1. Cestopisy
  2. Evropa
  3. Roadtrip Norsko 2014

Roadtrip Norsko 2014

aneb bacha na ledovce a německé prázdniny...
Cestopis z roku 2014 napsal Tomáš Cibulka

Tentokrát jsem se rozhodl vrátit se trochu do minulosti a trochu si připomenout jeden výlet, ke kterému výjimečně nebylo potřeba letecké dopravy. Jako vždy, tak už tehdy jsem připravil krátké video, i když se dívám, že asi jsem ještě nebyl tak líný a to video je delší, než ty, která dělám dnes. Byl jsem donucen si ještě dodatečně trochu pohrát se zvukem, takže někde uprostřed je tam chybka, za kterou se omlouvám. Odkaz je zde: https://youtu.be/aiz7TX3nR0A

Léto 2014, ideální čas zchladit se na dalekém severu. Po dlouhém a pečlivém plánování zhruba ve 2 ráno vyrážíme z Brna na první opravdu velké dobrodružství na zdánlivě bezpečný sever Evropy...

Alarm für Cobra 11 – Die Autobahnpolizei

Uprostřed noci vyrážíme na D1 směr Praha. Kolem 5. ráno přijíždíme do Drážďan, kde zastavujeme a vychutnáváme si prohlídku města bez turistů a vlastně bez jakýchkoliv dalším lidí, protože je sobota ráno a všichni spí. Po dvou hodinách městské turistiky vyrážíme na německé dálnice. Počáteční pohodu střídá nejprve souběžná jízda nedaleko Berlína, kde obdivujeme ukázněnost Němců. Zanedlouho se ale souběžná jízda mění v souběžné popojíždění v koloně, a tak obdivujeme krásy berlínského předměstí. Nakonec nás navigace vede mimo dálnici, a tak německý venkov poznáváme více, než bychom si zasloužili... Po několika hodinách opouštíme berlínskou aglomeraci a dálnice se uvolňuje. Navigace nám říká, že trajekt nestíháme asi o hodinu, jedu 160-170, ale logicky nemáme šanci ztrátu dohnat. Vtom nás předjíždí Mini Cooper... asi za dva kilometry brzdíme, dálnice stojí. Všichni na německý způsob zajíždí k okraji dálnice, aby mohla projet sanitka. Lidi to berou s humorem, někteří obují brusle a jezdí po volné dálnici, jiní, jako třeba my, si uděláme piknik. Zanedlouho jedou hasiči, policie i záchranáři, dálnice se pomalu rozjíždí a my vidíme, že Mini Cooper, respektive jeho řidič, svou jízdu nezvládl. V tuto chvíli je naše zpoždění asi 2 hodinové, sice máme rezervovaný trajekt, ale můžeme jet kterýmkoliv dalším ve stejný den. Blížíme se k Puttgardenu a vše vypadá dobře, když v tom opět stojíme a tentokrát už ve frontě na trajekt. Kolona má asi 15 kilometrů, je asi 5 odpoledne a my to musíme do půlnoci stihnout. Atmosféra houstne, celou kolonu v protisměru předjíždí auta se švédskými poznávacími značkami, jejich posádky svým chováním a také vzhledem moc seversky nevypadají. Časem už dochází trpělivost některým řidičům kamionů a ti blokují celou silnici ve snaze zabránit dalšímu "předbíhání". Volám chlapíkovi do Kodaně, že asi přijedeme hodně pozdě, a tak vlastně ani nevíme, jestli budeme mít kde bydlet...

 

Drážďany

Peklo na německých dálnicích mělo svoji příčinu ve špatně zvoleném termínu. Vybrali jsme si víkend, ve kterém některým spolkovým zemích začínají a jiným končí prázdniny...

Někdy kolem půlnoci se konečně dostáváme na trajekt, přeplouváme poměrně krátkou úžinu v moři a pak nás čeká ještě skoro 200 kilometrů do Kodaně. Na cestě už jsme vlastně 24 hodin, předtím spánku bylo poměrně málo, a tak při příjezdu ke Kodani se dostavuje únava, až přejíždím do odstavného pruhu, na což mě naštěstí upozorní zvuk vznikající při přejetí čar na dálnici. Nakonec nacházíme místo, kde máme bydlet, avšak majitel tam už není. Voláme chlapíkovi z bezpečnostní agentury, který za chvilku přijíždí a předává nám klíče, vše krásně anglicky vysvětlí a ukazuje se, že i bez klíčů bychom se do budovy dostali, vše bylo otevřené... inu předměstí Kodaně (konkrétně hostel Belægningen, nabízí pro nás ideální 4-lůžkový pokoj a možnost parkování).

Poznáváme krásy Kodaně

Ráno při pohledu do zrcadla vidím, jaké škody napáchaly stovky kilometrů za volantem. Mám úplně červené oči, naštěstí dnes jedeme do centra vlakem. V Kodani máme vlastního průvodce, aneb jeden z nás tady byl na Erasmu, a tak tady vše zná. Snadno se tedy dostáváme na hlavní nádraží a procházíme si celé centrum. Je krásný, slunečný den a ulice jsou plné lidí. Hlavní dopravní prostředek je tady kolo. Auta se tady kvůli velkému zdanění moc nevyplatí. V Kodani nejsou žádné velké kopce a dokonce i semafory jsou nastaveny tak, že "zelená vlna" je přizpůsobená pro cyklisty. Na první pohled opravdu příjemné město, kde bych si dovedl představit život...

V Kodani nás zaujalo, že děvčata obvykle bez make-upu a s obyčejným účesem (vhodným na kolo) vypadala docela hezky, naopak pánové měli většinou na hlavě nějakou komedii...

Kodaň
Opera

Na sever

Úkol zní jasně, co nejrychleji se dostat na sever, abychom se pak logicky mohli vracet na jih... Hned ráno prší, a to docela hustě, auto skoro "plave" na dálnici, a tak jedeme raději pomaleji. Za 50 EUR přejíždíme most přes Öresund a pokračujeme na území Švédska, míjíme Malmö i Göteborg a přijíždíme do Norska. Oslo pouze projíždíme (stálo by za návštěvu, ale už jsem tam byl) a pomalu opouštíme pohodlí dálnice (psal se rok 2014, dnes už dálnice vede dál). Stále hustě prší a přijíždíme do městečka Tangen, kde máme zamluvené ubytování. Krásná chatka pro 4 osoby včetně kuchyňky vychází asi na 550 Kč na osobu za noc. Škoda jen, že počasí nám stále nepřeje...

Ještě více na sever

Cílem dne je Trondheim, nejsevernější bod našeho výletu. Dnes je lepší počasí, a tak zastavujeme v Lillehammeru. Fanoušci sportu jistě vědí, že se jedná o dějiště Zimních olympijských her 1994 a se svými 20 000 obyvateli je to vlastně poslední menší město, které olympijské hry pořádalo (následovaly Nagano, Salt Lake City, Turín, Vancouver, Soči a Pchjongčchang, který přeci jen není až tak velký). Po krátké zastávce tedy pokračujeme dál, krajina se mění a k večeru přijíždíme do cíle, tedy kempu kousek za Trondheimem. Opět máme chatku, už není tak hezká, ale o něco málo levnější a opět se vším, co je potřeba.

 

Doprava na norských silnicích je pestrá. Občas potkáte auto (rozuměj Tesla), častěji karavan, ale nejčastěji ovce, kozy a krávy. A taková kráva, když si usmyslí, že zůstane stát uprostřed silnice... tak tam prostě bude stát :)

Trondheim

Ráno sedáme do auta a jedeme se podívat do Trondheimu. Bohužel, opět prší, i když není to žádný extrémní déšť, a tak na bloudění po městě je to ideál. Trondheim, třetí největší město Norska, na nás působí tak nějak ospale, no nejspíš je to tím počasím. Procházíme centrum a také se jdeme podívat na kopec nad městem, na kterém se nachází pevnost. Večer si ještě v kempu užíváme toho, že jsme tak daleko na severu, takže v 11 večer je ještě světlo...

 

Pevnost nad městem

Poznáváme krásy fjordů: Trollstigen

Po dvou nocím v Trondheimu pokračujeme tentokrát na jih a cílem naší cesty pro tento den je Trollstigen. Členitá krajina nedovoluje jet moc rychle, průměrná rychlost v těchto končinách je pod 50 kilometrů za hodinu, čas od času je před námi dilema, zda fjord objet a nebo zvolit trajekt. Odpoledne přijíždíme do dalšího kempu - Trollstigen, který leží mezi vysokými vrcholy okolích hor. Opět krásná stylová chatka s travnatou střechou a slušným vybavením. Protože je celkem hezké počasí, sedáme do auta a jedeme na Trollstigen, tentokrát už se nejedná o název kempu, ale tzv. Trolí stezku, čili silnici, která se klikatí do 11 serpentin a překonává 800 výškových metrů. Z vrcholu je nádherný výhled do údolí až do fjordu Romdalsfjorden. Chvíli se kocháme výhledem a pak sjíždíme zpět dolů. Je to neskutečný zážitek i pro řidiče...

Geiranger: půjčujeme si "loď"

Trollstigen si vychutnáváme ještě jednou, protože je to jediná cesta, kterou můžeme pokračovat dále na jih, zanedlouho klesáme zpět k hladině moře, na trajektu přeplouváme úzký fjord, abychom mohli zase vystoupat o 600 metrů výš. Z husté mlhy se před námi otevírá nádherný pohled na fjord Geiranger. Sjíždíme dolů, v tom cítíme, jakoby se něco pálilo, zastavím a kolem auta to stále hrozně smrdí, v tom si uvědomíme, že to jsou naše brzdy, naštěstí destičky vyměněné těsně před cestou snad ještě něco vydrží. Poprvé nemáme zamluvené ubytování předem, a tak počítáme s variantou přenocování ve stanu, ale objíždíme okolní kempy, jestli někde nebude volná chatka. A přeci jen po nějaké době nacházíme útočiště pro další noc. Majitel je takový "pohodový týpek" a za drobnou úplatu nám půjčuje loďku, vysvětlí, jak se startuje motor a nechává nás, ať si děláme na moři, co chceme. Žádná záloha, prostě věří, že loďku v pořádku vrátíme. Ano, jsme na konci fjordu, hladina je klidná, ale občas sem připluje i dost velká loď, se kterou bych se nechtěl potkat. Asi dvě hodiny se plavíme až k vodopádům "Sedm sester", a pak zase zpět. Zaplatíme přesně za dobu, po kterou jsme měli loďku půjčenou, prostě férové jednání.

Geirander z vyhlídky Dalsnibba
Sedm sester

Jotunheimen: Skoro povedený výšlap

Přesunujeme se trochu více do vnitrozemí, ještě před tím ale zastavujeme na vyhlídce "Dalsnibba" a naposledy si vychutnáváme pohled na Geiranger. Cesta do národního parku Jotunheimen se trochu vleče, což začíná být problém. Máme v plánu trochu náročnější výstup a potřebujeme se pak stihnout přesunout k našemu dalšímu kempu. Přijíždíme k jezeru Gjende, kde začíná jedinečná hřebenová tůra Besseggen. Originálně bychom se měli přesunout lodí kousek dál po jezeru a vracet se zpět po okolním hřebenu, ale to už nestíháme, máme totiž jen 4 hodiny a potřebujeme 8. Vyrážíme tedy nejkratší cestou nahoru a půjdeme prostě 2 hodiny a uvidíme, kam se dostaneme. Překvapivě se dostáváme takřka na nejvyšší bod, zhruba do 1700 metrů nad mořem, ale to už nám dochází čas a musíme se vracet. Je to škoda, protože jen pár set metrů dál už bylo takřka na dohled další jezero, populární místo snad pro všechny fotografy (na jedné fotce tři jezera, každé z nich v jiné nadmořské výšce). Rychle dolů, do auta a do městečka Lom, kde máme opět zamluvenou chatku.

Jezero Gjende

Nigardsbreen: Ledovec zabiják

Míříme zpět k moři do Bergenu, ale cestou nás čekají dvě zastávky. Nejprve si trochu zajíždíme k roubenému kostelíku v Urnesu, což je stavba zapsaná dokonce v UNESCU. Vede tam jen úzká cesta, takže těch pár kilometrů navíc trvá dost dlouho. Pokračujeme dál k ledovci Nigardsbreen. Od parkoviště můžeme buď lodí, nebo pěšky. Na první pohled to vypadá blízko, takže jdeme pěšky. Trvá to však asi hodinu. Všude nápisy, že je to nebezpečné a nemáme se přibližovat k ledovci. Všichni to ignorují, každý chce mít selfie s kusem ledu v zádech, stejně tak i my. Ledovec je to pěkný, ale omrzí, jak by řekl klasik, a tak jdeme zpátky k autu, když v tom se ozve obrovská rána. V první moment nechápeme, co se děje, pak se otočíme a je jasné, že kus ledu se utrhl a spadl na zem a částečně do řeky vytékající z pod ledovce. Ticho. Najednou se ozve dětský křik, běžíme k řece, jestli tam někoho neuvidíme, ale jen kusy ledu. Stále nevíme, jestli pod ledem někdo zůstal nebo ne, ale zdá se, že ano. Těsně vedle kusů ledu stojí jen osamocený batoh. Nikdo se neopovažuje přiblížit se. Trvá asi hodinu, než přiletí vrtulník záchranné služby. V tom už ale musíme pokračovat do Bergenu. Až další den čteme v novinách: "Married couple died in the glacier accident - The children, eight- and nine years old were eyewitnesses". Až doma vidíme na fotkách, že z pod ledu tekla krev...

Kusy ledu se odlamují neustále, bohužel občas se utrhne větší a k podobným tragickým událostem na tomto místě došlo už několikrát, naposledy v roce 2018...

Kostelík v Urnesu
Nigardsbreen

Bergen

Po nepříjemném zážitku přijíždíme dost pozdě do Bergenu, respektive do kempu kousek za městem. Následující den si jedeme prohlédnout město, které je fakt hezké a rozhodně doporučuji nevynechat. Jak je údajně pro Bergen typické, krásné počasí střídá rychlá přeháňka. Vynecháváme cestu lanovkou na kopec nad městem, což je možná škoda...

Preikestolen a naše jediné stanování

Zatímco Bergen byl spíš odpočinkový, následující den nás čeká opět spousta kilometrů za volantem. Projíždíme dlouhým tunelem s kruhovým objezdem uprostřed, míjíme národní park Folgefonna, ve kterém se mi vždycky líbily kýčovité fotky jezera Bondhusvatnet s loďkou, ale zkrátka není čas se zde zastavovat. Na pár minut ale zastavujeme u vodopádů Låtefossen, což je taková turistická atrakce, zkrátka vodopád s poměrně velkým objemem tekoucí vody přímo u hlavní silnice doplněný spoustou obchůdků se suvenýry... Přijíždíme do kempu kousek od Lysefjorden a tentokrát poprvé nemáme chatku, a tak v dešti rozděláváme stan a hledáme suché místo, kde bychom se mohli trochu zahřát. Ráno se budíme dost brzo, abychom se vyhnuli největšímu náporu turistů na vyhlídce Preikestolen. Po nepříliš kvalitním spánku během předešlé noci se výstup nahoru zdá být dost náročný, ale odměnou je úžasný výhled. Na druhé straně fjordu se nachází ještě jedno zajímavé místo - Kjerag. Zase možná každý viděl fotku šutru mezi dvěma skalami, bohužel logisticky a časově to je nad naše síly.

Låtefossen

Olejáři ve Stavangeru

Přesouváme se do poslední zastávky na norském území, a tím je město Stavanger. Opět bydlíme kousek za městem (nebo před městem, záleží, jak se to bere). Volíme tentokrát kvalitní chatku za překvapivě rozumnou cenu, protože nás pomalu, ale jistě, čeká dlouhá a náročná cesta domů. Nejprve ale Stavanger. Podobně jako Bergen nebo Trondheim, tak i Stavanger je na norské poměry poměrně velké město, ležící na pobřeží moře, ve kterém jsou zásoby ropy, ze kterých město doslova těží. Není asi tajemstvím, že na ziscích z ropy je založena norská ekonomika. O těžařství se dozvídáme více v místním muzeu ropy... Norové muzea docela umí, takže rozhodně doporučuji (stejně jako technické muzeum v Oslu, kde jsem byl pár let nazpět). Dáváme si zde taky první a poslední točené pivo na území Norska za zhruba 250 Kč.

Na pivko v Hamburku

Další ráno míříme do přístavního města Kristiansand, ze kterého se trajektem přesouváme do Dánska. Přicházíme o kousek zpětného zrcátka a opět nám přestávají svítit světla (problémy od prvního dne v Norsku, zřejmě se nám do elektroinstalace dostalo až příliš mnoho vody). Před námi 500 kilometrů po dálnici, přejíždíme na území Německa a kombinace absence potkávacích světel s přicházející tmou mě nutí proti-předpisově svítit mlhovkami. Naštěstí jsme zanedlouho v Hamburku, kde nás čeká poslední noc našeho road tripu. Bydlíme na okraji města, skoro bych řekl na předměstí. Je pozdě večer a jdeme se projít a vyzkoušet místní hospodu. Místní štamgasti si nás dlouho prohlíží, chvíli to vypadá, že by se možná chtěli i prát, ale nakonec s námi prohodí pár slov. Ale chápu, v této části města asi na turistu často nenarazí...

Domů...

Cesta zpět do Česka je o poznání klidnější. Z původních plánovaných zastávek na německém venkově (například Lipsko) vynecháváme všechny. Největším zážitkem pro nás tedy zůstává přejezd letadla na mostě nad dálnicí právě u Lipska.  Celkem plynulý provoz nás přivádí až do Prahy, kde nás začíná štvát styl řízení českých řidičů, na který jsme si za poslední dva týdny odvykli. Domů se tedy dostáváme klasicky po ucpané D1, ale převládá určitě spokojenost nad povedeným výletem...

Finance

Norsko je drahá země, o tom není pochyb. I my jsme to věděli, a tak jsme se během celé doby snažili šetřit. Dívám se zpětně do poznámek, kolik to vlastně stálo. Vypadá to, že pouze nějakých 15 000 Kč na osobu. Mám dojem, že ještě s nějakými osobními náklady to dělalo nakonec něco kolem 17 000 Kč. A to jsme kromě jedné noci vždy spali v chatkách, co se jídla týče, vařili jsme si většinou sami, suroviny tak 50/50 jsme vezli s sebou nebo kupovali v místních obchodech. Poměrně zásadní položkou bylo palivo, protože v Norsku stál tehdy litr nafty v přepočtu přes 50 Kč a spotřeba v náročném terénu byla přeci jen vyšší, celkově najeto kolem 5000 km. Kromě toho trajekty a mosty. V Norsku se platí mýto za dálnice a vybrané mosty a tunely, nicméně pokud se neregistrujete do systému a celkový účet je nižší, tak to po vás nikdo chtít nebude (tohoto jsme rádi využili, jen nevím, jestli to tak platí ještě dnes).

Zhodnocení

V Norsku jsem díky tomuto road tripu byl už potřetí, pokaždé trochu jinak a pokaždé to bylo něčím zajímavé, takže věřím, že se tam podívám ještě aspoň jednou, možná ještě trochu dál na sever nebo do vynechaných národních parků z této cesty. Ještě jednou odkaz na mé video: https://youtu.be/aiz7TX3nR0A

Vlastně mám k dispozici odkazy i na moje předchozí návštěvy Norska:

A ještě přemýšlím, o čem budu psát příště. Tak buď další road trip, tentokrát z USA nebo asijské putování po Kambodži a Vietnamu nebo Indonésii...

Zážitky pro tebe sepsal Tomáš Cibulka

19. 01. 2019, poslední aktualizace 2019-09-13T08:43:11+02:00

Tomáš Cibulka žije v České republice a procestoval 35 zemí světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne je už 11 měsíců, napsal pro tebe 11 cestopisů . Má své stránky https://www.cibulka-na-cestach.cz/.

Máš taky co říct? Napiš svůj cestopis na Cestujlevne.com

Krásné cestopisy bez znalosti
a nutnosti programování

Zaručená čtenost u cílové
skupiny z řad cestovatelů

Staneš se plnohodnotným
členem komunity

Poděl se o ně se svým prvním cestopisem ve světě cestovatelů na Cestujlevne.com.
Vytvoř si cestovatelský profil a staň se součástí komunity.

Vytvořit cestovatelský profil

Komentáře

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy, které napsal Tomáš Cibulka

Čtení na 13 minut
Severní Makedonie 2019
Tomáš Cibulka 2019-10-28T18:34:31+01:00 4 komentáře
Severní Makedonie 2019

aneb prodloužení babího léta na Balkáně

Čtení na 3 minuty
Na skok v Bukurešti
Tomáš Cibulka 2019-10-05T09:50:28+02:00 0 komentářů
Rumunsko 2019

aneb krátce o rumunské metropoli

❤️ Oblíbené
Čtení na 16 minut
Nejen Bali je Indonésie
Tomáš Cibulka 2019-08-08T20:00:36+02:00 9 komentářů
Asie 2017

4 indonéské ostrovy a jako bonus Kuala Lumpur

Čtení na 8 minut
Sofie 2019
Tomáš Cibulka 2019-06-17T20:00:01+02:00 0 komentářů
Bulharsko 2019

Hlavní město Bulharska a blízké okolí

Další cestopisy