Seychely v máji, dovolená v ráji - díl 2.
Zážitky z druhé části naší cesty - z ostrovů La Digue a Mahé. K tomu pár obecnějších zkušeností a rad na závěr
Cestopis z roku 2019 napsal Tesna
Ostrov malý čeká v dáli ….
Poslední ráno na Praslinu po snídani balíme a půjčeným autem jedeme do přístavu. Cestou dotankujeme těch pár litů benzínu, co jsme projeli. Samozřejmě nás nepřekvapuje, že na parkovišti nenacházíme nikoho z půjčovny, aby si auto převzal, jak nám bylo avizováno. Tentokrát už je kancelář otevřená, takže po kontrole pasů dostáváme naše lodní lístky na La Digue. Na tento malý ostrov jezdí dvě lodní linky, jedna z Praslinu, obvykle 8x denně, a ta druhá z Mahé, se zastávkou na Praslinu, obvykle 3x denně. Jednosměrná cesta z Praslinu na La Digue stojí 14 EUR a trvá zhruba 15 minut.
Vyrážíme na La Digue
My jedeme na La Digue, nejmenší z hlavních ostrovů, kde máme strávit další 4dny naší dovolené, poledním spojem, kdy je v přístavišti opět solidní chaos, protože se zde ve stejnou dobu potkáváme i s trajektem z Mahé, který pak taktéž pokračuje na La Digue. O chvíli později zažíváme obdobný chaos i na tomto malém ostrůvku, protože obě lodě zde připlouvají rozdílem několika minut, takže stovky turistů se všemi bágly tak na malém molu hledá svůj odvoz nebo elektrotaxi k ubytování. My volíme cestu pěšky, protože máme ubytování kousek od přístavu.
Už se blížíme
Kdo s koho
To zcela bez problémů nacházíme. Jde o pár bungalovů v rozlehlé zahradě s otevřenou jídelnou, kde se podávají snídaně a večeře. Na recepci nás opět vítá ledový drink a pohodoví místní. Domlouváme si rovnou zapůjčení kol na následující 2 dny, za obvyklých 100 SCR na den. Ubytování v bungalovu je té základní kategorie, ale to základní, co zde člověk potřebuje, tu je – klima, lednička i koupelna. Kuchyň tu není, protože zdejší ubytování je s polopenzí.
Naše domečky
Tento den ještě kola nepotřebujeme a tak jdeme pěšky strávit zbytek dne na Anse Severe kousek od centra vesnice. Jde na místní poměry o celkem živou pláž, mj. proto, že na mnoha vyhlášených a fotogenických plážích na La Digue, jejichž kýčovité fotky zdobí kdejaký katalog nebo kalendář, se kvůli vlnám nedá koupat. Zde to ovšem problém není. Pozorujeme zde desítky kaloňů a poprvé také volně se potulující obrovské želvy, které tvoří běžný kolorit místního života. Večer doplňujeme zásoby v obchůdku vedle našeho ubytování, který mate svou velikostí, protože vevnitř jde o skutečný supermarket s nabídkou všeho možného – od potravin, drogerie, domácích potřeb, železářství až po nábytek, jen na zlomku plochy, na kterou jsme zvyklí.
Anse Severe
La Digue
Zde se na rozdíl od Praslinu dostáváme i do mnohem častějšího a bližšího kontaktu s místními, kteří jsou obecně velmi pohodoví, vysmátí a kdykoliv ochotni vám pomoci. Ostatně trávit život v jedné vesnici, na ostrůvku o ploše 10 kilometrů čtverečních, to je pak člověk vděčný asi za každé rozptýlení z každodenní nudy. Večer dostáváme vydatnou večeři o třech chodech, kterou nám servíruje postarší kreolka se vzezřením přísné paní učitelky, neustále nás kontrolující, takže nikdo z nás si nedovolí nechat ani kousek jídla. Ostatně ani není důvod, jídlo je jako všude jinde naprosto vynikající.
Nás baví velice, želvy a slepice
Ráno vedle bungalovu nacházíme domácího mazlíčka, obrovskou želvu, která se společně s pár slepicemi krmí nahnilými popadanými karambolami. A podle mladíka, který nám dovezl zapůjčená kola, jde prý o mladici, má zhruba jen 40 let. A jak pak zjišťujeme, rituál společného krmení želvy a slepic se zde opakuje každé ráno.
Zachovalá čtyřicítka (dole)
Místní hřbitov
Kaple v džungli
La Digue je typické dopravou na bicyklech, protože ostrov je skutečně velmi malý a okolo skoro celého pobřeží vede rušná cyklostezka. Ta chybí jen na jihu, u tří nejvyhlášeněšjších pláží. Bohužel, na rozdíl od minulosti, zde přibývá aut či elektrovozítek, takže jejich provoz hlavně v centru vesnice začíná být pro cyklisty i chodce už vcelku otravný. Kola, která si zde půjčíte na každém rohu, obvykle mají už něco za sebou, hlavně že aspoň trochu brzdí a přehazují. Ti největší místní frajeři už tu prohánějí i elektrokola.
Dokola kolem valíme s kolem
My se vydáváme na sever a pak na východní část ostrova, což je naprosto pohodovým tempem otázka možná jedné hodiny až na konec stezky, i se spoustou zastávek na focení nebo kochání se. Cestou míjíme i několik malých písečných pláží, kde jsou ovšem už místa ve stínu zabrána. Jiné jsou zase evidentně ke koupání nevhodné. To je případ i pláže na konci stezky, kde nakonec na chvíli zakotvíme. Zde pak pozorujeme lovce chobotnic, kteří se brodí v odlivu mezi pobřežními útesy, a také pár želv, které si to zcela nerušeně a v klidu šinou po cyklostezce. Zde je také ta palma, která je díky svému horizontálnímu kmenu vděčným úlovkem fotografů. I my zde pořizujeme nezbytné záběry.
A protože už je na pláži bez možnosti koupání nuda, vyrážíme zpět na druhou stranu ostrova k těm třem plážím, které jsou synonymem pro krásu a výjimečnost místních pláží – Grand Anse, Petite Anse a Anse Cocos. Když projíždíme vesnicí, zastavujeme v jednom z obchůdků na doplnění zásob plechovkového piva, které pod spalujícím sluncem mizí v útrobách málem div ne se zasyčením.
Cyklostezka na jih k plážím za vesnicí postupně stoupá džunglí, kolem domečků místních, kteří v každém druhém nabízí projíždějícím turistům drinky, aby pak v krátkém sjezdu (na který nás i výslovně upozorňovali při půjčení kol), dovedla cyklisty k restauraci na kraji Grande Anse, kde stezka končí. Zde tedy ve vegetaci necháváme kola a jdeme na pláž, která je z těch nejfotogeničtějších na světě, unikátní svými zakulacenými kameny a skálami. Pláž je opět poloprázdná, bohužel se na ní ,ani na těch vedlejších, nedá koupat. Je zde tabule varující případné zájemce o koupel před silnými pobřežními proudy, ostatně ani téměř metrové vlny ke koupání rozhodně nelákají. Zde se také stáváme svědky „romantické“ svatby. Pro všechny zúčastněné musí jít ve zdejším klimatu o skutečně po všech stránkách nezapomenutelný zážitek, možná až příliš upocený …
Romantika na Grande Anse
Druhý den ráno volíme obdobný program. Vyrážíme o něco dříve, opět nejprve na sever, kde si ještě včas zabíráme místo ve stínu na nádherné malé pláži Anse Patates, kde opět tvoří nedílnou kulisu oblé skály a kde se dá i jakž takž koupat. Po obědě přejíždíme na jih, kde necháváme kola u Grande Anse a přes džungli a skalnatý útes přecházíme na vedlejší Petite Anse. Ta je téměř opuštěná, je nás na ní dohromady šest. A jak se natahuje odpoledne, zůstáváme zde dokonce úplně sami. Něco naprosto neskutečného, užíváme si tu pohodu, přírodní krásy i nepopsatelnou barvu moře, ve kterém se kvůli vlnám i zde bohužel nedá koupat.
Při návratu na ubytování si ještě projíždíme L´Union Estate Farm. Je už podvečer, takže nemusíme platit přes den běžné vstupné. Jde o kokosovou a vanilkovou plantáž, kde najdete i velký výběh s desítkami místních velkých želv. Přes farmu se lze také dostat k další nádherné místní pláži Anse Source d´Argent, my jsme před příchodem tmy už nestihli.
Ne moc snadno se želva po dně honí …
Třetí den na La Digue jsme si naplánovali celodenní výlet na lodi se šnorchlováním (70 EUR/os.). Po snídani nás vyzvedává elektrické vozítko a v přístavu s dalšími zhruba 14 lidmi naloďujeme. Po celý den se o nás starají 3 vysmátí mladíci. Míříme na severovýchod od La Digue, kde je několik menších ostrůvků, některé z nich poseté na útesech a úbočích luxusními rezidencemi. Na několika místech postupně šnorchlujeme a pozorujeme pestrobarevný podmořský život. Bohužel korály jsou zde již všechny mrtvé. Jeden z našich průvodců nám ukazuje i vyplašenou mladou mořskou želvu, kterou při potápění odchytil. Chvíli se bavíme jejím sledováním, ale pak už želvu naše přítomnost omrzí a bez problémů nám uplave.
Po poledni se vylodíme na nějaké pláži, kde se pro nás chystá na ohni pečená ryba. K té dostáváme i plechovku ledově chlazené koly. Pak následuje odpolední siesta, kdy se utáboříme v houpací síti na kraji pláže nějakého soukromého rezortu, v té době evidentně prázdného, než nás místní hlídač slušně upozorní na „private property, sorry“. Pak následuje ještě pár šnorchlování a za odpoledního mírného deštíku s obloukem duhy nad mořem se kolem páté vracíme do přístavu, po celodenním šnorchlování a pobytu na slunci vcelku znaveni. Tímto příjemným výletem se naše návštěva La Digue chýlí ke konci, protože zítra se na poslední dva dny naší dovolené přesouváme na hlavní ostrov Seachell – na Mahé.
Podle pokynů na voucheru na lodní lístky se ještě snažíme opět najít kancelář, kde si je máme vyzvednout. Bohužel, zase komplikace. Tam, kde ještě nedávno tato stála, je teď staveniště a roste zde na místní poměry nějaká velká budova. Bez úspěchu procházíme přístav, ani zde nikde nenacházíme potřebné logo. Takže na základě zkušeností z minulých dní to necháváme tak, však to zase ráno nějak dopadne.
Vyrážíme s chotí na Mahé rychlou lodí
A skutečně. Před polednem se přesunujeme i s kufry do přístavu, kde začíná být opět velmi husto, zároveň budou zase odjíždět oba místní lodní spoje, takže na molu se tísní možná třista lidí. A my teprve těsně před nástupem na loď, kdy zavazadla končí dole v zavazadlovém prostoru, dostáváme potřebné lístky od slečny s papírovým seznamem cestujících. Cesta La Digue – Mahé trvá trajektem asi 2 hodiny, se zastávkou na Praslinu. Cena jednosměrného lístku začíná na 60 EUR, horní otevřená paluba je za 65 EUR. Oficiálně zde na trajektech platí i omezení co do počtu a hmotnosti zavazadel, ale pro ty, kteří přiletí letecky, což je drtivá většina, to logicky žádné omezení není. Nehledě na to, že ani při jednom lodním přesunu nikdo počet ani hmotnost nekontroloval, i když někteří stěhovali snad půlku domácnosti.
Je pěkně, mírně profukuje, takže cesta rychle ubíhá a plně obsazený katamarán si plnou rychlostí razí vlnami cestu k Mahé. Moře je vcelku klidné, ale i tak to s ním občas pěkně háže. Kolega, zkušený námořník, to glosuje slovy: „Jestli takhle načas jezdí, i když jsou vlny, tak se tady nahoře mají co nauklízet …“. Připlouváme na Mahé, do přístavu hlavního města celého souostroví, Victorie. Vylodění zabere asi 20 minut, než ve zmatku u vykládky všichni najdou své kufry. Následně si většinu cestujících rozeberou autobusy cestovek a o ten zbytek se postará řada taxíků u mola, kde to pak odsýpá jeden za druhým.
Beau Vallon
To je i náš případ. Chlápek organizující taxíky skoukne naši skupinku a naše zavazadla a už k nám přivolává taxík potřebné velikosti. Ceny jsou zde pevné, takže cesta na Beau Vallon je za „lidové“ pětikilo. Jsme čtyři, tak to až tak neřešíme. Ale když dorazíme k penzionu, kde máme strávit poslední dvě noci naší dovolené, domlouvám s taxikářem večerní odvoz do města i pak ten ranní na letiště. A dostáváme se na zcela jiné ceny. Do Victorie za 200 SCR, ráno na letiště, které je víc než dvakrát tak daleko, za 300 SCR. Bereme si jeho vizitku a jdeme se ubytovat. V patře máme dva velké pokoje s balkonem a výhledem na oceán. K moři na pláž doslova pár kroků. Tam se za chvíli vydáváme. A podobně jako jinde na Seychelách, i zde si bez problémů najdeme klidné místečko, i když je páteční podvečer a je zde hodně místních.
Výhled z balkonu
Západ slunde nad Beau Vallon
Noci blíž, sněz co sníš
V podvečer se jdeme projít a zkoušíme najít nějakou restauraci. Po chvíli narazíme na shluk několika občerstvoven. My si vybíráme velkou otevřenou restauraci The Boathouse, kde to evidentně žije. A všichni volíme na večeři místo běžného menu kreolský bufet stylu eat what you can, který je za 450 SCR na osobu, a který se ukazuje jako vynikající volba. Spousta druhů jídla – masa, ryby, mořské potvory, ovoce, zelenina, dezerty, dokonce i milionářský salát … odcházíme zcela nacpaní a můžeme všem dalším doporučit.
Poslední celý den na Seychelách trávíme na pláži před penzionem. Je sobota, takže je tu zase živo, místní si užívají volna. Vedle nás se na obou stranách vyhrává, griluje, popíjí tak, jak se schází celé rodiny a známí. Prostě zase pohoda až do odpoledne. Pak si objednáváme taxík a jedeme na prohlídku hlavního města. Necháváme se vysadit na jižním okraji města u hypermarketu STC, kde nakupujeme nějaké koření a hlavně tmavý rum, aby nám živé vzpomínky na dovolenou vydržely i doma o něco déle.
Clock Tower
Poloprázdným městem pak jdeme do centra, které tvoří asi dva bloky, protože Victoria je velká jako naše menší okresní město. Zde dorazíme už skoro za tmy a obcházíme všechny tři místní zajímavosti. Zavřenou tržnici, hinduistický chrám i Clock Tower, což malá kopie londýnského Toweru, stojící zde uprostřed křižovatky. A nakonec i zjišťujeme, že v sobotu večer tu skutečně najdeme jen dvě otevřené restaurace tak, jak nás upozornil taxikář, obě pár metrů od Clock Tower. Míříme do té italské (la dolce vita), kde si zbytek našeho zájezdu dává naposledy ryby a mořské potvory, já si konečně zase vychutnávám pořádný steak s hranolkami. Po večeři si odchytáváme taxík a úspěšně jej ukecáváme zase na 200 SCR. Na pokoji nalézáme balíčky se snídaní, protože ráno odjíždíme o půl sedmé, takže tu normální nestíháme.
Jak bylo domluvené, taxikář je na místě a po dvaceti minutách nás vysazuje u odletové haly, kde si naposledy vychutnáváme místní saunu ve frontě na check-inu. Za hodinu už sedáme do opět poloprázdného letadla a necháváme Mahé i celé Seychely za sebou a míříme přes Londýn zpět do Prahy.
A poslední foto ...
Naše dojmy a zkušenosti
Před naší cestou jsme přečetli dostupné cestopisy a od některých se naše poznatky dost liší. Jedním z těch hlavních rozdílů jsou finance. Na ostrovech lze totiž téměř kdekoliv platit kartou, takže jak jsme zjistili, velkou část valut jsme si vyměnili za místní hotovost zbytečně. Kartou jsme platili třeba i v tom nejzapadlejším krámku a všude tam, kde jsme předpokládali, že by karty mohli brát. Myslím, že ani s bankomaty už dnes na hlavních ostrovech není problém, nějaký jsme potkali na každém z navštívených ostrovů. Podobně jsme se nesetkali s tím, že by po nás kdokoliv z místních chtěl vyměnit dolary nebo eura.
Také jsem už zmínil, že servis ve všech navštívených restauracích byl na standardní úrovni, stejně jako kvalita jídla s tím, že jsme si dávali vždy místní kreolské jídlo a neexperimentovali jsme s kuchyněmi pro Seychely geograficky cizími.
Jídlo, které je značnou položkou v rozpočtu, je zde obecně drahé, stejně jako restaurace. Tomu se dá vyhnout dvěma způsoby. Dovézt si zásoby s sebou a vařit si na ubytování, popř. nakupovat v místních malých, obvykle indických krámcích, které najdete na každém rohu, což je varianta pro low cost cestovatele. Druhou možností je stravovat se u místních stánků, kde jsou ceny proti běžným turistickým restauracím několikanásobně nižší.
Na ostrově lze všude a kdekoliv koupit místní piva SeyBrew a EKU, v restauracích a stáncích zásadně ve třetinkách, za ceny, dle úrovně podniku mezi 50 až 90 SCR za láhev. V obchodech pak narazíte jak na tyto místní stálice, tak na desítky nejrůznějších importovaných značek jak ve skle, tak plechu, kdy třeba půllitrová plechovka takového importovaného piva běžně stojí 40 – 50 SCR. Zajímavostí, vycházející zřejmě z nastavení místních daňových zákonů, je to, že za velmi podobnou cenu koupíte na jedné straně jak lehká piva na úrovni naší osmičky, tak naprosté „smrťáky“ klidně s 20% alkoholu. Takový kousek jsme objevili až den před odjezdem, takže jsem neměl odvahu takové „pivo“ otestovat.
Právě silná piva, běžně přes 12% alkoholu, zde totiž tvoří významnou část nabídky v obchodech, zřejmě jako alternativa vína nebo tvrdého alkoholu, které tu jsou odhadem až 4x dražší než u nás. Několikrát jsme v obchodě viděli, že značky s takto výjimečným poměrem cena/výkon byly už po poledni z chlaďáků vybrané. Na rozdíl od jiných zemí, Seychely mají poměrně tolerantní limity pro dovoz alkoholických nápojů do země, takže na osobu si můžete dovézt 2 litry vína a k tomu 1 litr tvrdého alkoholu. Jak jsem zmínil, pouze místní rum se pohybuje v akceptovatelných cenách.
Dopravovat se po jednotlivých ostrovech lze různě. Nejjednodušší je to na La Digue, kde je jasnou volbou kolo. Na Mahé a Praslinu si lze půjčit auto s tím, že ceny benzínu skutečně řešit nemusíte, protože těch kilometrů se tu opravdu moc najet nedá. Auto nevychází zrovna levně, ale je dobrou volbou, pokud je vás víc nebo by vám hrozilo častější využívání taxíků, které jsou taktéž patřičně drahé, kdy při jejich použití pltí jednoznačně: smlouvat, smlouvat, smlouvat kde to jde.
Dva hlavní ostrovy také mají patřičně „hustou“ J sít´autobusových linek, kdy jízdné je velmi nízké. Co jsme viděli, tak třeba na Praslinu jsou zastávky výrazně označeny na cestě a geografie ostrova, který obsluhují dvě silnice, zde neumožňuje při cestě busem zakufrovat. Jen pozor na provozní dobu autobusů, ty jezdí jen do soumraku. Také se liší zkušenosti s tím, zda vás do autobusu vezmou s větším zavazadlem. My jsme nevyužili, takže nemůžu poradit.
Celkově na nás Seychely i místní pohodoví lidé zapůsobily velmi příjemně a i když se nejedná o zrovna levnou destinaci, neměli jsme nikde pocit, že zde jsme jen turisti k oškubání. Nikde jsme se nesetkali s vtíráním nebo vnucováním nevyžádaných služeb, upomínkových předmětů či jiných zbytečností. Masový turismus se všemi průvodními jevy se zde zatím neprojevuje a případný zájemce o návštěvu těchto ostrovů s tím taky musí počítat. Mj. s tím, že ostrovy jsou vcelku mrtvé, co se týká večerního a nočního života, protože po soumraku není v ulicích z místních vidět často ani živáčka.
Charakteru Seychel a struktuře ubytovacích kapacit, kde dominují malé rodinné penziony a bungalovy, odpovídá i struktura návštěvníků, kdy většina z nich jsou spíše ti postarší nebo cestovatelské dvojice. Je zde minimum rodin s dětmi, protože ty se tady kvůli chybějící zábavě musí nudit k smrti. Seychely nabízí krásnou přírodu a pláže, kde i ty vyhlášené alespoň při naší návštěvě nebyly často nijak přeplněné, resp. nebyl problém si najít kus, kde měl člověk pro sebe klidně desítky metrů nebo i víc. To je ale na druhou stranu vše, žádné památky, žádná historie nebo nic dalšího, čím by se člověk rozptýlil. Možná ještě turistika, která nás ovšem v místním klimatu rozhodně nelákala.
Hlavní město Victoria je tak na dvouhodinovou návštěvu, kdy těch pár zajímavostí obejdete doslova za 10 minut. Praslin je ostrov s pouhými 7.000 obyvateli a několika vesnicemi, kde není kromě moře a přírody vůbec nic, co by stálo za zmínku. Paradoxně nejživějším hlavním ostrovem je nejmenší La Digue, kde je největší koncentrace turistů a kde i všichni domorodci jsou soustředěni v jediné centrální vesnici.
Bohužel, jak jsme viděli, na La Digue probíhá masivní výstavba dalších ubytovacích kapacit, takže ostrov, který je nebo byl mnohými považován za „ty pravé Seychely“ asi bude dál rychle přicházet o svou autenticitu tak, jak již dnes byly volské povozy, dříve zde tradiční dopravní prostředek, nahrazeny automobily. Takže tohle vše před případnou návštěvou Seychel zvažte, abyste nakonec nebyli z návštěvy těchto ostrovů zklamáni. Pokud se ovšem dokážete akceptovat celkovou pohodu až nudu na těchto ostrovech, dokážete pár dní bez výčitek prolenošit a nevyžadujete nutně každý den dovolenou aktivní po všech stránkách, tak ano, tohle je destinace pro vás.
A co finanční náročnost?
I když jsou Seychely považovány obecně za drahou destinaci, kdy určitě není problém zde za dovolenou utratit šesti- nebo i sedmimístnou částku v nějakém luxusním rezortu nebo na soukromém ostrově, tak na druhou stranu, lze zde vycestovat za sumu výrazně nižší a s rozpočtem, který je pro mnoho světoběžníků, kteří si své cesty organizují sami, akceptovatelný. Nejlevněji lze samozřejmě pobyt strávit na Mahé, ale většina cestovatelů obvykle zkombinuje na své cestě i návštěvu dalších dvou hlavních ostrovů, které jsou o něco dražší, což také navíc vyžaduje nezanedbatelné náklady na lodní nebo letecké přesuny.
Většinu nákladů jsem zmínil v textu, takže přidám ještě ceny ubytování pro 2 osoby:
Praslin – dvoulůžkový apartmán se snídaní – noc za 103 EUR
La Digue – dvoulůžkový bungalow s polopenzí – noc za 113 EUR
Mahé – dvoulůžkový pokoj v penzionu se snídaní – noc za 81 EUR
Ve finále jsme se za vše popsané, tzn. 10 nocí na 3 ostrovech se všemi nutnými náklady i útratou na místě, vešli do 42.000 Kč za osobu. Což si myslím, že je suma za danou exotickou destinaci i všechny zážitky více než solidní, navíc u nás i u našich známých bez pocitu toho, že bychom někde museli slevovat z našich běžných cestovmích standardů.
Jak se ti cestopis líbil?
Tesna procestoval 27 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Střední Ameriku. Na Cestujlevne.com se přidal před 7 lety a napsal pro tebe 46 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil5 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Pěkný, vcelku vyčerpávající cestopis. U té exotiky v indickém oceánu je důležitý i ten faktor večerní nudy jak je zmíněno. Myslím, že čím více ostrovů tím větší nuda (úplný extrém jsou Maledivy). V tomto případě je asi nejlepší vyrazit příště na Mauricius.
Pěkný, vcelku vyčerpávající cestopis. U té exotiky v indickém oceánu je důležitý i ten faktor večerní nudy jak je zmíněno. Myslím, že čím více ostrovů tím větší nuda (úplný extrém jsou Maledivy). V tomto případě je asi nejlepší vyrazit příště na Mauricius.
No Maledivy nás přesně z těchto důvodů nelákají, být někde na 200m velkém ostrůvku. Pár dní asi jo, ale týden nebo víc ... a nebýt čínského viru, tak jsme minulou neděli z Mauricia přilétali. Takhle teď máme na dva roky voucher, tak snad za rok ...
No Maledivy nás přesně z těchto důvodů nelákají, být někde na 200m velkém ostrůvku. Pár dní asi jo, ale týden nebo víc ... a nebýt čínského viru, tak jsme minulou neděli z Mauricia přilétali. Takhle teď máme na dva roky voucher, tak snad za rok ...
Z Malediv znám docela vtipnou historku - kamarád (velký příznivec jednoho pražského fotbalového klubu a opravdu velký milovník piva) se asi před 15-ti lety přiženil do docela bohaté rodiny a rodiče nevěsty se chtěli na svatbě ukázat, tak jako dar koupili třítýdenní svatební cestu do resortu na Maledivách (tehdy to byla ještě totálně nedostupná exotika) za několik set tisíc korun. V ceně bylo naprosto vše, kromě alkoholu. A tak ten můj kamarád strávil ty 3 týdny na ostrůvku velikosti fotbalového hřiště, pořádně se ani nenajedl (nejí ryby a mořské potvory) a za pivo tam nechal víc než za rok v pražských hospodách...no Maledivy každý neocení.
Z Malediv znám docela vtipnou historku - kamarád (velký příznivec jednoho pražského fotbalového klubu a opravdu velký milovník piva) se asi před 15-ti lety přiženil do docela bohaté rodiny a rodiče nevěsty se chtěli na svatbě ukázat, tak jako dar koupili třítýdenní svatební cestu do resortu na Maledivách (tehdy to byla ještě totálně nedostupná exotika) za několik set tisíc korun. V ceně bylo naprosto vše, kromě alkoholu. A tak ten můj kamarád strávil ty 3 týdny na ostrůvku velikosti fotbalového hřiště, pořádně se ani nenajedl (nejí ryby a mořské potvory) a za pivo tam nechal víc než za rok v pražských hospodách...no Maledivy každý neocení.
Tak to je učebnicový příklad nevhodného daru... Jestli to nebyla pomsta...? :-)
Tak to je učebnicový příklad nevhodného daru... Jestli to nebyla pomsta...? :-)
Ne to nebyla - chtěli pro ně to nejlepší co bylo na trhu...
Ne to nebyla - chtěli pro ně to nejlepší co bylo na trhu...