Seychely - návrat po letech

Každý rok se během zimy, mimo obligátních Kanárských ostrovů během vánočních svátků, snažíme vyrazit za teplem někam do exotiky, abychom si tak zkrátili zimní období a si užili tepla, slunce a především delších dnů, než jsou tou dobou u nás.

A loni padla volba na Seychely, kde jsme poprvé byli před pěti lety. S tím, že si klidně zopakujeme stejný itinerář – Praslin, La Digue a finální krátký pobyt na Mahé. Když jsem pátral po letenkách, nejvíce se mi zamlouvaly ty od Qataru v únorovém termínu, navíc s ideálními časy pro pobyt – přílet na místo ráno, odlet domů pozdě večer.

Fáze plánovací

Když jsem ovšem začal hledat letecký přípoj z Mahé na Praslin tak, jak jsme letěli poprvé, trošku mne vyděsila cena, která v pro nás nejzajímavějších dopoledních časech atakovala 180 EUR, což je za dvacetiminutový let vrtulákem přeci jen darda. A skoro trojnásobek ceny, pokud by člověk jel lodí a zaplatil si k tomu oba transfery. Pak mne ovšem napadlo zkusit zadat na stránkách Qataru multicity letenku - tam až na Praslin, návrat domů z Mahé. A ejhle, nabídli i tohle s tím, že cena přeletu na Praslin tak klesla zhruba o třetinu, na cenu již s přimhouřenýma očima akceptovatelnou. Celkem pak letenka v tehdejším kurzu (duben 2023) po trase Vídeň – Mahé – Praslin a Mahé – Vídeň, obě hlavní trasy s cca. tříhodinovým přestupem v katarském Doha, vyšla na zhruba 19.800 Kč. Celkově lety rychlé, přesun na Seychely z Vídně i návrat zpět za cca. 14 hodin.

Letiště Doha

Odpočinkový park na letišti v Doha

Přes Booking pak rezervuji všechna tři ubytování, na Praslinu mají volno dokonce tam, kde jsme byli poprvé. Jak zjišťuji, za těch pár let i zde prakticky vše výrazně zdražilo, ale o tom průběžně. Jediné, co je proti stavu před léty stejné nebo dokonce levnější, je půjčení auta, A to kvůli mnohem větší konkurenci, kdy půjčoven je na takto malém ostrově snad dvojnásobek co tehdy. Takže za 3-denní výpůjčku platíme (s drobnou zálohou předem) celkem 117 EUR, tzn. 39 EUR na den. Bez pojištění, to si kupuji externě u Worldwide Insurance. Časy volím samozřejmě tak, aby se do těch 3 dnů, resp. 72 hodin výpůjčky vešly jak 3 dny cestování po ostrově, tak i náš přejezd do přístavu čtvrtý den.

V lednu, pár týdnů před odjezdem ještě kupuji i oba lodní lístky pro přesuny Praslin – La Digue a La Digue – Mahé. Ceny za horní otevřenou palubu jsou 14 a 80 EUR za osobu (před 5 lety 12 a 65 EUR).

Na začátku února, týden před cestou ještě vyřizuji vstupní víza, což je dnes již operace, která probíhá plně elektronicky a na osobu stojí 10 EUR na osobu plus 0,80 EUR za bankovní poplatky. Požádal jsem o ně jeden den večer a na druhý den ráno jsem je měl v emailu.

Letiště Doha

Fáze realizační

Naši cestu začínáme ve Vídni na parkovišti Panda (109 EUR za 12 dní) a v podvečer startujeme směr Doha. Cestou nad Blízkým východem díky minimální oblačnosti a čistému vzduchu krásně vidíme zářící světla Bagdádu a Kuvajtu. A na závěr před přistáním obkroužíme i celé Doha. Na přestup máme luxusní tři hodiny, takže si procházíme letiště, které, i když je půlnoc, žije naplno. Pro zkrácení času se projedeme i místním vláčkem na patře páteřního terminálu a na cestu si v duty free koupíme pár balení místních datlí. Na odletu z Doha máme sice hodinu zpoždění, ale jsme v klidu, protože s ohledem na toto riziko máme i na přestup v Mahé dostatek času.

Letiště Mahé

Na Mahé přistáváme před devátou ráno a průchod kontrolami na příletu zabere tak 15 minut. Pak už jsme v hlavní letištní hale, která je otevřená do volného prostoru a neklimatizovaná. Takže následují dvě základní věci – okamžité převlečení do letních svršků a hledání bankomatů pro výběr nějaké hotovosti, protože naše ubytování na La Digue bere jen hotovost. Bankomaty najdete (při odchodu z letiště) vpravo, kousek od meziostrovního terminálu. Ale pozor, už i zde najdete nebankovní ATM se zlodějskými kurzy, zde pro našince vizuálně těžko odhalitelné. V době našeho pobytu byl kurz rupie (SCR) zhruba 1,66 Kč. Když zkouším první bankomat, tak na mne vyplivne kurz asi 1,85. To jako fakt nechci. Zkouším vedlejší a je to podobné. Vybavuji si, že za rohem jsem viděl ještě další dva, tak to zkouším tady. A konečně, jde o bankomaty místních bank s normálním kurzem. Tudíž upozornění pro případné další návštěvníky – při východu z letiště použijte ty dva bankomaty vpravo (k letišní dráze), ty mají kurzy OK. Ty dva vlevo (k parkovišti) jsou okrádací ATMka.

Přílet na Praslin

Letiště Praslin

Opět na Praslinu

Jdeme se odbavit na krátký přelet na Praslin a sledujeme komedii, jak se asi pět zaměstnanců u přepážek snaží snad 20 minut odbavit jednu jedinou rodinku Italů na let před námi. Jsme v klidu, tady se to prostě bere jinak, a jsme na dovolené … Přesunujeme se do klimatizované čekárny meziostrovního terminálu, kde je jen pár desítek lidí. Letadla odtud startují zhruba co půl hodiny plus k tomu nějaké soukromé lety. V letadle sedíme hned za piloty, takže celý let i přistání máme z první ruky. Z letadla vystupujeme dokonale zplavení a mokří, protože tady klima fakt není.

V klidu si procházíme místní malé letiště. A když si chceme vzít taxík na ubytování, chlápek se jen otočí s tím, že je to kousek a dál si pokuřuje. No co, 5 minut práce mu nestojí za kilo. Nevadí, on je to vážně kousek, možná kilometr, takže to s našimi příručáky v pohodě dojdeme. Ubytování máme Le Tropique Villa, jde o klidné ubytování přímo u krásné dlouhé písečné pláže, které má 6 apartmánů ve 3 budovách. Cena 140 EUR se snídaní v apartmánu pro dva. Zdražení proti roku 2019 o 35%. Co je zde ale novinkou, to je turistická daň. Takže ještě k tomu platíme 25 SCR za osobu a den.

Naše ubytování

Na ubytování, i když mi 2x výslovně psali, že check-in je možný až od 12:00, nás správcová v pohodě ubytovává o hodinu dřív. A my fasujeme stejný apartmán, jako poprvé. A hned se ptáme, jestli nám může domluvit na pozítří návštěvu pláže Anse Georgette, což je jedna z vyhlášených místních pláží. Ta se ale nachází v soukromém luxusním rezortu Constance Lemuria a pro veřejnost je v omezeném rozsahu dostupná zdarma, jen je potřeba svou návštěvu dopředu (zřejmě do určitého limitu osob denně) nahlásit. Není problém, za pár minut to máme domluveno.

My se po dlouhé cestě jdeme vykoupat a vyvalit se na naprosto prázdnou pláž, tentokrát navíc úplně čistou, bez desítek tun řas na pláži nebo ve vodě, jak tomu bylo při naší první návštěvě. Voda má mít zhruba 27 stupňů, ale na pobřežní mělčině je vyhřátá minimálně o dva stupně víc, takže koupání luxusní. Slunce nás zatím po našem přesunu ze zimní Evropy šetří a schovává se za mraky, takže teplotní šok není až tak velký.

Plážová pohoda

V pozdním odpoledni nám válecí pohodu na pláži začínají kazit mraky a občasné přeháňky. My toho využíváme k nákupu základních tekutin (Coca Cola, džus, rum Takamaka a pár plechovek piva) v nedalekém indickém krámku. A když se začíná stmívat, míříme do nedaleké restaurace La Paradisier na večeři. Kromě nás tu sedí pouze jedna další dvojice. Jídlo v restauracích je na Seychelách obecně dražší, ale s odstupem pěti let nemám pocit, že by se zde nějak zásadně zdražilo. Naopak v kontextu cen v Česku, které v restauracích mezitím stouply o desítky procent, už rozdíl není až tak zásadní. Za večeři pro dva, s pitím i spropitným tak platíme 950 SCR (něco přes 1.500 Kč).

Praslin téměř "turistický"

Ráno dostáváme snídani na předzahrádku našeho ubytování. Počasí i slunce nám přejí, už teď se musíme před ostrými paprsky schovávat pod slunečníkem. Po snídani nám z půjčovny Bliss Car (sídlo má o pár baráků vedle) přiváží naše Picanto. A opět, jak si pamatuji z minula, na jeden jediný papír musím dát celkem 6 podpisů. Platba kartou za výpůjčku je sice možná, ale jen s příplatkem 4%. Tak to ne, řešíme to hotovostí.

Naše první cesta autem na Praslinu vede na jeho severozápadní výběžek, na pláž Petit Anse la Blague. Podle informačních tabulí jde i o místo, kde kladou vejce mořské želvy. Protože to není zrovna pláž ke koupání, je příliš mělká, jen si to tu projdeme a vracíme se o kousek zpět. Na pláž Anse Magde na opačné straně poloostrova. Ta je mnohem hezčí, fotogenická a prázdná, ale také, na koupání aspoň na své západní straně příliš mělká. Takže se jen brouzdáme ve vodě, která na mělčině až pálí, jak je vyhřátá, a pozorujeme v křišťálově čisté vodě ryby.

Petit Anse la Blague

Anse Magde

Poté přejíždíme do turistické lokality u Anse Volbert a teprve tady si užíváme to pravé místní koupání. Tato lokalita je turisticky vcelku živá, ale opět jen v kontextu jinak poloprázdných a ospalých Seychel. Místní pláž je dlouhá snad 3 kilometry, takže není problém najít vhodné klidné místo pro odpočinek. Kolem ní je i několik hotelů a rezortů, takže to evokuje turističtější lokalitu, ale je zde poklid jako všude jinde na Seychelách. My tak zde postupně na několika místech trávíme celé odpoledne. Při odjezdu ještě děláme drobný nákup v místním supermarketu, kde mají na Praslinu zřejmě nejširší nabídku piv (A-One Supermarket). Když tak stojím u chlaďáku s nabídkou všemožných piv z celého světa (zase tolik jich není, jsme na ostrově se 7.000 lidmi), místní mladík mi zkušeně ukazuje, které je nejlepší dle poměru ceny a „voltů“.

Anse Volbert

Poté přejíždíme do Baie Sainte Anne, což je malé správní středisko ostrova, kde si chceme dát večeři. Kdysi indické občerstvení se zde změnilo v regulérní restauraci, ale ceny nejsou rozhodně nijak přemrštěné. Základní jídla včetně přílohy, jako například smažený žralok s hranolkami, tu mají za 175 SCR. Takže se tu najíme za velmi rozumný peníz a s blížící se tmou přejíždíme přes džungli na ubytování. Krátce se ještě zastavujeme v „centru“ Grand Anse Praslin, kde je několik větších obchodů, benzinka a místní úřady. Jdeme se projít k moři, kde na vyhřátých mělčinách u místního mola jen kousek od břehu plavou desítky trnuch, které si můžeme natáčet a fotit z bezprostřední blízkosti.

... a téměř prázdný

Druhý den po snídani sedáme do auta a míříme kolem letiště pár kilometrů na sever k parkovišti u rezortu Lemuria, kde se chceme dostat pěšky na pláž Anse Georgette. Přes bránu se dostáváme bez problémů a už víme, že zhruba dvoukilometrový přesun přes místní golfové hřiště na pláž je pod přímým sluncem trošku náročnější, než se zdá. Po půl hodině jsme na pláži, ale nijak nadšení nejsme. Velké vlny znemožňují koupání, což nám potvrzuje za pár minut i jedna Ruska, která se před našima očima téměř utopila. S velkým štěstím ji dva její kamarádi, koupající se o pár metrů blíž k pobřeží, vytáhli ven. Poprask na pláži na chvíli způsobil velký žralok, který se přiblížil na několik desítek metrů. Jak se pak ukázalo, šlo o zdechlinu, kterou zde přinesly a následně zase odnesly vlny. My zde také zjišťujeme, že tato destinace se stává v tuzemsku stále více oblíbenou, protože kdo jiný by si v tomto koutě světa vytáhl chleba a namazal jej paštikou. To bohužel není žádné internetové klišé, ale realita české rodinky, kterou vedle nás vidíme in natura.

Lemuria rezort

Anse Georgette

Protože se tu koupat nedá, po hodině se balíme a mizíme zpět k autu se záměrem najít něco pro relax příjemnějšího. Zhruba kilometr od rezortu Lemuria zastavujeme u kapličky u pobřeží – Notre Dame des Illes. U ní jsou dvě menší nádherné písečné pláže a voda je zde vyhřátá jako kafe, takže tu na chvíli zůstáváme. Kromě nás tu jsou na obou dohromady další čtyři lidi. Když nám to zde omrzí, popojíždíme opět dál, téměř na druhou stranu ostrova (tedy asi 12 kilometrů :-)). Na pláž Anse Marie-Louise, což je zhruba půlkilometrová pláž, kam se dostáváme po velmi úzké vedlejší pobřežní silnici. U pláže je také vjezd do rezervace Fond Ferdinand, což je jedna z místních lokalit, kde můžete v džungli vidět místní endemit – Coco de Mer – kokosák ve tvaru zadnice. A pokud nevíte co s penězi, můžete si tento kokos za pár tisíc SCR koupit i s příslušným certifikátem původu. My si cestou k pláži fotíme štít rezortu, který jej má přímo v názvu i ve znaku. A přitom nás upoutá šustění pod stromy u cesty, kde máme štěstí a můžeme zblízka vidět jedno z mála typických zástupců místní fauny – bodlína.

Notre Dame des Illes

A pláž pod kaplí

Bodlín

Pláž Anse Marie-Louise

Kostel v Baie Sainte Anne

Pláž je úzká, dlouhá a výhodou je, že i solidně zastíněná stromy kousek od pobřeží. A opět, je tu minimum lidí, pár turistů a v pozdním odpoledni ještě několik místních. Voda je klidná a parádně vyhřátá, navíc u pobřeží lze „šnorchlovat“ a pozorovat mořský život jen pouhým brouzdáním nebo dokonce jen převalováním se v teplé vodě. Na večeři pak odjíždíme serpentinami nad Baie Sainte Anne, s krátkou zastávkou u místního kostela, k Anse Volbert, kde nás už předchozí den zaujal stánek s občerstvením – Leo´s Food Bus, kde jsou ceny skutečně lidové (30 – 125 SCR). My se zde v klidu perfektně najíme a protože už se blíží tma, jedeme po hlavní přes džungli na ubytování, s opět krátkou zastávkou - tentokrát u památníku nezávislosti ostrovů.

Výlet až do (na) Zimbabwe

Třetí den pobytu je naší první zastávkou nenápadná vyhlídka na malém poloostrově za Anse Volbert, která je dostupná po zpevněné cestě, což jsou prostě jen dva vybetonované pásy džunglí do prudkého kopce. Z vyhlídky je nádherný pohled na severovýchodní část ostrova i na vedlejší ostrůvek Curieuse. Shora děláme pak naprosto kýčovité fotky hrající stovkami odstínů místní zelené vegetace a blankytně modrého oceánu.

Další zastávkou je Anse Boudin, kde je v mapách vyznačena místní pamětihodnost – bývalá policejní stanice. Na místě nijak označená není, ale nalézáme zde ruiny menší kamenné stavby, takže je to asi ono. Ještě se koukneme do místní kaple – Anse Boudin Chapel, což je moderní stavba s „externí“ zvonicí. Pak pokračujeme dál na východ k pláži Anse Lazio, kde nás proti první návštěvě před lety čeká významná změna. Cestu k pláži uzavírá závora a před ní je velké placené parkoviště (100 SCR za den). Protože jsme tam už tehdy byli a nemusíme ji zase tak nutně vidět znovu, jedeme zpět a volíme alternativu – výjezd na horu Zimbabwe (250 m n.m.), kam až nahoru k vysílači vede asfaltka. Shora jsou opět krásné výhledy na východní část ostrova.

Anse Boudin Chapel

Anse Boudin

Cestou na Zimbabwe

Na vrcholu

Když pak sjedeme až dolů, zaparkujeme u Anse Boudin. A na dlouhé pláži jsme zase úplně sami. V teplé vodě relaxujeme, ale jen do té doby, než málem šlápnu na trnuchu, která na se na pobřežní mělčině vyhřívá podobně jako my. Určitě tu nebude jediná a ránu jejím jedovatým ostnem fakt riskovat nechceme. Takže se přesunujeme na Anse Maria-Louise, kde jsme byli už včera a kde jsme přítomnost těchto predátorů nezaznamenali. Na večeři se stavujeme do Baie Sainte Anne, do indické restaurace Coco Rouge, kde jsme už jednou jedli. Dnes tu mají čerstvé ryby, takže využíváme této možnosti a jednu si necháme udělat.

Začátek

Průběh

Výsledek

Z malého na ještě menší

Další den je přesunový - směr La Digue, takže po snídani balíme do auta našich pár švestek. Cestou pak v Grand Anse Praslin bereme u benzinky těch pár litrů benzínu, co jsme za ty 3 dny projeli. Benzín tu stojí zhruba totéž co u nás (21 SCR) a na tomto malém ostrově mají benzinky dokonce dvě. Parkujeme u nového moderního lodního terminálu, který zde funguje teprve rok. Ten je v Baie Sainte Anne u přímo u největší křižovatky na ostrově a nahrazuje ten původní starý, který kapacitně, službami i parkováním už nevyhovoval současným požadavkům. V kanceláři fasujeme lodní lístky – 14 EUR na osobu, o něco víc než před lety (12 EUR), což je mj. dáno i nově zavedenou přístavní taxou. Obecně se zde doporučuje si lodní lístky rezervovat včas, protože prý v exponovanou sezonu a nejzajímavější časy mohou být vyprodané, lodních spojení mezi třemi hlavními ostrovy není denně zase tolik.

Nový terminál

I s pamětní deskou

Přejezd lodí z Praslinu na La Digue zabere zhruba půl hodiny a denně jezdí v obou směrech 5 až 6 spojů. Na La Digue vysedáme v plném poledním žáru a v přístavišti panuje na místní poměry čilý ruch až chaos, jak se místní snaží do svých dodávek a vozítek sehnat ty správné turisty, aby je odvezli na ubytování. My máme jen příručáky, odvoz jsme si nedomlouvali, a tak se pomalu přesunujeme po svých. Ubytování máme v Island Bungalows, které jsou kousek nad místním hřbitovem, takže od lodi necelý kilometr.

La Digue - centrum

Místní benzinka

Nová nemocnice

Banka

Hřbitov

Naše ubytování

Na malém La Digue, což je ostrov o velikosti zhruba 5x3 kilometry, je jediná vesnice, ve které ale najdete na velmi malé ploše vše. Nepřeberné množství ubytování všech cenových kategorií, několik větších obchodů, spoustu těch menších, restaurace, fast foody, několik bank i bankomatů, policejní stanici i hasiče, benzinku, nemocnici i několik škol. Ještě nedávno byl ostrov prezentován jako místo bez automobilové dopravy, ale to už dnes neplatí. V současné době je aut i elektrických vozítek na ostrově již celkem dost a v době odjezdu a příjezdu lodí s turisty je na hlavní třídě okolo přístaviště už solidní provoz.

Mazlík

My v Island Bungalows fasujeme domeček – plně vybavený a klimatizovaný apartmán (105 EUR za noc se snídaní pro dva). Zde vyžadují platbu pouze hotově a k ceně si účtují i zde turistickou taxu. My se také hned domlouváme na půjčení kol na dva dny (150 SCR/kolo/den). Ubytováváme se a ihned poté vyrážíme po pobřežní promenádě za koupáním. Naším cílem je menší pláž Anse Patates na severním cípu ostrova. Typická místní písečná pláž lemovaná zaoblenými skálami a balvany. Tato je u turistů vcelku oblíbená, protože na rozdíl od mnoha jiných na La Digue, které jsou mělké, je možné se tu koupat v hluboké vodě, nevýhodou je zde ale omezený stín, kterého se na později příchozí nemusí dostat.

Anse Patates

S příchodem večera se vracíme na ubytování a vyrážíme do těch pár ulic malovesnice sehnat něco na večeři. Po našem prvním pobytu zde už víme, že z pohledu stravování je La Digue vzhledem k rozsahu nabídky a k cenám ze tří hlavních ostrovů jednoznačně nejlepší. Večeři si tak dáváme v místním bistru, kde je v nabídce v lodnách asi 12 druhů jídel od zhruba 50 SCR za porci a my se zde stihneme spolu s místními venku na lavičkách najíst dřív, než majitel s padlou tmou svůj fast food zavře.

Večerní výběr

Večerní ruch na La Digue

Cyklistika v tropickém ráji

Druhý den ráno nám servírují snídani v přístřešku před apartmánem a venku je neskutečné vedro. U apartmánu už nám také stojí obě rezervovaná kola, překvapivě moderní a velmi dobrém stavu. Obě brzdy brzdí, přehazovačka funguje. Sedáme na kola a míříme na západní stranu ostrova, až na konec betonové stezky. Na této straně se moc koupat nedá, ale zase tu prakticky nikdo není. Brodíme se mělkou vyhřátou vodou při odlivu a máme možnost zblízka pozorovat mořský život, jsou tu stovky nějakých malých pětiramenných potvor. Pak se přesunujeme na úplně opačný konec cyklostezky, k pláži Grande Anse, což je zhruba 9 kilometrů. Cestou se pomazlíme s velkou želvou u Bikiny Bottom plážového baru. Želva je tu místním maskotem, každý den ji tu najdete někde poblíž. A jak se dozvídáme od místních, běžně tu bývaly dvě. Jednu ale nedávno v noci srazilo projíždějící auto, takže je teď někde v „želví nemocnici“.

Cestou k pláži

Cyklostezka okolo ostrova

Při naší první návštěvě ostrova se na fotogenických a vyhlášených jižních plážích kvůli velkým vlnám vůbec nedalo koupat. Tentokrát nám ale Indický oceán přeje, vlny jsou mnohem menší a koupání je zde úžasné. A i když na konečné cyklostezky je odloženo a pohozeno snad dvě stě kol, na pláži je poloprázdno a v pozdním odpoledni tam zůstáváme úplně sami.

Největší supermarket na ostrově

Mořský život

Když se blíží večer, sedáme na kola a vracíme se do centra ostrova. Na křižovatce cyklostezky se na večeři stavujeme v Rey and Josh Café takeaway, kde je zase na výběr spousta typických místních jídel za ceny od 75 SCR. Po návratu na ubytování tam nacházíme milý pozdrav, protože jsme si ani neuvědomili, že je dnes Valentýn.

Rey and Josh Café

Česká stopa

Jižní pláže

Třetí den pobytu na La Digue to hned dopoledne, po vynikající zkušenosti z minulého dne, bereme rovnou směr jižní pláže. A v průběhu dne tak postupně směrem tam a zpět navštívíme ty všechny tři známé a vyhlášené – Anse Grande, Petite Anse a Anse Cocos. Nejlepší koupání a nejméně lidí je ten den na té prostřední – Petite Anse. Při přesunu z jedné pláže na druhou je vždy nutné překonat pár set metrů přes džungli, kdy nastoupat i těch pár desítek výškových metrů v tom tropickém žáru se sluncem přímo nad hlavou dá solidně zabrat. Nejvíce lidí je na pláži poslední – Anse Cocos, zřejmě i z několika jachet ukotvených nedaleko. Je zde i nějaké větší občerstvení, ale koupání je zde ze tří zmíněných asi nejhorší a nic moc. Proto se s přicházejícím večerem vracíme postupně zpět a protože slunce už tak nepere, je návrat asi tak 3x méně namáhavý. Dle předpovědí mělo být ve stínu 30 až 32 stupňů. Ale nemám představu, kolik to bylo na přímém slunci přes den, možná až 50 ...

Petite Anse

Plážový bar

Přechod džunglí na další pláže

Anse Cocos

Večeři si dáváme zase jinde, tentokrát volíme Gala Takeaway, kde je na výběr snad z 50 jídel, a to opět někde od 75 SCR. A zase, jako v předchozích dnech, i zde je jídlo vynikající.

Poslední celý den našeho pobytu už bereme naprosto pohodově a relaxačně. Postupně jej trávíme na Anse Severe a Anse Patates. Ta první, krásná, živá, s několika bary, má bohužel tu nevýhodu, že je mělká a koupání zde je půl dne, po dobu odlivu, vcelku bídné. Na radu paní domácí si jdeme na oběd do restaurace Avalunch, která je pro nás velkým překvapením. Přes oběd zde vaří i venku klasické takeaway, které je sice dražší (od 175 SCR), ale zase jde o takové porce, že se nedají najednou sníst. Takže si skoro polovinu oběda necháváme na později a na večeři pak dokupujeme ještě jednu porci pro oba.

Směr Victoria

Poslední den pobytu na La Digue trávíme opět na Anse Severe, kde se bavíme krmením velké želvy zásobou posbíraných karambol. Na oběd si zaskočíme do Avalunch a pak se už přesunujeme do přístavu, kde si v dopravní kanceláři fasujeme lodní lístky na cestu na Mahé. Mezi Mahé a Praslinem, resp. La Digue, jezdí denně 2 až 3 spoje. My dokonce jedeme tím, který je rychlejší a nemá zastávku na Praslinu, ale jede na centrální Mahé přímo (cca. 1,5 hodiny). Lodní lístek na horní palubu nás vyšel na 80 EUR (65 EUR před 5 lety).

Místní vojenské námořnictvo

Odjíždíme

Po přistání ve Victorii, hlavním městě souostroví (cca. 30.000 obyvatel), panuje trošku chaos, ale naše kufry se z nákladového prostoru objevují celkem rychle, takže z mola mizíme mezi prvními. Taxikáři se nám snaží vnutit odvoz, ale my už z minulé zkušenosti víme, že ceny jsou zde extrémně přemrštěné, takže máme v plánu pěší přesun do města s tím, že po jeho prohlídce si taxi seženeme za cenu výrazně menší přímo na ulici.

Moderní budovy v hlavním městě

Park a sochy velikánů

Do centra Victorie je to kousek, zhruba kilometr. Cestou se zastavíme v parku, kde jsou sochy Nelsona Mandely, Gandhího a seychelského prezidenta. A pak už naprosto povinné fotky toho všeho, co je v tomto městečku zajímavého. Clock Tower na křižovatce u muzea (místní „Little“ Ben, obdoba toho velkého londýnského), tržiště a hinduistický chrám. Centrum města je skutečně jen pár bloků. Když projdeme pár krámků s potravinami, tak také zjišťujeme, že tady si plechovky piva na osvěžení zřejmě nekoupíme.

Muzeum

Bagrista a jeho poradci

Clock Tower

Na parkovišti oslovujeme statného domorodce, který se opírá o auto, zda nás hodí na ubytování na Beau Vallon. Evidentně jde o černého taxikáře, ihned souhlasí. Když se ptám na cenu, dostanu otázku, kolik dáme. Odpověď je – posledně jsme platili 200. Chvíli přemýšlí a pak kývne. Za 6 kilometrů je to pro nás dobrá cena, protože není „problém“ zaplatit bez smlouvání v oficiálním taxíku 100 za kilometr. Cestou, kdy se pomalu suneme přes kopec na Beau Vallon, se dáme do řeči. Jde o bývalého policistu, který nám líčí problémy místních s alkoholem a drogami. I práce je tu prý dost, ale lidem se tu moc dělat nechce. Když se zeptám, jak je to s prodejem alkoholu ve Victorii, sám nám aktivně zastavuje u nějakého menšího supermarketu za městem přímo u cesty, kde se koupit dá, ve vyhrazeném oddělení. Domlouváme se i na zítřejší odvoz na letiště. Posledně jsme to usmlouvali na 300, tentokrát ale chce maník aspoň 500. OK, v místním kontextu pořád dobrá cena, je to zhruba 15 kiláků.

Městské tržiště

Ubytování na poslední noc před odletem máme v EE Selfcatering za 100 EUR na noc, bez jídla. To si na ráno kupujeme v nedalekém krámku Mike´s Store, který si také pamatujeme z první návštěvy, neboť jsme bydleli jen kousek dál než teď. Zde potkáváme skupinku chlapů z Česka a také vidíme, že majitel odmítne prodat pivo již evidentně načatým indickým mladíkům. My s tím problém nemáme a jdeme si jej vychutnat na malou oddělenou plážičku přes cestu, kde jsme zase úplně sami až do soumraku.

Parádní výhled

Beau Vallon

Ubytování je velký moderní apartmán v patře, s velkým balkonem a výhledem na dlouhou pláž Beau Vallon. Ten si poslední podvečer na Seychelách vychutnáváme až do tmy, kdy jdeme na večeři do nedaleké a odzkoušené restaurace The Boathouse, kde si dáváme „sněz co sníš“ za 450 SCR, cenu stejnou jako v roce 2019. A najíme se opět velmi dobře.

Poslední den máme z Mahé odlet až večer, takže po snídani jdeme na dlouhou pláž Beau Vallon a relaxujeme zde před odletem. Zažíváme tu konečně taky trošku chladnější den, neboť kopce na ostrově Mahé jsou výrazně vyšší než na La Digue a Praslinu, takže se o ně zachytávají mraky. A i ty dva nebo tři stupně dolů a ne tak přímé slunce jsou po 10 dnech v tom tropickém pařáku skutečně vítané. V pozdním odpoledni to balíme, jdeme na ubytování a s naším taxikářem policistou jedeme na letiště. Následuje běžný letecký přesun do Vídně zajímavý snad jen mezipřistáním v Kataru, kde si děláme oddechovou noční pauzu v rozsáhlé letištní zahradě. I Panda Parking zafunguje jako vždycky a k autu odjíždíme prvním minibusem.

Dojmy po letech

Protože je jednalo o naši druhou návštěvu ostrovů, předem už jsme věděli, do čeho jdeme. Na rozdíl od naší první návštěvy v roce 2019 jsme to tentokrát pojali více na pohodu. A i přesto jsme viděli a navštívili i to, co jsme před lety nestihli.

S odstupem 5 let jsme mohli porovnat, co se na ostrovech změnilo. A toho není až tak moc. Stále jde o pohodovou, klidnou a reálně třeba co do zábavy a nočního života velmi nudnou destinaci, která je určena specifičtějším cestovatelům a turistům. Destinaci, která nabízí desítky nádherných písečných pláží, na kterých si skutečně nemusíte ráno ještě za tmy ručníkem rezervovat místo, protože velmi často jste na pláži skoro sami. A i tam, kde je lidí více, je to o řád jinde, než co jsme zažili třeba předloni na podzimní Mallorce. Bohužel, ne všechny pláže jsou vhodné pro koupání. Některé jsou příliš mělké, u jiných je varování před spodními proudy. Tam, kde jsme se před lety často neměli šanci kvůli vlnám vykoupat, jsme letos zažili koupání přímo excelentní. A jinde zase úplně naopak.

Počasí bylo při naší únorové návštěvě vcelku úmorné, teplota ve stínu byla přes den dle předpovědí trvale okolo 32 stupňů, na přímém slunci logicky výrazně více. A tím, že jsme většinu času trávili na dvou menších a nižších ostrovech, kde nízké hory nezachytávaly mraky tak jako na Mahé, jsme se ani neměli šanci trošku ochladit. Proto bylo ubytování s klimatizací podmínkou a přes den na cestách i dostatečné zásoby tekutin, při i jen menší fyzické aktivitě na slunci z člověka pot jen leje. A to ještě moře bylo na mělčinách běžně teplejší než vzduch, místy pocitově až pálilo.

Zásadnější změny jsme při našem pobytu zaznamenali tři. Tou první je nový moderní lodní terminál na Praslinu. Druhou placené parkoviště u Anse Lazio. A tou poslední je nová turistická taxa, která se vybírá dle velikosti ubytování. Do 24 pokojů – 25 SCR za osobu a den. 25 až 50 pokojů – 50 SCR a nad 51 pokojů – 100 SCR. Platí se vždy až na místě při check-inu. Co se týká placení, tak většinou jsme platili kartou, prakticky pouze v malých stáncích jsme používali hotovost (možná tam terminály měli, ale my zase měli dostatek hotovosti, takže jsme to nezjišťovali). S bankomaty jsme neměli problém, pár od místních bank je na obou malých ostrovech.

Bezpečnost především

Stoupá k nebi letadlo ... ceny bohužel také

Za těch 5 let mezi našimi návštěvami zde došlo ke znatelnému cenovému posunu nahoru, ale vzhledem k inflaci v ČR lze říci, že cenové nůžky se spíše sevřely a destinace je tak pro nás relativně dostupnější, než byla. Z toho, co jsme mohli posoudit, tak nejvíce zdražilo apartmánové ubytování – o cca. 40%, i kvůli nové turistické taxe. Zdražily i lodní a letecké přesuny mezi ostrovy, zhruba o 20%. Naopak půjčení auta (na Praslinu) vyšlo stejně, možná o něco levněji, díky větší konkurenci na místě. Ani ceny v restauracích i občerstveních nám nepřišly výrazně vyšší proti roku 2019, s ohledem na dnešní tuzemské ceny nám připadly už pomalu jako „normální“. A i když jsme v obchodech nakupovali velmi málo, ani tady nám ceny už nepřišly takový úlet jako před 5 lety, neboť ty české za tu dobu řádně nastoupaly.

Ceny jídla v take away

Pro srovnání, sedmička místního rumu Takamaka, v několika variantách, se dá pořídit od 330 SCR (před 5 lety od 290). Půllitrová plechovka piva, ve většině dovozového z různých koutů světa, je někde mezi 45 až 70 SCR. S tím, že mezi místními se těší velké oblibě extra silná piva (i výrazně přes 10% alkoholu), kde jim ten poměr cena/“výkon“ vychází nejlíp. I my jsme většinu těchto piv zkusili a poznatek je ten, že na naše poměry tyto až extrémní smrťáky v místním tropickém prostředí vypotíte a vstřebáte pomalu stejně rychle, jako běžné pivo u nás. Sedmička dovozového vína se pohybuje zhruba od 110 SCR nahoru. U běžných potravin je cena obecně víc než dvojnásobná proti cenám v ČR. Všude narazíte na spoustu malých, většinou indických krámků, na obou menších ostrovech je i pár středně velkých supermarketů. Na Mahé je i jeden větší hypermarket – STC.

Letiště - tu peníze nevybírat (ATM)

Tady ano - bankomaty místních bank

Při návštěvě ostrovů je třeba počítat s tím, že režim místního života se výrazně liší od mnoha jiných turistických destinací a pár desítek minut po setmění je prakticky všude naprosté mrtvo. To je nutné zohlednit i při večerním stravování, kdy je potřeba zavčas najít něco vhodného, protože na Praslinu a Mahé není nabídka různých občerstvoven nijak extra velká. Z tohoto pohledu se nejlépe a taky nejlevněji stravuje na malém La Digue, kde je hustota restaurací, bister a takeaway největší a výběr nejpestřejší.

Když jsme ve finále sečetli veškeré náklady na tuto desetidenní cestu přes tři ostrovy, tak od závory Panda Parkingu až po návrat k ní, nás celý výlet vyšel asi o 20% dráž, než tomu bylo v roce 2019. A konečný účet za osobu velmi těsně podlézal pětimístnou sumu začínající pětkou, což v kontextu toho, co jsme viděli, zažili, snědli, projeli a proletěli, není suma nijak závratná.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 5 x Velmi praktické!

📷 4 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 5 x To chci taky zažít!

❤️ 7 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Tesna

Cestopis byl naposledy aktualizován 2025-09-24T10:54:01+02:00

Tesna procestoval 29 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Střední Ameriku. Na Cestujlevne.com se přidal před 8 lety a napsal pro tebe 49 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

2 komentáře

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

dedik77

před 2 měs

Krasne foto a velice uzitecny report. Diky! . Co opalovaci kremy? Koupili jste mistni znacku? Zrejme v prirucaku jste toho moc neprivezli.

Tesna

před 2 měs

Ahoj! Díky. Letěli jsme Qatarem, kde je odbavené zavazadlo v ceně a protože se vejdeme bohatě jen do příručáku, tak jsme odbavovali ty, takže ty krémy jsme vezli vlastní. Samozřejmě slunce bylo v únoru dost peklo, takže faktor 30 a víc samozřejmostí, stejně jako maximální snaha se přímému slunci vyhnout. Hlavně na obou menších ostrovech bylo už pár metrů od pobřeží neskutečné vedro a dusno, na Mahé, kde jsou vyšší kopce, které chytnou mraky, bylo o poznání příjemněji a tak o 2 stupně chladněji.