Rumunsko na Velikonove 2026

Cestopis Rumunsko duben 2026

Jsou velikonoční prázdniny, začátek dubna 2026 a opět vyrážíme na poznávací cesty. Tentokrát opět do Rumunska. V této zemi jsme byli na konci srpna 2024, v té nejméně zajímavé, ale nejsnadněji dostupné části a to poblíž hranic s Maďarskem- v okolí měst Oradea, Arad a Témešvár. Trápila nás úmorná horka se spalujícím sluncem. Následující cestopis je vlastně volným pokračováním toho původního z roku 2024.

   Letecká společnost SmartWings od jisté doby začala nabízet lety z Prahy do rumunské Bukurešti a ceny byly velmi zajímavé. Tak jsme se rozhodli, že jak obvykle jezdíme na velikonoční prázdniny, vyrazíme tentokrát právě tam. Letenky jsme zakoupili s několikaměsíčním předstihem a to bez odbavených zavazadel. Budeme sice limitováni. Co si vzít, ale zase po příletu nebudeme muset na odbavené zavazadlo čekat. Ubytování jsem zarezervoval na tři noci ve městě Brasov- pod horami. A návrat domů podnikneme pozemní cestou přímým vlakem z Brasova do Budapešti a odtamtud pak nočním autobusem do Prahy. Z hlediska logistiky bude tato cesta poměrně náročná, ale máme dostatečné časové rezervy.

   Předpověď počasí není moc optimistická. Zatímco tady v Čechách má již nastoupit nekompromisní jaro, v Rumunském Brasově jen nejvyšší denní teploty pouhých 6-7 stupňů, ráno mráz a intenzívní srážky, na horách sněhové. Plánuji tedy i alternativní „indoor“ program- muzea a akvapark. Třeba ale nakonec budeme mít štěstí a předpověď nevyjde.

Vyrážíme. Je čtvrtek 2.dubna a jenom s palubními zavazadly- batohy a taškou přes rameno se přesouváme dopoledne na pražské ruzyňské letiště. Ráno je jen lehce nad nulou, ale svítí slunce a vypadá to na příjemné jasní počasí. Naše letadlo odlétá ve 12 hodin. Vůbec poprvé letíme strojem A220. Nezaplatili jsme si za výběr místa, ale i tak nás rezervační systém automaticky usadil ve stejné řadě vedle sebe. Na samoobslužném kiosku si tiskneme palubní vstupenky. Letadlo je zánovní a je v něm dostatek prostoru na nohy. Ne jak u nízkonákladových aerolinek typu Ryan Air, Easy Jet nebo WIZZ.

   Krásné počasí vládne jen během odletu z Prahy a pak je po většinu letu oblačnost. Ta se rozestoupí jen v několika málo úsecích nad Rakouskem. Přilétáme do Bukurešti na letiště OTP a prší, je zataženo nízkou oblačností a profukuje studený vítr. Časový posun nám „ukradl“ jednu hodinu a našim cílem je přesunout se do Brasova.

   Nutno dodat, že Štěpán s mamkou byli tady v Bukurešti nedávno, vloni na prodloužený víkend u statku 17. listopadu. Tehdy byli letecky jen v Bukurešti a udělali si výlet vlakem do nedalekého města Ploiesti. Takže Štěpán letiště a přilehlá místa tady v Bukurešti již zná a bude nás navádět. Areál letiště se přestavuje, rozšiřuje. Není divu, letecký provoz je tady intenzivní a vzhledem k rozsáhlosti a členitosti Rumunska tady létá dost vnitrostátních linek.

   Prodíráme se mezi davy lidí v letištní hale, na WC doplňujeme vodu a vycházíme ven. Přes parkoviště se dostáváme do stanice vlaku. Je to koncová stanice o dvou kolejích a je prosklená. Jezdí sem cca každých 40 minut vlak na hlavní nádraží do centra Bukurešti. Naší starostí jsou nyní jízdenky. Máme to celkem naknap. Z Bukurešti do Brasova jezdí sice vlaky často, ale chtěli bychom stihnout ten pokud možno nejdřívější. Jednak abychom byli včas v našem ubytování a jednak abychom si mohli vychutnat zajímavou cestu přes hory ještě za denního světla. Na spojení jsme se dívali ještě doma. Jízdenky lze sice koupit přes Internet- mají portál CFR Calátori i s mobilní verzí. Ale nevěděli jsme přesně, kdy naše letadlo přiletí (letecká doprava je vždy nejistá) a nechtěli jsme si předem kupovat jízdenky na konkrétní vlak. Navíc jízdenky nelze stornovat. Šli jsme tedy do rizika nejistoty.

 Dálkový vlak má jet z centrálního nádraží Bukurešť  Nord v 16:44. Je s povinnou rezervací a jede až někam na opačnou stranu Rumunska. Jízdenka pro jednoho stojí přes 70,- RON (1 RON je cca 5 českých korun). Před tímto vlakem jede zastávkový, vyjíždí o 7 minut dříve, ale do Brasova dorazí o 30 minut později. Je výrazně levnější- cena jen něco přes 40,- RON. I kdybychom měli jet tímto, měli bychom do Brasova dorazit ještě za zbytků denního světla. Stanice na letiště je plnohodnotným nádražím rumunského národního dopravce CFR, je tedy (byť jediná) pokladna s živým člověkem, dále automaty. Ten dálkový vlak je údajně vyprodaný. Řešení je tedy jasné, kupujeme jízdenky na ten zastávkový, kde je také údajně potřeba rezervace, což je zvláštní, jelikož je to vlastně příměstský osobák. Volných míst je v něm téměř 200.

   Do stanice na letišti přijíždí pendlovací vlak na hlavní nádraží a tvoří jej dvě Desira (pozn. dieselová jednotka německé výroby). Adam se pozastavuje nad tím, že tato trať není elektrizovaná. Vlastně nádraží na letišti v Bukurešti je na podobném principu jako ona slavná stanice Ostrava- Mošnov- letiště. To je také dvoukolejné koncové v částečně prosklené zakryté hale, ale tam je elektrizace. V Bukurešti panuje silný ruch a davy cestujících. Nastupujeme hned po příjezdu soupravy a sedíme.

  Vlak se rozjíždí, na hlavním nádraží máme mít 20 minut na přestup. Mezitím poznáváme zdejší krajinu. Je to úplná industrializovaná rovina. Vznikají zde průmyslové haly, nové obytné komplexy i satelitní města rodinných domků. V Bukurešti a přilehlé aglomeraci se koncentruje největší ekonomická síla Rumunska. Stromy bez listí, nízká oblačnost a déšť však nevytváří nijak příjemnou náladu. Všímáme si odpadků v krajině a rozbitých domů, okolo kterých pobíhají psi. Podobné obrazy si pamatujeme z Makedonie a Srbska přes třemi týdny. Náš vlak jede různou rychlostí- střídají se úseky bez klapání kolejí, kde se jede rychle s místy, kde jedeme přes výhybky krokem. Napojujeme se na hlavnější trať a později na ještě hlavnější elektrizovanou a všímáme si vozového parku. Jednak je to přehlídka ojetin ze západní Evropy a zároveň futuristicky vyhlížejících moderních vlaků. Vazba Rumunska na Francii potvrzuje přítomnost moderních elektrických vlaků od ALSTOMu. V této části Rumunska jezdí krom státního CFR několik soukromých dopravců. Teoreticky bychom do Brasova mohli jet i některým z nich, ale nevíme, jak funguje jejich rezervační systém a jak jsou spolehliví.

  Dorazili jsme na velké centrální koncové nádraží Bukurešť Nord mezi hustou městskou zástavbou. Na přestup máme nějakých 20 minut. Vrcholí odpolední špička. Je to tady jako takové mnohem větší pražské Masarykovo nádraží, nebo spíše Mnichov či Frankfurt hlavní. Na odjezdové tabuli náš vlak nacházíme, i jej vidíme u nástupiště. Ještě si však kluci potřebují koupit svačinu. Je zde pekárna- bistro, kde za pultem mají místní druhy zajímavě vypadajícího pečiva, tak kupujeme od každého něco. Prodavač hovoří plynně anglicky.

   Je to tady docela mumrajiště, nedokážu si představit, že bychom někde tady hledali správnou pokladnu, vysvětlovali, jakým vlakem chceme jet a ještě museli čekat v řadě, jsme tedy rádi, že máme jízdenky už z letiště. Náš vlak tvoří těžká elektrická šestinápravová lokomotiva a 4 patrové vozy. Pocházejí z 80.let z východoněmecké vagónky Gorlitz. Prošly několika dílčími rekonstrukcemi a jsou vlastně stejnou koncepcí jako naše vozy Bmo (tím jsem jel zrovna včera do práce). Ve vagónech je už ale plno. Je to typický „dělnický vlak“, kterým se vracejí lidé za zaměstnání, i když jsou zde i cestující s velkými zavazadly. Prodíráme se davy cestujících stojících v chodbičkách, volná místa k sezení již zde nejsou. Našli jsme i ta místa, kam máme údajnou rezervaci, tam už někdo sedí a navíc jsou to místa bez oken. Zatím si tedy stoupneme k dalším lidem do prostoru u dveří, odkud se dá dívat ven a spoléháme na to, že toto je příměstský vlak, který se postupně vyprázdní.

   A máme pravdu. Z Bukurešti do Brasova je to 166 km a je to něco jako kdybyste měli jet z Prahy do Českých Budějovic zastávkovým osobákem v odpolední špičce. Tady v Rumunsku však zastávky nejsou tam četné. Opouštíme aglomeraci okolo Bukurešti, je zde hodně nových průmyslových hal s montovnami nebo distribučními centry obchodních řetězců. Většina z nich, jako všude jinde v Evropě, železnici nevyužívá. Před městem Ploiesti je obrovská chemická fabrika a spousta cisternových vagónů okolo. Do tohoto města náš vlak přijíždí jen na nádraží na okraji, vidíme staré článkové tramvaje. Štěpán s mamkou tady před pár měsíci byli, jejich dojem- velké panelákové sídliště, ale má taky menší historické jádro. Toto město stále leží v rovině.

  Jedeme dál na sever, už sedíme na sedadlech pohromadě a náš vlak se postupně vyprazdňuje. Ten dálkový, co má být v Brasově, nás v jedné stanici mezitím předjel a byla to typická souprava – opět šestinápravová lokomotiva a luxusnější, ale staré vozy s kupé nebo velkoprostorové. Tímto jsme jeli tehdy v létě o Oradeji do Aradu a dokonce v nich i fungovala klimatizace (což není v Rumunsku pravidlem). Tím, že jedeme zastávkovým vlakem, alespoň do detailů vidíme, co se děje na dvorcích u obytných domů, jaké je vybavení stanic a zdejší průmysl.

   Po více než hodin jízdy se začínají konečně objevovat kopečky a pahorky, které postupně přecházejí v pohoří. Vjíždíme do údolí řeky Prahova a ve městě Campina jsme již definitivně v horách. Podél trati vede rušná hlavní silnice do Brasova a u benzínek vidíme, že i zde výrazně vzrostly ceny paliv a blíží se v přepočtu k 50,- korunách na litr. Říkám si, že je něco v nepořádku, jelikož Rumunsko má vlastní zásadní ložiska ropy i rafinerie, nemělo by být tolik ovlivněno nárusty cen paliv v souvislosti s válkou v Perském zálivu. Během jízdy píšu SMS do našeho ubytování o přesnějším čase příjezdu. Před bytovým domem prý na nás bude čekat pan majitel.

   Hory nad údolím jsou čím dál vyšší, vidíme na nich i sněhové fleky. Řeka dole je divoká a stoupání tratě je docela prudké na hlavní koridor. Vlak se dostává do města Predeal, kde následuje vrcholový tunel a začínáme zase pro změnu prudce klesat. Při jízdě se ozývá typické klepání kolejí, kdežto až sem se jelo po rekonstruovaných kolejích. Trať je stále dvoukolejná, ale každá kolej je vedena v jiné stopě. Sjíždíme z hor a krajina se rozestupuje a vidíme světla paneláků obchodních center a průmyslu. Přijíždíme na hlavní nádraží Brasov ještě za posledních zbytků denního světla. Město má údajně 230 tis. obyvatel a přilehlá aglomerace kolem 340 tisíc.

   Venku stále prší, alespoň využijeme naše deštníky. Pěší chůzí před park dojdeme do 7 minut k našemu ubytování. Podle adresy se opravdu jedná o socialistický panelák. Pan majitel nás čeká před vchodem, vítá se s námi, uvádí nás dovnitř a omlouvá se, že neumí anglicky, pomáhá si překladem přes mobil. Hodně nám to připomíná byt v Sarajevu vloni. Dům je sice starší, ale byt je vybaven vším potřebným, pro nás bude ideální. Tato ubytování v bytech (podobně jako taky loni v Řecku a pak v Bosně) je pro nás také zážitkem, alespoň poznáme, jak obyčejní místní lidé doopravdy žijí, jaké tady jsou rozvaděče plynu a elektřiny. Mají zde krásný prostorný balkón, je to vlastně zazděná lodžie, která je vytápěná s slouží jako další místnost. V bytě je i pračka, takže jsme si nemuseli brát moc oblečení. Byt pro nás bude domovem na tři následující noci. Jako dárek na uvítanou dostáváme láhev vína a v lednici je nealko pití, dostali jsme také sušenky. Tady v Rumunsku je to zřejmě obvyklým zvykem, v bytech v Oradei i Aradu jsme to měli podobné. V hotelu v Témešváru jsme však nedostali nic…

   Ihned po vyřízení formalit k ubytování s majitelem, který nám popřál krásný pobyt a rovnou jsme se dohodli na předání klíčů při odjezdu, jdeme do nedalekého LIDLu koupit potraviny a naplnit lednici na dobu našeho pobytu. Mají otevřeno do 21. hodiny. Končí tedy první- přesunový den do Brasova.

První den v Brasově

   Je pátek 3.dubna a spalo se nám dobře. Ráno se vstáváním nepospícháme. Dobrý zpráva je, že venku neprší. Není ani nijak teplo, něco kolem 8 stupňů. Vypravujeme se do města. Jdeme pěšky před prostranství před nádražím. Ulice tady hodně připomínají jiná rumunská města- Arad, Bukurešť či česká moderní města jako Havířov a Orlová, kde jsou široké několikaproudé hlavní ulice a hodně prostoru mezi paneláky. Za denního světla si kluci prohlížejí areál vlakového nádraží. Následně se pokoušíme koupit celodenní jízdenky na zdejší MHD. Jezdí zde moderní autobusy a trolejbusy (značka Solaris). Našli jsme prodejnu jízdenek MHD a dozvídáme se, že dnes je doprava zadarmo. To nás překvapilo. Po ověření na Internetu je to opravdu tak- Brasov již před pár měsíci vyhlásil experiment- pátky zdarma, aby ulehčil městu od automobilového provozu. Reklamy na toto opatření běží i na displejích ve vozidlech MHD. Nasedáme tedy na autobus a posléze na trolejbus a přesouváme se do centra města, vklíněného mezi horami. V některých ulicích trolejbusové trakční vedení není a vozidla jsou poháněna z baterií. Samotné centrum Brasova je krásně opravené. Je zde historická budova radnice, kostely, sochy a kvetoucí stromy a květiny v parcích. Vzhlížíme v vrcholu hory s názvem Tampa, která se tyčí nad městem a je na ní obrovskými písmeny napsáno BRASOV. Chtěli bychom se tam podívat, ideálně lanovkou, její kabiny jsme zatím v pohybu z dálky neviděli a na Internetu se uvádějí rozporuplné informace ohledně jejího provozu. Jdeme okolo velkého „Černého kostela“, z venku vypadá krásně monumentálně, chtějí ale poměrně vysoké vstupné, tak tam nejdeme. Docela nás to překvapuje, jelikož doposud vstup do všech kostelů, i těch obrovských památných v Oradeji, Aradu a Temešváru byl zdarma.

Téměř prázdnými uličkami bez davů turistů jsme prošli ke konci zástavby k lesoparku na úpatí hory. Dolní stanici lanovky jsme našli, ještě kousek k ní musíme vystoupat. Je to moderní kabinová lanovka, před rokem rekonstruovaná rakousko- italskou firmou. Jsou tam dvě kabiny, pohybují se v kyvadlovém provozu. Vyjíždíme bez čekání na vrchol hory Tampa o výšce 960 m (pozn. Centrum Brasova má výšku cca 550 metrů). Zvolili jsme jednosměrnou cestu lanovkou jen nahoru, dolů to není daleko a složité, tak sejdeme pěšky.

   Počasí sice není na panoramatické výhledy úžasné, ale není ani vyloženě špatné. Krásně je vidět celé město Brasov, rozkládající se na kopcích a v kotlině. Vyšší hory jsou částečně v mracích.  U lanovky mají čisté WC zdarma a dobíráme pitnou vodu. Jdeme kousek po hřebeni k obrovským písmenům BRASOV u skály, je zde takový balkón- lodžie, odkud se můžete kochat výhledem dolů do údolí. Scházíme po štěrkové, ale udržované cestě na druhou stranu hory do čtvrti Valea Cetatii. Všude jsou u lesních cest výstražné cedule o medvědech. Jsou zde údajně reálnou hrozbou, vzhledem k výrazně větší rozsáhlosti rumunských hor oproti Slovensku. Nicméně žádného medvěda nepotkáme.

Sešli jsme do údolí a lze tady krásně viděl, jak blízkost přírody se projeví na ceně nemovitostí. Jsou tady luxusní bytové komplexy. Ty postupně směrem dolů po údolí přecházejí v čím dál obyčejnější paneláky. Jedeme trolejbusem zpět do centra města s pozorujeme, jak je město uspořádané. Nic se tu zásadně neliší od českých nebo slovenských měst na úpatí hor (Liberec, Žilina). Procházíme se ještě ulicemi po městě, kombinujeme s hromadnou dopravou zdarma (vlastně máme štěstí, ušetřili jsme celkem 60,- RON za 3 celodenní jízdenky). Dokonce svítí slunce a venku je docela příjemně, lidé posedávají venku u stolečků na zahradních restauracích. Objevili jsme jednu místní jídelnu, kde mají hotová jídla. Paní za pultem ochotně plynule anglicky vysvětluje, jaká příloha je ke kterému jídlu vhodná (bramborové kaše mají s různými kořeními, stejně tak druhy rýže a placky). Opět jsme se tedy za přijatelný peníz do syta najedli.

  Jedeme pak dalším trolejbusem na druhý konec města až na konečnou městských linek. Mají tady moderně vybudovaný dopravní terminál. Kousek se projdeme pěšky, ale není zde nic úžasného, řeka s korytem a okolím s odpadky a zbytek průmyslové zóny, kde jdou chátrající chatrče a garáže. Jedeme tedy dalším MHD do jiné čtvrti, kde má být několik kostelíků a kopec s vyhlídkou u lomu. Jsme na okraji Brasova v něčem jako vilkové čtvrti a mají zde pěkně udržovaný románský pravoslavný kostelík, lze do něj nakouknout, je v něm ale docela temno a příjemná vůně kadidla. Opodál je zase římskokatolický kostel, podobný těm naším. A v jinak rovinaté čísti města za lokálním nádraží Bartolomeu je travnatý kopec, na který máme v úmyslu si vylézt. To se povedlo a za ostré viditelnosti je odtud pěkný výhled po okolí. Kopec je vlastně zbytek hory, velká část je rozkutaný kamenolom.

   Procházíme s ještě okolím a popojíždíme blíže k našemu ubytování, kde je obchodní zóna. Původně se kluci chtěli podívat do Kauflandu, kde by byl větší sortiment než ve včerejším LIDLu, ale mají zde něco mnohem většího a to je AUCHAN. Kam se hrabe naše velké Tesco nebo Makro. Auchan je megahypermarket. Nejsou to jen potraviny, ale i nepotraviny- drogerie, oblečení, elektro, domácí potřeby a všeho rozsáhlý sortiment. Ceny velice atraktivní a zboží vystaveno velice úhledně. Zde nakoupíme i pár dárečků domů pro zbytek rodiny, ale máme omezené možnost, jelikož vše pak budeme muset nést v taškách cestou domů.

   Na ubytování se pak již za šera vracíme za mírného deště a stihnu ještě nahlédnout do dalšího kostelíku doslova vedle sídliště, kvůli nadcházejícím Velikonocím zde mají otevřeno i takto večer.

Výlet do Rasnova a okolí

Před noc pršelo, ale ráno- další den- v sobotu 4. dubna je již po dešti a oblačnost se vybírá. Opět nikam ráno nespěcháme a na dnešní den se vydáváme kousek od Brasova- směrem na západ po lokální koncové trati do malého města Rasnov.

Řešili jsme původně, jestli se kluci chtějí podívat na slavný hrad Bran. Nutno vysvětlit, jak to s údajným Drákulovým hradem vůbec je. Autor románu o Drákulovi nikdy v Rumunsku nebyl. Inspiroval se pouze obrazy a tehdejšími vizuálními popisy rumunské krajiny. Děj románu se odehrával na jiném hradě, který je špatně přístupnou zříceninou vysoko v horách. Ten se tedy nehodí jako turistický cíl. Tuto podmínku daleko lépe splňoval právě hrad Bran, který je lépe dostupný po silnici a nachází se 30 km na západ od Brasova. Dostat se tam linkovými autobusy je však problém, většina turistů tam přijede autobusem zájezdovým či vlastním autem. Tady v Brasově v centru mnoho agentur nabízelo placený výlet s prohlídkou hradu Bran. Je sice fakt, že každý poznávací autobusový zájezd s cestovkou má hrad Bran jako jeden ze svých nutných cílů, ale údajně není o co stát. Hrad na prudké skále sice vypadá zajímavě, ale je to vyloženě komerce- okolo stánky se suvenýry, předražené občerstvení a davy konzumních turistů a o to nestojíme. Nakonec jedeme podobným směrem vlakem do Rasnova, kde má být něco skromnějšího. Jedeme po koncové jednokolejné neelektrizoavné trati dopravcem Regio Calátori, v Brasově na hlavním nádraží má svoji pokladnu. Jezdí zde vysloužilé německé dvouvozé dieselové jednotky řady 628. Ty, které známe od dopravce Arriva. V těch rumunských se však zastavil čas. Interiér zřejmě pochází z doby výroby a nápisy jsou ještě v němčině. Ani je nepřelepili. Těchto jednotek jezdí po celém Rumunsku desítky a další se tam vozí. Samotná jízda po lokální trati je moc zajímavá. Je to příměstská trať s relativně četnými spoji (ve špičce každou hodinu) a je zde i nákladní doprava. Ve stanicích jsou výpravčí, výhybky na ruku a mechanická návěstidla. I v zabezpečovacím zařízení se tady zastavil čas. Vystupujeme v Rasnově a z dálky od nádraží je vidět kopec s citadelou- několik středověkých budov za hradbami a u něj obrovskými písmeny stojící nápis RASNOV. Tam se tedy vypravíme. Je právě po dešti, ulic jsou mokré a na nebi se objevují kousky modré oblohy.  Procházíme uličkami až k patě kopce, kde by měla být údajná lanovka nahoru. Zaujme nás v centru města evidentně nově opravené náměstí, v jeho podzemí jsou velkoryse vybudované podzemní garáže s moderními technologiemi (čidla, kamery, WC je však zamčené mimochodem). A opět velké reklamy, že to bylo postaveno za těžké peníze z dotací EU. Zbytečnosti a megalomanství tohoto projektu si všimli také kluci- evidentně v tomto malém městě nebylo nic takového potřeba.   Místo, odkud má jezdit lanovka na kopec, jsme našli snadno, je v jakési zahradě. Jsme dnes zřejmě mezi prvními turisty, teprve rozsvěcují světla v budově. Pán z obsluhy nás upozorňuje plynulou angličtinou, že areál citadely je uzavřený, ale je otevřena malá část se zahradou. To víme. Vyjíždíme bez čekání nahoru, tato lanovka je vlastně pozemní kabinová na kolejničkách. Jsme nahoře a užíváme si výhledů. Pak jdeme podél hradeb po úbočí skály nad údolím, až dojdeme k silnici, kudy se sem lze dostat oklikou. Tady je vstup do zahrad – malé části citadely, kde je zpřístupněná jedna věž a část areálu. Je odtud opět další výhled na okolí. Platí se tady vstupné- 10,- RON za osobu, což je ospravedlnitelné. Dozvídáme se, že areál citadely je uzavřený a chátrá několik desetiletí. V přístupné části se údajně občas konají společenské akce.

Pak se pěšky přesouváme dolů (na lanovku jsme si koupili opět jednosměrný lístek). K citadele se lze dostat i zadní stranou po silnici turistickým vláčkem. Nedaleko cestou jdeme okolo dinoparku a venkovního herního areálu pro děti. Údajně nedaleko je i velká jeskyně, prohlídky jsou ale s průvodcem v rumunštině, kluci nemají zájem. Scházíme tedy oklikou dolů do Rasnova.

_

_

  Procházíme centrem a zašli jsme si do místního bistra na oběd- zdejší lokální kuchyně, je to na způsob místního fast foodu, ale nic přepáleného přemaštěného. Pak jsme se rozhodli, že vlakem popojedeme na konečnou lokální tratě do městečka Zarnesti. Cesta je zajímavá a vlastně to hodně připomíná lokální trať typu Žilina- Rajec či ze slovinské Lublaně do Kamniku. Koncové stanice vždy leží na konci údolí, dále jsou již jen vysoké hory.

   Zarnesti je vlastně takové socialistické městečko s ošklivými paneláky, ale i úhlednými rodinnými domky na úpatí vysokých hor. Není to tu žádné luxusní turistické letovisko. Maj zde i průmysl-  továrnu, kam s vozí železniční cisterny a je tam jakési syčení a prskání. Prý něco mezi chemičkou a celulózkou. Uděláme si hodinovou okružní procházku po městečku a dalším vlakem se pak vracíme do Brasova do ubytování.

  Večer se počasí vybralo, obloha se vyčistila od mraků a slunce příjemně hřeje, jen v mikinách se se Štěpánem jdeme projít po okolí (Adam nechtěl). Rozhodně to stálo za to, kvetou tady stromy a kytky, domy jsou zachovalé, v parku je zelená tráva a otevírají se krásné výhledy na hory se sněhem. Za krásné viditelnosti jsme si dopřávali výhledy na nedaleko horské středisko Poiana Brasov, které leží ve výšce kolem 1700 metrů nad mořem a je to údajně takový luxusní Špindl nebo Pec pod Sněžkou. Na vrcholech hor je ještě sníh. V jednom parku jsme narazili na krásně barevný kostel -opět s rumunskou trikolórou. Balíme pak věci, jelikož ráno budeme vstávat dříve.

Opouštíme Brasov a vracíme se přes Maďarsko domů

Je neděle 5. dubna. V 7:30 máme sraz s majitelem bytu, venku před domem mu předáváme klíče a děkujeme za pohostinnost. V 8:00 vyjíždí náš vlak do maďarské Budapešti. Včera jsme se dozvěděli, že oproti původním předpokladům nepojedeme po hlavní koridorové dvoukolejné elektrizované trati, ale po jednokolejné méně významné trati okolo vysokého pohoří Fagaraš. Je to tím, že na hlavní trati probíhá rozsáhlá modernizace a tak dálkové vlaky posílají nyní po vedlejší trati. To by vysvětlovalo dlouhou jízdní dobu vlaku. O to ale bude cesta zajímavější.

   Je jasné ráno, modrá obloha, ale je docela zima, jen několik stupňů nad nulou. Toto počasí má vydržet po celý den a tak si alespoň užijeme výhledy na rumunskou krajinu.

  U nástupiště již stojí náš vlak. Je to dálkový mezinárodní spoj, ale z Brasova jej tvoří jen dva maďarské vozy. Jsou ale moderní, čisté a jsou v něm elektrické zásuvky. Na Wifi však zapomeňte. Ale klimatizace tady je, v těchto teplotách ji nepotřebujeme. Táhle jej typická rumunská dieselová lokomotiva- diesel řady 60 zvaná Sulzer. Lokomotiva je po modernizaci a dva vozy jsou pro ni malá zátěž i s elektrickým napájením. Do vagónů nastupují cestující s velkými zavazadly a vlak je slušně obsazen. Rezervace je ve vlaku povinná, kupovali jsme ji s jízdenkami dva měsíce předem a to online na portálu maďarských železnic. U těch rumunských na CFR Calátori vyšla cena i podmínky podobně. Teoreticky bychom mohli získat jízdenky i tady přímo v Rumunsku u pokladny, ale nebyla by jistota, že by volná místa ve vlaku byly a to bychom pak měli vážný problém s návratem.

_

  Rozjíždíme se, opouštíme Brasov a míříme předměstími směrem domů. Přestože je trať neelektrizovaná jednokolejka, vlak jede celkem svižně. Rychlost se pohybuje zatím mezi 70-80 km /h a to stabilně. Zastavení je málo, jedeme opravdu jako dálkový vlak. Krajina rozhodně stojí za to. Brzy se otevírají pohledy na pohoří Fagaraš, pod kterým leží stejnojmenné město. Je to takový skromnější Liptovský Mikuláš nebo Poprad, hory mající přes 2500 metrů a jsou zatím pokryté sněhem, jsou však podstatně rozsáhlejší než Tatry. Dále vlak jede širokým údolím řeky Olt s kaskádou navazujících přehrad. Tu řeku pak překonáváme a jedeme dalším širokým údolím k městu Sibiu. Tady je již trať dvoukolejná a rychlost dosahuje až 100 km/h. Sibiu je město o 200 tis. obyvatelích, je v něm údajně hodně historických památek. Kolejiště je však chátrající, ale areál osobního nádraží vzhledem ke slabému provozu vlaků je rekonstruován poměrně velkoryse. Ostrovní nástupiště s podchodem a zbědovaní žebrající senioři na něm vypadají kontrastně. Když vyjíždíme ze stanice, vidíme spící bezdomovce pod širým nebem na zbytcích nábytku. Otřesné.

Město Sibiu objíždíme, z dálky jsou vidět vysoké věže kostelů. Je zde i mezinárodní letiště. Další krajina je velice zvláštní. Trať vede na konec mírného širokého údolí, pak následuje tunel a ocitáme se vysoko nad hlubokými skalnatými roklemi. Souběžně vede dálnice po monumentálním vysokém mostě. Najednou projíždíme dalšími tunely a vysokými mosty nad divokými údolími. Poté trať postupně klesá odlesněnými horami, kde je jen tráva a pasou se tam krávy a ovce.  Dalo by se to přirovnat k trati Brno- Veselí nad Moravou či okolím Slaného a Loun. Provoz vlaků je zde velmi slabý, přitom ve spoustě úseků jsou dvě koleje a automatický blok. Za socialismu byla právě železnice nosnou páteří tehdejšího hospodářství.

   Vjeli jsme do dalšího širokého údolí, nad kterým hory už jsou beze sněhu, nějaké stromy zde jsou, ale nejsou to husté lesy jako u nás. Napojili jsme se na čerstvě modernizovanou elektrizovanou dvoukolejnou koridorovou trať vedoucí z měst Alba Iulia a z východu země a tady se již jede bez klapání kolejí a 120 km/h, což umožňuje naše lokomotiva. Trasa vede až do většího města a železničního uzlu Siméria, kde na protější straně nástupiště čekají dva podobné maďarské vozy. Ty sem před chvílí přijely vlakem po hlavní elektrizované tratě z města Cluj- Napoca. S našimi vozy se posunuje a jsou pak spojeny s těmi ostatními. Pak se můžeme protáhnout a projít se po nástupišti a pozorovat, jak na náš vlak najíždí moderní šestinápravová elektrická lokomotiva řady 483, která umí jet rychlostí až 200 km/h. Ve zdejších poměrech ji však nevyužije.

  Cesta po té rádoby vedlejší neelektrizované trati- vzpomínám na cestopis železničních fandů, kteří před několika lety cestovali nočním dálkovým vlakem DACIA. Je to legendární vlak jezdící půl století z mezi Vídní přes Budapešť do Bukurešti. Je to legenda jako Orient Express nebo Vidobona či Západní Expres. Trasa vlaku se průběžně během let měnila podle toho, jak zrovna kde probíhaly výluky při totálních rekonstrukcích tratí. A právě cestovatelé se pozastavovali nad tím, proč je takový důležitý mezistátní vlak trasován po méně významné trati bez elektrizace. Pravděpodobně byla DACIA vedena tudy, jak jsme jeli my (přes Fagaraš, Sibiu), což bylo pro nás paradoxně zajímavější.   

  Fotíme si další lokomotivy na nádraží a pozorujeme čilý dopravní provoz. Náš vlak pokračuje dál, jedeme přes město Deva, nad kterým se tyčí na kopci pevnost, podle vzhledu z dálky je zachovalá a přístupná pro veřejnost, ale docela malá. Na kopec také vede lanovka. Dále jedeme okolo obrovské uhelné elektrárny (údajně jedné z největších v Rumunsku), několik let je však mimo provoz. Další trasa údolím řeky Mures směrem do Aradu se zpomaluje. Intenzívně se tady původní trať modernizuje a to dost velkorysým způsobem. Některé úseky jsou hotové a sviští se 140 km/h, jinde jedeme jen 20-30 km/h po jedné rozbité koleji v dlouhých úsecích. Na každém rohu jsou velké tabule o dotacích z Evropské Unie a pozornosti neunikne předimenzovanost a nelogičnost celého projektu. Nové železniční mosty přes řeky jsou dobré věc, ale mají zbytečně velké rozpětí. Každý konstruktér ví, jak narůstá hmotnost a tedy cena mostu s delším rozpětím. Stanice mají 3 nástupiště s nadchodem, samý beton, zámková dlažba, zábradlí. Takovéto megalomanství je i v malých obcích, kde je frekvence cestujících malá. Totéž zastávky- tady se na rozdíl od ČR s délkou nástupišť nešetřilo.   

Zarážející je na celé věci to, že zastávkových osobních vlaků tudy jezdí jen 5 párů denně. Je zde jednoznačně viditelná neefektivnost, předraženost a nesystémovost projektu. Tím spíše, že u všech dotací (bez ohledu odkud přicházejí) platí zásada „z cizího krev neteče“. Pro stavební firmy je to velmi lukrativní business. Pro daňové poplatníky je to k pláči.

  Vraťme se však k cestě. Sérií pomalých jízd jsme se dobelhali k místu, kde končí rumunské hory. Na rozhraní s nekonečnou Pannonskou nížinou leží obec Ghioroc. Tam jsme byli předloni- svezli jsme se tam unikátní meziměstskou tramvají z Aradu a pak jsme jeli vlakem. Je mi to tady povědomé a okolo nádraží k krajině přibyly dostavěné rodinné domky. Arad tedy již bude blízko.

   Průvodčí si balí věci, má za sebou nepřetržitou minimálně 8 hodinovou službu (což by bylo v českých podmínkách nereálné) a ve frontě v chodbičce vagónu před výstupem čeká jako první. Dojeli jsme do Aradu na zánovní moderní nádraží a většina cestujících vysedá právě zde. Jako bychom tu byli před pár dny. Tentokrát odjezdové tabule na nástupišti fungují. Přestože vlak nabral při stavebních pracích zpoždění, jízdní doby s tím pamatují a z Aradu máme na odjezdu jen 8 minut. To na přímé rovinaté trati do Curtici (poslední pohraniční stanice v Rumunsku) doženeme. Nádraží je velice rozsáhlé a potkáváme mnoho nákladních vlaků s rozličnými generacemi lokomotiv mnoha dopravců (státních i soukromých, i těch českých (např. Laminátky od Lokotrans)).

   Následuje Maďarsko. Přijíždíme do pohraniční stanice Lokosháza. Rumunský průvodčí na krátké trase ani nekontroloval jízdenky. V Aradu před tím přistoupili dva mladí čeští muži, tak po dlouhé době slyšíme češtinu, prohodíme vzájemně pár slov. Tato trať mezi Rumunskem a Maďarskem je nejmodernější. Elektrizovaná dvoukolejka po rekonstrukci a vlaky tudy mohou svištět až 160 km/h. Opět se můžeme projít po nádraží, je tady pobyt kolem 30 minut, na naši soupravu najíždí maďarský Vectron s dalšími osobními vozy. Procházím se po nádraží s prázdnými plastovými láhvemi s cílem dobrat pitnou vodu. Fontánka je mimo provoz a na WC zdarma teče jen teplá. Paní pokladní mě však vidí, mává na mě, otevírá mi boční dveře a nabízí mi, že mi vodu dopustí. Samozřejmě zdarma, což je lidské gesto, kterého si cením.

  Procházíme se s klukama po nástupišti, protahujeme se a je stále krásný den, přes 20 stupňů a lidé venku chodí v kraťasech. Vlak pokračuje dál směrem k Budapešti typickou maďarskou rovinatou pustou. Nekonečná pole či  pastviny. Oproti Rumunsku jsou zde jednoznačné rozdíly. Vyspělost civilizace- vozový park automobilů, domy, technologická vybavení (tabule ve stanicích). Rozdíl je cca 20-30 let. Podobný technologický šok a skok jsme zažili z předloňského přesunu z maďarského Debrecína do rumunské Oradeje. A chybí zde ty typické balkánské odpadky. V příkopech, na polích, na zahradách u rodinných domů, za obcemi v přírodě nejsou divoké skládky, kdy člověk či firma vyveze nákladní auto s odpadem po rekonstrukci domu do přírody. A abych nezapomněl, cestování nám vrátilo jednu hodinu časového posunu. Vlak je celkem prázdný, doplnil další vozy a málokdo chce o velikonoční neděli jet na večer do Budapešti.

   Dojeli jsme do města a stanice Szolnok (nepleťte si se Szégedem), což je obrovský železniční uzel a rozsáhlým seřaďovacím nádražím. Osobní nádraží má mnoho nástupišť. Hned u nádraží jsou paneláky a město připomíná náš Hradec Králové či Olomouc. Za Szolnokem má vlak další zastavení až v Budapešti na nádraží Kéleti. Lze jej odtud dvěma tratěmi. Je to v podstatě hlavní směr od jihu Maďarska do Budapešťské aglomerace. Jedna trať je moderní koridor s rychlostí 160 km/h, vede přes letiště Férígégy a druhá je starší s max. rychlostí 120 km/h, vede přes Újszász a Nagykátu, tam jezdí především nákladní vlaky. Vlaky po tratích jezdí operativně podle aktuálních stavebních výluk. Hádejte, po které jedeme my? To té pomalejší drncavější, to ale vůbec nevadí, nikam nespěcháme. Jak se blížíme k Budapešti, na severu po dlouhých rovinách vidíme kopce pohoří Mátra, které sahá až ke Slovensku.  Vjíždíme k předměstími Budapešti od východu a krajina se překvapivě zvedá, jsou zde pahorky, údolí, lesy a mezi nimi luxusnější zástavba. Podle oblečení lidí venku (krátké rukávy, kraťasy) je poznat, že je zde docela teplo. Lidé posedávají v parcích, vždyť nemusí zítra do práce ani do škol.

  Opět v Budapešti. Já s Adamem jsme tady (i konkrétně zde na nádraží Kéleti) byli naposledy v roce 2019, Štěpán cca před měsícem na výletě s kamarádem. Máme přes 3 hodiny na přesunutí na autobusové nádraží Nepliget a musíme někde doplnit pitnou vodu. Pomalu se šeří. Nápad kluků, že si dojdeme na večeři a WC do nedalekého nákupního centra, se moc nezadaří. Je neděle večer a otevřeno mají jen multikina. Nicméně WC jsou otevřená, vodu doplníme a pak ještě další lahev kupujeme ve večerce. Stravování v západních fast foodech jako obvykle zamítáme, mají zde ale místní obdobu „kebebárny“, kde se vydatně za dobrý peníz najíme. Romantické posezení v přírodě se nekoná, sedíme u stolečků před rušnou křižovatkou a pozorujeme zdejší tramvajový provoz. Všeobecně právě Budapešť je považována za nejintenzivnější a nejrozsáhlejší tramvajový provoz v Evropě. O to zajímavější je, že vozidla jsou různých generací od různých výrobců (mimo jiné i naše Tatra Smíchov).

  Je již úplná tma, provoz na ulicích slábne a přes parky postupně beze spěchu dojdeme na autobusové nádraží. Je to terminál především dálkových mezinárodních linek. Pokud pojedete FlixBusem nebo Regiojetem, dostanete se právě sem. Jízda moderním dvoupodlažním autobusem Setra od Regiojetu je pohodlná. Připlatili jsme si ne moc výraznou částku za luxusnější třídu v horném patře a vyplatilo se to. Je zde více místa a pohodlí. I když u mě při nočních přesunech dopravními prostředky se nikdy moc spát nedařilo, tentokrát jsem toho naspal docela dost. Stejně tak kluci. Probudil jsem se vlastně jen během pobytů při zastaveních v Bratislavě a Brně. Do Prahy přijíždíme s mírným náskokem před šestou hodinou ranní a svítá. Pak vlakem domů do Čelákovic, dospat pár hodin v posteli a všechno je v pohodě. Zážitků je hodně, cesta dopadla úspěšně a jako obvykle uvádím shrnující a témata.

Shrnující body

Rumunské vlaky. Houkání pří odjezdu. Tady je zásadní rozdíl oproti tomu, jak známe od nás. Vlaky všech kategorií se v Rumunsku rozjíždějí pomalu, s otevřenými dveřmi, lokomotiva intenzívně houká a při rychlosti chůze se pak dveře automaticky zavírají. Během jízdy pak vlak houká velmi často. Nevíme, zda je to neukázněností řidičů a chodců na přejezdech, ale viděli jsme přejezdy s vyjádřením velkého důrazu, že na nich vládne vlak, výstražné zvuky tady připomínají sirény. Jízdné na vlaky: U státního dopravce CFR jsou zásadní rozdíly v ceně jízdenek. Jednak záleží na kategorii vlaku. Zastávkovým osobákem vás cesta může stát až o 40% méně než dálkovým vlakem a rozdíly jsou i v denní době. Tento princip je obdobný jako ve Francii a vlastně i v Itálii. A všechny dálkové vlaky jsou s povinnou rezervací. V Rumunsku působí několik soukromých dopravců,  jejich kvalita je rozličná, k těm luxusnějším na dálkové trasy patří dopravce vagónky Arad, který má vozidla zelenožluté barvy. Každý dopravce má samozřejmě své jízdenky, ve větších uzlových stanicích je několik pokladen. Na taktovou dopravu zapomeňte, nefunguje ani v aglomeraci Bukurešti.

Rozsáhlost Rumunska. Krajina je zde velmi různorodá. Uprostřed země jsou vysoké členité Karpaty s širokými pánvemi, a kotlinami, na severozápadě a jihovýchodě jsou rozsáhlé nížiny podél Dunaje. Mezi nimi tvoří Dunaj hluboké údolí sevřené horami se známou přehradou Železná vrata. Nevede tudy železnice a silnice je jen méně důležitá. Pokud chcete se přemístit, musíte tak učinit přes pásmo Karpat. A to horskými průsmyky nebo úzkými klikatými údolími. Z toho důvodu jsou zde rozšířeny vnitrostátní lety (nejen národní aerolinky TAROM). Železnice vedou před hory klikatě a spousta z nich se nyní rekonstruuje. Jezdí zde i noční vlaky s lůžkovými a lehátkovými vozy. 

Znalost anglického jazyka. Rumunsko má údajně z bývalých socialistických zemí největší podíl obyvatel, kteří ovládají angličtinu. Naše zkušenosti i z minulé cesty to jen potvrdily. Anglicky se můžete pobavit s prodavačem v obchodě, s řidičem autobusu či popelářem na ulici. Důvodů je několik, jedním je chybějící dabing u zahraničních filmů, vysílají se v originále s titulky. Podobnost místního jazyka s italštinou je zřejmá (nádražní hlášení, sportovní přenosy), pro bohaté italské turisty je Rumunsko jazykový ráj. Podobnost, i když menší, je i s francouzštinou. Mnoho přímých letů z Rumunska je právě do italských a francouzských měst.

Rumunská trikolóra, národní hrdost. Barvy ze zdejší trikolóry (červená, žlutá a modrá) a samotnou vlajku Rumunska naleznete všude. Jako ornamenty na kostelích, záclonky na oknech lokomotiv, uspořádání barevných odpadkových košů, měli jsme zdejší trikolóru na šňůrkách ke klíčům našeho bytu. Na každém autě na některém místě rumunské barvy najdete. S tím souvisí i uctívání fotbalu jako národního sportu. Fotbalové stadióny jsou zde luxusní svatostánky.

_

Rumuni nerovná se Rómové. Lidé mohou mít předsudky, že Rumunsko je především země Rómů. Není tomu tak. Jejich podíl na obyvatelstvu je vyšší než ve střední Evropě, ale oficiální statistiky jsou relativní, jelikož mnoho lidé se k rómské národnosti oficiálně nepřizná. Rómové jsou zcela jiné etnikum- mají svou pravlast mezi Indií a Pákistánem, kdežto Rumuni jsou vlastně původní přistěhovalci ze Středomoří z oblasti mimo jiné dnešní Itálie, kteří osídlili podkarpatské nížiny. Rómy poznáte obvykle (nejen v Rumunsku) snadno. Jsou často ledabyle oblečení, špinaví, chybí jim zuby, žijí u rozbitých domcích a často se pohybují na koňských povozech a hodně kouří ten nejodpornější tabák. Stejně jako u nás v mnoha případech nepracují a jsou na okraji společnosti. Spousta lidí vypadá jako míšenci Rómů s jinými etniky, jejich pleť je výrazně tmavší, stejně taky vlasy a rysy v obličeji. Je krásně vidět, jak obyvatelstvo z různých etnik se zde několik staletí promíchávalo.

  A s předchozím související téma- rumunské ženy. V každém ze svých cestopisů se věnuji tématu vzhledu a stylu zdejších žen. Oproti minulé návštěvě Rumunska v horkém létě, kdy ulice byly přehlídkou ženské krásy a módy, nyní bylo zklamání. Ženy měly na sobě v chladném počasí nevýrazné oblečení barev jako šedá, hnědá a černá a moc se jich venku nevyskytovalo. Není divu, pokud prší a je chladno, lidé nechtějí moc času trávit venku, procházet se po parcích a po ulicích. Opět se ale na jejich vzhledu potvrzuje, že podobné genetické kořeny s Italkami zde jsou.

Vlastní SIM karta. Lovení WiFi signálu. Tím, že je v Rumunsku EU roaming, je koupě lokální SIM karty při krátkém pobytu v podstatě zbytečná. Jinak veřejných Wifi je ve městech dostatek (z bank, obchodních center, restaurací). Ve vlacích však WiFi nenajdete.

Pitvá voda. Není problém, běžně jsme pili kohoutkovou vodu a úplně v pohodě. Fontánky na pití zde jsou, ale začátkem dubna kvůli mrazům často byly ještě odpojené.

Potraviny v obchodech. Rumunsko tvoří hodně vlastních produktů- např. vína, jogurty, sušenky. Otevřeno je zde dlouho do večera, i v sobotu, v neděli je otevírací doba kratší.

Silnice. Dálniční síť se rozšiřuje, značení u křižovatek je přehledné, park osobních aut je modernější než v Srbsku či Makedonii, dominuje domácí značka DACIA.

Automaty na nápojové obaly. To byl během předloňské cesty největší zážitek pro Adama. Tehdy bylo období jen pár měsíců po jejich zavedení a před odběrnými místy (většinou na parkovištích před hypermarkety) se tvořily fronty sběračů. Ti sesbírávali plastové lahve a sklenice v přírodě a zpeněžili je pak. Nyní je u odběrních automatů klid. Žádné fronty, žádní sběrači. Potenciál sběru se již nasytil. Odběrné automaty jsou často v kontejnerech na parkovištích, je u nich i malá kancelář s opravářem v montérkách, který je průběžně opravuje.

Závěr

Potvrdilo se, že po předchozí cestě do Rumunska před rokem a půl, jsme se ocitli opravdu v té samé zemi. Nyní jsme navštívili tu zajímavější část s horami, lesy a dravými řekami. Tato cesta byla při své krátkosti poměrně náročná na přesuny a různé dopravní prostředky. Dopadla úspěšně a rozsáhlé Rumunsko se ukázalo být výzvou na případné další cesty. Nejlepší volba bude vlastní auto.

A mapy naší trasy: