na zámkový dlažbě. Kousek od hlavní cesty, s výhledem na benzinku a hernu. To chceš.
(Nechceš, skoro jsem nespala, jak jsem z toho byla vyplašená.)
Po chvíli sledování lidí, kteří se motali po parkovišti kousek od nás, píšu kamarádovi, říkejme mu třeba Pavel, kde jsme, co děláme a co chceme udělat. Poprvé, co o té šílenosti někdo ví, a i když už to není 100% tajemství, byla jsem (v rámci možností) klidnější, kdyby se něco … stalo. Ne, pojištění jsme samozřejmě neřešili.
Úterý
Ráno sedíme u benzinky v Mikulově, kde nám řidič kamionu přeje šťastnou cestu, a tvrdí, že kdybychom byli "jenom jeden," bere nás. Super, díky, to nám pomohlo. Po půl hodině to na benzince balíme, začíná pršet a to náladě vtýmu nepřidává. Za benzinkou a hernou začíná rychlostní silnice, kde stopování nemá smysl, takže přecházíme hranice po svých. Polními cestičkami, kterými je cesta čtyřikrát delší. Ale ty výhledy kolem byly fakt nádherný. ♥ Potkáváme kamion, který sám od sebe zastavil a je ochotný nás vzít, ale do Svitav nechceme, takže zase smůla a na kamiony asi můžeme zapomenout.
Na záchytném parkovišti hned za hranicemi máme taky smůlu, a po půl hodině jdeme před další benzinku, která je přímo před nájezdem na dálnici. Na ceduli „Graz“ nikdo nereaguje, a já po dalších desítkách minut začínám panikařit, že tímhle tempem se nikam nedostaneme a jestli do půl hodiny nikdo nezastaví, otočíme to a jedem zpátky, protože rok 2019 očividně fakt není pro stopování stvořený, a asi bude hůř, takže můžu závidět babičce a mamce, které to ještě stihly. Jiná doba, klasicky.
Napůl ze zoufalství a napůl pro pobavení čmárám na papír další destinaci.
„K moři.“
Jako naschvál začali jezdit převážně Němci a Italové, a já opět začínám stím, že na tohle bychom potřebovali tak měsíc. Spíš dva, a ne pár dnů.
Čekáme, čekáme, marně se usmívám na všechny řidiče, kteří jezdí kolem.
Spousta aut házelo blinkr, protože hned za námi bylo parkoviště, ale po chvíli mě přestalo bavit se otáčet, jestli nezastavili nám.
A pak se to stalo.
Vždycky jsem si myslela, že lidi, co tvrdí, že si stopli autobus, loď, vlak, taxík, nebo zmrzlináře, to jen chtějí nějak oživit, protože to nemůže být možný.
Ale stál tam, a troubil na nás.
Taxík.
Běžím k němu, řidič stahuje okno a říká: „K moři nejedu, ale do Vídně vás vzít můžu, jestli vám to pomůže.“
Asi nemusím psát, jakou radost jsem měla, když nám po dvou hodinách konečně někdo zastavil.
První věc, kterou řekl po nastoupení do auta, byla: „Tohle se nikdy nestalo, my se neznáme, já vás do auta nikdy nevzal a prostě jsme se nikdy neviděli.“
Samozřejmě, že mají zakázáno kohokoliv mimo klientů brát do auta.
Poprvé vypravujeme nejistý cíl a rizika naší cesty. Je úterý dopoledne, a my naposledy vidíme české vinice. Řidič nám chvíli po jedenácté zastavuje před křižovatkou na severu Vídně, protože jede dál na východ, a jako jednu z posledních vět říká: „Když budete mít štěstí, zítra ráno jste u moře.“
(Kdyby věděl, že další řidič nám zastavil až kolem druhé odpoledne na úplně druhé straně Vídně, asi by mluvil jinak, ale o tom potom.)
Dojít na výpadovku na Graz by trvalo celý den, takže hledáme linku metra v docházkové vzdálenosti. Bez nákladů na dopravu se to nakonec opravdu neobejde, ale 2,40 € na přejetí celé Vídně obětujeme.
Zastavení řidiče na předměstí Leopoldsdorfu se opět zdá jako nemožné. Spousta autobusů, a chodník tu není, takže stojíme v příkopě.
Jdeme dál, až za konec města, kde je šance na zastavení ještě menší, protože řidiči „normální“ rychlostí nejezdí ani ve městě. Po slabé půlhodině opět začínám s tím, že nemáme šanci stihnout se kamkoliv dostat, a jestli do 20 minut nikdo nezastaví, otáčíme to a jedeme domů.
(Asi spadám do kategorie stopovací pesimista, a pokud neexistuje, tak ji právě teď zakládám.)
Přesně po 7 minutách zastavuje jeden mladý kluk, který jede na maďarské hranice, takže nás vyhodí po cestě.
Asi osud, že nám vždycky někdo zastaví, když už to chci vzdávat.
Řidič se ptá na podrobnosti, proč stopujeme v roce 2019, a směje se, že jsme docela střelci.
Vysazuje nás v Oberwartu, a my jdeme na benzinku hned vedle, protože z kruháče směrem na Graz hned navazuje něco mezi rychlostkou a dálnicí.
Po neúspěchu na benzínce se přesouváme před kruháč k odbočce k obchoďáku, na nájezd k parkovišti, kde to po dvaceti minutách znovu balíme a jdeme zkusit výjezd od mekáče, pak znovu benzinku, a nakonec se uchylujeme k tomu nejhoršímu. Jdeme za kruháč do odbočovacího pruhu. Vyplatilo se, po deseti minutách zastavuje mladá mamina, že nás vezme na nájezd na dálnici ve vedlejší vesnici.
Je pět odpoledne a my stojíme u parkoviště před nájezdem u Markt Allhau.
Po půl hodině pořád nic.
Posouváme se sem a tam, víc do vesnice, dál od vesnice, nezastavuje nikdo. Bereme krosny, jdeme do vesnice, a na první odbočce leháme do trávy. Místní se na nás chodí koukat, a německy nám vysvětlují, že máme jít k nájezdu, protože na hlavní ve vesnici nikoho nechytíme. Chvíli leží jeden a druhý stopuje, střídáme se a … nakonec ležíme oba. Místo klasických černých myšlenek přemýšlím o tom, že když jsme se za jeden den stihli dostat tak daleko, a ve čtvrtek by bylo fajn začít se pomalu vracet domů, přece neskončíme tady. Než se vrátíme blíž k nájezdu, zkoušíme cedulí „Graz“ upoutat dalších pár aut. Napůl v leže, napůl v sedě, unavení s nuceným úsměvem.
Zastavuje paní středního věku v nablýskané audině a dělá nám na zadních sedačkách místo. Říká, že zastavuje, protože její dcera taky stopovala napříč celým Slovinskem (a taky se o tom dozvěděla až zpětně), a směje se, protože jsme prej docela blázni, ale třeba se k tomu moři nakonec dostaneme. Tady jsem se ještě chlubila stím, že o našem výletu nikdo neví, protože bychom dostali zaracha, což později přehodnocuju jako méně bezpečnou strategii. Říká, že kdyby nic, tak zGrazu do Puly i Rijeky jezdí flix, tak můžeme jet sním. Vysazuje nás ve vesničce Hart bei Graz a ukazuje les, ve kterém můžeme přespat. Les jdeme prozkoumat, a bahnitá zem prorostlá kapradím není na spaní ideální ani se stanem.
Vracíme se zpět do vesnice, kterou procházíme a zjišťujeme, že nevypadá vůbec jako na mapách. Všechny zelené louky a pár remízků jsou ve skutečnosti sráz, kde bychom museli až úplně dolů. Všude jinde jsou oplocené zahrady. Procházíme vesnici a zastavujeme, abychom se mohli pohádat, jestli ne/jet na jih Grazu, abychom si ušetřili rušné a krušné ráno. Do toho hledám jízdní řád a zjišťuju, že jízdenky stojí dva litry. Jedna cesta, za jednoho. To jsme mohli jet autem a vyšlo by to levnějc. Takže musíme stopem.
Je osm večer a místo na spaní na jihu města poblíž výpadovky na Slovinsko budeme hledat stejně složitě, jako tady.
A pak mě napadl osvícený nápad, na který se Petr vůbec netvářil.
Vyzkoušet PRO verzi Couchsurfingu.
Offline.
Zeptat se někoho, jestli bychom u něj nemohli přespat. Pár z domu, před kterým stojíme, je zrovna na zahradě. Petr mi říká, že se ještě zkusíme podívat dál ve vesnici, ale já už jsem stejně rozhodnutá. (Neberte si na výlety tvrdohlavý holky, fakt ne. A nebo jo, o to větší adrenalin a sranda to bude.)
Lezu do zahrady. Svou lámavou němčinou vysvětluju, že nemáme kde spát, jestli si u nich můžeme postavit stan, a že nebudeme ani kouřit, ani rozdělávat oheň. Pán domu, který vlastně není pánem domu, mě zastavuje, že německy nemluví, vytahuje překladač a vše si nechává přeložit do chorvatštiny. A jde se zeptat. Po chvíli se vrací, že je to bez problémů a ať si stan postavíme.
Dozvídáme se, že Tony a Jadranka nejsou z Rakouska, ale severu Chorvatska, a co dva týdny se přesouvají a střídají v péči o majitele domu. Jadranka nabízí, že večer můžeme jít do sprchy, a mě vede do útrob domu, že mi musí něco ukázat. Mluví na mě chorvatsky, já na ni česky a v pohodě si rozumíme (můj plán trénovat němčinu znovu nevyšel, jaká škoda). Vylezeme do patra a otvírá dveře do pokoje, který může být na noc náš. Jeden na posteli, druhý na zemi. Zdvořile odmítám, protože s sebou táhneme stan, který nepatří mezi nejlehčí kousky našeho vybavení. Kromě sprchy, během které se Tony bál, abychom se neutopili, nám ještě doplnil vodu a dobil mobil. Ptal se na překlad chorvatských slov do češtiny, a Jadranka nám jen tak mimochodem strčila do ruky papír s adresou a telefonním číslem, kdybychom potřebovali v Chorvatsku pomoc.
Večer jsme snimi prokecali a bylo to spontánní, upřímný, vřelý… a boží.
Hlavně to, jak si je čeština a chorvatština v lecčem podobná, a taky, že když se lidi bavit chtějí, domluví se vždycky.
Středa
Ráno na nás čeká na stole kafe a čaj. Já říkám pořád, že mám na správný lidi čuch.
Balíme a z nejbližší zastávky jedeme za 2,50 € do středu Grazu, kde přestupujeme a jedeme dál na jih, na nájezd A9 a A2. Světelná křižovatka budí respekt, ale když jsme dojeli až sem, tady fakt trčet nezůstaneme.
Chci kmoři.
Na křižovatce potkáváme dva stopaře, a po načtených článcích o stopování se stavíme pár metrů za ně. Jedou na Triglav, takže máme stejný směr. Ceduli "MB" (Maribor) brzy odsuzuji kzáhubě, a na druhou stranu potištěného obalu od sušenek (ekolog vpraxi) píšu A9. Týpek si mezi sloupy na přechodu natahuje hamaku, kolem jezdí měšťáci a nikoho to netankuje. Hoši se shlukují kolem hamaky, a já + sukně se snažíme upoutat pozornost nějakého chlapa, protože je v pohodě vzít do auta jednu babu a tři chlapy.
Plus krosny, samozřejmě. :)))
Zastavuje první auto a hoši se radostně ujali komunikace s řidičem. V plynulé němčině, takže to bude průser. Jede na Slovinsko, ale na východ. Jeden ze stopařů se rozhodl, že pro nás bude lepší, když si počkáme na někoho, kdo pojede až do Mariboru, a oni pojedou sami. Nehroutíme se a stopujeme dál. Zastavuje další auto, ale řidič jede bohužel na Vídeň. Sedám si na budku s elektřinou, něco přes metr vysokou a občas hodím očko do protisměru na auta, co odbočují z města. Jen jich je desetina než těch, které jedou z naší strany naším směrem. Dlouho nikdo nezastavuje, tak hledáme na mapě lepší místo.
Po pár minutách, z čista jasna, zastavilo auto.
Kde se vzalo, tu se vzalo, přijelo z protisměru.
Přejížděl pruhy a na semaforech čekal déle, takže měl čas si rozmyslet, jestli jsme natolik důvěryhodní, aby si nás vzal do (skoro) nákupní tašky.
Anglicky neumí, kufr má narvaný, takže krosny máme na klíně a po cestě ticho. Vysazuje nás na parkovišti vGralle. To zas bude sranda dostat se pryč. Kruháč, a za ním jezdili řidiči jak … prasata. Všude kolem obchody, takže tím se naše šance na brzký odjezd ještě snižují. Postupně se přesouváme po odbočkách kruháče.
Do teď se pasažéři vautech smáli, ale tady začalo spoustu nechápavých pohledů, úšklebků, a gestikulování, které nám kničemu nebyli, když auto za vteřinu projelo pryč, takže jsme to ani nestihli pochopit, nebo postřehnout celé.
Po půl hodině k nám konečně odbočuje další malý auto (na ty začínáme mít fakt štěstí). Respektive nás skoro srazil, ale hlavně, že nás odveze pryč z Grally. Jede na slovinské hranice, kde cigára a jiné hříšnosti prodávají o dost levněji, než v Rakousku. Po cestě opět vypravujeme historku o tom, jak nevíme, kam jedeme, chceme k moři, ale za tři dny musíme být doma.
Tenhle řidič pro změnu říká, že kdyby neměl auto, práci, a povinnosti, šel by do toho taky, protože my jsme jeho první stopaři a fandí nám, ale už je na to moc starý. Vyhazuje nás před „travel shopem,“ kde nás asi po dvaceti minutách nabírá týpek, co jede do centra Mariboru (problémy s dostáním se z centra města na výpadovku coming soon.)
Po cestě vidíme z auta stopaře, co na stojí na zastávce s cedulí Ljubljana. Doufám, že až tu budeme my, už bude pryč, aby byla naděje, že tu člověk nezkejsne půl dne. Vyhazuje nás přímo v centru, takže plán byl ulovit něco k obědu.
V životě jsem neviděla takovou barvu omáčky.
S krosnami a novým kartonem „Ljubljana“ jsme zamířili na zastávku. Při přecházení silnice slyšíme troubení, a kousek od nás mává týpek, ať jdeme k němu.
(Než jsme vyjeli, četla jsem spoustu článků o tom, že člověk musí poslechnout to červené světýlko, které se jednou prostě musí rozsvítit. Čekala jsem, že to bude u řidiče, který na sebe upoutává pozornost, a chce nás odvézt, aniž by věděl, kam jedeme, a viděl nás zblízka. Ani sukni jsem ten den asi neměla, a navíc na cestách vypadám na ještě míň, než patnáct, kterých mi odhadují normálně, takže jsem absolutně nechápala, co ho na nás tak zaujalo, nebo proč nás chce odvézt. Navíc měl třídveřovýho renaulta, totálně narvaný kufr, na zadních sedačkách bordel (pardon, ale starý účtenky, obaly z mekáče, prázdné pet flašky...). Ale vypadlo z něj, že nás hodí jen na konec města, protože dál nejede, ale těsně před dálnicí se nám bude stopovat mnohem líp.)
Po cestě nám vypravoval, jak prostopoval celý svět a když může, vždycky stopaře bere. A i jeho brali, než zestárl a než přišla tahle nová, ne úplně friendly doba ke stopování. Vyhazuje nás u lidlu na křižovatce, kde auta stojí fakt mega dlouho… jenže. Pak o to rychleji jedou. Lezla jsem po kamenné zídce, karton obtažený snad pětkrát, aby to bylo vidět z dálky, usmívali jsme se jak měsíčci na hnoji, a stejně nic.
Jediní řidiči, kteří s námi navazovali oční kontakt, mávali, a smáli se, byli ti v protisměru, co mířili do města a měli víc času si nás prohlížet. Vypadalo to, že začne pršet, ale aspoň byla poblíž zastávka se střechou.
Nikdo nezastavuje. Už třičtvrtě hodiny. Řidiči v narvaných autech krčí rameny, řidiči „sami v autech“ dělají, že nás nevidí, ale pořád si říkáme, že když už jsme dojeli sem… Po hodině konečně zastavuje auto. Narvané k prasknutí, chlap s manželkou a malou holčičkou. Přeskládali komplet celé auto, krosny jsme měli na zadních sedačkách mezi sebou, malá seděla vepředu na klíně mamince, nepřipoutaná, bez sedačky… no kdyby nás někdo stavěl.
Manželka nám po cestě vypravovala, že se pro nás vraceli, protože chlap jede do Lublaně sám, tak aby měl společnost a ještě udělal dobrý skutek. Po vysazení manželky byl řidič jeden znejmilejších, který nás vzal. Smál se, celou dobu. A když jsme mu říkali, kde jsme přespávali, jak jsme se vždy někde totálně zasekli a že nemáme vůbec žádnou jistotu, že to „k moři“ stihneme, divím se, že to nestrhnul do svodidel. Pak se ptal, kdo znás to vymyslel, a od té doby se smál až do Lublaně. Tam nám ukázal jedno super stopovací místo.
Super… bylo natolik, že tam byly dvě stopařské dvojice před námi. Poslušně jsme se pozdravili, usmáli se, a šli na konec „řady,“ protože je budeme muset nechat odjet. Kluci před námi nás slyšeli se bavit, přišli, a říkají jen: „Vy jste ze Slovenska?“
Během celý cesty se stalo hodně WTF momentů, ale potkat v centru Lublaně dva Čechy, kteří jeli ještě podobným směrem, jako my… taky se pochlubili, že kluci, co stojí první, už tu trčí tři hodiny. Představy, že budeme hned pryč, se rozplynuly. Pak taky přišli s tím, že odešli, aby jiní stopaři před nimi měli šanci odjet, a během pár minut byli kluci naložení v autě, tak bychom my s Petrem taky mohli odejít. Koukala jsem na něj, jestli to myslí vážně, že mě vykazuje z veřejného prostoru…
Češi na cestách, juch.
Neodešli jsme, samozřejmě.
Nejdřív odjeli kluci, po třech hodinách. Pak Češi, a my se po půl hodině dostali na začátek plácku, kde řidiči mohli zastavit. Mohlo být něco kolem čtvrté odpoledne. Dostala jsem geniální nápad, že najdu kratší sukni, a tím čekání uspíším. A ve chvíli, kdy jsem začala hrabat v krosně, Petr stopnul auto. Viděla jsem, že má Lublaňskou SPZ, takže jsem tomu moc šancí nedávala, ale lepší odjet aspoň kousek, než nejet vůbec.
A pak se Petr zeptal, kam řidič jede, a kam nás může vzít.
Pula.
Jo. A pak mi někdo říkejte, že zákon přitažlivosti nefunguje.
Před hranicemi se nás ptal, jestli náhodou nemáme drogy.
Vtip dne.
Chudí studenti, co i do Chorvatska jedou stopem, ale rozhodně máme drogy.
Na rozdávání.
Hranice jsme projeli, doklady nám vrátili, a on pomalu začal vyzvídat, kde budeme spát, protože bylo něco kolem šesté.
Tak říkám, že si klasicky najdeme nějaký lesík (jasně, na pobřeží) a tam zakempíme. V Chorvatsku je stanování nadivoko a mimo kempy zakázané, takže jsem byla rychle vyvedená z omylu, a týpek nám nabídnul, že můžeme zůstat u něj, u jeho karavanu.
Mimochodem, mně to bylo jedno, ale hoši z toho byli celí nesví. Z Lublaně do Banjole (210 km) jsme jeli BMW. GT 530 D. Sice bylo narvaný až po strop, ale bylo to BMW. Plus ten dodatek. Jsem to napsala Pavlovi a on, že ať mu to radši ani nepíšu.
Kolem sedmé jsme dojeli, a on že nám ukáže, kde budeme spát. Jdeme kempem, co je narvaný karavany k prasknutí, až dozadu k plotu, kde je jediné volné místo. (Asi nestihli přitáhnout karavan.)
Tak se ptáme, jestli to majitelům nebude vadit, když tu budeme.
On se zamyslel, a pak říká, že on je majitel a je s tím naprosto v pohodě.
Z pekla štěstí… a kdyby jen z jednoho.
Snad ze všech po celé Evropě.
Stavíme stan, a přichází první hovor z Čech, kde že to jsme, a proč se neozýváme. Petrova maminka z našeho nápadu není vůbec nadšená, jako my, a protože to byl můj nápad, jsem prej dobrodruh. V téhle situaci to nebyla zrovna pochvala, ale já měla Vánoce.
I teď mě to hřeje, když si na to vzpomenu.
A teď konečně…
(Jak jsem si na začátku zapomněla plavky, tak to pořád platí.)
Moře!
Vyšlo to.
Konečně je ten slanej rybník vidět i odjinud, než z mapy, nebo dálnice.
Čtvrtek
Ráno jdeme na pláž ještě jednou.
Já furt tvrdím, jak musíme pospíchat, ale pak mně trvalo půl hodiny, než jsem do vody vůbec vlezla. V osm ráno je totiž moře fakt ledový.
Time management level vysokoškolák.
Z nafukovací drtivé porážky nás personál po půl hodině vyhazuje, takže sranda skončila, a my míříme zbourat stan. Majitel kempu zjišťuje, jestli nechceme zůstat až do pátku.
Kdybych nemusela v pondělí do práce, zůstaneme klidně i do soboty…
Když máme sbaleno, z čista jasna se přiřítí majitelův kámoš, že jede do Puly, tak nám aspoň ušetří kus cesty. Je něco před polednem, tak dostáváme ještě chlazenou vodu s sebou (v petkách, samozřejmě… A vzali jsme ji. A takhle zpětně, ještě že jsme to udělali.), a loučíme se.
Opět dostáváme kontakt, kdyby se něco dělo. ♥ A míříme směrem domů.
Nadšení opadá ve chvíli, kdy nás po dvaceti minutách vysazují podle jejich slov na úplně super místě. V pravé poledne na vybetonovaném placu, přímo před mýtnou bránou. Všechna auta narvaná, spoustu Čechů od nás zkraje, co se vrací z dovolených… po deseti minutách umíráme vedrem. Po dalších deseti minutách zastavují dva mladí kluci ze severního Rakouska, s (překvapivě)úplně narvaným autem. Přeskládají půlku auta, jedna krosna vzadu mezi námi, druhá do kufru, já si zapomenu občanku - samozřejmě v krosně, která je v kufru – a obecně je cesta dost veselá, protože klukům nefunguje klimatizace, dálnice je totálně ucpaná, ale odměnou nám je, že nás vezmou až do Linzu (618 km,) takže by to bylo do Čech skoro na jeden zátah.
To ušetří nervy s tím, že by se ta klimatizace v pravé poledne fakt hodila, ale aspoň už pak nebudeme nikomu smrdět v autě.
Když mě po zastavení řidič vidí počítat štípance, opatrně a s odstupem se ptá, jestli nejsem nemocná a jestli to není infekční.
Fakt nechápu, co je tohle za smysl pro humor.
Repelent je přežitek.
Po dálnici jedeme rychlostí přibližně 5 km/h, takže nám trvá celou věčnost dostat se jen na hranice. Na Slovinsku už je dopravní situace lepší, ale stejně se pomalu schyluje kvečeru, a když dojedeme kousek před Graz a stavíme na benzince, kluci otáčí, že pro nás bude lepší vzít to do Čech přes Vídeň. A buď nás pak někde vysadí, nebo si můžeme najít odvoz zrovna z benzinky. To se samozřejmě nepovedlo, i když jsme potkali i pár aut přímo z Pardubic, (samozřejmě narvaný až po střechu.)
Kluci nám pak moc pomohli tím, že nás vysadili asi 20 km jižně od Grazu v jedné malé vesnici.
Škoda, že jedeme na sever.
Začíná se stmívat, takže snahu vypadnout z Wundschuhu si necháváme na páteční ráno. Míříme na hřiště, kde začíná sraz místních nadšenců do kulturistiky poskakující na remixované hity posledních let. Sraz trvá přesně 56 minut, a balí se akorát ve chvíli, kdy začíná pršet. Chtěli jsme se ubytovat přímo pod střechou šaten, ale vyhnaly nás fotobuňky.
A to už spím skoro ve stoje, kdo by řekl, že mávání na auta, a „šklebení“ se na řidiče a sezení v autě bude tak náročný. Nakonec jsme nocleh našli, a jako pátou hvězdičku máme výhled na letadla z nedalekého letiště. Když se ptám, co to za bílou zeď kousek od nás, Petr mě přesvědčuje, že to není hřbitov, ale dětské hřiště… pokus dobrý.
Noc jsme přežili, a nezmokli.
Ani o věci jsme nepřišli, ale kdo by taky v noci, ve všední den, chodil kolem hřbitova.
Pátek
Ráno vstáváme kolem šesté, balíme, snídáme a mizíme do víru provozu. Do Grazu je to sice „jen“ 19 km, ale řidiči ne a ne stavět. U billy jsme nepochodili, před nájezdem taky ne.
Až po půl hodině na posledním místě, kde bylo možné zastavit. Dědeček, který nám zastavil, neměl náladu se vybavovat, ale vzal nás do Grazu, kousek od křižovatky, kde jsme chytali auta směrem na Maribor. Po půl hodině se balíme, a přejíždíme přes centrum na výpadovku na Vídeň, kde všichni před námi chytli stopa (jsem vyčetla zhitchwiki) během pár minut.
Po půl hodině to projednou nebalíme, ale měníme strategii a lezu Petrovi na ramena, takže máme na výšku necelé tři metry.
Snad na nás konečně bude pořádně vidět.
Do ruky beru ceduli „Vienna,“ a kde nic tu nic.
Hodina a půl pryč. Přesouváme se dál na jinou zastávku, kde to ale vzdáváme, protože skoro nejsme vidět a museli bychom stát v pruhu.
A když se vrátíme na předchozí křižovatku… jiný stopař zabral nejlepší místo.
Super, takže přesunem na „lepší místo“ jsme si zavařili na zbytek dne.
Kluk jede na Budapešť, tak si aspoň nelezeme do zelí.
Po dvaceti minutách zastavuje hodně alternativní slečna vúplně narvaném autě, a to jede sama. Rozdíl je vtom, že auto nemá narvané věcma, ale jídlem.
JÍDLEM.
Seděla jsem mezi zavařenýma okurkama a sklenicemi domácího medu. ♥
Zplného kufru vytahuje ještě plnější krabici sdalším jídlem, které nám nabízí, a i když nejede až na Vídeň, bere nás na první odpočívadlo za městem, kde prý budeme mít větší šanci někoho chytit. Všechny tři nás bere.
Něco kolem čtvrté, a já už se hrozně těším, jak přijde panika, kde budeme spát.
Na dálnici.
Ve stanu.
Na odpočívadle dlouho nikdo nezastavuje.
Na papír čmárám „Čechy,“ a doufám, že to konečně vyjde.
Pátek, pět odpoledne, a my lehce v háji. Teď už domů dojet musíme.
Opět projíždí spoustu českých SPZ, hradeckých a pardubických nevyjímaje, a mně se chce brečet.
Po dalších nekonečných minutách vidím další české auto, konkrétně jeep, ale to vzdáváme rovnou, protože někdo sjeepem by si nás usmolený a dva dny nemytý určitě vzal do auta.
Jen se smějeme, máváme, a auto jako stovky dalších i jeep z Brna projede kolem.
Hledám způsob, jak se dostat zpět do Grazu, že dojedeme vlakem.
Asi nemusím psát, že pro moje ego je to těžká prohra. Když jsme to zvládli až sem, ale zároveň ne až do konce, ale co se dá dělat, prostě to nevyšlo.
A pak se opět stalo to, v co už jsem nedoufala ani ve snu.
Stojí kousek ode mě a říká: „Klidně bychom vás vzali, ale chceme se stavit ve Vídni, takže vám to asi moc nepomůže.“
Řidič z jeepu. (Grand Cherokee, mimochodem.)
Zastavili úplně na konci odpočívadla, takže nebyli vidět a my si už automaticky mysleli, že odjeli.
Přišli jsme k autu, řidič nás pouští dozadu a omlouvá se za binec, co tam mají.
Tím bincem myslel jednu tašku, flašku, a mikinu na zadním sedadle.
A mně se úplně vybavil ten řidič, co nás odvážel zcentra Lublaně.
Dojeli jsme do Vídně, kde jsme udělali asi největší chybu za celou cestu.
Během cesty jsme se domluvili, že během jejich zastavení ve Vídni my se dojdeme po celém dnu najíst, počkáme na sebe, a oni nás pak vezmou až do Čech. A když jsme se na parkovišti rozcházeli, nevyfotili jsme si SPZ auta. A ani jsme se nedomluvili, v kolik přibližně se sejdeme. V autě jsme jim samozřejmě nechali oba batohy, až na peněženky a mobily.
Aby toho nebylo málo.
Zpátky jsme byli asi za dvacet minut, a i když slibovali, že si primark jen rychle proběhnou, přišli přesně hodinu po nás.
Tak a jedeme.
A jsme doma!
♥
V Brně nás vysazují úplně mimo centrum, takže na poslední vlak do Prahy můžeme zapomenout.
Tahat všechny krámy šalinou je fakt zážitek, a protože vlaky mají zpoždění, nemusíme přespávat v Brně. V Pardubicích jsme o půl jedenáctý večer, a já místo toho, abych byla ráda, že jsme se dostali zpátky domů... vymýšlím, jestli by se nedalo jet ještě někam.
A nějaký závěr a přiznání pro všechny, co to dočetli až sem:
Stopujte. Aspoň jednou v životě. Stojí to za ty nervy a nejistotu. Kromě sebereflexe, sebedůvěry, a důvěry v ostatní lidi, které to prohlubuje, pak budete mít co vyprávět vnoučatům. Třeba to, že za našich mladých let to ještě šlo, ale "TEĎ" už na to není vhodná doba. Stejně, jako to odmalička poslouchám (nejen) od babičky já. Ale to byla jiná liga, ta stopovala i vlaky.
Fakt není dobrý nápad nikomu o stopování neříct. Kdybych to doma řekla, dostala bych přednášku, jestli jsem se nezbláznila, a taky zaracha (ve dvaceti, juch), ale mít aspoň pár lidí, kterým se pravidelně píše, co se děje, je fajn. Kdyby se něco podělalo.
Náklady na ubytování a dopravu byly 7,40 eur za jednoho na těch pět dnů. Kolik milionů jsme prožrali radši nepočítám, ale kdybychom měli tahat ještě bombu a vařit si, potřebovali bychom aspoň tři týdny. I tak by šly náklady srazit na nulu.
Bylo to stresující, fakt že jo. Ale můžu si za to sama, a jsem s tím naprosto v pohodě, protože to bylo B O Ž Í.
Tak moc.
Hodně nám pomohli portály typu hitchwiki, kde se dá najít i mapa, a portály o stopování obecně.
A aby to nebylo tak krátký, ještě si dáme poděkování. ♥
Tatínkovi, že pro nás jel o půlnoci do Pardubic, abychom tam nemuseli přespávat. A že mě nezabil, když to zpětně slyšel.
Mamince, které jsem volala v sobotu po tom, co jsme se vrátili, co jsme provedli, a že se cesta na Slovensko trochu zvrtla. A že jsme stopovali. Z Mikulova do Brna, ale přes Chorvatsko. A protože ví, že mi nemá smysl nic zakazovat, protože po kom jsem tuhle povahu asi tak mohla zdědit... jsem ji jen musela odpřísáhnout, že nikdy nebudu stopovat sama, a ani s holkou.
(Ne, film o dvou stopařkách podle skutečné události jsem neviděla, a ani se na něj dívat nebudu.)
Petrovi, že do toho šel a nebyl tím druhým stopovacím pesimistou. Od toho jsem tu já.
Pavlovi, že tomu v nejistých dobách dodával aspoň trochu jistoty.
Všem řidičům, že nás nezabili. No fakt.
Všem, co jsme na cestě potkali. A byli milí.
A taky svým úžasným spolužačkám, díky kterým se to ze šuplíku dostalo sem.
♥
A.
Jak se ti cestopis líbil?
Anet_ka procestovala 21 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 5 lety a napsala pro tebe 3 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil6 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
mmkšvestky: Jo, to byly časy. Říkával jsem si - až budu mít auto, tak vás budu taky vozit... A mezitím autostop téměř vymizel. Rád bych zastavil a svezl, ale ty typy co občas postávají u silnic... zatím jsem nenašel odvahu.
Isla som stopom rovnaku trasu pred asi piatimi rokmi. Akurat sme zacinali na SVK a koncili v Triglave. Na prazdniny to asi nie je najlepsia trasa. Aut sice kopec, ale vsetci narvani na dovolenky v Chorvatsku :) Mali sme teda viac stastia ako vy co sa tyka cakacej doby, ale na ceste naspat sme pred Mariborom stali 4 hodiny. Nakoniec nas zobrala jedna slecna az do Viedne, takze sa to vykompenzovalo :) Prajem vela stastia na dalsich cestach, ci uz stopovacich alebo nie :)
Rozhodně to není nejlepší trasa, ale v létě to stejně bude vypadat všude stejně. My jsme si asi vybírali blbé doby, třeba zpátky z Grazu jsme se snažili dostat kolem poledne, takže jsme věčnosti tam šli trošku naproti. :)
Díky, přeju spoustu (nejen) nastopovaných kilometrů. ☺
Dík, pěkně se to čte a zavzpomínal jsem na to, kolik jsme toho sám nastopoval, i když spíš z nutnosti a jen po ČR. Ale i tak mě to toho spoustu připomnělo - jak fungovala pravidla (poslední jde nakonec, první jedou vojáci, pak páry, holky samotné a zbytek), jak se běžně stávalo na D1 a v pátek byl Chodov obsazený a běžně tam stálo 15 lidí (dnes by to bylo v zprávách).
Člověk potká x zajímavých lidí a občas dobře pokecá (nebo taky ne, když chytl Liazku, kde mezi řidičem a spolujezdcem je motor jak kráva a řidič se válí po volantu s tím, že jede z Německa, je strašně utahaný a chce spát, taky zážitek). Úplně mi to připomnělo i tu beznaděj, když kolem projede tisíce aut a místo myšlenky, že nás někdo vezme začne fungovat myšlenka, nikdo dosud nevzal, tak proč by teď někdo měl.
Já se tomu napoprvé právě chtěla vyhnout, aby to bylo z nutnosti, a hlavně mimo ČR, protože by mě táhly studentský slevy na vlaky. :)
A ta beznaděj je na všem nejhorší. Navíc na cestě zpátky, když jsme se už prostě museli dostat domů...
Moc pěkně sepsané. Ještě by to chtělo nějaké zajímavější prostředí než výpadovky a kruháče v Rakousku a Slovinsku a byl by to výborný cestopis. Je fakt, že v tomto případě platilo, že cesta je cíl. A nakonec i ten cíl se tam mihnul (akorát jsi nenapsala, jak jsi vyřešila absenci plavek při koupání). A nepochopil jsem, proč píšeš, že se cestou zpátky stala nějaká velká chyba. Tak jste byli zkrátka brzo zpět u auta a počkali.
Je vidět, že jsi holka do nepohody, tak doporučuju místo plánovaných cest po Bali, Srí Lance a podobných plážových destinacích s komfortem cestovat někde po horách nebo zemích jako Norsko, kde se dá bez komfortu cestovat velmi levně. Až budeš starší, budeš si chtít odpočinout od práce nebo s dětmi a víc oceníš kvalitní ubytování, dobré jídlo, ovocné šejky, masáže atd., vše za nízké ceny, pak jeď do těch plážových destinací. Mě by to tam dřív ani nelákalo a na Bali jsem se nestavil, ani když jsem tam mohl mít stopover cestou z Nového Zélandu (raději jsem měl stopover v Austrálii).
V situaci, kdy se stop nedaří a chceš někam dojet rychleji, není třeba se dívat jen na autobus. Doporučuju blablacar, se kterým jsem jezdil letos na jaře po Španělsku. Obvykle je tam levnější než bus, poznáš místní jako při stopu a ani to není o tolik dražší, když vezmeš v úvahu jízdné na okraj města, abys mohla začít stopovat (to už je někdy lepší dojet busem rovnou do malého města ještě dál).
Srpen na autostop v této části Evropy asi není úplně vhodný, jak se píše v komentářích. Já jsem tady nestopoval a ani by mě to nelákalo, ale mám dobré zkušenosti se stopem z různých zemí hlavně v situacích, kdy nebyla jiná možnost. I v zemích, kde je stop obtížnější a málo obvyklý, jako Norsko, Havaj, Japonsko a Španělsko. Velmi dobré zkušenosti mám hlavně z Nového Zélandu, kde se stopuje výborně a který jsem projel stopem několikrát křížem krážem se spoustou treků, a to i v závěru poslední cesty před 3 lety, když už můj věk byl na stopování trochu vyšší (teda jsem si myslel, ale nijak se to nepotvrdilo). Na NZ je poměrně bezpečné stopovat i pro samotnou holku, ale na 100% není nikdy nic. Dlouhodobější stopování a cestování bez spolucestujících z ČR mi dost pomohlo i na zlepšení angličiny. Při 1. cestě jsem projel stopem v pohodě i východ Austrálie.
Letos jsem 3 týdny jezdil stopem po Lofotech a přes ostrov Senja do Tromso. Norsko se na stopa moc nedoporučuje, protože místní ho moc neznají, ale mimo páteřní trasu E6 je to asi jiné. Alespoň jsem to četl od jiných z cesty po Lofotech a můžu potvrdit. Někdy zastavilo hned 1. auto, někdy bylo čekání kolem půl hodiny a 2x jsem čekal i přes 1,5 h. (ale pak mě svezli sympatičtí místní lidi, se kterými jsem si dobře popovídal, a ještě ušetřil třeba 1000 Kč za bus, který je v Norsku dost drahý). Na rozdíl od tvých rakouských výpadovek jsem byl v krásné krajině (to platí o většině mých stopů) s nepříliš velkým provozem, takže mi čekání moc nevadilo (za deště jsem nestopoval). Letní prázdniny jsou v severním Norsku na stopování na rozdíl od Rakouska výhodou, protože tam je i mnoho cizinců, kteří stopa znají víc. Vzali mě 8x cizinci a 10x místní (to bylo někdy jen na 5-10 km a na úseky do 5 km jsem ani nestopoval). Prostoru jsem měl vždy dost, obvykle zadní sedačku pro sebe, jednou mě vzal Nor sám v Tesle model S.