Roadtrip Tureckem se Zabřezlinkou na krku
Trochu netradičně jsme chtěli poznat zemi, která je známá jako letní dovolenková destinace českých koupáků v AI hotelech. Na týden jsme si půjčili auto a vyrazili na velký roadtrip Malou Asií..
Cestopis z roku 2022 napsal Danny.709
Turecko jsme měli s Terkou v hledáčku hodně dlouho, ale cena letenek směrem na pobřeží nás úplně nepřesvědčovala. Jako nikdy jindy jsme nechtěli letět s cestovkou a v hledáčku jsem tak měl linku Ryanairu z Bratislavy do Dalamánu. Nakoupit se nám podařilo až v rámci předvánoční Vidím-akce Ryanairu skrz zrušené a změněné lety do Maroka. Pro Terku se jednalo o úplně novou destinaci, pro mě o návrat do místa, které jsem navštívil jednou před 16 lety.
Původním plánem bylo strávit 4 dny poznáváním atraktivních lokalit na Lýkijském pobřeží a na březích Egejského moře (roadtrip Dalaman – Kemer – Pamukkale – Efes – Marmaris) a zbylé 3 na AI hotelu někde v Marmarisu. S sebou si totiž plánuji přibalit už dost funící těhuli a od začátku tak nějak počítám, že tahle cesta bude odpočinkovější. Před odjezdem nicméně měníme plán, protože se Terka jednak pořád cítí dobře (a akčně) a zároveň moře není zatím dostatečně teplé (a nebude to) na komfortní koupání. A tak zatím jen přidáváme nové zastávky do naplánovaného roadtripu…
Letenky a cesta do Turecka
Jak je uvedeno výše, původně marocké zpátečky vyšly na 10 EUR na osobu, ke kterým jsme dokoupili nejlevnější seating a jedno větší příruční zavazadlo na půl (vše komplet 68 EUR). Let z Bratislavy do Dalamánu trvá cca 2,5 hodiny, létá se každou sobotu a úterý v ranních/dopoledních hodinách. Na letiště jedeme kvůli brzkému ranímu odletu autem a parkujeme na Galvániho 10 – tady ještě (na rozdíl od dražšího Monti) nezrušili letištní shuttle, fungují v noci a cenově vychází nejlevněji (38 EUR na 8 dní). Na týden to u IKEA nechat odmítám. Před příjezdem na letiště jsem si udělal ještě krátkou zastávku na Rajce pro levnější naftu za cca 31 CZK.
Ubytování
Řešeno přes Hotels.com a Booking. Na Hotels jsem měl nějaké noci zdarma a ještě v prosinci jsem přes ně bookoval 5* AI hotel v Marmarisu v přepočtu za nějakých 40 EUR na noc na poslední tři dny, které jsme během cesty zrušili. Při příletu jsme měli booknuté ubytování jen na první noc a vše ostatní bylo řešeno cestou v autě. Ve vnitrozemí jsme obvykle platili okolo 500 CZK na noc, na pobřeží pak většinou kolem 1000 CZK. Během našeho pobytu měl Booking v Turecku výpadek a nešlo vyhledávat hotely. Později jsme zjistili, že to jde vyřešit VPNkou. Vzhledem ke skutečnosti, že jsme více než obvykle potřebovali dbát na hygienu a komfort, jsme nešli při hledání bydlení primárně po ceně.
Doprava
Auto jsme půjčovali v Dalaman Rent a Car (https://www.rentacardalamanairport.com/), na týden přišlo na 120 EUR za auto + 20 EUR za nulovou spoluúčast a kompletní pojištění + 20 EUR za přenosnou WiFi s 15 GB dat. Data bych standardně řešil zakoupením SIMky, ale na letišti za podobný objem dat chtěli 35 EUR a po nočním přejezdu někde něco hledat…byl jsem prostě líný na takové blbiny. Nájezd 3000 km byl v pohodě, kreditní (ani debetní) karta vůbec nebyla potřeba, v půjčovně preferovali cash (kvůli vysokým bankovním poplatkům). Místo řidičáku stačila papírová skládací knížka za 50 Kč (nerad nechávám svou stopu). Co se půjčovny týče, hledal jsem místo, kde nepotřebuji kartu, mám neomezený nájezd i možný větší počet řidičů, co nedělá žádné naschvály a má fajn hodnocení na Google. Rezervoval jsem Seat Ibiza, dostal Ford Focus 1.2, 2016. Převzetí 10 minut, předání 5 minut a doprava z a na letiště k terminálu v ceně.
U pobřeží doprava hodně rušná, ale plynulá, ve vnitrozemí jsou silnice prázdnější. Stav silnic vesměs ok, řízení překvapivě v pohodě (za mě třeba lepší než v Itálii). Nepsaná rychlost v obci 80 a na dálnici tak nějak pocitově (málokdo to kulí 130+ a zas tak cool ty silnice nejsou). Drtivá většina hlavních tahů má dva pruhy v každém směru a sjezdy jsou řešeny nejčastěji kruhovými objezdy v úrovni silnice. Lze se tak otočit do protisměru nebo sjet na obě strany. Kruháč je pak někdy řízen ještě semafory. Zní to složitě, ale na místní poměry je to efektivní řešení. Podél hlavních tahů je docela dost namátkových kontrol, kdy si policie auta vybírá, ale je to v pohodě – většinou kontrolují pásy a podobné blbiny. Cena benzínu 22 TRY všude, benzínky na hlavních tazích obvykle co pár km. Západní standard má Shell a Opet.
Hotovost a ceny
Turecko prochází drsnou inflací (mnohem horší než v Česku) a místní už to neba. Jsou ale rádi za nové zákazníky a těší se na lepší sezónu než v předchozích dvou letech. Směna na letišti byla možná při kurzu 1 EUR = 15 TRY, nevím ale, jestli tam není nějaký poplatek, někdo se tam docela hádal. Majitel autopůjčovny nám doporučil vyhnout se směně peněz na letišti a počkat do letoviska. Směnáren moc nebylo, nejčastěji se mění v klenotnictvích, kurz je 15 – 15,35 TRY za 1 EUR. Na drtivé většině míst lze platit kartou (restaurace, menší obchody, dražší památky), ve výsledku nám stačilo směnit necelých 100 EUR. Hlavní obchody se základními potravinami jsou A.101, Migros, SOK a Carrefour, přičemž všechny berou karty. Ceny namátkově: Chleba bílý 3 TRY, Voda 0,5 litru 2 TRY, Pepsi 1 litr 10 TRY, Pivo Efes 20 TRY, Pita chleba 2 TRY, Ayran 3 TRY, Banán 2 TRY, Kebab (dle místa) od 15 TRY do 60 TRY.
Na památkách jde inflace tak rychle, že nestíhají tisknout nové vstupenky a jenom přelepují staré ceny těmi novými. Ceny publikované začátkem dubna on-line (a námi nastudované) už neplatily. Na vstupence do Pamukkale za 150 TRY tak prosvítá cena 110 TRY. Všechny hlavní atrakce stojí kolem 100 až 150 TRY za vstup, ty méně známé pak často jen 15 TRY. Málokdy se platí parkovné a zároveň i vstup zvlášť. Na památky lze zakoupit taky speciální pass pro vybranou oblast (okolo 400 TRY dle lokality) nebo pro celé Turecko (800 TRY, platný 14 dní). Může se to těžko srovnávat s neustále rostoucími cenami, ale i přes návštěvu velké části těch nejvýznamnějších míst by se nám nevyplatil žádný - lze ale díky němu přeskočit fronty.
Covid-19 opatření
Pro cestu do Turecka je zapotřebí mít vyplněný PLF a ukázat ho na letišti v Bratislavě, také je vyžadován test nebo očkování. Potvrzení o uzdravení nám odmítla slečna na letišti uznat, někdo další tam kvůli tomu ráno sháněl antigen. V Turecku chtějí jen pas. Na cestě zpět nic. Roušku jsme odložili po opuštění letiště a během celého pobytu takřka nepoužili, nikdo ji nikde nevyžadoval (čas od času ji nosí personál obchodů). Stejně tak jsme nepotřebovali potvrzení o očkování ani kód HES.
Den 1. – Sobota 30. 4. 2022
Po příletu do Dalamánu nás po dohodě čeká majitel půjčovny v červeném Fordu Fiesta, odváží nás do kanceláře, kde podepisujeme nezbytné dokumenty a dokupujeme si WiFi s 15 GB dat na náš pobyt. Při předání ŘP mi oznamuje, že by v pohodě stačila ta plastová kartička – to moc dobře vím, jen se jí pro případné pozdější problémy nechci příliš prezentovat.
Za 10 minut jsme na silnici a naše první cesta vede směrem na Ölüdeniz. Po horské silničce objíždíme předražený tunel na dálnici a v městečku Göcek se zastavujeme v prvním supermarketu A.101, kde nakupujeme studenou limonádu, balík vod na celý pobyt a pita chleba. Původně jsme chtěli poznávat okolí města Fethiye – skalní hrobky na okraji města a opuštěnou vesnici Kayaköy, ale po cestě jsme utahaní a jedeme přímo.
Ölüdeniz se chystá na novou sezónu, všude se staví a opravuje. V prvním stánku na rohu cestou k pláži si dáváme Kebab za 60 TRY, ještě totiž neznáme místní cenovou hladinu a „po turecku“ se necháváme natáhnout. Je ale pravda, že tohle letovisko patří mezi ta nejdražší v Turecku. Pak posedáváme na pláži a popíjíme Efes a Ayran z marketu, ve vedlejším klenotnictví měníme EURa. Nad hlavou poletují paraglidisté přistávající posléze na pláži. Checkujeme se na hotelu (Belcekum Beach Hotel, 996 CZK, Booking, doporučuji) a na pár hodin usínáme.
Večer si ještě procházíme onu populární pláž k jejímu západnímu cípu. Přes den se sem platí samostatný vstup, kolik netuším. Všude spousta restaurací a služeb. Celkově ale na mě letovisko nepůsobí tak, že bych se chtěl vrátit. Pláž je kamenitá a z blízka celkem nezajímavá, viděl jsem v Turecku spoustu hezčích pláží. Hezký je ten pohled shora.
Den 2. – Neděle 1. 5. 2022
Snídáme na hotelu a pak vyrážíme na další cestu. Dnešním cílem je zřícenina města Tlos a kaňon Saklikent se stejnojmenným vodopádem. Večer bychom rádi přejeli až do obce Cirali. Celý den zároveň řešíme, jak strávit poslední dny, protože vysedávat poslední 3 dny na pláži bez možnosti koupání v moři a cpát se na hotelu nás nijak zvlášť neláká. V úvahu připadá Kappadokie, ke které to máme 8 hodin cesty tam a dalších 8 zpět. Celkový nájezd 1 200 km.
Tlos je celkem zajímavé místo, které rozhodně nepatří mezi nejnavštěvovanější v Turecku. Turistů je tu minimum, jen dva malé krámky a pár parkovacích míst. K divadlu, agoře a lázním se dá dostat bezplatně, stejně tak výhled na skalní město se nabízí hezký už od silnice. V areálu (vstup 15 TRY) se dá obejít hora a vystoupat ke zřícenému hradu. Tam ale nic zajímavého není. Pohled na skalní město je ale zblízka lepší a těch pár korun nelitujeme. V pokladně nás varovali před hady, v této oblasti se hodně vyskytuje smrtelně jedovatá zmije turecká, kterou jsme (k naší smůle) během celého pobytu nepotkali. Na místě strávíme asi hodinu a půl.
Další zastávkou je Saklikent – vodopád i zpřístupněná soutěska mají dva různé vstupy a dvě parkoviště, nedá se projít z jednoho místa. U vodopádu platíme za vstup a parkování dohromady celkem 30 TRY, cesta pak vede hodně po schodech dolů, kde zjišťujeme, že k vodopádu se jde vcelku divokou řekou. Za 10 TRY půjčujeme boty do vody, ve kterých po 300 metrech doťapeme až k vodopádu. Čekal jsem ho větší, ale místo má i tak skvělou atmosféru a kapky vody ve světle krásně mění barvy. V tureckém vedru je tohle hodně osvěžující zážitek a hezká změna. Celkově je místo tak na hoďku.
Pak už míříme k soutěsce, která se nachází asi o 4 km dál. Na parkovišti platíme 39 TRY a za vstup dalších 13 TRY na osobu. Kolem je hodně restaurací a atrakcí (řeku je možné dál sjet na raftu – cenu netuším). První část soutěsky vede po lávce ve skále nad řekou, pak je třeba brodit. Opět je lepší brodit v botách, které se půjčují i prodávají, my si tentokrát vzali z auta sandály. Řeka je hluboká od 20 cm do skoro metru a hledání správné cesty je občas docela oříšek. Řeka tekoucí ze zasněžených vrcholků hor není zrovna teplá a nepůsobí ani příliš čistě, ale osvěžení je to skvělé. Lidí je tu minimum a zpět se vracíme asi po 800 metrech u vodopádku, který vzhledem ke stavu střední zabřezlosti Terky už nechceme zdolávat.
Dále nás čeká delší přesun a dostavuje se hlad. Zastavujeme se na několika vyhlídkách podél cesty, ale jídlo seženeme až ve městě Finike, kde nás v místním stánku přijde na 15 TRY. Přestože jsme u moře, tak sem moc turistů asi nejezdí - ceny tomu odpovídají a pohostinost místních i jejich znalost angličtiny tuto teorii potvrzují. Pak pokračujeme do Cirali a děláme rychlý check-in na hotelu, spíše penzionu (Cirali Village Garden, 1000 CZK, Hotels.com, spíše nedoporučuji) u hlavní silnice.
Naší poslední zastávkou je Mt. Chiméra. V tomhle místě uniká ze skály plyn, který na povrchu hoří a ze skály tak šlehají plameny. Vstupné je 15 TRY na osobu a místo chceme vidět s denním světlem i později za tmy, kdy má prý úplně odlišnou atmosféru. Cesta od parkoviště zabere asi 15 minut (750 m, 110 m převýšení). Upřímně jsme očekávali více plamenů a méně lidí. Oheň šlehá ze skály asi jen na 5 místech, celkově je v našem okolí tak 200 dalších návštěvníků atrakce – místních i zahraničních. Pod horou se pak nachází ruiny města, jehož obyvatelé profitovali z místního zdroje světla a tepla. Celkem tu posedíme asi 45 minut, než se rozhodneme vrátit k autu. Přejíždíme na hotel a za mohutného štěkotu psů z vedlejší hospody usínáme a přemýšlíme, kam dál. Nad západním Tureckem se žene velký mrak a pokud mu neujedeme, čekají nás od zítra mohutné deště a bouřky.
Den 3. – Pondělí 2. 5. 2022
Vstáváme v 5:45 a vyrážíme k moří na východ slunce. Je ale velká oblačnost a moc toho tedy vidět není. Procházíme se tak jižním směrem podél pobřeží, kde se asi kilometr od letoviska nachází zbytky antického přístavního města Olimpos. Otevírá se sice až v 8 ráno, ale brána je dokořán a v pokladně nikdo není (ofiko vstupné 70 TRY). Vstupujeme tedy do areálu. Město je zajímavě lokalizované, ale hodně zničené a cesty neudržované. U spousty z nich ani nevíme, jestli jsou oficiální nebo vychozené od turistů, všude cedule se zákazy, kam se nesmí a taky neskutečnej bordel. Přes den to tu ale bude asi pěkně žít. Tohle místo necháme koupákům… Cena vůbec neodpovídá tomu, co je zde k vidění a přes vachrlatý improvizovaný most se vracíme na snídani.
Snídaně v ceně pokoje je jedna z mála pozitivních stránek ubytování, ale jsme rádi, že odjíždíme. Naším dalším cílem jsou ruiny antického města Termessos asi hodinu cesty od nás, kousek od Antalye. Přitom stále přemýšlíme, jestli to odpoledne stočíme západně k Denizli a Pamukkale nebo východně ke Kappadokii.
Po příjezdu k Termessosu zjišťujeme nepříjemnou věc, a tedy že z důvodu státních svátků je přístupný až od 13 hodin. No, 3 hodiny tu tvrdnout nebudeme. Přejíždíme tak k jeskyni Karain, kde je výsledek, bohužel, stejný. Uspějeme až u přírodního parku Kursunlu (15 TRY za osobu), který je známý vodopádem a několika přírodními trasami. Normálně bych se tu asi nezastavil, ale chceme na chvíli vystoupit z auta a projít se. Místo je hezké, hlavní vodopád dechberoucí. Menší vodopády jsou pak přístupné pouze přes restaurace, personál je ale vcelku benevolentní. Park s mírným převýšením projdeme asi za hodinu a půl a u auta už musíme učinit rozhodnutí… Rozum říká na Pamukkale a tolik netlačit na pilu, srdce dobrodruha cestovatele i jeho akční kuličky do Kappadokie. Je to jasné – jedeme do Göreme! Ujedeme před mrakem, získáme den navíc před deštěm a za 1 až 2 dny se vrátíme na trasu.
Navigace nám nově hlásí 8 hodin do cíle a tak plánujeme v dnešním odpoledni ještě zastávku u jednoho z největších a nejzachovalejších amfiteátrů ve městě Aspendos. Před ním je sice fronta asi na 40 minut a vstupné přijde na 75 TRY, ale rekonstrukce, kterou si vyžádal sám Atatürk se zdařila. V divadle potkáváme jedinou česky hovořící osobu během celé dovolené, slečnu z Mongolska, která studovala na UK v Praze a která se s námi hned dává do řeči. Divadlo má v horní části nádhernou obloukovou galerii, hlediště pojme 20 tisíc diváků a místa, která na další úpravy teprve čekají, jsou decentně zakryta. Procházíme pak ještě město, které většina návštěvníků vynechává a ze kterého je na divadlo parádní výhled. Trochu mě mrzí, že nemáme víc času, město by si zasloužilo více než 2 hodiny, které jsme tu strávili.
Nasedáme do auta a po menších silnicích (pořád mají 2 pruhy v každém směru a není problém jet i víc než kilo) směřujeme k městu Konya, metropoli velké jako Praha. Cestou projíždíme horskou oblastí, která mi docela připomíná americký jihozápad – tady by se trekovalo… Průjezd centrem města Konya mě docela děsí, ale ve výsledku nezabere více než 40 minut, přičemž cestou stojím jen na dvou semaforech. Doprava je ve městě klidnější a řidiči zodpovědnější. Za městem se napojujeme na dálnici, po které jedeme až do našeho dnešního cíle ve městě Aksaray. Tady jsme si rezervovali pro přespání hotel (Ahsaray Otel, 770 CZK, Hotels.com, jednoznačně doporučuji) v centru města, vzdálený už jen hodinu cesty od našeho dalšího cíle.
Na hotel přijíždíme okolo 21:30 a hned se checkujeme na recepci. Poprvé se na cestách setkávám s člověkem, který ví, že označení Czech Republic už se nepoužívá, protože nově je to Czechia. Rozuzlení je jednoduché – jeho švagrová je z Brna. Ani nevynášíme všechny věci z auta a okolo 22:30 usínáme.
Den 4. – Úterý 3. 5. 2022
Vstáváme v 5:30, abychom vše dobalili a v 6 už sedíme na snídani. Výběr je slabší, ale je tu dost ovoce a pro naše potřeby nám to bohatě stačí. O půl hodiny později už jedeme po dálnici k dnešnímu cíli. Informace v češtině o Kappadokii jsme hledali během včerejší cesty, ale příliš jsme toho nezjistili. K našemu překvapení není Kappadokie jméno (označení) jednoho přírodního parku, ale celé oblasti v Turecku. Mezi jednotlivými přírodními útvary se obvykle přejíždí autem, každý má svůj vstup a své parkoviště. Za nejvýznamnější lze považovat oblast Open Air Museum, kde se nachází ve skalních útvarech vydlabané kostely a která je naším prvním cílem dnešního dne. Okolo se pak nachází rudé hory, několik údolí a skalní útvary připomínající houby nebo pánská přirození. A uprostřed toho všeho je turismem prošpikovaná obec Göreme, která je dnes tvořena takřka výhradně hotely a restauracemi.
Naše první cesta směřuje právě k nejnavštěvovanější atrakci pojmenované Open Air Museum a cesta z Aksaray vede permanentně deštěm. Mrak nás přeci jen dohnal. Nějak nás to netrápí, protože jiný plán prostě nemáme a musíme brát tedy to, co je. Tohle jsme chtěli. Chceme se vyhnout pozdějším davům a navštívit tohle místo co nejdříve je to možné. Parkujeme pod kopcem na velkém záchytném parkovišti (15 TRY) a posledních 300 metrů lezeme do kopce. Za vstup platíme 125 TRY a postupně procházíme jednotlivé příbytky a kostelíky v sopečných skalách, vyzdobené jednoduchými malbami i složitějšími freskami. Celkem jich je tu odhadem 15 a procházka zabere tak hodinku a půl. Je to vlastně fajn, že se každých pár minut můžeme schovat. Fotíme přitom pouze ty jednodušší a méně zajímavé obrazce, protože se uvnitř fotit nesmí a ty lepší malby jsou hlídané. Až v jedné z posledních se nás „zželelo“ místnímu hlídači a když prostor opustí poslední skupinka zájezdových cestovatelů, nabídne nám pár soukromých vteřin focení, než dorazí další výprava… Pokud mu tedy směníme 2 EUR, kterými ho někdo před námi uplatil za 30 TRY. Vytahuji 40 TRY a spokojeně pořizuji pár obrázků.
V areálu je ale už dost lidí, což zhoršuje celkový zážitek a nutí hledat další místa. Jen přes silnici se nachází další sopečné hory, vzdálené vzdušnou čarou sotva 50 metrů a navíc úplně opuštěné, do toho přestává pršet - to je pro nás hozená rukavice. Přecházíme na druhou stranu silnice a procházíme vrcholky kopečků a jedinečné výhledy do dáli určené nyní pouze pro nás. Krom toho objevujeme minimálně 5 dalších vyzdobených kostelíků – zcela otevřených k prozkoumání (je třeba upřímně přiznat, že zdaleka nejsou tak vyumělkované jako naproti). Tady strávíme lezením další hodinu a hodně se musíme přesvědčovat, abychom ještě neprocházeli i blízkou rokli, která nás neskutečně fascinuje. Vracíme se k autu a cestou hledáme něco k zdlábnutí. Bistro, které se nachází na hlavní cestě k památkám a běžně bych ho přehlédl má na Google hodnocení 4,7* a kuřecí kebab za 30 TYR fakt stojí za to.
Přesouváme se ale dál k Červenému údolí (15 TRY za auto), na parkovišti dojídáme oběd a po vyznačených cestách se vydáváme na procházku dlouhou asi 4 km po vrcholcích červených hor i v jejich úpatí. Cestou se nabízí parádní výhledy a i trocha adrenalinu, kdy Terka musí zdolávat rozviklaný žebřík ve skále a lezení strmou prašnou cestou s chytáním se řetězů. Pruhované hory v dáli mi připomínají oblíbený Bryce Canyon a plán zdolat místní horu i přes hezky prošláplou cestu opouštíme. Na parkovišti si ještě všímám improvizovaných vstupů, kterými prodejce označil svůj stánek za účelem zvýšení počtu zákazníků. Z areálu odjíždíme.
Zajímavé výhledy se nachází ale i podél cesty k celému areálu. Naprosto zbytečnou zastávkou pro nás je naopak Three Beauties, kde staví snad všechny cestovky – je tu několik autobusů lidí, kteří z vyhlídky koukají na to, čeho je všude kolem mraky. Ale tady je dřevěná vyhlídka… Mezi „méně“ známými místy bych vyzdvihl ještě Devrent Seyir Terasi (hezký výhled na obě strany) a blízké Imaginary Valley. Tady nás (stejně jako všechny návštěvníky) vybuzerovala místní jednotka policie, která jezdí podél silnice a megafonem vyvolává SPZ špatně parkujících vozidel. Paradoxem je, že na ně čekají noví zájemci, kteří okamžitě zaparkují.
V horkém odpoledni navštěvujeme ještě houby připomínající Fairy Chimneys (fronta na 10 minut, vstup 75 TRY), přičemž nejhezčí výhled se nabízí z kopců na východní a západní straně, projít samotné údolíčko ve stínu skal zabere slabou půlhodinku a bohužel toho ze země není moc vidět. My nakonec vylézáme na oba kopce, ale hlavně z toho západního se otevírá výhled ještě mnoha dalšími směry a nebál bych se tenhle kopec označit pro mě za nejhezčí výhled v Kappadokii vůbec.
Poslední delší procházku pak děláme u Údolí (mužských nástrojů) lásky (parkování 10 TRY). Cesta není náročná, ale je hodně prašná a půl hodinky nám na to koukání stačí. Po několika nachozených kilometrech jsme docela utahaní a scházet dolů se nám už nechce. Zároveň je tu i hezký pohled směrem k osadě Cavusin.
Pomalu se ale blíží večer a ještě jsme neviděli žádné z místních podzemních měst. Ta za pár minut zavírají, a tak se rozhodujeme, zda tu zůstaneme ještě jednu noc (pak už toho ale do konce dneška moc neuvidíme, zítra se tu zdržíme jen na dopoledne a potom nás čeká osmihodinová štreka v dešti na Pamukkale, které asi zítra už nestihneme). Proto odkládáme tato místa na někdy příště, stejně jako Údolí Ihlara a další zajímavá místa v okolí. Báli jsme se, že nás tohle rozhodnutí bude po odjezdu mrzet, ale my byli s touhle neplánovanou zastávkou zcela spokojeni.
Krátce ještě navštěvujeme údolí pod hradem Uchisar a vyrážíme autem zpátky na západ. Pokud vše půjde dobře, stihneme ujet ještě několik stovek km a zítra budeme moct dát Pamukkale. Večeříme v Aksaray a už s padající tmou projíždíme městem Konya. Cílem je dostat se až do města Aksehir, kde jsme cestou rezervovali další hotel (Grand Hotel Aksehir, 512 CZK, Hotels.com, vůbec nedoporučuji). Dochází nám benzín, ale moc to neřešíme, na dojezd to dneska stačí. Na pumpách se nám nějak snaží vysvětlit, že petrol nedají nebo nemají nebo nechtějí dát, ale považuji to jen za chybu překladu. Přijíždíme před jedenáctou a ani si nepamatuji, jak jsme provedli check-in.
Den 5. – Středa 4. 5. 2022
Účastníme se snídaně v 7 ráno a na recepci přes Translator domlouváme, že si hotel platbu stáhne z mého účtu na Hotels. Potřebujeme doplnit nádrž, protože za chvíli sjíždíme z dálnice na okresku, ale hned na třech benzínkách nás odmítají, protože benzín prostě není. Už jsme z toho docela nervózní, protože dojezd nám klesl na 60 km a podle jednoho pumpaře seženeme palivo až v Afyonkarahysaru. Nakonec jej ale seženeme na následujícím Luk Oilu v protisměru dálnice, a tak celkem na hulváta přejíždíme čtyřproudovku do protisměru a bereme plnou nádrž. Následující část cesty mezi městy Cay a Dinar považuji za vůbec nejhezčí úsek na celém roadtripu a lehce po jedenácté přijíždíme na parkoviště (20 TRY) u ruin antického města Hierapolis a sousedního Pamukkale.
Vstup do areálu je zpoplatněn částkou 150 TRY, pro přesun k bazénkům nebo zpět lze využít převoz za 12 TRY. My se však procházíme po staré hlavní cestě, která je podobně jako zbytek města poznamenaná silným zemětřesením. Moc se toho nedochovalo, a tak nás nejvíc baví ještěrky, které se co chvíli mihnou mezi velkými kusy kamene. Část města kolem Agory patří mezi nejvíce zachovalé, i tak je ale Hierapolis spíše doplňkem Pamukkale a důvodem, proč si říct za vstupné o nějakou tu kačku navíc. V okolí antického divadla aktuálně probíhá výstavba nové asfaltové cesty, aby mohli být koupáci v zájezdových autobusech vyvezeni bez nutnosti toho desetiminutového výšlapu.
K samotným bazénkům se dostáváme až kolem poledne a z celého Turecka potkáváme největší množství lidí právě tady. Udělat fotku je docela problém, všude se pletou asiati a každou chvíli kolem nás projede zájezdový mikrobus či jiné vozítko. Voda je v malých bazéncích na jižní vyhlídce celkem teplá, v těch větších podél hlavní cesty studenější. Výhledy jsou pak rozhodně lepší z jižní vyhlídky a i přes větší počet návštěvníků lze udělat slušné foto. Pak se přesouváme k hlavní cestě. Nescházíme úplně dolů, ale otáčíme se zhruba v její polovině i kvůli parkování u horního vchodu. Pěšky cestou zpět podél horního útesu narážíme ale na úplně osamocené bazénky s nádherně tyrkysovou vodou, kterých je tu pouze pár a pro nás jsou jistým zadostiučiněním. Takhle jsme Pamukkale chtěli vidět. Žádný ruch, žádná masa lidí… S chutí posedíme a svačíme. Obecně pro nás představovalo Pamukkale docela zklamání – všechny ty atrakce, vozítka, houpačky, uměle vytvořené koupací bazény nebo křídla z mikroplyše či boa pro focení v bazéncích dělají z krásné přírodní památky jen nechutnou pouť pro někoho jiného než jsme my. Spousta návštěvníků ale právě tohle oceňuje.
Odjíždíme pryč a cestou fotíme celý komplex ještě zespodu. Míříme k Efesu, ale pro cestu na hotel je na nás ještě brzy. Hledáme ideálně nějaké další antické město, kterým je v tomto případě Nysa, objevená pár kilometrů před Aydinem. Město nezažilo větší zásah při rekonstrukcích, a tak je částečně ponecháno přírodě. Přestože by mělo být už zavřené, zkoušíme štěstí a sympatický pán na pokladně nás přeci pouští za 15 TRY dále. Amfiteátr je sice hodně poškozený, ale i tak přístupný a akustika se dochovala. Na hlavní třídě bývalého města je vidět krásný progres výkopových prací a umístění původních kamenů v hloubce okolo jednoho metru pod současným olivovým hájem. Škoda jen, že se neplánuje obnova původního kamenného mostu nad stadionem. Krásně zachovaná je také budova senátu a místní agora, která patřila mezi největší na území dnešního Turecka. Podle všeho město nebylo příliš velké, ale jeho obyvatelé byli movitější. Na procházku stačí hodinka až hodinka a půl a moc cizinců se tady nezastavuje. Celkově jsme se tady cítili velmi příjemně.
Na další den plánujeme návštěvu Efesu s Celsovou knihovnou a přespání jsme kvůli úspoře peněz původně plánovali už v Aydinu. Hotely a penziony v Selcuku jsou ale vesměs volné, a tak si radši o hodinku prodlužujeme dnešní cestu na úkor dřívějšího vstávání. Na hotel (Ave Maria, 598 CZK, Booking, spíš doporučuji), který si nás získal vlastním parkovištěm, tak opět přijíždíme až za tmy. Majitel nám ještě stihne říct, že se zítra otevírá už v 7:30 ráno a jdeme dospat dlouhou cestu, od zítra už to bude ve větší pohodě.
Den 6. – Čtvrtek 5. 5. 2022
Odmítáme snídani, která se podává až od 8 a v 7:15 jedeme k areálu. Cestou pozorujeme odbočku ke zbytkům chrámu bohyně Artemis, jednoho ze sedmi starověkých divů světa. Brána je zatím zavřená, tak snad se sem potom dostaneme. Parkujeme na zcela prázdném parkovišti a díky brzkému příjezdu se tak vyhýbáme poplatku za parkování (20 TRY). Vstup je ale zavřený a podle všeho se otevírá až v 8. No nic, alespoň posnídáme v autě.
Do areálu města Efes nakonec vstupujeme jako druzí za 150 TRY a rovnou míříme k Celsově knihovně. Ta je nejvýznamnější památkou ve městě a pro mě vlastně místem, díky kterému jsem před 16 lety objevil kouzlo cestování a chtěl toho poznávat mnohem víc. Vystoupáme nahoru k senátu a hornímu náměstí, procházíme budovu lázní i latrín, hodně času věnujeme pochopitelně knihovně. Město bylo ve starověku nejvýznamnější metropolí v oblasti, toho času i s největším divadlem. Využíváme dopoledního slunce, které příjemně hřeje ale nepálí a benefitu, že jsme v areálu zatím úplně sami. Zhruba od půl desáté se areál začíná plnit zájezdovými autobusy, a tak ještě z hlediště rekonstruovaného amfiteátru (toho času největšího na světě) pozorujeme městský cvrkot a už výrazně poškozenou starou cestu, vedoucí k tehdejšímu přístavu.
Přesouváme se ještě k jeskyni „Sedmi spáčů“ na okraji města, ale nic k vidění tu není, zastávka je to zbytečná. Poslední zastávkou na místě jsou tak zmíněné ruiny Artemidina chrámu, který je už otevřený. Parkujeme naproti u hřbitova – místo je přístupné zdarma (vč. parkování), ale několik Turků si na místě údajně nelegálně přilepšuje výběrem parkovného. Z chrámu se dochovalo pouze několik kamenů a do původní výšky byl rekonstruován pouze jeden z mnoha sloupů, na jeho vrcholu se pak nachází čapí hnízdo. Místo má ale zajímavou atmosféru a navíc je odtud parádní výhled na městskou citadelu. Moc lidí tu není, většinu přítomných tvoří prodejci cetek. Zdržíme se jen pár minut a pokračujeme na jih k Bodrumu.
Cestou děláme kratičkou zastávku v národním parku Buyuk Menderes, který se rozkládá na jednom z mnoha poloostrovů a v těsné blízkosti řeckého ostrova Samos. Za vjezd autem se platí 39 TRY a proti očekávání a mapám na Google není park průjezdný. Vyhlídky jsou hezké, ale místní flóra není ve srovnání s okolní tureckou přírodou nikterak jedinečná a park ve výsledku nabízí pouze několik hezkých pláží. Ty ale stojí za to zejména díky skvělému zázemí, velké spoustě piknikových stolů a plážím s jemným pískem i oblázky. Sprchy po koupání jsou samozřejmostí - kdybychom se chtěli během cesty koupat, tohle by bylo místno no. 1. Nemrzí nás ani tak těch pár peněz, ale spíše ztracený čas na cestě sem a zpět, protože tahle zajížďka za to příliš nestála.
Přes platformu Hotels.com rezervujeme AI hotel (Royal Asarlik Beach, 1787 CZK, resp. 225 CZK, Hotels.com, doporučuji) v Bodrumu a využíváme jednu ze zbývajících nocí zdarma, takže ubytování s Ultra All Inclusive získáváme zhruba za dvě stovky. Personál celkem fajn, čekání na drinky není dlouhé, pivo celkem ok, jídlo chutné, Mojito osvěžující. Ve snack baru vafle a zmrzlina takřka po celý den. Pokulhává jen starší vybavení pokoje a malý počet výtahů, které jsou věčně obsazené zejména personálem. Obojí je ale pro nás jen detail. Zbytek dne trávíme na hotelu a užíváme si zasloužený relax po náročné dovolené. Já v lihu, Terka na suchu.
Den 7. – Pátek 6. 5. 2022
Po snídani se procházíme po letovisku nejbližší oblasti v této zátoce Bodrumu a sháníme dobroty, které bychom přivezli domů. Kupujeme čaje, baklavu i turecký rahat, na pláži potkáváme volně žijící želvy a fotíme si bezpočet lodí v zátoce. Pak ještě musím přes zahraniční platbu dodatečně řešit úhradu ubytování na jednom z předchozích hotelů, kde mi nedokázali strhnout peníze z karty přes Hotels.com - podpora ubytovacího portálu nefunguje a nechci mít problémy při opuštění Turecka. Současné ubytování opouštíme takřka minutu před deadlinem, protože chceme stihnout alespoň rychlý oběd. Máme poslední den v Turecku a nacházíme se asi 3 hodiny od letiště, takže se postupně budeme přibližovat Dalamánu a až se nám něco bude líbit, na chvíli zastavíme. Záměrně vypouštíme zbytky Mauzolea v Halikarnasu (další z divů světa), které jsou údajně výrazně poškozené a za návštěvu dle recenzí spíše nestojí (vstupné 17 TRY).
První zastávkou je pro nás tak až antické město Stratonikea (pozor, Google mapy nezobrazují sjezd přímo u historického parku a navádí nezpevněnou cestou přes lom), na kterém se nyní aktivně pracuje (vstup 15 TRY). Město je z velké části ještě pod zemí a k vidění je tak pouze zlomek prozkoumaných míst. Přesto je hezké (např. u divadla) vidět, jak probíhá vyhrabávání kamenů, jejich přeložení a následné skládání po řadách zpět do původní podoby. Na místě pracuje najednou minimálně 50 pracovníků, kteří se snaží městu dát původní tvář, návštěvnické centrum je však již dokončené. Co nás zaujme nejvíce je však místní fauna – potkáváme zde místní žáby i jediného zástupce agamovitých v této oblasti (Agama Hardun). Celé místo se dá projít za slabou hodinku.
Další zastávku máme na vyhlídce nad městem Adyaka a za cíl naší dnešní cesty vybírá Terezka Dalyan, kde se nachází velké množství levných ubytování (až jsme překvapeni jak moc). Město by mělo být velmi hezké a ideální k završení naší cesty. V centru města nacházíme apartmán (Carreta Carreta, 475 CZK, Booking, spíše doporučuji) a vlastně obratem vycházíme na průzkum města. Moc nevíme, co tady od toho čekat, ale místo mi naprosto vyrazí dech. Tohle moje Kulička zvládla na jedničku.
Do města jsou pravidelně dělány denní výlety za účelem plavby po řece, přičemž nad řekou se nachází skála a do ní jsou vysekané hrobky. Zbytek původního antického města se nachází na protějším břehu a příliš se z něj nedochovalo. Pobřeží obydlené části města lemuje bezpočet lodí a vysoký rákos, většina lidí se přesouvá na kolech či na skútrech, malebné uličky (ve večerních hodinách pěší zóny) jsou plné prodejců, ale město není přesycené cestovateli. Nemůžu se zbavit dojmu, že jsem se dostal do thajského Bangkoku. Při procházce ulicí mi nikdo agresivně nepodsouvá zboží ani mě neokřikuje a všichni mluví perfektně anglicky. A nějak nevěřím, že jsem v Turecku.
Na večeři a poslední kebab zapadneme do Dalyan Café se sympatickým majitelem. Jídlo vyjde na 50 TRY, ale reálně je kebab dvojnásobně velký než kdekoli jinde. Teprve se západem slunce město ožívá a probouzí se noční život. S majitelem podniku se pak na chvilku dáváme do řeči – k našemu překvapení jsme první čeští turisté, které potkal. Nejčastěji sem jezdí Němci, Holanďané a Britové. Z východní Evropy vlastně nikdo. Poslední dvě sezóny byly zlé, i když se snažil udržet na trhu poskytováním donášky po městě a přilehlých lokalitách, ačkoli to v Turecku není běžné. Vysoká inflace ho už příliš netrápí – žije hlavně z cestovního ruchu a vše se pro něj (jako pro ostatní) odvíjí od hodnoty EUR. Na cedulích bistra jsou dobře vidět původní i nové ceny. Jídlo, které původně stálo 56 TRY nyní přijde na 130 TRY a jiné cenově vzrostlo z 22 TRY na 49 TRY.
Poslední minuty dovolené trávíme u řeky a pozorujeme rybáře lovící v řece a pozorující nasvícené skalní město za svitu měsíce. Pak už se přesouváme na hotel k spánku.
Den 8. – Sobota 7. 5. 2022
Ráno ještě přebalujeme zavazadla a po sedmé opouštíme ubytování. Auto máme vrátit do osmé hodiny, na letiště to je zhruba 30 minut. Stíháme tak auto i trochu pouklidit a vyházet veškerý bordel. Předání auta zabere 5 minut, přičemž pracovník půjčovny jen v rychlosti zkoukne kola a zeptá se, kam jsme jeli. K mému překvapení ho cesta do Kappadokie nijak nerozhodí. Následně nás odveze na letiště a popřeje šťastný let.
Na letišti musí každý bez výjimky na check-in, vyzvednout si klasickou papírovou letenku – bez ní nepustí přes pasovku. Security docela vázne, funguje jedna přepážka. Duty free dost přestřelené, voda (0,5 l) za 20 TRY a na letišti spousta fastfoodů. Boarding pak odsýpá, Covidové věci už nikoho nezajímají a většina lidí nemá problém nastupovat do letadla před personálem bez roušky či respirátoru. V Bratislavě vyzvednutí auta a tradá domů.
Závěr
Za těch 16 let, co jsem v Turecku byl naposledy, se tahle země neskutečně změnila. Pamatuji si Pamukkale z tehdejší doby, kdy se tu v letní sezóně uprostřed dne procházely dva autobusy lidí a nestála tady takřka jediná budova. Vstupné vybírala bába sedící na dřevěné židli a jako vstupenky vydávala lístky do šatny. Dnešní Turecko je neuvěřitelnou zemí se spoustou památek a se skvělými lidmi či úžasnými místy. Upřímně, málokdy se bezprostředně po návratu domů těším tak moc zpátky do daného místa, jako nyní do Turecka (asi až se nám rodina rozroste).
Z hlediska bezpečnosti jsem se nikdy necítil jakkoli ohrožen či v nekomfortní situaci. Ze začátku jsem opouštěl počítač v autě pouze v kufru přivázaný na bezpečnostním lanku, v posledních dnech jsem se nebál nechat ležet batoh na zadním sedadle. Po Turecku pobíhá velké množství převážně velkých psů, ale nebezpečí od nich nehrozí – žádný na nás nikdy neštěkal, pouze loudili jídlo. Bál jsem se obecně dopravy a silnic, velkých měst a možného nebezpečí v turisticky méně atraktivních lokalitách (např. na dlouhém přejezdu do Kappadokie), ale opět úplně zbytečně. Na silnicích mě totiž nejvíce trápila navigace od Google, která nemá aktuální mapové podklady a často hledá naprosto pitomé zkratky a zajížďky.
Turecko prostě stojí za to. Stále lze narazit na milé a pohostinné lidi, kteří vůbec nemluví anglicky a se kterými se složitě domlouváte rukama-nohama, stále si jde projít snad všechna místa takřka o samotě (i to zprofanované Pamukkale bude kolem osmé ráno ještě prázdné) a stále ta dovolená nevyjde až tak draho. Věřím, že popsaný roadtrip třeba někoho trochu inspiruje a na vlastní kůži zjistí, že jihozápadní část Turecka není jen koupací destinací s AI hotely na turecké riviéře, ale i místem pro nekonečné objevování.
Jak se ti cestopis líbil?
Danny.709 procestoval 51 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 6 lety a napsal pro tebe 8 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil16 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Ahoj, díky za cestopis. Mohla bych poprosit o podrobnosti k půjčení auta? Také hledám něco spolehlivého, kde nepotřebuji kreditku. Dalaman Rent a Car jsem našla, ale stránky pouze v turečtině, tam jste asi nerezervoval, že :-)? Děkuji!
Ahoj Ivo,
děkuji za upozornění - rezervovali jsme tady: https://www.rentacardalamanairport.com/
Super! Moc diky za tip i inspirujici cestopis 😉 Mame v planu podobnou trasu, jen az do Kappadokie to se dvema malymi detmi asi nedojedeme. No uvidime 🙂
Ten náš program byl hodně nacpanej a do Kappadokie jsme pak jeli hlavně proto, že moře nebylo ideální na koupání a nevadí nám strávit více času v autě s delším přesunem. Ten přesun tady vypadá jako dvě věty, ale pro toho, kdo tyhle dlouhé cesty nemusí... Pro srovnání je to jako naplánovat si týdenní cestu po Moravských městech, hradech a dalších zajímavých místech a během cesty zařadit do programu italské Benátky. :-D
Myslím, že při tvé cestě už bude dostatečně teplo i na koupání v moři a asi tuhle možnost s dětmi oceníte. Na druhou stranu by mě potěšilo, kdyby tahle zajížďka někoho inspirovala. :) Každopádně si užijte dovolenou.
Díky moc za cestopis, vaše cesty se mi skvěle čtou. Část míst známe dobře, ale Kappadokie nás snad ještě někdy čeká. Nemůžu si pomoct, chtěla bych se tam proletět balónem. :) A gratuluji k miminku na cestě!
Ahoj Betty, moc děkujeme.
Tvé milé komentáře u cestopisu nás vždycky potěší. :) Tentokrát se nám z těch dvou možností podařilo (na rozdíl od Puebly) vybrat tu lepší. :-D
Musím říct, že ty balony nad Kappadokií budou zajímavý zážitek, mně by úplně stačilo koukat na to ze země. Bohužel, počasí tomu tentokrát nepřálo a vůbec se nelétalo. Tak snad budeš mít při své cestě více štěstí...
Měli jsme během obou našich cest po TR štěstí na počasí. Balónů nad Kappadokií jsme díky tomu viděli po ránu desítky z okna našeho hotelu v Avanosu a byl to krásný pohled.
Díky za cestopis, něco využiji... Ale tedy zabřezlinka, twe to je strašný slovo, jak z emimino.cz;-)
Díky, vždycky jsem rád, když se to někomu hodí dál...
S tou Zabřezlinkou jsem měl zrovna kreativní chvilku a prostě to muselo ven. :)
Vdaka za cestopis, ohladne check-inu ryanair, staci letenka cez appku a oni to na checkine vymenia za papierovu letenku?
Ahoj. A já si zase myslím, že bude stačit letenka v telefonu. Po nás tu vytištěnou nikdo nechtěl na přepážce vidět. Odevzdali jsme jen pasy, podle toho nás našli, slečna potvrdila, že už jsme k letu odbaveni a vytiskla nám letenky. Takže fyzicky jsme ty papírové vůbec nepotřebovali.
Ale tak zase...kdo se spolehne za to, že tam stejný člověk bude i příště...
Měli jsme to před 14 dny stejně, tedy jen odbaveno přes telefon. Odbavovali jsme ale 1 zavazadlo, tak jsem si byl jistý, že papírovou letenku nepotřebujeme, že nám ji stejně vytisknou.
Díky za pěkný cestopis a za připomenutí některých míst navštívených před mnoha lety během dvou cest do TR. V Kappadokii jsme natrefili na filmaře z Bollywoodu, kteří v jednom odlehlejším kaňonu mezi městy Göreme a Avanos točili sci-fi. Herci měli slušivé mimozemské oblečky a stylově :-) doplňovali už tak marťanskou atmosféru úžasného místa, kterým Kappadokie je. Mausoleum v Halikarnasu za návštěvu opravdu nestojí, byly to vyhozené peníze a promrhaný čas. K vidění tam nebylo prakticky nic, jen pár kamenů a nějakých nákresů, jak to kdysi mohlo vypadat.
Ahoj a díky.
Mám pocit, že v Kappadokii se pořád něco točí. My tam taky viděli (v Red Valley) nějaký malý štáb natáčející reklamu, videoklip nebo spot. Žádné extravagantní oblečení ale (bohužel) neměli.
Na filmaře z Bollywoodu jsem narazil minulé léto v Tallinnu, kde udělali z hlavního vstupu do hudebního klubu indické velvyslanectví v Oslu.
Ahoj, pises: "mezi městy Cay a Dinar považuji za vůbec nejhezčí úsek na celém roadtripu ", myslis, ze se tam daji udelat nejake kratke puldenni roundtripy? Prohlizela jsem detailne mapy.cz vc streetviews z google map, ale nic moc jsem nenasla... v srpenci bychom tam radi jeli. Moc diky!
Ahoj Deniso, tedy, to jsi mě docela zaskočila...a to trekuju celkem rád. :)
Abych přímo odpověděl, tak nevím. Zároveň si ale úplně nemyslím, že pro trekování bude tahle oblast ideální. Co si pamatuji, tak většinou to bylo široké prostranství v dáli ohraničené horami - dostat se k nim po polňačkách přes přilehlé vesničky bude možné, ale co bude dál a jak to bude schůdné úplně nevím. Přímo v horách pak vede tak pětina silnice, ale to byly zase velké sešupy, moc si nedovedu představit tam odstavit auto a odejít.
Za sebe bych při návratu do Turecka mnohem radši zvolil pro trekování Lýkijsou stezku (je ale více profláknutá). Alternativně bych zvolil asi méně frekventovanou oblast mezi městy Manavgat a Seydisehir - píšu o tom i v cestopise na konci dne 3, tam mě strašně moc mrzelo, že nebyl čas zastavit a trochu ty hory prochodit.
Snad jsem poradil, užij si Turecko!