S kamarády v Římě
Neoficiální návod jak přežít dlouhé fronty, noční dopravu a kontrolu na letišti ve Věčném městě.
Cestopis z roku 2023 napsal maraa71
Chtěl bych napsat pár slov o mém výletu do Říma a Vatikánu, který zahrnoval i můj první let letadlem. Kromě sdělení svého zážitku bych rád uchoval svoje vzpomínky na moje dobrodružství na bezpečnějším místě než je moje paměť. Ale kdo ví, třeba se tento text stane někomu i inspirací.
Já a dva mý kamarádi, D a D, letiště Vídeň, 6:00 ráno. Stejný den a stejný čas naše kamarádka, K, trávící léto na stáži v Římě a další kamarádka, která přiletěla o den předtím z Prahy, M. A opět ve stejný čas akorát v jiném místě Říma naše další dvě kamarádky, R a A, které už týden cestují po Itálii. My všichni jsme se měli už za 6 hodin potkat u jedné z nejnavštěvovanějších památek Říma, Pantheonu. Tak pěkně popořádku.
Naše letadlo přistálo úspěšně na letišti Fiumicino a odtud jsme autobusem zamířili do centra Říma, k hlavnímu nádraží. První dech doby na nás zavanul již při vjezdu do města, a to když jsme projížděli kolem nespočtu historických budov. Namátkou třeba Caracallovy lázně nebo jeden z mnoha egyptských obelisků. Druhý dech, mnohem aktuálnější, jsme ucítili při cestě ke Koloseu. Řím bych rozhodně neřadil k nejuklizenějším místům co jsem navštívil. Ke Koloseu jsme však dorazili a plni turistického nadšení začali dělat první fotky do alba. Pak jsme zamířili ke vstupu. V cestě nám však stála fronta. Nevím, proč jsem čekal něco jiného, ale dlouze se vinoucí had lidí kolem historického skvostu mě překvapil. Asi 20 minut jsme hledali konec fronty (nezvládli jsme to). Tak jsme se, společně s první kamarádkou, která se k nám připojila dřív, přesvědčili, že zvenku je to stejně pěknější a dovnitř nepotřebujeme. Následovala další série fotek a cesta kolem Palatina a Forum Romanum. Tou dobou mě již historická atmosféra pohltila na plno. Musím říct, že i když mě trochu mrzí, že jsme se nedostali na detailnější prohlídku se vstupenkami, výhledy z okolí Forum Romanum byly také nádherné. Naše kroky rozhodně směřovali ke Kapitolu, dalšímu z pahorků Říma. Zde jsme šli nejdřív omrknout terén, do místních muzeí jsme se plánovali vrátit až v plné sestavě později téhož dne. Ze strany jsme zahlédli i památník Viktora Emanuela II a několik soch a kanalizačních poklopů s nápisem S.P.Q.R.
Všichni jsme se setkali, jak jsem už v úvodu napsal, až u Pantheonu. Jelikož byla první neděle v měsíci, tedy vstup do mnoha římských památek zdarma, rozhodli jsme se vystát svou první frontu. A protože jsme strategicky velmi zběhlí, rozdělili jsme se na skupiny, kdy každá stála jednu ze dvou front, ta kratší na úmorné sluneční výhni a delší ve stínu bývalého pohanského chrámu. Zde velmi vhod přišla možnost dopustit si vodu v jednom z mnoha pouličních pítek. Do chrámu jsme se dostali kolem pravého poledne, po konci mše, která tam zrovna probíhala. Vyfotili jsme co šlo, koho šlo a pokračovalo se. Hlad nás však dohnal velmi rychle a museli jsem naši architektonickou pouť přerušit. Při honbě za jídlem jsme stihli najít ještě Kostel sv. Ignáce z Loyoly, který můžu vřele doporučit všem, kteří neradi čekají ve frontách a mají rádi barokní styl a Trompe l'oeil (kopule tam fakt není). Zvolili jsme trasu jdoucí kolem Fontány di Trevi. Ta stojí za to vidět, méně už pak masy turistů sedící kolem. V těchto případech se hodí mít vysoké kamarády, kteří udělali fotky takřka z ptačí perspektivy bez jediného člověka. Konečně jsme si tedy sedli k jídlu, pizza, carbonara a další dobroty se nesly na stůl. Vše jsem zakončili espressem, jakožto součást výhodného obědového menu. Káva teda nechutnala nikomu, ale dodala potřebnou vzpruhu po velmi náročném dopoledni.
Z restaurace jsme zamířili zpátky na kapitol. Tentokrát jsme šli tak, abychom památník Viktora Emanuela II viděli i zepředu. Ke kapitolským muzeiím jsme dorazili někdy před 3. hodiny odpoledne. Vstup zde byl taky zdarma, čekání jen velmi krátké a sbírka umění nepřeberná. Zmíním asi nejznámější, vlčice s Romulem a Rémem či jezdecká socha Marca Aurelia, který byl podle mnohých Marků největším císařem všech dob. Celý komplex jsme projít nestihli, ale Pinacoteca v Palazzo dei Conservatori udělala příjemnou tečku za dosavadním uměleckým zážitkem. Kolem 6. hodiny jsme se odebrali každý na své ubytování, domluveni, že večer okusíme trochu toho nočního života. Únava však byla silnější než odhodlání jít do víru noci, a tak jsme den zakončili vínem u nedalekého basketbalového hřiště.
Druhý den v Římě a hned jsme se jej rozhodli opustit. V plánu bylo vstát brzy ráno a navštívit nejmenší stát na světě, Vatikán. První z výše zmíněných věcí, brzké vstávání, se bohužel nepodařilo všem. Kamarádky řadu k vatikánským muzeím poctivě stály už od rána a my jsme mezitím spěchali za nimi hromadnou dopravou. Po cestě jsme viděli Andělský hrad. Ve frontě do vatikánských muzeí jsme použili starého pravidlo, držení si místa. Špatný pocit z něčeho, co by někdo nazval předbíhání ve frontě, mě opustil po tom, co jsme vkročili do obrovitánského komplexu muzeí. Co všechno jsme viděli, bych tady nedokázal vypsat, ani kdybych si to sám ještě pamatoval. Ke konci už se projevovala i jakási umělecká otupělost. Naštěstí to nejpěknější, alespoň my jsme se na tom většinově shodli, bylo hned na začátku. Braccio Nuovo je rameno muzea, které je věnováno sochám. Opravdu doporučuji nevynechat. Dále jsem prošli vše, kromě egyptské části muzeí. Ne však pro neochotu, jen jsme se jednoduše ztratili ve značení směru prohlídky a prodírat se davem zpět bylo prakticky nemožné. Na závěr čekala Sixtinská kaple s věhlasnou výzdobou od Michelangela a mnoha dalších umělců. S muzei za sebou a časem oběda před sebou jsme vyrazili k nedalekému obchůdku s domácími těstovinami Pastasciutta. Levné a hlavně dobré jídlo nás zanechalo ve výborném rozpoložení k druhé části našeho vatikánského dobrodružství. Zamířili jsme tedy na Svatopeterské náměstí.
Přímo na náměstí probíhala série focení, ze všech stran a úhlů a pózování na společné fotografie do alba. Papež tou dobou ve Vatikánu nebyl, proto na fotkách chybí. Jako jediné mínus Piazza San Pietro bych vypíchnul velkou vyzařovací schopnost. V Římě bylo horko, ale zde jsem měl poprvé pocit, že to už dlouho nevydržím. Vody v lahvích na dně a na nás čekala další řada před bezpečnostní kontrolou u vstupu do baziliky. Nějak jsem to přece jen přežil na toaletách doplnil potřebné tekutiny (myšleno dopustil láhev z kohoutku) a mohlo se pokračovat. Bazilika svatého Petra je podle wikipedie jedním z největších kostelů na světě a já osobně můžu potvrdit, že lidé v ní byli výškou stropu opravdu zastíněni. Prohlídka celého prostoru nějaký čas zabrala, podívali jsme se i do katakomb, kde jsou hroby papežů. Před bazilikou jsme zahlédli Papežskou švýcarskou gardu, nejmenší armádu na světě. Odpoledne se přehouplo do své druhé poloviny a společně s tím jsme návštěvu Vatikánu ukončili.
Na tento večer byl totiž v plánu bohatější společenský program. Náplní bylo opět pití vína v parku, tentokrát v areálu parku Villa Borghese. Celý večer byl poznamenám zapomenutím vývrtky, takže jsme nemalou část večera otevírali láhev vína. Po nalezení ochotné obsluhy restaurace a ne příliš zdařilém prvním pokusu proniknout do láhve (italového to ohodnotili stručným "no no") jsme měli vše připravené. Naše další kroky směřovali ke Španělským schodům a luxusní obchodní čtvrtí až do oblasti Trastevere. Oblast je to moc pěkná, spoustu bavících se mladých lidí. Bohužel i zde některé z nás přemohla únava z dlouhého dne a tak jsme se kolem 1 hodiny rozhodovali co dál. Padly i návrhy na rozdělení, nakonec jsme však všichni společně vyrazili do svých ubytování. Nevěřil bych, že z noční cesty autobusem se stane jeden z nejvýraznějších zážitků, které jsem si z Říma odvezl. Autobus měl 50 minut zpoždění, naše naděje upadaly, jiskřičku zvládla vykřesat pouze vedle nás stojící, jediná další čekající na spoj. V tom se přiřítil náš rozvoz. Nebojácně jsme nastoupili a usadili se s vidinou brzkého spánku. Cesta by šla popsat různými slovy, rozhodně bych ji však neoznačil za bezpečnou, pohodlnou, tichou nebo klidnou. Moje tělo zaplavila vlna adrenalinu když jsme v podstatně prolétli první křižovatkou, druhá pak když jsem si uvědomil, že moje pojištění nezahrnuje rizikové sporty. Linka N3S se řítila ke svému cíly. Asi to bylo nedostatkem spánku, ale nemohli jsme se přestat smát. Kamarádovi D co seděl vedle přes uličku jsem nerozuměl ani slovo, celý bus se na nerovnostech městské dlažby třásl. Myslím, že nebudu přehánět, když napíšu, že turbulence v letadle byly nic proti tomu. Třásl se strop, dveře, my. Z ničeho nic následovala pauza řidiče na cigaretu. Po asi 10 minutách nás zavolal zpátky do spoje, že budeme pokračovat. Stále však nebylo vyhráno, problém nastal, když se nás zeptal, kam chceme dojet. My mu ukázali cílovou stanici na mapě, stejnou stanici, kterou měl spoj N3S projet, ale řidič byl jiného názoru. Tam prý nejede. Nějak jsme jej nejspíš přemluvili, protože po krátké výměně názorů, napůl v italštině, napůl v angličtině zavřel dveře a pokračoval ve zběsilé jízdě. Naštěstí jsme dojeli tam kam jsme potřebovali, živý, zdraví a asi o 20 minut dřív než byl čas vyhrazený v jízdním řádu. Usnuli jsme téměř hned.
Třetí den, úterý, byl den našeho odletu. Potřebovali jsme se pořádně vyspat a tak jsme vstali až po 9. hodině. V plánu byla snídaně, z té se stal spíše takový brzký oběd. Poté došlo na loučení, holky v Římě ještě zůstaly, my kluci odjeli ještě s kamarádkou M na letiště, k našemu spoji do Prahy. Tam jsme měli strávit poslední noc našeho výletu. Až do doby příjezdu na letiště se nic zajímavého o čem bych chtěl napsat nestalo. Při letištní kontrole jsem však zažil jaké to je, být vybrán k dodatečné kontrole. Když mě po průchodu bezpečností branou zastavili a paní z ochranky mi papírky přejížděla po rukou z obou stran a poté i po botou měl jsem smíšené pocity. Když však první test nevyšel úplně nejlíp, bál jsem se hodně. V tu chvíli jsem věděl, že domů už se nepodívám. Smutným pohledem jsem se rozloučil s kamarády, kteří úspěšně prošli kontrolou na letišti Leonarda Da Vinci. Realita naštěstí nebyla ani zdaleka tak strašná jako mé představy. Test s papírky dvakrát zopakovali a security mi řekla, že můžu jít dál. Nevím jestli se jednalo o test na drogy či výbušniny a už vůbec nevím, proč poprvé vyšel špatně. Ale protože jsem letěl podruhé v životě, dost mě vystrašil. Let už tak traumatizující nebyl a kolem 5. hodiny jsme přistáli v Praze. V tomto pořadí jsme zvládli večeři, pivo, sprchu, spánek a probuzení druhý den na vlak domů.
Výlet to byl úžasný, jsem moc rád, že jsem jej podniknul s přáteli a doufám, že se brzy zase někam podíváme.
Jak se ti cestopis líbil?
maraa71 procestoval 7 zemí světa světa, nejvíce Evropu. Na Cestujlevne.com se přidal před 6 lety a napsal pro tebe 1 úžasný cestopis.
Zobrazit profil2 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Rozhodně je fajn, dělat si zápisky o zážitcích, zvlášť, když se jedná o první let. To nadšení z letu poprvé je z cestopisu poznat a dobře se četl (i když pár překlepů se našlo, ale to není až zas tak podstatné). Zrovna včera jsem našla svůj cestopis z května 2002 z týdenní jazykovky v Londýně a jak mě to pobavilo. U "starých" cestovatelů bývá problém, že už všude byli, vše znají atd.. Asi před 15 lety mě polekal přístup jednoho spolucestovatele a řekla jsem si, že je potřeba se na svět dívat překvapenýma očima.
Moc děkuji za komentář. Za překlepy se omlouvám, z psaní cestopisu jsem měl opravdu radost, ne už tolik z kontroly pravopisu.