Rumunsko srpen 2024

Cestopis Rumunsko 2024

Je srpen, letní prázdniny a naše cestovatelské dobrodružství pokračuje. Vyrážíme na již poslední letní cestu a to tentokrát do Rumunska. Naplánovali jsme to na podlesní týden v srpnu s očekáváním, že bude již vstřícné příjemné počasí (měl jsem dokonce obavy, že bude chladno a sychravo, jak někdy na konci srpna bývá), ale opak bude realitou. Vedra hodně přes 30 stupňů a žhnoucí spalující slunce nás bohužel bude doprovázet i na této cestě.

   Je pátek 23.srpna. Normálně jsem byl v práci, odpoledne jsem se vrátil domů a na večer jsme vyrazili z Čelákovic do Prahy, odkud nám měl jet z hlavního nádraží náš oblíbený noční vlak do Košic. Již tímto vlakem jedeme potřetí a pokaždé v jiném typu lůžkového vozu. Toto má být starý slovenský lůžkový vůz a je bez vymožeností moderní techniky. Lůžkové kupé mi tentokrát připadá nejvíce stísněné, mezi našimi kufry na kolečkách se nemůžeme ani pořádně otočit. Občerstvení, které je tentokrát součástí lůžkového lístku, je velice skromné. Ještě večer ale každý dostáváme láhev balené vody a můžeme si vybrat, zda chceme ráno dostat kávu nebo čaj. Již předem vím, že se vyspím velice mizerně, ostatně jako na všech cestách v lůžkovém voze. Asi osud, se kterým jsem smířen. Zato kluci se opět vyspali dostatečně.

Probouzíme se za Popradem a venku je krásné jasné počasí a začíná být teplo. Je další den naší cesty- sobota 24. srpna. Projíždíme okolo krásných scenérií údolí Hornádu a hor východního Slovenska. Do Košic přijíždíme jen s drobným 10 minutovým zpožděním.

  Zajištění jízdenek na navazující vlaky do Maďarska bylo také dobrodružství. Dlouho jsem řešil, jak a kde si je koupit, navíc pro mezinárodní úsek z Košic platily specifické podmínky. Zatímco jízdenky na zítřejší vlak z Maďarska do Rumunska šly koupit naprosto v pohodě přes Web maďarských železnic na počítači, jízdenky na dnešní den z Košic do maďarského Debrecínu, který bude našim dnešním cílem k přenocování na cestě do Rumunska, musím koupit až nyní na cestě. Důvodem je, že jízdenky jsou vázány na konkrétní vlak a nebylo jisté, zda noční lůžkový vlak z Prahy do Košic nebude mít výrazné zpoždění, což se docela často stává. Kupují tedy jízdenky improvizovaně přes mobil až tady ve vlaku a musím je rozdělit na 2 části, protože Webový portál maďarských drah neumožňuje kombinovat mezinárodní a vnitrostátní cesty.

  Vystupujeme tedy v Košicích (s Adamem jsme taky skoro přesně po roce a půl), a máme hodinu a půl na přestup na rychlík Hornád do maďarského Miškolce. Nikam z nádraží se nevydáváme, Košice známe z předchozích cest a blízké okolí nádraží je poměrně nevábné. Nastupujeme do soupravy vlaku se 3 slovenskými vozy (opavdu slovenskými, i lokomotiva je slovenská- řada 362 s úpravou pro provoz v Maďarsku) a přes hranici do Maďarska nás jede celkem 6 cestujících. Že by to bylo z důvodu komplikovaného mezinárodního tarifu jízdného?? Teoreticky bychom si mohli koupit jízdenku i na mezinárodní pokladně, to by ale bylo podstatně dražší. Vyrážíme tedy vlakem do neprobádaných oblastí Maďarska. To sice známe dobře, byli jsme tam mnohokrát jak autem tak vlakem. Ale ne zde- na jihovýchodě.

   Jedeme směrem do rovinaté krajiny a opouštíme slovenské hory, ale v Maďarsku krajina rovinatá určitě není. Naopak, je to tady široký úval, podél kterého se zvedají hory s hrady a rozhlednami. Na maďarském území přistupují cestující a vlak se postupně zaplňuje. Po necelých 2 hodinách přijíždíme do Miškolce, což je čtvrté největší město v Maďarsku. Leží v podhůří zdejší vysočiny a vidíme vysoké paneláky na kopcích s lesy.

  Zde se dopouštím drobné cestovatelské chyby. Máme málo času na přestup na další vlak- IC Tokaj. Informační zařízení v podchodu na nádraží je velice skromné a ukazuje jen koncovou stanici. Nakonec však všechno dobře dopadne a tak akorát nastoupíme včas do správného vlaku. Onen spoj IC Tokaj je vlastně taková okružní vyhlídková jízda po jihovýchodním Maďarsku. Vyjíždí z jednoho budapešťského nádraží a jede přes Miškolc, onen Debrecín a přes Szolnok se vrátí do Budapešti na jiné nádraží. Další vlaky IC Tokaj jezdí tuto okružní trasu v opačném směru. Přirovnání, jak by to mohlo jezdit u nás v ČR- vlak „Západní Express“ Praha hl.n.- Plzeň- Cheb, kde by plynule navázal na trasu vlaku „Krušnohor“ a pokračoval by přes Karlovy Vary- Chomutov a přes Ústí nad Labem by zakončil jízdu na pražském Masarykově nádraží.

  Sedíme tedy v povinně místenkovém vlaku IC Tokaj na našich místech, je zde příjemně vyklimatizováno a čisto. Původně jsme měli také alternativní plán, a to že bychom jeli z Košic osobním vlakem směrem na východ do Slovenského Nového Mesta. To tvoří jakési dvouměstí se svým protějškem v Maďarsku- městem s dlouhým názvem Sátrorajkoúhely. Bylo by potřeba přejít 3.5 kilometru pěšky na nádraží na maďarské straně a odtud pak jezdí vlaky do stanice Szerencs, kde bychom se napojili na zmíněný vlak IC Tokaj. Vyhnuli bychom se tak mezinárodnímu tarifu a projeli se po jiné – ne tak hlavní trati, ale zase tato varianta by měla svá rizika. Museli bychom se přesouvat 3,5 kilometru s taškami na kolečkách, neznám stav tamějších chodníků a cest, navíc v případě deštivého počasí by nebylo vhodné se přesouvat po městech. Navíc ono zmíněné Slovenské Nové Mesto má do města dost daleko, údajně nyní je to spíše sídliště sociálně nepřizpůsobivých obyvatel.

   Jedeme tedy zajímavou krajinou vinařské oblasti, hodně to tu připomíná jižní Moravu. Malebné vesničky a městečka s kostelíky, vinné sklípky, zříceniny hradů na kopcích a všudypřítomné vinice. Cyklostezky s odpočívadly a penziony pro turisty. Dominantou krajiny je pověstný Tokajský vrch (Tokaji hégy) a pod ním je stejnojmenné město Tokaj. Hodně připomíná moravský Mikulov i se skalami na kopcích. Za ním přejíždíme řeku Tisu, je to takové širší naše Labe a líně se kroutí povlovnou krajinou. Po překročení Tiszy vjíždíme ale do úplné roviny, která se táhne až k rumunským hranicím. Kopečky a pahorky jsou za námi a nyní jedeme již jen nudnou rovinou plnou kukuřicových polí, lánů obilí či lesů. Všímáme si ale důležitého jevu, že na některých stromech už začíná žloutnout listí. A to teprve následuje poslední týden srpna. Inu, příroda je již letos unavená po extrémních vedrech, které v tomto regionu trvá prakticky celé léto. Letos údajně přepisovali teplotní rekordy i zde v Maďarsku.

   Následuje důležitý železniční uzel a město Nyíregyháza, odkud mimo jiné vede trať na Ukrajinu. Do Debrecína je to již kousek. Přijíždíme tam s mírným zpožděním kolem půl druhé odpoledne. Čistě teoreticky bychom ještě tentýž den stihli se přesunout do Rumunska, ale vlaková doprava je zejména v letním období velmi nejistá, tak si děláme jednodenní přestávku a zároveň aklimatizaci právě zde v Debrecíně.

  Opouštíme vlak, procházíme nádražní halou a vzhůru venku do vedra. Je kolem 35 stupňů a slunce praží. Kupuji v budce dopravního podniku u tramvajové konečné pro nás celodenní jízdenku na místní MHD (platí bohužel jeden kalendářní den, nikoliv 24 hodin), ale určitě ji dnes využijeme a můžeme na ni jet i nyní k našemu ubytování. Mají zde moderní tramvaje- od výrobce CAF (Španělé), jsou nízkopodlažní a klimatizované. Jsou zde 2 linky, obě ukončené smyčkou před hlavním vlakovým nádražím a obě linky jsou polookružní, ukončené jednosměrnými objezdy. Do ubytování to jsou 2 zastávky a pak je potřeba jít asi 400 metrů pěšky. Náš malý rodinný penzion leží přímo v centru Debrecína v klidné malé uličce se zelení na jakési pěší zóně. Pan recepční a pravděpodobně i majitel je starší pán ve věku kolem 65 let a umí na svůj věk velmi dobře anglicky. Mluví velice srozumitelně a rozvážně. Bavíme se spolu taky o životě, o politické situaci v Maďarsku a pán je velice moudrý. Radí nám také, kam se tady v Debrecíně podívat a bavíme se o našich dalších plánech na naší následující cestě do Rumunska.

  Jdeme se na pokoj vysprchovat a na chvíli si odpočinout. Je zde krásně vyklimatizováno a dům s penzionem se nachází ve stínu velkých stromů.

  Co je vlastně v Debrecíně? S 200 tisíci obyvateli je druhým největším městem Maďarska a krom Budapešti je zde jediné mezinárodní letiště v Maďarsku. Je zde spousta kostelů (křesťanských), paláců, fontán, parků. Nachází se zde rozsáhlý univerzitní areál a ve městě pobývá spousta zahraničních studentů. Vidíme tak zde hodně mladých lidí původem z Afriky nebo muslimů z blízkého východu včetně zahalených mladých žen. Všude je uklizeno, vše upraveno, žádné odpadky, člověk se tu cítí bezpečně. Studenti z ciziny jsou slušní lidé a zjevně nemají důvod dopouštět se taky kriminality a dělat okolo sebe nepořádek. V Debrecíně je rozsáhlý termální akvapark, v létě nyní při 35 stupních nás však jeho návštěva ani trochu neláká.

   Jdeme se projít do blízkého centra, které je pěkně upravené. Čisté, uklizené a vyspělé Maďarsko nám připadá jako nezvyk po minulých návštěvách výrazně zaostalejších zemí jako Albánie, Moldávie či Bulharsko, stejně tak jako nepořádek v Německu (které již v těchto ohledech tyto zaostalé země dohání). Zkrátka, v Maďarsku (alespoň tady v Debrecíně) to vypadá podobně jako u nás. Adama zaujmou v obchodech výkupní systémy na obaly od nápojů. Evidentně je to tady něco nového, jelikož i místní lidé se s tímto teprve seznamují. Pamatuji si, že když jsme byli v Maďarsku před rokem a půl, tak jsme tak na pomezí se Slovenskem sbírali plechovky od piv, které byly navěšené na větvičkách stromů a na Slovenském území jsme je pak cpali do automatů na výkup a Adam byl na nadšený, když jsme opravdu za každou plechovku dostali 0,15 EUR. Tady v Maďarsku se nyní krom již zmíněných plechovek od nápojů vykupují také plastové láhve (musí však mít etiketu), a i jiné sklenice od nápojů než ty klasické od piv a limonád. Většinou za částku 50 Forintů, což je něco přes 3 naše koruny. Dnes je sobota, dnes jsou obchody ještě otevřeny, budeme muset nakoupit jídlo na zítřejší snídani a i na cestu dál, zítra budou otevřené jen malé obchůdky.

    Přesouváme se postupně tramvají zpět do centra. Architektura města je fakt pěkná, domy jsou udržované a rozhodně nejsou zdevastované. Potom sedíme ve stínu stromů na pěší zóně, slunce je již za domy, dopřáváme si zmrzlinu a odpočíváme. Jdeme na chvíli na penzion /strategická poloha přímo v centru je ideální) a pak ještě za zbytku denního světla se jedeme projet zdejší MHD, když na dnešek máme tu síťovou jízdenku. Mají zde moderní trolejbusy od polského Solarisu, i vozový park autobusů je moderní. Popojíždíme pár zastávek a dáváme krátký procházkový okruh ve čtvrti, kde jsou pěkně nasvícené kostely. Pak je již úplná tma (přesunuli jsme se na východ a časový posun v setmění je zde patrný), jsme zatím v tom samém časovém pásmu.  Pak ještě popojíždíme pár zastávek busem k obchodnímu centru, kde má být otevřen hypermarket TESCO. Maďarské TESCO dobře známe z předcházejících cest, tento řetězec je zde velice rozšířen a má bohatý sortiment. Ceny sice nic moc (celkově i z minulosti byla cenová hladina o cca 10-20% vyšší než u nás a to platilo i za socialismu), ale mají zde rozsáhlý sortiment. Kupujeme tedy jídlo na zítřejší snídani i na cestu pak dál.

  A pak již za slábnoucího provozu pozdního sobotního večera se vracíme do ubytování. Cestou centrem se pak ještě kocháme krásně a barevně osvětlenými památkami.

Probouzíme se do dalšího dne- neděle 25.8. Po předchozí noci strávené ve stísněném a nepohodlném lůžkovém kupé se tedy mně samotnému spalo dobře. Kluci tvrdili totéž. V okolí penzionu byl klid, ráno proniká z venku příjemný chládek. Jenom nás v 8 hodin nekompromisně vzbudily hlasité zvony z blízkého kostela. Z postele ani z penzionu však nepospícháme. Vlak směr Rumunsko nám jede až po obědě a naše zavazadla si můžeme do odjezdu v pohodě ponechat na recepci.

   Jdeme se ještě dopoledne projít po okolí, okolní kostely jsou otevřené, lidé tam chodí na nedělní bohoslužby a tak alespoň s jejich příchodem či odchodem nahlížíme dovnitř. Pak vyzvedáváme naše zavazadla, loučíme se s majitelem penzionu a bavíme se o cílech naší cesty. Pán nám přeje šťastnou cestu a ať nám všechno vyjde. Takovýto osobní přístup velice potěší. Přesouváme se pěšky asi 1 kilometr na nádraží. Nikam nespěcháme, zastavujeme se v parku a pak ještě v malém otevřeném obchůdku, kde utrácíme poslední forinty. Bude zase horký slunný den, ach jo. Jeden den v Debrecíně bohatě stačil. Mají zde sice spoustu historických muzeí, ale to by kluky nebavilo. Okolo je úplná rovina, divokou přírodu v okolí nenajdete. Ale pro milovníky kultury je Debrecín ideálním cílem.

   Pak na nádraží ve stínu nástupišť pozorujeme vlakový provoz a doplňujeme pitnou vodu zdarma z kohoutků na peróně. Kluci si nadšeně fotí zdejší lokomotivy. Nastává část odjezdu našeho vlaku Inter Regio- je to spěšný vlak přes Szolnok do Budapešti, který tvoří 2 moderní elektrické jednotky výrobce STADLER. Klimatizace zde krásně funguje. Něčím podobným jsme jeli před 2 lety u Ostřihomi na severu Maďarska. Nyní jedeme opět nudnou rovinatou krajinou po hlavní dvoukolejné elektrizované trati do stanice Püspökladány (asi tam kdysi pokládali pušky). Odtud vede trať do tolik toužebně očekávaného Rumunska. Na vedlejším nástupišti již stojí osobák do rumunského města Oradea. Tento vlak je však výrazně starší. V čele je jedna z velice hojně používaných elektrických lokomotiv V 43. Sice tyto lokomotivy leccos pamatují, ale jsou velice spolehlivé. Za ní jsou 2 vagóny, které v 90. letech jezdily na rychlících a také již mají něco za sebou. Na klimatizaci zapomeňte, vše řeší okna dokořán. Jsou zde ale záclonky. Usazujeme se do prázdného kupé, tímto vlakem moc cestujících nepojede. Samotné město Püspökladány je malé  a bezvýznamné, je to ale důležitý železniční uzel. Nedovedu si představit, že bychom zde měli trávit více času.

  Náš vlak čeká 10 minut na zpožděný vlak IC Tokaj z Budapešti a pak vyrážíme směr Rumunsko. Trať je jednokolejná, elektrizovaná a nově rekonstruovaná na rychlost až 120 km/h. Náš vlak však jede sotva maximálně 60 km/h. Což vypadá nepřirozeně, obzvláště po moderní trati bez drncání po rovném úseku jako přímka. Prostě nikam nespěcháme, jízdní řád má velkou rezervu pro dohánění větších zpoždění. Jedeme typickou maďarskou pusztou, což znamená step. Jsou zde nekonečné roviny s loukami, kde se pase dobytek, občas nějaký ten strom, někde vidíme i staré vahadlové studny, místy jsou zbytky jezer i bažiny (v rovině nemá dešťová voda jak odtéct). Sídla zde nejsou velká. Je pořádné vedro, prý ke 36 stupňům, okna vozu vlaku jsou dokořán otevřená a vody na pití máme dost. Občas trať vede lesem (listnatým) a to je hned příjemnější chládek. Takto jedeme asi hodinu a je to nuda. Cestující na maďarském území postupně vystupují. Konečně následuje maďarské pohraniční město Biharkerestes. Tady elektrizace končí, maďarská lokomotiva nás opouští a dostáváme rumunského diesela. Kluci si mašinu nadšeně fotí na nástupišti. Do vlaku na přeshraniční úsek přistupují další cestující, nepojedeme tedy sami. Stejně tak přichází rumunská vlaková četa. V této stanici je celkem dost nákladních vlaků, většinou ucelené soupravy s cisternami, kontejnery (zřejmě do rumunských přístavů) a sypáky. Nákladní doprava zde frčí, což je dobře. Do vlaku nastupují nějací 2 chlápci v maskáčích, kanadách s pistolemi na opasku a kontrolují naše občanky. Fotí si je svými mobily.

   Po těchto procedurách náš vlak pokračuje dál. Do rumunské Oradeje to má být už jen něco kolem 15 km a vlak to má absolvovat asi za 30 minut. K tomu je nám ukradena jedna hodina časového posunu. Tu ale získáme zpět zase cestou domů za pár dní. Sloupy trolejového vedení končí na státní hranici (dráty nevedenou ani tam) a na rumunské straně se zásadně snížila traťová rychlost a koleje jsou rozbité, opět se ozývá klapání a vlak se kolébá. Maďaři tak podali Rumunům pomocnou ruku, trať rekonstruovali až k hranici a nyní je na Rumunech, co s tím budou dělat dál. V Rumunsku jsou poměrně rozsáhlé a ambiciózní plány na modernizace tratí a nádraží. Železniční doprava zde hrála důležitou roli za socialismu a byla zásadní při budování průmyslu a ekonomiky. Při členitém terénu Rumunska toto zůstává, dálnice se budují pomalu. Souběžně s modernizací tratí dochází však k jejich úpadku, stejně tak jako u průmyslu. To poznáme na vlastní oči v následujících dnech.  Překročení hranice z Maďarska do Rumunska je hodně patrné. Vše je o dost zaostalejší. Domy, silnice u trati, auta na silnicích. A taky odpadky. Skládky všemožného haraburdí jsou okolo kolejí za obcemi. S příjezdem do Rumunska se v dáli rýsují siluety kopců. Nejsou to žádné velehory, spíše kopečky, taková Vysočina, ale krajina začíná být přece jen zajímavější.

   Náš vlak dojel na nějaké nádraží, jsme na předměstí Oradeji, kde stojí zrezivělé nákladní vagóny na zarostlých kolejích. Do vlaku nastupují pro změnu rumunské bezpečnostní složky, muž se ženou v maskáčích a kanadách s pistolemi  na opasku a kontrolují a fotí svými telefony naše občanky. To zabere asi 10 minut, pak čekáme zřejmě na pravidelný odjezd dle jízdního řádu, poté z velké ale zaostalé nádražní budovy vyleze výpravčí a dá nám signál k odjezdu.  Vlak pokračuje dál a pomalou jízdou se postupně dokodrcáme na hlavní nádraží Oradea. 

 

  V Rumunsku jsme úplně poprvé. Sice jsme nad jeho územím několikrát přelétali, ale z výšky 11 kilometrů si člověk moc neudělá představu o zemi. Rumunsko je rozsáhlá země. Její rozloha je 3 násobná oproti České republice a počet obyvatel je dvojnásobný. Terén země je velmi různorodý. Na severu a západě (v oblasti, kde budeme my) jsou rozsáhlé roviny, stejně tak na jihovýchodě, uprostřed země jsou členité hory s divokými údolími, soutěskami a peřejnatými řekami, které dosahují místy výšky přes 2000 metrů. Město Oradea, kam jsme právě přijeli, má kolem 160 tisíc obyvatel a je údajně jedním z 6 nejkrásnějších měst Rumunska, podle některých zdrojů i nejkrásnějším. Množství památek láká turisty a pokud od nás jede do Rumunska nějaký autobusový poznávací zájezd, určitě Oredea je jedním z cílů cesty. Leží velmi blízko maďarských hranic, jezdí sem z přilehlého maďarského města Bihárkerkestes i městská autobusová linka a vede sem z Maďarska dálnice. A jezdí sem přímé vlaky z Maďarska. Někde se setkáme s maďarským názvem města Nágyvarad (Velký Varad).

  Prozatím jsou naše dojmy nic moc. Na kolejích na hlavním nádraží je šrotiště osobních vagónů, některé po požárech. Vystupujeme z vlaku a vypadá to tady hodně omšele. V podchodu pod kolejištěm to nepříjemně zapáchá a povalují se tu odpadky. Nádražní budova taky leccos pamatuje. Výrazy a zjevy u lidí nepůsobí moc důvěryhodně.

Architektura zde je hodně uherská, Štěpán si vzpomíná ze školy, kde se učili, že tato část Rumunska- Transylvánie, byla původně součástí Rakouska- Uherska. Musím si nechat směnit místní měnu. Je neděle odpoledne, tak to bude možná trochu problém. Ale nikoliv, hned vedle nádraží je směnárna. Je to tedy bar a herna, ale mají zde okénko s přepážkou, směnný kurz je dobrý (opět marže kolem 0,5% u známých měn typu EUR, GBP, USD…). Dávám tedy pánovi za okénkem 50,- EUR. Chce po mě pas nebo občanku. Ok, není problém. Ještě musím podepsat jakési lejstro, že souhlasím s tímto směnným kurzem a následně dostávám několik krásných barevných bankovek, připomínajícím krásnou technicky dokonalou plastovou fólii. Rozhodně to nejsou papírky. Tak to bude mít můj kamarád sběratel radost, pár těchto bankovek s nízkou hodnotou mu určitě přivezu. Platí se zde RONy, a jeden RON je přibližně 5,- českých korun, což se dobře přepočítává. Od 1 RON mají bankovky, pak mají s nižšími hodnotami drobné mince.

   Další cíl je dostat se do ubytování. To by mělo být pouhých 400 metrů od nádraží a jdeme pěšky. Jdeme po hlavní ulici, po které jezdí tramvaje, mají zde vozidla 3 různých generací. Náš byt (apartmán) se nachází v nové či rekonstruovaném bytovém domě u hlavní cesty, kde v přízemí jsou kanceláře firem a nějaké obchody a v horních patrech jsou luxusní byty. Dostal jsem do telefony kódy na vstup dovnitř. Přestože nemáme auto, otevřeli jsme si kódem vrata do sklepní garáže, kde je vyčleněno i případné parkovací místo pro nás. Z garáží ve sklepě se pak již bez kódu dostaneme do přízemí, kde jsou poštovní schránky a v jedné z nich jsou klíče od našeho bytu i s čipem, který slouží k otevření vchodových dveří, abychom tak pokaždé nemuseli chodit přes garáž. Jdeme (či jedeme výtahem) do vyššího patra, kde má být náš byt. Chodby jsou vyhřáté (musí tam být přes 30 stupňů), ale náš byt je příjemně vyklimatizován. Recenze na Bookingu opět nelhaly, ubytování je za tu cenu velice luxusní a velice praktické. Byt je skoro nový, má balkón s výhledem do boční ulice do zeleně a na druhou stranu je výhled na železniční trať u nádraží a na vilkovou čtvrť na kopci nad městem. Budeme tak mít přehled o železničním provozu. Okna krásně izolují vedro i zvuk, klimatizace funguje bezproblémově. Co potěší, tak ve velké lednici je uvítací nápoj- velká krabice s ovocným džusem a láhev s chlazenou vodou, ta příjemně osvěží.

 A čokoládové tyčinky značky ROM v rumunských národních barvách (modrá, žlutá a červená). V bytě je i pračka, tu následně využijeme na vyprání našeho špinavého oblečení. Nejprve ale využijete denního světla a jdeme provést obhlídku okolí.

V městě Oradea a v tomto ubytování budeme trávit 2 noci, takže vyrážíme nejprve do obchodu koupit jídlo a pití, když už je tu ta obrovská lednice. Jdeme necelý kilometr-  je zde  obchodní centrum a poznáváme místní architekturu a provoz. Při přesunu z Maďarska krom přesunutí hodin o jednu dopředu jsme se ale zároveň přesunuli o nějakých 20 let do minulosti. Navíc zástavba v okolí hlavního nádraží je hodně zanedbaná, náš bytový dům, kde bydlíme, je zde velkou výjimkou. Je zde obchoďák, ten je ale v neděli odpoledne zavřený  a můžeme se dostat jen do sklepního patra, kde je supermarket Carrefour express (ten malý formát prodejny). Pro nás je ale dostačující, mají zde i pult teplých jídel a pečivo, byť sortiment je hodně tuto dobu vyprodán. Budeme sem ale docházet i v následujících dnech. Seznamujeme se tak se zdejšími potravinami. Na to, jak jsou v Rumunsku nízké platy (poloviční oproti nám), cenová hladina je poměrně vysoká. Potraviny průměrně o trochu dražší než u nás (což je dáno tím, že spousta z nich se dováží- ze západu nebo ze střední Evropy (byl jsem překvapen vysokou cenou čerstvých jablek, pak se podívám za zemi původu- a ony jsou z Polska!!!) Kupujeme ale za velmi dobrou cenu čerstvé hroznové víno. Adama zaujmou automaty na výkup obalů od nápojů.

   Vracíme se do ubytování s taškami plnými nákupu. Odkládáme jej v bytě a navrhuji klukům, že bychom se ještě na večer, když už není takové vedro, šli podívat na vyhlídku na město, která by měla být od nás dobře dostupná. Klukům se samozřejmě jako obvykle nikam nechce, nakonec však vyrážíme. Jdeme úzkou uličkou okolo starých domů směrem k železniční trati, přes kterou má být pěší nadchod. Ten na rozdíl od Albánie není kovový zrezivělý, ale jsou na něm dřevěné trámy a jsou zachovalé. Již z nadchodu je pěkný výhled na okolí i na nádraží s rozbitými kolejemi, kde probíhá rekonstrukce. Pak jdeme vilkovou čtvrtí nahoru směrem k vyhlídce. Cestou potkáváme podnapilá ledabyle oblečená individua, mají problém s chůzí, ale udržet zapálenou cigaretu dokážou. Raději se těmto lidem z dálky vyhýbáme. Je zde hodně dozrávajícího ovoce, některé je na dosah ruky (ořechy- ty ale ještě pár týdnů potřebují), dále vinná réva, jablka, švestky. Stejně jako v Moldávii, oproti nám ve středních Čechách ani zde úroda ovoce na jaře nezmrzla. U rodinných domků jsou hodně rozšířené zahrádky s ovocnými stromy a domácí drůbeží. Lidé tak mají větší nezávislost na potravinách z obchodů. Vyšli jsme s vyhlídce a náš prvotní dojem je úžasný. Výšlap do kopce rozhodně stál za to. Před námi se otevírá široký rozhled na město, v dáli na horizontu jsou červánky a slunce bude brzy zapadat. Je ale krásná ostrá viditelnost. Za městem směrem ke vnitrozemí se začínají zvedat hory. Je to zatím jen taková pahorkatina, vysoké skalnaté dvoutisícovky jsou ještě tak nějakých 200 km daleko. Je to něco, jako kdybyste z Bratislavy vzhlíželi směrem k Tatrám.  A na opačnou stranu k Maďarsku je pro změnu nekonečná rovinatá puszta. A právě na rozhraní těchto typů krajin vzniklo toto město Oradea. Z výšky se kocháme pohledy na monumentální budovy- je vidět komplex citadely (pevnost) a vedle ní kostel s obrovskou kopulí. A taky další kostely s věžemi. V dáli nechybí ani paneláková sídliště (je to podobné jako u nás). Zítra budeme mít dost času během dne toto město prozkoumat. Mají zde i komplex venkovního aquaparku, ten je taky krásně vidět, nabízím klukům, zda by tam nechtěli strávit horkou část dne, ale nemají zájem, již jsou na tyhle věci velcí. Na kopci u vyhlídky je restaurace a kavárna na terase, budou to nějaké snobárny. Dlouho se tady kocháme výhledy a přemýšlíme, přemítáme, jak jsme se pozemní dopravou dostali až sem a co nás čeká v dalších dnech. Vedra, to víme, Jsme rádi, že jsme opět investovali více peněz do kvalitního ubytování s klimatizací.

Pomalu scházíme z kopce a domů do ubytování jdeme jinou cestou přes město. Ohnivá koule slunce mezitím zapadá za horizont a rychle se stmívá (jsme opět blíže rovníku (47. rovnoběžka) a setmění je tady rychlejší než u nás). Po nadchodu jsme přešli železniční trať, mířící postupně do hor do vnitrozemí a která se nyní rekonstruuje a stejně tak i hlavní silnici. Dostáváme se do vilkové čtvrti (kde si zase utrhnu nějaké místní ovoce- vinná réva nevypadá tak krásná jako v obchodě, je však velmi chutná). Došli jsme do parku, kde na lavičkách pokecává místní omladina a po chodnících běhají sportovci. Opodál teče řeka Sebes- Koros, stéká z hor a vlévá se v Maďarsku do Tisy. Není rozhodně žádným veletokem, připomíná spíše Ostravici v Ostravě. 

Probouzíme se do následujícího dne – pondělí 26.srpna. Máme před sebou první celý den v Rumunsku. Vyrážíme do města na obhlídku. Jedeme tramvají pár zastávek k citadele (pevnosti). Opět se pokoušíme platit kartami, ale terminál sice procesuje, pak na displeji napíše, že transakce proběhla, ale účtenku terminál nevytiskne. Zkoušíme to u jiného a také nic. Nějaký cestující ukazuje na nálepku na terminále, kde je cosi o poslání SMS na nějaké číslo. Nemáme však místní SIM kartu. Ostatní cestující mají zjevně tentýž problém. Nu což, zprocesujeme tedy 3 platební karty a budeme spoléhat na to, že revizorovi nějak vysvětlíme, že terminály netisknou účtenku.

  Vystupujeme na upraveném náměstí u památek. Na podstavci na krátké koleji mají vystavenu malou elektrickou lokomotivu, kterou si kluci nadšeně fotí. Hned před námi je ten obrovský kostel- chrám s velkou kopulí, který jsme včera viděli z vyhlídky a je jednou z dominant města. Jdeme se podívat dovnitř, je krásně zdobený, vnitřní prostor je obrovský. Ale na náš vkus je tam moc málo světla, i z důvodu, že v interiérech převládají tmavé barvy. Hned za kostelem je citadela- pevnost. Je volně přístupná, jak káže Google.  Je to vlastně takový komplex areálů pevnosti, kde jsou kavárny, výstavní síně, městský úřad i muzeum historie, kam kluci nemají zájem jít. Mají tady několik nádvoří a je možno se projít po hradbách. Okolo citadely pak jsou zahrady, vodní příkopy a jezírka. Zajímavé je, že hned vedle historických budou chrámu a citadely je panelákové sídliště. Inu, různé generace architektury vedle sebe.

Jdeme dám velkým parkem směr centrum okolo zajímavých architektonických budov a sedíme a odpočíváme ve stínu na schodech chrámu. Je patrné, že tato část Rumunska byla původně součástí Rakouska – Uherska, jelikož na historických budovách jsou často ještě maďarské nápisy. Stejně tak na úřadech a turistických prospektech jsou někde nápisy i v maďarštině. Je patrné, že ti Maďaři se roztahovali všude na všechny strany. Čeho si člověk nemůže nepovšimnout, je krása místních žen. Jedna z mála výhod cestování v horkém počasí pro nás muže je, že pro nás je to přehlídka dámské módy a krásy ženských těl. Jak již jsem byl upozorněn mým kolegou, který do Rumunska často jezdil na služební cesty, zdejší ženy jsou velice krásné, půvabné a jejich styl oblékání je velice elegantní. Člověk může mít předsudky vztahující se k ženám určitého etnika, ale není tomu tak. Hodně místních žen nosí na krku křesťanský křížek, tím mimo jiné dávají najevo, že nemají zájem o seznámení s cizími muži a dávání se do kontaktu s nimi by bylo pro případné muže jen ztrátou času. Jinak občanů rómského etnika je v Rumunsku dost, poznáte je podle ledabylého oblečení, chybějících zubů a jsou často podnapilí. Tady v Oradeji jich moc ale není.

  Co je praktické, v centrech měst naleznete pítka a kohoutky s pitnou vodou (jako na jihu Itálie), nemusíte tak na celý den vláčet mnoho litrů vody na pití. Vegetace v parcích je pěkná, palmy tak jako v Albánii či Itálii však zde určitě nenaleznete. Je zde hodně upravených kostelů různých tvarů, do většiny z nich bylo možné vejít, posedět, odpočinout si. S placeným vstupem jsme se nikdy nesetkali. Vedra už je na nás moc, potřebujeme se schladit. Přesouváme se směr klimatizovaný obchoďák s hypermarketem Kaufland. Kupuji jízdenky u prodejního okénka u zastávky. Mají zde dvoujízdenky, kde označovací pole na každé straně a slouží tedy na 2 jízdy. Cena je stejná jako u platby kartou – 2 krát 4,- RON. Tramvajová trať je tedy v centru rozkopaná, buduje se nová moderní a místo tramvají jezdí nové klimatizované autobusy. V Kauflandu jsme se ochladili, to ano, Adam byl opět nadšený z automatů na výkup obalů. Čím větší obchod s potravinami, tím mají systémy na výkup propracovanější. Na parkovištích před hypermarkety mají z několika kontejnerů postavené buňky, kde je několik automatů, které lidé krmí prázdnými skleněnými a plastovými lahvemi a plechovkami od piva. Často to uvnitř těchto buněk zapáchá a často některý z automatů je mimo provoz. Jsou zde tak řady. Obzvláště, kdež sem přicházejí tzv. sběrači, kteří mají obrovské plastové pytle a v nich nasbírané obaly, někdy jich mají i přes 100 kusů!!! Za vracené láhve pak obdrží voucher- lísteček na finanční částku, o kterou jim pak obchodní řetězec odečte hodnotu nákupu. Stejný princip jako na Slovensku, v Německu a od nedávna i v Maďarsku i zde. Podle všeho zde v Rumunsku je vidět, že i výkup skleněných lahví je zde něčím novým.

   Jako oběd si nakonec před Kauflandem ve stínu u pultu teplých jídel dáváme kuřecí křidýlka a stehýnka s omáčkou. Opodál u vstupu do nákupáku si pak umyjeme ruce na WC d doplníme vodu. Na odpočinek a posezení v chládku to tu však  moc není. Přesouváme  se tedy autobusem jinam směrem k dalšímu parku a pozor, v autobuse potkáváme revizora (jízdenky máme OK). Mezi zástavbou je krásný park, kde je čisto, stín a je zde čisté WC s pitnou vodou. A spousta dětských hřišť, v tomto čase a vedru kolem 35 stupňů však zde nikdo není. My tady nyní relaxujeme, Štěpán chvíli cvičí na hrazdě, ale v tomto horku to není dobrý nápad. Opodál mají další kostel, kam nahlížíme. Jsme rozhodnuti se stáhnout do našeho klimatizovaného ubytování. Ještě se stavíme zchladit se do klimatizovaného obchůdku a pak jdeme pěšky. Tramvaj tady jezdí taky po úzkých ulicích mezi rodinnými domky, všude na sloupech je změť optických kabelů pro vysokorychlostní internet do každého domu a bytu.

   Na zahrádkách u domů vidíme opět dozrávající ovoce. Jdeme okolo oploceného areálu čehosi jako zámku s obrovskou zahradou. Brána u vstupu dovnitř je do areálu otevřená. Jednak je zde budova barokního paláce (to je ten zámek) a vedle něj je obrovský kostel- je to římskokatolická bazilika. Právě z ní vycházejí nějací 2 turisté, takže bude otevřeno. Sám se jdu podívat dovnitř (kluci nechtějí). Výzdoba a rozměry kostela uvnitř jsou úžasné. Hraje zde nahlas varhaní hudba a jsem zde jako návštěvník úplně sám. Je otázkou, zda hraje živý varhaník, nebo to hraje automat- program. Procházím sedy prostory obrovského kostely, do toho hlasitý pronikavý varhaní koncert. Je to zvláštní pocit. Ale opět, i v tomto kostele je celkem temno. Vycházím ven opět do vedra a k ubytování je to jíž jen 3 minuty. Vlastně zvony z tohoto kostela jsme slyšeli i v našem bytě ráno.

   V bytě nějakou dobu relaxujeme, sprchujeme se a sbírám krásně uschlé a ve větru vyfoukané vyprané prádlo. Ještě ale určitě na dnešek uskutečníme nějaké aktivity. Pokud bychom tady měli auto, tak nežli chození ve vedru po památkách bychom vyrazili do vyšších hor a procházeli bychom se soutěskami s divokými řekami a vodopády. Nastává večer, venku se ochlazuje a slunce tolik nepálí, navíc se dělá oblačnost. Vyrážíme pěšky zase na kopec do vilkové čtvrti za koleje, ale na jiné místo než včera. Opět na kopec, což se klukům opět nechce. Ale již je venku příjemně a taky profukuje svěží vánek. Zřejmě někde v horách byly bouřky. Zdejší vilková čtvrť připomíná Moldávii. U domků jsou velké pozemky se zahradami, na mnoha z nich lidé staví rodinné domky (většinou velké několikagenerační vily). Jiné pozemky jsou zase zarostlé vegetací a domy dlouho nedostavěné. Vyšli jsme až na vrchol kopce, tedy tam, kde končí cesta. Zase můžeme pozorovat západ slunce nad Oradeou, tentokrát nad jinými městskými čtvrtěmi. Vracíme se zpět do ubytování přes vlakové nádraží, kde kluci fotí za zbytku denního světla zdejší vlaky.

Je další den- úterý 27. srpna. Balíme věci, moc se nám nechce tohle příjemné pohodlné ubytování opustit, ale nedá se nic dělat. Dnes se musíme přesunout do dalšího cíle naší cesty- do města Arad. Tím, že je zde nízká četnost vlaků, jsme neměli moc na výběr, kterým vlakem jet. Nakonec jsme se rozhodli pro nejoptimálnější řešení, pojedeme až vlakem odpoledne a do té doby si necháme naše zavazadla v úschovně na nádraží a půjdeme se podívat na další zajímavá místa  tady v Oradeji. Je jich tu ještě víc než dost. Ubytování bychom museli stejně opustit během dopoledne.

  Odcházíme z bytu a klíče dáváme do poštovní schránky. Na nádraží mají jednak automatické úschovní skříňky, ty jsou však předražené a všechny jsou prázdné. Pak je zde výrazně levnější možnost úschovy věcí u nádražního bufetu (baru, herny či jakési hospůdky té nejlevnější cenové skupiny). Paní za pultem je ochotná a jdeme s ní do vedlejší zamčené místnosti, kde jsou na policích a podlaze kufry. Lepí na něj nálepky a dostáváme účtenku. Jízdenky na odpolední vlak do Aradu jsme si koupili na pokladně již včera, když jsme sem měli cestu. S vlaky to tady není tak jednoduché. Jezdí řídce a mají několik kategorií a tedy i tarifů jízdného. Většina z nich je dálkových a mají povinnou rezervaci. Paní v pokladně uměla dobře anglicky, byla ochotná a vše nám výstižně vysvětlila. Je pravda, že spojení i cenu jsme si vyhledali na Internetových stránkách rumunských státních železnic, ale jízdenku bylo pak potřeba koupit v pokladně (vlastně to tak bylo jednodušší).

  Vyrážíme tedy do města, zase tramvají a pak kousek pěšky k jedné historické monumentální budově v upravené zahradě s fontánami. Je to palác, ve kterém je muzeum. To má několik sekcí (umělecké sbírky, historie regionu, my jsme si vybrali přírodu a vědu). Na pokladně naopak kluci dostávají výraznou slevu pro mládežníky a studenty (ISIC karty tady nikdo moc neřeší). Expozici mají moc pěkně udělanou, jsou zde tématické místnosti na vývoj Země a pak na přírodu Rumunska (jednotlivé biotopy s faunou a florou), vše s popisky v angličtině. V jedné místnosti se nás ujímá komunikativní průvodce, který nás plynulou angličtinou vítá a ptá se, odkud jsme. Když mu odpovíme, hned zmiňuje rok 1968 a fakt, že Rumunsko se tehdy odmítlo podílet na invazi vojsk do Československa tehdy v srpnu (vlastně je v těchto dnech výročí této okupace). Děkujeme průvodci a hned odpovídáme, že o této skutečnosti víme a vážíme si toho.  Průvodce také povídá o Drakulovi a o tom, že tato část Rumunska byla kdysi součástí Rakouskouherské monarchie a že tedy máme společnou historii. Tato expozice se nakonec klukům líbila a zdokonalili jsme se v anglických slovíčkách na názvy zvířat.

   Z muzea se pak přesouváme do centra, cestou nás zaujme památník hasičům. Cestou si dáváme místní specialitu- langoše. Tady chutnají jinak než na Slovensku a v Maďarsku (české nezmiňuji, v českých občerstveních je neumějí dělat). Můžeme si vybrat, zda je chceme se smetanou, skořicí, marmeládou či kakaem, posypané sýrem. Langošáren je zde hodně, přímo tam i langoše vyrábějí a jsou to místní rodinné firmy, tedy žádné nadnárodní řetězce. A cenově jsou velice přijatelné. Samozřejmě se nedá výhradně stravovat tímto způsobem.

  Dnes je příjemnější počasí, již od rána je zataženo, místy dokonce mírně mrholí. Sice je přes 30 stupňů, ale nepere slunce a fouká vlhký vítr od hor, kde jsou bouřky. V centru u nejvíce památek mají v jednom ze starých domů uličku- pasáž, kde na stropě jsou barevné mozaiky. Připomíná to italské Milano, kde mají něco podobného, ale většího a jsou tam velice luxusní a drahé obchody světoznámých módních značek. Taky v Oradeji je to skromnější, jsou zde kavárny, cukrárny a narazili jsme právě zde na  obchod se suvenýry a mají zde i pohlednice (a za dobrou cenu)!! Hurá, tak po neúspěchu z Moldávie a Albánie se nám nakonec podaří poslat pohledy alespoň odtud!! Kupujeme tedy pohledy na náměstí na lavičce na ně pak píšeme pozdravy. Kousek by podle map měla být i pošta. Je to velká budova hned naproti. Hned tam míříme a máme obavy, zda jsme tu správně. Je to budova, kde jsou státní úřady. Na recepci se ptáme, zda opravdu je zde pošta. Pán kyne, že ano a odkazuje nás do místnosti s číslem. Tu pak po nějaké době nacházíme. Za zavřenými dveřmi je malá místnost, uprostřed které je stůl a za nim sedí jedna paní u počítače a okolo sebe má hromady balíků, dopisů a lejster. Zdravíme paní, ukazujeme ji pohledy a ptáme se, zda je zde opravdu pošta. Ta přikyvuje a ukazuje, ať jí pohledy dáme. Vysvětlujeme, že je chceme poslat do České Republiky. Paní je vše jasné, lepí na ně známky, zkasíruje nás o poštovné (není nikterak vysoké, za pohled do ČR se platí 10,- RON (50,- Kč)), podekuje nám a pohledy položí na hromadu dalších zásilek. Mise s posláním pohledů z Rumunska tedy splněna.

Blízko budovy s poštou je radnice s věží, na kterou se dá vyjít. Před dvůr vcházíme k pokladně, kde je zároveň cosi jako infocentrum. Zaplatíme vstupné (kluci dostávají zase slevu) a jdeme po schodech nahoru. Cestou si prohlížíme expozici historie města. Je zajímavé vidět, jak to tu vypadalo před desetiletími, staletími. Nakonec po dřevěných a stále užších schodech vystupujeme na vyhlídkovou plošinu nahoru. Okna ve věži jsou otevřená a je zde příjemný průvan. Vyhlídková plošina je malá, ale moc dalších turistů zde není. Rozhled je úžasný. Máme krásně na dlani místa, která jsme v minulých dnech navštívili. Mají zde i dalekohledy a zdarma!! Štěpán tak z nich pozoruje mezinárodní letiště na okraji města a vidí značky a typy letadel na něm. Jedním směrem nad horami je vidět černá tma s blesky, tam musí být pořádná bouřka. Snad nepřijde k nám, než dorazíme na nádraží. Byl to dobrý tah sem na věž vylézt dnes při zataženém chladnějším počasí, při včerejším vedru a výhni na slunci bychom zde jen trpěli. Scházíme dolů a využíváme WC zdarma pro návštěvníky také k doplnění vody do láhví.  

   Postupně se vracíme směrem k nádraží. Jdeme ještě dalšími ulicemi přes rozsáhlé centrum okolo divadla a pak uličkami okolo obchodů. Historická architektura je fakt zde pěkná. Stavujeme se opět v našem oblíbeném obchodu Carrefour, kde si u pultu teplých jídel kupujeme něco na pozdní oběd. Jedeme zde poslední jízdu tramvají na poslední cvakací jízdenky. Naše zavazadla v pohodě vyzvedáváme v úschovně a pomalu jdeme na nástupiště vyhlížet náš vlak. Zrovna přijíždí jiný s několikahodinovým zpožděním z opačné strany Rumunska, z letoviska u Černého moře. Vystupují z něj davy lidí (převážně mladších) s velkými zavazadly, patrně se vracejí z dovolené u moře. Vlak má také lůžkové a lehátkové vozy. Stojí zde také soupravy jiného dopravce- obdoba Arrivy, jezdí zde, tak jak u nás, s vysloužilými dieselovými jednotkami z Německa. Vidíme také dieselové jednotky Desiro, ty však provozuje státní dopravce - Rumunské dráhy. Tady jsou však vlaky v podstatně horším stavu. Rozbitá okna nejsou výjimkou (i zde mezi zábavu postpubertální mládeže nebo sociálně nepřizpůsobivých obyvatel někdy patří házení kamenů na vlaky), vozy jsou posprejované.  Na Internetu v ubytování jsme se dočetli hrůzné recenze na cestování rumunskými vlaky, něco ve smyslu nedobrovolné sauny ve vagónech, nechť cestující zapomenou na funkční klimatizaci. Informační zařízení je nyní mimo provoz a hlášení pořád cosi hlásí v rumunštině. Odjezd našeho vlaku se blíží, má to být dálkový vlak přes celé Rumunsko do města Constanta na pobřeží a mají v něm být i lůžkové a lehátkové vozy. Stále žádná vhodná souprava se sem ale nepřistavuje. Kluci se dohadují, že snad to nebude ta od hodně zpožděného vlaku, která nedávno přijel, ale podle pohybu nádražáků kolem něj to tak nevypadá. Je zde patrná přezaměstnanost mezi provozními pracovníky. Nakonec soupravu od původního vlaku zatahují někam pryč na odstavnou kolej a na její místo k nástupišti sunou čerstvě ošetřenou a uklizenou soupravu pro náš vlak.

  Jsme příjemně překvapeni, vozy vypadají na zdejší poměry velmi zachovale. Uvnitř je čisto a klimatizace funguje. Místenky máme do velkoprostorového vozu, který je z Oradeje obsazen sotva ze čtvrtiny. Odjíždíme s mírným zpožděním kolem 20 minut, což je v těchto podmínkách naprosto v pohodě. Opouštíme tedy město Oradea, první na cestě po Rumunsku. Vlastně jej objíždíme a vzdalujeme se od paneláků a bývalých průmyslových závodů. Rychlost vlaku není moc slavná, kolem 40 km/h, což při rovinaté krajině a rovné trati je nepřirozené. Už chápeme, proč na ujetí vzdálenosti do 121 km do Aradu vlak potřebuje téměř 3 hodiny, za 3 jízdenky včetně povinné rezervace jsme zaplatili v přepočtu 750 českých korun!! To je na východoevropské poměry celkem hodně (oproti např. Bulharsku, kde vlakové jízdné je výrazně levnější). Jako i jinde v zahraničí, slevy pro mládež a studenty zde v Rumunsku jsou, ale platí jen pro rezidenty. My tedy musíme platit všichni plné jízdné. Tak se tedy náš vlak pomalu trmácí krajinou obilných lánů a pastvin po rovné, ale rozbité trati rychlostí 40-60 km/h. Okolo je rovinatá puszta, táhnoucí se daleko do Maďarska, a nalevo do vnitrozemí se zvedá postupně pásmo hor. Vidíme nad nimi bouřky. Cestou vidíme zbytky bývalých velkých průmyslových závodů, které kdysi zpracovávaly zemědělské produkty i nevábně vypadající obytné domy na venkově. Ano, jízda vlakem po této trati je nudná, téměř 3 hodiny vidíme stále to samé. Na Wifi ve vlaku zapomeňte. Pochutnáváme si na jídle z Carrefouru a prohlížíme si krajinu. Vlak i párkrát zastavuje, žádná významnější sídla však cestou do Aradu nejsou. Pomalu se ale blížíme do cíle, rychlost vlaku se postupně zvyšuje až k 80 km/h. Někde asi 30 km před Aradem přibyde druhá kolej (od připojující se trati z hor) a ještě blíže pak elektrizace, je to nějaká velká průmyslová vlečka. A pak již se v dáli rýsují vysoké paneláky a komíny fabrik v Aradu.

   Město Arad má podobný počet obyvatel jako Oradea (145 tis. obyv), ale když přijedeme na zdejší hlavní nádraží, vypadá to tam daleko moderněji. Údajně podle recenzí na Internetu je to jedno z nejmodernějších a nejčistších nádraží v Rumunsku. Vede sem moderní dvoukolejná elektrizovaná trať z Maďarska, která pak pokračuje jako koridor dál směrem na Bukurešť. Vystupujeme z našeho dálkového vlaku, pro další jeho trasu se přepřahá dieselová lokomotiva na elektrickou a připřahají další vozy. Zítra dopoledne tak budou cestující u Černého moře. Nádraží je podstatně rozsáhlejší, mají zde nadchody s jezdícími schody, funkční informační zařízení a prostornou halu s pokladnami a službami. Také prostředí před nádražím vypadá daleko moderněji. Paneláky jsou rekonstruované, silnice široké a mají zde i cyklopruh na chodníku. Před nádražím na podstavci je rezivějící pomník velké parní lokomotivy.

  Do našeho ubytování je to tentokrát dál. Nějakých 1,2 km. Ale bez problémů tam dojdeme, chodník s cyklopruhem je rovný, bez děr. Navíc se ochladilo, je zataženo,  zřejmě po bouřce, jelikož jsou okolo zbytky kaluží a příjemný vlhký vzduch. Jdeme okolo nákupního centra s velkým hypermarketem Carrefour, tam za chvíli vyrazíme na nákup potravin na dobu našeho pobytu na dvě noci zde. Bydlíme opět v téměř novostavbě, v bývalém průmyslovém areálu jsou nově postavené byty, opět bychom mohli použít i místo na parkovišti před bytovým komplexem. Scénář příjezdu do našeho bytu je obvyklý, přišly mi na telefon kódy na otevření dveří do vstupní chodby a v poštovní schránce po zadání kódu jsou klíče  od bytu. Vše je tady moderní. Byt je sice menší, než v Oradeji, ale pro nás dostačující. I zde jsme nalezli chlazenou vodu v lednici a sušenky na uvítanou. Máme opět pračku (určitě ji využijeme, vypereme další várku prádla), balkón, moderní lednici a kuchyňské vybavení a okna s výhledem na další byty v pozadí s dalším staveništěm a na druhou stranu je výhled na trafostanici a moderní nový fotbalový stadion. Vůbec fotbal je zde v Rumunsku (stejně jako v Moldávii) velice populární sport. Stadionů je zde hodně a jsou dobře udržované.

  Vyrážíme na nákup do nedalekého Carrefouru (je to asi jen 300 metrů) a Adama opět zaujmou na prostoru před hypermarketem velké kontejnery, kde jsou v klimatizovaném prostoru s umyvadlem automaty na výkup obalů od nápojů). Opět to tady zapáchá a je zde hodně sběračů, kteří sem přinášejí obrovské pytle s láhvemi a plechovkami. V Carrefouru pak nás zaujme nabídka z pultu teplých jídel a kupujeme čerstvé ovoce (hrozny vypadají lákavě). Jsme zatím v největším obchodě v Rumunsku, sortiment mají obrovský a ceny zajímavé, i když nám připadá, že je zde o něco dráž než u nás.  Ale místní produkty jako vína, jogurty jejich značky či smetanové tyčinky mají za dobré ceny. S nákupem se vracíme do bytu, plníme lednici a již se šeří. Jen se Štěpánem vyrážíme na průzkum okolí našeho ubytování. Naproti našemu bytovému komplexu přes hlavní silnici je velký průmyslový areál, částečně ještě funkční, vede tam i železniční vlečka a měl by to být jeden z výrobních závodů místní vagónky ASTRA (její vagóny používá např. Regiojet a vyrábějí taky tramvají). Jdeme se podívat ještě do dalších ulic na sídliště, hned vedle paneláků mají dva krásné historické kostely a hned vedle je pak nízká zástavba rodinných domků se zahradami. Po ulicích jezdí tramvaje, jejich síť je zde rozsáhlejší než v Oradeji, ale mají úzký- metrový rozsah. Značky tramvají i jejich stáří jsou velice rozličné. Za úplné tmy se pak vracíme domů do bytu.

Je další den- středa 28. srpna. Zatímco včera byla  po většinu dne zatažená obloha a bylo relativně příjemně, dnes je již od rána jasná modrá obloha a horko. Spalo se nám dobře, s vypnutou klimatizací, měli jsme otevřená okna a byl přirozený průvan. Okolo bytu byl klid, hlavní cesta je daleko a za dalšími domy. Jenže ráno v 7 hodin nastal nekompromisní budíček z nedaleké stavby- někdo zatloukal něco kovového a pak se dal do práce bagr. Po vydatné snídani z místních zdrojů se tak vydáváme vstříc dalšímu poznávání do tohoto města.

   Kupujeme lístky na tramvaj- v automatu na zastávce, opět celodenní jízdenky zde nemají. Jednotlivé nepřestupní jízdné je zde oprati Oradeji dražší- tady pro zónu města Arad stojí 4,- RON. Zdejší tramvajová a autobusová síť je zde ale rozsáhlejší. Arad je roztahanější. Máme za cíl si během dne projet i zdejší atrakci- meziměstskou tramvajovou trať do obce Ghioroc. Tak tomu budeme muset přizpůsobit naše plány. Nyní tedy jedeme do centra Aradu. Připadáme si trochu jako v Olomouci, mají zde široké ulice se spoustou stromů a květin.  A hodně historických budov. Oproti Oradeji leží Arad v absolutní rovině, ale ke kopečkům to není daleko. Ty jsou vidět v dáli za městem. Centrum Aradu je poměrně rozsáhlé, vystupujeme nedaleko parku u řeky. Mají ze dřevěný monument- kozla a reklamou na stejnojmenné české pivo. Přecházíme po pěší lávce místní řeku, je to jiná, než tekla přes Oradeu, ale podobná svou délkou a vodnatostí, také teče z Rumunských hor směrem do Maďarska, kde se vlévá do Tiszy.

  Jdeme rekreační zónou, kde je venkovní koupaliště kolem sportovních areálů, kde je hodně stromů a příjemný chládek. Pochodili jsme po centru města, stavili se v pekárně na místní výborné pečivo s masem. Zdejší budovy jsou v románském stylu, např. divadlo, paláce státních úřadů a kostely. Díváme se na jízdní řády tramvají a děláme časový plán na cestu tramvají do Ghiorocu, jelikož tam to jezdí jen asi každou hodinu. Zpět bychom se svezli vlakem, ať nejedeme tou samou trasou zpět. Tak ještě couráme dalšími uličkami po centru, došli jsme na další velké náměstí s nižší zástavbou, nahlédli jsme tam do několika otevřených volně přístupných kostelů. Pod náměstím mají WC zdarma, je kupodivu čisté a doplňujeme tam pitnou vodu. Chceme se podívat do malého muzea do vodní věže. Podle Googlu má být otevřené, ale když jsme ke věži přišli, tak vstupní dveře a dovnitř podle pavučin a zarostlosti vegetací již dlouho nikdo neotevřel. Tak si alespoň vodní věž prohlížíme z venku, i se zarostlou neudržovanou zahradou. Došli pak jsme na zajímavé náměstí mezi nízkými baráky, kde je něco na způsob pařížského vítězného oblouku se sochařským dílem-  lidí, pochodujících obloukem. 

Přesouváme se pomalu k zastávce, odkud má jet zanedlouho tramvaj do Ghiorocu a ještě se podívám do obrovské katedrály, ta je tady v Aradu největší a opravdu je úžasná. Ale opět je zde temno. Naproti přes velmi rušnou ulici je pak jezero a spousta květin okolo. Vyzbrojeni zásobami pitné vody nastupujeme do tramvaje směr Ghioroc. Je to souprava dvou starých tramvají, a evidentně pamatují hodně. Jsou zde ale měkká sedadla, takže si připadáme jako na matraci a u oken jsou záclonky. Alespoň něco proti pálícímu slunci. Ale uvnitř tramvaje je vedro jak v sauně. Jízdenka na tuto meziměstskou trasu je za jiný tarif, stojí 12,- RON a prodává se v automatech na zastávkách. Na jízdence je QR kód, s tím přiložíte jízdenku ke čtečce uvnitř tramvaje a ono to tůtne. Zbytečně překombinované. Nemáte pak mimo dopravní prostředek přehled, zda jízdenka je použitá nebo nikoliv. Podobně jako ve slovinském Mariboru v autobusech. Tam si v trafikách necháte vytisknout jízdenku s QR kódem, při nástupu ji podáte řidiči, ten ji přiloží ke čtečce, pípne to a jízdenka se vlastně znehodnotí (tedy její platnost). Na klimatizaci či větrání v této tramvaji zapomeňte. Na zvládnutí 20 km trasy do Ghirocu z centra Aradu tramvaj potřebuje více než hodinu!

  Jízda touto zvláštní tramvají je jednou z must-see atrakcí (musíte to absolvovat) každého železničního nadšence, který míří do této části Rumunska. Ve skutečnosti však na této tramvaji nic úžasného není. Dobrovolně tak zde podstupujeme s klukama utrpení- koupeme se ve vlastním potu a rychlostí většinou kolem pouhých 20 km/h se v  tramvaji kolébáme a kodrcáme z centra Aradu ven a dále pak nudnou rovinatou krajinou podél hlavní silnice lány polí a okolo starých opuštěných průmyslových závodů. Tramvaj jezdí přibližně každou hodinu a její ekonomická efektivita je v dnešní době velice sporná. Obzvláště, když vede většinou podél hlavní silnice, kde se auta a autobusy mohou prohánět daleko vyšší rychlostí. Moc cestujících s námi nejede. Jednou ze zajímavostí a lahůdkou pro železničního nadšence je úrovňové křížení této tramvajové trati s elektrizovanou železnicí. Při výjezdu z předměstí Aradu a za odbočkou k průmyslovému závodu (zřejmě tramvaj kdysi sloužila i jako vlečka pro nákladní dopravu) končí dvoukolejka a dále jedeme již jen po jedné koleji s tím, že v obcích jsou krátké výhybny na křižování. Jízda obcemi je však zajímává, jelikož z tramvaje vidíme přímo do dvorků obytných domů. Máme tak přehled o domácím zvířectvu, co se pěstuje na zahrádkách a jaký mají lidé na svých dvorcích nepořádek. Projeli jsme několik vesnic, už toho máme dost, v tramvaji musí být alespoň 40 stupňů a zásoby vody nám vyjdou tak akorát. Nedaleko se objevují kopce a tam snad pod nimi bude už konečně ten tolik očekávaný Ghioroc. Pak tramvaj odbočí od hlavní silnice a dál vede okolo rozpadlých domků, kde vidíme sociálně nepřizpůsobivé ledabyle oblečené obyvatele tmavší pleti a extrémní nepořádek všude okolo. Stejně tak hodně autovraků. Dále pak jedeme okolo jezer, jsou to vytěžené štěrkovny a údajně čistou vodou, vidíme i koupající se lidi.

  Jsme skoro v cíli. Přejíždíme po nadjezdu moderní železniční trať (ta je pro změnu čerstvě nedávno rekonstruovaná) a právě po ní sviští rychlík s maďarskými vozy. Nadjezd je nový a kousek za ním je tramvajová trať také rekonstruovaná. Jedeme okolo bývalé tramvajové vozovny, která kdysi sloužila jako muzeum, nyní je dlouhodobě zavřené, ale alespoň z dálky vidíme staré tramvaje. Samotný Ghioroc není rozhodně žádné město. Je to obec, prostě vesnice. Dojeli jsme na náves, kde je triangl na otáčení tramvají. Vystupujeme s pocitem vysvobození od úmorného vedra, Venku ale není o moc příjemněji. Musíme se za 35 minut přesunout na místní nádraží, odkud nám jede vlak zpět do Aradu. Cesta vlakem má trvat pouhých 16 minut!!! Stihneme ještě navštívit místní obchůdek, koupit příjemně chlazenou balenou vodu z lednice a něco na svačinu. Mají v obchodě krásně příjemný klimatizovaný chládek. Stihnu se ještě podívat do otevřeného malého kostelíku hned vedle. A pak míříme uličkami mezi rodinnými domky a poli směrem k místu, kde by mělo být nádraží, cestou stihnu sbírat a jíst chutné sladké švestky.

  Vlastně vůbec netuším, proč před více než 100 lety postavili sem tuto tramvajovou trať a co je zde vlastně tak úžasného. Snad fakt, že se zde začínají zvedat kopce a jsou zde vinice?? Také je zde hodně rozestavěných rodinných domků. A stále hodně volných nevyužitých pozemků mezi nimi, které čekají na další zájemce. Nádraží jsme v pohodě našli a vlak stíháme. Je to ale ještě staveniště a dost překombinované. Jsou zde 3 nástupiště, nadchod, výtah, zábradlí, nájezdové rampy, a taky hodně původních kolejí se ale zrušilo. Připadá nám to jako u nás, kdy projekt je hrazen z dotací EU a není podstatné, aby stavba byla efektivní, smysluplná a sloužila lidem. Důležité je, aby stavební firmy na tom co nejvíce vydělaly a smysluplnost se určitě neřeší. Pokladna zde není, jízdenky si koupíme ve vlaku. Informační zařízení na tomto čerstvě rekonstruovaném nádraží zde ještě není v provozu, na příslušné nástupiště se musí jít jen nadchodem. Inspirujeme se ale jinými cestujícími- místními lidmi, kteří to tu znají a ještě se jich pro jistotu ptáme, zda odtud opravdu pojede vlak do Aradu. Zastávkový vlak posléze přijíždí a tvoří jej elektrická lokomotiva se dvěma zastaralými bývalými rychlíkovými vozy s kupéčky. Usazujeme v jednom kupé na pohodlných sedačkách. Klimatizace ani větrání zde není. Na WC neteče voda. Průvodčí postupně kasíruje přistoupivší cestující, jízdenka do 20 km vzdáleného Aradu stojí 8,- RON (oproti 12,- RON za tramvaj, tou však můžete jet všude, kam se dá dojet bez přestupu), tramvaj jede přes hodinu, vlak 16 minut. Pokud by tedy jel včas. Zatím nikam nejedeme, stojíme a čekáme. Nikdo nic nehlásí, ani průvodčí nic neříká. Podle dalších cestujících na nástupišti, vyhlížejících vlak z opačného směru, usuzujeme, že na rozestavěné trati je výluka a jezdí se jen po jedné koleji. Po 15 minutách přijíždí obdobná souprava zastávkového vlaku z opačného směru a můžeme jet. Trať z Aradu do vnitrozemí je v rozsáhlé rekonstrukci, která umožní rychlost v přímých úsecích až k 160 km/h, náš vlak jede jen 120 km/h. Kluky fascinují pootevřená dveře zajištěná provázkem, aby šly při zastavení otevřít. Pokud procházíte okolo dveří při rychlosti vlaku 120 km/h, musíte se mít na pozoru a rodiče musí své děti hlídat. Takovýchto dveří je ve vlaku více.

   Přijeli jsme na moderní hlavní nádraží Arad. Kupujeme jízdenky s rezervací na zítřejší vlak do Témešváru. Moc vlaků na vzhledem k nízké četnosti spojů výběr nemáme. Paní v pokladně byla opět ochotná, přátelská a vše jsme si vzájemně vysvětlili anglicky. Vzdálenost pouhých 57 km, čas hodina a 20 minut bez zastavení, sice dálkový vlak, ale souprava bude velmi komická. Cena pro nás 3 v přepočtu 400,- českých korun včetně povinné rezervace. Jsme pro dnešek po opětovných vedrech unavení, jdeme tedy do ubytování a cestou se stavujeme v klimatizovaném obchoďáku. Pak něco koupíme v Carrefouru a jdeme na chvíli na relax do ubytování. A samozřejmě hned do sprchy.

  Ještě někam vyrazíme na podvečerní procházku a průzkum okolí. Není ještě tma jako včera, tak půjdeme všichni tři. Jdeme podobným směrem jako včera se Štěpánem, ale okolí vidíme za denního světla. A je to zajímavé. Paneláky v podobném stylu jako v Moldávii, ale nejsou tak zaostalé a rozhodně nikde neosazené byty. Zajimavé je, že hned za vysokými paneláky začíná pásmo rodinných domků se dvorky a zahrádkami, opět s vysokými ploty. Je zde hodně dětských hřišť a teďka večer, když je konečně příjemněji, jsou plné dětí. A všude rumunské vlajky a nejen na státních budovách. Tam tedy vlají i vlajky EU, ty jsou ale často oproti těm opečovávaným rumunským špinavé a potrhané. Všeobecně jsou Rumuni velcí vlastenci. Ve svých národních barvách mají natřené skluzavky na hřišti, když jsou vedle sebe. Stejně tak nátěry na lokomotivách. Stejně tam lidé nosí rumunské vlajky jako nášivku na oblečení, na batohu. Kluci si chtějí dát na ulici kebab a tam porovnáváme několik zdejších rychlých občerstvení. Nakonec se rozhodujeme dobře, jídlo je velice chutné a velká porce. Mezitím se setmělo a poté se vracíme na ubytování. Ještě dodávám, že ukrajinské vlajky jsem za celou dobu pobytu zde viděl jen dvě.

 

A je další den, čtvrtek 29.srpna. Ráno nikam nespěcháme, náš vlak nejede moc brzy a na nové ubytování do hotelu do Témešváru bychom měli dorazit tak akorát. Pěšky jsme se přesunuli na nádraží, opět bude horký slunečný den (jak jinak po většinu tohoto léta pro nás). Fotíme si a detailně prohlížíme parní lokomotivu na podstavci před nádražím, brzy ji pohltí koroze. Náš vlak je již napsaný na odjezdové tabuli, má zpoždění pouhých 10 minut a již přidělenou kolej a nástupiště. Na tom však stojí právě dorazivší dálkový vlak z opačné strany Rumunska s několikahodinovým zpožděním a nemá se k tomu, aby odjel. Odjezdové tabule nejsou ale na nástupištích u kolejí, jsou jen v nádražní hale a nahoře u nadchodu, odkud se jde po schodech k nástupištím. Hlášení v rumunštině nám nic neříká. Nakonec podle ostatních cestujících s velkými kufry, kteří taky evidentně čekají na nějaký dálkový vlak a jediný tou dobou bude ten náš, usuzujeme, že tady stojíme správně. Nakonec náš vlak přijíždí na opačnou stranu našeho nástupiště.

  Souprava vlaku se na tuto dálkovou linku Oradea- Arad (odtud pak elektrizace) – Temešvár vůbec nehodí. Tvoří ji dieselová jednotka Desiro (původem z Německa) a je určena pro regionální vlaky. Většina cestujících má jako my velké kufry, na které v tomto vlaku vůbec není místo. Také zjišťujeme, že čísla míst na našich jízdenkách neodpovídají označení sedadel ve vozidle. Totéž zjišťují i jiní cestující. Nakonec si však všichni někam posedáme a každé sedadlo bude využito. Vlak odjíždí. Tato souprava má funkční klimatizaci, není posprejovaná či počmáraná a nemá ani jedno rozbité okno. I WC funguje, je v něm papír a teče voda. Ale rychlost vlaku není nikterak závratná, pohybuje se většinou kolem 40-60 km/h, maximálně se na chvíli rozjedeme na 80 km/h. Trať je elektrizovaná, jednokolejná s výhybnami a vede většinou přímo. Všímáme si přibývajícího průmyslu na venkově. Jsou zde obilná sila, zpracovatelské závody na potraviny, rafinerie biopaliv, vidíme ale i ropné vrty a údajně se zde těží i plyn. Rumunsko je v těchto energetických surovinách nezávislé na importu a může si je dovolit i dodávat do zahraničí. Přitom benzín je zde drahý, vyjde stejně jako u nás. Někde jsou vidět stavební práce na  modernizaci tratě, má se zdvoukolejňovat a vést v jiné stopě.

  Blížíme se k Témešváru a jedeme okolo bývalého obrovského seřaďovacího nákladního nádraží, na kterém stojí stovky nákladních vagónů různých typů, které reziví a zarůstají vegetací. Podle vzrostlých stromů mezi nimi minimálně 20 let!!! Vagóny tak v budoucnu poslouží jako zdroj pro zdejší železářský průmysl. Útlum železniční dopravy je patrný po celém Rumunsku. Vidíme zde ale hodně lokomotiv od jiného než státního dopravce CFR (např. Constantin Group či MAFRA- ti mají i hodně cisteren, pochopil jsem, že je to obdoba našeho Agrofertu). Moc jedoucích nákladních vlaků zde ale nevidíme, spíše odstavených vozů a lokomotiv. Dojeli jsme na nádraží Témešvár Nord, což je ze to hlavní. Rychlostí krokem jedeme a kolébáme se přes výhybky a pomalu dojíždíme k nástupišti. To, co vidíme okolo, je šok. Nádraží zchátralé a na nástupištních hranách na zemi posedávají různá individua s igelitovými taškami. Všude je spousta odpadků. Vystupujeme z našeho vlaku, vzhůru zase do vedra. Nádraží se rekonstruuje a obcházíme halu a jdeme směrem k hlavní ulici před nádražní budovu. Tam je taky vše rozkopané, i tramvajové koleje a ani trolejbusy zde nejezdí. Naštěstí jimi jet nepotřebujeme. K našemu ubytování by to mělo být 1,2 km pěšky po jedné z hlavních ulic. Prostředí před nádražím je také zaostalé, staré domy s obchody na všelicos a rozbité chodníky. Kdybychom do prvního města do Rumunska přijeli právě sem, taky by to byl pro nás šok. Připomíná to tady Ukrajinu nebo zaostalejší části Bulharska.

   Je již po poledni, stínu je málo, ale snažíme se jej maximálně využívat, jelikož ostré slunce pálí. Nakonec v pohodě nacházíme náš hotel. Leží v takové zvláštní čtvrti dál od historického centra, kde je spíše nižší zástavba (ale jezdí tam tramvaje) a okolo hlavní cesty je jeden obchod vedle druhého. Textil, boty, železářství, nábytek. No a mezi tím, tedy spíše nad tím je nenápadná asi třípatrová budova, kde horní patra slouží jako hotel. Po schodech jdeme k recepci, personál nevypadá moc důvěryhodně ani  vstupní místnost, sice jsme tady o půlhodinu dříve, ale je to v pohodě, náš pokoj je připraven. Fasujeme klíče a můžeme na pokoj do vyššího patra. Kluci hotel správně hodnotí, že to vypadá jako taková načančaná umělá krása. Jsou zde barevné koberce, lustry, zrcadla, ale vše hodně pamatuje. Přicházíme na pokoj, který je v podkroví. Je zde hodně přes 30 stupňů vedro, ale zapínáme klimu a postupně se příjemně ochlazuje. Vybavení pokoje je velmi skromné, ale je zde čisto, a pro nás na 2 noci bude dostačující. Ihned jdeme opět do sprchy.

  Proč jsme se tentokrát rozhodli pro ubytování v hotelu? Důvod je velmi výstižný. Tady v Témešváru za 2 dny a 2 noci končí náš pobyt v Rumunsku a domů se vracíme letecky a odlétáme až v pozdním odpoledni. Do doby před odletem si potřebujeme někde uschovat naše zavazadla a to lze jen v hotelu s recepcí. V bytech či apartmánech tato možnost nelze. Tak jsme si tentokrát na poslední 2 noci dopřáli tento jednoduchý hotel se snídaní. Město Témešvár leží na rozdíl od předešlé Oradeji a Aradu v absolutní rovině a kopce nejsou ani na dohled. A je největším z těchto měst, má mít něco přes 300 tis. obyvatel. V některých českých filmech se nepřesně uvádí, a někteří lidé si myslí, že v Témešváru byl onen hrad Drákuly. To ale pravda samozřejmě není. Drákulův hrad je v horách a několik set kilometrů odtud.

   O Témašváru mi vyprávěli kolegové z práce, často sem jezdili na služební cesty z předchozí firmy. Jsou zde totiž výrobní závody dodavatelů autodílů (Continental Automotive, Hella, ZF) pro automobilku DACIA, která je však v jiné části Rumunska. Témešvár je v Rumunsku nejblíže západoevropským zemím, je zde hodně pracující inteligence, technické školy a vede sem dálnice. Právě proto postavili západoevropské firmy své automotive montovny právě zde.

  Po chvíli vyrážíme na průzkum nejbližšího okolí a obhlídku města. Obchodů kolem našeho hotelu je požehnaně, i možností stravování, všechno to však jsou teplá jídla, na která nemáme v tomto vedru chuť (kebaby, pizza). Ulicí ve stínu zelených stromů pomalu jdeme na náměstí Elisabetin, kde je tramvajový uzel a řimskokatolický kostel s vysokou věží. Opět je otevřený a tak se jdeme pokochat a na chvíli odpočinout dovnitř. Pak míříme k nedalekému místu, kde má být miniaturní retromuzeum socialistické doby. Přicházíme ke staršímu rodinnému domku, před kterým vidíme rozložený starý nábytek. Někdo je uvnitř, říkají nám, že mají otevřeno. Ale jenom bar, samotné muzeum prý dávno ukončilo svou činnost. No nic, jdeme dál. V přilehlém parku je spousta dětských hřišť (nikdo tam však ve vedru není) a laviček ve stínu a betonovou budovu, kde jsou v suterénu veřejné záchody. Jsou zdarma, čisté a je tam chládek. Tak dobíráme vodu. Pak hned vedle je veřejně přístupný areál polytechnické univerzity, kde mají na podstavci vystavenou úzkorozchodnou průmyslovou parní lokomotivu. Opodál je pak vystavena turbína. To vše je v krásném parku s udržovanými stromy a květinami mezi budovami univerzity. Je zde hodně fontán. Jdeme dál do centra, přecházíme řeku Bega (je podobná těm, co tečou přes Oradeu a Arad, ale opět jiná, i když taky teče z Rumunských hor do Maďarska, a na které existuje osobní lodní doprava). Řeka je regulovaná a plují po ní vyhlídkové lodě se zastávkami podle jízdního řádu.

   Za řekou je mohutná stavba- ortodoxní katedrála, která je jednou z dominant a must- see atrakcí Témešváru. Tam se podíváme až potom, nejprve razíme do centra na náměstí. Těch náměstí je tam však několik. Na jednom z nich jsme objevili po schodech dolů do podzemí taky volně přístupné a čisté WC. A je zde infocentrum, kde si bereme informační prospekty s turistickou mapou města. Centrum Témešváru je rozsáhlé, je zde spousta krásných budov, parků s květinovými záhony a obchody. Zaujala nás ulička, nad kterou jsou na lanech mezi domy zavěšené deštníky různých barev.

Vytvářejí nyní v létě příjemný stín. Je jich tam zavěšeno několik stovek. A v té samé uličce se srocují lidé okolo fontány, ze která teče z několika stran voda, kterou si lidé napouštějí do lahví a nebo hned pijí z dlaně. Ochutnáváme tuhle vodu, je studená, osvěžující a rozhodně není z normálního vodovodu. Je zřejmě z nějakého podzemního pramene. Nějakou dobu ještě sedíme na lavičce ve stínu stromu na zdejším Náměstí svobody, které je také dominantou města. Okolo jsou historické budovy a muzea.

   Postupně procházíme centrem dál až k jedné z největších atrakcí, kterou je ortodoxní katedrála – chrámu Tří hierarchů. Vstup dovnitř je zdarma a uvnitř i z venku vypadá úžasně!! Procházíme se uvnitř mohutných prostor. Zároveň v suterénu katedrály je muzeum, kde jsou historické kultovní předměty (sochy, obrazy), vstup je zdarma a jeptiška provádí průvodcovské služby v angličtině. Také jsem se suterénem prošel, i proto, že tak byl příjemný chládek. Pak ještě sedíme na velkých schodech ve stínu u vchodu do katedrály a několikrát ji obcházíme. I z venku vypadá impozantně. Když jsme se takto pokochali, procházíme se dál uličkami města a pak přes park k tramvajové zastávce, abychom se přiblížili k našemu ubytování. Koupil jsem v trafice cvakací jízdenky pro jednotlivou jízdu. Tramvaje zde jezdí na normálním rozchodu (jako ve většině mest v ČR) a je jich zde opět několik generací a několik různých výrobců. Některé staré tramvaje dostali opět jako jinde darem ze západoevropských měst. Kupodivu nejnovější tramvaje pocházejí od tureckého výrobce a jsou nízkopodlažní s klimatizací. Na tohoto výrobce si pamatujeme z veletrhu Innotrans Berlín, kde své tramvaje také vystavoval. Nastupujeme tedy do tramvaje jedoucí naším směrem, ale moc daleko nedojedeme. Co se děje?? Před námi je kolona dalších tramvají a stojí tam na výstražné blikačky hasiči, policie, sanitky. Musíme si vystoupit a podle situace to vypadá, že dál budeme muset už jít jen pěšky. Před tramvaj před námi někdo spadl. Složky integrovaného záchranného systému zde kmitají, každý z nich ví, co má dělat a policie odklání dopravu. Hasiči roztahují plachtu okolo místa incidentu, máme obavy, že ten člověk už to asi nerozdýchá…

   Další část cesty k ubytování tedy jdeme pěšky, ale nevadí. Již to není daleko a není takové vedro. Naopak se nám to hodí, jelikož můžeme nakouknout do dalších zajímavých kostelů a chrámů a seznámit se s tím, jaké jsou v okolí obchůdky. Jsme zpět v našem hotelu, ale ještě někam půjdeme. Asi 400 metrů vzdušnou čarou je Kaufland, ale musíme obejít zástavbu cca 1 km po uličkách. Zatáhlo se a drobně mrholí, což vůbec nevadí. Na jedné straně od Kauflandu jsou rodinné domky, tam je i náš hotel, a na druhé jsou vyšší paneláky. Před Kauflandem je opět recyklační centrum- automaty na výkup obalů a okolo opět sběrači a obrovskými pytli se spoustou lahví a plechovek. Nás ale pouštějí dopředu, máme jich jen pár. Kupujeme místní potraviny na večeři i zítřejší den, ovoce a ochutnám také místní rumunské pivo. Když odcházíme z Kauflandu, venku je mokro, jsou zde kaluže, nakonec pršelo více. A venku je nyní klima jako v prádelně. Již je skoro tma a v dáli červánky.

  Zjistili jsme, že v našemu hotelu z místnosti u recepce se dá vyjít na velkou terasu. Je vlastně na střeše nižších budou přilehlých k hotelu. Jsou zde křesílka a stolečky na koberci z umělého trávníku, hernička pro malé děti a  kdo by chtěl posedět a nemá vlastní pití, může si za recepci koupit něco k pití z lednice (pivo, džusy, limonády). Na chvíli zde posedíme a relaxujeme za pronikavého zvuku klimatizací na stěně budovy hotelu. Obdoba zvuku cikád. Za paneláky jsou vidět červánky. Z terasy se dá vidět na dvorky u blízkých rodinných domků, jsou zde také nízké budovy lehkého průmyslu, možná souvisí těmi obchody mimo jiné na průmyslové zboží, které jsou v okolí hotelu.

   Jdeme na pokoj, dají se otevřít střešní okna, již není potřeba klimatizovat a krásně je vidět barevně osvětlená věž jednoho z kostelů, u kterého jsme taky dnes byli. V dáli, směrem, kde by měly být hory, jdou vidět blesky. Většinu noci spíme s otevřenými střešními okny, v noci na ulicích není  hluk.

Je další den- pátek 30. srpna, předposlední den naší cesty. Konec prázdnin se nezadržitelně blíží. Po víkendu kluci půjdou do školy. Probouzíme se nyní zde, v jednoduchém hotelu v Témešváru. Brzy ráno zavírám střešní okno, na ulicích je hluk z dopravního provozu a opírá se žhnoucí slunce. Se vstáváním nikam nespěcháme. Na mapě a prospektech jsem nastudoval, co je zde v Témešváru dalšího zajímavého a kam bychom se mohli podívat. Vyrážíme na snídani, která se má podávat ve velké místnosti u recepce hotelu. Výběr jídel a nápojů je celkem skromný, odpovídá ceně za ubytování i jednoduchosti hotelu. Ale najíme se. Paní z personálu- kuchařka či hospodářka- taky mluví plynule anglicky a ptá se, co si chceme dát a co je na výběr. Já se tedy najím, kluci ohrnují nos a nejsou moc nadšeni. Nakonec si však něco vyberou. S jídlem si lze sednout i na venkovní terasu na čerstvý vzduch, kluci však nechtějí.

  Na dnešek máme plán, pojdeme se podívat mimo jiné do skanzenu banátské vesničky, který je na opačné straně města a jezdí tam městský autobus. Ale budeme muset přesedat. Zjišťuji, jak je to tady vůbec s jízdenkami na MHD. V trafikách a předprodejních budkách lze koupit jenom jízdenky pro jednotlivou jízdu, které nejsou přestupní. Stejně tak přímo ve vozidlech lze se odbavit bezkontaktní platební kartou, ale opět jen jako jízdenku pro jednotlivou jízdu. Mají zde i celodenní jízdenku, ale ta se dá koupit jen přes Internet. Pokouším se tedy o to, po úmorném vyplnění na Webovém portálu se podaří platba kartou přes zdejší platební bránu (až na několikátý pokus). Na displeji telefonu se objeví jízdenka, ale vypadá dost zvláště. Je to spíše potvrzení s poděkováním, že jsem jízdenku koupil, není tam ale žádný QR kód, jen nějaká referenční čísla, která si však musím zjistit jinak. Nicméně banka si platbu strhla. No uvidíme, jak bude reagovat případný revizor. Balíme tedy věci na celodenní program a jdeme na nedalekou zastávku tramvaje. Opět má být horký letní den s teplotou do 35 stupňů. Jedeme do centra, místo včerejšího incidentu je již uklizené.

  Nyní tedy uličky centra včetně toho velkého Náměstí Svobody poznáváme z tramvaje. Jedeme na zastávku, odkud jezdí autobus přímo ke skanzenu vesničky, ale máme nějakou dobu čas, tak se jdeme podívat nedaleko, kde má být údajné muzeum zdejších tramvají. Žádné muzeum zde ale není (což nás nepřekvapuje), naproti sobě přes ulici jsou dvě tramvajové vozovny, obě zamčené a v jedné z nich je vidět venku odstavená stará tramvajová souprava, chátrající a obrostlá vegetací. Nedaleko je ale hala s tržištěm, zaměřeným na potraviny. V pátek dopoledne je v ní rušno, je to tu podobné jako na východě- mumrajiště, kde  prodejci nabízejí čerstvé ovoce, zeleninu, pečivo, jsou zde i chlaďáky na maso. Mají zde i stánky s teplým jídlem, dá se před nimi i posedět. Kluci si dávají opět oblíbené langoše se smetanou a já si dávám plněnou kapsu se sýrem. Obojí za dobrý peníz. Po místním občerstvení se přesouváme na autobusovou zastávku, kde již čeká spousta důchodců. Přijíždí nízkopodlažní minibusík a je plný důchodců. Vypadá to, že v této čtvrti bydlí pouze oni. Přijíždíme přímo před skanzen. Nachází se na samém okraji Témešváru, kde jsou lesoparky a nedaleko taky výrobní závod Continental auto.

  Areál skanzenu se nachází v zeleni, mezi stromy, je zde příjemně. V pokladně kupujeme vstupenky za víceméně symbolickou cenu. Mají zde čisté záchody s pitnou vodou, spoustu laviček. V lese jsou volně roztroušeny baráčky, které sem byly převezeny z regionu Banát (je to tahle oblast v Panonské nížině na pomezí Rumunska, Maďarska a Srbska), mimo jiné zde žije i česká komunita. Na relaxaci a odpočinek a pro ty, kteří se zajímají o venkovskou architekturu, může být tento skanzen zajímavý. Ale, ehm, již jsme poznali zajímavější a udržovanější skanzeny (na Slovensku u Roháčské doliny, u nás v ČR pak v Přerově nad Labem, v Rožnově). Mnoho domečků je úplně zavřených, podle pavučin u oken a dveří již pěkně dlouho, v ostatních jsou exponáty skromné, popisky neúplné. Občas se zde ale organizují akce (např. trhy, místní starodávné zvyky), tak to tady může být zajímavější. Na strávení času ve stínu lesa i nasátí atmosféry ve starodávných příbytcích je to tu však ideální. Mají zde i zahrady, kde rostou místní květiny, byliny, ochutnal jsem také hroznové víno. Celkově však tento skanzen zklamání, vzhledem k tomu, jaká je mu věnovaná publicita a reklamy na turistických prospektech.

  Po podrobném prozkoumání celého areálu skanzenu jedeme zpět k centru. Minibusík nás vyhodí na konečné u bastionu, což je pozůstatek městského opevnění. Někde jsou hradby velice zachovalé a obrovskou bránou mezi nimi vede rušná ulice se třemi jízdními pruhy. V areálu starého opevnění jsou kavárny, kanceláře a je zde také něco jako infocentrum s výstavou exponátů a prezentačních fotek z tohoto regionu. Vstup je zdarma a jsou zde dostupné čisté záchody. Přírodní scenérie v oblasti dále k horám na fotkách vypadají krásně, lákají k dalšímu poznávání. Kdybychom tu byli autem, určitě bychom zamířili do chladnějšího pohoří. Pak jdeme pěšky do nedalekého parku, který je zároveň botanickou zahradou a areálem zdejší přírodovědné univerzity. Vstup je volný a je to tu pěkné. Procházím se bosky po trávě i kamenech (opět hady ani jinou větší faunu zde nezahlédnu). I zde v zahradě mají čisté WC s pitnou vodou zadarmo. Tím, že je areál oplocený a otevřený jen v denní době, sem nepřitahuje různá individua. V rostlinách se moc nevyznám, ale mají zde bambus a spoustu zajímavých stromů. I ten s těmi ostny na kmeni, jak jsme viděli v Itálii. Mezitím se obloha zatáhla a je docela příjemně. Není jasný den s modrou oblohou, ale občas jsou mraky, takže je docela příjemně. Po návštěvě parku již pro dnešní den budeme s aktivitami končit. Ještě chceme zajet tramvají do obchodního centra, kde má být velký Carrefour a ochutnat místní gastronomii. Jdeme na zastávku okolo další haly s obchody, tentokrát zde mají i průmyslové zboží. A pak se tramvají přesouváme okolo našeho ubytování až na konečnou u nákupního centra. Jízda je zajímavá, obzvláště, když tramvajová trať chvíli vede širokými ulicemi s paneláky a potom úzkými uličkami, kde jsou nízké rodinné domky se zahradami.

    V obchoďáku se jednak zastavujeme u restaurací, zahraniční fast food řetězce nás nelákají, ale dáváme si místní jídlo. Ceny jsou akceptovatelné, dáváme si vydatné husté místní polévky s masovými koulemi a těstovinami. V Carrefouru, kde je široký sortiment zboží, pak kupujeme něco domů (místní víno, likér, sušenky). Před obchoďákem mě zaujal pohled na zdejší zástavbu. Přes silnici je krásný pravoslavný historický kostel, na jedné straně od něj je blok paneláků a na druhé rodinné domky se zahradami.

Toto se u nás jen tak nevidí. Vrátili jsme se do ubytování a pak ještě před setměním jsme se šli kousek projít- takový pohodový tříkilometrový okruh, poznáváme, jak tady lidí vlastně žijí, v jakých domech a jak mezi obytnou zástavbou je lehký průmysl. Včera večer jsme se divili, že sem někam zajíždělo hodně kamionů a on je tady mezi malými bytovkami mezi stromy skryt logisticko- průmyslový areál. Vracíme se za úplné tmy, ještě chvíli sedíme na terase venku u recepce našeho hotelu. Opět si ze střešního okna našeho pokoje vychutnávám pohled na okolní město v rovinaté krajině a osvětlené věže kostelů.

A je poslední den naší cesty, sobota 31. srpna. Dnes v pozdním odpoledni odlétáme ze zdejšího mezinárodního letiště a pokud se vše podaří, další noc už budeme spát doma. Není kam spěchat, času máme dost. Po snídani balíme věci a odkládáme naše tašky na kolečkách na recepci. Chceme se podívat k pomníku velké parní lokomotivy, která má být ze druhé strany nádraží. Slunce zase pálí a bude další horký den. Ještě to musíme přežít, u nás doma je o nějakých 3-5 stupňů méně (oproti zdejším 35°C).

   Cestou pěšky (je to něco přes 1 km) vidíme několik prázdných skleněných lahví, Adam je nadšený, že je odneseme do láhvomatů u některého z obchodních řetězců, ale ujišťuji ho, že tyhle určitě vratné nebudou, jinak by je místní „sběrači“ již dávno sebrali. A je to pravda. Právě okolo prochází jeden týpek a plastovým pytlem, láhve vezme do ruky, prohlédne si je a pak je vrátí na původní místo. Tihle lidé velice dobře vědí, které jsou vratné a které nikoliv. Tím, že je sobota dopoledne, jsou všechny malé obchůdky v této čtvrti otevřené. A nejsou to jen obchůdky, ale i občerstvení a služby (kadeřnictví, opravny elektrospotřebičů, autoservisy). Přicházíme k parní lokomotivě na podstavci a je opravdu velká, fotíme si ji z několika stran. Hned vedle je nadchod přes rušnou silnici a přes kolejiště hlavního nádraží, tak jdeme po schodech nahoru. Nadchod vede i nad areálem lokomotivního depa, které částečně ještě funguje pro běžný provoz. Na zarostlých kolejích a odstavených rezivějících nákladních vagónech se opět potvrzuje, že zdejší železniční provoz má své nejlepší časy za sebou a nyní probíhá jen útlum. U bývalého nákladiště stojí autobusy i menší dodávky- obdoba sovětských „maršrutek“ – je zde asi 600 metrů od vlakového nádraží improvizovaný autobusák pro dálkové spoje.

   Pomalu se vracíme do hotelu pro naše zavazadla. Ještě si dáváme jako svačinu místní langoše se smetanou, tentokrát je nám však po smetaně nějak těžko. Nicméně trávící systém to dá bez problémů, jenom nás bolí břicho. Vyzvedáváme naše zavazadla, loučíme se s hotelem i s okolím a jdeme na autobus do centra. Ještě dodám, že zde v Témešváru mají krom trolejbusů a klasických autobusů s dieselovým motorem taky akumulátorové busy. Všechny busy jsou moderní a nové. Na rozdíl od tramvají, kterých zde jezdí různé generace. Popojeli jsme tedy do centra, ale do odletu zbývá ještě moc času. Tak relaxujeme v parku, pod stromy na lavičkách na náměstí, chladíme se v klimatizovaném obchoďáku tady v centru, kde utrácíme zbytky místních peněz. Pár jedinečných bankovek ze zvláštního plastového materiálu a mincí vezmu domů pro kamaráda. A pak nakonec u nedalekého Bastionu nasedáme do moderního autobusu, který nás zaveze přímo na letiště. Samotné letiště je celkem daleko od centra (asi 10 km) i od okraje města, cestou zajíždíme k logistickým zónám i k vojenskému areálu. Ještě pro info, jízdné na letiště je za normální tarif, jako u jiných městských linek- za 4,- RON. Na konečnou k letišti jsme jako cestující v busu dojeli opět sami.

   Myšlenka náš návrat letecky byla velice dlouho řešena. Nejprve jsme uvažovali o cestě vlakem, ale se spojením z Rumunska do ČR je to složité. Přímé vlaky již několik let nejezdí. Dálkové vlaky jsou samozřejmě s povinnou rezervací, bývají často hodně zpožděné a taky v Budapešti je v hodně případech potřeba se přesouvat mezi nádražími. Existuje sice noční lůžkový vlak DACIA přímo z Rumunska do Vídně, ale ten kvůli výlukám v Rumunsku jezdí pro nás nevhodnou trasou a v nevhodnou dobu. Navíc je na něj komplikované koupit jízdenky přes Internet, uvažovali jsme nad možností, že bychom si na něj koupili jízdenky již koncem května, když jsme byli ve Vídni tehdy osobně.  Varianta na návrat vlakem však vyšla také finančně hodně nákladná, dlouhá a nejistá. Tak jsme se rozhodli právě pro variantu letadlem. Ty letenky s Lufthansou před Mnichov vyšly relativně finančně snesitelně a navíc ušetříme spoustu času (který jsme však v poslední den pobytu stejně nevyužili).

   Není divu, jsme na letišti před odletem opět zbytečně brzy, ale letištní hala, která je mimochodem nově postavená, je klimatizovaná, jsou tam čisté toalety a Wifi ve veřejném prostoru funguje. Jak se přesvědčujeme, ten pozdní odlet, stejně tak jako z Moldávie, je celkem nešikovný. Jelikož stejně ten poslední den se moc daleko nevypravíme, ani to není na nějaké rozsáhlejší aktivity, spíše trávíme čas nudou a sledováním hodinek, kdy už nám to konečně poletí. Letecký provoz zde v Témešváru je velmi slabý. Asi tak 10 odletů denně a to ještě jsou prázdniny a létají chartery k moři s dovolenkáři (zde převládá Řecko a Turecko). A pak odtud létají hlavně nízkonákladovky WIZZ a RYAN Air na západ (hlavně Itálie- kvůli jazykové podobnosti hodně Rumunů jezdí za prací právě tam), dále Británie, Německo. Odbavení našeho letu probíhá bez problémů, překvapilo mě, jak se zde při vstupu do tranzitního prostoru vypořádali se Schengenským prostorem, jehož je sice pár měsíců Rumunsko součástí, ale jen tak na oko. Za turnikety u vstupu do toho prostoru stojí jeden pohraniční policista v maskáčích s pistolí za opaskem a fotí si doklady cestujících.  Ještě upozornění pro ty, kteří plánují na letiště do Témašváru dorazit a nemají místní měnu. V letištní hale jsou jen bankomaty typu Euronet, které mají vysoké poplatky a nevýhodné kurzy: dále je tam směnárna, která také výhodný kurz vůbec nemá. V městském autobusu se odbavíte bezkontaktní platební kartou a v centru Témešváru již je hodně směnáren se vstřícnými kurzy, případně je tam i spousta bankomatů komerčních bank, které mají podmínky daleko lepší než ty předražené bankomaty typu Euronet. Rumunskou měnu pravděpodobně u nás v ČR nekoupíte. V pražských směnárnách ji sice nabízejí (ale kurz výhodný vůbec není), ale fyzicky ji nemají. Což v mém případě bylo štěstí, zbytečně bych prodělal.

   Tranzitní prostor je moderní, jsou zde pohodlná křesla, klima funguje, koupíte zde i nějaké občerstvení (my jsme nic nekupovali, je to předražené, ale pořád to vyjde levněji než v západní Evropě či u nás v Praze). Wifi tam ale nefunguje. Nicméně se dozvídáme ne moc příjemnou zprávu, že náš let společnosti Lufthansa do Mnichova má asi hodinu zpoždění!! Tedy zatím z Mnichova ani neodletěl!! Při přestupu na přípojný let do Prahy máme sice nějakou rezervu, ale ta není moc velká. Máme obavy, aby se neopakoval scénář jako při návratu z Moldávie (přestože to pro nás dopadlo nakonec dobře, s přípojným letem do Prahy na náš počkali, ale s našimi kufry jsme se potkali až o 24 hodin později). Štěpán se zítra v neděli musí přesunout na domov mládeže, jelikož v pondělí nastupuje čerstvě na střední školu. Máme tedy opět obavy o náš návrat domů. Přílet našeho letadla z Mnichova je opožděn o asi hodinu a tři čtvrtě. Důvodem zpoždění je opět přetížené nebe nad Evropou, hlavně nad velkými leteckými uzly. Tím, že zde v Témešváru je nyní minimální letecký provoz (vlastně na letištní ploše jsou aktuálně jen 2 letadla, jedno to naše A321 od Lufthansy a druhé nějaké malé soukromé) se podaří zpoždění stlačit. K letadlu jdeme od skleněných dveří z haly necelých 100 metrů pěšky, pak sice před letadlem čekáme na nástup, nakonec jdeme po schodech nahoru dovnitř. Náš let je plně obsazen. Odletové procedury proběhnou velice rychle a již jsme ve vzduchu. Pomalu se sice stmívá, ale i před opar jsou krásně vidět obrysy Témešváru a dále meandry místních řek. Velice rychle se dostáváme nad Maďarsko, kde vidíme rovinatou zemědělskou krajinu a umělými nebo regulovanými vodními toky a občasnými městy. Vlastně podobná krajina jako během letu z Moldávie. Ale tentokrát neletíme do Vídně, ale do Mnichova. Nad Rakouskem krajina již začíná být zajímavější, začínají hory a začínají se „skalnatit“. Pod námi jsou alpské štíty a hluboká údolí. Vrcholky hor jsou bez sněhu- i v Rakousku v uplynulých týdnech padaly teplotní rekordy. Alpy jsme přeletěli a krásně je  vidět Salzburg s řekou Salzach i hradem na kopci. A následují roviny v Bavorsku a klesáme k Mnichovu. Sice nepřistaneme přímo, uděláme oblouk nad městem a na letiště tak přistaneme ze západní strany. Náš návazný let do Prahy bychom měli stihnout. Totéž hlásí i kapitán letadla a posádka se s námi loučí. Získáváme také zpět hodinu časového pusunu.

   Štěpán je nadšený, že jsme na velkém letišti, bohužel se již stmívá, i když i při osvětlení spousty barvami zdejší letecký provoz vypadá zajímavě. Letadlo zaparkovalo u gate (u skleněného tunelu), takže nás výstup bude rychlejší. Vešli jsme do tranzitní letištní haly, na informačních obrazovkách odletech je již uveden náš let do Prahy s tím, že se do něj začalo nastupovat. Rychlým krokem tedy procházíme na druhý konec terminálu a ještě se stavujeme na WC a doplňujeme vodu. Další bezpečnostní ani imigrační kontrolou procházet nemusíme, což je fajn. U stojánek jsou i velká letadla, Štěpán si je alespoň zběžně prohlíží. Došli jsme k východu, kde je náš let, již zde není žádná řada, pracovnice u východu nás uvádějí k nástupu. Stejně není kam spěchat, jelikož ta řada se vytvořila až dál ve skleněném tunelu před letadlem. Letíme strojem A319, což je vlastně zkrácená verze delších typových A320 / A321. Usadili jsme se na naše místa, stejně ale ještě čekáme nějakých 20 minut na další cestující ze zpožděných letů. Tento let je opět plně obsazen, po více než týdnu slyšíme opět češtinu (v Maďarsku ani Rumunsku jsme na žádné Čechy nenarazili). Adam říká, že viděl nakládat naše zavazadla. Tak to je dobré, nebudeme muset čekat 24 hodin, až nám je přiveze domů kurýrní služba. Je již úplná tma, takže za letu uvidíme vlastně jen světýlka. Letecký provoz se mezitím uklidňuje a tak bez čekání se dostáváme na odlet na rozletovou dráhu. Let do Prahy probíhá rychle, nějakých 40 minut, vlastně vzlétneme, přeletíme Šumavu a hned potom začneme pomalu klesat ku Praze.

   Přiletěli jsme tedy do Prahy, potřetí za 2 měsíce v noční době za tmy a venku je příjemný chládek, nějakých 19 stupňů. Nakonec ty dlouhé rukávy přece jen za cestu využijeme. U beltů (pásových dopravníků, po kterých krouží zavazadla) si bereme naše tašky (opravdu je tedy stihli v Mnichově přeložit, za což velké díky), v pohodě stíháme akumulátorový trolejbus na metro a pak v pohodě stíháme jeden z vlaků k nám do Čelákovic. Je před půlnocí a Štěpán je rád, že zítra stihne se v pohodě ubytovat na domov mládeže a v pondělí nástup do školy. Naše cesta a dovolená tedy končí a na další velké cestování si dáváme tentokrát větší pauzu. Splnila dovolená naše očekávání?? Hluboce o tom přemýšlíme, opět jsme bojovali s extrémními vedry (nicméně jsem rád, že chodím poslední dobou pravidelně do sauny a tyhle vedra snáším i proto nějak lépe). Nicméně se říká, že dovolená nemá být utrpení, což ani tentokrát určitě neplatilo. Nicméně je to pro nás ponaučení, jak dělat věci příště a na co si dát pozor. I poslední týden v srpnu mohou být v Rumunsku (ale i u nás) pořádná vedra, která omezují dovolenkové aktivity.

Shrnutí a témetické body:

Jako obvykle uvádím níže sumarizaci a vysvětlení, co jak v Rumunsku funguje, může posloužit jako návod pro následné cestovatele. Pokud jsem něco zmínil v textu a budu se opakovat, tak to znamená, že to jsou věci, které mi silně utkvěly v paměti a opakování je vlastně matka moudrosti.

 

  Angličtina- domluvíte se. Rumunsko je údajně zemí bývalého socialistického bloku, kde nejvíce lidí ovládá angličtinu. Původně jsem o tom dost pochyboval, jelikož u nás v ČR se anglický jazyk vyučuje i na základních školách, na středních pak se z něj často maturuje a lidé s technickým vysokoškolským vzděláním by měli umět anglicky na komunikativní úrovni.  Ale pak jsem přemýšlel, že když u nás promluvíte anglicky na prodavačku v potravinách na venkově nebo na průvodčí v zastávkovém vlaku v oblasti, kam nejezdí zahraniční turisté, asi moc nepochodíte. Hodně Rumunů pracuje v zahraničí, byť většinou ve státech s jazykovou podobností (což je Itálie a Francie), ale většina pracující inteligence používá právě angličtinu. Pro vás, pokud chcete jet do Rumunska, je toto dobrá zpráva. Kohokoliv jsme anglicky oslovili, nám odpověděl, byť se jednalo o základní jednoduché věty.

 Navazující bod se toho také hodně týká a to, že Rumunsko je pro turisty. Na rozdíl tedy od např. Moldávie, kam turisté (prozatím) vůbec nejezdí. Je třeba si uvědomit, že Rumunsko je velká různorodá země a rozhodně sem nejezdí konzumní turisté ze zahraničí. Spíše sem jezdí lidé individuálně a nebo pak poznávací zájezdy pro dobrodružné turisty. Za architekturou v městech či  přírodou ve vysokých horách. Rumunsko má také letovisko u Černého moře jménem Mangalia. Pro našince je nyní neznámé, kdežto za dob socialismu tam mířily před půl Evropy dálkové vlaky od nás i z východního Německa. Ani nevím o tom, že by dnes nějaká česká cestovka právě tam nabízela pobytové zájezdy na léto u moře, spíše frčí sousední Bulharsko. My jsme z Rumunska navštívili jen malou část a navíc tu nejméně zajímavou, kde prakticky nejsou přírodní krásy. Řešili jsme také původně program, že bychom se přesunuli dálkovými vlaky před vnitrozemí a hory někam k Bukurešti a pak se vrátili odtamtud, ale námi vyčleněných 8 dnů by na toto nestačilo, jenom bychom trasu profrčeli a neměli čas se zastavit.

 Historie za socialismu. Přestože Rumunsko bylo plnou součástí bývalého socialistického bloku, ve spoustě věcech bylo excentrické. Jak již bylo zmíněno, odmítlo se podílet v roce 1968 na okupaci Československa a nenásledovali plně politiku tehdejšího RVHP, co se kde smí a nesmí vyrábět. Například lokomotivy neodebírali po vzoru SSSR, vyráběli vlastní dieselové lokomotivy s licencí švýcarského výrobce a elektrické lokomotivy dle švédské licence. Jejich prezident Nicolae Ceaușescu zavedl během socialismu drsný tvrdý režim, jejich revoluce v na konci roku 1989 rozhodně nebyla tak sametová jako u nás, ale byla krvavá. Od něj se distancovali i tehdejší sovětští soudruzi. Tím, že Rumuni mají vzpomínky na drsnou totalitu, jsou i daleko více kritičtí vůči politice EU, obzvláště když hodně Rumunů pracuje v západní Evropě. Rumuni neradi vzpomínají také na tureckou nadvládu, také to pro ně byly krušné časy.

 Vlajky. Národní hrdost. To jsem zmínil několikrát výše, to, že jste v Rumunsku, poznáte na každém kroku, jejich vlajky vlají všude a v obchodech pak jejich domácí produkty jsou zřetelně označeny jejich barvami.

  Žádné siesty. Přestože architektura v Rumunsku, chování i vzhled lidí je podobný s Itálií, výhodou Rumunska je, že obchody jsou otevřeny i přes poledne, stejně tak restaurace, pošty, úřady, firmy. Nemusíte tak svůj denní režim přizpůsobovat siestám, jako v Itálii, Řecku či Francii.

   Provoz na silnicích. Rumunští řidiči jezdí velmi nebezpečně a rychle. Vytvářejí nebezpečné situace (přejíždí ulici těsně před tramvají, rychle jezdí v úzkých uličkách, cpou se do jízdních pruhů), ale přechod pro chodce je zde považován za něco posvátného. Nás běžně pouštěli i na hlavních ulicích, přitom jsem otec se dvěma velkými chlapy, tohle bych očekával spíše u maminek s kočárky. Mějte se ale na pozoru mimo přechod pro chodce. Ve městech jsou běžně parkovací zóny (jako u nás), parkovacích míst je v centrech nedostatek, ale kdybychom tak jeli autem, s parkováním bychom si poradili (v rámci našeho ubytování).

   Sauna. Pokud chcete opravdu jet do Rumunska, zvažte, zda opravdu tam chcete jet v letním období. Ve vlacích i jiných hromadných prostředcích není klimatizace standardem. My jsme opět na naší cestě trpěli, nelitovali jsme, že při výběru ubytování jsme obětovali více peněz a mohli jsme si dopřát fungující klimatizaci. Míst, kde si v Rumunsku v létě můžete dopřát nedobrovolnou saunu, je dostatek (tramvaje, vlaky).

  Rumunské ženy, kouření. Moji kolegové měli pravdu. Zdejší ženy jsou velice atraktivní, elegantní, neváhají investovat do krásného oblečení a bot a v horkých letních dnech neváhají odhalovat svá těla. Toto je pro nás muže alespoň nějaká výhoda při utrpení při zdejších vedrech. Blondýny zde ale nepotkáte, ani uměle přebarvené. Móda hyzdění krásy přirozeného ženského těla tetováním a piercingem sem ze západu ještě moc nedorazila, ve věkové skupině žen 42-55 let (což je má cílová skupina) je to velmi výjimečné. Co je však rozšířené, to je rozšířené kouření mezi celou populací- je to znak východní Evropy. Zjistíte pak, že většina těch krásných žen kouří (vidět to bylo i na letišti, kdy většina cestujících elegantních dam se sešla v kuřárně), mladé pubertální slečny pak kouří hlavně elektronické cigarety. I toto je příčinou přibližně o 10 let kratší délky života oproti např. severní Evropě, kde kuřáctví se stává něčím společensky nepřijatelným.

Čistota WC, pitná voda. Jak se říká, podle záchoda poznáš kulturu národa. V Moldávii (stejně tak jako obecně v jiných zemích býv. SSSR) je čistota veřejných WC otřesná, zde v Rumunsku je to lepší. Na spoustě míst najdete čistá WC zdarma, kde je i toaletní papír. Zdroje pitné vody ve městech jsou, byť ne tak často jako v Itálii, ale najdete je na mapách, takže zásoby několika litrů na celý den určitě nosit nemusíte. Kohoutková voda je zde normálně pitná.

Výkup obalů od nápojů. Tento fenomén dorazil i do Rumunska. Na jednu stranu je chvályhodné, že stát převezme záštitu nad výkupem a recyklací surovin, které se používají na skleněné či plastové láhve, či pivní plechovky. Bude to více lidi motivovat, aby je lidé nezahazovali do přírody jako odpad, a aby se více materiálu dostalo jako suroviny k dalšímu zpracování. Vzniklo zde tak samozvaně další řemeslo a to sběrač nápojových obalů. Tito lidé z nižší sociální skupiny se prohrabují v kontejnerech na odpad, za obcemi v příkopech a v lesích a shromažďují láhve či plechovky do obrovských pytlů, které pak nosí na sběrná místa, která jsou většinou před obchodními řetězci. Tyto řetězce jsou do systému zapojeny, sběrný automat vydá člověku voucher (lísteček), a na pokladně obchodu vám o tuto hodnotu odečtou nákup. Je možno nechat si vyplatit částku i v hotovosti (párkrát se nás na to pokladní ptali). Personál obchodů moc není sběrem lahví nadšen, jelikož výkupní automaty se často ucpou a musí je někdo jít opravit. Většinou před obchody je automatů několik a některé z nich jsou mimo provoz. V každém případě tento systém je velký business pro výrobce výkupních automatů, jejich servis a firmy zapojené do systému. Automaty jsou velice sofistikované, většinou jsou univerzální, jedním otvorem vkládáte jak skleněné láhve, tak i plastové různých velikostí i plechovky. Uvnitř automatu se pak obaly třídí (atypické sklenice automat rovnou rozbíjí (nebojte se, střepy jsou surovinou pro sklářský průmysl), plastové láhve stroj chroustá, stejně tak plast, suroviny putují na jinou stranu. Tady v Rumunsku se za jeden kus obalu vyplácí 0,5,- RON (2,5,- Kč) a je jasné, že minimálně o tuto částku se navýší cena zboží v obchodě. Další nevýhoda je v tom, že tento výkupní systém řeší jen obaly od nápojů. Neřeší jiný zpracovatelný odpad, který pak stejně zůstává v přírodě a v netříděném odpadu. Tím spíše, že tento odpad je roznesen po okolí, když se v něm sběrači přehrabují. Podobný systém již několik let funguje v Německu, dále od nedávna na Slovensku a nyní i v Maďarsku. Nepochybuji o tom, že k nám se to dostane taky, lobby výrobců automatů si již brousí zuby. U nás to bude ale složitější, jelikož systém vratných lahví fungoval u nás již v dobách socialismu, tehdy byly 2 typy lahví od sodovek a jedna pivní. Dnes je typů lahví více, ale většina je vratných. Jinak syn Adam byl těmito automaty velmi nadšený (řekl bych, že to byl jeho největší zážitek z cesty do Rumunska) a prohlásil, že  až to u nás zavedou, bude si tímto vydělávat peníze (když viděl, jaké částky si sběrači vydělali).

  Na dotaz, zda bychom se ještě někdy v budoucnu vrátili do Rumunska, říkám, že spíše ne. Naše cesta byla jen malou ochutnávkou této jinak rozsáhlé a různorodé země. Život je krátký, prázdnin a dovolené je málo a finanční zdroje jsou omezené. Příště zkusíme jet jinam. Západ Evropy jsme již zavrhli (po negativních zkušenostech z poslední cesty do Německa letos na konci října) a zkusíme se zaměřovat na východ. Reálné cesty jsou do Estonska, zemí bývalé Jugoslávie či civilizované a bezpečné další státy bývalého SSSR (některé republiky Kavkazu či vyspělé státy středoasijských ..Stánů). Na příští rok na jarní prázdniny mamka letí se Štěpánem na Maltu s následnou zastávkou v italském Římě a my s Adamem o několik týdnů poté letíme na jarní prázdniny do srbského Bělehradu a následně se pak ohřát do řeckého Thessaloniki (Soluň). Už se moc těšíme. A pokud jde o Rumunsko, budu věřit, že tyto moje stránky vám užitečně poslouží při vašich cestách a že vás inspirují k dalším zážitkům. Přeji šťastnou cestu.

 

Níže uvádím tabulku s porovnáním všech 3 zemí, které jsme během letošních letních prázdnin navštívili. A přikládám mapu naší cesty do Rumunska: