Seychely v máji, dovolená v ráji - díl 1.
Sbírka zážitků a zkušeností z naší cesty po třech hlavních ostrovech Seychelského souostroví, kdy jsme se osobně přesvědčili, že tyto ostrovy nemusí být jen pro ty s diamantovými kartami po kapsách.
Cestopis z roku 2019 napsal Tesna
Seychely – pro mnohé z nás z minulosti synonymum luxusní exotické destinace, zvláště poté, co je v našich krajích mediálně „proslavil“ svým útěkem před naší justicí jeden z našich devadesátkových miliardářů. A přiznám se, že i na mne působil název těchto ostrovů ještě pár let zpět jako něco, co je běžnému cestovateli hlavně z finančních důvodů nedostupné. A upřímně, vlastně jsem ani pořádně nevěděl, kde přesně leží, protože možnost zde strávit dovolenou jsem viděl asi tak pravděpodobné, jako ji strávit na oběžné dráze. Prostě sci-fi.
Jenže … po nesmělých a opatrných pokusech o samostatnou organizaci našich letních dovolených v rámci Evropy, motivovaných zkušenostmi cestovatelů z těchto a jiných obdobných stránek, jsme se s manželkou velmi rychle otrkali a i Seychely zařadili na náš wish list destinací, kde bychom chtěli jednou za nějaký rozumný peníz vyrazit. A jak se ukázalo, přání to nebylo nijak nereálné …
První minela Seychely nedělá
… protože je to asi 3 roky zpět, co jsme na těchto stránkách našli tip na letenky z Bruselu na Seychely, v té době za zcela neuvěřitelných 9.000 Kč. Nebylo co řešit, vybrali jsme termín a vzali jsme letenky s přeletem až na Praslin, které byly asi za desítku. I když šlo o jasný error fare, vše bylo zaplaceno, potvrzeno. Ale ejhle, už po pár týdnech se ve zdejší diskuzi začalo řešit, že Air Seychelles, zcela v rozporu s pravidly IATA, tyto potvrzené letenky ruší. Takže bohužel, první pokus o návštěvu exotických Seychel nevyšel. Víc než půlroční komunikace s prodejcem letenek a následně aerolinkami naštěstí dopadla dobře, bez ztráty kytičky i koruny. Takže snad někdy příště …
Podruhé s anglickým klidem
A opravdu, netrvalo snad ani půl roku, a opět jsem na nějakých stránkách narazil na tip na akční letenky na Mahé. British Airways z Prahy přes Londýn, včetně termínu v pro nás ideálním čase květnových svátků, s velmi rozumnými časy všech odletů i příletů, navíc jen cca. 16 hodin cesty každým směrem. Cena necelých 12.500 Kč. Co víc si přát. Okamžitě kupujeme s předstihem asi 10 měsíců. Obratem rezervuji i ubytování na všech třech hlavních ostrovech, která jsem měl vyhlédnutá už při první nerealizované cestě.
Pár dní poté, co máme základ cesty rezervován, mi volá kamarád. Že prý má s manželkou výročí a chtěl by s ní vyrazit na nějakou exotiku. Takže mu přeposílám odkazy na letenky, ubytování a nástin našeho namyšleného harmonogramu s upozorněním, že to jsou Seychely, tudíž finančně žádný low cost. A o pár hodin později je jasné, že vše další již budu zařizovat rovnou pro 4 lidi, s vtipným komentářem „co řešíš, za tyhle peníze lidi jezdí i do Chorvatska“. Postupně tak zařizuji letenky Mahé - Praslin, půjčení auta na Praslinu a trajekty pro přejezd mezi třemi hlavními ostrovy.
Na prvního máje cesta předlouhá je
Je konečně Svátek práce 2019 a my se vydáváme na cestu. Běžný krátký přelet z Prahy do Londýna. Jedno anglické pivo bez pěny v letištním baru během asi tříhodinového přestupu a už nasedáme na víc než desetihodinový noční let směr Mahé. A tady poprvé tušíme, že Seychely skutečně nebudou tou klasickou turistickou destinací, protože polovinu délky letadla zabírá business třída, při našem letu zaplněná s bídou ze čtvrtiny. A ani naše economy není plná. V celém letadle nás může být tak 150.
Počasí nám (ne)přeje
Přípoj na Praslin
Ráno okolo sedmé místního času, po deseti hodinách letu, nás vítá ostrov Mahé. Nízko položenou oblačností, 100% vlhkostí a silným tropickým lijákem, ve kterém se pěšky přesunujeme od letadla do příletového terminálu. Zde očekáváme obstrukce a kontrolu dokumentů, financí a potvrzeného ubytování tak, jak jsme si načetli zkušenosti jiných cestovatelů. Realita je naštěstí úplně jiná - namátková kontrola zavazadel, vyplnění jednoho imigračního formuláře a po možná 10 minutách stojíme v hlavní hale letiště. Mokří, zpocení, zplavení, protože ta hala, velikosti našeho krajského nádraží, je otevřená, bez klimatizace. Takže okamžitě měníme své obvyklé evropské svršky za oděv, ve kterém strávíme dalších 10 dní – šortky a triko. V letištní směnárně měníme každý pár set éček nebo dolarů za místní seychelské rupie, protože opět, jak máme načteno z cestopisů, je zde prý často problém platit kartami. Velmi brzy se přesvědčujeme, že tomu tak skutečně není, ale o tom později.
Letadlo či loď, korunou si hoď …
Na ten se lze dostat dvěma způsoby. Mezi Mahé a Praslinem jezdí několikrát denně trajekt a cesta lodí zabere asi hodinu. Cena za jednosměrný lístek začíná na 50 EUR, ale k tomu je nutno připočítat obvykle ještě náklady na dopravu z letiště do přístavu a na Praslinu zase z přístavu na ubytování. Druhou, rychlejší a turisty také hojně využívanou možností, je přelet letadlem. Ta létají zhruba v půlhodinových intervalech a cena za 20minutový jednosměrný let se podle exponovanosti odletových časů pohybuje zhruba mezi 80 – 130 EUR. Tuto možnost jsme zvolili i my, protože na Praslinu jsme měli zamluvené ubytování kousek od letiště.
Takže po výměně peněz míříme do malého vnitrostátního terminálu, který je klimatizovaný. Po hodině čekání, stále za deště, nasedáme do malého dvouvrtuláku pro asi 20 lidí. Po nastartování motorů ale čekáme dalších 15 minut na stojánce. Nakonec pilot zahlásí nějaké „išů“ na ranveji s tím, že tento let nepoletí a musíme dalším. Naštěstí, o pár minut išů zmizí a my míříme vzhůru do mraků. Let probíhá za silného větru, deště a turbulencí, takže piloti kličkují mezi mraky a hledají pokud možno tu nejpohodlnější trasu. Po dvaceti minutách dosedáme na Praslinu, kdy přistání bylo kvůli bočnímu větru pěkně šejdrem, což pilot bravurně zkorigoval ve chvíli, kdy se kola hlavního podvozku dotkla dráhy. Vysedáme všichni pěkně vytřepaní, jak z horské dráhy, někteří i s patřičně zelenou barvou.
Letiště na Praslinu je velké asi jako aeroklub okresního formátu, takže během pár minut máme naše kufry a před letištěm si domlouváme taxík pro odvoz na ubytování. Taxíky jsou zde obecně extra drahé, proto jsme překvapení, že na takto exponovaném místě si taxikář říká pouze o velmi rozumných 100 SCR, což je zde, pokud nesmlouváte, naprosto běžná sazba za jeden kilometr jízdy. Jen doplním, v době našeho pobytu byl přepočet 1 SCR okolo 1,66 CZK.
Grande Anse z letadla ...
... a naživo
Nikde nikdo
Po pár minutách vysedáme u vilky na pobřeží, obklopené 3 ubytovacími bungalovy, každý se dvěma apartmány. Paní domácí nás vítá ledovým welcome drinkem a vřelým přijetím. Po pár formalitách nám předává jeden z bungalovů se dvěma apartmány. Ty mají zde nutnou klimu, plně vybavenou kuchyň a obrovskou koupelnu. Zjišťujeme, jak je to s vodou, a jsme ujištěni, že ta z kohoutku je pitná.
První koupání splíny odhání
Je zhruba poledne, už je po dešti a spoza mraků vykukuje slunce. Je květen, jsme téměř na rovníku, takže slunce je přímo nad námi, což znamená skutečně příšerný pečák. Vydáváme se proto na pláž, která je přímo u ubytování, kde střídavě odpočinkem ve stínu a ve vodě trávíme naše první odpoledne po celodenní cestě sem.
Pláž Grande Anse není objektivně žádná sláva, na kraji pláže a ve vodě jsou tuny řas. Ale na druhou stranu, voda je teplá jako kafe a hlavně, celá pláž je jenom naše. Dalších pár turistů je stovky metrů daleko. Padesátistupňovému vedru na slunci čelíme obdobně - faktorem 50 vně, valašským se sílou 52 zevnitř. K večeru se vydáváme prozkoumat nejbližší okolí, kde je několik obchodů, převážně indických, kde nakupujeme základní proviant na další dny. Ceny potravin Seychelách jsou ve srovnání s českými velmi vysoké, obvykle 2 – 3x vyšší. Jedinou komoditou, která je tu za jakž takž rozumný peníz, je místní rum Takamaka s cenou okolo 290 SCR za litrovku. Chutnala nám obzvláště jeho tmavá varianta.
Dobrou náladu dál šíří chobotničky na talíří
Míjíme i několik restaurací a do jedné z nich nakonec zakotvíme. A opět se na rozdíl od jiných cestopisů setkáváme se zcela jinou realitou. Zde, ani jinde za celou dobu našeho pobytu, se totiž nesetkáváme s pomalou nebo jinak nekvalitní obsluhou, vše je v evropském standardu. Takže i když vcházíme do zcela prázdné restaurace, během minuty je u nás obsluha, stejně jako kuchař na svém místě. Podobně jako obchody, i restaurace jsou zde dražší, ovšem na druhou stranu zde dostanete mořské plody, čerstvé ryby nebo chobotnice.
Naše přibližovadlo
Vyrážíme za sluníčkem vypůjčeným autíčkem
Druhý den na Seychelách začínáme vypůjčením auta. To máme rezervované u jedné z několika málo půjčoven na ostrově. Vzhledem k tomu, že je ostrov skutečně velmi malý, vám auto dovezou standardně až na místo. Stalo se tak i v našem případě, kdy fasujeme Daihatsu Terios v automatu. Snad nikdy jsem nedal tolik podpisů na jednu stránku jako zde na formulář o zápůjčce, který jsem podepisoval snad na sedmi místech. Platím kartou na mobilní terminál. I cena za půjčení auta je zde obecně vyšší a pohybuje se obvykle mezi 40 – 70 EUR na den bez pojištění dle velikosti auta. My za půjčení na 4 dny platíme 190 EUR.
Anse Lazio
Je krásné slunečné dopoledne, takže sedáme do auta s cílem vyrazit na vyhlášenou pláž Anse Lazio, což je cesta téměř okolo celého ostrova. Takže zhruba 20 kilometrů J Jezdí se zde vlevo a doprava je vzhledem k úzkým cestám, často velmi prudkým stoupáním a klesáním pomalá. Málokde se vám podaří auto rozjet na více než 40 km/h. V prudkých stoupáních náš plně obsazený Terios zběsile podřazuje a my tyto vyjíždíme na kvílící vytočenou jedničku. Po zhruba půlhodině jízdy parkujeme kousek od moře a jdeme na pláž, která je na místní poměry vcelku zaplněná turisty (rozuměj v kontextu masové turistiky jinde – poloprázdná), ale místo ve stínu bez problémů nalézáme. Koupání zde je velmi příjemné, takže tu vydržíme relaxovat skoro čtyři hodiny. V pozdním odpoledni se rozhodneme navštívit ještě nějakou jinou pláž cestou zpět na ubytování, takže nakonec volíme nedalekou Anse Boudin, kde parkujeme nedaleko kostelíku přímo u pláže. Ta je prakticky prázdná, jsme tu jediní turisté. Jen kousek od nás si pár místních s kupou dětí dělá piknik.
Anse Boudin
Víš, že jíš, létající myš …?
Když se blíží večer, míříme autem zpět na ubytování, ale ještě se cestou rozhodneme si projít správní středisko ostrova, čímž je větší vesnice Baie Sainte Anne. Začínáme v přístavu, kde panuje chaos obvyklý pro dobu, kdy zde přijedou lodě z obou vedlejších ostrovů, takže zde není kde zaparkovat. Otáčímese zpět do „centra“ a nakonec auto necháváme na velkém volném place u jednoho z místních kostelů. Po hlavní třídě se procházíme s cílem najít nějakou místní občerstvovnu a brzy zjišťujeme, že zde není nic, ale vůbec nic zajímavého, jen pár malých obchůdků, benzinka, pošta, policejní stanice. Nakonec narážíme i na dva stánky s jídlem. Volíme ten indický.
Kuře, rybu, netopýra?
Trojitá porce
Obdobné stánky jsou výrazně levnější alternativou drahých restaurací, jen pozor na skutečně malé porce. Ta standardně vyjde na 60 SCR, my volíme akční nabídku – výběr a kombinaci tří jídel za 140 SCR. A protože mi kolega nevěří, tak určitou nejasnost v tom, co si můžeme objednat, mu potvrzuje i prodavač. Bat curry skutečně nemá nic společného s batáty, jak se domníval, nýbrž jde o pokrm připravený z místních kaloňů. Po večeři a již za tmy pak přejíždíme přes kopec zpět na ubytování. Jízda zde je zážitek už přes den, v noci, v tmavé džungli, po neznámé cestě a s místními, kteří auto zastaví klidně uprostřed cesty, aby si jen tak pokecali, je to zase jiný level. Večer na terase si dáváme pár drinků, zatímco posloucháme oblíbenou kratochvíli místních mladíků, kteří večer na poloprázdných rovnějších úsecích cest prohánějí své vytuněné plechové miláčky pro nás pofiderních a neznámých typů sem a tam.
Večerní přístav
Kdo je trošku drzý, tak se koupe brzy …
Třetí den máme v plánu vyrazit na další známou pláž na Praslinu - Anse Georgette, která se nalézá v soukromém rezortu a je pro turisty přístupná, pokud vás váš ubytovatel předem na daný termín nahlásí. Naše paní domácí nám to při příjezdu slíbila. Když na ni vznáším dotaz, zda tak skutečně učinila, kouká na mne jako sůva, protože nás nahlásila, jenže na včerejšek. Jen nám to pak jaksi zapomněla říct. No nic, co se dá dělat, zkusíme to a uvidíme, za optání člověk nic nedá.
Jedeme kolem letiště asi dva kilometry na sever, než nás zastaví brána rezortu Lemuria (pro případné zájemce - noc od 1.000 USD), kde necháváme auto na parkovišti a jdeme zkusit proniknout přes dva hlídače dovnitř. Ti nás pochopitelně ve svých seznamech nemohou najít, takže hrajeme zkroušené a smutné, což na poledním slunci a v tom neskutečném pařáku není nic obtížného. Potíme se jak dveře od chléva a jednomu hlídači ukazujeme fotky našich známých, kteří jsou tou dobou na čerstvě zasněženém Pradědu. Ten se jen kření, protože u nich je teď prý taky sníh. Je totiž z Nepálu …
Po pár dalších minutách je jasné, že naše přirozená drzost slaví úspěch. Podepisujeme pravidla chování v rezortu a můžeme se vydat k pláži, což je asi kilometr chůze. Zpočátku ve stínu palem, dále pak na slunci přes kopec kolem golfového hřiště. Na pláži je opět jen pár desítek lidí, takže naprostá pohoda a žádný problém zde strávit celé odpoledne.
Večer se pěšky vydáváme do velmi pěkné venkovní restaurace Le Paradisier, kde za luxusní místní ceny dostáváme zase skutečně luxusní čerstvé ryby a jiné mořské potvory. O dobré volbě podniku svědčí i to, že restaurace je s blížícím se večerem během půl hodinky kompletně plná.
Anse Georgette
Opět hlava na hlavě
Líbil se nám velice kokos tvaru zadnice
Čtvrtý den na Praslinu máme v plánu navštívit jednu ze zdejších rezervací, jejichž lákadlem je místní endemit – palma Coco de Mer, jejíž plody mají tvar ženského pozadí. Rezervace jsou zde dvě, ta starší a známější, Valleé de Mai, je v džungli hned vedle hlavní cesty. Tato je dokonce zapsaná na seznamu UNESCO. Vstupné zde je 350 SCR a dvakrát denně je možné absolvovat prohlídku i s průvodcem.
My ovšem dle rad na webu volíme druhou rezervaci – Fond Ferdinand. Ta je mladší a ne zatím tak známá. Nachází se nedaleko pobřežní vedlejší komunikace kousek od Baie Sainte Anne. Vstupné je zde 125 SCR, platíme opět bez problémů kartou. Denně jsou zde pouze 4 prohlídky, ale všechny vždy s průvodcem. Ve skupince asi 20 lidí vyrážíme do kopce do džungle, kde nám průvodce na mnoha zastávkách ukazuje tyto palmy, které se vyskytují pouze na dvou ostrovech. Pokud ještě stoupáme vlhkým pralesem, celkem to ujde.
Ořech? Si děláš pr...?
Ten pravý zážitek ovšem nastává ve chvíli, kdy závěrečnou třetinu výstupu na vyhlídku absolvujeme v otevřeném terénu pod poledním sluncem. Tomu, kdo tento mírně masochistický zážitek absolvuje, se pak na vyhlídce otevře pohled na celý ostrov Praslin a široké okolí. Tak jako všichni, lovíme ty správné záběry a poté hledáme alespoň trošku stínu pod pár stromy. Po návratu se pak u brány všichni velmi rádi zchladí a osvěží u zurčícího pramene. A pokud by někdo měl zájem si na památku ze Seychel odvézt unikátní kokosák, tak je možné jej zde s příslušným certifikátem zakoupit. Cena těch nejmenších začíná na 2.000 SCR.
Pod vrcholem
Na vyhlídce
Opět dokonale zplavení a již i vyhladovělí odjíždíme do Baie, abychom si u Inda dali pozdní oběd. Ale ouha, je neděle a má zavřeno. Naštěstí přímo přes cestu je druhý stánek, snad nějaký vietnamský, a ten je otevřený. Takže si v klidu dáváme grilovanou rybu, místní pivo a zmrzlinu …
Zbytek dne trávíme opět na Anse Boudin, kde je tentokrát mnohem živěji. Skupinky místních si zde dosyta užívají nedělní pohody – grilují, popíjejí a vyhrávají na plné pecky až do večera. Večer ještě jedeme do přístavu, kde si máme dle pokynů vyzvednout lístky na zítřejší trajekt na La Digue. Kancelář sice nalézáme, někoho v ní ovšem nikoliv. Nevadí, že je to tady takové volnější, jsme si už zvykli, vyzvedneme si je až před odjezdem.
Jak se ti cestopis líbil?
Tesna procestoval 24 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Střední Ameriku. Na Cestujlevne.com se přidal před 6 lety a napsal pro tebe 40 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil2 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
No vidíš! A tak krásně rýmovaný to máš :-). Pobavila jsem se. Je hezký koukat na stejná místa jinýma očima ...
Díky. Už jsem měl v minulosti reakce od spolucestujících, že teprve až si přečetli můj cestopis nebo průvodce, tak věděli co viděli a kde byli :-)